Oliver – epilog

"Skvělá práce, Olivere," pokývala žena naproti mně pochvalně hlavou, "váš posun za ten rok je velmi výrazný. A myslím, že to vidíme oba dva."

"To ano," přiznal jsem, "moc vám děkuju. Budu už muset běžet, abych stihl, co potřebuju. Tak příští úterý jako vždy?"

"Ano, příští úterý jako vždy. Mějte se pěkně. Vy i Erik." Skoro až pyšně se na mě usmála a já jí úsměv bez váhání vděčně oplatil. Dřív mi to bylo nepříjemné, ale během roku jsem si ke své psycholožce vybudoval takovou důvěru, až mi připadalo absolutně přirozené, že o mně věděla téměř všechno. Že znala Erika a stejně tak i celou mou minulost.

"Na shledanou," rozloučil jsem se ve dveřích, upravil si světle modrou košili na prsou a vydal se ven. Teploty dosahovaly i v září stále více než dvaceti stupňů, takže chodit v dlouhých kalhotách bylo docela peklo, speciální příležitost si však žádala oběti. V tomto případě alespoň trochu slavnostní oblečení.

Když za sebou Erik na začátku loňského května zabouchl dveře, ani v nejmenším jsem netušil, co mám dělat. Nejprve jsem měl pocit, že jsem v naprostém právu a celá ta hádka od něj byla jedna velká podpásovka. Ačkoliv jsem se však snažil na to nemyslet, neustále jsem si naše slova přehrával v hlavě a nacházel na své straně více a více kiksů.

A také jsem zjišťoval, jak moc mi Erik chybí. Každé ráno. Každý večer. Chyběl mi jeho smích, polibky, hlasité projevy, vůně jeho kolínské, pevná objetí, občasná poslušnost i častější neposlušnost. Chybělo mi dokonce i jeho přehnaně teatrální vyjadřování. I jeho lenost. Chybělo mi, jak hrozným způsobem ráno stlal postel, až jsem to po něm pokaždé předělával. Chyběly mi jeho vafle. Chyběla mi jeho blízkost.

Zároveň jsem byl přesvědčen, že náš rozchod byl správným řešením. Nejprve proto, že jsem odmítal poslouchat, jak se vrací k něčemu, o čem vůbec nic neví. Nechtěl jsem, aby se hrabal v mé minulosti. Byla má a dost bolestivá na to, aby mi ji připomínal někdo jiný.

S odstupem pár týdnů jsem si však uvědomil, že náš rozchod byl správným řešením z úplně jiného důvodu. On si totiž nezasloužil zahazovat se s někým, kdo ho nedokázal milovat stejně. Nezasloužil si být s někým tak rozbitým.

Protože ve výsledku… měl svým způsobem pravdu. Ublížila mi, věděl jsem to moc dobře. Ale nedokázal jsem ji pustit. Nedokázal jsem ji nechat jít.

Hodně jsem toho Erika naučil, obzvláště v oblasti BDSM. Nebylo to však tak, že bych si od něj já nic nevzal. Krom toho, že jsem zjistil, že mít jen jednoho submisiva je více než dostatečné, pokud je to ten pravý, uvědomil jsem si i jinou věc. Tu, kterou na mě zařval poslední den, kdy jsem ho viděl. Že krom našeho vztahu ničím především svůj vlastní život.

A proto jsem sebral veškerou odvahu, hrdost zamkl do skříně (jelikož jsem měl tehdy pocit, že to, co se chystám udělat, je velmi ostudné) a našel si psycholožku. A zatímco jsem se jí velmi pomalu otevíral, pokoušel jsem se vrátit ke svému starému životu před Erikem.

Rozmáchl jsem se a uštědřil mu poslední ostrou ránu důtkami. Jeho hlasité zasténání se rozlehlo otevřeným prostorem a zaniklo mezi ostatními steny a výkřiky žen i mužů. Uvolnil jsem zámeček na pranýři a nadzvedl jeho horní část, abych ho osvobodil, a ani jsem nemusel nic říkat. Okamžitě si přede mě klekl na kolena a sklonil se k mým botám. Jakmile obě políbil, znovu se narovnal.

"Děkuji za trest, pane," řekl bez otálení. Sjel jsem jeho nahé opálené tělo pohledem a zastavil se až na zcela vztyčeném penisu. Krom silného koženého obojku, se kterým do klubu už přišel, na sobě v tu chvíli neměl ani nitku. Tmavě hnědé vlasy mu spadaly do čela a zakrývaly pohled stejně tak hnědých očí.

Krásný mladý kluk klečící u mých nohou, naprosto odevzdaný, nahý, se seřezaným rudým zadkem od mých důtek.

A já si to prostě nedokázal užít.

Kolikrát mě napadlo, jak vděčný bych byl, kdyby mi u nohou klečel Erik. Nebo kdyby mě objal. Kdyby mi věnoval jeden jediný dotek. Kdybych ho alespoň ještě někdy mohl vidět. Jeden pohled, nic víc.

Co jsem si to namlouval, chtěl jsem všechno. Chtěl jsem, aby byl zase můj.

"Obleč se," rozkázal jsem pevným hlasem, který ani zdaleka nezrcadlil mé momentální psychické rozpoložení.

"Ale pane —" ozval se, já ho však nenechal nic dalšího říct.

"Chceš mi snad odporovat?" Hrábl jsem mu do vlasů, pevně je sevřel a zaklonil jsem mu hlavu tak, aby se mi musel podívat do očí. "Tak to je? Potrestal jsem tě málo?"

"Ne, pane, omlouvám se," hlesl a po čtyřech přelezl k lavici, na které bylo jeho pečlivě složené oblečení. Mlčky jsem sledoval jeho pohyby a poté můj pohled na moment sklouzl na lavici vedle, na které seděly dvě dívky, se zájmem mě sledovaly a cosi si špitaly. Rozhodl jsem se je ignorovat a soustředil se jen na mladíka přede mnou. Zapnout džíny se mu přes plnou erekci moc nedařilo.

"Mohu si prosím odskočit, pane?" zeptal se pokorně.

"Ano, můžeš, ale poté se sem vrať, jasné?"

"Samozřejmě, pane," přitakal a vykročil směrem ke schodům, já ho však za loket zastavil.

