Oliver – 15. kapitola

Cesta na Petřiny byla kratší než na původní místo, kam jsem jezdil, jelikož jsem nemusel přestupovat z tramvaje na tramvaj a metro mě dovezlo z Míráku rovnou tam. Nová šéfová byla naprosto skvělá, nebuzerovala mě a naopak chválila, jak rychle mi to ubývá. Nemusel jsem chodit přesně načas. Nemusel jsem se nikomu zodpovídat.

A přesto jsem netoužil po ničem jiném.

Od našeho "rozchodu" už uběhl celý týden a já od něj nedostal jedinou zprávu. Nic. A stejně tak ani on ode mě. Myslel jsem, že se to postupně zlepší, že mi na tom přestane záležet. Opak byl ale pravdou. Každé ráno jsem se díval na telefon a doufal ve zprávu vyjadřující velké prozření.

'Čas bez tebe mi pomohl uvědomit si, jak moc tě miluju.'

'Byl jsem kretén, prosím, dej mi ještě šanci.'

Nebo prostě jen 'miluju tě'. Ale nic nepřicházelo. A já pomalu ztrácel naději, kterou jsem si nikdy nechtěl připustit, že mám. Ve skutečnosti jsem se jí ale držel jak tonoucí stébla trávy.

Nedokázal jsem uvěřit tomu, že to Oliver opravdu táhl s někým jiným, zatímco se mnou dělal všechny ty úchylné a zatraceně vzrušující věci. Zatímco mi zamotával hlavu. Zatímco jsem se do něj zamilovával.

Hned další večer po našem "rozchodu" jsem se vydal do baru. Sám, bez Niny. Měl jsem totiž v plánu jít s někým domů. Za každou cenu. S hrůzou jsem ale zjistil, že mě nikdo nepřitahuje. Že nikoho nechci. Že mi myšlenka na sex s kýmkoliv, kdo není Oliver, připadá odpudivá. Dorazil jsem tedy domů ještě zoufalejší než předtím, naštvaný na celý svět, ale hlavně na Olivera. A na sebe samého ještě víc.

Bylo těsně před zavíračkou a já si vzadu balil věci, když se dveře otevřely a já uslyšel svou vedoucí Báru: "Jé, ahoj, co ty tady?"

Ten nepříjemný pocit přišel vteřinu předtím, než jsem uslyšel jeho hlas.

"Zavírá dneska Martin, tak jsem si říkal, že se stavím."

Srdce se mi zběsile rozbušilo a bez přemýšlení jsem co nejtišeji vyrazil ke kuchyňce. Skrz ni jsem prošel do koupelny, opatrně za sebou zavřel a zamkl.

'Řekni, že tu nejsem,' napsal jsem Báře a modlil se, aby si zprávu přečetla, ještě než se Oliver zeptá.

Jejich rozhovor jsem slyšel jen velmi tlumeně. Daleko více jsem se totiž soustředil na to, kudy se dostanu ven, pokud Oliver zjistí, že tu jsem zamčený. Jediné okýnko bylo mezi umyvadlem a záchodovou kabinkou. A opravdu jsem si netroufal hádat, jestli bych se jím protáhl ven. Otevřel jsem ho a vykoukl.

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře: "Eriku? Je tady Oliver a chtěl by s tebou mluvit."

Mlčel jsem a snažil se co nejtišeji přenést kýbl pod okno, abych si na něj mohl stoupnout.

"Eriku? Jsi v pořádku?" ozvala se Bára znovu, tentokrát hlasitěji a starostlivěji.

"E-ehm, jo, moment," křikl jsem a otevřel i druhé křídlo. Jelikož však okna byla stará, opravdu to nešlo udělat potichu.

Nevěřím tomu, že fakt utíkám oknem.

"To bylo okno?" slyšel jsem Bářin zmatený hlas. "Neotvírej to druhý křídlo, jde to pak hrozně blbě zavřít."

Oliverovu odpověď jsem neslyšel.

Stoupl jsem si na kyblík a vyhoupl se na okenní římsu, která pode mnou zlověstně zapraskala. Přehodil jsem jednu nohu přes a pak i druhou. Křečovitě jsem se při tom držel okenního rámu a shlédl dolů. Byl jsem sotva metr a půl nad zemí, nohy mi visely metr nad trávníkem, takže jsem doufal, že i když tělocvik nebyl mou nejsilnější stránkou, tak si u seskoku nezlámu obě nohy.

