Romány

Ale vracím se do právě probíhající pauzy telefonickýho hovoru s ní, ve který setrvává právě díky svý inteligenci a schopnosti empatie, kterou získala při mnoha jednáních se zaměstnancema. A to přesně jsem teď já – zaměstnanec, tak mi dává čas a prostor, abych vstřebal a dobře pochopil informace, který mi chce šeptat do ovárku. Takže můj ovárek je připravenej přijímat informace, ale mozek nějak stávkuje a úroveň toho, jak jsem byl rozhozenej a nesvůj před tímhle hovorem se ztrojnásobila a já zase zírám, ve snaze uklidnit se, do zrcadla před sebou, zasazenýho do bílý stěny. Mám totiž rád věci jednoduchý a křišťálově čistý, a proto na něj koukám v marný naději, že tenhle pocit najdu v jeho křišťálovym povrchu. Ale i přes ten naleštěnej pohled začínám mít pocity jako Alenka za ním, v říši kde je všechno možný a z jejího předchozího tónu tušim, že to, co se dozvim, nebude ani jednoduchý ani křišťálově čistý.

A ejhle! Oba překrásní sexy kluci jsou čím dál tím víc přítulnější. Buďto je moje bujná představivost až příliš povzbuzená množstvím vypitýho alkoholu, na který nejsem zvyklej, anebo se mě kluci opravdu snaží svádět a intimita automaticky uzamčenýho pokoje, kterej se tak stal z chodby nepřístupnej, v nich probouzí chuť na to, co jsem si po vstupu do vztahu s Richardem s jinym klukem zakázal. Zákaz je zákaz, ale ve střízlivym stavu se dodržuje jinak, než v tom rozpoložení, ve kterym se nacházim právě teď já. To rozpoložení je tak trochu opilecký, protože mám v sobě spoustu sklenic šampaňskýho, který do mě, jak si až teď uvědomuju, nalejvali všichni tři nepřetržitě, aniž by sami upíjeli.

Danny rovnou míří ke dvěma u krajnice stojícím taxíkům. Jednoho z nich žádá o svezení na letiště, a aniž by se zajímal o cenu, nasedá na jeho zadní sedačku. Stále na mě otevřenejma dvířkama kouká smutně, jako by se mu nechtělo odjíždět, ale stejně jako já ví, že musí. To mě provokuje k tomu, abych mu oplatil uštědřenou radost: „Nesmutni! Není všem dnům konec. Já myslel, že se rád vrátíš k tomu tvýmu automechanikovi. Tak proč ten smutnej výraz?“ Zabírá to. Jeho oči i obličej ztrácej truchlivej nádech a on si očividně uvědomuje, že je vlastně šťastnej a jen na to na chvilku zapomněl díky vzpomínkám na to krásný, co jsme spolu prožili.

Opět nad svojí odpovědí moc nepřemejšlí: „Je to partie pokeru v jednom soukromém gay klubu, a kdybych tam přišel s vámi, jako se svým doprovodem, už bych nemusel žádné hráčské taktiky ani předvádět. Vy narušíte pozornost a soustředění i toho nejlepšího gay hráče pokeru na světě. A samozřejmě počítám s tím, že by to bylo až po vašem vystoupení tady a s nadstandardním příplatkem.“

Stejně tak, jak jsou zaneřáděný moje svršky, jsou i moje myšlenky. Ty se během mýho brouzdání tajnejma chodbama propletly jako pavučina a já z nich cejtim zklamání, beznaděj a únavu. S hlavou plnou smíšenejch pocitů roztáčím kohoutky ve sprchovym koutu a dopřávám si osvěžují a povzbuzující sprchu. Teplá proudící voda dopadající na moje tělo mi dodává energii, se kterou přichází i optimističtější pohled na uplynulý dvě hodiny: „Bylo to sice k ničemu, ale na střeše se bude perfektně a hlavně nerušeně čistit hlava,“ pochvaluju si objevenou střešní zašívárnu s bonusem v podobě nejromantičtějšího výhledu na Prahu.

Přistupuju ke stolu a cestou sleduju údajně nejlepšího garderobiéra v Praze oblečenýho do oděvních kousků, který naprosto neodpovídaj jeho věkový kategorii. Proto mi nepřipadá moc důvěryhodnej a ani způsobilej k tomu, aby radil ostatnim, jak se maj oblíkat. V tuhle chvíli mi ale nezbejvá nic jinýho, něž se mu vydat na pospas a věřit v to, že by mě Richard nepředhodil někomu, kdo neví, co dělá.

Celkem s povděkem jsem viděl jen samý holky, samozřejmě krásky první třídy, ale i přesto mě uklidňovalo pomyšlení, že mě nebude nic a nikdo rozptylovat. Jako gay totiž nejsem imunní proti pohlednejm kolegům tanečníkům a modelům. Holky se na mě usmívaly a asi očekávaly, od jedinýho kluka v týmu, nějaký to povyražení.