"Běž opatrně, ano?" řekl jsem a pohladil ho po seřezaném zadku zakrytém džínovinou. Ačkoliv jsem ve své dominantní pozici už nepociťoval stejnou míru vzrušení jako předtím, neznamenalo to, že by to můj submisiv měl poznat v menší péči nebo zájmu.

"Půjdu," přikývl a dlaní mi zlehka přejel po paži. Poté už se ztratil v patře a já se posadil na lavici, kde měl předtím položené oblečení. Místo vedle mě se zaplnilo během půl minuty. Bez většího zájmu jsem vzhlédl a lehce sebou cukl, jelikož tvář dotyčného byla velmi blízko té mé. Popelavě blond vlasy byly protkané růžovými tóny a oči orámované černou linkou mě propalovaly skrz naskrz. Na pažích měl ještě hluboké otlaky od provazů. To mu však nebránilo v tom se ke mně ihned po rozvázání přiřítit.

"A ty si jako myslíš, že jsem slepej, nebo co?" zamračil se na mě.

"Netuším, o čem to mluvíš, Luky," odtušil jsem a pohledem se přesunul na muže bičujícího starší ženu, až se jí na zádech vytvářely rudé šrámy.

"Neser mě, Olivere," zasyčel a já ho sjel varovným pohledem. Bylo mu to naprosto ukradené. Ne že by se mnou kdy nechal zastrašit. "Fakt. Ostatní to možná nevidí, ale já jo, znám tě dost dlouho. Nejsi v pohodě. Tak se přestaň nutit do tohohle všeho, když ti to evidentně už nedělá takovou radost. Nebo minimálně ne teď."

"Jsem v pohodě."

"Jistě. A já jsem klidný a tichý dominant, haha. Hele, fakt… Sice jsem vás s Erikem neviděl nikdy v akci, ale stačilo mi, když jsi ho chytil pod krkem. Už jenom v tom bylo víc emocí a dynamiky než v celých těch akcích po něm dohromady."

"A co mám jako dělat?" hlesl jsem a promnul si kořen nosu. "Už nikdy nedělat to, co bylo předtím velkou částí mýho života? Ne. Já se přes to dostanu." Sice už to trvá neskutečných devět měsíců, ale já se přes to do háje musím dostat.

Luky chvilku mlčel, což pro něj nebylo úplně typické, a poté mi položil dlaň na stehno. Obvykle jsem na sebe nenechával nikoho sahat, pokud nebyl v tu chvíli mým submisivním partnerem, ale u něj jsem dělával výjimky. Ne že by mi dával na výběr.

"A co kdybys… mu napsal?"

"Po devíti měsících? Nebuď blázen."

"Já myslím, že bys to měl zvážit," odvětil klidně. Poté se přepnul do svého klasického rozpoložení, popleskal mě po stehnu a zvedl se na nohy. "A já jdu zpátky. Déčko už se vrací a asi by nebyl úplně nadšený, že jsem se vytratil z našeho místa, když tam má věci."

Sledoval jsem Lukyho záda, když se vracel zpět k trestné koze. Opřel se o ni dlaní a druhou ruku si založil v bok – jeho typický provokativní postoj. Nikdo jiný by se k trestné koze takhle nepostavil. Mohutný starší muž, se kterým ten večer akčnil, ho chytil pod krkem a chvíli mu jen něco říkal. Poté mu střelil facku, to už se ale vrátil můj společník a mlčky si klekl k mým nohám.

Pohladil jsem ho po vlasech a neubránil se přání, abych se místo toho mohl prohrabovat zrzavými kadeřemi.

Věděl jsem, že se příliš nikam neposouvám. Ano, docházelo mi, že se mi po Erikovi stýská daleko více než po Monice, nicméně vzpomínky na ni jsem se nedokázal zbavit. Díky sezení u psycholožky jsem si uvědomoval, kde všude jsem udělal chybu. Ale moje hlava se nedokázala přepnout. Nedokázala udělat tlustou čáru, ač jsem se snažil sebevíc.

Takto uběhl téměř celý rok a můj vztek na sebe samého stoupal, mísil se se zoufalstvím a bylo čím dál tím těžší skrývat všechny ty emoce za netečnou maskou.

Nebrečel jsem téměř nikdy. Ne že bych nechtěl, ale nějak mi to nešlo, jako bych měl v hlavě blok. Kluci přece nebrečí. V den mých třicátých narozenin na mě však padla opravdová deprese. Ano, pracoval jsem o sto šest, obzvláště na nové pozici na centrále, pravidelně jsem se účastnil všech teambuildingových akcí, ale uvnitř mě bylo prázdno. Ve výsledku ale nešlo jen o mé nevydařené vztahy. Děsilo mě to, že bych měl v takovém psychickém rozpoložení prožít další roky.

A to jsem si dřív myslel, že se nikdy ničeho nebudu bát. Neporazitelný. Nerozbitný. Nezastrašitelný. Superhrdina.

Ne. Porážel mě vlastní strach a nejistota, pravidelně. Rozbila mě vlastní slabost. Nebyl jsem superhrdina, ani hrdina. Jen člověk.

"Co vás drží zpátky, Olivere?" zeptala se psycholožka. "Právě jste mi tu vyjmenoval hned několik důvodů, proč je dobře, že už s Monikou nejste spolu. A ještě o něco více důvodů, proč litujete svého rozchodu s Erikem. Proč myslíte, že stále váháte?"

"Nevím," broukl jsem, "to ta nostalgie… Byla to má první velká láska. Je to tak dávno…, ale já nechci zapomenout."

"Takže si myslíte, že se k sobě jednou zase vrátíte?"

"Nemyslím."

"A chtěl byste to?"

"Já…," zarazil jsem se. Vzpomínal jsem si na první měsíce našeho randění, jako by to bylo včera. Znovu jsem pociťoval štěstí, jaké jsem cítil tehdy. Nebo možná spíš vzpomínku na štěstí. Vzápětí jsem si vybavil to ráno předtím, než jsme se s Erikem rozešli. Jak mě zalehl. Udělal mi vafle. Smál se. Rozbušilo se mi srdce stejně jako tehdy.

Proč jsem stále váhal?

"Asi… asi nechtěl."

Ten den jsem odcházel domů celý přešlý, jelikož jsem ze sebe opravdu neměl dobrý pocit. Cítil jsem se jako troska semletá životem a nevydařenými vztahy. A navíc už mi bylo třicet.

"Olivere?"

