Povídky

Polovina kluků si stoupla k okraji, který byl jen o něco níž než jejich penisy. Vašek stál v rohu a sledoval fascinovaně honitbu. Všichni to docela prožívali, nakonec si honili i ti, co nezávodili. Ozývalo se vzdychání a vzájemné povzbuzování. Petr s tím druhým měli péra stejně velký. Ale on viděl jenom Petra. Jak se mu napínaly svaly. Od obličeje až po stehna. A když viděl vystřikujicí sperma, vytekl sám.

Kráčal nočnými uličkami centra mesta a jediný zvuk bolo tiché vržďanie snehu pod jeho nohami. Pridal do kroku, lebo mu bola zima, chcel byť čo najskôr doma, však mu ostávalo len pár stoviek metrov. Zabočil do ďalšej uličky a kráčajúc premýšľal nad teplým kúpeľom, keď tu ho zrazu zdrapila niečia ruka a pritlačila k stene. Nestihol ani reagovať, len zrazu cítil, ako tvár tlačí k studenej stene domu a ako ho ruka neznámeho šacuje.

Len čo vyšli von, zastali. Marek sa pozrel na Andreja s otázkou, čo ďalej? „Prejdeme sa ku mne,“ povedal Andrej a vyrazili spolu večerným mestom kráčajúc mlčky vedľa seba, akoby scéna v kaviarni sa neodohrala. Ani jeden nechcel začať, lebo obaja vedeli, že to medzi nimi visí ako obrovské závažie a možno to bude aj bolestivé. „Prečo?“ nakoniec sa spýtal Marek potočiac hlavu k Andrejovi.

“Otoč se,” požádal mě, a jakmile jsem to udělal, začal mi masírovat ramena. U krku našel zatvrdlé místo a prsty se snažil ho uvolnit. Nechtěně mi unikl povzdech. Zavřel jsem oči a poddal se mu, cítil jsem, že nervozita mizí. “Je to lepší, ne?” zeptal se a já jsem souhlasně vzdychl.

„Pokud tě náhodou napadlo, že se z tohoto veskrze romantického místa přesunete do bytu, buď tak hodný a vynechej mou postel. Přespím v ateliéru,“ řekl ledovým hlasem, kterým zakryl všechny emoce, které jím zmítaly. Nemohl se vrátit domů, a bylo naprosto jedno, jestli se ten jeho Patrik zdrží, nebo by tam už Erika našel samotného. Tolik ran, kolik utržil za poslední dny musel rozdýchat, sám. A jediné místo, kde si dokázal lízat rány, aniž by ho někdo rušil, byl právě ateliér. To, že byl těsně pod střechou a bude tam nejmíň padesát stupňů, řešit nehodlal. Potřeboval být sám.

Vojta ten tlak neustál. Zvedl se a utekl. Nechal tam bundu a ani se nerozloučil. Zdvořilosti by mu stejně obrátily žaludek dnem vzhůru. Čím víc utíkal, tím víc si vybavoval Erikovu hladkou kůži, měkké, po lásce lačné rty, a úzký dlouhý penis, na který nemusel ani sáhnout, aby se udělal. A pak jen slyšel zase „to“ jméno. Vojta se zastavil a za nejbližším stromem se vyzvracel. „Pane, jste v pořádku?“ ozvalo se za ním.

Vláďa vzal Rudiho za ruku a odvedl ho k posteli. Svlékli župany. Konečně. Nechal ho kleknout, pomalu a jemně rozevřel jeho půlky. Cítil chvění. Přejel rukama na jeho pas, pak se mazlil s penisem a kulkami. Vrátil se k zadečku. Začal líbat bojácně sevřenou dírku. Přidal jazyk, svůj nos, hladil, tlumil poplašené vlnky. Rudy skoro nepostřehnutelně vzdychal. Jako perlící bublinky toniku. Jednou rukou sjel k visícímu váčku a jemně ždímal varlata.

