Romány

Roky se skládaly na sebe tak pravidelně, že Ivo přestal počítat, kolikátý je to už srpen, a začal počítat jinak – podle toho, kolik šedin přibylo Emilovi na spáncích, kolik vrásek kolem očí, o kolik pomalejší byl při chůzi po té stezce ke skryté pláži, kterou teď museli oba zdolávat s většími přestávkami, ale se stejnou vytrvalostí jako v roce, kdy ji našli poprvé. Ivo si všiml prvních příznaků vlastního stárnutí dřív u Emila než u sebe – možná proto, že vlastní tvář člověk vidí v zrcadle každý den a přestane si všímat drobných změn, zatímco tvář, kterou vidí jenom jednou za rok, ukazuje čas najednou, ve velkých, nepřehlédnutelných skocích. Každé léto tak vítal trochu staršího muže, než kterého loni v srpnu vyprovázel, a každé léto se s tím trochu hůř vyrovnával.

Tři týdny ve Vranjaku Jakuba naučily i čtvrtou věc, kterou prvních deset dní ještě nestihl pochopit: že člověk si dokáže zvyknout na cokoliv, i na to, že bydlí v cizím domě s cizím mužem a každé ráno ho budí zvuk nástrojů, dokud si jednoho dne neuvědomí, že ten zvuk čeká s napětím, ne s otrávením. Tři týdny přinesly i rutinu, kterou by Jakub před měsícem nepoznal jako rutinu, protože by ji považoval za dovolenou: ranní káva na verandě, dopolední práce, odpolední siesta, kterou teď oba bez řečí dodržovali, protože slunce mezi dvanáctou a čtvrtou nešetřilo nikoho, a večer, kdy jeden z nich vařil a druhý mu nadával, že to dělá špatně, přestože žádný z nich nebyl o moc lepší kuchař než ten druhý.

Deset dní ve Vranjaku Jakuba naučilo tři věci: že káva z té staré konvice chutná lépe než z jakéhokoliv kávovaru, který kdy viděl v Praze, že sluneční krém se musí nanášet znovu každé dvě hodiny bez ohledu na to, jak moc člověk věří ve vlastní odolnost, a že Luka Marinković se směje mnohem častěji, než by na první pohled kdokoliv čekal – jenom to dělá potichu, jako by se bál, že by ho ten smích mohl někam zavázat. „Dnes fasáda,“ oznámil Luka toho rána, vrážeje mu do rukou štětec tak nečekaně, že Jakub skoro upustil kávu. „Jižní stěna. Nejvíc vidět z cesty, takže nejvíc ostudy, když to bude křivé.“ „Nikdy jsem nemaloval dům.“ „Nikdy jste netahal hřebíky, taky jste to zvládl.“ „To se nedá srovnávat.“

Ráno ho vzbudilo kladivo. Ne budík, ne rackové, ne moře – kladivo, pravidelné jako metronom, přicházející odněkud zespodu, z místa, kde by podle všech pravidel slušnosti mělo být v sedm hodin ráno naprosté ticho. Jakub ležel ještě chvíli s polštářem přes hlavu a počítal rány, jako by tím mohl odhadnout, kolik dalších týdnů podobných rán ho ještě čeká, než se vzdal a rozhodl, že spánek proti Lukově pracovní morálce nemá šanci. Jakub sešel dolů v tričku, ve kterém spal, a našel Luku na verandě, jak vytahuje shnilá prkna z podlahy tak soustředěně, jako by to prkno bylo osobně zodpovědné za všechno, co se mu kdy v životě nepovedlo. „Dobré ráno,“ řekl Jakub. Luka na něj pohlédl přes rameno, ohodnotil ho pohledem od bosých nohou po rozcuchané vlasy a vrátil se k prknu. „Máte rád snídani, nebo rovnou kávu?“ „Kávu.“

Cesta do Vranjaku trvala jedenáct hodin a tři dopravní prostředky, a Jakub strávil posledních čtyřicet minut v taxíku, který zjevně naposledy viděl servis někdy za Titovy éry, přemýšlením, jestli existuje nějaký způsob, jak tenhle výlet zvládnout za den. Neexistoval. To mu bylo jasné už z e-mailu od notáře, psaného tou zvláštní, uhlazenou byrokratickou češtinou, která dovede slovo „dědictví“ udělat stejně vzrušující jako daňové přiznání: Vzhledem k poloze nemovitosti a nutnosti osobní přítomnosti obou dědiců doporučujeme počítat minimálně s několikadenním pobytem. Několikadenním. Jakub si sbalil na tři dny, což se, jak se mělo brzy ukázat, stane jedním z několika rozhodnutí toho týdne, která se později budou jevit jako pozoruhodně naivní.