Romány

„Vzdejte se! Jste obklíčeni!“ zaslechne anglicky a vzápětí solidní němčinou. Skloní samopal. Už dřív se s ostatními dohodli, že se vzdají. Sedí někde v Rúrech a vědí, že je konec. Odhodí samopal, pistoli, ruce dá v týl a zvedne se. Je vyčerpaný. Svým způsobem je rád, že to pro něj končí.
„Vzdáváme se!“ Hořká slova porážky.

„Kromě vás, starosto, všichni.“
„Proč já ne?“ vyjede vztekle.
Max se nadechne a jednu mu vrazí, až Ethan spadne na zem. Nevěřícně se dívá do modrých ledových očí. „Myslím, že byste měli začít s nakládáním,“ houkne na kolem stojící vojáky.

„Pravé babí léto. Letošní dožínky byly skvostné.“
„Díky vám.“ Oba zrozpačití, když si vzpomenou na vyvrcholení dožínek. Noc v trávě plná vášně, touhy a nerozumu.
„Jsem rád… Bubi, postůj přece chvilku!“ Bubi si odfrkne a natáhne hlavu k plotu.

Max s úsměvem pozoruje, jak ho pomalu vysvléká. Měl by mu říct: „Rychleji“, ale i on se v tom vyžívá. Začíná mít rád tyhle svlékací procedury. Kdyby tak spolu mohli žít. Celá noc promilovaná. Nemuset nikam odcházet za povinnostmi. V téhle chvíli si nejostřeji uvědomuje, že válka je špatná. Je možná sobec, že uvažuje takto a ne o odloučených rodinách a dalších věcech jako nedostatek jídla, střelná zranění a utrpení. Jenže to všechno už začal brát jako samozřejmost. Někdy se v noci ptá, kdy se to tak stalo.

V Ethanových očích se rozhoří rozpustilý plamínek. Nejraději by ho vzal za loket a vedl si ho. Je pyšný, že má po boku tak nádherného muže, a rád by to vykřičel do světa. „Víš, když jsem ležel opuštěný a samotinký v posteli, snil jsem. Snil jsem o tom, že tě vezmu do divadla, potom by následovala projížďka autem s výhledem na osvětlenou Temži. Doma po projížďce bych naservíroval šampaňské při svíčkách a ulehli bychom do voňavých pokrývek. Milovali bychom se pomalu a lenivě nebo naopak divoce. Ráno bych tě probudil polibkem na tvé rozkošné rty.“

„Myslíš, že v noci tajně chodí chytat?“
„Nevím, ale dělá mi to starosti. Pokud každý bude chodit na ryby, pak sotva něco na podzim vylovíme a velitelův hněv bude strašný.“
Ethan mlčí, ale ví, že Andrés má pravdu. „Nemohli bychom to stáhnout z polí mokré?“
Andrés se zachechtá, ale pak zvážní. „Víš, starosto, ty jsi sedlákem asi jako já šlechticem. Nejde to. Už jsi… Ne, nezkoušel jsi to. Zapomeň na to.“

Pohlédne na mlčící zajatce, jak vážou proutí na vyztužení břehů. Pak se zahledí na rybník. Zbláznili se. Kolem zuří válka a oni čistí rybník. Anglická letadla na ně shazují bomby, v Atlantiku vedou jejich ponorky boje a nedávno potkal pár vojáků z východní fronty. Příští měsíc by se u nich měly objevit jednotky, které přijdou z Ruska. Někdy uvažuje, proč bojují na tolika frontách, ale vyhrávají a vůdce s generály ví, co dělají.
Ten rybník je opravdu pěkně zaneřáděný.

„Proč mlčíte?“ Když se postaví blízko něho a prohlíží si jeho tvář. „Co byste dal za to, abych vás odtud dostal? Jestlipak víte, co by se s vámi stalo?“
„Všechno dám. Nevím. Někam by mě odvezli?“
„Pokud byste měl štěstí, skončil byste v pracovním táboře. Pokud ne, tak vy víte kde.“
„Ano,“ zachraptí. Co bude muset udělat, aby neskončil na šibenici nebo u zdi?
„Tak co byste mohl nabídnout?“

„Víš, Amine, máš dokonalý vkus. To máš po mně. Je opravdu překrásný.“ S grácií sobě vlastní jde k vysokému plavovlasému Němci. Sice jsou to ještě větší suchaři než Angličané a Amine si mohl vybrat Francouze, ale Max bydlí s jejím synem, takže na něm musí být něco dobrého. Má týden na to, aby ho důkladně poznala.
„Madam.“

„Napíšeš ještě něco?“
„Možná ano, ale je to hlavně tvůj příběh.“
„Ne, není. Je to náš příběh. A taky jedné vesnice.“ Max mlčí. Ethan má asi pravdu, protože oni dva ve skutečnosti ovlivnili život jedné malé vesnice na čtyři roky. Jejich hádky, kompromisy, hovory a pletichy, jak získat výhody nejen pro sebe ale i pro ostatní.

„Finden Sie es! Schnell! Suchen Sie gründlich!“ Najděte to! Rychle! Hledejte pořádně!
Najděte! Hledejte! Chci ho! Překládá si dál ten hnusný hlas, který se mu zařezává do mysli jako nůž. Ví, že si ho bude pamatovat do konce života. Vyskočí, hromada harampádí kolem něho spadne s ohlušujícím rachotem. Nemotorně vyběhne s kufříkem a batohem v náruči. Tři muži ztichnou, otočí se za zvukem jako lovečtí psi. Jeden z nich mávne rukou směrem, odkud hluk vycházel, a rozeběhnou se.

„Proč chceš můj souhlas?“ udiveně se otáže Max a položí mu ruku na paži. Miluje toho štíhlého vysokého Angličana. Vlastně neví, kdy se do něj zamiloval. Při prvním setkání, nebo později ve vězení, nebo někdy jindy? Nebo to bylo, jak šel čas?
Ethan se zardí. „Chci sepsat náš příběh z války.“ Max stáhne ruku, udělá krok vzad.
„Proč? Přece je to za námi nebo ne?“
Ethan rozpačitě přejede klávesy stroje. „Nevím. Možná jen na tu dobu nechci zapomenout a možná chci zanechat nějaké svědectví o tom, jaké to bylo ve skutečnosti. Ale pokud nechceš, nebudu psát,“ řekne úzkostlivě. Max se vedle něho posadí a přemýšlí.