Romány

Robin seděl, nic neříkal, nepřítomně koukal a z očí se mu řinuly slzy. Zatřásl jsem s ním, abych ho probral z letargie, ale nepomohlo to. Musím vědět, co se stalo, vůbec nevím, jak tomu všemu mám rozumět. Zvedl jsem telefon a volal zpět Robinově mamce, telefon byl ale nedostupný. Moje nervy pracovaly na plné obrátky. Poté jsem přistoupil k tomu, co mě bolelo nejvíc, dal jsem Robinovi pár facek, aby se probral a začal se mnou komunikovat. Nejenže to nepomohlo, ale Robin mi to beze slova oplatil pěstí do břicha, až mě zabolel žaludek.

Koupil jsem silnější kroužek z černého titanu, žádná velká paráda, ale k Robinově stylu mi seděl naprosto dokonale. Pečlivě jsem jej schoval a nikomu ani náznakem nic neřekl. Tohle bylo v tu chvíli tajemství, o kterém vím jenom já. Na jednu stranu jsem se těšil, jak bude někde na pláži reagovat, na stranu druhou jsem se začal bát, zda to nepřeháním a zda to pro Robina nebude moc velký závazek. Já sám jsem byl rozhodnutý, že po Robinově boku chci zůstat po zbytek svých dní, proto jsem věděl, že z mé strany to není žádné momentální vzplanutí.

Dominikova svatba se dramaticky přibližovala, naštěstí nám snoubenci ulehčili shánění svatebního daru, kdy prohlásili, že by si rádi užili líbánky v nějaké exotické zemi. Proto svatebčany požádali o příspěvek na tuto cestu a podle toho, kolik vyberou, si pak zvolí místo své cesty.

Dostali se i ke své další cestě. Jak stanovit místa a vzdálenosti na poušti a v horách. Všichni už znali astroláb, ale zde dostali Jákobovu hůl, o které se píše už v Bibli. Jakub se hned musel pochlubit, že ji zná. Vypadala jako dřevěný meč. Tyč s kolmým posuvným břevnem a stupnicemi. Vše funguje na podobnosti trojúhelníků. Kompas už také znali, ale tenhle, který dostali, byl mnohem dokonalejší. Nakonec nelitoval ani Nicolas. Dozvěděl se spoustu užitečných věcí a noci trávil se svým Zdislavem.

Táhli jsme to s Robinem už šestý rok, po těch všech dramatech jsme prožívali klidné období a užívali si jeden druhého. Robin s Dominikem pořád makali v truhlárně ve Vojkově, já si po škole našel práci v jedné bance, kde jsem dělal na pobočce v Písku na zákaznické přepážce. Každý den v obleku, neměl jsem z toho radost, ale co se dalo dělat. S Robinem jsme alespoň tvořili pěkný kontrast úředníka s dělníkem. Naštěstí mně Robin v montérkách vždy přišel sexy a já zase připadal sexy v obleku Robinovi. Bydleli jsme spíše u nás a ve Vojkově přespali sem tam.

Damian sjel dlaněmi z jeho paží a chytil ho opět za ruce. Pravou si přitáhl k obličeji a políbil ji na klouby. Pak se na něj podíval s takovou oddaností, že musel pochopit. „Nevím, jestli je jich víc, ale jeden existuje určitě, a tím jsem si jistý, protože ho znám. Jsem to totiž já…,“ odmlčel se a pohladil ho po tváři. Eda vykulil oči a zakryl si údivem pootevřená ústa dlaní. Pak ale znovu posmutněl. Už už se nadechoval, že mu něco opáčí, ale Damian ho zarazil.

Vím, že spím u Roba v bytě a přitom nějak vnímám, že tichounce klaply vchodové dveře a po chvíli se ozývá slabé šumění sprchy. Sprcha je slyšet jen díky dokonalému tichu, které tuto noc panuje a je to spíš jen takové ševelení. Znovu se propadám do slastného bezvědomí, když cítím, jak se mi k zádům, zadku a stehnům tiskne teplé tělo. Jedna ruka se prodírá pod mým bokem na bříško a druhá ruka mě objímá seshora a obě dlaně si mě tisknou na to mohutné tělo za mnou.

