Oliver – 3. bonusová kapitola (1/3)

"Vypadáš nervózně," pronesl Oliver, když jsme společnými silami uložili tašku s hračkami do kufru a usadili se na přední sedadla auta.

"No vzhledem k tomu, kam jedeme, by ses mi neměl úplně divit," broukl jsem. "Je to úplně cizí prostředí. A většinu těch lidí tam sice znám, ale…"

"Byl jsi s nimi dokonce i v pekle," poznamenal.

"Já vím. Je mi jasný, že to bude v pohodě, jen… jsem teď prostě nervózní. To je pochopitelný."

"Já ti rozumím. Taky jsem byl poprvý trochu nervózní, když jsem jel na akčnící víkend k někomu na chatu. Ale vždycky jsme si to všichni fakt užili."

"Zopakuj mi ještě jednou základní pravidla a pokyny, prosím," povzdechl jsem si. Těšil jsem se, to rozhodně, ale zatím převládala nervozita a nejistota.

"Nikdo nikoho do ničeho nebude nutit, pokud se na tom dopředu nedomluví. Stopka platí vždy a za všech okolností. Až přijedeme, dáme si společnou večeři, během které si znovu všechno zopakujeme, a až pak se začne. Takže se tím nestresuj, zavři oči a já tě vzbudím, až dorazíme."

"Nechci spát," zamručel jsem a pohrával si s očkem obojku.

Nebyl jsem zvyklý nosit ho venku. Jinde než doma a v klubu jsem ho na sobě nemíval.

"Ale můžeme si pustit hudbu. Nebo audioknížku," dodal jsem. "Protože ty jiným způsobem prostě nečteš. Tak alespoň tohle."

"No tak tam něco hoď," pobídl mě.

Zapojil jsem svůj telefon a začal projíždět svůj seznam audioknih: "Minulý týden jsme doposlouchali Tajemnou komnatu. Chceš dalšího Harryho, nebo nějaký jiný fantasy? Mám tu i horor, kdybys chtěl."

"Vzhledem k tomu, že se potřebuješ trochu uklidnit, než tam dorazíme, pusť Vězně z Azkabanu."

"Práveže to znám z paměti, takže budu moct přemýšlet nad něčím jiným," oznámil jsem. "Ale pouštím."

A opravdu – celou cestu jsem si v hlavě tvořil všechny možné scénáře. Začalo to na tom, co všechno by se mohlo pokazit, ale postupně jsem se přesouval k představám, co všechno by se mnou Oliver mohl dělat. Bylo totiž dost pravděpodobné, že některé ty věci opravdu udělá.

Začínal jsem si všímat toho, že čím déle jsme spolu byli, tím větší měl problém být na mě tvrdý. Dřív se vyžíval v tom mě mučit, ale poslední dobou pokaždé, když jsem začal nějak víc naříkat a skučet, vyměkl.

Vlastně jsem to ale chápal – sám jsem občas bojoval s tím se přepnout. Někdy to šlo samo – prostě mě chytil za vlasy, druhou rukou pod krkem a vzápětí už jsem mu klečel u nohou. Jindy jsem ale měl v hlavě, kolik práce do školy mě čeká, že je ve dřezu neumyté nádobí a v ložnici praskla žárovka, kterou je potřeba koupit, aby se mohla vyměnit.

V takových chvílích se dělo, že jsem se na stejnou vlnu zkrátka nenaladil. Nejprve jsem to vnímal jako osobní selhání, ale Oliver mě přesvědčil, že je to úplně normální.

I já sám jsem ho často provokoval a tlačil k tomu, aby mě zpacifikoval a potrestal. Ne vždy však zareagoval tak, jak jsem si představoval. I on měl dny, kdy potřeboval vypnout, lehnout si k filmu a nechávat se ode mě opečovávat.

Zjistili jsme, že nejvíc nám prospívá cizí prostředí. Nebo alespoň místo, které není naším domovem. Ideální pro nás tedy bylo akčnit v klubu, ačkoliv se většina našich hrátek stále odehrávala v obýváku.

Proto jsme na tu chatu vlastně kývli. Abychom vyzkoušeli nové prostředí a na dva dny úplně vyběhli ze zajetého stereotypu.

"Jsme tady," ozval se Oliver, když zabočil na příjezdovou cestu. Dvě auta už stála zaparkovaná na zahradě, takže jsme ani zdaleka nebyli první.

"No čau!" zamával nám Luky ode dveří. "Tak pojďte, pojďte."

