Romány

„Hledá! Sám mi to říkal. Právě teď…, Luku, musíš mi věřit. Nevím, jestli na vztah, nebo jen na sex, ale myslím, že tentokrát by to mohlo být vážné. Proto se mi s tím taky svěřil,” šeptal rozrušeně a Lucas se zamračil, vcházeje do obývacího pokoje. „Danieli? Ty teď někoho hledáš? Jako na sex nebo na vztah?” „Cože? Co to všichni pořád dneska melete? A to tady ještě není Leonard… To už si mám zamlouvat kamrlík v blázinci? Proč bych někoho měl hledat? Proč se mě na takové hloupé otázky ptáš, Luku? On ti hodil něco do pití? Určitě!“ promnul si čelo a dopil zbytek kávy.

„Ne, Ještěrko, takhle, jak to vidíš ty, to nefunguje! Materialistickou stránku teď probírat nechci, k té ti řeknu svoje později. A ta druhá? Ty mi tvrdíš, že jen bereš, zatímco já dávám? Vážně? Uvědomuješ si, kolik jsi toho dal ty mně? Kolik jsi mi věnoval lásky, jakou cestou jsi mě vedl, aniž bys o tom ještě věděl. Kolik jsi mi zakázal odboček, po nichž jsem původně chtěl jít a až později zjistil, že vlastně vedou do záhuby. Ty máš pocit, že mi nic nedáváš? Jsi celý můj svět, který jsem objevil nedávno a který je prosycený barvami, a konečně mi všechno dává smysl. V tomto jsem to já, kdo ti dluží. Ty si vůbec neuvědomuješ, kolik jsi toho stihl darovat ty mně.“

„Ještěrko, svléknu si tě z těch hříšných hadrů, které jen překáží a zastiňují tvou krásu. Tvé tělo jest jako nejkrásnější chrám, do nějž vstoupím, a má modlitba mě dovede k výšinám,“ mumlal a pomalu mu svlékal tričko. Zálibně se díval na jeho pevnou hruď, mezitím co bojoval s páskem a knoflíkem na kalhotách. Netrvalo dlouho a Lucas ležel před ním úplně nahý s mužstvím pevně stojícím a připraveným. Jemně po něm přejel prstem a uvědomil si, že je to úplně poprvé, co se dotýká jiného údu, než byl jeho vlastní. Byl tak jemný, vzpřímený a citlivý.

Viděl ty jeho prosící oči, viděl, jak moc si to přeje, ač dost dobře nechápal proč. Vždyť musel tušit, že bez něj by se bavili lépe, že jim to bude jen kazit. Možná se snažil působit, že je mu fajn, ale pravda byla taková, že nejen ten náročný budíček, ale celé zjištění, co k Lukovi cítí, jej zasáhlo natolik, že by se nejraději zavrtal zpět do postele, pustil si Mozarta a zapomněl na celý svět. Poslední, na co měl teď myšlenky, bylo jít někam do kraválu mezi milion lidí a nechat si šejkovat vnitřnostmi na nějakém šíleném stroji, jemuž za jedno nevěří, že se s nimi nezhroutí, a pak jeho žaludek na tohle nebyl uzpůsobený. Už jako malé dítě kolotoče nesnášel a mohl to být klidně jen dětský kolotoč se zvířátky a troubícími malými autíčky, jezdící při zemi pořád dokola rychlostí šneka.

Věřil mu! Hrozně moc mu věřil, jenže zároveň ho nechtěl zklamat. Viděl Daniela jako dokonalého a ze srdce si přál smět pro něj být dokonalým taky, pral se sám se sebou. Nechtěl mu nic zamlčovat, ale taky nechtěl, aby ho viděl ve světle, v jakém se viděl sám, a štěstí v šedých očích, když jejich majitel zjistil, že si našel práci, bylo tak krásné… V ten moment si připadal nádherně a zoufale nechtěl, aby ta chvíle skončila. Obě možnosti mu přišly špatné, ale musel se rozhodnout.

