Romány

Řekl bych, že nám oběma bylo jasné, jak moc žhavý to bude s tím šukáním po celou noc, ale ani za nic by mě nikdo v tu chvíli nepřesvědčil o opaku. V tu chvíli jsem měl pocit, že potřebuji být uvnitř jeho těla navždy a už mě nikdy nikdo nedostane pryč.

„Zbytečně to prodlužuješ… Stojí ti to za to?“ Nakolik jsem si tuhle otázku pokládal v hlavě já sám, slyšet ji naživo mě dostalo. Chtěl jsem se s Radkem hádat a říct mu, že mi Dominik stojí za každou vteřinu navíc. Ale bylo to opravdu tak? Nesnažil jsem se jen sám sobě nabulíkovat, že existuje nějaká šance? Že bych si Doma třeba mohl nějak udržet?

Dom se na ten můj příkaz ještě drobet zaksichtil a předvedl mi podívanou, jak moc šněčím tempem se dá takový jeden jediný kus oblečení stahovat. Bylo to jen tak tak, že jsem se udržel a nepomohl mu s tím. Ale chtěl mě pořádně dráždit, a tak jsem mu to dopřál, však on si to pak o to víc vypije. Prohlídl jsem si ho ještě pěkně od hlavy až k patě, jak tam stál nahý jako prst a natěšeně se culil, než jsem přešel ke křeslu a vytáhl ho od okna před stůl.

I v tu chvíli, kdy moje mysl byla vlivem chlastu trochu zamlžená, jsem věděl, že bych měl otevřít pusu a něco říct, ale moje tělo mě vůbec nechtělo poslouchat, protože to v něm šrotovalo a nějak mu nedocházelo, co jsem to právě slyšel, nebo spíš, co to znamenalo, a doposledka, jak by na to mělo reagovat. Dobře, toho chlastu jsem měl asi trochu víc, než bych měl, protože tohle byl totální zásek. A tak jsem udělal to jediné, co jsem v tu chvíli dokázal, otočil jsem se a zamířil zpátky ke stolu.

Hned jak jsem Dominika zahlídl pár minut před zvoněním ve dveřích, pousmál jsem se, ne přímo na něj a nějak okatě, prostě sám pro sebe, protože se přese mě přehnala taková ta rychlá, potěšená vlna, že ho vidím. Druhá, parádně rozhozená vlna se ale přehnala hned vzápětí a za ní následovaly další a další, každá zcela jiná. Protože to logo gymu, mého gymu, co měl Dominik na rukávu mikiny, mojí mikiny, bylo teda dost nepřehlédnutelné a docela vypovídající pro každého, kdo byl všímavější a uměl si dát dvě a dvě dohromady.

Zůstal jsem na něj šokovaně zírat. Zůstal jsem zírat mnohem déle, než by bylo vhodné. A ještě jedno upřesnění: Než by bylo vhodné snad úplně KDEKOLIV, kde se v okruhu pěti kilometrů pohybují lidi. Natož uprostřed třídy, kde, přiznejme si to, událost jako tahle určitě neujde cizím pohledům. Kdepak, už v tu chvíli mi bylo jasné, že tohle prostě vidí všichni, a kdo to nevidí, tomu to bude náležitě převyprávěno.