Oliver – 7. kapitola

"Dám se na dráhu vědmy," prohlásila Nina vítězoslavně.

"Z toho kouká opravdu slibná kariéra," ušklíbl jsem se.

"Kdo tvrdil, že mezi vámi něco bude? No kdo?" dorážela na mě. "A ještě to evidentně vyřeší tvůj problém s líbáním. A nechci předbíhat, ale řekla bych, že to vyřeší i nechuť k dotekům po sexu."

"To nemůžeš vědět," namítl jsem.

"Je to chemie, nemůžeš ji popřít," oplatila mi. "Sám víš zatraceně dobře, jak moc tě Oliver přitahuje."

"Ale já mám pocit, že to je nějaká černá magie nebo tak něco, přece není možné, aby bylo jen obyčejné líbání tak neskutečně vzrušující. To nejde. Nikdy jsem to nezažil."

"No…" zasmála se, "všechno je jednou poprvé, zlato."

"Nedokážu se ani soustředit ve škole," zamumlal jsem. "Fakt nic, jsem naprosto nepoužitelnej. A stydím se za to. Štve mě to."

"Kdy se zase uvidíte, když je dneska pátek? V práci po víkendu?"

"No… v pondělí do práce jdu, ale dneska jdeme na večeři," vysvětlil jsem a Nina se nadšením rozzářila.

"To jsi mi neřekl!"

"Protože jsem už tak dost nervózní, nepotřebuju, abys mi to každejch pár minut připomínala."

"Ale ty normálně nervózní vůbec nejsi," namítla.

"Jo," hlesl jsem a ještě ztišil hlas, "protože mi na tom normálně vůbec nezáleží."

"Všimla jsem si," poplácala mě po stehnu a sklopila notebook, jelikož ani jeden z nás film stejně nevnímal. "Kam jdete na tu večeři?"

"Do lasagnerie tady přes ulici."

"Ohoo, nasazuješ laťku vysoko, není moc restaurací, které ji překonají," uculila se na mě. "A jaké plány máte poté? Doufám, že to bude dlouhá noc."

"O tom pochybuju," povzdechl jsem si, "když jsem nadhodil včera, že bychom mohli k němu domů, v podstatě mě odmítl. Teda… ne v podstatě. Prostě mě odmítl."

"Kavalír, hmm…," zapředla Nina a přehodila si přese mě nohy obepnuté šedou džínovinou. Zády se opřela o boční opěrku gauče a natáhla ruku, aby se mohla prohrábnout mými vlasy. A já si v tu chvíli vzpomněl na předchozí večer. Na zadýchané sklo auta, jeho rty na mém krku, prsty, které tahaly za mé vlasy a zakláněly mi hlavu… A na to, jak si mě poté nevzal domů, ač jsem skoro až žadonil. Nebo jsem od toho minimálně nebyl daleko.

"Možná. Anebo prostě nemá zájem."

"A přesně proto se na tebe vrhl a začal tě líbat. Prosím tě, Eriku."

A jen co to vyslovila, vzpomínky se mi opět vrátily. V živých a barvitých obrazech. Zavrtěl jsem hlavou – ještě chvilku a budu mít v kalhotách tak těsno, že si toho Nina zaručeně všimne.

"Taky se večer někam chystáš?" zeptal jsem se, abych téma hovoru stočil jiným směrem.

"Dneska ne, ale zejtra se s holkama chystáme na únikovku. Nabídla bych ti, abys šel taky, ale sázím boty na to, že se po tobě na celý víkend slehne zem."

"V žádném případě. Budu rád, pokud dostanu pusu na dobrou noc. Věř mi."

Když jsem se o pár hodin později počtvrté převlékal, říkal jsem si, že jestli za tuhle zatracenou práci nepostoupíme alespoň na třetí metu, asi se vzteknu. Nakonec jsem se rozhodl pro modrou džínovou košili a úzké černé džíny, přes to jsem přehodil béžový kabát a hmátl jsem po výraznější vůni, než kterou jsem používal obvykle.

Byl jsem s Oliverem dohodnutý, že se sejdeme v půl sedmé před domem, jelikož tu daleko lépe zaparkuje. Stepoval jsem u dveří už deset minut před půl a každých pár vteřin jsem vykukoval ven, jelikož sněžilo a já do toho odmítal vylézt jen o minutu dříve. Říkal jsem si, že na přelomu února a března už by se to počasí mohlo alespoň trochu vylepšovat, ale krom pár náhodných extrémně teplých dnů v lednu a na začátku února jsem měl celkem smůlu.

