Oliver – 30. kapitola

"Tak jak ti to jde, miláčku? Tady máš něco dobrého na zub."

Mamka přede mě postavila pár kousků makového řezu a hrnek studeného kakaa. Seděl jsem venku na lavici, před sebou jsem měl rozložená skripta a pokoušel se nehroutit z toho, že jsem absolutně blbej a neschopnej se cokoliv naučit.

"Díky, mami, snažím se," usmál jsem se a vytáhl pár papírů zpod hrnku s kakaem. Na tom vrchním zůstalo hnědé kolo.

Státnice se blížily, květen se překlápěl v červen a já měl poslední týden na to, abych se něco naučil. Nebo aby se stal zázrak. Spíš to druhé.

Jezdil jsem teď s rodiči na chalupu v podstatě každý víkend – směny v práci jsem si naplánoval na týden, abych se o víkendech mohl učit, ačkoliv jsem se beztak učil hlavně v práci. Čím déle jsem tam pracoval, tím rychleji mi všechno šlo od ruky a zbývalo mi více času na vlastní věci.

"Nezapomeň, že odpoledne přijede strejda s tetou, Reném a Elen," upozornila mě.

"Já vím, já vím, už jsi mi to říkala a René mi to psal. Zkusím se do té doby ještě nějakou tu otázku naučit."

Nakonec ale celá rodina dorazila hned po obědě, ani jsem nestačil ze stolu sklidit skripta. Se všemi jsem se pozdravil a Elen mi hned nakukovala přes rameno a vyptávala se, jak mi to jde.

"Děs a hrůza, vůbec nemluvím," povzdechl jsem si.

"Ale jen nepovídej," zavrtěla hlavou, "jsi chytrej kluk a dáš to jak nic. Ostatně jako vždycky. Si pamatuju tvoje scény s maturitou a pak bum – samý jedničky a jedna dvojka. A to bylo řečí."

"Přesně to mu taky říkám," přidala se mamka, popadla svou sestru za paži a táhla ji dovnitř. Tátové je následovali, ale Elen s Reném se usadili ke mně.

"Co že jste přijeli s nimi?" zeptal jsem se. "Většinou takhle společně moc nejezdíte."

"Protože dneska je k tomu speciální příležitost," vysvětlil René. "Ale povídej, co ty? Jak je v hotelu?"

"Počkej, počkej, jak jako speciální příležitost?" podivil jsem se. "Nemůžeš něco takového říct a pak převést debatu někam jinam."

"Chceme to říct, až tady budou i tvoji rodiče," odvětila Elen. Podezřívavě jsem se na ni podíval a zvažoval, jaké speciální příležitosti tak mohou nastat. Buď je těhotná, nebo…

Sklouzl jsem pohledem k její levé ruce, přímo k prsteníčku, a poté vyhrkl: "Vy jste se zasnoubili!"

"Psst!" přitiskla si Elen ukazováček na rty. "Ať to neslyší. A až to oznámíme, tvař se překvapeně."

"No konečně, vy dva," poplácal jsem Reného po rameni, "gratuluju. Kdy to vypukne?"

"Třináctého srpna v sobotu," řekl. "Jsme zasnoubení vlastně už dva měsíce, jen nějak nebyl vhodný moment na to, abychom to oznámili. Elen přes známou zařídila krásné prostory a řešila to hned na začátku dubna, kdy jsem ji o ruku požádal, jelikož hrozně chtěla mít svatbu v létě."

"A hlavně jsem to chtěla stihnout, než mi bude třicet," doplnila ho. "A tohle bude hezky tři měsíce a čtyři dny před mýma třicátinama. A jestli mi zase předhodíš, že jsi o čtyři měsíce mladší než já, tak tě nechám dělat všechny playlisty."

"To bys neudělala, už je máš rozdělený do složek a víc než půlku máš hotovou."

"Tak bys mohl psát jmenovky."

"Píšu hrozně, to bys nedopustila."