Zpozornil jsem a nakrčil obočí. Když jsem zaostřil na ženu, která mě oslovila, krve by se ve mně nedořezal. Až zpětně jsem si spojil hlas s tváří. Blonďaté dlouhé lokny, vysoké podpatky, výrazná rudá rtěnka – tohle se nezměnilo.

"Olivere, ahoj, bože, to už je let!" zvolala a bez váhání mě objala.

"Ehm… ahoj, Moniko," vydoloval jsem ze sebe a vdechl její parfém, jak si mě k sobě tiskla. Nepoznával jsem ho.

"Jak se máš?" zeptala se, když se ode mě odtáhla, dlaně však měla stále položené na mých ramenou.

"Dobře," odvětil jsem automaticky, "a co ty?" Srdce mi z toho šoku zběsile bušilo, absolutně jsem nechápal, jak jsem vůbec zvládal mluvit.

"Mám se skvěle! Poslyš, nemáš teď třeba na chvíli čas? Mohli bychom zajít na kafe nebo tak něco." Evidentně ji vůbec netrápilo, že jsme se rozešli ve zlém. Evidentně ji vůbec netrápilo, že to zničilo celý můj milostný život. A přesto…

"No… asi chvilku mám."

Vesmír občas vůbec nedává smysl. Tedy pokud je to on, kdo zařizuje náhody, co se nám v životě dějí.

Nedokázal jsem uvěřit tomu, že s ní sedím po tolika letech v kavárně, jako by snad uběhl jen týden. Jako bychom neměli úplně jiné životy.

"Tak povídej, co je u tebe nového?" zeptala se se zářivým úsměvem, když před nás číšník postavil dvě kávy.

"Já… pracuju na centrální pobočce banky," odtušil jsem rozvážně. Neměl jsem ponětí, co chtěla slyšet. Nevěděl jsem, co říct.

"To je super!"

"Jo, je to docela posun. Vlastně —"

"Já jsem pracovala docela dlouho v Sephoře, ale poslední rok a půl dělám v jedné právnické firmě asistentku." V podstatě mě ani nenechala se nadechnout. "Je to paráda, šéf říká, že by to beze mě absolutně nezvládal. Občas je to trošku stres, to ti povím, ale protože jsou s mojí prací všichni spokojení, tak mě to motivuje."

"To je dobře, že jsi tam spokojená," řekl jsem a usrkl ze své kávy.

"Naprosto spokojená. Ta holka přede mnou… no… musela jsem toho po ní hodně předělávat. Holt neměla takový organizační schopnosti. A asi nebyla tak pracovitá. Ale však mě znáš, víš, že já všechno dělám na sto padesát procent, takže jsem si s tím samozřejmě poradila."

Pro tu situaci by se dokonale hodilo spojení "usmívej se a kývej". Protože nic jiného po mně v podstatě nechtěla. Ale já přesto promluvil.

"Třeba toho na ni bylo moc. Nebo tam měla nějaké problémy."

"No to tedy měla," vyhrkla Monika a spěšně se napila, "šéf říkal, že to absolutně nedávala. Vážně netuším, kde byl problém, jelikož já vyřídím všechno bez problému. No co… Asi byla fakt neschopná."

Byla vždycky tak zahleděná do sebe? To byla má první myšlenka.

"Jasně," odvětil jsem. Věděl jsem, že víc slyšet nepotřebovala.

"Ale to víš, taky jsem se k tomu musela dopracovat. Teď už vím, co od života chci. A vím, že toho se svým nasazením dosáhnu."

"Páni, máš sama v sebe velkou důvěru," podotkl jsem rozpačitě.

"Bez toho to přece nejde, to je jasné. Jak říkám, když je člověk dostatečně inteligentní a pracovitý, tak zvládne prostě všechno. A já myslím, že všechny tyhle předpoklady rozhodně mám."

Nepochybuje o sobě jen hlupák.

"A co škola, dokončila jsi toho bakaláře, kterého jsi tehdy studovala?" zeptal jsem se.

"Nedokončila," zavrtěla hlavou, "dospěla jsem k názoru, že to vážně nepotřebuju. Člověk nepotřebuje číst stovky knih, aby byl chytrý. Já sama jsem jich za život přečetla fakt jen pár. Někdo v sobě tu inteligenci prostě má a nepotřebuje čerpat z mouder někoho jinýho, proč taky. Praxe je podle mě mnohem důležitější, praxe a zkušenosti, přirozená inteligence a samozřejmě i trocha šarmu."

Hloupost člověku brání uvědomit si, že je hlupák.

"Jo…," hlesl jsem a zhluboka se nadechl. Hrozně se mi chtělo smát. "Na to asi nemám co říct."

"To chápu, myslím, že jsem to vystihla dost přesně. A na tuhle práci se zkrátka hodím. Ta slečna přede mnou pro to možná jen neměla zapálení."

"Taky si myslím, že nazývat ji neschopnou je trochu přehnané," přitakal jsem.

"Neschopnou? To jsem ale neřekla. Nikdy bych takhle nikoho neurážela."

"Před chvilkou jsi o ní řekla, že byla asi fakt neschopná," zopakoval jsem po ní její vlastní slova.

"Ne, to jsi asi přeslechl, Olí. Já jsem soustředěná sama na sebe a nemám zapotřebí se zabývat jinými lidmi."

'Jestliže se člověk hádá s blbcem víc než půl minuty, hádají se už dva blbci.' Kdysi jsem na tenhle Werichův citát narazil a tak se mi zalíbil, že se mi doslova vryl do paměti. Tak přesný. Tak komický. Tak trefný pro tuto situaci. Tak trefný pro celý náš vztah.

"Jistě," odpověděl jsem s úsměvem. Dřív mě tohle její zapírání vlastních slov vytáčelo doběla, pokoušel jsem se s ní dohadovat a dokázat jí svou pravdu. Jediným výsledkem byly donekonečna se táhnoucí spory a žádný výsledek. Nikdy chybu nepřiznala. Lhala a zapírala, stále dokola.

"A co ty? Co vztahy? Máš teď někoho?" vyptávala se dál, jelikož ji mé přitakání uspokojilo. Do hlavy mi naštěstí neviděla. Jak by taky mohla, když se soustředila jen na sebe.

"Nemám."

