Oliver – 26. kapitola

"Ty… nevíš?" zopakoval jsem po něm a odložil svou sklenku vína na stůl. Vystřízlivěl jsem zatraceně rychle. Nebo jsem naopak nebyl střízlivý vůbec.

"Tohle… na tohle se nemůžeš ptát," řekl a propaloval mě skoro až vyčítavým pohledem.

"Proč bych se na něco takovýho nemohl ptát?"

"Protože to jen udělá zle."

"Už se stalo. Do háje… vždyť jsme spolu kolik měsíců. Klape nám to. Zrovna jsi mi řekl, že nikoho jinýho nepotřebuješ, jen mě," rozhodil jsem nechápavě rukama.

"Ano, to je pravda. Nikoho jiného v klubu bych už nechtěl. Ne, když mám tebe."

"Tak mi sakra vysvětli, proč jsi právě řekl nevím!"

"Protože ona není jako ostatní!" vyštěkl a pěstí praštil do zadní opěrky gauče mezi námi.

"Ne, to není. Protože ostatní ti neublížili tak jako ona. Ona ti dala najevo, že pro ni nic neznamenáš. Ona ti lhala. Ona tě podváděla. To je to, co ti imponuje, Olivere?"

"Nechápeš to," sykl, "nemůžeš to pochopit."

"Ne, to teda fakt nechápu!" zvýšil jsem hlas a zvedl se na nohy. On udělal totéž. "Nechápu, že ničíš vztah, kterej funguje. A ještě na úkor něčeho, co už je dávno pryč."

"Tak tím pádem nechápu, proč ses na to musel nutně ptát, když už je to dávno pryč."

"Protože jsem si myslel, že vím, jaká bude odpověď. Nenapadlo mě, že mě i po tý době hodíš přes palubu kvůli nějaký svini, co s tebou totálně zametla."

"Sklapni!" okřikl mě. "Já se ti, do prdele, svěřil s tím vším, co se mi stalo. A ty mi to tu předhazuješ, jak… Nic o ní nevíš. Nevíš, jaký to bylo předtím. A jedinej, kdo tady ničí vztah, kterej funguje, seš ty, protože máš hroznou potřebu vracet se k minulosti, která se tě vůbec netýká."

"Ty ji fakt bráníš," vydechl jsem a cítil, jak se ve mně vzedmula další vlna vzteku. "Ty prostě… ty seš úplně mimo. Seš normální? Uvědomuješ si, co děláš?"

"Uvědomuju si, že jsem asi udělal velkou chybu, že jsem se ti tak otevřel."

Cítil jsem, jak se mé srdce bolestivě sevřelo.

"Nezkoušej to házet na mě."

"Víš, jak se svou minulostí bojuju. A místo toho, abys to nechal být, se v tom prostě hrabeš. A připomínáš mi to. Máš v sobě vůbec špetku empatie?"

"A ty? Když mi na takovou otázku odpovíš 'nevím'?"

"A měl jsem ti snad lhát?"

"Ne! Měl by sis ale do háje uvědomit, kdo při tobě stojí. Jak si jako myslíš, že ti mám teď důvěřovat? Když vím, že kdyby si sem frajerka nakráčela, tak mě vyhodíš ze dveří, ještě než stihnu říct jediný slovo."

"Převracíš to," zavrtěl Oliver hlavou. "Víš, že by sem nikdy nepřišla."

"A mrzí tě víc to, že sem nikdy nepřijde, nebo to, že já odejdu?"

"Přestaň mi pokládat tak hloupý dotazy."

"Vůbec to nejsou hloupý dotazy. Naopak… tvoje reakce na ně mi přesně ukazuje, na čem jsem. A momentálně mi to zatraceně otevírá oči." A taky mě ty oči, ve kterých sotva zadržuju slzy, zatraceně štípou.

"Já prostě nevím. Nevím, co ti na to říct," odsekl. "Nech bejt minulost, přestaň to řešit a časem to vyšumí."

"Ty vůbec nechápeš podstatu problému," zvolal jsem nevěřícně. "Odsouváš na druhou kolej člověka, kterej tě miluje, chápeš to? A děláš to ve prospěch někoho, kdo tě nikdy nemiloval. Kdo ti flusnul do ksichtu a ty bys mu za to div, že nelíbal ruce. A netvař se takhle, moc dobře to víš. Jen ti říkám krutou a nepříjemnou pravdu. Stejnou pravdu, jakou jsi mi ukázal před chvílí ty. Nevážíš si mě? Fajn. Opovrhuješ mýma citama? Fajn. Ale především ničíš život sám sobě."