Jindřich jen stál neschopen cokoliv namítnout, i když věděl, že by Ondřeje měl zastavit v jeho monologu a říct mu, že všechno pochopil. Že se v jeho tvrdé palici konečně rozsvítilo a jediné, co pro něj mělo cenu, bylo žít s mladým chytrým králem, který jako jediný může vyléčit jeho pokroucenou mysl, kterou vybudovali podlí rádcové, a spravedlivě společně vládnout bok po boku oběma královstvím. Stál jako solný sloup a jen rychlý odchod zničeného mladíka jej konečně probral z přemítání o budoucnosti.

A práve myšlienky naň boli minútu po minúte horšie a horšie, vedel, čo sa stane, keď mu prezradí svoj pôvod, a napriek tomu, musel to urobiť! Už v tom čase mu toľko chýbal, túžil ho mať vedľa seba, vodiť za ruku hradom a usmievať sa na neho, pre neho, len pre neho, dotýkať sa ho a snáď aj pobozkať tie dokonalé plné pery. Prial si nasadiť mu na hlavu korunu a rozpustilo sa usmievať, až sa mu pokloní a Henrich sa bude tváriť, ako by sa zbláznil. Prial si, aby všetko bolo ako vtedy na zámku. Lenže sa tak šialene bál…

„Já tě nechápu. Kolik ti vlastně je? Chováš se a snažíš se chovat, jako bys nikdy nedělal nic šílenýho. Vypadáš, že celej život sedíš za stojanem a děláš furt to samý, pak se pomodlíš a jdeš spát po večerníčku…,“ řekl, když ale viděl záblesk v očích svého společníka, rychle pokračoval: „To nemyslim nějak zle! Jen tak působíš. Proč se nemůžeš válet do dvanácti? Proč se nemůžeš chovat míň, jak jsi to sám nazval, zodpovědně? Jasně, nemůžeš, protože už nejsi dítě jako já nebo tak něco bys mi asi řekl, ale takhle to nemyslím. Nezlob se, nechci tě urazit, jen… nechybí ti někdy dělat něco míň v souladu s pokyny všech kolem?“ „Cože?“ nevěřil svým uším Vojta. Čekal snad cokoliv, ale tohle ne.

Seděl na parapetu a víčka se mu klížila, když se dveře otevřely. Rychle se probral a udiveně hleděl na příchozího. Byl to jen strážný, nicméně nebyl čas oběda či večeře. Mladík držel v ruce list, na kterém princ viděl pečetní vosk. Netušil, jestli se má bát nebo být šťastný, že se konečně něco děje. „Král si vás zavolal, princi. Připravte se, tito pánové vás k němu doprovodí,“ řekl suše. Princ se rozhodl, že se nikterak víc strojit nebude. Proč taky, nejspíš ho čekal soud a rozsudek smrti si může vyslechnout i v jednoduchém oblečení.

Sedel v kuchyni za stolom a hľadel von oknom. „Všetko je už zabalené. Môžeme vyraziť,“ vytrhol ho z myšlienok hlas postaršieho pána, ktorý vošiel do miestnosti. „Dobre, ak tak, vy už môžete vyraziť. Ja si ešte potrebujem niečo vybaviť a cestou vás dobehnem,“ odvetil a chytil objemnejšiu obálku do rúk. Staršiemu mužovi prišlo toho mladého ľúto. Kto sa už len sťahuje tesne pred Štedrým dňom? A podľa toho, ako sa tváril, ho niečo ťažilo, ale jemu nenáležalo starať sa, a tak sa otočil a vyšiel z bytu. Andrej sa zdvihol. Pri dverách do bytu si obliekol kabát a zišiel po schodoch do vestibulu, kde vhodil kľúče do schránky tak, ako bol dohodnutý s majiteľkou. Po asi 10 minútach stál pred inou bytovkou, i keď podobnou, v ktorej býval