"Vážně? Tedy… to bych vůbec neřekla. Vypadáš skvěle. Já teď taky nikoho nemám, soustředím se na kariéru. Vlastně jsem se rozešla před dvěma měsíci, jelikož ten idiot prostě nedokázal pochopit, že práce je pro mě na prvním místě. Ale přitom já vždycky chápala…"

"Aha, aha," přitakával jsem a asi po minutě mi došlo, že jsem naprosto vypnul. Ničeho si však nevšimla, pokračovala v dlouhých litaniích a já se na ni zadíval. Make-up jí vytvářel v podstatě bezchybnou pleť, velmi dlouhé řasy, pravděpodobně umělé, pomrkávaly a zvýrazňovaly oříškové oči, dlouhé pěstěné nehty poklepávaly o stůl velmi blízko mé ruky.

Pohledná obálka.

A naprosto zkažený vnitřek, který zastiňoval veškerou fyzickou krásu.

"Já… asi už budu muset jít," řekl jsem a začal se pomalu zvedat.

"Už?" podivila se.

"Ano, mám ještě nějakou práci."

"No… dobře," přikývla a těkla pohledem k servírce. "Tak to já půjdu taky."

Jen co k nám dívka přišla a zeptala se, jak budeme platit, zamrkala na mě Monika těmi dlouhými řasami a ani v nejmenším se neměla k tomu, vytáhnout peněženku. Samozřejmě.

"Dohromady," řekl jsem, když to ticho trvalo už moc dlouho. Podal jsem servírce bankovku a pár drobných, zastrčil si peněženku zpět do kapsy a vykročil ke dveřím. Vůbec mě nepřekvapilo, že mi Monika ani nepoděkovala.

"Tak se měj," pronesl jsem.

"Ty taky," odvětila, a jakmile jsme byli venku, ještě dodala: "A když budeš chtít, můžeme se zase někdy vidět."

"Jo, jasně."

Naklonila se ke mně a políbila mě na obě tváře. Co bych za tohle dřív dal. Teď jsem si ale nepřál nic jiného, než konečně vypadnout. Její společnost mi v tu chvíli byla už více než nepříjemná. Počkal jsem alespoň pět vteřin, abych se od ní hned neodvracel, než jsem se s rozloučením otočil na patě a vydal se pryč.

Možná jsem se spletl. Vesmír dává absolutně perfektní smysl.

Ačkoliv to nebyl zrovna nejlepší zážitek, byl jsem za něj opravdu vděčný. A zároveň jsem měl ohromnou chuť rozbít si hlavu o zeď. Kvůli tomuhle jsem zničil svůj vztah s Erikem? Jako vážně?

Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet.

Skvělá zpráva byla, že sama zařídila, abych se s naším rozchodem konečně zcela vyrovnal. Vlastně víc než to. Nemohl jsem být vděčnější, jak náš vztah rozbila. Představa, že bych s ní měl mít vztah doteď, mi zvedala žaludek. Vždycky byla taková, uvědomoval jsem si to, ale žít ze vzpomínky a pak se střetnout s realitou, to bylo nesrovnatelné.

Jenže součástí mé reality nebylo jen tohle osvícení, ale i rozchod s Erikem, který se ukázal být ještě daleko větší chybou, než jsem si do té doby myslel. Ale… konečně jsem s jistotou věděl, že mu mohu nabídnout to, co si celou dobu přál a zasloužil. Pokud se u něj od té doby samozřejmě všechno nezměnilo.

'Ahoj, jak se vede? Napadlo mě, že bychom…' Zavrtěl jsem hlavou a znovu zprávu smazal. Napsat mu něco takového po necelém roce… Sám bych se na jeho místě poslal do háje. Absolutně jsem netušil, jak začít. Jak spravit něco, co jsem tak neomaleně rozbil. A zda to vůbec šlo spravit.

"Hej, všichni," zvolal René a celý náš tým včetně mě k němu zvedl zrak. Zrovna jsme měli polední pauzu a já už dobrou hodinu a půl smolil jednu blbou SMS. Stále jsem byl jen u "ahoj".

"Rád bych vám něco oznámil." Udělal dramatickou pauzu a poťouchle nás sjel pohledem. "Budu se ženit!"

Nadšená vřava nastala, ještě než stihl doříct poslední slovo. Usmál jsem se, a když jsem se k němu konečně dostal, s gratulací jsem ho poplácal po rameni. Šťastlivec.

"A samozřejmě jste zváni! Až s Elen budeme mít hotové pozvánky, hned vám je všem donesu."

"To je to takovej fofr?" ozval se Ondra.

"Normálně ne, ale Elen se chce vdávat v létě, takže na to máme už jen pár měsíců. Jenže ona má tak neskutečný kontakty, že bych se nedivil, kdyby svatbu zařídila do týdne."

"A co nějaký pěkný holky pro nás, René? Zadanej je tu akorát Ondra, takže doufám, že máš nějaký pěkný ségry a sestřenky," nadhodil Aleš.

Došlo mi to asi o dvě vteřiny později.

Reného sestřenky jsem sice neznal, zato jsem věděl, že má jednoho moc krásného bratránka.

"No žádnou sestřenku ani ségru nemám," zavrtěl René hlavou, "akorát jednoho bratránka. Oliver ho zná, dělal na pobočce na brigádě. Zato Elen má ségru, sestřenku a hromadu družiček k tomu."

"To jsou slova!" zahulákal Aleš.

Natáhl jsem se na stůl pro telefon a smazal rozepsanou SMS, tedy jen to "ahoj". Dostal jsem ještě jednu šanci. A nemínil jsem ji promarnit.

Autem jsem zajel co nejblíže k Erikově fakultě a zkontroloval čas. Na řadu měl přijít za přibližně dvacet minut. Vytáhl jsem z kapsy telefon, abych se podíval na screenshot s pozvánkou na obhajobu bakalářské práce, který mi před týdnem a půl poslal. Krom data a času tam totiž byla uvedena i místnost. Nebloudil jsem tedy dlouho, vyběhl schody do druhého patra a podle čísel místností jsem si kontroloval, zda jdu správným směrem.

Zahnul jsem za roh a uviděl ho. Seděl na jednom ze sedadel vyrovnaných podél zdi, nervózně poklepával nohou a zíral do papíru. Došel jsem až úplně k němu a až poté ke mně vzhlédl. V očích se mu mihl šok a naprosté zmatení, než ze sebe vydoloval nevěřícné: "Co tady děláš?"