V tu chvíli jsem uslyšel otevření vchodových dveří a vzápětí už Oliver mířil směrem ke mně.

Do prdele.

Přemýšlel jsem, co by bylo horší. Seskočit a vypadat jako blázen, nebo zalézt zpět dovnitř a vypadat jako blázen? Obě možnosti ideální.

"Říkal jsem si, že jsem paranoidní, když se jdu podívat, jestli nelezeš oknem ven," podotkl, když se zastavil kousek ode mě. "Ale u tebe není nic nemožné."

"Seš paranoidní, já tady medituju a rozjímám nad smyslem života. A ty mě rušíš, takže běž pryč."

Okno znovu zapraskalo, tentokrát o něco hlasitěji, a Oliver pobaveně nadzvedl obočí: "Chceš pomoct dolů, anebo vlezeš zpátky dovnitř? Někdo musí odemknout ty dveře."

"Nechci od tebe pomoct," vyštěkl jsem, ale vzápětí jsem zavrávoral. Oliver ke mně přistoupil a přidržel mě za nohy, abych nespadl.

"Výborně, ty akrobate, tak si laskavě vlez zpět dovnitř."

"Kdybys sem nepřišel, vůbec bych nemusel vylézat oknem."

"Ještě ses mohl postavit realitě čelem jako dospělý člověk a vyjít ven dveřmi, pokud tě to nenapadlo."

"Co tam vy dva sakra děláte?!" křikla na nás od dveří Bára. Nechápavě nás sledovala a já zalitoval, že jsme nebyli někde ve třetím patře. Alespoň bych svoje trápení ukončil rychle.

"Buď tak laskav a tentokrát použij dveře," řekl Oliver, když jsem přelézal zpět dovnitř. Zamračil jsem se na něj a stále nemohl uvěřit, co se tu právě odehrálo. Zavřel jsem okno a poté odemkl dveře koupelny. Potupně jsem vyšel ven a se sklopenou hlavou se ploužil zpět dozadu ke svým věcem.

"Nechceš mi vysvětlit, co to bylo?" zastavila se Bára jen kousek ode mě, založila si ruce na prsou a poklepávala nohou.

"Nechtěl jsem s ním mluvit," zamumlal jsem, jako by tam Oliver nebyl.

"A proto jsi lezl oknem," zkonstatovala.

"Jo."

"Fakt netuším, co jste si vy dva udělali, ale okno z toho příště prosím vynech. Je zázrak, že to levý křídlo ještě drží, fakt."

"Dobře, promiň," povzdechl jsem si a zapnul svou tašku. Hodil jsem si ji přes rameno a jen na moment jsem o něj zavadil pohledem.

"Musím to tu zavřít a zakódovat," oznámila Bára, "tak se vy dva ukliďte někam ven a vyřešte si to, ať se tu příští týden nemusím zase rozčilovat."

Omluvně jsem se na ni usmál a s rozloučením se vydal ven, Oliverovu přítomnost jsem přitom naoko velmi úspěšně ignoroval. Ale uvnitř jsem vnímal jen a jen jeho.

Udělal jsem sotva pár kroků směrem k metru, když mě Oliver dohnal a chytil mě za rameno: "Hej, můžeš se zastavit?"

"Proč bych měl?" vyštěkl jsem na něj.

"Protože bych si s tebou rád promluvil."

"Není o čem."

"Jedno kafe," navrhl Oliver. "Nic víc nechci."

Sjel jsem ho podezřívavým pohledem a poté jsem zamumlal: "Hodně štěstí s hledáním kavárny v tomhle zapadákově."

"Jsem tu autem," odvětil, "takže nás můžu kamkoliv hodit."

"Paráda," zahuhlal jsem. Ačkoliv to byl sotva týden, co jsme to ukončili, sedět v jeho autě ve mně vyvolávalo neskutečnou nostalgii. Připásal jsem se a s tichým povzdechem si opřel hlavu o okýnko.

Oliver celou cestu prozíravě mlčel a já zase mlčel o tom, že autem mířil směrem k Hůrce. Nedošlo mi, jak blízko to je. Zastavil u jedné z kaváren poblíž a usadili jsme se ke stolku, který se zdál být na nejklidnějším místě. Objednal jsem si cappuccino, Oliver presso, a když servírka odešla s našimi objednávkami, založil jsem si ruce na prsou: "Tak…?"

"Přemýšlel jsem," začal a já se zdržel sarkastického odfrknutí, "a myslím, že jsem udělal chybu, že jsem nás tak smetl ze stolu."

