Romány

Slzy mi hrknou do očí a já se otáčím, zabořuji hlavu do polštáře a regulérně se rozbulím. Ne bolestí, ne ublížením, ne pokořením, ne neštěstím. Moje nejněžnější city se prostě projevují tím, že řvu jak malá holka. Teda spíš jako stará Škopková, když sledovala Angeliku v trilogii Seno, slunce… Snažím se, ale tělo se mi otřásá vzlyky, které nedokážu ovládnout.

Ten mi to teda podává po kapkách. Hlava mi šrotuje a musí se mi z ní snad kouřit. Vždyť všechno, co mi tady teď naprosto pragmaticky povídá, je pravda a já nemám, s čím bych nesouhlasil. Nestudoval Robertík snad ještě i psychologii? Nebo je tak empatický a dovede se vcítit do mého nitra v minulosti i současnosti? Vždyť on do mě vidí, jako by měl rentgenové oči.

Obdivné a chtivé, mnohdy vyzývavé pohledy dívek, ale i chlapců, kteří Roba na pláži okukují přehlíží, a někdy mě raději chytne za ruku nebo obejme kolem ramen a přitulí si mě k sobě, aby bylo jasné, že: „Takovýto chlapec už svého chlapce má.“ A já jsem mu za to neskonale vděčný a pokaždé se mu tváří otřu o rameno, aby věděl, že mu za tu přízeň děkuji.

No a už je ze mě zase chlapák připravený k útoku. Zavrtávám se mu zadečkem do klína a tlačím na jeho rozkrok. Rob mě hladí po tom mém hlaďoučkém podbřišku a pak mi podebírá kuličky a masíruje mi je. Chci to, chci ho.

Vyjíždíme volně s nadcházejícím večerem do lesoparku, který se pomalu mění v les. Tady je chladněji, ale o to větší romantika. Dáváme se do mírného kopečku, kde je potřeba už řádně přeřadit a trochu máknout. Asi po dvou kilometrech dorážíme ke kapličce, nad kterou se jako ochranné ruce sklánějí dlouhé a těžké větve staletých dubů. Je to poutní místo a jednou za rok se z naší vesničky sem vypravuje procesí. Dnes je tady ale ticho a boží klid.

Neděle, půl jedenácté a já jsem jako na trní. V pátek odpoledne řekl Rob konečný verdikt, že pozvání přijímá. Já jsem od té doby nervózní, ale kupodivu mamka a taťka jsou naprosto v pohodě, jako kdyby měla přijet tetička z Jaroměře. My tam teda žádnou tetičku nemáme, ale to přirovnání mi připadá vtipné.

Kolikrát se mi zdálo, že jsem najednou nahý na ulici mezi oblečenými lidmi, kteří mě míjí, jen na mě kouknou a nijak nereagují. Já se nemám čím zakrýt a tak musím pokračovat v chůzi, jet tramvají a prostě se tvářit, že je to tak v pořádku. Přitom se ale stydím, ale je to tak vzrušující… Teď by se to mohlo stát realitou. Vlastně už to realita z části je, když jsem tady nahý…

„Jak to dopadlo?“ ptá se mě tím svým vemlouvavým hlasem. „Jo, v pohodě, s kámošem jsme si dopilovali učení na zkoušku,“ blekotám. „Tak to je dobře. Hlavně, že se ti učení vešlo do toho batůžku, s kterým jezdíš na kolo,“ usmívá se potutelně maminka. Cítím, jak rudnu, červenají se mi určitě i uši a je mi jasné, že mě má maminka prokouknutého skrz na skrz. Do baťůžku by se mi ty materiály rozhodně nevešly. „Promiň,“ špitnu. „To je v pořádku. Byl si u něho? Jak, že se vlastně jmenuje?“

Vyskočím mu na bedra a začnu se studiem. Něco málo z anatomie znám, na pajdáku studuju TV – Z, a tam je jeden semestr na anatomii zaměřen. Zakončeno klasifikovaným zápočtem. Teď a tady si to budu moct zopakovat na živém modelu. Začínám prohmatávat ta pevná zápěstí, vymakaná předloktí a přesunuju se na paže. Biceps, Triceps (musculus biceps brachii, musculus triceps brachii), pane jo, naskakují mi pojmenování a dokonce i latinsky. Prohmatávám jednotlivé svaly a jejich úpony.

Klidně bych tady pod vodou zůstal, zhluboka se nadechl, naplnil plíce vodou a umřel bych blažeností bez té hnidy, co se mi usadila v hlavě. Ale tady nedaleko mám Roberta, tak se snad schválně v jeho bazénu neutopím. Ne, ne, víc tomu nedám, tak dlouho pod vodou nevydržím. Vynořuji hlavu a lapám po dechu. „Překvapení!!!“

A dál se o tom nemluvilo. To jsem tedy nečekal. Takovou úlevu, která na mě přišla, jsem si ani ve snu nepředstavoval a je mi o hodně lépe. Kdo má tak tolerantní rodiče? Určitě si o tomto problému spolu budou dlouho povídat a nějak se s tím budou prát. Zbytek dne, když jsem se s tátou nebo mámou potkal, tvářili se, že je vše v pořádku a jaksi tak: Při starém.

Lehá si vedle mě na levý bok, pravou ruku mi pokládá přes plavky na moje nářadíčko. Promne a prohmatává mi vše, co je pod plavkami. Nos mi zasune do mého pravého ucha a zafuní.

Po čtyřech se šourám k vodě, nyní již zase pod plnou palbou slunečních paprsků, protože mrak odtáhl někam za les. Lezu do vody jako bych přetrmácel celou polovinu pouště poté, co mi vysílením totálně klekl velbloud.