Romány

„Zajdi za ním, že s ním potřebuji mluvit!“ sice jsem mu slíbil rozhovor na jeho území, ale vzhledem k tomu, jak nejistý se cítím po tom dodatku, že se mnou potřebuje dořešit něco v minulosti, rád bych zůstal na domácím hřišti. Možná jsem sobec, ale teď jsem sakra nejistý sobec. „Volal jste mě, šéfe?“ „Ano, sedni si prosím.“ „Myslel jsem, že vás mám čekat ve své kanceláři.“ „Neprovokuj, Kite!“

„Dobře, dobře, chápu, že od tebe se vnoučat nedočkám, ale sám bys taky nemusel být! Podívej se tady na toho mládence – Kit, že?“ ohlédla se na mě a zářivě se usmála. Přikývl jsem a cítil, že mi asi shoří tváře, ona se ale hned otočila zpět na Leviho: „Je pěkný, hodný, oči na tobě může nechat a dokázal s tebou sám měsíc vydržet na chatě v Aspenu, byl by pro tebe jako stvořený, no řekni, Hannah? Není Kitie ideální pro našeho Riviho?“ Hannah se kroutila v záchvatu smíchu, já jsem se propadal do země, tváře mi hořely studem a nohy jsem měl jako sulc. To je strašný trapas. Jenže paní Silverová si ničeho nevšímala a jela si dál svou dohazovačskou písničku.

„Kite! A tohle, s čím jsem se ti svěřila, nikomu neříkej. Vím, že by lidé měli být informovaní, ale ne tím, že vypustíme nějakou informaci takhle necíleně ven. Mohla by vzniknout panika, fámy, které by lidé vymýšleli, by zcela jistě způsobily víc škody než užitku, chápeš. A to, že je virus uměle vypuštěný, to se v žádném případě nesmí dostat ven. Válečný konflikt s Čínou, která je jedna ruka se Severní Koreou určitě nikdo nechce. Jsou to psychopati a tohle si musí v tichosti vyřídit vlády mezi sebou. Já pevně doufám, že to, co jsem ti řekla teď, hned zapomeneš a nikdy, ani kdyby tě mučili, tohle nikomu nevyzvoníš.“

Mozek mi zamrznul a já cítil jen čirou touhu. Byl tak dokonalý! V té zástěře, se špinavýma rukama od těsta a neodolatelným zadečkem, který lákal a vábil. „Levi, teď ne,“ osočil se na mě. „Proč ne?“ ignoroval jsem jeho tón. „Peču, mám práci!“ „To počká!“ zašeptal jsem mu do ucha a vklouznul pod zástěru, abych nahmatal jeho poklad. Zalapal po dechu, ale odstrčil mě. „Teď ne!“ řekl už rázněji. Těžce jsem snášel jeho odmítnutí, ale odtáhl jsem se od něj. „Dobře, chápu,“ zavrčel jsem a nasraně odešel do svého pokoje pro ručník, abych si případně v koupelně dopomohl od bolestivého problému sám.

Z něj čiší jen živočišná touha a v téhle chvíli mně to paradoxně ani trochu nevadí. Teď nepotřebuju předehru, po které by brečela kdejaká holka, nechci žádné romantické šeptání do ucha. Potřebuju, aby mi ho tam vrazil, jinak se zblázním. On se k tomu ale nemá. Jen jeho jemné ruce bloudí po celém mém těle a zastavují se přesně na těch místech, která jsou k uzoufání citlivá. Pomalu a jemně si hraje s mými bradavkami a já cítím, jak tvrdnou a staví se, jsou citlivější než kdy jindy a v té chvíli je obě hrubě zmáčknul. V hlavě mi vybuchl krátký ohňostroj a nevím, jestli mám kňučet bolestí, nebo se svíjet slastí.

V kuchyni jsem se trochu vydýchal, nicméně mé vzrušení úplně neopadlo. Když jsem si uvědomil, že v jeho blízkosti budu muset strávit ještě bůhví kolik dní, udělalo se mi trochu slabo. Pořád tady ale byla možnost, že bych ho mohl ukecat alespoň k nezávaznému sexu. Přece jenom je to taky chlap a má nějaké potřeby. Byla by to malá záplata, ale když už nemůžu utišit duši, alespoň tělo by nemuselo strádat. Důsledky, které by však mělo tohle tělesné spojení, na ty teď nebudu ani myslet, jsem silný a nějak se s tím smířím. Stejně dělá všechno proto, abych ho nenáviděl, takže láska jako taková nepřichází v úvahu. Je to stejně jen pobláznění, které nějak přetrvává z dob, kdy jsem jeho pravou povahu ještě tak moc neznal, či spíš nesetkal se s ní na vlastní kůži.

Vypadá to divně, stojíme zde u popelnic, on vedle svého drahého auta, které stálo víc, než kdy já stihnu za život vydělat, oblečený v luxusu, a já ve vytahaném triku a špinavé zástěře. Napadlo mě přirovnání Popelka – jo už mi ze všeho vážně pořádně houká. On mě nezachrání, tohle není princ, který si Popelku vezme za ženu a udělá z ní princeznu, tohle je satan, který mě může akorát tak stáhnout ještě víc do pekelné tlamy, než už jsem. Zase fantazíruju a on mi hledí do očí a čeká, že snad něco řeknu, možná, že mu odpustím, ale tohle se nestane, to on je tvůrce všeho zla a já nevidím důvod, proč bych to měl dělat.