Romány

Miluji tě.

„Hledal jsem tě všude po městě a ty si tu klidně spíš,“ zašeptá naštvaně Jony. „Zašukali jste si?“ dodá. Aha, asi už jsem doma (myšleno v přeneseném slova smyslu, protože doma fakt nejsem). Jako tradičně jsem místo řešení problémů vytvářel další, že jo. Však jsem o tom už párkrát mluvil: blbeček už od malička a nezměním se nejspíš ani v šedesáti.

Neuvěřitelné, že? Je to vážně on? Ten člověk, kvůli nemuž jsem před třemi lety téměř umíral láskou, ale bál se mu cokoliv říct, protože vždycky ucukl před jakýmkoliv sblížením, uhnul, odtáhl se, přerušil kontakt. Víte, domníval jsem se, že už se ten kluk nedokáže vytasit s něčím, nad čím bych úžasem oněměl. Ano, je pravda, že mi tohle řekl i v té hospodě (teda spíš tomu barmanovi…). Jenomže takhle na tom parkovišti, ve tmě a v liduprázdnu, všechno dostávalo daleko reálnější a hlubší rozměr.

Po nějaké době to najednou přijde. Představa. Zamlžená a neurčitá vzpomínka, která dostává konkrétní rozměry. V jednu chvíli jedu na kole, prohlížím si krásku jdoucí na protější straně silnice a v tom letím vzduchem. Někoho srazím, když otevřu oči, koukám na Jonatana. Tohle se stalo už téměř před pěti lety. Pohlédnu dolů na ten stejný obličej, jaký jsem měl před chvílí před očima. Na Jonyho, který výjimečně kouká před sebe, ale nejspíš zaznamená pohyb nad svou hlavou a též ke mně stočí zrak. Jako kdyby námi náhle projel elektrický výboj. Hlavně tedy mnou.

A víte, co? Já nad tím vážně nechci přemýšlet. Už ne. Znova už prostě ne. Žádný co by kdyby, žádný že jsme volové oba. Žádný, že to je celé jak z nějaké ujeté telenovely. Lidi se chovají jako blbci docela často. Proto teď hodlám udržet si chladnou hlavu a soustředit se na přítomnost a budoucnost po boku Sáry.

„V pohodě. Gratuluji!“ usměji se. Skrývat emoce není tak těžké, jak se na první pohled může zdát. Mám strach z toho, co všechno se mi vždycky odehrává uvnitř. Tolik různých pocitů. Jsou těžké jako kámen. Nechci se jimi zabývat, ale daří se jim mě v nestřežených chvílích táhnout ke dnu. „Díky,“ hupsne ke mně na postel, a než se stačím nadechnout, už mi vrazí jazyk do pusy.

Zatímco se Jony věnoval něčemu v telefonu (asi psal Monice, co se právě přihodilo za děsně komickou situaci), tak já se poprvé od doby, co jsem tu věc vytáhl, začal pídit po tom, kam se vlastně strkají baterky. Zjistil jsem, že nikam. Nabíjí se to v nabíječce jako telefon. Vše ve velmi moderním černém vzhledu, nechyběla ani šňůrka, což je logický u tak malinkaté věci, o jejíchž velkých schopnostech jsem ani trochu nepochyboval.

Vnímám svůj zrychlený dech. Vždycky je to takhle, když se motá kolem mě s těmi lačnými pohledy. Nebudu kecat, prošukal bych se s ním klidně celým dnem. Ba co víc, nevadí mi ani trochu s ním trávit čas na rozdíl od dob minulých, kdy mě spíš sral, než vzrušoval. Jeho nenávist nebyla hraná, fakt mě neměl rád. Bohužel se to v něm bilo s čestným jednáním. Nemusel mě, ale nikdy nebyl křivák.

Osud jen pozdvihne obočí. „Máme odlišný smysl pro humor.“ Zhluboka se nadechne a povytáhne bělostný rukáv u svého hábitu, aby se teatrálně zadíval na neexistující hodiny. „Kdy tohle skončí? Vydržíš to, aniž bys zasáhl?“ spustí rukáv a pohodlně se opře do plyšového gauče.

S Bořkem se srazím v chodbě, což mi hraje do karet, jelikož je sdílný jako vždycky, tak mi vyzradí své plány na večer, které se samozřejmě týkají jakési švédské trojky. Nebo možná čtyřky, protože mi přijde, že z jeho úst zazní víc jak tři jména.

Odemknu s lehce třesoucí se rukou. Nervozita se mě zmocňuje čím dál víc. Vejdeme dovnitř a oba současně sáhneme po vypínači, který se nachází tak dva metry od dveří. Naše prsty se překryjí, ustrneme a současně rozsvítíme. Ucítím jeho dech, kterým mi ovívá zátylek. Přejedu si zuby po spodním rtu ve snaze skrýt nervózní a rozpačitý úsměv.

Právě jsem udělal láskyplné gesto, které lidé používají, když jsou dlouho spolu, a bůhví, jestli vůbec gayové něco takového praktikují. Zarazím se, zkoumám jeho tvář, protože čekám, kdy mě pošle do háje s tím, že přece není ženská, abych se k němu choval takhle jemně.

Abych to upřesnil, Jonatánův bratr není až takový idiot, ale ke mně se tak vždycky choval. Je o pár let starší, tak pětadvacet mu je. Není nijak výrazně podobný Jonymu. Má blond vlasy a hnědé oči. Jediné, co mají společné, je debilita a úsměv. Jonatan je vzhledově po mámě a Martin je po tátovi. Na základce mi dost často dával přednášky, abych Jonyho nešikanoval.