Elen si povzdechla, poplácala ho po hlavě a poté se otočila na mě: "A co ty, Eriku? Někdo novej? Nějakej pěknej chlap na obzoru?"

"Ale vůbec ne," uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou. "Společnost po večerech mi dělají akorát skripta. A docela mě v posteli utiskují."

"Správně, jen se nerozptyluj a studuj," prohlásil René a Elen se na něj pobaveně ušklíbla.

"Že to říkáš zrovna ty, který jsi studium na vysoký škole vzdal po pěti měsících."

"A vidíš, jak jsem dneska inteligentní a úspěšný!"

"Rozhodně," přitakala a pokoušela se u toho tvářit vážně. To už se ale blížili naši rodiče se spoustou jídla a džbánem domácí limonády, posadili se k nám a já konečně sklidil skripta ze stolu.

Když René s Elen oznámili tu velkou novinu, radost byla veliká. Mamka s tetou ihned začaly plánovat, jak napečou hromadu svatebních koláčků, a táta se strejdou je zmateně poslouchali a valili oči nad tím, jaké množství plánovaly upéct. A já, když jsem zaslechl, kolik to všechno bude stát, pocítil vděk, že pravděpodobně mít svatbu nikdy nebudu. A největší komplikací kupodivu nebyla vláda, nýbrž fakt, že bych si beztak neměl koho vzít. Pokud bych se samozřejmě chtěl ženit z lásky.

Asi bych si dovolil mít následně několikadenní depku stejně jako po Oliverových narozeninách, které jsem s ním alespoň v duchu oslavil. Nicméně státnice se blížily a já si žádný emoční výbuch nemohl dovolit, stejně tak ani totální útlum a letargii. Naopak jsem musel fungovat na sto deset procent.

Když jsem si v ráno státnic nakráčel do chodby před třídu, kde se zkoušení konalo, byl jsem perfektně smířený s tím, že mě vykopnou po prvních pěti minutách. Minimálně polovinu otázek jsem viděl sotva jednou, takže jsem neměl nejmenší šanci mluvit o nich tak dlouho. Nebo o nich vůbec něco kváknout.

Přede mnou šla spolužačka Klára, kterou doprovázel její přítel. Každou chvilku měla jít na potítko, takže jsem se nedivil, že vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít. On ji objímal kolem ramen, pokoušel se ji uklidnit a opakoval jí, "že se to učila tolik měsíců, tak není možné, aby to neudělala, vždyť to umí i pozpátku".

No dobrý den, já se učil měsíc, z čehož první dva týdny jen velmi sporadicky. Jsem v prdeli.

Další myšlenka, která se mi vloudila do hlavy, ačkoliv jsem se ji neúspěšně snažil vytlačit, byla, jak super by bylo mít s sebou taky takovou podporu. Toho určitého člověka, jehož objetí by mě udělalo nekonečně šťastným.

Na druhou stranu by bylo fakt trapný, kdyby mě vyhodili a on u toho byl. Takže vlastně cajk.

Ale stal se zázrak. Nevyhodili. Dostal jsem dvojku a absolutně nechápal, jak se to stalo. Tedy vlastně chápal – vytáhl jsem si otázky, které jsem četl minimálně dvakrát. Jenže i tak jsem blekotal, jako bych se sotva naučil mluvit, ohromná ostuda. Přesto se z nějakého důvodu rozhodli nechat mě projít, snad za to mohla má vlastnost tvářit se, jako že nad vším velmi kriticky uvažuju, a schopnost stočit debatu k něčemu, co alespoň trochu znám.

Vidíš, Olivere? Měl jsi tu být a zažít můj velký triumf. Tvoje smůla.

Hned následující týden proběhly přijímačky na navazující magisterské studium, což už nebylo nic hrozného, když jsem přežil státnice. Horší bylo dosmolit do července bakalářku, abych ji mohl v září obhájit a získat bakalářský titul, jinak jsem se s navazujícím magistrem mohl rovnou rozloučit.

Odevzdával jsem dvacet tři minut před půlnocí, nervy jsem měl v kýblu a nadával sám sobě i Oliverovi. Kdyby nade mnou stál s rákoskou, zaručeně bych to odevzdal týden před deadlinem.

