Romány

Balneum – neboli po vašem koupelna – byla v Marcově domě skutečným chrámem čistoty a relaxace. Začínala malou vlažnou místností s vyhřívanou podlahou, fresky na stěnách a mozaika na zemi zobrazovaly Neptuna s mořskými nymfami. Obří terakotová vana byla zapuštěná do podlahy a vyhříval ji rudimentární vodovod. V dosahu rukou stály na policích bronzové nádoby s oleji a alabastrové flakonky s parfémy. Místností prostupoval jemný kouř z kadidla. Prostě pohoda. S Marcem jsme se zrovna nořili do vany, když jsem se osmělil k dotazu: „Nevadilo by ti se o mě při koupeli opřít?“ Ohlédl se po mně s lišáckým úšklebkem. „Vždyť tě zalehnu.“ „Sednu si na schodek.“ „Ještě nikdy jsem nikomu neseděl v náručí.“ „To je mi jasné. Proto ten opatrný tón.“

Podával se oběd, ale nikdo neměl odvahu zaklepat na dveře dominovy pracovny. Ještě z ní nevylezl. Tak to holt zbylo na mě. Vůbec se mi do toho nechtělo. Párkrát jsem se vydýchal a zaklepal v očekávání nevyhnutelného dramatu. Ozvalo se ticho. „Marcu?“ zkusil jsem to přes dveře. „Domine? Mohu dovnitř?“ A po chvíli konečně přišla strohá výzva: „Pojď dál.“ S tlukoucím srdcem jsem vešel a hned za sebou zavřel. Jak jsem čekal, seděl za svým stolem. Tvářil se naprosto nečitelně. Jen se pohodlně opřel. „Asi už to ví celý barák, co?“

„Nějaká reklamace mých služeb, pánové?“ pokusil jsem se odlehčit atmosféru a pohodil hlavou ke svitku, který oba studovali. Ale Marcus očividně neměl náladu na žerty. „Postarám se o to, aby tohle s tebou nemělo nic společného.“ Papír odhodil stranou a pomalu se opřel. „Arte, co víš o úřadu konzula?“ Lucius přimhouřil oči a stejně jako můj pán čekal na odpověď. Otázka mě trochu zaskočila. A snažil jsem se odhadnout, co se v tom svitku o mně může psát. „No, lidové shromáždění volí vždy na začátku roku dva konzuly. Aby se navzájem mohli hlídat a třeba i vetovat.“ Marcus spokojeně přikývl. „Těší mě, že jsi dával pozor. V ideálním světě konzulové vydrží v úřadu celé volební období. Ale někdy zapracují závist a ambice některých senátorů. Buď konzula pošpiní, nebo namočí do nějaké korupční kauzy… a císař jmenuje suffektního konzula. Takového náhradníka.“ A teď poprvé promluvil Lucius: „Arte, víš, kdo se stal na konci léta suffektním konzulem?“

Chvilku na mě konsternovaně zíral, než odpověděl: „Nesmíš na mě žárlit. Jinak se z toho zblázníš. A když blázníš ty, chytám nerva i já. Docela dost mě ovlivňuješ, Arte.“ Já že mám na něj nějaký vliv? Otrok na svého pána? A já vyslovil něco, co mě samotného šokovalo: „Máš pravdu, pane. Moje city k tobě jsou problém. Takže to nikdy nemůže fungovat tak, jak jsem si vysnil ve své hlavě. V tom nejlepším slova smyslu se mnou strašně máváš, domine. A protože jsem čitelný jako kniha, vždycky na mně poznáš, když na tebe budu žárlit. A pokud tě to… rozčiluje, je naprosto logické, abys mě prodal.“ Uff, a bylo to venku. Vážně jsem mu právě teď poradil, aby se mě zbavil? Asi jsem dostal z toho sluníčka úpal. Určitě. Když teď začnu zvracet, pořád to ještě můžu svést na úpal.

Ač byl můj pán patricij, raději chtěl bydlet mezi svými. I když, ruku na srdce, o dost luxusněji než oni. A jestli jste si hned začali Marca Vibia představovat jako mladého vyrýsovaného Adonise…, tak jste měli pravdu jen napůl. Uvědomte si, že udělat kariéru jako legionář byl běh na dlouhou trať. Služba trvala 20 – 25 let, během které se vojáci nesměli ženit. Takže se často vraceli do civilu jako čtyřicátníci a teprve potom si zakládali rodiny. Nejčastěji s o generaci mladšími ženami, aby stihli zplodit co nejvíce synů. Stejně jako můj pán, kterému v době mého vyprávění bylo třiapadesát. Ale vypadal tak o deset let mladší. Fakt. Jsem sice na starší, ale ne až na tak staré, ha-ha.