Lukáš zcela podléhal závrati jako vždy, když Martinova ústa pevně svírala jeho penis. Ruce zabořené ve vlasech sjížděly níž a mazlily se s ušními lalůčky, masírovaly krk. Při tom nechybělo mnoho a mohl o něj přijít. I o svěřeného Nicolase. Neutuchající vlny vzrušení zaplavily jeho tělo, když v sobě pocítil svého chlapce. Vnímal všechny jeho napínající se svaly, hluboké přírazy, stejně tak jako jazyk pronikající mezi zuby. Chuť, vůně jeho těla i trošku škrábající jednodenní strniště.

Podával se oběd, ale nikdo neměl odvahu zaklepat na dveře dominovy pracovny. Ještě z ní nevylezl. Tak to holt zbylo na mě. Vůbec se mi do toho nechtělo. Párkrát jsem se vydýchal a zaklepal v očekávání nevyhnutelného dramatu. Ozvalo se ticho. „Marcu?“ zkusil jsem to přes dveře. „Domine? Mohu dovnitř?“ A po chvíli konečně přišla strohá výzva: „Pojď dál.“ S tlukoucím srdcem jsem vešel a hned za sebou zavřel. Jak jsem čekal, seděl za svým stolem. Tvářil se naprosto nečitelně. Jen se pohodlně opřel. „Asi už to ví celý barák, co?“

Když na něj koukám, vybavují se mi okamžiky nádherně žluté pláže, voda lehce zbarvená do modra a bílo zelenkava, mladé i statné borovice, které se majestátně vypínají nad tou oázou klidu. Jejich tmavě zelené koruny se rýsují v kontrastu s blankytně modrou oblohou, na které jako trosečníci na moři se sem tam pomalu plouží nadýchané obláčky.

Když se po srdečném rozloučení vraceli po schůdkách ke člunům, Zdislavovi uklouzla noha. Nicolas jdoucí za ním ho chytil do náruče a otočil k sobě. Skoro se dotkli ústy. Oba zčervenali. Za nimi šel jen Jáchym s Hankem, v rukou koše proviantu. Jáchym něco řekl korejsky a oba se rozesmáli. Na pobřeží dorážely vlny. Zatím jen obvyklé. Přesto návrat trval déle, nejméně o půl hodiny. I rytíři pomohli s vesly.

„Nějaká reklamace mých služeb, pánové?“ pokusil jsem se odlehčit atmosféru a pohodil hlavou ke svitku, který oba studovali. Ale Marcus očividně neměl náladu na žerty. „Postarám se o to, aby tohle s tebou nemělo nic společného.“ Papír odhodil stranou a pomalu se opřel. „Arte, co víš o úřadu konzula?“ Lucius přimhouřil oči a stejně jako můj pán čekal na odpověď. Otázka mě trochu zaskočila. A snažil jsem se odhadnout, co se v tom svitku o mně může psát. „No, lidové shromáždění volí vždy na začátku roku dva konzuly. Aby se navzájem mohli hlídat a třeba i vetovat.“ Marcus spokojeně přikývl. „Těší mě, že jsi dával pozor. V ideálním světě konzulové vydrží v úřadu celé volební období. Ale někdy zapracují závist a ambice některých senátorů. Buď konzula pošpiní, nebo namočí do nějaké korupční kauzy… a císař jmenuje suffektního konzula. Takového náhradníka.“ A teď poprvé promluvil Lucius: „Arte, víš, kdo se stal na konci léta suffektním konzulem?“

Dochází mi, co se ti zmrdi chystají udělat a tak mi nezbývá, než se na to připravit a prostě to přijmout. Dostávám další dávku maziva a jedním rázem mám v sobě péro jednoho z těch idiotů. Je zbytečné se vzpouzet a tak se v rámci možností uvolňuji v úvazech a povolují svěrače, aby to bylo co nejméně bolestivé, i když o to víc ponižující.