Takže až mi tu bakalářku vrátí s tím, že jsem něco podělal, bude to vlastně tvá chyba, milý Olivere!

Jakmile jsem však měl po všech zkouškách, přijímačkách a deadlinech, místo zaslouženého odpočinku mě mamka řádně zapřáhla do příprav svatby. Jako první mě poslala s tátou do obchodu, abych mu pomohl vybrat nějaký reprezentativní oblek, poté jsme sháněli kravaty, které by zapadaly do barevného konceptu svatby, a když už jsem měl pocit, že bych mohl konečně mít chvilku klidu, zapřáhly mě s tetou i do přípravy koláčků. Elen sice tvrdila, že ony tři na to stačí, když navíc měla dorazit i Elenina sestra, má mamka však byla jiného názoru.

Poslední týden před svatbou už jsem měl vážně pocit, že se vdává spíš mamka než Elen.

"Ty ses rozvedla s tátou, mami?"

"Proč? Co to plácáš?" nakrčila na mě zmateně obočí.

"No já jen že mi přijde, jako by to byla spíš tvoje svatba než Elenina."

"Nech si těch komentářů! Ty se nudíš? Výborně, zítra špendlíme svatební vývazky, tak se přidáš."

"Vůbec se nenudím, jdu zítra do práce," zalhal jsem.

"Ne, nejdeš, říkal jsi, že pracuješ jen pondělky a čtvrtky, tak si nevymýšlej. Začínáme v deset dopoledne."

A tak jsem polovinu následujícího dne pomáhal se špendlením, asi šestkrát jsem každý vývazek předělával, než jsem se to trochu naučil, a navíc jsem si u toho rozpíchal snad všechny prsty. Ale pozitivní bylo, že René na tom pracoval společně s námi a šlo mu to stejně bídně jako mně.

"Ještě že se ani jeden z vás neživí rukama," poznamenala mamka. "To by to dopadlo."

"Kolik vůbec bude hostů?" zeptal jsem se. "Vždyť toho děláme jak pro celej zájezd."

"Dohromady sto šestnáct hostů," odvětil René.

"Prosím? Cože? Sto šestnáct? Děláš si srandu?"

"Nějak se to nasčítalo," uchechtl se, "víš co… velké rodiny, hodně kamarádů… už to fakt nešlo zredukovat. Takže je ta svatba trošičku větší."

"Ale jenom trošičku," ušklíbl jsem se.

Když jsem však den před samotným obřadem viděl připravené a nazdobené stoly, nestačil jsem zírat. Nejen na to, jak precizní celá výzdoba byla, ale hlavně na velikost. Nějak jsem si nedokázal představit reálnou velikost svatby, kde je více než sto hostů – tohle mi připadalo přímo šílené. Ale zároveň krásné.

O dost méně krásný byl příjezd samotných hostů. Už od rána jsem byl navlečený v šedém obleku s jemně tyrkysovou kravatou, jelikož právě ta barva byla ve svatební výzdobě dominantní. Bylo mi vedro, takže jsem sako věčně nosil v ruce, až mamčin káravý pohled mě donutil znovu si ho natáhnout na sebe. Pomáhal jsem s vítáním hostů, jelikož jako první přijížděla rodina na společný oběd. Dokonce i babi s dědou dorazili alespoň na oběd a obřad, takže když mě mamka hodně prudila, schovával jsem se za babičku, nebo spíše k babičce, jelikož jsem byl o hlavu vyšší než ona. Tu jedinou si mamka nedovolila sekýrovat. Normálně sice takový generál nebyla, vlastně byla úplně boží, ale ten (naprosto zbytečný) stres ze svatby se na ní také podepsal.

Po společném obědě začali přijíždět i další hosté, převážně přátelé, jelikož většina rodiny už byla na místě. Elen se šla převléct z šatů na oběd do šatů na obřad (ano, až tak to měla vymyšlené), u čehož jí asistovala i svědkyně a skupina družiček. Jelikož na oblečení svatebních šatů je zkrátka potřeba pět holek, že ano.