"Já si tě vážím a neopovrhuju tvými city. Ale ty všechno převracíš. Děláš ze mě monstrum, co ti ublížilo. Ale já ti něco povím. Nejsem monstrum, nejsem největší padouch tvýho života. Nebo možná jo, jestli ho ze mě uděláš. Ale jsem prostě člověk, co si prošel něčím, co ho hluboce poznamenalo. A ty to prostě nechápeš."

"Jo, to fakt nechápu. Ale zato ti můžu zaručit, že tohle zase poznamená mě. Takže neboj, nebudeš jedinej s bolístkou na srdíčku," zasyčel jsem sarkasticky a otočil se na patě. Vrazil jsem do chodby a začal do batohu házet své věci. Bylo mi jasné, že na něco zapomenu. A byl jsem smířený s tím, že se zapomenutých věcí nadobro vzdám.

"Takže to je všechno? Prostě odejdeš s tím, že jsem ten nejhorší na světě a hrozně jsem ti ublížil? Nebudeš se snažit to pochopit? Nic?"

"Snažil jsem se to pochopit dost dlouho," odsekl jsem a přihodil do batohu svou kolínskou a deodorant. Sotva jsem viděl, co dělám. "Ale ty se prostě nesnažíš. Nic s tím neděláš a já mám pocit, že se stejně nikdy nic nezmění. Protože ty asi ani nechceš, aby se něco změnilo. Nestojím ti za to, jen to přiznej." Zapnul jsem batoh a hodil si ho přes rameno.

"Přestaň mi do úst vkládat slova, která jsem nikdy nevyslovil. To, co říkáš, je blbost. Snažím se. Ale ty to prostě nechápeš. Nejde o to, za co mi stojíš nebo nestojíš. Jde o to, že to je kurva těžký."

"Představ si, že snažit se každej den o to, abys mě miloval, soupeřit každej den s někým, kdo už je jen vzpomínka…, to je taky kurva těžký. A já už toho mám dost."

Oliver se na mě chvilku jen tak mlčky díval, než tiše pronesl: "Tohle nepůjde…"

"Jo? Nepovídej," hlesl jsem hořce, "jsem si asi nevšiml." Poté jsem si začal nazouvat boty a první slzy si razily cestu ven. Potřeboval jsem vypadnout. 

Hrábl jsem do kapsy pro klíče a roztřesenými prsty se snažil oddělat klíč od jeho bytu a čip od vchodu. Ticho, které mezi námi panovalo, přerušoval jen můj přerývaný dech. Když se mi konečně povedlo klíč s čipem uvolnit, pověsil jsem je nad botník a sáhl po klice. 

"Eriku."

"Co chceš? Nech mě už sakra odejít."

"Ten obojek."

Nahmatal jsem kov ovinutý kolem mého krku a rozlíceně vydechl. "Podej mi ten klíč."

Oliver mi ho bez dalších řečí podal a já celou dobu pohledem propaloval jeho ponožky. Nebo spíš dvě rozmazané černé skvrny na jeho nohou. Začal jsem si poslepu obojek odemykat, jelikož jsem to však nikdy nedělal a ani jsem na to neviděl, samozřejmě mi to nešlo.

"Kurva!" sykl jsem frustrovaně.

"Udělám to," ozval se Oliver, "neboj, pak už se k tobě nikdy nepřiblížím, aby ti to nebylo nepříjemný."

"Nic takovýho jsem nikdy neřekl," zavrčel jsem a napjal se, když mi začal obojek odemykat.

"Tak teď alespoň víš, jaký to je, když ti někdo vkládá do úst slova, co jsi nikdy nevyslovil," odvětil chladně a i s obojkem v rukách poodstoupil. Takovým tónem se mnou mluvil naposledy první dny v bance. Na moment jsem k němu sklouzl pohledem, byl však tak zakalený slzami, že jsem mu do tváře stejně neviděl.

Ale věděl jsem, že v téhle fázi už si budeme jen víc a víc ubližovat.

"Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo," hlesl jsem a otevřel dveře.

"To ani já ne," odpověděl těsně před tím, než jsem dveře zabouchl. Chvěl jsem se šokem a rozrušením, skrz slzy jsem viděl velké kulové a měl jsem pocit, že kdybych se nadechl více nahlas, rozvzlykal bych se na celé kolo. Doklopýtal jsem k výtahu a stiskl tlačítko na jeho přivolání. Jakmile se dveře otevřely, zapadl jsem do něj a opřel se o zadní stěnu.

"Do hajzlu," vydechl jsem rozechvěle a skryl svou tvář do dlaní. "Ne, to ne…"

Sotva jsem se držel na nohou, když jsem vyšel ven. Vytáhl jsem z kapsy telefon, který ukazoval, že bylo chvilku po desáté. Taktéž se dost ochladilo, takže mi v tom slabém svetru byla celkem zima, jelikož jsem se ale chvěl i tak, nepoznal jsem rozdíl. Nejistým krokem jsem se vydal k metru a snažil se uklidnit svůj dech, který se neustále zadrhával. Tlačilo mě na hrudníku, přímo bolelo, a já si nebyl jistý, zda to bylo těmi zadržovanými vzlyky, nepravidelným dechem nebo zlomeným srdcem.