Oliver přijel čtyři minuty před půl a já jsem konečně vylezl na zasněženou ulici.

"Jsi tu dřív než v práci," prohodil s kamenným výrazem, jakmile vystoupil z auta, když však zpozoroval mé protočení očí, pobaveně se ušklíbl.

"Taky tě rád vidím, Miss Sunshine," zakřenil jsem se na něj. Ještě před pěti minutami jsem myslel na to, jestli mu mám dát pusu. A momentálně jsem to viděl spíš na dupnutí na nohu. Samozřejmě omylem. "Doufám, že máš hlad."

"Docela jo, v práci byl dneska frmol a nestíhal jsem moc jíst."

"Beze mě se to tam nedá zvládnout, já vím," poznamenal jsem.

"Rozhodně. Celý den zalezlý vzadu v kanclu… Jsi nepostradatelný," přitakal.

"Pokud bych tam nebyl, stýskalo by se ti. Neměl bys koho buzerovat."

"A po tom by se zase stýskalo tobě," oplatil mi a já do něj šťouchl ramenem, zatímco jsme stoupali do mírného kopce, abychom se napojili na hlavní ulici. "A už mi konečně řekneš, kam jdeme?"

"Na moje oblíbené místo!" prohlásil jsem. "Jen tady zahneme a hned jsme tam."

Jakmile jsme se ocitli před útulně vypadající malou lasagnerií, s nadšeným úsměvem jsem se na něj otočil. "Doufám, že máš rád lasagne."

"I kdybych je rád neměl, bylo by už trochu pozdě," podotkl, poté se na mě ale usmál a zlehka mi položil dlaň na záda, načež mě popostrčil ke dveřím. "Nicméně lasagne miluju, takže není co řešit."

"Ha!" zvolal jsem radostně, jelikož jsem takový úspěch nečekal, a vstoupil jsem dovnitř. Usadili jsme se na rezervované místo u malého dřevěného stolku pro dva. Uprostřed byl malý květináček s bazalkou, která příjemně doplňovala vůni rozpečených sýrů a rajčat, jež se linula celou restaurací.

"Dobrý večer, co vám nabídnu k pití?" zeptala se servírka, jakmile dorazila k našemu stolu a položila nám na stůl menu.

"Dal bych si víno," začal jsem, "ale budu s tebou držet basu, když řídíš, takže citronovou limonádu, prosím."

"Dvakrát, prosím," řekl Oliver. Poté, když odešla, zavrtěl hlavou: "Klidně sis mohl dát víno, nevadí mi to."

"Odmítám pít, zatímco ty budeš střízlivý," odvětil jsem a uculil se na něj. "Dám si pak něco s tebou. Víš co – až nebudeš muset řídit."

"Dobře tedy," přikývl, "seznámíš mě s tím, co tady nabízí. Sice mám lístek, ale předpokládám, že ty budeš odborník na to, co je tady nejlepší."

"Rozhodně! Jako první tě varuju – ty lasagne jsou šíleně horký, když se přinesou přímo z trouby v těch keramickejch miskách. Takže je dobrý minutku dvě počkat a pak hodně foukat," upozornil jsem ho a vytrhl mu menu z ruky. "Nejraději si tady dávám lasagne se zeleným pestem. Ty jsou klasicky s mozzarellou, parmazánem a ricottou, naprosto skvělé! Varianta s červeným pestem je navíc s vlašáky, geniální záležitost. Potom mají samozřejmě lasagne s boloňskou omáčkou, což asi nemusím ani představovat, to znáš. Totéž se tu podává i ve veganské variantě, ale jelikož vegan nejsi, tak předpokládám, že bys to úplně neocenil. Dál tady mají Quattro Formaggi, což je v podstatě totéž co na pizze, čtyři druhy sýrů, jen je to zapečené v lasagních. Mají i variantu s italskou pikantní klobásou a slaninou. A ještě… počkej… pak mají —"

"Já myslím, že mi to stačí," zarazil mě Oliver. "Díky, bylo to vyčerpávající a velmi přínosné, dám si ty Quattro Formaggi."

"Viď, měl bych radši pracovat tady," zazubil jsem se na něj.

"Neměl."

"Proč ne?"

"Protože bys musel skončit v bance."

