Povídky

„Možná jo, možná ne. Proč jsi vybral zrovna tohle, a ne školu smyku? Bože… Nechci raději vědět, co máš pro mě nachystané na Ježíška,“ povzdechl si a svěsil ruce. Odpověděl jsem mu jen, že kdybych zvolil to druhé, nebyl by to trest, ale dárek.

Spoza dverí vykukol od neho trocha mladší muž. Na sebe mal tričko a dobre padnúce rifle. Do prostredia plného kravaťákov nezapadal. Strapaté čierne vlasy a na tvári veselý úsmev. Tomáš mal hneď lepšiu náladu. Mário bol najprv trocha zmätený, podľa čísla našiel kanceláriu, ale na menovke bolo ženské meno. Nesmelo preto zaklopal a nakukol dnu. Za stolom sedel tmavovlasý fešák s peknými hnedými očami, v ktorých bolo vidieť starosti.

Začínaly prázdniny a já s Tobim jsme se chystali na chatu. Oba jsme měli úspěšně za sebou maturitu i přijímačky na stejnou školu. Ještě chybělo zařídit kolej, ale to nás čekalo až koncem léta. Co se ovšem v našich životech zásadně změnilo od Velikonoc bylo, že se Tobi i s tetičkou nastěhoval k nám. Rodiče nakonec na tu chatu přeci jenom přijeli a vynutili si rodinnou poradu. V rámci ní jsme se dozvěděli, že o našem vztahu vědí a nevadí jim. Také při té příležitosti vyzvali Tobiho, aby se s tetičkou nastěhoval k nám.

„Odpočívej, naber sil, promluvíme si později.“ Promluvíme si, Inar se nevěřícně díval na vzdalujícího se muže. Před pár dny byl míň než nic, nyní leží ve vládcových komnatách a pán celé říše si s ním chce promluvit o jeho budoucím osudu. Znavený vším, co se stalo, usnul. Aniž to věděl, když se probudil, byl už někým jiným.

Pozoroval ho, jak se pitvoří, poslouchal dívčí štěbetání a klukovský uvolněný smích. Další z věcí, kterou na něm miloval. Tu bezprostřednost a praštěnost, to, že se pořád ještě v mnohém choval jako nezvladatelný puberťák. Jako když se k němu nastěhoval.

„To máš za to, žes mi to nebyl schopný říct dřív, ty idiote! A buď rád za to, žes nedostal do nosu. Protože mám vážně pořádnou chuť ti taky jednu vrazit,“ šermoval mi prstem před obličejem, zatímco mi dělal přednášku. Můj následný odpor, že jsme idioti oba, však nepřijal.

Teta Marcela šla po schodech od kuchyně a nesla si láhev s vodou. Člověk se v noci vzbudí, má žízeň a bloudit do kuchyně v cizím baráku… Dveře od koupelny se otevřely a vyšel Zdeněk. Marcela se zarazila a zírala na něj. Měl na sobě lehký krátký župan bez rukávů, vlastně jen takový přepásaný kabátek, který mu dosahoval do půli stehen. Sakra, fakt pěknej chlap…

„Nevím. Nepamatuju si, co se mi zdálo,“ posmutněl a sklopil hlavu. Věděl jsem, že lže. Měl to napsané v očích. Prstem jsem mu za bradu zvedl hlavu tak, aby se na mě podíval: „Danieli, prosím, nelži mi. Vidím, že nejsi úplně v pohodě. Řekni mi, co se děje? Bojím se o tebe.“ Sotva jsem to dořekl, v očích se mu objevil vztek.

Jednání byla dlouhá, ne však nezajímavá. Získal rozhovory, fotky, mohl by to být opravdu dobrý článek. S tou myšlenkou se Deritus zastavil u baru. Ne zrovna příjemný muž na něho zkusil několik dost otřepaných balících taktik, které odpálkoval. Vypil si svůj drink, těšil se na koupel a spánek. Neušel snad ani deset metrů, když se mu trochu rozostřilo vidění, nohy ztěžkly, musel se opřít o zeď. „Neboj, hezounku, pomůžu ti. Bude se ti to líbit, uvidíš,“ poznal hlas muže z baru.

Sotva jsem za sebou zavřel dveře svého bytu, rozběhl jsem se ke skříni, ve které schovávám různé maličkosti a vzpomínky na minulost. Modlil jsem se, aby tam ta krabička byla. Po půlhodinovém prohrabování věcí jsem ji konečně našel a zkontroloval obsah. Byl tam. A naštěstí byl úplně v pořádku, bez jakékoliv vady. S blaženým úsměvem na rtech jsem ho vrátil zpátky do krabičky a tu schoval tentokrát do skříně mezi oblečení.

Mym tělem projede pronikavej pocit potřeby se k němu co nejvíc přitisknout, přilepit, splynout do sebe navzájem. Poddávám se tomu. Napadá mě, jak je ta láska vlastně nevysvětlitelná a weird věc. Ještě nedávno dva úplně cizí lidi se k sobě tulej v peřinách a nemyslej na nic jinýho, než že maj jeden druhýho.

Terka mi začala vysvětlovat, že z těch, co pozvali, jim zůstal ještě Zdeněk a Petr z oslavy. Což znamená, že i oni budou zůstávat na noc. Nečekal bych ale, že Terka bude hned nadhazovat, že u mě je místo na spaní jasné. A to v té staré známé posteli vedle toho černovlasého stvoření, které mě svým pohledem varovalo, abych neřekl něco, čeho bych pak litoval.

„Arkilé!“ Křik se rozléhal prostorem, až uši zaléhaly. Do vteřiny byl u nich. Trion se svíjel v křeči, pevně sevřená víčka, bolest a utrpení. Friego mladíka pevně držel v náruči, tvář přitisknutou k jeho zpocenému krku, v očích slzy, v obličeji strach.