Oliver – 31. kapitola

Vidět taťku s mamkou tancovat byl opravdu zážitek. A kdybych neměl hlavu plnou Olivera, který stál jen pár metrů ode mě v hloučku kolegů z banky, pravděpodobně bych se kácel k zemi v záchvatu smíchu. Proto jsem se rozhodl si tu jedinečnou chvíli alespoň natočit, abych jim ji mohl předhazovat ještě dalších dvacet let. Stejně jako mi oni i po letech předhazují všechny mé trapné momenty z dětství. Ideálně i s fotodokumentací.

Takže jim to vrátím hezky se všemi úroky a videodokumentací navrch k tomu.

"Jste naposled tancovali na vlastní svatbě, ne?" prohodil jsem, jelikož tančili jen kousek od místa, kde jsem stál.

"Je to možný," odtušil táta. Tančit absolutně neuměl, takže se snažila vést mamka, což tak obecně odpovídalo obrazu celého jejich vztahu. I tak bylo neskutečně komické, jak se mu pletla levá noha přes pravou a mamka mu v polovině tance začala opět vysvětlovat kroky.

Při další písni si to ke mně nakráčela Elen v těch nádherných svatebních šatech s dlouhými krajkovými rukávy a holými zády. Chytila mě za ruku a zavelela, že si s ní na její svatbě prostě zatančím. Naštěstí jsem v tanečních patřil k těm lepším, dokonce jsem chodil i do kurzů pro pokročilé. Jelikož jsem měl po celou dobu po boku Ninu, užíval jsem si to ještě o to víc.

"Tak co, jsi spokojená? Všechno jde podle plánu?" zeptal jsem se, jakmile jsme našli společný rytmus a sladili se v krocích.

"Uznávám, že dopoledne jsem byla chodící hromádka nervů, ale jo, už je to dobrý," přitakala a uculila se na mě. "Co ty? Užíváš si to tu?"

"Rozhodně. Jen si se mnou furt chtějí povídat nějací příbuzní, které už si skoro ani nepamatuju. Zato oni si mě v plenkách pamatují velmi dobře."

Elen se uchechtla a nechala se ode mě otočit, rovnou dvakrát – jednou na každou stranu.

"Teda… donutila jsem Reného k pár hodinám tanečních kurzů, ale ty jsi talent od přírody," prohlásila.

"Chodil jsem s Ninou do pokročilých kurzů v tanečních. Pamatuješ si Ninu? Moje kámoška."

"Jistě že pamatuju. Sice jsem vás společně častěji viděla, když jste byli mladší, ale ty krásný a hustý vlasy nelze zapomenout."

"Ale vždyť ty máš taky krásný a hustý vlasy," namítl jsem. "Vypadáš nádherně."

"No to bych řekl," ozvalo se vedle mě. René se na nás zubil od ucha k uchu a šťouchl do mě ramenem. "Už je další písnička, jestli jste si nevšimli. Tak mi koukej vrátit mou manželku, začínám se cítit ohrožený. Máš tady milion pěknejch chlapů, tak běž radši lovit je."

"Polovina je moje nebo Elenina rodina," ušklíbl jsem se. "A i když je Elenin taťka fešák, tak ho fakt balit nebudu."

"Já myslím, že moje mamka by tě podpořila, pokud bys místo ní začal vařit a uklízet," zasmála se.

"Proboha, co to je za debatu tohle," zakřenil se René znechuceně. "Prosím tě, Eričku, nebal tatínky ani dědečky, jo? Máš tady hromadu mladejch kluků, co nejsou tvoji pokrevní příbuzní."

"Já se jdu asi radši seznámit s bufetem, to zní jako ideálně strávený večer," oznámil jsem a vyklidil pole. Catering měli zmáknutý úplně stejně skvěle jako všechno ostatní. Nandal jsem si na talířek pár malých řízečků, grilovanou zeleninu, opečené brambory a caprese jednohubky, kterých už zbývalo jen pár. Beztak je všechny určitě snědl Oliver, jelikož rajčata s mozzarellou a bazalkou miloval.

Proklouzl jsem nikým nepozorován do zadní části areálu, kde se předtím René s Elen fotili. Byly tam dvě houpačky ozdobené bílými stuhami a já si byl zcela jistý, že fotky odsud budou přímo dechberoucí. Posadil jsem se na jednu z houpaček, talířek jsem si položil na klín a napíchl na vidličku grilovanou papriku a bramboru. Do druhé ruky jsem vzal řízek a přikusoval ho, ani jsem nestačil všechno pořádně žvýkat, takže jsem měl pusu brzy plnou jako křeček.

Lehce jsem se zhoupl a začal si vybírat, co dalšího spořádám. Po chvilce váhání jsem si vybral caprese jednohubku, a když jsem znovu vzhlédl, málem jsem se jednohubkou zadusil. U vedlejší houpačky stál Oliver a díval se na mě.

