Oliver – 14. kapitola

Následující ráno to bylo zatraceně divný. Rozpačitý polibek, nejisté úsměvy, přehnaná opatrnost. Většinou mě Oliver ráno dráždil a já provokoval, tentokrát přede mě ale jen položil hrnek s kávou přesně tak, jak ji mám rád, a mlčky jsme snídali.

Zadek mě stále bolel, ale vůbec jsem si to nedokázal užít. Do háje, vyznal jsem mu lásku, což byl sám o sobě pěkně blbý nápad, a on to naprosto zazdil.

Měl jsem na jazyku spoustu otázek. Stovky. Tisíce. Máš mě rád? Záleží ti na mně? Jsem jen chvilkové rozptýlení? Posral jsem to mezi námi vyznáním lásky?

Myslel jsem, že už jsem se poučil. Že do toho znovu nespadnu. Že už dalšímu člověku nedám své srdce na dlani, aby ho mohl rozcupovat. A já debil to zase udělal.

Chtělo se mi křičet. Mlátit do něj. Brečet. Odejít a už nikdy ho nevidět. Kleknout si k jeho nohám a držet se ho jako klíště až do konce života. Prosit, aby mě miloval. Nakonec jsem se ale rozhodl jen mlčet a křečovitě svírat hrnek s kávou.

"Chceš někam hodit?" zeptal se.

"Ne, díky," zavrtěl jsem hlavou. Přikývl ještě dřív, než jsem to dořekl. Oba jsme tu odpověď znali, ještě než se zeptal.

Zbytek kafe jsem vylil do dřezu. Hořklo mi na jazyku, i když v něm byla spousta mléka. Opláchl jsem po nás nádobí a nechal ho na odkapávači. Myčka byla plná. Vyčistil jsem si zuby, oblékl se a koukl na hodiny. Oliver musel za deset minut vyrazit.

"Tak se měj," houkl jsem na něj z chodby. V krku jsem při tom měl knedlík a pálily mě oči. Rozhodně za to mohlo nevyspání. Nepočkal jsem ani na jeho odpověď a rychle za sebou zabouchl dveře. A hned vzápětí jsem je chtěl znovu otevřít, padnout mu kolem krku a vynutit si jeho lásku.

Ještě že z venkovní strany nebyla klika a já neměl klíče. Protože proč by dával klíče někomu, koho nemiluje.

Přivolal jsem výtah a netrpělivě čekal, až přijede. Potřeboval jsem odtamtud vypadnout. Potřeboval jsem se pořádně nadechnout.

'Potřebuju přeřadit na jinou pobočku.'

Odpověď od Reného přišla vzápětí.

'Stalo se něco?'

'Jo. Neřeš to, prosím. Dokážeš to zařídit?'

'Obepíšu pár vedoucích, jestli někdo nepotřebuje výpomoc. Pak to nadhodím u vedení. Udělám, co bude v mých silách.'

'Děkuju! Jsi nejlepší.'

'Ublížil ti někdo?'

Zadíval jsem se na Oliverovo okno. Poté jsem odepsal: 'Ne. Jen já sám sobě. Prosím, zkus to zařídit rychle.'

Doploužil jsem se až k metru a doufal, že se vzpamatuju. Momentálně jsem si nepřál nic jiného, než se zahrabat pod peřinu a zaspat celý zbytek života. Domů jsem dorazil ve tři čtvrtě na deset. Lehl jsem si do postele, budík si nastavil na dvanáctou a doufal, že alespoň na chvilku usnu, což se mi nakonec povedlo. Zaspal jsem každé opakování budíku, a když jsem rozlepil oči, bylo čtvrt na dvě a já se cítil jak praštěný palicí. Bylo mi špatně od žaludku a hrdlo jsem měl sevřené.

A žádná zpráva od Olivera mi samozřejmě nepřišla, jelikož jediný, kdo v našem prapodivném vztahu něco cítil, jsem byl já.