Vlasy sice stále střídal jako chameleon, ale poslední dobou se držel popelavé blond protkané pastelově růžovými prameny. Přiřítil se až k nám ve světle modrých upnutých džínech a volném zeleno-růžovo-fialovém svetru. Nikdy bych si na sebe takovou kombinaci nevzal, ale jemu z jakéhosi záhadného důvodu slušela stejně jako cokoliv, co nosil.

"Tak jak se těšíš?" zeptal se, když mě pevně objal.

"Jsem děsně nervózní," přiznal jsem.

"Nebuď," poplácal mě po zadku a naprosto ignoroval Oliverovo nesouhlasné zamručení. "Fakt. Vždyť si vezmi, kdo tu bude. Já, Aleš a Áňa, vy dva, Ema s Ondrou a Jonáš se Zorou."

Emu s Ondrou jsem znal poměrně dobře. Jednalo se o dvacetiletou studentku pedagogiky a její přítel, o osm let starší než ona, pracoval jako ajťák. Oba byli switch, takže se jejich dynamika hodně střídala, většinou však byl dominantnější on. Vysvětloval nám, že aby se uvolnil do submisivnější role, potřeboval na to soukromí a vhodné rozpoložení. V pekle byl tedy výlučně dominantní, a když jsme si s nimi jednou zabrali největší pokoj v ráji vhodný až pro šest lidí, poprvé jsem ho viděl v submisivnějším postavení.

Obvykle jsme s Oliverem akčnili sami, to rozhodně. Jednou, někdy před Vánoci, se však stalo, že jsme si s Lukym docela vytrvale utahovali z Aleše a Olivera. Kupodivu nás nechali být a oznámili, že si jdou pro něco k pití. Vrátili se však nejen se sklenicemi toniku, ale i s kartou, na které se leskla velká čtyřka.

"Zvedej se," řekl Aleš Lukymu příkře.

"Proč?"

"Ještě jedna otázka a věř tomu, že budeš poprvý klečet."

Luky totiž nikdy před nikým neklečel. Ne dobrovolně.

"No jo, furt," zabrblal a zvedl se.

Aleš kývl na Olivera a pak i s Lukym zmizeli vzadu. Zmateně jsem se za nimi ohlédl a také se zvedl, ale to už ke mně Oliver přikročil a za očko obojku mě stáhl zpět na gauč. Posadil se vedle mě a klidným hlasem se zeptal: "Přijde ti, že by ti ty přidrzlé poznámky měly projít?"

"Možná?" uculil jsem se. Stále jsem si nebyl jistý, jak vážně to myslel.

Když se ale zamračil a za očko obojku si mě cuknutím přitáhl blíž, došlo mi, že veškerá legrace půjde stranou.

"Já bych řekl, že rozhodně ne. A pokud máš pocit, že ano, tak bych ti to měl asi pořádně vysvětlil."

Zatáhl za očko ještě o něco víc, až jsem se hlavou opřel o jeho hrudník, a druhou rukou mi sevřel vlasy v pěsti. Přehmátl si od obojku na mou čelist, stiskl a nepřestával zesilovat, dokud neuslyšel můj bolestní nářek. Až v tu chvíli povolil, znovu mě za vlasy narovnal a zadíval se mi do očí.

"Shodli jsme se s Alešem, že bude vhodný vás potrestat společně. Ale s tebou to chci probrat, než tě tam vezmu. Vezmeme to hezky postupně. Vadilo by ti, kdybychom vás trestali ve stejné místnosti?"

"Nevadilo," zavrtěl jsem bez přemýšlení hlavou, jak jen mi to jeho sevření dovolovalo.

"Dobře. Můžu ti při trestání stáhnout kalhoty?"

"Bude to jen přes zadek?"

"Ano, jen přes zadek," ujistil mě.

"A nikdo krom nás čtyř tam nebude?"

"Samozřejmě, že ne."

"Tak… můžeš," přikývl jsem váhavě.

"Kdyby sis to rozmyslel, prostě mi řekni, budu tvoje reakce vnímat obzvlášť pozorně."

"Řeknu si," pousmál jsem se. "Ještě něco?"

"Až tam přijdeme, Aleš už bude Lukyho trestat, takže se k nim přidáme. Nic víc už mě nenapadá, takže… můžeme jít?"