Domů jsem se dostal o půl hodiny později. Při odemykání jsem zjistil, že bylo zamčeno na dva západy. Vydechl jsem úlevou – nikdo nebyl doma.

Až v tu chvíli jsem emocím konečně nechal volný průběh. Téměř poslepu jsem se došoural ke svému pokoji, a když jsem za sebou zavřel dveře, svezl jsem se po nich na zem. Můj dech se zrychloval, slzy mě dusily a vzlyky se staženým hrdlem draly ven, až otřásaly celým mým tělem a dusily mě ještě víc. Pěstmi jsem bouchl do koberce pod sebou a pokojem se dál nesl můj zoufalý, hysterický nářek. Tohle byl konec. Musel to být konec. Mé lásky, mého štěstí, mého života.

Jak jsem měl fungovat? Jak jsem měl dýchat? Jak jsem měl žít?

Nevím, kolik hodin jsem jen seděl v bublině naprosté mizérie a vyplakával si oči. Nedošel jsem ani do koupelny. Jen jsem se doplazil do postele, po cestě ze sebe svlékl veškeré oblečení, natáhl na sebe dlouhé triko složené na polštáři a zahrabal se pod peřinu. Za žádnou cenu jsem se ale nedokázal zahřát. Znovu mi po tvářích začaly stékat horké slzy, načež jsem si přetáhl peřinu přes hlavu, abych se schoval před celým tím zatraceně hnusným světem. Třes se zmírnil až po několika minutách, a jelikož už mě pláč pravděpodobně dost vyčerpal, za několik dalších minut se mi podařilo usnout.

Můj spánek však byl tak lehký a neklidný, že jsem se budil každou zatracenou půlhodinu a mžoural po telefonu, ačkoliv jsem věděl, že od Olivera tam žádnou zprávu neuvidím.

Kolem půl deváté ráno, po další hodině a čtvrt neklidného spánku, jsem napsal mamce SMS, abych zjistil, zda vůbec přijedou.

'Jsme na chatě, zlato. Chceš za námi přijet? Vlak ti jede každou hodinu.'

'Asi ne, dík. Přijedete zítra?'

'Zítra večer. Vyndej si jídlo z mrazáku. A v šuplíku v ložnici jsou peníze, kdyby sis chtěl jít nakoupit, není tam žádné čerstvé pečivo. Nevěděli jsme, že budeš o víkendu doma.'

'To je v pohodě, děkuju. Užijte si to.'

'Dobře, kdybys něco potřeboval, zavolej, zlato.'

Do půl druhé odpoledne jsem poté jenom ležel v posteli, zíral do stropu, snažil se spát a mezitím si můj mozek asi tisíckrát přehrál hádku s Oliverem. Řekl jsem tolik věcí, za které bych si nejradši nafackoval. Proč jsem se ho na to ptal? Proč jsem radši nežil ve sladké nevědomosti?

Abys byl záplatou na prázdné místo, které po sobě zanechal někdo jiný, po kom Oliver evidentně pořád tak zoufale touží?

Zavrtěl jsem hlavou a se zaskuhráním se posadil. Už pár hodin se mi chtělo na záchod, takže jsem se nedobrovolně odšoural do koupelny, abych vykonal potřebu a po více než dni si vyčistil zuby. Doploužil jsem se do kuchyně a uvařil si hořký černý čaj. Ani kafe bych si v tu chvíli nedokázal vychutnat. V žaludku mi hlasitě zakručelo, má nechuť však byla příliš velká. I s čajem jsem se vrátil do pokoje, znovu si zalezl do postele a otevřel jsem notebook, který jsem měl stále položený na židli. Chtěl jsem si pustit nějaký film do pozadí, aby v bytě nebylo tak ohlušující ticho. Abych alespoň trochu utišil myšlenky v mé hlavě. Ale každý film, každý seriál… všechno jsem měl spojené s ním. Sledovali jsme to společně, mluvili jsme o tom…

Mým jediným štěstím bylo, že jsme se nikdy nepodívali na Harryho Pottera. Nedokázal jsem si představit, že bych si ho nemohl pustit. Zapnul jsem první díl, podložil si záda polštáři a s hrnkem čaje v ruce sledoval film. Ačkoliv jsem ho ani v nejmenším nedokázal vnímat.

Když mi kolem čtvrté odpoledne cinkla zpráva, srdce mi málem vylítlo z hrudníku.