Proč jsem si nedokázal prostě jen užívat a neřešit emoce jako on? Proč jsem sám sobě tak ubližoval?

Neměl jsem chuť jít mezi lidi. Neměl jsem chuť na nic. Přesto jsem se sebral a doploužil se na přednášku i následné cvičení. Když jsem se poté už za tmy vracel domů, pršelo. A já samozřejmě neměl deštník. Tenhle den nemohl být lepší.

"No ne, ty jsi taky někdy doma," ozvalo se z kuchyně, jakmile jsem odemkl a pozdravil.

"No neboj, budeš mě tu teď mít pečeného vařeného," odvětil jsem a začal ze sebe svlékat promočené svršky.

"Všechno v pořádku?" vykoukla máma z kuchyně a starostlivě si mě prohlédla.

"Jo, jasně," přitakal jsem rychle. Poté jsem vklouzl do svého pokoje, přehodil mokré věci přes židli a zabalil se do deky. Položil jsem si na klín notebook a pokoušel se udělat nějaké úkoly, byl jsem však tak rozhozený, že jsem nenapsal ani čárku. Nic.

Náhle mi na telefonu cinkla zpráva a mé srdce se zběsile rozbušilo.

Byl to on.

'Odpoledne mi psal šéf, že jsi potřeba na pobočce na Petřinách. Víš o tom něco?'

'Nevím, ale dík za zprávu.'

'Nezníš moc překvapeně.'

'Nevíš, jak zním.'

Cítil jsem, jak ve mně vztek a frustrace znovu doutná.

'Děje se něco?'

Nevěřícně jsem si nad tou zprávou odfrkl. Děláš si ze mě srandu? Děláš, jako bys nevěděl, co se stalo.

'Ne, mělo by?'

'Takže za mnou zítra po práci zase přijedeš?'

Ne, nechci tě vidět. A nechápu, proč chceš vidět ty mě. Zlostně jsem vydechl a nacvakal odpověď.

'Jo, jasně.'

Byl jsem zoufalý sám ze sebe. Věděl jsem, že si to stejně nedokážu užít, že budu neustále myslet na to fiasko s vyznáním. Ale tak hrozně jsem ho potřeboval vidět, cítit, obejmout a políbit. Potřeboval jsem ujištění, že všechno bude dobrý.

Následující den jsem bez velkého nadšení dorazil do práce. Dokončoval jsem přeskládávání šanonů za rok 2018, když Oliver vešel dovnitř.

"Ahoj," pozdravil mě zamračeně, když za sebou zavřel dveře.

"Ahoj," broukl jsem a otevřel další šanon.

"Fakt po mně chceš, abych věřil tomu, že tě úplně náhodou odvolali na jinou pobočku? Tohle by se stalo, jen kdybych o to zažádal já jakožto vedoucí pobočky, na které jsi."

"Asi nejsi jediný, kdo o mně může rozhodovat," odsekl jsem. "Představ si, že za sebe dokážu rozhodovat i sám. Šokující, co?"

"Co máš sakra za problém?" vyjel po mně. Asi nikdy takovým způsobem neztratil svůj klid. "Je to kvůli tomu, že jsem… ti neodpověděl?"

Zarytě jsem mlčel, listoval smlouvami v šanonu a představoval si, jak ho jím trefím do hlavy. A pak ještě jednou. A pak ho obejmu, políbím na bolavé místo a odejdeme spolu vstříc západu slunce.

Pohádka jak vyšitá. A já zas pěkně vyšinutý.

"Takže ano," odpověděl si sám. Přisunul si židli blíže ke mně a posadil se. Moje šance, teď bych ten šanon ani nemusel házet.

"Nemusíme to řešit," hlesl jsem a uhnul pohledem. "Já myslím, že už ses vyjádřil dost jasně."

