Povídky

Nebylo to po prve, co se líbal, ale po prve to byl vjem tak intenzivní, že zapomněl na všechno kolem. Na to, že člověk, který ho líbá, je jeho profesor, že je to někdo, kdo se za svou orientaci stydí natolik, že se maskuje vztahem se ženou. Nemyslel na to, že je v pozici žáka, který by si měl udržovat odstup, už jenom proto, že by se mu to mohlo škaredě vymstít.

Nigrum stál před sochou. Objevil ji náhodou, Ignis byl stejný, jak si ho pamatoval, na jeho lících slzy. To byl obraz, jež se mu vryl do paměti. Stařec v Ignisově náruči musel být Lukáš, poznával ho ve starcově bezvládném těle. Dotkl se tváře muže, který byl mrtvý, ve chvíli kdy se změnili v sousoší. Lhal mu, Lukášovi, spor mezi ním a Ignisem byl právě pro to, že on Ignise chtěl a Ignis jeho ne. Žárlil a využil první příležitost pro pomstu, za svůj úskok zaplatil a často na ty dva myslel.

Wapashi. Kdo bude odhánět sny?“ optá se vážně Gordon. V ruce drží skleničku lehce provoněného nápoje. „Já.“ Gordon k němu zvedne oči. „Nechápu. Jsi tady, jak můžeš být někde ve snu?“ Wapashi pokrčí rameny. „Já to taky nechápu. Jen vím, že teď jsem v mnoha snech. Někteří se brání. Nechtějí mě pustit do svých snů, bojí se, někteří mě vítají. Někteří dokonce mě očekávají. Jako ty.“ „Ano, jako já. Zatraceně!“

Dotýkal se rozpálené kůže, jazykem slízával kapičky potu. Martin se svíjel nedočkavostí, chvěl se po celém těle. Políbil ho, vnímal vzdechy, kterými naplňoval jeho ústa. To byl ten okamžik, kdy… „Dane, Dane!“ Mohutná Markova ruka s ním třásla. Vztekle zabručel. Nádherný sen, proč ho budí. Uvědomoval si své vzrušení, touhu, neochotně otevřel oči. První, koho spatřil, byl Martin, na dosah od něho. Stáhl si mladíka k sobě do náruče, políbil. Rád by teď dokončil, co započalo v jeho snění.

Mladíkův obraz mu zůstal v hlavě, jako by si ten moment vypálil do mozku. Ruce pod hlavou, krátce střižené vlhké vlasy. Do zlatova opálená pokožka, z níž slunce kradlo kapičky vody a to včetně těch, co se třpytily na světlých chloupcích na hrudi a níž. Mokré plavky, přilepené k tělu prozrazovaly, že Vojtu příroda opravdu obdařila. Pak zvedl víčka, klidný pohled světle modrých očí, doprovázený milým úsměvem.

Kap. Kap. Kap. Otřese se. Rozhlédne se kolem sebe. Zavře oči, aby ten dojem přehlušil. Za chvilku se vytratí. Postava, která se opět objeví, se ho dotkne, zašeptá: „Jsem tu s tebou, ničeho se neboj.“ Gordon nic neslyší, i když na chvilku má pocit, že tu není sám, že je s ním jeho neviditelný přítel, s kterým si hrával, když byl malý. „Budu vždy s tebou,“ zašeptá muž.

„Pane, cíl cesty,“ ozve se příjemný mužský hlas, který si nechal implantovat místo původního ženského. Gordon se posadí rovně a nové poloze se přizpůsobí i sedadlo. Za chvilku auto zastaví a on vyjde ven. Nadechne se čistého nočního vzduchu. Jsou na okraji jedné z posledních rezervací na Zemi. „Pane?“ „Je to stejné, až na to, že jsem si myslel, že je to větší.“ Dvířka se zavřou. Auto pohasne a on klopýtavě jde ke dveřím domu, z kterého byl před deseti lety odveden.

Potichu jde do kuchyně, kde by si něco dobrého zobl na ten další level. Má pocit, že tam zahlédl brambůrky, které jsou tam od jeho předešlé návštěvy, ale čert to vem. Vytáhne je. Sáček roztrhne, když ho něco pevného obejme a tlačí doprostřed místnosti. „Nech toho, Idire,“ namítne slabě, přestože celé tělo se mu chvěje touhou. „Co to děláš?“ „Polibek.“

„Ahoj,“ hlesne. Nezměnil se. Je stále tak… mocný. „Kdo je to Michal?“ Libor se bez uvažování rozmáchne a jednu mu ubalí. „Už nikdy jeho jméno nevyslovuj!“ otočí se a rázuje k babiččinu domu. Trhnutí ho zastaví. Idir ho schová do svého objetí. Oba dva dešťové kapky ignorují. „Kdo to je?“ „Přítel. Našel jsem si přítele,“ řekne. V puse má sucho. „Proč? Nestačím ti?“ „Nic ti vysvětlovat nemusím,“ odsekne a vykroutí se z jeho náruče.

„Jen zkouší spojení,“ ujistil ho Dan. Vzal první židli, zapřel ji napříč přede dveřmi a na ní vybalancoval skleničku. Pokud bude kdokoliv zkoušet neslyšně vejít, tohle mu v tom zabrání. Zkontroloval zbraně, uložil je k jejich lůžku. Vysoká matrace, polštáře a velká peřina, vše v příjemných, krémových barvách. Podlaha se sestávala ze souvislé vrstvy čehosi, co nejvíc připomínalo linoleum, ale nebylo. Zbývající nábytek byla skříň, ve které nalezl oblečení v různých velikostech a osušky. Dvě vytáhl. „Omrkneme koupelnu?“

Libor vytáhne olej a klidně se jím začne patlat. Letos se ještě vůbec nestihl opálit. Ovšem teď má čtrnáct dní volno. Bude u vody den co den. Idir ho s rozšířenýma očima pozoruje. To už není normální, to už je nebezpečné. Cítí, že v něm roste vzrušení. Ještě dobře, že má tuniku, jinak by se ztrapnil. „Namažeš mi záda? Nechci se spálit.“ „Aha.“ Tak konečně ví, co to dělá. „Vy se sluníte? Proč?“ „Proč? Netuším, asi že je to módní, zdravé, ale hlavně to vypadá moc dobře. Sexy.“ „Zřejmě tady celý život podřizujete jenom sexu.“

Jindra vyběhl schody. U oběda se Kryštof zmínil, ve kterém patře bydlí. Překvapil ho svým pozváním a on to rozhodně nepromarní. Ani náhodou. Kryštof se mu líbil na první pohled. Černé, neposedné vlasy a modré oči. Žádný namakaný svalovec, ale krásně pevné, pružné tělo. Dnes taky zjistil, jakej je to milej kluk. Zastavil se u dveří, chvilku se zklidňoval. Nezadýchal se při běhu do schodů, ale musel trochu vychladnout. Pozval ho na večeři, tak to nesmí pokazit a spěchat. Jenže když zaklepal, otevřel mu Kryštof oblečený jen do volných domácích kalhot.