Povídky

Teta Marcela šla po schodech od kuchyně a nesla si láhev s vodou. Člověk se v noci vzbudí, má žízeň a bloudit do kuchyně v cizím baráku… Dveře od koupelny se otevřely a vyšel Zdeněk. Marcela se zarazila a zírala na něj. Měl na sobě lehký krátký župan bez rukávů, vlastně jen takový přepásaný kabátek, který mu dosahoval do půli stehen. Sakra, fakt pěknej chlap…

„Nevím. Nepamatuju si, co se mi zdálo,“ posmutněl a sklopil hlavu. Věděl jsem, že lže. Měl to napsané v očích. Prstem jsem mu za bradu zvedl hlavu tak, aby se na mě podíval: „Danieli, prosím, nelži mi. Vidím, že nejsi úplně v pohodě. Řekni mi, co se děje? Bojím se o tebe.“ Sotva jsem to dořekl, v očích se mu objevil vztek.

Jednání byla dlouhá, ne však nezajímavá. Získal rozhovory, fotky, mohl by to být opravdu dobrý článek. S tou myšlenkou se Deritus zastavil u baru. Ne zrovna příjemný muž na něho zkusil několik dost otřepaných balících taktik, které odpálkoval. Vypil si svůj drink, těšil se na koupel a spánek. Neušel snad ani deset metrů, když se mu trochu rozostřilo vidění, nohy ztěžkly, musel se opřít o zeď. „Neboj, hezounku, pomůžu ti. Bude se ti to líbit, uvidíš,“ poznal hlas muže z baru.

Sotva jsem za sebou zavřel dveře svého bytu, rozběhl jsem se ke skříni, ve které schovávám různé maličkosti a vzpomínky na minulost. Modlil jsem se, aby tam ta krabička byla. Po půlhodinovém prohrabování věcí jsem ji konečně našel a zkontroloval obsah. Byl tam. A naštěstí byl úplně v pořádku, bez jakékoliv vady. S blaženým úsměvem na rtech jsem ho vrátil zpátky do krabičky a tu schoval tentokrát do skříně mezi oblečení.

Mym tělem projede pronikavej pocit potřeby se k němu co nejvíc přitisknout, přilepit, splynout do sebe navzájem. Poddávám se tomu. Napadá mě, jak je ta láska vlastně nevysvětlitelná a weird věc. Ještě nedávno dva úplně cizí lidi se k sobě tulej v peřinách a nemyslej na nic jinýho, než že maj jeden druhýho.

Terka mi začala vysvětlovat, že z těch, co pozvali, jim zůstal ještě Zdeněk a Petr z oslavy. Což znamená, že i oni budou zůstávat na noc. Nečekal bych ale, že Terka bude hned nadhazovat, že u mě je místo na spaní jasné. A to v té staré známé posteli vedle toho černovlasého stvoření, které mě svým pohledem varovalo, abych neřekl něco, čeho bych pak litoval.

„Arkilé!“ Křik se rozléhal prostorem, až uši zaléhaly. Do vteřiny byl u nich. Trion se svíjel v křeči, pevně sevřená víčka, bolest a utrpení. Friego mladíka pevně držel v náruči, tvář přitisknutou k jeho zpocenému krku, v očích slzy, v obličeji strach.

Česťa nevěří svým uším. Řekl „nespadni mi tam“? Mi? Mi? Jako by byl Česťa jeho. Jako kdyby k sobě patřili. Jako kdyby na něm Pavlovi nějak zvlášť záleželo, jako kdyby o něj měl velký strach. Jeho rozpaky snad už nemohou být větší. Jedno kratičké slovo ovšem nemusí nic znamenat. Dvě hlásky, pronesené možná jen bezděčně, nemusí znamenat vůbec nic.

„Vidíš, já ti říkal, že bez něj nevydržíš ani vteřinu,“ smál se mi do očí místo obrany a já měl v tu chvíli neskonalou chuť ho někam zavřít a zahodit klíč. Tenhle nápad mě ale přešel, když se mi přilepil na rty s tím, že to s ním holt budu mít těžké, ale věří tomu, že to zvládnu.

Hned ten den bylo vyhlášeno, že král hledá pro prince nevěstu a jaké podmínky musí splňovat. Současně byli rozesláni poslové do okolních království se stejnou informací. Netrvalo dlouho a začaly přijíždět první zájemkyně, většinou s doprovodem. Vždycky to probíhalo stejně. Některé se zdržely déle a po prvotním seznámení se dotyčné různě snažily docílit jednoho jediného. Výsledek však byl vždy jednoznačný. Odjezd domů to jistil.

Môj boj zjesť, čo som si navaril, preruší klopanie. Zvláštne, určite už všetci od tej babizne vedia, že som v karanténe, tak kto čo chce? Cez kukátko nikoho nevidím. Otvorím dvere, či niekto nestojí na schodoch v bezpečnej vzdialenosti. Nikde nikoho, ale pred dverami je zohnutý papier. Niekto mi nechal odkaz. Ahoj, Koviďák, susedka z prízemia hovorila, že…

A v hodině s půlnoci odbité, Heřman vyměnil svou duši a její slávu za život pozemský. „Mé vyobrazení do knihy vepíšeš, já sám ruku tvou povedu.“ První podmínka. Kývl na ni. „Mým služebníkem se staneš a duši svou odevzdáš.“ Druhá podmínka. Kývl i na ni. „Hříchem, za který pykat teď máš, se zaprodáš, se mnou ulehneš a smlouvu tak zpečetíš.“ Třetí podmínka. Heřman zaváhal… Však už byl daleko, teď nešlo couvnout. Slovo vyřčené už nevrátíš.

Rázem z elektrizované atmosféry vyšlehne blesk! Tímto okamžikem začíná krátký, ale šokující výjev. Standa, do té doby němý a nehybný, najednou vyletí ze židle jako čertík z krabičky, nadechne se a rozeřve se jako tragéd, který chce heroickým hlasem rozbourat divadlo: „Tondo!!! Ty si myslíš, že já bych něco takovýho… Já tobě, kamarádovi, že bych udělal takovej podraz?!?!?! Tak tos mě tedy nasral!!! Ty čuráku, ty si myslíš, že bych byl takovej vůl, že bych dal sedmašedesátiletými člověku dělat takovouhle práci, když z ní mám já sám ve třiceti zamotanou šišku???!!!“