"Poslyš…, já to mám prostě s láskou trochu složitější, to je celé," vysvětlil mi.

"Krásné vysvětlení," odfrkl jsem si sarkasticky.

"Nechtěl jsem ti ublížit. Záleží mi na tobě. Ale láska… tu ti teď prostě nedokážu opětovat."

"Proč?" hlesl jsem.

Oliver se odmlčel a chvilku to vypadalo, že mě opět zazdí, nakonec se ale přece jen nadechl k odpovědi.

"Protože tehdy —"

Náhle se ozvalo zaklepání a Oliver vystřelil na nohy. Nataša nakoukla dovnitř a usmála se na nás: "Nerada ruším, ale máme tam docela nával. Potřebujeme tě vepředu, Olivere."

"Rozumím, hned jsem tam," přitakal a následoval ji ke dveřím. Když zmizela v přední části pobočky, ještě se na mě otočil: "Večer to vyřešíme u mě."

Tiše jsem si povzdechl a položil hlavu na stůl. Tohle mě zničí. 

Atmosféra v autě byla stejně napjatá jako předchozí ráno. Snažil jsem se netěkat k Oliverovi pohledem každých pět vteřin, když mi ale na semaforech položil ruku na stehno, můj pohled se k němu přece jen stočil. Jeho tvář osvětlovalo mdlé červené světlo, které se změnilo na oranžovou, a když zezelenalo, přesunul svou ruku z mého stehna na řadicí páku.

Tak hrozně moc jsem ho chtěl.

Ale bylo tak těžké přenést se přes to, že jediný, kdo v tomhle vztahu pociťuje hlubší emoci, jsem já.

Když jsme zaparkovali u něj a celé auto se ponořilo do tmy zjemněné jen svitem pouliční lampy, ani jeden z nás se neměl k tomu vystoupit z něj. Oliver mi znovu položil ruku na stehno, já k němu stočil svůj pohled a pomalu jsem vklouzl pod jeho dlaň, abych propletl naše prsty.

"Nechceš dovnitř?" zeptal se a zlehka mi stiskl ruku.

"Za chvilku," broukl jsem a zhluboka se nadechl. Poté se auto opět ponořilo do ticha. V rychlém tiku jsem poklepával nohou a třídil si v hlavě myšlenky a šestkrát přeformulovával každé slovo, které jsem měl v plánu pronést nahlas.

Otočil jsem k němu hlavu a upřel na něj svůj pohled. Kdybych se prostě sebral a odešel, bylo by to nejjednodušší. Už nikdy bych ho nemusel vidět, jelikož od následujícího týdne jsem měl beztak nastoupit na novou pobočku. Jenže pohled na něj mě vábil. Chtěl jsem mu být blíž. Jeho nádherné, jasně modré oči se na mě zaměřily a mně se usadil knedlík v krku.

"Takže…," začal jsem opatrně, "co pro tebe jsem?" Srdce mi bušilo až v krku a připadalo mi, že se každou chvíli pozvracím.

"Jsi… příjemná společnost," odpověděl a já nevěděl, jestli se mám smát, nebo brečet. Možná obojí zároveň.

"Příjemná společnost," zopakoval jsem po něm. "To je všechno? Jsem tvůj společník?"

"Eriku," promnul si s povzdechem kořen nosu. "Já prostě… nemůžu ti dát víc, než ti dávám."

"Proč?" rozhodil jsem frustrovaně rukama. Chtělo se mi řvát. Chtěl jsem ho praštit.

"Je to komplikovaný." Poté hlavu otočil na druhou stranu a zadíval se ven z okna. Pustil mou ruku a prsty si začal v nervózním tiku poklepávat do stehna stejně jako já nohou o zem.

"Spousta věcí je komplikovaná," odvětil jsem, "ale myslím, že tohle vysvětlení si zasloužím, ne?"

"Prostě k tobě nedokážu cítit lásku."