"Rozhodl jsem se na starý kolena začít studovat filozofii," odvětil jsem a posadil se vedle něj. "Co myslíš, že tu asi tak dělám?"

"Tys přijel… za mnou?" hlesl a já dostal děsnou chuť ho políbit. Tu chuť jsem měl vlastně poslední měsíc, co jsme se začali zase vídat, v kuse. A celý ten rok a čtvrt předtím taky, jenže teď jsem měl ty sladké rty přímo před očima.

"Přesně tak. Budu první, kdo tě uvidí jako novopečeného bakaláře."

"No… to nevím," zamumlal.

"Četl jsem posudek vedoucího i oponenta. Máš snad pocit, že ti to nedají? Jelikož mně spíš po přečtení připadalo, že ti dneska jen potřesou rukou a pošlou tě i s titulem domů."

Tiše se uchechtl a zavrtěl hlavou. Moc často nemlčel, takže když měl problém vydolovat ze sebe kloudnou větu, musel být opravdu nervózní. Pohladil jsem ho po paži a sklouzl až dolů k jeho dlani. Propletl jsem naše prsty, povzbudivě mu ruku stiskl a nechal ho, aby se hlavou opřel o mé rameno. Společně jsme mlčeli a jen vyčkávali, než se otevřou dveře. Stále lehce poklepával nohou, takže jsem mu pevněji stiskl ruku a zhluboka jsem se nadechl. Soustředil jsem se jen na dech, jako když jsme spolu poprvé vázali. A stejně jako tehdy, i tentokrát se jeho dech chtě nechtě srovnal s tím mým. Přestal poklepávat nohou, zavřel oči a přitiskl se na mě levým bokem, když se ke mně ještě více schoulil. Zabořil jsem mu nos do vlasů jemně vonících šamponem, který ani za ten rok a čtvrt nezměnil.

Nepatrně jsem si poposedl, jelikož jsem začínal mít nepatrný problém v kalhotách. Na jednu stranu byl k umazlení, na druhou stranu mě poddajnost, s jakou se ke mně tiskl, neskutečně brala. Jen z toho, jak se nechal vést mými nádechy, jsem byl vzrušenější než ze všech BDSM akcí za poslední rok.

Dveře se otevřely a Erik sebou cukl. Ještě jednou jsem mu pevně sevřel dlaň, povzbudivě se na něj usmál a poté už jsem sledoval, jak zmizel uvnitř a za ním se zavřely i dveře.

Věděl jsem, že to bude dobré, neměl jsem strach ani v nejmenším. Opřel jsem se o zadní opěrku sedadla a vytáhl z kapsy mobil. Rezervaci v restauraci jsem udělal na jednu hodinu, tudíž nám zbývala ještě spousta času. Beztak jsem očekával, že Erik bude do dvaceti minut venku.

Nemohl jsem se dočkat, až ho zase obejmu, třeba i políbím. Ačkoliv jsme se vídali už čtyři týdny a byli jsme za tu dobu na minimálně deseti schůzkách, ani jednou se Erik neměl k tomu, aby mě políbil. Občas mi dal pusu na tvář nebo já jemu do vlasů, když jsme se vítali nebo loučili, objal mě a nechával se objímat, ale dál to nikdy nezašlo. Scházeli jsme se v kavárnách, restauracích, jednou jsme byli i v kině, a povídali jsme si o všem možném – o našich plánech, o filmech, které jsme viděli, knihách, co jsme četli, o rodinách, o našich snech, názorech na situaci ve světě, jen výjimečně jsme zabrousili i k naší minulosti. Jako bychom se poznávali znovu, ač jsme se už dobře znali.

Jenže tehdy jsme se takovým způsobem poznávali až později. Nejprve jsme totiž všemi možnými způsoby poznávali svá těla, až pak duše.

Tentokrát bylo všechno jinak.

Erik vyšel z učebny, nebo možná kabinetu, o dvacet tři minut později. Zhroutil se vedle mě na židli a oddechl si.

"Tak co?"

"Čekám na výsledek. Poradí se a pak si mě tam pozvou ještě jednou."

"Ale musíš alespoň tušit, ne?" nakrčil jsem obočí.

"Jo… no… asi dobrý," uculil se. "Bylo to fajn, docela mi to chválili."

"Tak to bylo jasný už z toho posudku. Neměl ses čeho bát, pane bakaláři."

"To ještě furt nevíš," šťouchl do mě ramenem. V další chvíli se dveře otevřely. Už jen vzhledem k rychlosti rozhodnutí bylo jasné, jak to dopadne. Takže když vypadl o dvě minuty později ven a šťastně se na mě zazubil, natáhl jsem k němu paže a sevřel ho v náruči.

"Já to říkal," zkonstatoval jsem a on se mi zahihňal do ramene.

"Ještě furt nevíš," prohlásil a mně cukla ruka, jak jsem dostal nepopsatelnou chuť plesknout ho přes zadek. Ne, rovnou si ho tu ohnout přes koleno a pořádně ho seřezat. "Ale jo, mám to."

"Za jedna, že ano."

"No… jo, dostal jsem áčko," přiznal a pevněji se na mě natiskl.

"Jsi nejlepší. Gratuluju," řekl jsem a políbil ho do vlasů. Erik se ode mě oddálil, dlaně mi položil z obou stran na krk a s poťouchlým úsměvem se mi zadíval do očí. Srdce se mi rozbušilo stejně tak rychle jako pokaždé, když byl poblíž, a dlaní jsem mu sjel po páteři, až jsem si ho zatlačením na bedra znovu přitiskl blíž.

"Děkuju," hlesl, "děkuju, že jsi tu se mnou. Že jsi přišel." Nic dalšího už mě nenechal říct. Naklonil se blíž a spojil naše rty. Nejprve to byl polibek opatrný, po všech těch měsících se nebylo čemu divit. Ale stejně jako pokaždé, i tentokrát přišel bod zlomu. Ten moment, kdy mě objal pevněji a z úst se mu vydralo rozechvělé vydechnutí, možná až nepatrné kňournutí. Ten moment, kdy jsem mu jednou rukou vjel do vlasů, sevřel je a zatrnulo mi v podbřišku nad jeho poddajností. Jen stěží jsem se dokázal ovládat, abych nepřitvrdil, když mě k tomu řeč jeho těla přímo vybízela.

"Tak mě tak napadlo…," zamumlal, když jsme se od sebe oddálili. "Co kdybychom… jeli k tobě?"

