Povídky

Tak jsme tady. V jedný zapadlý vesnici na severu Čech, na místě, kde, jak se taťka několikrát vyjádřil, dávají lišky dobrou noc. Radši jsem nepátral, co to přesně znamená. Bohatě mi stačí, že vím, co náš novej barák v týhle vesnici znamená pro mě. Znamená, že jsem právě přišel o všechny svý kámoše a známý. Že těsně před maturitou musím měnit školu. A že je to všechno prostě děsně naprd, ale co nadělám, když rodičům z ničeho nic přeskočí, že?

Držel jsem jej pevně a nemínil si ho nechat utéct a on po chvíli zvládal jen něco mumlat do polibku, nakonec se poddal úplně. Samozřejmě předtím vykulenýma očima zkontroloval, jestli nikdo v okolí není. Nebyl, pro mé štěstí. Jen jedna z hus, ochočená a zvyklá na lidskou blízkost, si nás zvědavě prohlížela. Viděl jsem na Persym, že na chvíli pod jejím pohledem znejistěl, ale pak nejspíš pochopil, že husa z toho nemá rozum a odsuzovat nás nebude.

Neznal jsem takovéto myšlení. Vždycky jsem si byl svými činy a dráždivým sváděním jistý, a pokud mě někdo poslal do háje, jen jsem nad tím s úsměvem mávl rukou. Tohle však v případě toho hnědovlasého kuchtíka nehrozilo a věděl jsem to už teď. Jeho odmítnutí by mě zchladilo jako ledová sprcha. Netušil jsem, jestli si dokážu lízat rány po psychické facce, kterou bych si mimochodem zasloužil.

Nemalo zmysel čakať na zázrak. Občas sa zázraky dejú, ale v tomto prípade v to nemohol ani dúfať. Bol zamilovaný do svojho spolubývajúceho. Chcel svoje pocity prebiť inými, preto sa rozhodol odviazať sa a niekoho si nájsť. Vedel, že bez povzbudenia to nedokáže, preto sa rozhodol piť. Vždy, keď bol ako dieťa chorý, odpornú chuť liekov prebíjal chuťou Coca-coly. Keď to fungovalo na lieky, prečo by to nemohlo zabrať aj na pocity?

„A s tím chefem jdi do prdele, když nejsme v kuchyni!“ „A jak vám mám tedy říkat?“ Bože, tak natvrdlého kluka jsem ještě nepotkal! Člověk mu tady naservíruje tykání až pod nos a on se nechytá. „No, já nevím, třeba mým jménem, představ si, že i já se nějak jmenuju, myslím, že jsem se představil, když jsi poprvé přišel do kuchyně, ale jestli máš krátkou paměť – jmenuju se Persy,“ pobaveně jsem se pousmál a na chvíli mu položil familiárně ruku na rameno. Cítil jsem, jak se otřásl. Chvíli mi ho až bylo líto, ale koneckonců svrab snad nemám, tak mi nemusí tak okatě ukazovat, že se mého dotyku štítí.

„Vieš, že máš tie najkrajšie oči, aké som kedy videl?“ tichým hlasom ešte povedal a potom som ho už počul odísť. Srdce sa mi rozbúchalo a šteklivým pocitom v podbrušku dalo moje telo jasne najavo, čo si o Matejovi myslí. V byte som ešte na druhý deň cítil jemnú vôňu jeho parfumu.

„Někdy tě vážně nesnáším,“ zamračil se na něj Tom, ale poslušně se zvedl. Cestou do koupelny se ovšem už sám pro sebe usmíval. A když se vrátil do ložnice, za třináct a půl minuty, a viděl, co si Petr připravil na noční stolek, usmál se i na něj.

Dávné moudro tvrdí, že láska prochází žaludkem. Procházela se však také malým historickým městečkem protkaným legendami a mýty, ležícím na severu Anglie na pobřeží Severního moře. Hledala, nabádala a promlouvala… Bloudila v úzkých uličkách dýchajících historií, mezi starým opatstvím a přístavem, až si našla jednoho nerudného šéfkuchaře a začala našeptávat… Šíp však vyslala k jinému srdci. A protože šikovné ruce mistra kuchaře dokázaly vykouzlit nejen úžasná jídla, ale také úsměv na tváři jednoho začínajícího kuchtíka, láska věděla, že Amorův šíp vyslala do těch správných míst. Zasažený mladík se nenechal odradit cholerickým jednáním a kamenným výrazem svého guru a proklouzl pod pokličku, kde se nacházela ta nejlahodnější mana, kterou život dokázal uvařit – směs lásky, pochopení a důvěry spolu se špetkou štiplavé mrzutosti a nerudnosti.

Dominik se opřel o litinové zábradlí mostu a díval se dolů na řeku. Voda se líně valila korytem, černá, s občasným problesknutím odrazu noční oblohy. A najednou měl pocit, že by nejlepší bylo splynout s tou řekou, stát se její součástí, zapomenout na všechno, co se stalo, prostě skočit dolů a mít klid. V ledové vodě by to asi ani dlouho netrvalo… Povytáhl se a naklonil se přes zábradlí.

Ne, nehrajem si na uražený, to ani jeden nemá moc v povaze (nebo jsem si to vo sobě aspoň myslel) – ale už vůbec ne přetvařování se před sebou. A ta nálada je prostě dneska už ňák tak pryč. Takže při večeři prohodíme pár slov, po jídle cejtíme, že asi voba voceníme spíš klid na dodělání restů a tak než společný zkouknutí seriálu. I tu sprchu si hodíme každej zvlášť (a to je teda co říct, jsme do společnýho sprchování jinak dost ujetý).

Ale ty večery na verandě, kdy všechno kolem usnulo, ty miloval ze všeho nejvíc. Ten čas, který strávil přemýšlením o zdejší krajině, o všech kopcích, lesích, loukách, zaniklých osadách a lidech, rozdělených nesmyslnou hranicí, mu rozhodně nepřišel jako ztracený. Vždycky mu totiž připadalo, že za tím prvním ohybem mírného horského hřebene je opravdový okraj světa.

Zlatá neděle. Seděl jsem v teplákovce na zemi a s povyplazeným jazykem jsem balil dárky. Byl jsem docela zvědavej, co bude Bert říkat. Koupil jsem mu přívěsek na krk – hladkej kulatej řemínek z černý kůže a na něm ocelová destička, do který je laserem vypálenej takovej kroucenej keltskej vzor. Moc se mi to líbilo, když jsem to viděl, a když si představím, jak to visí Bertovi na krku, černej řemínek v černejch chlupech a odlesky toho přívěsku mezi chlupatejma pahorkama prsních svalů… Jo, já jdu do kolen už při tý představě. A až se nade mnou skloní a ten přívěsek se rozhoupe při jeho pohybech… Přestal jsem balit, jak jsem se zasnil. Sakra, kde je Bert?