Daniel byl pravý opak Lucase. On byl náladový a extrovertní, ale možná že stejně jako on potřeboval klidného a introvertního člověka ve vnějším světě, potřeboval Lucas pevný bod v tom vnitřním. A Daniel jím byl, protože i když to možná neuměl se slovy, kdesi v něm bylo cosi, co Lucasovi dodávalo klid a bezpečí, něco, co mu šeptalo, že všechno bude v pořádku. A to sám Lucas neměl, hledal to, ale nedokázal najít. Možná byli úplně jiní a možná se navzájem potřebovali. A v ten moment to Lucas cítil, věděl to. To souznění bylo jako neviditelné provazy, které je v momentě jejich objetí svázaly, ale neublížily jim, naopak, jen posílily cosi, co mezi nimi bylo.

Tušil, že se ještě zlobil za to ráno. I když mu to Daniel rozmlouval, tenhle pohled byl jiný… K poličce se sklenicemi doklopýtal rychleji, než by očekával. Cítil, že ho ty oči probodávaly, i když se zrovna nedíval, jejich pohled ho pálil v zádech a on se cítil tak nervózní, že vodu, kterou si do sklenice lil, málem rozlil. Snažil se, jak mohl, neudělat nic trapného. Plně se soustředil na každý svůj pohyb a jen doufal, že se mu třeba nesvezly kalhoty nebo nevykasalo tričko, že mu vlasy neukazují náušnici a že není nikde špinavý, že nic nepřevrhne a že nic nevyvede, protože znal vlastní šikovnost, a ještě lépe pak znal zákon schválnosti. Nechtěl před Danielem vypadat jako ještě větší nemehlo, než jaké už byl… A šedé oči ho stále pozorovaly.

Daniel opět připlaval k němu a tam se vynořil ve snaze nabrat dech. Stál k němu v ten moment zády a ta fascinující ještěrka byla tak blízko, i s kapičkami po ní stékajícími. A Luke bezmyšlenkovitě natáhl ruku a prsty se tetování dotkl. Nepřemýšlel nad svými činy ani nad následky, opatrně po zvířeti přejel, skoro u toho tajil dech. Bylo to jiné, než když Daniela masíroval, teď se ho dotýkal jemně, skoro mazlivě… Co dělá, si uvědomil až ve chvíli, kdy se tělo před ním napjalo. Rychle ruku stáhl a nepatrně zčervenal, toho si ovšem Daniel nemohl všimnout. Alespoň v to tedy doufal.

„Neumím zpívat,” vyhrkl pak a hned vzápětí si kdesi v hlavě vrazil pohlavek. Proč řekl zrovna tohle? Mohl říct úplně cokoli, nebo se nějak vykecat, nebo odvětit něco úplně obyčejného jako svůj věk, jméno města, v němž vyrůstal, nebo tak, bylo by to jedno. A co řekl? Že neumí zpívat. Asi se pomátl.  „Nu, to by asi nevadilo, co říkáš? Nebo myslíš, že by to mohla být překážka pro naše soužití?“ zeptal se a jeho tvář byla najednou velmi vážná. Sundal si brýle, promnul kořen nosu a opravdu to vypadalo, že nad tím intenzivně přemýšlel.

Věř, že mě to mrzí daleko víc než tebe… Dokázal si Daniel vůbec představit, že už podobná slova slyšel i od vlastní rodiny? Že je četl v jejich očích? Nedokázal. Nemohl tušit, jaké to všechno bylo. Jak Luka poničili a jak nešetrně mu tím zatočil nožem v srdci. Jakým právem mu tedy teď říkal, že na tom vlastně byl dobře? Že jeho samého to mrzelo víc, bolelo víc? Jakým právem hodnotil jeho utrpení? A přesto, pomohl mu a zrzek mu mohl být jen vděčný. Svým způsobem ho zachránil. Ať už mu jej bylo líto, nebo měl jen černé svědomí, k čemuž se vlastně i přiznal, tohle rozhodně nebylo jeho povinností. A Lucas mu asi i vděčný byl, to nepochybně…

Rukama znovu přejel po jeho zádech a prsty pohladil maličkou černou ještěrku na levé lopatce. Od doby, co se Daniel svlékl, jej fascinovala, snažil se ale nedat to jakkoli najevo a odolat té šílené touze dotknout se tetování, ať už to bude stát cokoli. Tolik by ho zajímal její význam, tolik by ho zajímalo, proč si vybral právě ji. Ale na to se zeptat nemohl. Rychle prsty stáhl a pokračoval v masáži.