Povídky

Probral se s pouty na rukou a nohou, na krku kovový obojek. Bylo mu zle, zvracel, přestože měl prázdný žaludek. Nebyl sám. Viděl mnoho lidí ze své vesnice, kteří se svíjeli v bolestech. Místnost, v níž byli, se divně pohupovala, bylo jim strašně. Až mnohem později se dozvěděl, že pluli na lodi, otrokářské lodi. Když se dostali na pevninu, bylo jich mnohem méně. Viděl víc smrti a bolesti než kdy dřív. Poznal, co je několikadenní hlad, kopance a bití. A ti, kteří se vzepřeli, válečníci jeho lidu, ti se vraceli s rozdrásanými zády, i bičování spatřil.

Dopředu se přiloudal hubenej kluk v džínách a v triku bez rukávů, ale s kapucí, kterou měl staženou skoro přes celej obličej. To kdyby někdo měl v naší škole, tak na něj řve unisono půlka sboru něco o tom, co to je za chování. Složil se na židli a ještě trochu víc sklonil hlavu. Dost světlá kůže, ale na těch rukách celkem svaly. Všichni tam žvanili, ale on byl nějak jako zavřenej… na nikoho nekouk.

Přikročil k mladíkovi, jemně ho vzal do náruče, přitiskl k sobě. Nedokázal zadržet spokojené zamručení. Vyskočil oknem. Věděl, kam míří a jaké to může a asi i bude mít následky, už nemohl couvnout. Uvědomoval si, že letí, ale silné paže ho držely pevně.

Předložil jsem poněkud umírněnou verzi včerejšího večera. "Dobře mu tak. Já jsem ho varovala," řekla s úsměvem máma. "Stejně si myslím, že tě jednou vrátí v dárkovém balení s velkou mašlí," dodala. Při vzpomínce na včerejší noc a dnešní ráno jsem jenom řekl: "Neraduj se, nevrátí." 

Bolest opět ustoupila, čekal hlas svého trýznitele, k uším se mu však donesl zvířecí řev a vrčení, praskání kostí a pach krve. Náhle bylo ticho. Ucítil jemné, něžné doteky chladných prstů. Roubík zmizel, mezi rty mu stékala nepříjemně pálivá tekutina. Instinktivně chtěl ucuknout. „Vypij to, prosím.“ Poznal Rigův hlas a poslušně vše spolkl, úleva byla okamžitá.

A kdyby mi nebylo blbé se tak šťouravě vyptávat, zasypával bych ho dalšími otázkami, dokud bych nezjistil, jakou barvu mají jeho spodky. A jestli je radši, když mu je sundává holka, nebo kluk. Tak se zase hezky uklidníme. "A dostal ses rovnou do tý nejlepší společnosti, Vildo," drcl jsem do něj ramenem. "To doufám, nic jinýho než vybranou společnost bych ani neočekával. Jsem na úrovni, že jo," zakřenil se. Jo, tenhle kluk k nám zapadne jak nic. "No bez nás jsi na úrovni rozhodně nebyl," oplatil jsem mu.

Do ložnice tentokrát vstupoval ne s rozechvěním, jestli a jak, ale s jistotou, že se milovat budou. Těch několik minut, než se z koupelny vrátil Petr, se mu zdálo nekonečných. Jeho tělo už výrazně dávalo najevo, po čem touží, když k němu přilehl a vzal ho do náruče. Pochopil, že jsou na tom oba stejně, že ani jeden z nich nechce nikam spěchat. Bude to jeden z těch večerů, kdy si s ním Petr hodlá pohrávat, jako by jeho tělo teprve objevoval.

Hlasy, výkřiky, lidi v cestě, nic mě nezastaví. Běžím, dokud plnou silou nerozrazím dveře bazénu, nestihnu se ani pomodlit, aby tam byl. Prolítnu dveřmi a teprve potom se zastavím. Zoufale přejedu pohledem celý prostor, než zakotvím na tom, co jsem hledal.

Chlapec se mu pozvolna poddával. To nečekal, byl tím ohromený a vzrušený zároveň, jak si uvědomil. Otočil se kolem osy a opřel hocha o kapotu auta, jen kousek se odtáhl, musel ty oči vidět, za jakoukoliv cenu. Zářily, rozšířenými zornicemi zkoumaly jeho tvář. Neodolal, druhý polibek byl oboustranný. A Martina se zmocnil majetnický pud. Věděl, že to ostýchavé, něžné stvoření, kterého se tak neomaleně zmocnil, nenechá odejít ani náhodou. Ještě trochu ho přitlačil k autu, Filip se zachytil jeho boků. Začínalo to být na hraně pro oba.

To, že je Tobi nymfoman, jsem věděl už dávno, nejsem na tom jinak, ale to, jak rychle a nadrženě se na mne vrhl hned po příchodu na chatku, bylo přesto opravdu překvapující. Rozhodně jsem se tomu nebránil a dal mu pořádně do těla, tak jak to máme oba rádi. Příjemně a řádně zmoženi jsme se rozhodli, že se osvěžíme v moři.

Měl jsem najednou chuť tu chvíli protáhnout do nekonečna, toužil jsem po tom, aby se na mě už pořád díval takhle zvídavě a se zájmem a důvěřivě a plaše a roztouženě, a tak jsem hodil za hlavu veškerý naše neshody a dal jsem mu všechno, co jsem si v jeho očích přečetl, že chce. Protože tentokrát to nebylo takový to jeho dupnutí já chci, ty musíš. Tentokrát to bylo spíš já bych chtěl, a co ty, nechtěl bys taky?

Čekal na smrt. Trest za to, že se bránil a zranil, škrábnul toho, co mu trýznil tělo i duši. Nejedl už tolik dnů, že by nedokázal říct kolik. Pil všechno, na co dosáhl, pak už nebylo co, vzdal se. Zvuky, jež zaslechl, považoval za halucinace, stejně tak i kroky.

A tato plavba, to má být ta poslední tečka mého příběhu. Všechno po ní už bude jen epilog. Aspoň, že ta tečka stojí za to. Je to ta největší loď své doby. Gigantická a dokonalá. Vedle ní si přijdu neskutečně nicotný a má existence se zdá neskutečně nesmyslná v té záplavě několika tisíc cestujících, plavících se přes oceán.