"To by ti totiž hrozně vadilo," uchechtl jsem se. "Počkej – právě jsi v podstatě řekl, že mě tam chceš, víš to?"

"A ty právě komentuješ naprosto očividnou věc, víš to?" oplatil mi a záměrně se na mě mračil tak moc, jako jsem se na něj já zubil.

"Věděl jsem, že mi nedokážeš odolávat moc dlouho," dodal jsem a byl rád, že krom lístku bazalky po mně nemá co hodit, pokud rovnou nechce vzít celý květináč. Jenže Oliver nebyl typem člověka, který by se nechával strhávat emocemi, takže jsem byl v bezpečí. "Tak okouzlující a vřelý."

"S pusou plnou řečí," doplnil mě. Vzápětí však dorazila servírka, takže jsem nestihl ani nijak reagovat. Postavila před nás velký džbán citrónové limonády a dvě skleničky, do každé nalila trochu citronády, zapsala si naše objednávky a přesunula se k dalším zákazníkům, jelikož restaurace byla přeplněná k prasknutí.

"Nicméně…," pokračoval, "pozitivum je, že jsem včera konečně přišel na to, jak tě umlčet. Že ano?"

Cítil jsem, jak mi rudnou tváře, a ucukl jsem pohledem. Zarytě jsem mlčel a pokoušel se ignorovat stud a vzrušení, které se mě při jeho slovech zmocnily.

"A právě jsem evidentně přišel na další způsob," dodal s uchechtnutím a já se na něj zamračil stejně jako předtím on na mě.

"To si nemyslím," odpověděl jsem, jakmile jsem se trochu sebral. S dalším nádechem jsem do sebe zároveň vdechl i odvahu: "Jediný způsob, jak mě umlčet, znáš, takže dokud ho opět nevyužiješ, máš smůlu."

Pohled, který mi následně věnoval, vyjadřoval, že jsem dost možná dosáhl toho, čeho jsem chtěl.

"Dobré vědět," řekl a beze spěchu se napil limonády. "Jaké máš mimochodem plány na víkend?"

"Ještě nevím," pokrčil jsem rameny, "nikdy moc neplánuju. Ty nějaké máš?" A obsahují mě ve tvojí posteli?

"V neděli jedu akorát za rodiči na oběd," odpověděl. "Jinak jsem taky ještě nic moc neplánoval."

"Bydlí tvoji rodiče daleko?"

"Na Kladně, takže to není nijak daleko. Autem jsem tam za půl hodinky. Mají tam větší klid. A já jsem alespoň nemusel nic shánět, jelikož mi přenechali byt."

"To je život," poznamenal jsem se smíchem, "kéž by mi naši přenechali ten náš. Nevypadá to ale, že by se chtěli někam stěhovat."

"Jen se nedělej, že bys už chtěl bydlet sám. Já, dokud jsem studoval, jsem byl rád, že doma rodiče mám. I když je pravda, že když se v mých třiadvaceti stěhovali, mával jsem jim zvesela."

"A teď, o deset let později, jsi zcela nezávislý a veselý chlapec," poznamenal jsem.

"Jako že je mi podle tebe třicet tři?"

"To víš, no, vrásky z toho věčnýho mračení přidávají na věku."

Oliver na mě pobaveně zvedl obočí a nevěřícně se uchechtl: "Teda… ty seš ale drzá vopice."

"Když ono je děsně fascinující tě rozesmívat," ohradil jsem se, "vskutku unikátní přírodní úkaz."

"To není dobrý," prohodil, "ztratím respekt."

"To přežiješ," pokrčil jsem rameny, ale následně jsem se celý rozzářil, jelikož nám servírka přinášela božsky vypadající lasagne se zlatavě opečenou sýrovou krustou navrchu.

"Spíš si budu muset zařídit jiný způsob, jak si ten respekt zase vydobýt," opravil mě klidným hlasem s pohledem pevně upřeným do mých očí a poté opatrně zabořil lžíci do lahodně vypadajících lasagní. "Dobrou chuť."

Proč je mi sakra z jeho slov náhle takové horko?

"Dobrou chuť," zahuhlal jsem, nabral si lžící pořádné sousto a spěšně si ho strčil do úst. V tu chvíli jako by mi v ústech zaplál oheň a sežehl mi celý jazyk i patro.