Přikývl jsem, Oliver mě chytil za ruku a vytáhl na nohy. Shodli jsme se, že v přední části klubu, kde se primárně jí a povídá, se příliš projevovat nechceme. Proto jsme dozadu vždycky šli úplně normálně – kdybych neměl na krku obojek a půlka klubu neznala Olivera, pravděpodobně by ani nepoznali, jaká je mezi námi dynamika.

Vzadu jsme pokračovali rovně, tedy ani ne po schodech dolů do pekla, ani ne nahoru do nebe, Oliver kývl na dívku u počítače a ta nás rovnou pustila do chodby k pokojům.

"Můžeme?" optal se a rychle mě sjel pohledem.

"Jo," hlesl jsem.

Oliver krátce zaťukal a rovnou pootevřel dveře. V pokoji číslo čtyři jsem ještě nebyl, ale evidentně se jednalo o místnost primárně určenou k trestání. Ve všech ostatních pokojích, které jsem doposud navštívil, byla velká postel. V tomto ne.

Luky stál předkloněný u klády, do které měl vsazené ruce a hlavu, aby se nemohl příliš hýbat. Kalhoty i se spodním prádlem měl stažené ke kotníkům a rákoska svištěla vzduchem.

Oliver mi nedal příliš času na rozkoukání a rovnou mě vedl kousek od pranýře, kde byla na zemi vyvýšená podpěrka, pravděpodobně na to, aby se přes ni dalo ohnout. Nasadil mi na ruce kožená pouta a pak ode mě poodstoupil.

"Na kolena," pobídl mě s pevným pohledem upřeným do mých očí.

I kdyby nic neřekl, pravděpodobně bych v kleče u jeho nohou skončil stejně.

Jakmile jsem dopadl na kolena, nechal mě chvilku jen poslouchat švistění rákosky a Lukyho sílící bolestné steny. Pravděpodobně ho Aleš opravdu nešetřil.

"Tak, teď ty," pronesl klidně, když rány rákoskou ustaly. "Stáhni si kalhoty i spodní prádlo ke kolenům a ohni se přes tu podpěrku."

Když jsem učinil, jak po mně chtěl, klekl si ke mně. Chytil mě za kroužek obojku a táhl níž a níž, dokud mě za obojek nepřipoutal k očku připevněnému k podlaze. Od něj byla půl metru na obě strany umístěna ještě další dvě. K nim připevnil pouta a tím mě naprosto znehybnil. Hlavu jsem mohl mít jen pár centimetrů nad zemí, a připoutáním rukou už jsem neměl na výběr než ji úplně položit na chladnou zem.

"Budeš počítat," rozkázal mi a vzduchem zasvištěly důtky.

Od té doby jsme s Lukym a Alešem občas akčnili společně, jednalo se však jen o výprasky.

Ema se poměrně dobře znala s Lukym, takže se k němu a Alešovi s přítelem Ondrou často přidávali, ať už u stolu nebo v pekle. A tím se seznámili i s námi.

S Emou a Lukym jsem si opravdu notoval, takže nebylo překvapením, že jsme občas společně nakoukli do pekla, zúčastnili jsme se stejného workshopu nebo BDSM akce v klubu. A tak se jednou stalo, že jsme se rozhodli zajít do největšího pokoje v ráji společně.

Nejednalo se o nic velkého, jen menší výprask ve spodním prádle a poziční tresty – a právě tam se poprvé stalo, že jsem Ondru na moment zažil v submisivnější pozici. Chtěl jsem pak poznamenat, že mu ta poddajná stránka sedne, ale cítil se po akci tak rozpačitě, že jsem ho raději nechal být.

Tak jsem se seznámil s většinou účastníků víkendové chaty.

"Hele, támhle zrovna jede Jonáš se Zorou!" zvolal Luky nadšeně. "Tak jsme konečně komplet."

Tmavě modré auto zaparkovalo vedle toho našeho a z místa řidiče vystoupila opálená černovlasá dívka v kobaltově modrém svetru a černých džínech.

"Jste poslední," poznamenal Luky a zakřenil se na ni.

Dívka protočila oči a zabouchla za sebou dveře auto. "Samozřejmě, že jsme poslední. To nejlepší nakonec."

"S tím nemůžu jinak než souhlasit," ozvalo se z druhé strany a vzápětí vystoupil blonďatý vysmátý kluk, naprostý kontrast k jeho tmavovlasé zamračené přítelkyni.

Trochu mi svým vystupováním připomínala Olivera v našich začátcích.