"Ne, smetl jsi ze stolu možnost milovat mě," opravil jsem ho dotčeně. Tiše si povzdechl a souhlasně přitakal.

"Ano, já vím. A uvědomil jsem si, že jsem to neměl zatracovat tak rychle. Měl jsem to zkusit."

"Počkej, počkej," přerušil jsem ho. "To není úplně odpověď, kterou jsem čekal. Ty chceš zkusit, jestli mě dokážeš milovat, a já mám čekat, jestli se to někdy jako stane?"

"Takhle to zní hůř, než když jsem to formuloval v hlavě."

"Ne, zní to hrozně tak jako tak. Abychom si to ujasnili – posun je takový, že tentokrát chceš zkusit, jestli ke mně něco dokážeš cítit."

"V podstatě —"

"A co to je vůbec za přístup? A hlavně – proč bych s tebou měl bejt, když jsi mi potvrdil, že miluješ někoho jinýho? Ses s tím člověkem pravděpodobně vídal, zatímco jsi to táhnul se mnou. Tak proč nejseš s ním? Odkopnul tě?"

"Takhle to není, Eriku," zavrtěl hlavou.

"Tak mi řekni, jak to je," pobídl jsem ho. Třeba to ještě zachráníš.

"To bych tady úplně nerozebíral. Důležitý je, že s nikým jiným se takhle nevídám, jen s tebou. A že to chci zkusit. Chci s tebou zkusit mít plnohodnotný vztah."

"Zatímco miluješ někoho jinýho," dodal jsem sarkasticky.

"Je to složitější, Eriku. Já —"

"Ne, není to složitější." Poté jsem se odmlčel, jelikož před nás servírka položila naši objednávku. "Vlastně to není vůbec složitý," pokračoval jsem tlumeně. "Nechci čekat a doufat, jestli se uráčíš něco cítit. A je jedno, jak moc nám to klape v posteli, jak moc si rozumíme, co všechno nás spojuje. Nedokážu v tomhle vztahu fungovat s pocitem, že miluju a nejsem milován. To fakt ne."

V tu chvíli se Oliver zarazil a upřeně mě sledoval.

"Vztah, ve kterém miluješ a nejsi milován," zopakoval tiše.

"Ano, přesně tak to je," protočil jsem nevěřícně oči. "Páni, jsi fakt blesk. A nemusíš mi to opakovat, já to vím moc dobře."

Tiše jsem si povzdechl a napil se kávy.

"Takže…," začal jsem po chvilce ticha, "v takovémhle vztahu přesně nebudu. Je mi to fakt líto, protože jsem myslel, že… no, to je vlastně fuk. Ale pokud mi ani nedokážeš vysvětlit svou situaci, opravdu nemá cenu, abych se to, co mezi námi vznikalo, snažil nějak zachránit."

"Páni," řekl, když odložil kávu zpět na podšálek. "Jsi silný."

"Co?" nakrčil jsem zmateně obočí. Silný, to je to poslední přízvisko, jaké bych si dal. Nebyl jsem silný, jen jsem si tímhle už jednou prošel. A ač jsem ho chtěl sebevíc, nechtěl jsem udělat stejnou chybu podruhé. I když tehdy jsem rozhodně nebyl tak šíleně zamilovaný jako teď.

"Jsi silný," zopakoval. "A musím přiznat, že mě to nutí uvědomovat si, jak ohromnou chybu dělám." Poté se tiše uchechtl a dodal: "A taky se za sebe tak trochu stydím."

Chvilku jsem na něj jen tak zíral s pootevřenými ústy a snažil se jeho slova zpracovat. Nic. "Cože? Teď to fakt nepobírám," prohlásil jsem a nechápavě rozhodil rukama.

"Všechno ti vysvětlím," řekl. "Jen to nebude hned. Ale zasloužíš si znát celou pravdu."

"Co tě přimělo změnit názor?"

"Ty," odpověděl prostě. "Otázka zní… Pokud se pokusím dát do toho všechno, zkusíš to se mnou?"

Chvilku jsem ho mlčky sledoval a přemítal jsem v hlavě všechno, co mi doposud řekl. V podstatě se to od sebe až tak moc nelišilo. Stále jsem musel bojovat s tím, že miloval někoho jiného. Stále jsem musel bojovat s tím, jak nevyvážené byly naše pocity. Stále jsem musel počítat s naprostou nejistotou.

"Možná," broukl jsem a napil se kávy. "Fakt se s tím člověkem nevídáš?"