'Žijeeeš?'

Tiše jsem si povzdechl a váhavě Nině odepsal.

'Asi jo.'

'Čekala jsem odpověď tak zítra odpoledne. :D Většinou moc neodepisuješ, když jsi u Olivera.'

'To bude asi tím, že u něj nejsem.'

'Jak to??'

'Asi jsme se rozešli. Asi určitě.'

'Cože?? Kdy? Proč jsi mi nenapsal!?'

'Neměl jsem na to sílu, promiň… včera večer.'

'Přijedu!! Dovezu zmrzlinu!!'

'To je dobrý, nemám chuť.'

'Nezajímá! Vůbec! Dorazím, čekej mě s rozevřenou náručí!'

A opravdu. Přesně za padesát minut Nina začala velmi důrazně a neúnavně ťukat na dveře. A klepala tak dlouho, dokud jsem neotevřel, ani na vteřinu si nevydechla. V další chvíli mi skočila kolem krku a pevně mě objala, až jsme se oba málem svalili na zem.

"Jsi v pohodě? Jak se to stalo?" vyhrkla a táhla mě zpět do pokoje. Usadili jsme se na postel a Nina vytáhla z kabelky velké balení domácí zmrzliny z Crème de la Crème.

"Drž myšlenku, skočím pro lžičky!" řekla, když znovu vyskočila na nohy. "A jsou tam tvoje oblíbený – slanej arašíd, čokoláda s kokosem, pistácie a tiramisu."

"Seš nejlepší," broukl jsem a vděčně se na ni usmál, i když to nemohla vidět. Dávno už byla na cestě do kuchyně.

"Tak! Val to do mě," pobídla mě a vecpala mi do ruky lžičku. Převyprávěl jsem tedy Nině celou naši hádku a sledoval, jak se lžičkou u každé druhé věty mlátí do čela.

"Proč ses na to proboha ptal? Hrabat se v minulosti je ten vůbec nejhorší nápad."

"Já vím," hlesl jsem. "Měl jsem pocit, že vím, co odpoví."

"Hele neříkám, taky se zachoval jako idiot. Ale na druhou stranu… dával ti během těch měsíců najevo, že nejsi dost dobrý? Že je ona lepší? Mluvil o ní?"

"Ne," zamumlal jsem, "jen když mi o jejich minulosti řekl. Pak už ne."

"Tak když ti to nikdy nedával najevo, tak nechápu, proč jsi mu to nadhazoval a vyčítal mu to."

"Protože… měl jsem to furt v hlavě. Že mě nemiluje. Že tam někde je pořád ona."

"Ale on tě doslova zahrnoval láskou, Eriku," zaúpěla. "Jo… v hlavě s tím asi furt bojoval, ale sám jsi řekl, že ti to nedával najevo a nemluvil o ní. A rozhodně vás nijak neporovnával. Tys ho donutil."

"Ale když to řekl…, že neví…, on ji bránil. Bránil ji po tom všem, co mu udělala!"

"Taky říkám, že i on je kus vola," prohlásila pevně, "protože si akorát tak ubližuje a lpí na minulosti, která mu udělala to všechno, co jsi říkal."

"Co budu dělat?" posteskl jsem si. "Je to mezi náma rozbitý. Řekli jsme si hnusný věci."

"To není to nejhorší," povzdychla si. "Ale už to tu jednou bylo, Eriku. Už jednou jste se rozešli kvůli dost podobný věci. A teď se to stalo znova. I kdybyste se usmířili…, já to nechci říkat, nechci ti ubližovat, ale… jak víš, že se to nestane znovu? A znovu? Budete se akorát tak točit v kruhu."

Vybavila se mi Oliverova slova. Asi si včera uvědomil totéž. "To nepůjde."

"Do prdele," vzdychl jsem a složil hlavu do dlaní. "Já prostě… nedokážu si představit, že bych teď měl fungovat bez něj."

"Já vím," pohladila mě konejšivě po rameni. "Ale… jo, je to klišé, ale taky to je pravda. Dej tomu čas. Bude ti líp. A třeba… třeba se tomu za nějakou dobu postavíte. Musíte o tom ale mluvit, ne to sexem smést ze stolu jako posledně."

"Já mám pocit, že tentokrát už by to ze stolu smést nešlo. A hlavně… si asi myslím, že…" Můj dech se znovu zrychlil a hrdlo se mi stáhlo. "Že tentokrát už je to vážně k-konec." Hlas se mi na konci zlomil a musel jsem si přitisknout dlaň na ústa, abych opět nezačal vzlykat nahlas.

Nina mě objala, odložila zmrzlinu na noční stolek a konejšivě mě hladila ve vlasech. Nic neříkala. A to v jejím případě vždycky znamenalo, že souhlasila.