Tváře měl růžové, vlasy pocuchané a rty nateklé z našeho dlouhého líbání. Nejradši bych ho umazlil a ošukal zároveň. Jedna z prvních myšlenek, která mě napadala snad pokaždé, když se ke mně začal lísat.

"To klidně můžeme," pronesl jsem klidným hlasem navzdory tomu, jak se ve mně všechno bouřilo vzrušením. "Ale nejprve půjdeme na oběd. Zarezervoval jsem pro nás restauraci. A ty jsi dneska beztak ještě určitě nic nejedl, viď?"

"No… ne," přiznal, "ale já bych jako… klidně bez toho oběda vydržel."

"Já vím, že ano," ušklíbl jsem se, "ale nechci, abys mi hladověl. Hezky se půjdeme najíst a pak pojedeme ke mně, ano?"

"Fajn," zahuhlal nespokojeně a já si to plácnutí přes zadek už vážně neodpustil.

"Chtěl jsi říct: 'Děkuju, Olivere, že mě bereš na oběd, to je od tebe moc pozorné.' Viď?" zašeptal jsem mu tak trochu výhružně do ucha.

"Samozřejmě, promiň," zavrněl a zabořil mi obličej do krku. "Ty víš, že jsem moc rád. Jen… mám teď myšlenky trochu jinde."

Vlastně to bylo naprosto jasné. A právě proto jsem ho chtěl ještě chvilku trápit. A taky nakrmit. Přesto se ani jeden z nás na jídlo příliš nesoustředil. Takže když už jsem byl dostatečně spokojený s tím, kolik toho Erik snědl, zaplatil jsem za nás a ignoroval jeho protesty, jestli by nemohl zaplatit alespoň polovinu. Nemohl, byl to jeho den.

Ale bylo krásné sledovat ten rozdíl. To, jak nic nebral automaticky. Jak za všechno poděkoval. Jak mi dával najevo, že si váží mě i mých činů.

Jakmile jsme dojeli ke mně domů, zmocnila se mě podivná a nečekaná nervozita. Už tak dlouho u mě nebyl. Otevřel jsem čipem vchodové dveře a pokynul mu, aby vešel. Ve výtahu se ode mě nechal obejmout, sám se ke mně přitiskl a se zavřenýma očima mě měkce políbil. A i když jsem líbal za svůj život možná i desítky mužů a žen, s nikým to nebylo tak příjemné jako s Erikem. Nikdo mi tak nevoněl. Nikdo tak perfektně nepasoval do mé náruče.

Jen stěží jsem ho pouštěl, když se výtah otevřel. Odemkl jsem dveře bytu a pustil ho jako prvního dovnitř. Zasekl se hned na chodbičce přede dveřmi, jež vedly do předsíně. Rozhlédl se a já se přes něj natáhl, abych odemkl i druhé dveře. Poté už jsem ho chytil za ruku a pomalu vedl dovnitř. Tady to mezi námi začalo i skončilo. A s trochou štěstí mohlo začít znovu.

"V pořádku?" zeptal jsem se, když už mlčel a rozhlížel se až příliš dlouho. Stoupl jsem si před něj a vzal jeho hlavu do dlaní.

"Jo…," hlesl. "Já jen… je to tak dlouho." Nepatrně se mu zaleskly oči. Rychle párkrát zamrkal a lesk zmizel. Téměř nikdy jsme nemluvili o tom, co bylo předtím. Ani jeden z nás si na to netroufl. Mluvili jsme o tom, jací jsme v přítomnosti, jaké je naše současné já. V něčem to ale bylo dobře.

Mé současné já totiž naprosto přesně vědělo, co chce.

"Bylo to tady bez tebe prázdný," šeptl jsem a políbil ho na čelo. Poté jsem si ho k sobě opět pevně přivinul, zavřel jsem oči a nijak nekomentoval, že mi košile na rameni nepatrně vlhne. Držel jsem ho tak dlouho, dokud sám neprojevil snahu se odtáhnout, což trvalo několik dlouhých minut, které mohly být klidně ještě delší.

Mé současné já ale také vědělo, že je třeba se k minulosti ještě jednou vrátit, aby se už neopakovala.

Dovedl jsem ho ke gauči a posadil ho na něj. Uhýbal pohledem a oči měl stále lehce zarudlé. Zhluboka jsem se nadechl a poté před ním klesl na kolena. Vzal jsem jeho ruku do dlaní a políbil ho na její hřbet, než jsem k němu konečně vzhlédl. Sledoval mě s šokem v očích. Nedivil jsem se mu. Nikdy jsem takhle před nikým neklečel, vždycky to bylo jen naopak. On si to však zasloužil víc než kdokoliv jiný.

"Udělal jsem spoustu chyb, Eriku," řekl jsem. "Pochyboval jsem o tobě a nevážil si tě tak, jak jsem měl. Trvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomil."

"Já udělal taky spoustu chyb," ujistil mě. "To, na co jsem se tehdy zeptal, byla fakt podpásovka. Vůbec jsem se tě nesnažil pochopit. Byl jsem příliš zahleděný do sebe."

Ty jsi ten poslední, kdo by byl zahleděný do sebe, věř mi.

"Oba jsme chybovali. A asi ještě chybovat budeme. Ale… pokud bys byl pro a dal mi ještě jednu šanci, rád bych ti dokázal, že se toho u mě za těch šestnáct měsíců dost změnilo," pokračoval jsem a stále jemně svíral jeho ruku.

"Mám pocit, že bych udělal největší chybu svýho života, kdybych nám nedal ještě jednu šanci," šeptl a usmál se na mě. "Navíc, když tady přede mnou takhle klečíš. Měl bych si to vyfotit a pak to ukazovat všem v klubu, aby mi věřili."

"Neskutečně drzej," ušklíbl jsem se a zvedl se na kolena, takže jsem byl už jen o pár centimetrů níže než on. Položil jsem si dlaně na jeho stehna a obě najednou stiskl: "Žádný focení nebude."

"Nebude," přitakal. "Tohle je jen pro mé oči."

"Přesně tak. A už sis toho užil dost, takže…" Zvedl jsem se na nohy a jeho vytáhl také nahoru.

"Třicítka tě ještě nezmohla a na starý kolena se zvedneš, jo?" zakřenil se a já na něj nevěřícně nadzvedl obočí. Ten malej hajzlík si chtěl hrát.