"Opravdu ne," zavrtěl hlavou.

"Zůstávám u možná."

"To je fér."

"Ne, to tě možná beru na milost," opravil jsem ho. "Fér by bylo nakopat tě víš-kam."

Oliver se ušklíbl a dopil poslední doušek své kávy. "Co kdybychom se ještě prošli? Konečně to vypadá, že venku začíná jaro."

"Neboj, ono do května ještě několikrát nasněží."

"Ale teď je zrovna krásný březnový den. Takže znovu – chceš se ještě projít?" Napadlo mě, že se musel asi dost kontrolovat, aby neprohodil něco o tom, že bych potřeboval opět trochu převychovat, když nedokážu odpovědět na otázku a musí mi to opakovat. Anebo už jsem od něj byl tak moc zkažený, že mě to napadlo ještě dříve než jeho. K čertu s ním.

"Možná bude sněžit příští týden," uculil jsem se jako měsíček a Oliver pobaveně nadzvedl obočí.

"Tak ty neumíš odpovědět na otázku?"

S širokým úsměvem jsem pokrčil rameny. Skočil jsem. Přímo po hlavě.

Ještě před půl hodinou jsem byl pevně přesvědčený, že k němu ani nepáchnu. A teď jsem se za ruku nechal táhnout k autu a uvědomoval si, že to bylo poprvé, kdy mě Oliver chytil na veřejnosti za ruku. Dovezl nás těch pár set metrů až skoro ke dveřím jeho domu, otevřel mi gentlemansky dveře spolujezdce a pomohl mi ven. Poté mě už o mnoho méně gentlemansky chytil za loket a dovlekl ke dveřím. Čipem otevřel vchodové dveře, a když mě prudkým trhnutím vtáhl dovnitř, narazil jsem svým hrudníkem na ten jeho.

Nestačil jsem se ani nadechnout a už mě svíral ve své náruči a líbal. Pevně jsem mu ovinul ruce kolem krku, hladově mu polibky oplácel a couval jsem tam, kam mě naváděl. Dveře výtahu se s cinknutím otevřely a my se vpotáceli dovnitř, naše rty se při tom ani na vteřinu nerozpojily.

Natiskl mě na stěnu výtahu, položil se na mě celou horní polovinou těla a dlaněmi mi sjel níže, až vklouzl do zadních kapes mých džín. Silně mi stiskl zadek a já mu zasténal do úst. Zaklestil jsem mu jednu nohu kolem pasu a vzrušením mi zatrnulo v podbřišku, když se naše klíny otřely o sebe. Vklouzl jsem mu prsty do vlasů a zatahal za ně, čímž jsem mu rozvrkočil celý jeho pečlivě upravený účes.

Výtah cinkl a dveře se otevřely. Jako opilí jsme se zaklestění do sebe dostali až ke dveřím jeho bytu, které napůl poslepu odemkl, a vpadli jsme dovnitř. Boty a kabáty odlétly kamsi mezi botník a cestovní kufr, a zatímco Oliver zápasil se zámkem u dveří vedoucích z chodby do předsíně, rozepínal jsem mu knoflíky košile a líbal ho na rty. Jakmile dveře konečně odemkl, chtěl klíče pověsit, ale místo toho s hlasitým zachřestěním dopadly na zem. Oliver tomu nevěnoval ani nejmenší pozornost. Chytil mě pod stehny a vyhoupl si mě nahoru. Obemkl jsem mu obě nohy kolem pasu, držel se ho jako klíště a prohraboval se jeho vlasy, abych zničil i ty poslední zbytky upravenosti.

Položil mě do postele a neohleduplně ze mě strhával svršky. To asi za ten zničený účes.

"Neměl jsem náhodou dostat výchovnou lekci?" zeptal jsem se zadýchaně, když náš polibek přerušil, aby mi mohl stáhnout džíny.

"Tak ty si o to ještě říkáš?" ušklíbl se a rovnou mi stáhl i poslední kus oblečení, tedy spodní prádlo.

"Ale klidně to může počkat," dodal jsem rychle a rozechvěle zavzdychal, když mou erekci chytil do dlaně a palcem mi promnul žalud.

"Neboj se," ubezpečil mě a silně mě popleskal po vnitřním stehnu. "Na všechno dojde."

