Povídky

Kamarád: „Kluci, já mám úžasnou kámošku. Líbí se nám stejná hudba, stejný knížky. Pořád máme o čem mluvit.“ Jarda: „S kecama vydržíš, akorát než se rozestele. Ani to nezkoušej.“

Rukou doputoval po jeho břiše dolů k rozkroku. Tak asi se mu něco hezkého zdálo. V REM fázi spánku se prý zdají sny a topoří péra. Nebyl tuhý úplně, ale když mu ho promnul, zmohutněl a ztvrdnul jako na povel. Dál žádná jiná reakce. Jako by byl vzhůru jen ten jeho poklad. Bude muset trochu přitvrdit…

Rukama mapoval jeho tělo, přejel mu přes zadek na boky, které mu začal hladit a dál ho líbal na jemnou kůži. Mohl se zbláznit – hladil jej, rty a občas škádlivě i zubama potrápil jeho krk a připadal si jako v nejhezčím erotickém snu. Jak dlouho už se Aliho takto nedotýkal? Jak jen mohl zapomenout? Bylo to dokonalé! Hladit ho, laskat, poslouchat jeho steny, které mu občas unikly – miloval milování s ním, ale to všechno kolem, každý kousek jeho těla…

V té otázce cítil trochu ironii a poprvé se na toho kluka podíval pořádně a zblízka. Všiml si drobounkých, sotva znatelných zlatavých pih na nose, jemné linie hladké tváře, malinko pohrdlivého úsměvu a očí…

Zatřese hlavou, aby zaplašil ten neklid, co se do něj vkrádá. Bohužel se mu to nedaří. Cítí, jak se mu chlupy na pažích staví do pozoru…, protože jeho tělo už na něj tímhle svým osvědčeným způsobem křičí to, co si jeho hlava zatím nechce připustit. Něco je tady hodně, hodně špatně.

Max vyšplhal schody do Markovy kanceláře. Bylo období poledního klidu, a tak nechal stát kolo u vchodu s tím, že popadne bráchu a půjdou se spolu někam najíst. Našel Marka sedícího na širokém parapetu, koukajícího do ztracena. Jako kdyby na té nekonečné modré ploše, kterou hypnotizoval, něco hledal.

Probral se s pouty na rukou a nohou, na krku kovový obojek. Bylo mu zle, zvracel, přestože měl prázdný žaludek. Nebyl sám. Viděl mnoho lidí ze své vesnice, kteří se svíjeli v bolestech. Místnost, v níž byli, se divně pohupovala, bylo jim strašně. Až mnohem později se dozvěděl, že pluli na lodi, otrokářské lodi. Když se dostali na pevninu, bylo jich mnohem méně. Viděl víc smrti a bolesti než kdy dřív. Poznal, co je několikadenní hlad, kopance a bití. A ti, kteří se vzepřeli, válečníci jeho lidu, ti se vraceli s rozdrásanými zády, i bičování spatřil.

Dopředu se přiloudal hubenej kluk v džínách a v triku bez rukávů, ale s kapucí, kterou měl staženou skoro přes celej obličej. To kdyby někdo měl v naší škole, tak na něj řve unisono půlka sboru něco o tom, co to je za chování. Složil se na židli a ještě trochu víc sklonil hlavu. Dost světlá kůže, ale na těch rukách celkem svaly. Všichni tam žvanili, ale on byl nějak jako zavřenej… na nikoho nekouk.

Přikročil k mladíkovi, jemně ho vzal do náruče, přitiskl k sobě. Nedokázal zadržet spokojené zamručení. Vyskočil oknem. Věděl, kam míří a jaké to může a asi i bude mít následky, už nemohl couvnout. Uvědomoval si, že letí, ale silné paže ho držely pevně.

Předložil jsem poněkud umírněnou verzi včerejšího večera. "Dobře mu tak. Já jsem ho varovala," řekla s úsměvem máma. "Stejně si myslím, že tě jednou vrátí v dárkovém balení s velkou mašlí," dodala. Při vzpomínce na včerejší noc a dnešní ráno jsem jenom řekl: "Neraduj se, nevrátí." 

Bolest opět ustoupila, čekal hlas svého trýznitele, k uším se mu však donesl zvířecí řev a vrčení, praskání kostí a pach krve. Náhle bylo ticho. Ucítil jemné, něžné doteky chladných prstů. Roubík zmizel, mezi rty mu stékala nepříjemně pálivá tekutina. Instinktivně chtěl ucuknout. „Vypij to, prosím.“ Poznal Rigův hlas a poslušně vše spolkl, úleva byla okamžitá.

A kdyby mi nebylo blbé se tak šťouravě vyptávat, zasypával bych ho dalšími otázkami, dokud bych nezjistil, jakou barvu mají jeho spodky. A jestli je radši, když mu je sundává holka, nebo kluk. Tak se zase hezky uklidníme. "A dostal ses rovnou do tý nejlepší společnosti, Vildo," drcl jsem do něj ramenem. "To doufám, nic jinýho než vybranou společnost bych ani neočekával. Jsem na úrovni, že jo," zakřenil se. Jo, tenhle kluk k nám zapadne jak nic. "No bez nás jsi na úrovni rozhodně nebyl," oplatil jsem mu.

Do ložnice tentokrát vstupoval ne s rozechvěním, jestli a jak, ale s jistotou, že se milovat budou. Těch několik minut, než se z koupelny vrátil Petr, se mu zdálo nekonečných. Jeho tělo už výrazně dávalo najevo, po čem touží, když k němu přilehl a vzal ho do náruče. Pochopil, že jsou na tom oba stejně, že ani jeden z nich nechce nikam spěchat. Bude to jeden z těch večerů, kdy si s ním Petr hodlá pohrávat, jako by jeho tělo teprve objevoval.