"Eriku, tohle je Zora a Jonáš," představil mi je Luky a já si s oběma potřásl. "S Oliverem už se znáte, že?"

"Párkrát jsme se viděli," přitakala Zora.

"Jo, když po Oliverovi vzdychaly nějaký dvě holky, co si k nám v klubu přisedly, hned mi bylo jasný, o koho jde," prohlásil Jonáš. "A to tam chodím fakt jen sporadicky."

"Jo, půlka klubu mě prvních pár týdnů vraždila pohledem," zasmál jsem se.

"Ale to není pravda." Oliver mě objal kolem ramen a přitáhl k sobě. "Nikoho nezajímám."

"Jo, vyloženě zněly, že je nezajímáš," pronesla Zora a stoupla si vedle Jonáše.

Zazubil se na ni a opřel se jí předloktím o rameno. Sjela ho pohledem, ze kterého bych se zahrabal tak deset metrů pod zem, on si z toho však nic nedělal.

"Tak jdem dovnitř," pobídl nás Luky. "Je tu celkem kosa."

Následovali jsme ho do předsíně, kde jsme se zuli, odložili kabáty a bundy, načež nás zavedl rovnou do velké jídelny a kuchyňského koutu zároveň. Aleš nás přivítal od trouby, odkud právě vytahoval zapečené brambory.

"Jdete akorát včas. Lukáši, zajdi nahoru pro Aničku a rovnou ostatním ukaž pokoje."

"Jak mi říká Lukáši, ne?" zaksichtil se Luky. "Ale Áně prostě Aničko. Což o to, ona je miláček, ale tenhle člověk je jedinej na světě, kdo mi neříká Luky."

"Ještě nějakej komentář, kterej ti připočítám k večernímu výprasku?" zeptal se.

"Pár se jich ještě určitě najde. Tak jo, dámo a pánové, pojďte za mnou!"

Zavedl nás po dřevěných schodech nahoru do podkroví.

"Tak, tady jsou vaše ložniče," ukázal na dvoje dveře napravo hned u schodů. "Není to nic velkého, jen na přespání."

Otevřel jedny ze dveří – jednalo se o malou ložnici tvořenou jen dvojitou válendou táhnoucí se od stěny zhruba do poloviny pokoje, nad ní se klenulo střešní okno, vedle byl noční stolek s lampičkou a v druhém rohu místnosti skříň.

"Druhá ložnice je v podstatě identická, jen zrcadlově," dodal Luky. "A naproti jsou další dvě a i jedna menší koupelna se záchodem. Větší je pak dole. Tak si tu nechte věci, půjdem se dolů najíst."

Pak vyrazil naproti přes malý obývák jen s gaučem, dvěma křesly po stranách, stolkem uprostřed a televizí a houkl: "Áňo, volá tě Aleš."

"Jo," křikla nazpět a vzápětí se otevřely jedny z protějších dveří. Vyšla z nich Alešova manželka a hned za ní i Ondra s Emou.

Když jsme se všichni přivítali, přesunuli jsme se zpět dolů do jídelny, kde zrovna Aleš s Annou připravovali talíře, příbory a do středu stolu i jídlo.

"Tak si pojďte sednout. Najíme se a proberem u toho nějaká základní pravidla," pobídl nás Aleš. Evidentně to nedělal poprvé.

Nakonec se ukázalo, že všichni krom mě, Emy a Ondry už někdy na takové víkendové soukromé akci byli, tudíž to vysvětlovali hlavně nám třem.

"Začneme po večeři a akčnění bude průběžně pokračovat až do sobotní noci. Během té doby můžeme dělat cokoliv jak společně, tak samostatně."

"Co znamená to cokoliv?" zeptal se Ondra.

"Záleží," pokrčil Luky rameny. "Každej jsme tu jinej, takže asi takhle – klidně tu můžete prcat na stole. Komu se to bude líbit, může se koukat, komu ne, půjde pryč."

"Ale primárně nejde samozřejmě o sex, ale o BDSM," doplnil Oliver s uchechtnutím, když uviděl můj zděšený výraz. "Takže dejme tomu, že Aleš po večeři ohne Lukyho přes stůl, stáhne mu kalhoty a seřeže ho. Kdo se nechce dívat, může jít do jiné místnosti dělat něco jiného, kdo chce, může se dívat."

"A kdo chce, může se i přidat, pokud s tím všichni aktéři budou souhlasit," doplnil Aleš.

