Romány

Na tváři se mi okamžitě rozlije širokej úsměv. Mám to za sebou. Máme to za sebou. A dopadlo to… vlastně ještě o dost líp, než jsem čekal. Mám hlad jako vlk, ta diskuze mě dost vyšťavila, takže využiju toho, že z mé volné hodiny, kterou jinak trávím v kabinetu nebo suplováním, ještě asi deset minut zbývá, a vyrazím rovnou do jídelny. Cestou vytáhnu z kapsy mobil a na číslo, který už umím nazpaměť, pošlu prostě a jednoduše zdviženej palec – a doplním to samozřejmě srdíčkem. Ačkoliv jsme si jich během víkendu naposílali tolik, stejně se pořád připitoměle a zamilovaně uculuju, když na ten červenej symbol ťukám.

Já teda samozřejmě učím rád ve všech svých třídách, ale do téhle konkrétní, kde si čas od času můžu dovolit propojit se očima s těma Lukášovýma, se prostě už pár týdnů těším o něco víc. Holt kromě toho, že jsem učitel, jsem taky jenom člověk… Dnes mám ale celý dvě hodiny takovej… divnej pocit. Protože kromě ultrarychlýho pohledu poté, co vejdu do třídy, se se mnou Lukáš sám od sebe nesetká očima už ani jednou. Zarytě kouká do sešitu nebo kamsi napravo od tabule, ztracenej ve svých vlastních úvahách, a zatímco jeho spolužáci si dělají poznámky nebo těkají očima mezi sešitem a tabulí, on ťuká propiskou o lavici, jako kdyby byl skoro až z něčeho nervózní… Že by na něj zase lezla migréna? Nebo se ráno třeba kvůli něčemu pohádal s tátou…?

Ještě asi hodinu poté nad sebou napůl nevěřícně, napůl zmateně kroutím hlavou, kdykoliv si vzpomenu, do jak nepříjemné situace jsem Lukáše dostal. Naštěstí to vzal v pohodě, ale i tak! Na co jsem myslel? No, nebo by se možná hodilo spíš zeptat se, čím jsem myslel! Protože můj mozek měl v tu chvíli zjevně padla… Asi jsem si prostě na chvilku dovolil porochnit se v představě, že bysme s Lukášem strávili pár hodin i mimo školu, mimo doučování. Moct si tak popovídat i o jiných věcech, nemuset se tolik soustředit na počítání, nemuset si hlídat čas… Jenže, Damiáne, Lukáš je především tvůj student, ne nějakej kolega nebo kámoš. A navíc je to student, kterej potřebuje tvou pomoc… Takže o čemkoliv jiným než sezení nad matikou si nech laskavě zdát!

Před velkou přestávkou mám zrovna volnou hodinu, takže se na Lukášovu audienci můžu aspoň pořádně připravit. Vůbec netuším, co od něj můžu čekat – jestli se přizná, nepřizná, bude vymýšlet srdceryvný důvody, bude dělat scény… A tak se snažím psychicky naladit na každou tuhle variantu a přichystat si neprůstřelný argumenty. Už jsem si dokonce i zjistil, jak je to tady na škole s uchováváním kamerových záznamů, takže kdyby to bylo potřeba, můžu na něj vytáhnout i tohle… Lukášovo zaklepání se ozve asi dvě minuty po zvonění oznamujícím přestávku. „Dále!“ zavolám a lehce znervózněle párkrát poklepu prstama o stůl.

Holky jsou šikovný, stejně jako většina třídy, ostatně nekecal jsem jim, že jsem ty příklady schválně volil ne moc složitý, a tak nám hodina vcelku odsýpá. Jedinej menší zásek nastane, když se k tabuli dostanou Jakub a Lukáš. Hmm, přečtu si pořádně i jejich příjmení, Jakub Sotolár a Lukáš Navarský… Ale heleme se! Jak to, že mě nikdo neupozornil, že budu učit i syna našeho ředitele? A že je to jeho syn a nejde jenom o shodu jmen, o tom není sporu – když si Lukáše prohlídnu o něco pečlivěji, hned vidím, že mají s ředitelem stejně sytě modrý oči. Akorát že zatímco můj nadřízenej jimi umí člověka parádně propálit, tak jeho synátor je spíš rozpačitě klopí k zemi.