Povídky

Dávné moudro tvrdí, že láska prochází žaludkem. Procházela se však také malým historickým městečkem protkaným legendami a mýty, ležícím na severu Anglie na pobřeží Severního moře. Hledala, nabádala a promlouvala… Bloudila v úzkých uličkách dýchajících historií, mezi starým opatstvím a přístavem, až si našla jednoho nerudného šéfkuchaře a začala našeptávat… Šíp však vyslala k jinému srdci. A protože šikovné ruce mistra kuchaře dokázaly vykouzlit nejen úžasná jídla, ale také úsměv na tváři jednoho začínajícího kuchtíka, láska věděla, že Amorův šíp vyslala do těch správných míst. Zasažený mladík se nenechal odradit cholerickým jednáním a kamenným výrazem svého guru a proklouzl pod pokličku, kde se nacházela ta nejlahodnější mana, kterou život dokázal uvařit – směs lásky, pochopení a důvěry spolu se špetkou štiplavé mrzutosti a nerudnosti.

Dominik se opřel o litinové zábradlí mostu a díval se dolů na řeku. Voda se líně valila korytem, černá, s občasným problesknutím odrazu noční oblohy. A najednou měl pocit, že by nejlepší bylo splynout s tou řekou, stát se její součástí, zapomenout na všechno, co se stalo, prostě skočit dolů a mít klid. V ledové vodě by to asi ani dlouho netrvalo… Povytáhl se a naklonil se přes zábradlí.

Ne, nehrajem si na uražený, to ani jeden nemá moc v povaze (nebo jsem si to vo sobě aspoň myslel) – ale už vůbec ne přetvařování se před sebou. A ta nálada je prostě dneska už ňák tak pryč. Takže při večeři prohodíme pár slov, po jídle cejtíme, že asi voba voceníme spíš klid na dodělání restů a tak než společný zkouknutí seriálu. I tu sprchu si hodíme každej zvlášť (a to je teda co říct, jsme do společnýho sprchování jinak dost ujetý).

Ale ty večery na verandě, kdy všechno kolem usnulo, ty miloval ze všeho nejvíc. Ten čas, který strávil přemýšlením o zdejší krajině, o všech kopcích, lesích, loukách, zaniklých osadách a lidech, rozdělených nesmyslnou hranicí, mu rozhodně nepřišel jako ztracený. Vždycky mu totiž připadalo, že za tím prvním ohybem mírného horského hřebene je opravdový okraj světa.

Zlatá neděle. Seděl jsem v teplákovce na zemi a s povyplazeným jazykem jsem balil dárky. Byl jsem docela zvědavej, co bude Bert říkat. Koupil jsem mu přívěsek na krk – hladkej kulatej řemínek z černý kůže a na něm ocelová destička, do který je laserem vypálenej takovej kroucenej keltskej vzor. Moc se mi to líbilo, když jsem to viděl, a když si představím, jak to visí Bertovi na krku, černej řemínek v černejch chlupech a odlesky toho přívěsku mezi chlupatejma pahorkama prsních svalů… Jo, já jdu do kolen už při tý představě. A až se nade mnou skloní a ten přívěsek se rozhoupe při jeho pohybech… Přestal jsem balit, jak jsem se zasnil. Sakra, kde je Bert?

Strach je hodně užitečná emoce, která, řídě většinu našeho konání, nám po celá tisíciletí pomáhá přežít a dělá to víc než dobře. Jediná věc, kterou nemůžeme nikdy získat, pokud se naopak svých strachů nezbavíme, je opravdová láska. Láska nám totiž vždy nakonec ublíží a my to předem dobře víme, právě proto je to pokaždé tak těžké.

Ošemetná věc je ta pravda, málokdo má odvahu ji říkat a stejně tak málokdo má chuť ji opravdu slyšet. Pokud už po tom skutečně zatoužíte, ptejte se malých dětí nebo starců, ti první ještě nevědí, jak je nebezpečná, a těm druhým je to už jedno.

Stál jsem jednou v noci u Nilu a oplachoval ze sebe písek a pot, který se na mě nalepil. Voda mi chladila sluncem rozpálenou kůži. Nikdo z otroků k řece v noci nesměl. Na koupel jsme měli danou dobu. Mě jako by se toto pravidlo však netýkalo. Měl jsem dovoleno víc než ostatní a nechápal jsem to.

Kája mi nedávno řekl, že to skoro vypadá, že ani tak nežiju, jako spíš přežívám. Ale v tomhle s ním teda nesouhlasím. Žiju, jenom to není na první pohled tak vidět. V reálu to není tak vidět. Můj skutečný život se totiž neodehrává v reálu, ale na internetu.

Já na pravé, on na levé jsme měli každý po jedné z jeho rukavic. Dlouhé prohřáté prsty propletl mými ztuhle promrzlými a tak je vložil do kapsy své bundy. Díky tomu jsme šli vedle sebe v bezprostřední blízkosti a vzájemně jsme jeden druhého zahřívali. Celou cestu až ke starému hřbitovu už jsme ale nepromluvili ani slovo. Jen jsme kráčeli tichým zasněženým hájem a hladili se palci.

Stál jsem pod podiem a vzhlížel jsem nahoru k Honzově bledému reflektorem osvětlenému tělu, jehož krása musela být jedině božím dílem. Chytil jsem se jeho ruky s dlouhými prsty, která mě svojí silou vytáhla přes hranu nahoru. S ní kolem ramen a z druhé strany kolem Moničina pasu jsme se všichni uklonili v dalším přívalu potlesku. Cítil jsem se úžasně.

„Cos mu udělal?“ roznesl se předsálím vyčítavý tón, když do něj vtrhla Monika. „Komu?“ zeptal jsem se podiveně, jako bych neprovedl vůbec nic špatného, ačkoli jsem si byl svého provinění moc dobře vědom. Otočil jsem se k ní. V jejím výrazu jsem si všiml opravdové naštvanosti. „Komu asi?“ vyhrkla na mě.