"Samozřejmě máme i nějaké plány. Zítra chceme zajít na procházku, večer si pustíme nějaký film… to by bylo fajn podniknout společně, ale není to nutnost," vysvětlila Ana. "Během toho ale hra stále nekončí. I během filmu se může pokračovat. Stejně tak i venku. Tam ale fakt opatrně, nechceme s tím konfrontovat kohokoliv mimo naši skupinu."

"Takže žádný nahoře bez na veřejnosti," zakřenil se Ondra na Emu, "jak posledně."

"Stihla jsem se zakrýt, než nás ta rodinka viděla," protočila Ema oči, "navíc jsem nečekala, že si nějaká rodina s dětma vyrazí v pondělí v sedm večer na procházku do lesa."

"Takže tohle by se tu ideálně stát nemělo," uchechtl se Aleš. "Nebo vás seřežu a je mi jedno, jestli jste dom, sub, sadisti nebo masochisti."

Luky se na Aleše zakřenil: "Nestraš je. Však oni ví, že venku je to hra s ohněm. A navíc… máme tu tak pěkný prostory."

"Kde všude se tedy dá akčnit?" zeptala se Zora.

"V podstatě kdekoliv. Obývák nahoře v patře mezi ložnicemi jste viděli, tam určitě ano. Stejně tak v druhém obýváku, který je tady naproti jídelně. A na druhé straně…" Aleš ukázal na malé dveře zakryté závěsem v rohu jídelny, jen kousek od schodů. "Tak tam je volný prostor se závěsnými body. Normálně tam je tedy stolní fotbal a těch závěsných bodů si nikdo nevšímá, ale říkal jsem si, že vy je oceníte."

"A to je tedy jen vaše chata?" optala se Ema.

"Je to Alešovy rodiny. Jezdíme sem my, jeho sestra a brácha s rodinami a i tchýně s tchánem," odvětila Anna.

"Jo, když se tu sejdou všichni, je to prej dost hukot," ušklíbl se Luky.

"Prosím vás, to mi připomíná," dodal Aleš. "Uklízejte si po sobě hračky. Nepořádám sice tohle nijak často, ale už se stalo, že jsem tu jeden víkend pořádal akci a o týden později tu ségra našla svorky na bradavky, který jsme při úklidu museli přehlídnout."

"To je moje noční můra," prohlásil Oliver, "mám toho doma celkem dost, a když přijíždí rodiče na návštěvu, kontroluju už dva dny předem, jestli je všechno schovaný."

"Ale když sis mě vzal poprvý domů, tak jsem ta pouta našel celkem rychle," zakřenil jsem se.

"A tys to v tý době ještě nevěděl?" vykulila Ema překvapeně oči.

"No… tehdy ještě ne," přiznal jsem.

"A jako první ho napadlo, že jsem sériovej vrah. Věřili byste tomu?"

"No, Olíku, s tím, jak se občas tváříš, se mu vlastně vůbec nedivím," zasmál se Luky.

"Aleši?" otočil se na něj Oliver. "Zamlouvám si po tobě minimálně dvacet ran rákoskou. Luky to evidentně fakt potřebuje."

"No," rozhlédl se Aleš, "jelikož už všichni beztak evidentně dojedli, myslím, že se rovnou můžeme přesunout do obýváku na první exekuci."

Pomohli jsme Anně odklidit nádobí do myčky a pak jsme přešli do obýváku naproti. Nacházel se vpravo od vstupních dveří. Mezi těmito dvěma místnostmi byla prostorná koupelna a oddělená toaleta. Říkal jsem si, jak dlouho to museli budovat a kolik peněz do toho vrazili.

"Drahá, dones mi z našeho pokoje tašku s bicími nástroji, prosím," pobídl Annu se vší slušností, ale tónem, který zněl jako naprosto jasný příkaz. "A ty si přines židli," prohodil směrem k Lukymu o dost ostřeji.

Oliver se posadil na gauč, jen kousek od bočního opěradla. Pohledem mě pobídl, abych se do té mezery vmáčkl. Ušklíbl jsem se, protože to znamenalo, že budu beztak napůl sedět na něm, ale přesto jsem se tam usadil. Přehodil jsem si přes něj nohy a rozhlédl se kolem sebe.

Ondra se posadil do křesla vedle nás a Ema se mu uvelebila na klíně. Zora se usadila na druhou stranu gauče, přehodila si nohu přes nohu a ukázala Jonášovi na místo u svých nohou. Ten na ni pobaveně nadzvedl obočí: "Ježiš, ty seš ale vtipná, Zorinko."