"Chceš tím snad říct, že jsem starej?" zeptal jsem se a držel si ten nečitelný výraz.

"To bych si nedovolil," zavrtěl hlavou a objal mě kolem pasu. Zazubil se na mě, natiskl se svým tělem na to mé a provokativně dodal: "Pokud tedy nebudeš mít problémy třeba s erekcí, víš co."

Cukla mi ruka a já jen silou veškeré vůle potlačil nutkání střelit mu jednu dobře mířenou facku. Ne proto, že bych se doopravdy zlobil, to vůbec ne. Pokud bych byl skutečně naštvaný, nevztáhl bych na něj ruku ani v jediném násilném gestu. On ale potřeboval srovnat a já věděl, že v zápalu hry dokáže jedna vhodně načasovaná facka udělat divy. Na to jsem si však tak brzy netroufl.

Místo toho jsem ho pevně chytil za čelist, doslova jsem mu ji drtil, a spokojeně poslouchal jeho bolestné steny. Pustil mě a obě dlaně položil na mou paži. Do očí se mu nahrnuly slzy a přesně v tu chvíli jsem ho druhou rukou navíc chytil za vlasy. Pevně jsem je sevřel v pěsti a konečně pustil jeho čelist. Místo toho jsem ho volnou rukou alespoň popleskal po tváři, než jsem ho stupňujícím se tahem donutil klesnout na kolena k mým nohám.

"Tak… to bychom měli," zkonstatoval jsem spokojeně. Víc jsem mu zaklonil hlavu, aby se mi musel podívat do očí. Vzdor se z nich pomalu vytrácel. Znovu jsem ho chytil i za čelist, stiskl a sklonil se k němu pro polibek. Prostě jsem si ho z jeho rtů vzal.

"Ještě něco máš na srdci?" zeptal jsem se a sklouzl pohledem k jeho kalhotám napnutým v rozkroku. Ano, stále jsme byli naladěni na stejnou vlnu. Krátce nasál svůj spodní ret a chtěl zavrtět hlavou, jelikož jsem ho však držel za vlasy i čelist, nedokázal to. Jen jsem ho sevřel pevněji. Musel tedy mluvit.

"Ne…," zahuhlal, protože nemohl pořádně otevřít ústa.

"Výborně," přikývl jsem a pustil jeho čelist i vlasy. Vytáhl jsem ze skříňky krabičku a šátek s provazy. Poté jsem mu pomohl na nohy a za paži ho dovedl do ložnice. Ačkoliv byl v tu chvíli úplně volný, působil tak bezbranně, až jsem měl opět chuť ho spíš pomazlit než si s ním pohrát. Těsno v mých kalhotách mě však přesvědčovalo o opaku. Odhodil jsem krabičku i šátek na kraj postele a otočil si ho čelem k sobě. Pohladil jsem ho po tváři a otřel naše nosy o sebe, než jsem ho políbil. Poslepu jsem ho svlékal z košile a povoloval mu kalhoty, on dělal totéž, ani na moment jsme však polibek nepřerušili. Jen ve spodním prádle jsem si sedl na postel a jeho si navedl tak, aby se mi obkročmo usadil na klín. Sáhl jsem po jednom z provazů a uvolnil uzlík, který ho držel smotaný. Nastavil jsem si jeho ruce před sebe a začal mu svazovat zápěstí. Díval jsem se mu při tom do očí, když jsem zrovna nekontroloval úvaz, a cítil, jak jen z pohledu na jeho tvář tvrdnu ještě víc. Dokázal jsem z jeho pohledu vyčíst každou emoci jako z otevřené knihy. Napětí, vzrušení, poddajnost, chtíč…, spokojenost.

Zvedl jsem jeho svázané ruce a pokrčil mu je v loktech. Provazy na zápěstích se mu přitiskly do týla a odhalil se mi tak jeho hrudník. Přímo před očima jsem měl jeho krk, takže jsem si rozhodně neodpustil několikrát ho na něj políbit. Poté jsem ústy sjel níž a nasál jeho pravou bradavku. Lehce cukl rukama a zakňoural, já však provaz táhl dolů podél zad, takže je musel držet tak, jak byly. Chvilku jsem si se ztvrdlou bradavkou pohrával jazykem i zuby, než jsem se přesunul na druhou, abych celý proces zopakoval. Až pak jsem uvolnil napnutý provaz a dovolil mu ruce vrátit zpět před sebe. Přitiskl jsem mu je k hrudníku a zatáhl k jedné straně, kde jsem provaz začal obmotávat kolem jeho těla a postupně utahovat.

"Nádhera," poznamenal jsem a shodil ho pod sebe na záda. Stáhl jsem z něj boxerky, chytil jeho plnou erekci a zlehka jsem palcem přejel po žaludu. Erik se prohnul v zádech a rozechvěle vzdychl. Dech se mi zrychloval při pohledu na jeho vzrušením se chvějící tělo, natáhl jsem se k nočnímu stolku pro lubrikant a kondom a poté si stáhl spodní prádlo.

Po nocích jsem snil o tom, že s ním zase budu mít sex. Ne. Že se s ním budu milovat. Nedokázal jsem uvěřit tomu, že se to vážně dělo. Přirážel jsem do jeho těla, sledoval tu krásnou tvář zastřenou vzrušením a nechal jsem v dlani proklouzávat jeho mužství. Při jednom přírazu jsem v něm zůstal až po kořen, pevně jsem stiskl jeho erekci a sklonil se k němu. Volnou rukou jsem ho chytil pod krkem a lehce otřel naše rty o sebe. S kňournutím mi polibek chtěl začít oplácet, ale nenechal jsem ho. Místo toho jsem se oddálil a znovu do něj v rychlém tempu přirážel, hlasitě jsem oddechoval a cítil, jak se kolem mě stahuje. Ještě pevněji jsem sevřel jeho krk, až mu zčervenala tvář, a sjednotil tempo druhé ruky a svých pohybů pánví. Prohnul se v zádech, přiškrceně zasténal a udělal se na své břicho jen o pár vteřin později. Přesně v ten moment jsem ho pustil, pevně ho chytil za stehna přitažená k tělu, a když se kolem mě v orgasmické vlně těsně stáhl, sám jsem také dosáhl vrcholu.

Položil jsem se na jeho svázané tělo a tím provazy více natiskl na jeho kůži, ale stejně tak i svou. Po chvilce jsem si ale lehl na bok těsně vedle něj, jelikož jsem byl přece jen o něco těžší než on.