"Neříkal jsi náhodou, že je potřeba hodně foukat?" zeptal se pobaveně, a zatímco já se snažil vyfouknout co nejvíce páry, abych to sousto nemusel před jeho očima plivat, už mi nalíval plnou sklenici studené limonády. "Zapij to," pobídl mě a strčil mi sklenici do ruky.

Vypil jsem ji skoro celou na ex a až poté ochlazené sousto rozžvýkal a polkl.

"Díky," hlesl jsem a úlevně vydechl.

"Není kam spěchat, klidně si to jídlo můžeš vychutnat." Poté si sám do úst vložil sousto a pochvalně přikývl. "Je to výborné! A i když už ty lasagne mám na lžíci minimálně půl minuty, stejně jsou furt pořádně horké."

"Uznej, že jsi nikdy lepší nejedl!"

"Uznávám. Když už ses pro ně i zmrzačil…," dodal pobaveně.

"Taky jsem to mohl plivnout na tebe," podotkl jsem.

"Čím bych si to zasloužil takovou poctu?" ušklíbl se a sarkasmus z jeho hlasu jen čišel.

Tím, že ve tvé společnosti mám zatraceně nemístné myšlenky a ty je svými slovy ještě podporuješ.

"Seš první na ráně," odvětil jsem a strčil si do úst další sousto svých lasagní s rajčatovým pestem.

Musel jsem přiznat, že až na ty podivně napjaté momenty, kdy jsem já nebo on pronesl něco dvojsmyslného a druhá strana se s tím musela nějak popasovat, vlastně jsem se s ním dobře bavil. Občas mi přijde, že nejvíc zábavy si člověk užije s lidmi, kteří se vůbec nesnaží o to být vtipní a většinu času mají celkem kamenný výraz. Ale do toho pronesou nějakou neskutečně vtipnou perlu.

A přesně tím případem byl Oliver.

Abych si pojistil další rande, rozhodl jsem se, že za nás zaplatím. Byl jsem totiž přesvědčený, že Oliver by se mnou nechtěl mít nevyrovnané účty. Když však k našemu stolu přišla servírka, aby odnesla prázdný džbán od limonády chvíli poté, co jsme si dali dezert v podobě tiramisu, reagovala na mou prosbu o účet slovy: "Ale vy už máte zaplaceno."

Loupl jsem pohledem k Oliverovi a přemýšlel jsem, kdy to sakra stihl.

"Když jsem šel na toaletu," odpověděl na němou otázku v mých očích.

"Děkuju," řekl jsem, "ale jakože… já jsem si chtěl pojistit další rande." Nedokázal jsem nebýt upřímný.

"No vidíš to, tak je výsledek stejný. Jen jsem si to další rande pojistil já."

A pak se usmál. Fakt opravdicky usmál. Ne jen tak posměšně nebo sarkasticky. Opravdově. Upřímně. A moje srdce se rozbušilo skoro stejně tak, jako když mě předchozí večer líbal ve svém autě.

"No a… co to rande ještě trochu protáhnout?" zeptal jsem se a naklonil se trochu blíž. Podepřel jsem si bradu a sledoval jeho reakci. Jestli mě zase odmítne, tak už fakt netuším, co je se mnou špatně. 

"No… vlastně proč ne. Do práce ani do školy zítra ani jeden z nás nemusí," přikývl a já jen stěží potlačil radostné zatetelení. 

"A budeme si moct dát to víno," doplnil jsem ho. 

"Tak to budeme muset po cestě nějaké koupit. Doma žádné nemám."

"To není problém! Vedle mého baráku je výborná vinárna a stejně tam máš zaparkované auto. Nějaké dobré si tam vybereme."

"Doufám, že víno ti neleze do hlavy tak rychle jako jiný alkohol," poznamenal. 

"A i kdyby jo… Není to pro tebe náhodou výhoda?" uculil jsem se a sledoval, jak se s pobaveným protočením očí zvedl ze svého místa. Sám jsem se také zvedl, oblékl si kabát a následoval ho ven do té štiplavé zimy. 

Ale vzhledem k tomu, jaké myšlenky mě uvnitř hřály, mi to bylo celkem jedno. 

A nemohl jsem zapomenout na kopu horkých lasagní v mém žaludku. Ty mě totiž zaručeně hřály taky. 

