Povídky

Za mestom sa rozlúčil Teo s otcom aj s Draganom. Ich objatie bolo dlhé a vrúcne. Ťažko sa im lúčilo. Potom sa Teo vymanil z Draganovej náruče. Utrel si slzu, usmial sa na polodraka, poločloveka a rýchlym krokom sa vybral úzkym chodníkom, ktorý smeroval od cesty do hustého lesa. Sudca s Draganom nasadli do koča. Vojenský doprovod otočil kone a pomalým klusom sa vracali cez úžľabinu do mesta. Tu na ních zaútočila tlupa ničomníkov, ktorých z väzenia vykúpil obchodník s otrokmi. Začal sa tvrdý boj.

„Jmenoval se Eugen. Zemřel, když mu bylo třiadvacet. Byl jako my dva,“ otočil se Vojta na Erika a podíval se na něj poprvé jinak než na obtížný hmyz, který mu bzučel u ucha, když spal, „jen žil ve špatném století. My máme možnosti, které on neměl. Vidíš jeho tvář? Víš, co v ní vidím? Mladého muže unaveného světem, ve kterém žil. Svázaný pravidly a etiketou. Měl tajemství, jenže on ho nahlas říct nemohl. My můžeme. To, co řešíme my dva, je naprostá malichernost proti tomu, co řešil on.“ Znovu se na Erika podíval. Byl zmatený. Pátral po vysvětlení. Podle všeho mu mnoho věcí došlo, ale v některých měl větší chaos.

Nemal tušenie, kam smeruje, nemal ho už od momentu, keď ho kuchárka poslala za princom a on sa začal motať a strácať hlboko vo svojich myšlienkach. Jediné, čím si stále bol istý bolo, že sa mu celá situácia páčila, že Henricha túžil pobozkať a že na svojich perách cítil jeho horúci dych… Princi se z blízkosti druhého muže točila hlava a měl dojem, že se snad ani nedokáže nadechnout. Netušil, co se s ním dělo, a když viděl rudé rty, které byly k němu stále blíž, hlavou mu prošly nesčetné řádky knih o lásce, které kdysi hltal, nyní však byly jen z nouze ctnost.

Princ si osušil ústa. Otočil sa na posla, ktorému sa v okrových pančuchách urobila z videnej rozkoše poriadna hrča. “Teraz hovor, milý posol,” vyzval ho princ. Posol sa znova uklonil. “Osvietený princ Ctiboj, v neďalekom kniežatstve tiež pátrajú po mládencovi, ktorý zodpovedá presne tvojmu popisu,” oznámil mu dôležitú správu. “A tušíš, prečo po ňom pátrajú?” zaujalo to princa. “Vraj je zapletený do záhadného zmiznutia 24 mladíkov, mladých aj zrelých mužov,” oznámil posol.

Blbý svátky. Blbý trhy. Blbej zvon, blbá výzdoba, blbej sníh, blbá zima, blbý všecko! Vztekle popadl provaz a cinkl do toho melodického kusu kovu. Nechce žádný štěstí, nechce žádný zdraví, nechce prachy a nechce se zabývat vůbec žádným chlapem. Tak. A celý ty slavný Vánoce bude trávit o samotě, navzdory a natruc všemu tomu pitomýmu kýči okolo. Sežere rybu, sežere salát, zapne telku a hotovo.

“Môj krásny, ty si slepý?” prekvapene povedal Dragan. “To si si všimol až teraz?” zosmutnel Teo. “Až teraz, môj krásny, čo si posmutnel?” pýtal sa ho Dragan. “Teraz, keď to vieš, tak ma opustíš,” zo slepých očí začali vytekať slzy. “Môj krásny, prečo by som to robil?” nerozumel jeho reakcii. “A kto by chcel slepého cigána?”

Druhej den docela natěšenej, co se bude večer dít (nebo možná nadšenej, že se bude něco dít). Začal jsem na Bertovi vyzvídat: „Hele, jaký jsi vlastně říkal Mikulášovi básničky, když jsi byl malej?“ „Žádný. Já i jako malej byl velkej.“ Vyprsknul jsem: „Tak jo, jaký jsi říkal básničky?“

Dokonce jsme byli do toho programování tak zažraní, že jsme si plánovali, že po maturitě spolu odjedeme do Ameriky, usalašíme se v Silicon Valley a rozjedeme tam nějakou nabušenou IT firmu, se kterou uděláme díru do softwarovýho světa… Anebo naopak zaplácneme díru na softwarovým trhu, že jo. No prostě plán byl jasnej – s nějakým nápadem tam prorazíme, vyděláme si velký peníze a náš brand budou znát lidi napříč všema kontinentama. Jo, byly to sny sotva patnáctiletých kluků, dneska už se nad tím jenom usmívám, ale přesto… Byly to naše sny.

Vážně jsem neměl žádné postranní úmysly, jen jsem chtěl udělat Jardovi radost… A on potom řekl: „Ještě, že nejsi holka, to bych si napřed letěl zkontrolovat auto.“ A pak buďte vstřícní…

Věnováno všem jakýmkoliv menšinám, kterým se kdekoliv děje bezpráví. Zvláště pak věnováno slovenské komunitě, kterou zasáhly tragické události v Bratislavě. V neposlední řadě pak samotným obětem a jejich blízkým. Musím se současně omluvit za pozdní zveřejnění tohoto příspěvku. Musel jsem své pocity nechat usadit, abych byl schopen je převést do slov, a získání některých informací též netrvalo chvilku. Další omluva směřuje ke všem Slovákům. Vím, to, co jsem napsal, by mělo být napsáno v jejich mateřštině, ale ač slovensky umím, není to na takové úrovni, která je potřebná k napsání něčeho takového. Upřímnou soustrast všem.

Večer zaklepání na dveře. Otevřel jsem a za dveřma stál Josef. „Ahoj, pojď dál.“ „To ani nestojí za to. Nesu vám plakátek. Horní Franta usoudil, že se nějak dlouho nic nedělo a že by potřebovaly děti něčím zabavit, tak se rozhod, že by se moh uspořádat Halloween.“ Bert povytáhnul obočí: „Mě tenhle svátek moc nebere, ale když myslíte, že se tím děcka zabavěj, tak jo. Lepší než slavit sedmej listopad, že jo. Jak si to představujete?“

Vsunul Randžitovi prsty mezi rty a jemně zatlačil. Usmál se, když mu došlo, že milenec netuší, proč to dělá, ale přesto si nechal pusu otevřít. Když ale pochopil, překvapeně se uhnul. „Tohle někdo dělá?“ zeptal se rozpačitě.