Zrovna jsem upíjel ze své skleničky pomerančového džusu, do které jsem nenápadně přilil dva panáky vodky, když přijela další dvě auta. Připadal jsem si jak někde na trhu vzhledem k tomu, kolik lidí všude kolem bylo. Auta zaparkovala na okraji areálu vedle ostatních a já přimhouřil oči. Jedno z těch aut mi bylo zatraceně povědomé.

Protože jsem v tom autě jel snad stokrát. Mnohokrát jsem v něm byl líbán. Několikrát jsem v něm měl sex.

Do prdele.

Doprdeledoprdeledoprdele.

Zůstal jsem stát na místě jako zkamenělý a zíral na dveře řidiče. Srdce mi bušilo jako o závod, dlaně se mi potily a litoval jsem, že jsem poměr džusu a vodky ve sklenici neotočil.

Když vystoupil, uvnitř mě se strhl souboj. Polovina mě chtěla vzít nohy na ramena a zbaběle utéct, druhá polovina se na něj chtěla dívat až do skonání světa. Jelikož se mé nohy odmítaly odlepit od země, vyhrávala zatím ta druhá polovina. Dech se mi zrychloval a ruce se třásly. Obrátil jsem do sebe celý zbytek sklenice, odložil ji na stůl a dál na něj zíral. Jako by mé tělo ochrnulo z toho naprostého šoku.

"Eriku," ozvalo se za mnou náhle a já polekaně nadskočil. Za mnou stál táta.

"A-ano?" vykoktal jsem.

"Je čas, pojď si sednout," poplácal mě po rameni. Přepnul jsem se na autopilota a následoval ho k židličkám u bílého altánku ozdobeného květinami a stuhami, kde měl probíhat obřad. Ani jednou jsem neotočil hlavu, díval jsem se upřeně před sebe, a až když jsem se usadil do druhé řady na ženichově straně, tiše jsem vydechl. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem dech zadržoval.

Ze všech sil jsem se snažil soustředit se na Reného a Elen. Na jejich chvíli. Ale jediné, co se mi honilo hlavou, bylo, že jen kousek za mnou stál člověk, se kterým…

Se kterým jediným bych takovou chvíli chtěl prožít taky.

Mamka vedle mě už slzela, stejně tak i teta. Dokonce i strejda. A taky babička. Svědkyně za nevěstou protáčela oči nahoru k nebi a já si byl zcela jistý, že to nebyla žádná modlitba za šťastné manželství, nýbrž snaha o to, aby jí slzy nerozmazaly řasenku.

Teď by ani nevypadalo blbě, kdybych se také rozbrečel. Byl jsem však stále v takovém šoku, že jsem měl problém pohnout mimickými svaly, natož snad brečet. Jediný můj pohyb byl nepatrný tik v noze, který jsem nedokázal uklidnit. Srdce mi v hrudníku mohutně bušilo, až mi jeho ozvěna duněla v uších. Sotva jsem zaslechl, když si René s Elen řekli své "ano".

Jakmile se políbili, postavil jsem se stejně jako ostatní a přidal se k mohutnému potlesku. Potlačil jsem nutkání otočit hlavu a podívat se na něj. Nevím, čeho jsem se bál víc. Jestli toho, že on si mě vůbec nevšimne, bude mě záměrně ignorovat, či mi pohled oplatí. Všechny tři varianty zněly hrozně. Neexistovala bezpečná možnost.

Následoval jsem rodiče do řady na gratulace a pokoušel se poskládat v hlavě alespoň jednu smysluplnou větu. Momentálně však mé vyjadřovací schopnosti klesly pod úroveň, kterou jsem předvedl na státnicích. Přesto se mi nakonec podařilo ze sebe nějakou gratulaci vydolovat a navíc vidět Reného poprvé v životě brečet. Brečel vlastně už od obřadu. Nechtěl jsem propadat stereotypům, tak nějak jsem ale očekával, že to bude naopak.