***

Oliverův byt byl až skoro úplně nahoře, v šestém patře. Nikdy jsem v bytě, který by byl tak vysoko, nebyl. Maximum bylo čtvrté patro, kde bydlí Nina, což je opravdu smrtící, jelikož tam zároveň nemají žádný výtah. U Olivera výtah naštěstí byl, a dokonce i celkem nový – neměl jsem pocit, že se mnou s hlasitým skřípěním každou vteřinu spadne zpět dolů. 

Když Oliver odemkl dveře a rozsvítil, vešli jsme do předsíně oddělené od zbytku bytu dalšími dveřmi. Zul jsem se a počkal, než odemkne i druhé dveře, přičemž jsem poznamenal: "Máš to tu pěkně zabezpečený. Hezky dvojitě."

"A stejně se dostaneš dovnitř," odvětil a přes rameno se na mě ušklíbl. Pobaveně jsem do něj šťouchl a vešel jsem za ním dovnitř. 

Celý byt byl krásně osvětlený a čtvercová chodba vedla do čtyř pokojů, z čehož dva nalevo měly zavřené dveře a dva napravo zase otevřené. Oliver si sundal kabát a pověsil ho na věšák na stěně, takže jsem učinil totéž a poté ho následoval do místnosti vpravo. 

"Páni," vydechl jsem, "máš krásný obývák." Celá místnost byla laděna do světlých barev – bílé stěny i strop, prostorný šedý kožený gauč a u něj skleněný stolek. Naproti stěna napůl oddělující obývák od kuchyňského koutu a k ní byla připevněna široká plazmová televize po stranách doplněna o vysoké reproduktory. Bílé skříňky pod televizí a vedle gauče kontrastovaly s laminátovou plovoucí podlahou béžovošedé barvy. Připadalo mi, že to prostředí k Oliverovi dokonale sedí. 

"Díky. Naliju nám to víno," řekl. "Udělej si pohodlí." Poté se vydal za stěnu do kuchyňského koutu a já jsem se dále rozhlížel kolem sebe. Mou pozornost upoutal velký kovový kruh o průměru přibližně dvaceti centimetrů zavěšený ke stropu mezi gaučem a balkónovými dveřmi. 

"Cvičíš?" zeptal jsem se, když jsem se kruhu zvědavě chytil. Musel jsem mít ruce skoro úplně natažené, abych na něj vůbec dosáhl.

Oliver vykoukl zpoza stěny, v ruce držel láhev vína a rty se mu zkroutily do pobaveného úsměvu: "Jo, posiluju na tom."

"To je zajímavé," poznamenal jsem, "nikdy jsem to u nikoho neviděl."

"Můžu ti na to připevnit třeba houpačku, aby ses mohl houpat," prohodil, když ke mně došel a podal mi sklenku bílého vína, které jsme společně vybrali. 

"Měl bych teď říct něco jako 'hele' nebo 'hej' a tvářit se uraženě. Ale vlastně to zní docela dobře," zakřenil jsem se a vzal si od něj skleničku. Pustil jsem se kruhu i druhou rukou a sledoval, jak si Oliver sedá na prostorný gauč. 

Přes telefon se připojil k reproduktorům a tiše pustil hudbu, načež se na mě podíval a uchechtl se: "Jdeš si sednout ke mně, nebo pod tím kruhem budeš stát celý večer?"

Ani jsem nestihl zareagovat a vlastní nohy už mě k němu nesly. Posadil jsem se vedle něj tak blízko, že jsem se svým ramenem otíral o to jeho. Přiťukli jsme si a já měl pocit, že tak filmové rande jsem ještě nikdy nezažil. Výborná večeře v útulné restauraci a poté sklenka (nebo láhev) vína u něj doma. Následovat by měl sex a nikdo mě nepřesvědčí o ničem jiném. A s ním jsem ho navíc zatraceně chtěl. 

Když byly naše skleničky skoro prázdné, natáhl jsem k němu ruku a vzal mu ji, abych ji mohl spolu s tou svou položit na skleněný stolek. 

"Co to děláš?"

"Máš moc pěkný gauč."

"Díky. A?" nakrčil obočí. 

"A já nechci, aby sis ho polil," vysvětlil jsem a naklonil se k němu. Dlouze jsem ho políbil na rty, objal ho kolem krku a nadzvedl jsem se tak, abych se mu obkročmo usadil na klín.

"Seš ten nejnetrpělivější člověk, jakého jsem kdy poznal," zamručel, ale navzdory svým slovům si mě za pas přitáhl blíž.

