Povídky

Po konci pracovní doby zdvořile odmítl pozvání na panáka, dal si doma sprchu a s kytarou, pár lahvemi piva a zpěvníkem vyrazil na svoje oblíbené místo do přístavu. Miloval ten slaný mořský vzduch, křik racků a pohled na lodě, připlouvající ze širého moře. Musí jich být aspoň tisíc! To by byla krása, vybrat si tu správnou, nasednout na ni a vyplout do světa…

Bylo mu jasné, že Jenda pochopil, že spí s Václavem v jednom lůžku. Ale mladík se na nic neptal a on sám o tom pochopitelně nemluvil.

Byla to záhada a on ji chtěl rozluštit. Náhodou se dnes probudil a v okně spatřil siluetu. Díval se na Daniela. Odhadoval, že mu je tak třicet, třicet pět. Býčí šíje, široká ramena, rozložitý, zarostlý hrudník. Lačně sjel pohledem přes houštinu chlupů k okraji trenek, což byl Danielův jediný oděv. I na svalnatých nohou byl hustý porost. Kdyby ho potkal v dávných časech, byl by určitě válečník, námořník, možná i pirát. Vzbuzoval by respekt a hrůzu. V dnešních časech respekt asi ano, ale jinak byl hlavně zatraceně sexy.

Otočil jsem se k lednici, že si vezmu mléko do kafe, a zaregistroval jsem siluetu za oknem. V kuchyni nemám záclony, večer a při prudkém slunci stačí žaluzie, které jsem měl teď vytažené. Přes okno na mě koukal mužský v triku bez rukávů, zpod přilby se mu draly blonďaté kudrnaté vlasy. Přeměřil si mě očima a usmál se.

„Tome, musím ti něco říct,“ řekl mu tedy pod vlivem tohoto poznání – možná za to mohlo malinko i to víno – a přitáhl si ho k sobě.

Šlapal urputně do pedálů, nechal si Dana opřeného o svoje tělo a měl co dělat, aby nezvonil jako blázen a na celé kolo nekřičel: „Hej, čumte! Vezu si kavku, vezu si hejla – JÁÁÁÁÁ jsem si ho ulovil, tak mi uhněte z cesty!“ Hormony s ním mávaly na všechny strany, a kdyby nebylo kolem tolik lidí, zcela beze studu by zastavil a dal průchod svým představám.

Tak jsme tady. V jedný zapadlý vesnici na severu Čech, na místě, kde, jak se taťka několikrát vyjádřil, dávají lišky dobrou noc. Radši jsem nepátral, co to přesně znamená. Bohatě mi stačí, že vím, co náš novej barák v týhle vesnici znamená pro mě. Znamená, že jsem právě přišel o všechny svý kámoše a známý. Že těsně před maturitou musím měnit školu. A že je to všechno prostě děsně naprd, ale co nadělám, když rodičům z ničeho nic přeskočí, že?

Držel jsem jej pevně a nemínil si ho nechat utéct a on po chvíli zvládal jen něco mumlat do polibku, nakonec se poddal úplně. Samozřejmě předtím vykulenýma očima zkontroloval, jestli nikdo v okolí není. Nebyl, pro mé štěstí. Jen jedna z hus, ochočená a zvyklá na lidskou blízkost, si nás zvědavě prohlížela. Viděl jsem na Persym, že na chvíli pod jejím pohledem znejistěl, ale pak nejspíš pochopil, že husa z toho nemá rozum a odsuzovat nás nebude.

Neznal jsem takovéto myšlení. Vždycky jsem si byl svými činy a dráždivým sváděním jistý, a pokud mě někdo poslal do háje, jen jsem nad tím s úsměvem mávl rukou. Tohle však v případě toho hnědovlasého kuchtíka nehrozilo a věděl jsem to už teď. Jeho odmítnutí by mě zchladilo jako ledová sprcha. Netušil jsem, jestli si dokážu lízat rány po psychické facce, kterou bych si mimochodem zasloužil.

Nemalo zmysel čakať na zázrak. Občas sa zázraky dejú, ale v tomto prípade v to nemohol ani dúfať. Bol zamilovaný do svojho spolubývajúceho. Chcel svoje pocity prebiť inými, preto sa rozhodol odviazať sa a niekoho si nájsť. Vedel, že bez povzbudenia to nedokáže, preto sa rozhodol piť. Vždy, keď bol ako dieťa chorý, odpornú chuť liekov prebíjal chuťou Coca-coly. Keď to fungovalo na lieky, prečo by to nemohlo zabrať aj na pocity?

„A s tím chefem jdi do prdele, když nejsme v kuchyni!“ „A jak vám mám tedy říkat?“ Bože, tak natvrdlého kluka jsem ještě nepotkal! Člověk mu tady naservíruje tykání až pod nos a on se nechytá. „No, já nevím, třeba mým jménem, představ si, že i já se nějak jmenuju, myslím, že jsem se představil, když jsi poprvé přišel do kuchyně, ale jestli máš krátkou paměť – jmenuju se Persy,“ pobaveně jsem se pousmál a na chvíli mu položil familiárně ruku na rameno. Cítil jsem, jak se otřásl. Chvíli mi ho až bylo líto, ale koneckonců svrab snad nemám, tak mi nemusí tak okatě ukazovat, že se mého dotyku štítí.

„Vieš, že máš tie najkrajšie oči, aké som kedy videl?“ tichým hlasom ešte povedal a potom som ho už počul odísť. Srdce sa mi rozbúchalo a šteklivým pocitom v podbrušku dalo moje telo jasne najavo, čo si o Matejovi myslí. V byte som ešte na druhý deň cítil jemnú vôňu jeho parfumu.

„Někdy tě vážně nesnáším,“ zamračil se na něj Tom, ale poslušně se zvedl. Cestou do koupelny se ovšem už sám pro sebe usmíval. A když se vrátil do ložnice, za třináct a půl minuty, a viděl, co si Petr připravil na noční stolek, usmál se i na něj.