Povídky

„Ty vole, co vyvádíš? Nejhezčí holka a ty ji vodkopneš!“ „Nesnáším ji,“ zamumlá a pak raději by si zatancoval s Tomášem nebo Jirkou než s Evou. Když ještě žil s mamkou tady u babičky, tak hodně dlouho nevěděl, že je na kluky, ale jak se přistěhoval do města, něco se změnilo. Možná i proto se tu už necítí tak dobře. Přece jen anonymita města je něco jiného. Tam se nemusí tolik hlídat. Bojí se přiznat, že se mu líbí kluci, už jen proto, že má strach, že se od něj odtáhnou jak od prašivého psa.

Zrovna jsem v klidu přemýšlel nad tím, jaké to mám štěstí, když mi zazvonil telefon. „Prosim.“ „Luky, Matěj spadnul z koně, jsme v nemocnici…“ „Jedu tam,“ skočím mu do řeči. Nemá cenu cokoliv vyzvídat, za pět minut tam dojedu a uvidím, mám neskutečný strach. Zamknu obchod, nasednu do auta a co nejrychleji vyrazím k nemocnici.

„Přece je vrátíš do mé otcovské náruče.“ Podívá se na něj jako na idiota. „Samozřejmě je přivítám tak, jak si to zaslouží. Moje drahé dětičky,“ jeho hlas zněžní při myšlence, co s nimi provede. „Dostaneš k tomu vybavení, jaké nikdo nikdy neměl a ani neviděl. Ti nahoře puknou závistí nad mou štědrostí.“ Zarazí se a přemýšlí. Nemá mu dát méně výbavy? Nepřehání to se svou štědrostí?

Jsou vzpomínky z dětství, který má člověk trvale vrytý, a jsou vzpomínky, který má hluboko zasunutý, schovaný, potlačený a který vyplavou najednou nečekaně a živě. A někdy můžou dost zásadně ovlivnit náš život.

Muž tvrdě spal a mladík se už oblečený, stočený u jeho nohou, díval do klidné tváře. Pohledem se dotýkal víček, úst, odhaleného hrudníku. Potutelně se usmál sám pro sebe, dvěma prsty uchopil lehkou deku a opatrně ji stahoval směrem k sobě. Než se Arcan zavrtěl, byl do pasu odhalený. Caris z něho nespouštěl oči, když se zavrtěl, mladík skoro nadskočil.

V pátek ve čtyři odpoledne jsem tedy dorazil do svého bytu, který už byl okupován Tadeášem. Samozřejmě, jiného domácího mazlíčka jsem neměl. Ten kluk byl z mého příjezdu natolik nadšený, až mi div neskočil kolem krku, jakmile mě spatřil mezi futry. Kdybych mu do zadku vrazil dildo s oháňkou, jistě by s ním i samým štěstím vrtěl. Divil jsem se jeho radosti přesně minutu, než ze sebe vysypal, co si na mě vymyslel.

„Lásko?“ vytrhává mě ze vzpomínek známej hlas. Naléhavej. Zezadu. Přišel z vopačný strany, než jsem ho čekal.

„Nic. Jsem v pohodě,“ povídá omámeně a přikročí k masce. Prohlíží si jednotlivé tahy fénixe. Černou, červenou a zlatou, jak se proplétají v milostném rytmu. Fénix křičí slasti, jako křičel on při vyvrcholení. Zmocní se ho horečka a chuť podlehnout opět polibkům, dotekům muže, který si s ním zahrával. Vůbec si nevšimne, že se udělá místo a do místnosti vejde hrabě.

Nils stál ve velkém sálu, upřeně se díval z okna. Moe chvíli pozoroval paprsky tančící mu ve vlasech. Pomalu se k mladíkovi přiblížil, přitiskl se k jeho zádům. Nepromluvil, Nils se o něho opřel, vzdychl. „Nevěřím, že jsem to udělal.“ „Znáš celou pravdu o své minulosti, teď máme před sebou společnou budoucnost.“

Nicméně místo kavárny nebo hospody jsem mu poslal svoji adresu a pozval ho k sobě rovnou na následující den. Neměl jsem (nechtěl jsem mít) nikterak velkou představu o tom, co ho tíží na srdci, ale něco mi říkalo, že bych to nerad řešil na veřejnosti. A pak přišla ta super noc. Spát se mi sice chtělo dál, ale nějak to nešlo. V hlavě se mi ve finále nehonilo nic, ale srdce mi pořád bušilo jak blázen a trápila mě šílená žízeň. A když v noci pořád pijete vodu, pak zákonitě stále chodíte na záchod. Teprve kolem páté ranní jsem konečně vytuhl.

Ruku v ruce jsme mířili k lesnímu jezírku. A Matheu mi vyprávěl sen, ve kterém se mu zdálo o mně. Prý jsme spolu měli domeček na samotě, u domku se pásli dva koně a my na ně koukali velkým oknem z ložnice. Zrovna jsme se probudili – z toho měl Matheu největší radost, že mohl ráno jen tak ležet vedle mě. A já si to představil a hlavou se mi prohnaly myšlenky jiného typu: Ležíme vedle sebe – oba nazí…

Chalan si sadol oproti nemu, a tak mal Marco príležitosť skúmavo prezrieť spolucestujúceho od hlavy až po päty. Bol to pekný chalan, nie však Marcov typ, mal však niečo, čo Marca nútilo nespustiť z neho oči. Postavu mal peknú, nie extrémne štíhly alebo pri sebe. Oblečenie značkové, chlapec mal vkus, to sa vidí. Vlasy gaštanovohnedé a štýlovo upravené – Marco bol vždy zaťažený na blonďákov. Oči, oči boli krásne zelené a vyžarovali energiu a ľudskosť, to si Marco všimol už pri prvom pohľade. A krásny, široko-šibalský úsmev. Áno, to Marca na ňom priťahovalo, ten pohľad a úsmev.

Adam ztuhne. Tohle nečekal ani náhodou. Masky ledu se po sobě zmateně dívají, když každá uvidí vedle sebe ohnivou. Vedle tulipánu se postaví záměrně Santini v zlatém kostýmu s knihou v ruce. „Tak co, pane Zimo? Půjdete s Ohněm do pekla?“ „Pane Ohni, nikdy už mě nikdo nevezme do pekla. Kam chci jít, je ráj.“