"Nemám ten pocit," zamumlal jsem mu do rtů. "Čekal jsem dost dlouho."

"Máš se o trpělivosti ještě hodně co učit," odvětil a jedním rychlým chvatem si mě přetočil na záda pod sebe. Chytil mi obě ruce a přišpendlil je jednou rukou nad mou hlavou. V tu chvíli jsem pocítil horkost a začalo mi mravenčit v podbřišku.

No do háje… Sotva jsme začali a mně už stojí.

Oliver se ke mně sklonil, aby mě znovu políbil, ale na poslední chvíli se zarazil a jen nade mnou zůstal nakloněný, napůl položený svým tělem na tom mém, zápěstí drtící ve svém ocelově pevném stisku. Zvedl jsem hlavu, jelikož s tou jedinou jsem mohl hýbat, abych se o jeho rty otřel těmi svými, on se však oddálil ještě o něco více.

"Co děláš?" fňukl jsem zoufale. "Pojď zpátky. Hned!"

"Řekl jsem přece, že se musíš naučit trpělivosti," zopakoval a volnou rukou mě zlehka pohladil po tváři. "A zatím ti to moc nejde, co si budem."

Zamračil jsem se na něj, ale poté jsem mu obemkl nohy kolem pasu, abych si pojistil, že více se už neoddálí. 

"Volné nohy, moje chyba," zkonstatoval a já se na něj vítězně zazubil. Tiše se uchechtl, zavrtěl nade mnou hlavou a konečně mě znovu políbil. Chuť vína se mísila v našich ústech a já si znovu pomyslel, že se mi líbání ještě nikdy tak nelíbilo. S nikým mě tak moc nevzrušovalo, většinou spíš naopak. 

Jakmile rty sjel na můj krk, cítil jsem, jak se svým klínem otřel o ten můj. A i přes pevnou látku džínů jsem poznal, že jeho problém není o nic menší než můj. Mezi zuby zlehka stiskl citlivou kůži na mém krku a z mých úst unikl tichý sten. Znovu mě polilo horko a zatrnulo mi v podbřišku, vzepjal jsem se proti jeho pevnému stisku, ten však nepovolil ani o kousek. Naopak mě ke gauči přimáčkl ještě víc a silně nasál kůži na mém krku. 

Ze samého vzrušení se mi motala hlava a z úst mi vycházely čím dál tím častější steny. Byl jsem v tu chvíli tak mimo jako ještě nikdy, ani při samotném sexu. Nedokázal jsem si tedy představit, jak moc mě odrovná samotný sex s ním.

Ani jsem si nevšiml kdy, ale Oliver mi volnou rukou začal rozepínat knoflíčky mé košile, takže když mi prsty zlehka přejel po k prasknutí napnuté bradavce, překvapeně jsem sebou cukl. A taky mi znovu zatrnulo v podbřišku.

Posunul se zpět nade mě, ruce mi stále svíral nad hlavou a ještě jednou mě políbil. Vzápětí jsem ucítil, jak mi bradavku jemně tiskne mezi prsty, a nemohl jsem svůj sten utlumit v jeho rtech – byl příliš daleko. Zastřeně jsem na něj zamžoural, když jsem se však setkal s jeho pevným pohledem, oči jsem raději ihned znovu zavřel. V tu chvíli mou bradavku stiskl o poznání pevněji a dráždivě za ni zatahal. Zasyčel jsem napůl bolestí, napůl vzrušením a znovu jsem se vzepřel proti jeho stisku.

"Pusť mě!" zasténal jsem.

"Proč?" zeptal se pobaveně, ale přestal mou bradavku dráždit.

"Protože chci… chci z tebe všechno strhat a —"

"Aha," přerušil mě, "v tom případě… ne." A znovu za mou bradavku zatahal, ještě silněji než předtím. Prohnul jsem se v zádech a místností se rozlehlo mé frustrované zasténání. "Víš…," pokračoval, "hrozně pěkně se na tebe takhle dívá."

"Sklapni," fňukl jsem, tváře mi přitom hořely studem i vzrušením.

V tu chvíli však Oliver se vším přestal, jen mě stále držel v šachu tím, že mi držel ruce.

"Zopakuj to," pobídl mě překvapivě tichým a klidným hlasem.

"Uhm…," kňourl jsem, když jsem na něj znovu zamžoural, "nech toho a prostě… pokračuj."