"Nedokážeš ke mně cítit… lásku," zopakoval jsem stejně jako předtím. Říkal jsem si, že třeba to z mých úst nebude znít tak hrozně. Ne, bylo to ještě horší.

"Nejen k tobě," doplnil se.

"A co sis sakra myslel? Že si spolu začnem a já se nezamiluju?"

"Asi," povzdechl si, "myslel jsem, že… že to zůstane na úrovni —"

"Společníka?" doplnil jsem ho sarkasticky. Hořkost z mého hlasu přímo odkapávala.

"Tak nějak." Už zase. Už zase pronesl tak krutou věc, jako by to bylo úplně v pohodě.

"A hodláš s tím do prdele něco dělat? Nebo čekáš, že se spokojím s tím, že spolu budem spát a trávit spolu tolik času, ale veškeré emoce zadupu do země? Já je vypnout neumím, nejsem robot jako ty."

"Chápu, že je tohle celé dost nepříjemné," začal Oliver a položil mi dlaň na rameno. Jemně mi ho promnul a já se ošil. Nechtěl jsem, aby se mě dotýkal, ale zároveň jsem po tom toužil každou vteřinu. "Ale… asi mě nenapadlo, že tahle situace nastane tak brzy. Nebo že vůbec nastane."

"Proč?" hlesl jsem.

"Nenapadlo mě, že by se do mě někdo mohl zamilovat," pokrčil rameny. Pronesl ta slova s naprostým klidem a samozřejmostí, mně se nad nimi však sevřelo srdce.

"Proč by se do tebe nikdo nemohl zamilovat?" zeptal jsem se zmateně. Oliver s povzdechem odvrátil pohled a ruka mu sklouzla zpět do klína. Jeho sebejistá, neochvějná hradba se pomalinku bortila. Nebo už minimálně nebyla tak nedobytná.

"Nechceš třeba uvařit čaj? Nebo kafe?" zeptal se a poukázal skrz přední sklo ke dveřím.

"Odpověz na otázku," pobídl jsem ho se zamračením.

"Co je na mně k milování?" odfrkl si a znovu začal poklepávat prsty o své stehno. O pár vteřin později však prudce otevřel dveře a vylezl z auta ven. Obešel ho na mou stranu a otevřel i mé.

"Všechno," hlesl jsem tiše a zadíval se na něj. Oliver nechal mou odpověď bez povšimnutí a pokynul rukou.

"Pojď, půjdeme ke mně."

"Abys to mohl zahrát do autu sexem? Ne, děkuji, zůstanu tady," oznámil jsem mu a založil si ruce na prsou. Horší už to být beztak nemohlo.

"Jdu zítra do práce, odmítám tu nocovat. Prosím, vystup si."

"Ne," odsekl jsem a cítil, jak mě v očích štípají slzy. Rozechvěle jsem se nadechl a ignoroval první kapku zoufalství a vzteku, která mi stekla po tváři.

"Mrzí mě, že se trápíš," řekl a dřepl si tak, že se koleny opíral o bok mé sedačky. "Nechci, aby ses trápil. Ne kvůli mně."

"Tak s tím něco udělej," povzdychl jsem si a popotáhl nosem. Ale věděl jsem, že ho k tomu nutit nemůžu. Nemůžu ho přimět, aby mě miloval.

"Promiň," zašeptal. Bylo v tom všechno. Slyšel jsem v tom všechno. A nejjasněji zprávu, že s tím nic udělat nedokáže. Nebo nechce.

"Všechno s tebou začalo dávat smysl," hlesl jsem. "Všechno bylo najednou tak jasný a správný." Možná jsem to mezi námi nedokázal zachránit, ale musel jsem mu říct, co cítím.

"Já… jsem s tebou taky moc rád," ujistil mě. Ale teď taková slova ani v nejmenším nestačila.