Kdybych nebyl v takovém paralyzujícím šoku, možná bych k tomu měl i nějakou lehce kousavou, ale bodrou poznámku.

Po gratulaci jsem se postavil ke svým rodičům a čekal, než celý ten dlouhý zástup hostů učiní totéž, což mohlo trvat klidně půl hodiny, možná i víc. Chvilku jsem vydržel sledovat jen novomanžele, ale nakonec mé oči stejně ucukly do zapovězena.

Nebylo těžké vyhledat ho pohledem. Táhl mě jako magnet. Jako by mezi všemi zářil, ačkoliv na sobě měl černé sako i kalhoty. Jen co jsem očima ulpěl na jeho tváři, zachytil mě pohledem. Hrklo ve mně, ale neucukl jsem. Díval jsem se do těch uhrančivých světle modrých očí a hlasité bušení srdce opět utlumilo veškeré zvuky okolí.

Zůstal jen on, já a vzpomínky. Od prvního momentu až po ten poslední. 

"Tak, tohle je můj bratránek Erik, Olivere," řekl René, když vstoupil. Následoval ho vysoký černovlasý kluk, možná spíš muž, s těma nejpronikavějšíma světle modrýma očima, jaké jsem kdy viděl.

"Těší mě," natáhl ke mně ruku a já mu stisk váhavě oplatil.

***

Těkl jsem pohledem od něj k autu a zase nazpátek.

A poté, bez většího otálení, abych si to mezitím náhodou nerozmyslel, jsem se k němu naklonil a políbil ho. Krátce a nečekaně, ale tak, aby pochopil, že to opravdu nebylo náhodou.

***

Zapřel jsem se vedle jeho hlavy, naše nosy se při tom téměř dotýkaly. "Máš hlad?"

"Spíš chuť," přiznal a nadzvedl hlavu, aby mě políbil. Stáhl si mě na sebe, naše nahá těla se pod pokrývkou tiskla k sobě a jazyky se ochutnávaly. Ne, nepotřebovali jsme jinou večeři.

Nevěděl jsem, kde začínal jeden a končil druhý. Byli jsme propleteni do sebe, horní i dolní končetiny, prsty, jazyky. Trvalo to minuty. Možná i hodiny. Nepotřeboval jsem nic víc než jeho.

***

Uslyšel jsem otevření vchodových dveří a vzápětí už Oliver mířil směrem ke mně.

"Říkal jsem si, že jsem paranoidní, když se jdu podívat, jestli nelezeš oknem ven," podotkl, když se zastavil kousek ode mě. "Ale u tebe není nic nemožné."

"Seš paranoidní, já tady medituju a rozjímám nad smyslem života. A ty mě rušíš, takže běž pryč."

***

Otřel mi břicho kapesníčkem, poté kolem mě ovinul své paže a pevně mě objal, čímž jen provazy kolem mého těla více přitlačil na kůži. Jakmile své sevření opět uvolnil, čekal jsem, že nás začne rozvazovat, místo toho mě jen hladil po těle a nechával nás stále svázané k sobě. A stejně, jak nás k sobě poutaly provazy, proplétalo se i něco uvnitř nás. Možná srdce, možná duše.

***

"Udělal!" přerušil mě. "Stala se spousta věcí. Ale nikdy mi na nikom, s kým jsem tohle dělal, tak nezáleželo. Takže jsem prostě nevěděl, co ti na to říct, a jak postupovat."

Chvilku jsem na něj jen tak zíral a zpracovával v hlavě, že tenhle agresivní proslov bylo v podstatě jeho vyznání. Pousmál jsem se a stáhl si ho blíž.

***

"Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo," hlesl jsem a otevřel dveře.

"To ani já ne," odpověděl těsně před tím, než jsem dveře zabouchl.

Emoce mnou lomcovaly, kolena se pode mnou chvěla a můj mozek stále nedokázal zpracovat, že jsem se mu po tom roce a čtvrt znovu díval do očí.

Byl tady.

On.

Oliver.