"To jsi neřekl," namítl Oliver a druhou rukou mě pevně chytil za čelist. Stiskl a bolestivě mě donutil pootevřít ústa. "Zopakuj, co jsi řekl předtím."

Zoufale jsem zanaříkal, ačkoliv mé tělo reagovalo více než pozitivně. "N-nevím."

"Ale víš…," vydechl a na rtech mu pohrával potutelný úsměv. Přesunul ruku o trošku níže a prsty mi zabořil těsně pod hranu čelisti z obou stran, čímž mi částečně odřízl přísun vzduchu. Polekaně jsem na něj vykulil oči a přesně v tu chvíli stisk znovu povolil. Nepřestával mě ale ani na vteřinu bedlivě sledovat a prsty mi jemně přejížděl po krku.

"V pořádku?" zeptal se a povolil stisk, abych své ruce mohl osvobodit, kdybych chtěl.

Nepatrně jsem pokýval hlavou a Oliver s tichým uchechtnutím pronesl: "Už jednou jsem řekl, že máš používat slova."

"Jsem v pohodě," vydechl jsem, a abych svá slova ještě utvrdil, nepokusil jsem se mu vytrhnout. A ani jsem nechtěl.

"Fajn," pousmál se a vtiskl mi jemný polibek na rty. "Chceš pokračovat?"

"Musíš se ptát?" ušklíbl jsem se. "Jistě že chci."

"Tak…," nadhodil, "si tady udělej pohodlí, já se skočím osprchovat a můžeme pokračovat, ano?"

"Fajn," zazubil jsem se na něj, a když mě pustil, objal jsem ho kolem krku a ještě jednou přitiskl své rty na ty jeho.

"Budeš se chtít taky osprchovat?" zeptal se a zlehka mi skousl spodní ret, než ho znovu pustil.

"No… sprchoval jsem se doma, ale upřímně… docela jsem se tu s tebou už stihl zapotit," zasmál jsem se a položil své nohy, které doteď obemykaly jeho pas, na gauč. 

"Dobře," přitakal a zvedl se. Příliš rychle. Nespokojeně jsem na něj našpulil rty a zatahal jsem ho za lem košile.

"A fakt tu sprchu potřebuješ?" zeptal jsem se a posadil se.

"Fakt," přikývl a sklonil se ke mně. Nedostal jsem však polibek na rty, nýbrž do vlasů. I tak jsem se ale spokojeně zatetelil.

"Pusť si telku, jestli chceš," řekl poté a vydal se do koupelny. "A ne že vypiješ všechno víno, než vylezu," dodal ještě, a když jsem se na něj pobaveně zakřenil, zavřel za sebou dveře.

Dopil jsem zbytek vína ve své skleničce a poté jsem se natáhl na břicho, na druhou stranu gauče, než jsme byli doposud. Příjemně mě chladila na rozpálené odhalené kůži. Spokojeně jsem vydechl a se zavřenýma očima jsem zpracovával všechno, co se do té chvíle stalo. A také jsem se snažil alespoň trochu zmírnit své vzrušení, což se mi opravdu nedařilo.

Přehodil jsem ruku přes boční opěradlo gauče a posunul se o trochu výš. Položil jsem si na opěradlo čelo a ruku jsem nechal volně viset, konečky prstů jsem si při tom otíral o chladnou podlahu.

Náhle jsem prsty zavadil o něco hladkého a měkkého, nějakou látku. Nakrčil jsem obočí a zvědavě nakoukl do mezery mezi gaučem a bílou skříňkou. Byl tam položený černý látkový pytlíček.

Ohlédl jsem se, zda Oliver ještě nejde, skrz dveře jsem však stále slyšel tekoucí vodu. Vytáhl jsem si pytlík k sobě, překvapený, jak těžký byl. Něco uvnitř zacinkalo, a když jsem povolil provázek a pytlík pootevřel, zalesklo se uvnitř cosi kovového.

"No teda…," vydechl jsem a opatrně vytáhl kovová pouta propojena krátkým řetězem. Chvilku jsem si je nevěřícně a zmateně prohlížel, poté jsem se posadil a stále si s nimi pohrával v dlani. Když jsem se ale podíval směrem ke dveřím, polekaně jsem zalapal po dechu.

Oliver stál ve dveřích obýváku jen s ručníkem omotaným kolem pasu a s nečitelným výrazem mě sledoval.

Do prdele.