"Všechno v pořádku?" zeptal jsem se a pohladil ho po zpocené tváři. Pootočil ke mně hlavu a usmál se. Tak sladce a spokojeně, že jsem ho chtěl zahrnout veškerou láskou, kterou jsem pro něj měl schovanou.

"Naprosto," zavrněl a natáhl ke mně krk, aby mě mohl políbit. Polibek jsem mu bez váhání začal oplácet, pevně jsem ho objal a pomohl mu posadit se. Ani na chvilku jsem naše rty nerozpojil. Poslepu jsem ho začal beze spěchu rozvazovat, prsty jsem přejížděl po otlacích po provazech, a když jsem se od něj oddálil, zračil se na jeho tváři naprostý klid. Já se cítil úplně stejně. Natáhl jsem se pro dřevěnou krabičku a odemkl ji.

Erikovi se rozzářily oči a sledoval, jak jsem vytáhl obojek i řetízek s klíčkem. "Nechal sis ho…"

"Schoval jsem ho a doufal, že ho jeho majiteli budu moct zase jednoho dne nasadit. Takže… chceš?" Srdce mi bušilo nervozitou, ač jsem se to na sobě snažil nedat znát.

"Pouze, pokud to bude skutečně znamenat to, co má ten obojek vyjadřovat."

"Znamená moji bezpodmínečnou ochranu," začal jsem, "péči a zodpovědnost."

Erik přikývl a nastavil mi krk. Obojek jsem mu beze spěchu přiložil na rozpálenou kůži a ve chvíli, co jsem ho uzamkl, jsem tiše dodal: "A moji upřímnou lásku."

Zarazil se a šokovaně se mi zadíval do očí. Na moment jsem znejistěl, ale jeho další otázka mě uklidnila. "A když ho na sobě mít zrovna nebudu?"

"Tak tě budu milovat úplně stejně," pousmál jsem se a položil mu dlaně na tváře. Díval se na mě těma nádhernýma šedýma očima a já měl chuť mu ta slova ještě desetkrát zopakovat.

Na jedné z dlaní mi visel řetízek s klíčkem. Erik mi ho opatrně vzal, natáhl ruce k mému krku a po hmatu mi řetízek zapnul. Chladný klíček mi dopadl mezi klíční kosti a vzápětí už mě Erik líbal, ani jsem se nestačil nadechnout. Znovu jsme oba dopadli do peřin a věnovali si tolik polibků, jako bychom si chtěli vynahradit to, jak dlouho jsme byli bez nich.

Zůstali jsme v posteli celé odpoledne i večer, střídavě se mazlili, vázali a milovali se. Postupně jsem přinášel další a další pomůcky, jak jsme na ně dostávali chuť, až byl v ložnici neskutečný bordel. A taky to tam vypadalo jako v nějakém bordelu zaměřeném na BDSM.

"Jsem zvědavý, kdo to pak bude uklízet," podotkl jsem, když jsem z něj po pátém orgasmu, který jsem oddaloval téměř hodinu, a nutil u toho svého milého naříkat frustrací, vytáhl vibrační anální kolík. Já sám jsem se za tu dobu, kdy jsem ho mučil vibracemi a nutil ho kouřit mě pořád dokolečka, udělal třikrát a začínal jsem být opravdu vyčerpaný.

"Já v žádným případě," zamumlal se zavřenýma očima. "Jsem zničený jako ještě nikdy."

Ušklíbl jsem se, ale opravdu jsem ho nechal ležet. Začal jsem odklízet pouta a bicí nástroje, smotávat provazy, anální hračky a roubíky jsem vzal do koupelny, abych je omyl. Až když bylo v ložnici úplně čisto, vrátil jsem se k němu se sklenicí vody poté, co jsem sám jednu vypil, a posadil se na postel. Erik mezitím usnul.

Pohladil jsem ho po tváři a posunul se k němu blíž. Odložil jsem vodu na noční stolek, a když rozespale zamručel, pomohl jsem mu posadit se. Opřel jsem si ho o sebe a přiložil mu sklenici k ústům.

"Napij se," pobídl jsem ho.

"Nechci," zahuhlal.

"Šup," řekl jsem nekompromisně a sklenici naklonil. Nechal jsem ho postupně vypít celý obsah, jelikož si v průběhu pití pravděpodobně uvědomil, jakou má žízeň, a poté jsem ho políbil na spánek.

"Děkuju," zamručel a pootočil se tak, aby mě mohl obejmout kolem pasu. Pomalu rozlepil oči a rozhlédl se kolem sebe. "Ty jsi to uklidil…?"

"Jistě," přikývl jsem a přivinul si ho ještě blíž.

"Hmm… ty jsi neskutečný," zavrněl a políbil mě na tvář.

"Přece bych tě nenechal to uklízet, když sotva držíš oči otevřené."

Jemně se na mě usmál, věnoval mi sladký polibek na rty, a když mi obličej zabořil do krku, zamumlal: "Miluju tě…"

Políbil jsem ho do vlasů a cítil, jak ve mně jeho slova rezonují. Tiskl jsem si k sobě jeho nahé zmožené tělo, jeho dech mě hřál na krku a vlasy šimraly na tváři. Cítil jsem se tak šťastný jako ještě nikdy. V břiše se mi rozlévalo příjemné teplo.

"A já tebe."

Ani jsem nevěděl, jestli mě vůbec slyšel, jelikož už zase pravidelně oddechoval, tvář uvolněnou spánkem. Vlastně na tom ale vůbec nezáleželo. Uslyší to ode mě ještě tolikrát.

Pomalu jsem se sesunul i s ním v náruči do lehu na záda. Položil jsem si ho na sebe, přetáhl přes nás peřinu a zapnul budík, abych ráno nezaspal. Raději jsem ho ještě přenastavil už na půl sedmou, kdyby Erik musel být v osm na recepci.

Zavřel jsem oči, dlaní mu přejel po zádech a poté mu prsty vpletl do vlasů. Políbil jsem ho na čelo a užíval si teplo jeho těla přitisknutého k tomu mému.

Nevěděl jsem, jestli je to napořád. Nevěděl jsem, jestli je to ta pravá a jediná láska. Zato jsem ale věděl, že v tu chvíli to tak mé srdce cítilo. V tu chvíli bušilo jen a jen pro něj.