Svižně ze sebe stáhl zbývající oblečení, tedy kalhoty i se spodním prádlem, a položil se na mě. Naše rty se znovu spojily a já dlaněmi chtivě přejížděl po jeho nahé kůži. Na pažích, ramenou, lopatkách, podél páteře, bedrech, až jsem sjel na jeho pozadí a silně mu ho promnul, zároveň jsem se o něj při tom začal otírat. Zavzdychal jsem do polibku, vzrušení mnou prostupovalo skrz naskrz, když se mi Oliver ale přisál rty na krk, úplně jsem vypnul. Naskočila mi husí kůže, se zakňouráním jsem se mu nastavil a nechával si vytvářet další cucflek, který nahrazoval ten předchozí. Ani jsem si neuvědomil, že mě přetáčel na břicho. Vytáhl mě na kolena, hrudník jsem však měl stále položený na matraci. Byl jsem z toho líbání na krk pořád celý omámený, jako by mě někdo zdrogoval, nebo alespoň pořádně opil, a když do mě vklouzl prvním nalubrikovaným prstem, spokojeně jsem zamručel. Když přidal druhý, nohy se mi rozjely více od sebe. Oliver se posunul k boku mého těla, obemkl mi paži kolem hrudníku a vytáhl mě trochu výš, asi aby mi viděl do tváře. Začal prsty přirážet do mého těla a já hlasitě sténal, vzrušený k nepříčetnosti.

Už to o moc déle neprotahoval. Položil mě zpět, vlezl si zpět za mě, za boky si mě vytáhl výš a sáhl po kondomu.

Slastně jsem zaklonil hlavu a zasyčel, když do mě vnikl, a pohnul jsem se proti jeho pánvi, abych ho pobídl. Nechtěl jsem na nic čekat, potřeboval jsem, aby mě zničil. Teď a tady.

Jednou rukou mě pevně chytil za bok, druhou mi vklouzl do vlasů a tahem za ně mi zaklonil hlavu. Přírazy otřásaly celým mým tělem, zrychlovaly se, a když pustil můj bok, aby mě mohl začít svižně uspokojovat rukou, slastí se mi zamotala hlava. Jen pár pohybů, pár přírazů stačilo k tomu, aby mě vynesl k nebi a zaplavila mě ochromující vlna slasti. Prohnul jsem se v zádech a spolu s tahem, který Oliver vyvíjel na mé vlasy, jsem se v kleku úplně narovnal, až jsem mu zády narazil do hrudníku. Pustil mé vlasy a místo toho mi jen přejížděl po penisu a zároveň do mě přirážel, zatímco já svým spermatem potřísnil jeho ruku i povlak pod námi.

Oliver mě pevně sevřel kolem pasu a oba nás položil na bok. Schoulil jsem se do klubíčka a on ve mně stále zůstával, ačkoliv už sám také dosáhl orgasmu. Políbil mě na rameno a pokračoval až na můj krk. Tiše jsem kňourl a ošil se, on mi paží proklouzl skulinou mezi polštářem a krkem a pokrčil ji v lokti. Zlehka mě tak přiškrtil a zároveň ze mě vyklouzl. Popleskal mě po stehnu a poté střídavě mířil na rozkrok a stehno. Cukal jsem sebou a mé vzrušení opět stoupalo při té kombinaci lehké bolesti a pevného sevření zintenzivňujícího pocit bezmoci.

"Líbí?" zamručel mi do ucha a zlehka mě cvrnkl do žaludu.

"Mhmm," zakňoural jsem souhlasně.

"Druhý prohřešek," poznamenal a pleskl mě do stehna. "A v obou případech evidentně neumíš pořádně mluvit, všiml sis toho?"

"Možná," vydechl jsem a zavrtěl se, čímž jsem se svým zadkem pořádně otřel o jeho klín.

"Ty mi to snad děláš schválně," uchechtl se a stiskl mezi zuby můj ušní lalůček.

"Se ti po tom ten týden beztak stýskalo," zavrněl jsem, a když povolil sevření kolem mého krku, přetočil jsem se čelem k němu.

"Nebudu tvrdit, že ne." Naklonil se ke mně a dlouze mě políbil na rty. Tiskli jsme se k sobě, ochutnávali jeden druhého, nasávali vůni, která nám byla týden odepřena, a nedokázali přestat. Nechtěli jsme přestat.

Já jsem nechtěl přestat.

Protože jsem věděl, že kdybych nebyl zaměstnán jeho doteky a blízkostí, realita, před kterou jsem na moment zavřel oči, by na mě znovu dopadla jako těžký balvan. 

Opět jsem zavřel oči a ponořil se do jeho mazlivých polibků a hřejivé náruče.