"Můžu?" zeptal se a já roztěkaně přikývl, jelikož jsem se stále snažil neudusit se a zároveň nekašlat moc nahlas. Když se mi konečně povedlo sousto spolknout bez úhony, panovalo mezi námi několik dlouhých vteřin ticho.

Rozpačitě jsem si odkašlal a natáhl k němu talířek: "Chceš?" Fakt jsem netušil, co jiného říct. Ale jídlo byla vždycky jistota.

"Ne, děkuju," zavrtěl hlavou. "Už jsem těch jednohubek měl tak patnáct."

Samozřejmě. Jako bych tě neznal.

"Jsou výborný," přitakal jsem a znovu si kousl do řízku, ačkoliv mě chuť k jídlu absolutně přešla. Na to jsem měl žaludek až moc stažený a srdce mi bušilo až moc vysoko v krku.

"Jak se máš?"

"Asi… celkem fajn?" odtušil jsem. Jak se bez tebe asi tak můžu mít, co myslíš? "A ty?"

"V rámci možností," odvětil. Takže stejně na hovno jako já? "René říkal, že jsi udělal státnice. Takže můžu gratulovat k titulu?"

"Ještě ne. V září budu ještě obhajovat bakalářku," opravil jsem ho a odložil zbytek řízku na talíř. Znovu jsem se lehce zhoupl a pohled upíral ke zbytku jídla na talířku. Nevěděl jsem, co říct, netušil jsem, jak se v jeho přítomnosti chovat. Pralo se ve mně tolik pocitů – nervozita, strach, úzkost, radost. Hřejivá naděje usazující se mi v hrudníku, která mě nepopsatelně děsila.

"Sešlo se vás tu dost," dodal jsem po chvilce. "I když tedy krom tebe nikoho neznám."

"To je tým z centrály," vysvětlil. "Proto je neznáš."

"Takže teď pracuješ na centrále?"

"Přesně tak, od loňského října."

"Tak to bych měl gratulovat spíš já tobě," pousmál jsem se a konečně k němu vzhlédl. Stálo mě to dost přemlouvání a boje s vlastním strachem. Když se naše pohledy střetly, neucukl jsem. Až moc dlouho jsem byl bez něj. Až moc dlouho jsem se mu nedíval do očí. Až moc dlouho jsem neslyšel jeho hlas.

"Děkuju, je to fajn změna." Úsměv mi vrátil skoro stejně tak váhavě, což u něj vůbec nebylo obvyklé. "Ale myslím, že i u tebe jsou gratulace namístě. Tu bakalářku rozhodně obhájíš."

"Doufám. Odevzdával jsem ji pár minut před deadlinem, tak snad jsem na něco nezapomněl," přiznal jsem.

"Pár minut před deadlinem?" zopakoval. "To mě… vlastně vůbec nepřekvapuje."

"Asi tak jako mě to, že zmizely skoro všechny caprese jednohubky," oplatil jsem mu a sledoval, jak mu jemně cukly koutky.

Znovu jsem se zhoupl, jednou rukou se držel řetězu a druhou jsem si přidržoval talířek na klíně. Stále jsem pociťoval velkou nervozitu, zároveň se mě však zmocňovala radost. Radost, že on sám za mnou přišel. Radost, že znovu cítím jeho kolínskou. Radost, že mu zase můžu být tak blízko, i když jen na chvilku.

"Nebudeš jim tam chybět?" zeptal jsem se.

"Myslím, že to přežijí," pokrčil rameny. "A ty? Máš vepředu celou rodinu."

"Jsem rád, že se tu můžu na chvilku schovat, už toho rodinného času bylo trochu moc."

"Tvoje mamka je moc fajn, takový generál, zorganizovala přes sto lidí jak nic."

"Jo, to ona umí, když chce," uchechtl jsem se. "A my pak s taťkou musíme poslouchat, není zbytí."

Musel mít na jazyku nějakou narážku na mou poslušnost, i mě napadla, jenže do situace, ve které jsme se nacházeli, se absolutně nehodila. Asi proto přešel má slova jen pobaveným ušklíbnutím. Sebral jsem z talíře vidličku a vložil další bramboru do úst. Vydržel jsem se na něj nedívat celých šest vteřin, než jsem na něj svůj zrak znovu upřel.

Ani trochu se nezměnil. Stále stejně charismatický. Stále stejně nádherný.

A stále stejným způsobem mě v jeho blízkosti šimrali motýlci v břiše.

Díval se na mě úplně stejně, ačkoliv jsem nebyl schopen určit, co se mu honilo v hlavě. Vzápětí mi to ale sám prozradil, když do ticha, které mezi námi zavládlo, pronesl: "Rád tě zase vidím, Eriku."