"Jsem to zkusila, no," uchechtla se. "A neříkej mi Zorinko, Jonášku."

Blonďák zapadl na místo mezi Zorou a Oliverem a široce se na nás dva zazubil. "Těšíte se?"

"Hlavně se těším, až mu pak naložím taky," odpověděl Oliver.

"No jo, to si Luky ještě užije. Však on to má rád," mávl rukou. "My tu chvilku posedíme a pak půjdeme dozadu vázat."

"Jste spíš do shibari než spankingu?" zeptal jsem se se zájmem.

"Rozhodně," přitakal Jonáš. "Vážu se Zorou už přes dva roky, je fakt výborná riggerka."

"Jistě že jsem," prohodila Zora. "I když tady Oliver je mi celkem velkou konkurencí."

"Jo?" nadzvedl obočí.

"Asi dvakrát jsem tě viděla vázat v nebi. Jednou tak před třemi lety a jednou tady s Erikem někdy před pár měsíci."

"Vůbec si tě nepamatuju," pronesl jsem zamyšleně.

"Jak by taky jo, byl jsi dost mimo."

Nad jejími slovy jsem zrudl a rozpačitě si odkašlal. "No, jo… to je možný."

"Netrap ho, vidíš, jak se stydí?" uculil se Jonáš. "Hned bych si ho pohladil, kdyby to nebylo divný."

Jsem snad domácí mazlíček či co?

"Copak divný," zapojila se Ema, "budeme tu společně akčnit celej víkend. Ale Oliver by ti tu ruku dost možná ukousl."

"To bych udělal až po druhým varování," opravil ji Oliver. "Každopádně je na Erikovi, koho na sebe nechá sáhnout."

"Jé, no to je milý, že za sebe můžu rozhodovat," odfrkl jsem si sakrasticky a Jonáš vyprskl smíchy.

"Chceš jít hned po Lukym?" zeptal se Oliver.

Nevinně jsem se na něj zazubil, přitulil se a sledoval, jak Anna Alešovi podává rákosku.

Pokynul jí, aby se posadila do křesla nejblíže jemu, a otočil se k Lukymu ohnutému přes židli. Už měl svléknuté džíny a Aleš mu stáhl i boxerky.

"Začneme dvaceti ranami rákoskou," oznámil a rozmáchl se.

Hned od první rány ho ani v nejmenším nešetřil. Šrámy na zadku se mu vybarvovaly poměrně rychle a já stejně jako pokaždé nestačil žasnout, kolik toho vydržel.

Po dvacáté ráně přidrzle oznámil: "Víc toho jako neumíš?"

Aleš nadzvedl obočí a chvilku si v dlani pohrával s rákoskou, než se otočil na nás. Přesněji na Olivera. "Chceš se přidat?"

Oliver se otočil na mě s otázkou v očích. Uculil jsem se a přitakal: "Jen běž."

"V tom případě," pronesl klidně, sundal si moje nohy z klína a pomalu se zvedl, "pojďmě Lukymu ukázat, co všechno ještě umíme."

Sledoval jsem, jak si vybírá rákosku a zkouší švih, než si sám pro sebe spokojeně přitakal a stoupl si z druhé strany než Aleš.

Nejprve Oliver nasázel Lukymu v rychlém sledu několik slabších ran, než se rozmáchl o něco více a na zadek mu dopadla ostrá rána. To samé pak udělal Aleš. Několikrát se tímto způsobem vystřídali, až měl Luky zadek úplně fialový. Rýsovaly se na něm obtisky rákosky, jeden vedle druhého.

Aleš mu švihl ještě jednu poslední ránu, na kterou Luky zareagoval hlasitým zaskučením, což značilo, že už má opravdu dost.

"Stoupni si," pobídl ho Aleš. Oliver mezitím poodstoupil, aby jim nechal prostor, a se zájmem si prohlížel ten seřezaný zadek.

"Běž do kouta," ukázal k rohu místnosti vedle televize a svlékl mu svetr, aby byl úplně nahý, "a budeš klečet, dokud ti neřeknu, že smíš vstát."

Překvapeně jsem vykulil oči – prvním šokem už bylo jen to, že po něm Aleš klečení chtěl. Oproti šoku, který následoval, to ale nic nebylo. Luky si totiž bez řečí opravdu klekl čelem ke zdi.

Hostitel se na nás otočil a široce se usmál: "Tak se bavte, je to vaše."