Povídky

Naprázdno polkl. Dobře, Michalovi se do ničeho nechce, to je jasný. A čeká, že to prostě všechno asi mávnutím kouzelného proutku zmizí, on si sbalí svůj nadřazený výraz, půjde domů a nechá se obdivovat studentkami nižších ročníků. Tak to teda ne! Nebude tu sedět zbůhdarma s tupcem, co si o sobě myslí, že vypadá jak antická socha, a stejně blbě se i chová.

Arika: Zoskočím z brehu. Voda obklopí aj mňa. Pomaly sa k nemu približujem. Začne cúvať, hlbšie a hlbšie do vody. Má oči farby oblohy. Vlasy má ako slnko, tvár a pokožku bledú. Nikdy som nevidel nikoho takého ako je on.
Matthew: Otočím sa a zbadám ho, ako ma z brehu pozoruje. Vysoký, možno o hlavu vyšší odo mňa, tmavá pokožka, tmavé dlhé vlasy. Je mladý, určite nemá viac ako 30 rokov. Mohutná postava, na chrbte luk a šípy, v ruke nôž. Pozoruje ma, náhle zoskočí.

Ohlédl se. V dálce spatřil postavu, silueta se rychle blížila. Měl trochu strach a bylo to vyrušení z jeho klidu. Otočil se zády k příchozímu a svým tempem pokračoval k nádraží. Muž ho došel a zpomalil, nic neřekl, jen s ním držel krok. Michal začal být trochu nervózní, přece jen byli ještě pěkný kus od místa, kde lesík prořídne a už je vidět malé nástupiště. Nervozita a nepozornost mohly za to, že zakopl. Sotva stačil dát ruce před sebe.

Nechápal, jak se mu to povedlo, ale při stěhování zpátky do tátova bytu omylem dovezl i krabici s věcmi svého exboyfrienda, o kterou už půl druhého týdne zakopává. Je to otravné, a kdyby s Patrikem byl schopný mluvit, asi by mu zavolal a nebo mu ji rovnou přivezl. Ale on s ním nemluví. Kontakt s idioty ho deprimuje a tohle je kolosální idiot.

Razím teóriu, že raz si to šťastie sadne aj na mňa, ale začínam mať podozrenie, že zjavne dopuje, pretože stále má dosť energie, aby ma obchádzalo.

Vyrazil jsem ven. Šel jsem se podívat na Kazatelnu. Tenkrát mi to tu všechno připadalo větší, prostornější… Schody na Kazatelnu byly teď ještě ošoupanější. Vylezl jsem nahoru. Rozhled už skoro žádný, stromy už ji přerůstaj, a to je docela vysoká… Otočil jsem se zpátky a leknul jsem se. Slávek pod Kazatelnou. Díval se na mě. Má pořád stejnej úsměv a pořád je to pěknej chlap. „Myslel jsem si, že půjdeš sem. Chtěl jsem s tebou mluvit. Chtěl jsem ti to vysvětlit…“

Amit sa krčil v rohu miestnosti a snažil sa potlačiť slzy. Zaprisahal sa, že nebude plakať, tú radosť správcovi neurobí. Stále nedokázal prijať to, čo sa dnes stalo. Ešte dnes ráno bol slobodný človek. Teraz má jeho život, jeho slobodu, rovnakú cenu ako dva kone a mešec zlata. Pri tejto myšlienke už nedokázal ďalej zadržiavať slzy, v srdci sa mu množila nenávisť. Nedokázal pochopiť, ako mu to mohol otec urobiť…, predať ho… ako nejakú vec… rovnako ako dýky, ktoré ešte dnes ráno priniesli na trh s úmyslom ich predať.

Domů se mu nechtělo, bezcílně coural uličkami s vánoční výzdobou. Jedna ho dovedla na náměstí plné barevných stánků, vánoční trhy. Procházel mezi lidmi, na nabízené zboží se nepodíval. Skoro už byl mimo všechen ruch, když ucítil známou vůni. Spatřil stánek, kde nabízeli svařák a horkou medovinu. Dal si medovinu, dvojitou. Držel ji v dlaních, příjemně hřála, do srdce se to teplo nedostalo, ale alespoň něco. Loknul si horkého, moc dobrého nápoje, zavřel na chvilku oči. „Je moc dobrá, mám už druhou,“ ozvalo se mu za zády.

„Zamilovaný? Prečo sa pýtaš?“ Máriova obrázka ho popravde neprekvapila. Vždy hovoril to, na čo myslel…, a v jeho myšlienkach by sa človek nevyznal…, ani keby na to mal návod. „A nevolaj ma Timotej, vieš že to nemám rád“. „Sorry Tim. Tak bol? Na slovenčinu máme napísať sloh na tému Prečo je krásne byť zamilovaný a ja som zamilovaný ešte nebol, teda aspoň o tom neviem…“

Když jsme šli spát, položil se Bert na záda a ruce založil pod hlavou. Hm, trucuje. Fakt se urazil. Natáhl jsem ruku a zaškrabal ho ve chlupech na hrudníku. Nic. Jemně jsem nehtem zaškrábal na bradavku: „Zlobíš se?“ Zavrtění hlavou. „Tak co se děje?!“ Zase zavrtění hlavou a koukal do stropu. Sakra, to je vážný. Fakt je nějakej problém. Začal jsem zmatkovat. Tohle nemůže bejt obyčejný trucování kvůli kaprovi. Něco se fakt děje.

Chováme se jak zamilovaní puberťáci. Přijde mi to divné, kdyby aspoň jeden z nás byl holka, ale to ne. Přesto se mi to moc líbí, tak hodně, že jsem velmi šťastný a chce se mi strašně žít.

Arkil se díval taky, oba hltali každý záběr. Předměty běžného života, každá maličkost byla fascinující, snad ani nemrkli. „Arkile…,“ vydechl prst namířený na světle oranžovou skvrnku. „To není možný. Ne, Friego, ne…,“ nedokázal ho zastavit. Muž vpadl do místnosti, ze které ten signál, tepelný signál pocházel. Dusil se, špatně se mu dýchalo, cítil čůrky potu stékající mu po zádech, srdce se mu mohlo rozskočit. Nic z toho nebylo projevem námahy, ale vzrušení. Je tu někdo živý, neuvěřitelné, nemožné. To všechno mu letělo hlavou a pak ho oblil chlad. Studený pot měl úplně všude, díval se na kapsli, na níž blikaly kontrolky

A zatímco se u plážovýho baru dobře bavíme nad nabídkovou kartou jednotlivejch drinků, sám pro sebe si nad celou situací nevěřícně kroutím hlavou. Nejenom nad tím, že si s Brunem najednou tak rozumíme, ačkoliv ještě včera v letadle jsme po sobě dobře hodinu v kuse jenom zpruzeně štěkali a pár dnů před odletem jsme se kvůli jedný hádce dokonce nebavili vůbec. Asi na nás holt působí ta zdejší pohodová a na to, že je listopad, tak i úžasně letní atmosféra, a všechny důvody ke vzájemnýmu urážení a posmívání odnáší pryč ten věčnej kapverdskej vítr, co tu bez ustání pofukuje.