"Dělám něco špatně? Proto mě ne —" Sám jsem se zarazil nad tím, že bych mu měl vyčítat, že mě nemiluje. Znělo to pateticky. Uboze. I když jsem to nevyslovil nahlas. I ve vlastní hlavě jsem se za ta slova styděl.

"Nic neděláš špatně," zavrtěl hlavou. "Jsi skvělý."

"Tak… já nevím… Miluješ někoho jiného?" zkusil jsem. Moc jsem nad tím ani nepřemýšlel. Má hlava se ale nedokázala uklidnit a pusa nedokázala zůstat zavřená. Díval jsem se na něj a přemítal nad tím, jak ohromnou mám smůlu a jak moc bych ho chtěl, když vtom mi docvaklo, že na má slova neodpověděl.

"Olivere…?" oslovil jsem ho tiše a nedůvěřivě. "Miluješ někoho jiného?"

A další ticho. Ticho, které mi vyrvávalo srdce z hrudníku. Ticho, které mě ohlušovalo. Ticho, které mě zabíjelo.

"Je to… komplikovanější," řekl opatrně. Neřekl ale ne.

"Jsem bokovka?" zeptal jsem se nevěřícně a zoufalství v mém hlase se začínalo stupňovat.

"Ne," zavrtěl hlavou.

"Ale miluješ někoho jiného," zkonstatoval jsem.

"Prostě…," povzdechl si, "není tak lehký to vysvětlit, lidský emoce jsou komplikovaný a —"

"Já to, kurva, vím, že jsou komplikovaný. Zasraně komplikovaný!" vyštěkl jsem na něj. Najednou pro mě to auto bylo zatraceně malý. Vyvolávalo ve mně přímo klaustrofobický pocit. "Nech mě si vystoupit."

Prodral jsem se kolem něj ven, založil si ruce na prsou v obranném gestu a couval pozadu dál od něj, dokud jsem zády nenarazil na pouliční lampu.

"Mrzí mě to," pronesl opatrně. Vyčítavě jsem se mu zadíval do očí, těch očí, které mě tak moc fascinovaly, a cítil jsem, jak se do těch mých tlačí slzy.

"Takže… tady to asi ukončíme," pronesl jsem se vším sebezapřením klidně. Hlas jsem měl těžký z potlačovaného pláče. Nakřáplý.

"Chápu."

Zavřel jsem na moment oči. Zase jsem ho objímal, líbal, ležel přišpendlený pod jeho tělem na posteli, nechával se mučit a opečovávat, díval se mu do očí a znovu ho líbal.

Když jsem oči znovu otevřel, stále tam stál. A realita nebyla o nic přívětivější. Přešlápl jsem na místě a poté vykročil znovu směrem k němu. Obešel jsem ho, abych se dostal na ulici vedoucí k metru, a když jsme stáli asi dva metry od sebe, neodpustil jsem si jednu poznámku.

"Doufám, že za to ten člověk stojí."

Odpovědi se mi ale nedostalo. Oliver jen zabouchl dveře spolujezdce a nespouštěl ze mě zrak, dokud jsem se neotočil a rychlým krokem se nevydal k metru. Až v tu chvíli jsem nechal volný průchod svým slzám, které byly skryty tmou rozléhající se kolem mě.

Teprve když jsem se posadil na sedačku v metru, uvědomil jsem si, jak moc se mi chvějí ruce. A že jsem to fakt nezvládl.

I když… možná to nebyla tak úplně pravda. Protože jsem poprvé v životě nechal bez doprošování odejít člověka, kterého jsem miloval, aby mi už nemohl více ublížit.

A ačkoliv jsem si v tu chvíli nedokázal představit život bez něj, i zlomený jsem se cítil silnější než předtím. I roztříštěný na milion malých částeček jsem věděl, že je jednoho dne dokážu sám sesbírat a znovu spojit v jeden celek.

Zatraceně zvrácený, co s člověkem dokáže udělat láska.