Romány

- Pane, nechtěl byste se oženit? - zeptal se Josef, když osaměli.
- Velmi rád. Jen se obávám, že nás dva by žádný rabín nesezdal, - zasmál se Samson.
- Myslel jsem se Shoshanou. -

Oči bratra Dominika jaksi posmutněly. - Co rozum nevyřeší, to mnohdy vyřeší čas, - řekl Samson. Bylo až s podivem, že na skoro každou situaci nalézal v Talmudu nějaký citát. A s ještě větším podivem bylo, že si je dokázal pamatovat, i přes jejich nepřeberné množství. - Odňat může být trest, vina však trvá, - namítl tiše bratr Dominik.

- Hledáte něco? - - Ano. Odpověď na to, čím jsem si tě zasloužil. - - To bych se mohl ptát spíš já. - Samson ho začal laskat, slovy i rukama. Pomalu se dostal až ke klínu. Sklonil se a rty laskaly dál, i když už beze slov. Nahé tělo se prohnulo a mladý muž tiše zasténal.

Čas plynul pevným neměnným tempem. Roky se slévaly jeden za druhým a zdálo se, že vše je a bude v nejlepším pořádku. Samson měl pocit, že nic a nikdo nemůže narušit jeho tiché, skromné štěstí.

Při vstupu do ložnice padlo měkké světlo svíce na spícího Josefa. Byl krásný jak Adonis. Stejně bez chyby, stejně beze studu. Spal, pokrývku odhozenou, nahé tělo zrovna jako by Samsona zvalo, aby si je vzal.

- Och, pane, co se vám to stalo? To muselo bolet… - Samson se na chlapce podíval. Naprosto nechápal, o čem to mluví. Bezděky sledoval Josefův pohled do svého vlastního klína. A pak se rozesmál málem nahlas. - Ne, ne, to není zranění. Tomu se říká obřízka. To mají všichni Židé. - - Nebolí to, když se to dělá? - - Nevím. Bylo mi několik dní. Nic si nepamatuju. - Josef váhavě vztáhl ruku. Samson zachytil tázavý pohled a přikývl. Ucítil opatrný dotek Josefova prstu.

Lucas si se začátku připadal jako vetřelec. Potom se ale pomalu sžíval se svou novou rodinou. V prvních dnech se Huberta trochu bál, ale brzy zjistil, že tenhle hromotluk má zlaté srdce. Když ho vídal, jak skoro mateřsky hladívá Jakuba, jak opatrně překračuje psy a chová kotě, cítil podivné šimrání v břiše. 

Samson svýma chytrýma očima pozoroval oba chlapce. Jak se na jediné Hubertovo slovo zvedli. Mladší unaveně vypadal, to jistě. Starší ale ne. Spíš to vypadalo, že má potřebu mladšího ochraňovat. Muž přemýšlel, jaké mají ti tři mezi sebou vztahy. Přijatý syn… Tak to už jistě… Ten mladíček s dívčí tvářičkou a očima jako koloušek nevypadá jako dobyvatel dámských srdcí. Spíš pánských klínů.

- Vzbudíme Jakuba…, -  zašeptal ještě v polospánku Johan, když ucítil, jak ho Hubert svléká do naha.
- No tak zase usne, - zasmál se Hubert a opatrně vstoupil do milence.

A pak ho náhle při pohledu na hromadu oblečení napadlo: a proč ne? Proč se prostě neseberu a nejedu s nimi? Co mne tu drží? Jen láska k matce. Je to kruté, ale matka jednoho dne zemře. A zcela jistě by ho pochopila. Ale – stál by Hubert vůbec o to, aby jel s nimi? Vtom mu vytanula na mysli Hubertova věta: až tvůj otec odjede na výroční trh… Jistě mu to řekl úmyslně. Prostě tím naznačil: jestli chceš, víš, kdy vyrážíme. Jestli nechceš…

Hubert už ležel, i když nespal, když do srubu vlétl holub. Opatrně ho vzal a sundal mu z nožičky lístek. Otec má Jakuba. Jede k tobě. Pokud můžeš, skonči to rychle. Na kolenou prosím, buď aspoň ty milosrdný.
Hubert zbledl.

V krbu plápolal oheň a místností se šířilo příjemné teplo. U krbu leželo několik různě velkých psů a kočka s klubkem koťat. Muž hrál na kytaru a občas se podíval na "své syny". Starší Johan seděl v křesle, které zjevně pamatovalo lepší časy. Mladší Jakub seděl na zemi a opíral se mu o kolena. Pod sebou měl pečlivě vydělanou beraní kůži.