"Já tebe taky," vydechl jsem. "Je to už doba."

"Dlouhá doba," hlesl.

Tak dlouhá doba, že bych nejraději neztrácel ani minutu a rovnou tě políbil, Olivere.

"Věděl jsi, že tady budu?" zeptal jsem se, ačkoliv jsem odpověď znal. Byl jsem Reného bratranec, bylo dost pravděpodobné, že na jeho svatbě budu.

"Věděl," přitakal. "Zato pro tebe to asi bylo překvapení, co?"

"Jo," přiznal jsem, "nevěděl jsem, že s ním pracuješ na centrále. Předtím jste se moc neznali."

"Překvapilo mě, že celou naši pětičlennou skupinku pozval, ale je pravda, že jsme se během těch pár měsíců dost stmelili."

"To je dobře," usmál jsem se. Jinak bys tu dneska nebyl a já bych neměl možnost s tebou zase mluvit. "A tahle svatba stojí obzvlášť za to tu být."

"To ano," potvrdil a zadíval se na mě takovým způsobem, který naznačoval, že nemluví jen o svatbě. "Rozhodně stojí za to tu být."

Seděli jsme na houpačkách vedle sebe dlouho. Občas jsme si povídali, občas jen mlčeli, občas jsme se na sebe dívali tak dlouho, až mě šokovalo, že ani jeden z nás neuhnul pohledem. Pomalu se kolem nás začalo smrákat, což znamenalo, že už muselo být po osmé večer.

"Eriku!" ozvalo se z dálky. Mamka na mě mávala od svatebního stanu, ve kterém už se zapnula světla. "Za chvilku budou večerní hry. Pojď to pomoct připravit."

Tiše jsem si povzdechl a pomalu se zvedl, v ruce jsem při tom držel prázdný talířek. S tou poslední caprese jednohubkou mi Oliver nakonec přece jen pomohl.

"Budu muset jít," řekl jsem omluvně, "ale…"

Pochopil mé "ale" okamžitě.

"Až budeme zpátky v Praze, nechceš se mnou zajít na večeři?" zeptal se.

Pousmál jsem se a potlačil nutkání k němu natáhnout ruku a pohladit ho. Alespoň se ho dotknout.

"Rád," hlesl jsem.

Pomalu se zvedl a já skoro zapomněl, že byl o dobrých deset centimetrů vyšší než já. Cukl jsem pohledem od jeho očí ke rtům a zase zpátky. Hrozně jsem ho chtěl políbit.

Taky jsem to ale tentokrát chtěl jinak.

"Máš ještě moje číslo?"

"Už ne," přiznal jsem. On vytáhl z kapsy telefon, odemkl ho a párkrát ťukl na displej. Vzápětí se mi mobil v kapse rozvibroval a já se ani nemusel dívat, kdo mi volá.

"Děkuju," usmál jsem se. O krok jsem od něj poodstoupil, což mě stálo snad veškeré sebeovládání, které jsem během toho roku získal. "Fakt budu muset jít, nebo mě mamka roztrhne."

"Taky bych se měl vrátit k ostatním," přitakal. Rozešli jsme se bok po boku zpět a rozloučili se pohledem, který v sobě sliboval mnohé.

"Kdo to byl?" zeptala se mamka zvědavě.

"Kamarád," odvětil jsem. "Známe se z banky."

"Povídali jste si dlouho, hodně dlouho," podotkla. "Byl jsi pryč bezmála dvě hodiny."

"Jen ho nech," objal ji táta kolem ramen. "Vypadal spokojeně, to je přece hlavní." Poté upřel svůj pohled na mě a pokračoval: "Vlastně spokojeněji, než jsem ho viděl za hodně dlouhou dobu."

Cítil jsem, jak mi zrudly tváře, a pohledem jsem těkal všude možně kolem sebe, jen abych nemusel čelit vlastním rodičům. Zabloudil jsem očima k Oliverově partě, mezi nimiž byl i René a vesele s nimi klábosil. Objímal kolem pasu Elen, která mezi nimi ve svých přepychových bílých šatech zářila. Nevěnovala se však jim. Dívala se přímo na mě a na rtech jí pohrával spokojený úsměv. Váhavě jsem jí ho oplatil a pomalu pohledem sklouzl k Oliverovi. Další člověk, který mezi nimi zářil. Víc, než ta nejjasnější hvězda.

Jako by můj pohled vycítil.

Otočil ke mně hlavu a zadíval se mi i na tu dálku do očí. Hřejivý pocit na hrudi, který jsem vnímal už poslední dvě hodiny, opět o trochu zesílil. Srdce mi už zase tlouklo tak mocně, až jsem se bál, zda mi nevyskočí z hrudi.

Nikdo jiný nedonutil mé srdce bít tak silně.

Jen Oliver.