Povídky

Calamares mířila s cestujícími z Miami do Nassau a on stále pod vedením Declana trénoval svoje hlasivky. Ne všechno se mu podařilo naučit ještě před vyplutím, takže si to teď vyžíral pod taktovkou toho irskýho spratka, který mu lezl svojí nadřazeností pekelně na nervy. Opřít, furt opřít, no jo. Tak ať mu to ukáže, trouba jeden zrzavý! Kdyby mohl, hned teď vytře věčně ulepenou podlahu u lodního baru a tím mokrým hadrem ho flákne přes ksicht!

Marek scházel po schodech se svazkem dokumentů ke kapitánově kanceláři v mezipalubí. Měl radost, že dneska má po úklidu čítárny volno, a těšil se, že se na chvíli projde po přístavní čtvrti. Calamares v Charlestonu kotvila už druhý den a on zatím neměl čas vystrčit paty z lodi. Zaklepal na dveře a po melodickém „Vstupte“ vešel do místnosti. Kapitán seděl za stolem, vypisoval nějaké hlášení a požádal při tom Marka, aby mu lejstra založil do pořadače.

Sledoval jeho záda, jak mu na nich pracují svaly, stejně jako na pažích. A byl to hodně hezký obraz. Delší zvlněné vlasy na sluníčku zářily barvou roztavené mědi. Cítil, jak mu z toho pohledu tvrdne péro. Výborně, takže to bude skutečně zajímavá plavba, jestli se mi postaví pokaždé, když na něj takhle kouknu, pomyslel si pobaveně. Vůbec ho dopředu nenapadlo, že tahle Tomova poloha na lodi bude ještě ta nejméně dráždivá.

„Co sem lezeš?!“ vyštěkl. „Já jdu za panem Poláškem.“ „No tak to pozor na poklopec, mladej. Možná by sis měl zaskočit nejdřív do rytířskýho sálu a z nějakýho brnění si tam uzmout plechový gatě.“ Ron jediným pohledem zaregistroval pootevřené dveře do kanceláře. Takže ať už tam seděl kdokoliv, musel je slyšet. To není dobrý začátek…

Kristýna objala Maxe na uvítanou a pozvala ho dál. Ten se stihl ještě pozdravit s Mirkem, který si četl v obýváku, a oba nakonec skončili u sklenic s limonádou a talířem koláčů u stolu v útulné, příjemně vyzdobené kuchyňce. Max doplňoval hladinu cukru a spokojeně se usmíval na svět kolem sebe. Tohle přesně potřeboval.

„Tak co, kam vyrazíme oslavit tvoje narozeniny?“ „Moje narozeniny?“ „Jo, máš je příští měsíc, ne? Od Domči z personálního jsem vytáhla data narození všech, ať někomu nepropásneme popřát.“ „Aby ta Domča neměla pěknej průser, že někomu dává osobní data. Hele, mě, prosím, z narozeninových oslav vynechte, neberu to jako něco, co bych měl slavit.“ „Ty seš divnej, každej přece slaví narozeniny.“ „Já ne, protože jsem divnej.“

Dalšího dne ráno se probudil brzy. Alan už byl doma a zrovna se přikrýval, otáčeje se k němu zády. Bylo teplo a on si nevzal tričko, takže blonďák viděl každičký kousek kůže a tělem mu projela touha. Měl erekci, stejně jako každé ráno a rozhodně se mu nechtělo řešit ji sám. Teď tu Alan byl.

Nedokončil, zalehl, prst na spoušti se lehce pohnul. Všichni se dívali stejným směrem, jen Libor se díval na Martina. Uplynulo mnoho let, dvojka Dan a Martin, milovali se jako první den. Nikdy nic takového neviděl a sám pro sebe plnil slib, který si dal – že je ochrání. Stálo ho to ale dost nervů i sil. Martin se jen tak nedal. Jakmile dokončil výcvik, šel do akce. Nenechal se zastavit, uprosit, výhružky úplně ignoroval. Byl to neskutečný blázen a ochranář. Vrhal se do situací, ve kterých by Libor nesetrval ani vteřinu. Nešlo jen o Dana. Už dávno bylo v týmu dost lidí, kterým pomohl, někdy i zachránil život.

„Brácha, proboha, ty seš vůl. Jak sis něco takovýho mohl myslet?! A já věřil, že ty jsi tu ten starší a rozumnější,“ kroutil hlavou Daniel nad blbostí svého bratra.

„Hele, a tak… mohl bych se přidat?“ troufl jsem si navrhnout, když jsme se, už v naší čtvrti, pěšky blížili ke křižovatce, na který jsem věděl, že se naše cesty rozdělí. „Jasně, to bude skvělý!“ zaradoval se a hned vytáhl z kapsy mobil, abysme si mohli vyměnit kontakty. A když jsme se na sebe ten večer podívali naposledy… a usmáli se… a řekli si „tak zatím“, tělem mi proběhlo takový… hřejivý zašimrání. Jako kdybych už dopředu tušil, že to fakticky bude skvělý. Nejenom to kino. Ale všecko.

„Hele, ty můj Ježíšku. Ty právě teď dostaneš jedinej dárek, a to letenku přímo do postele,“ chytil jsem Nika za ramena, otočil ho k sobě zády a násilím tlačil do ložnice. Jo, to si s bráchou vyřídím. Opít mi přítele na Štědrý den. To se dělá?

„Nedal jsem ti pyžamo proto, aby sis ho hned oblékl,“ vzal po chvíli Marcovi z ruky své pyžamo, které mu předtím položil na stoličku. Marco se styděl, ale spíš za své vzrušení než za co jiného. Nechal se vzít za ruku a odvést k posteli.

Nečekaný zvuk, který doprovázel vpád neznámého návštěvníka, ho rychle přivolal do bdění. Když otevřel oči, spatřil na své podlaze malého kluka, ruce a nohy do krve sedřené pouty, v obličeji čerstvé rány. Než se vůbec pohnul, zaslechl stařec z ulice hlasy. Tvář se mu stáhla hněvem. Ihned věděl, kterému obchodníkovi utekl otrok a také proč. Vyděšené oči zlatohnědé barvy, v jejichž koutcích se třpytily slzičky, ho sledovaly s obavou a lehkou odevzdaností.