Romány

„Máš tu volno?" ozval se maskulinní hlas. Sebastién neodvrátil pohled. „To je hloupá otázka," pronesl prázdně a ještě více se uložil do pololehu v polstrovaném boxu, ruce pevně založené na hrudi, až se mu látka irelevantního flightbalovému dresu podobného trika nakrabatila. Muž se posadil naproti a položil dlaně na stůl. Sebastién mimoděk pohlédl na jeho tetování – jednoduché namodralé kříže na kloubech, typické pro některé trestance z nejkrutějších kriminálů. „Říkají mi Kazatel a slyšel jsem, že sháníš zboží," pronesl muž hlubokým hlasem. Sebastién se cítil jako v transu. „Ano, sháním," odpověděl rezignovaně, stále zírající na svůj odraz v helmě.

„Filipe, prosím. Pojďme si o tom promluvit. Jen mu dej šan...“ začal David. „Ne!“ zaduněl Filip jen s pootočením hlavy ke straně. Následovalo několik okamžiků těžkého mlčení. Vnímal, jak v něm narůstá vztek, který, co si budeme říkat, často míval velmi velký problém krotit. A jeho poslední dobou stále více se horšící problémy se spánkem a vědomí toho, kdo se to před pár týdny zabydlel v jeho kanceláři po otci, tomu všemu opravdu zrovna neubíralo. Zavřel oči a snažil se ovládnout svůj zrychlený dech. „Takže tím to jako skončilo? Navždycky budeme žít jen takhle spolu a nebudeme mít nikdy rodinu?“ slyšel Filip za sebou pořádně zklamanou intonaci Davidova hlasu, ale stále se mu nebyl ochotný podívat do tváře. 

„Pil jsi někdy absinth?“ pootočil na Filipa tvář. „Ano, ale nijak extra mi nechutnal. Nemám rád peprmint,“ odpověděl mu vzápětí. Na rtech Sebastiéna se poprvé objevil semknutý úsměv. „Myslím pravý absinth. Ten, o kterém se dříve říkalo, že otevírá mysl. Zdroj inspirace umělců i jejich naprosté zkázy. Takový absinth, Filipe.“ V momentu, kdy Sebastién vyslovil Filipovo jméno, mu prošlo tělem chvění. Uvědomil si nepatrnou kolísavost vlastního výdechu. 

„Sebastiéne." Trhnul hlavou ke straně. Někdo tam byl. Vnímal fyzické teplo, které ten kdosi vyzařoval, a slyšel krev zpívající mu v těle, stejně jako srdeční tep zvoucí k pokračování. Vše kolem bylo šedé a chladné. Jen ten někdo pulsoval narudlou aurou protkanou milionem žilek, tepajících životem a energií. „Cos to udělal?" ukročila postava vzad a opřela se o něco nataženou paží. Filipe? Skrze to vše se prodrala zoufalá myšlenka, která vykřikla, že toto se jemu nikdy stát nesmí. Jakési sevření povolilo. Smyčky, které věznily Sebastiénovo vědomí, se začaly rozvazovat. 

„Ach, vy jste také zde. Jak báječné," zaradoval se Pierre, ale to Filip už nevnímal. Byl plně uchvácený tím hlasem, který všechny okolní vjemy vymazal a učinil je nedůležitými. Srdce se mu zachvělo a něco hluboko v něm vykřiklo způsobem, který by nedokázal nikomu vysvětlit. Bylo to tak silné, až mu to vyrazilo dech. Jako by někdo v jeho nitru rozechvěl strunu neznámého hudebního nástroje, jehož hluboký tón naplnil celé jeho já napětím a bázní současně. S náhlou jasností si uvědomil, jak byl vždy prázdný, když ten vnitřní tón souzněl s hlasem někoho, koho zatím ještě neviděl. Byl to krátký pohyb, když pootočil tvář vstříc původci toho všeho. Tak krátký... Ale pak došlo ke střetu.

„Nemel se. Proboha klid. To zvládneš." Dianě už začínala docházet trpělivost s jeho roztěkaností. „Nechápu, proč tam nemůžeš jít se mnou?" Už potřetí mu uvazovala bílého motýlka a nyní s ním začínala být spokojená. Stáli v obývacím pokoji a Diana Filipa připravovala na velký večer – stejně jako kdysi jeho otce… Bělost Filipovy hedvábné košile se skrytými cvoky uvězněná v perfektně padnoucí dvouřadé vestě s tradičními klopami a výstřihem ve tvaru V ze střídmě reliéfního piké ostře kontrastovala s černí pánských kalhot z jemně česané vlny s příměsí kašmíru. Po bocích je zdobil lesklý lampas a ve spodní části rozparek ve tvaru ocasu ryby zvaný fishtail. Černé lakované boty byly dokonale vyleštěné. Nervózně se snažil stále upravit vyztuženou manžetu na levé ruce, kde probleskoval zlatý manžetový knoflíček ve tvaru erbovní lilie.

Baterka zablikala. „Ne…“ Nejspíš se jí v tom slově jen pohnuly promrzlé rty a zaklepala svým jediným zdrojem světla. „Ne.“ Nyní vydechla. Opět několikeré zablikání a pak malá žárovka definitivně zhasla. Svěsila ruku podél těla a rozhlédla se kolem sebe. Neviděla nic. Do tváře ji stále šlehaly ostré sněhové vločky a narážely do dávno necitlivé kůže. Pustila baterku a ta zmizela v bílém ničem. Promrzlýma rukama v černých, i tak ještě v autě promočených palčácích si zakryla obličej. Konečně si uvědomila, že se z toho opravdu nedostane.

„Co to meleš? Ty si o mně vážně myslíš, že bych to táhnul se dvěma? Proč? Nemám čas ani na tebe, natož na dva chlapy! Nikdy, Syde! Pokud uznám za vhodné, že chci být s někým jiným, oznámím ti to dopředu a už se tě ani nedotknu. To jsem ti snad už řekl. My dva jsme se domluvili, že spolu žádné závazky mít nebudeme, přesto jsem monogamní. To, že jsem šel s kamarádem na koupák, ještě neznamenalo, že jsme si to v někde v kabince rozdali."

Následující dlouhé minuty pak stál v kuchyni a tiše se po ní pohyboval, snaže se uvařit tak, aby tím svého… svého Davida neprobudil. I to znělo zvláštně. Můj David. Nedovedl by to vyslovit. Můj pitomec, to to v podstatě kopírovalo. S přidáním trochy pošťouchnutí, které to oslovení nabízelo, se to ale zdálo daleko bezpečnější. Můj David – bylo to tak intimní. Říkal by tím, že je jeho se vším všudy. Jinak – že ho chce se vším všudy. Jako Davida. Jako toho, kým ve skrytu duše byl. A to on chtěl. Ale vyslovit to, to by nemohl.

Syd měl hlavu sklopenou, očima zkoumaje své ruce, nyní složené v klíně. Ta, za kterou jej David chtěl chytit, hořela už jen tím pocitem, že by ji mohl držet, srdce se mu rozbušilo, když se k ní blížil. Stále to cítil, přestože už se uklidňovalo a plameny ustupovaly. A stejně tak viděl všechnu lepivou bolest, která se odrážela ve světlounkých studánkách, dokud David sám nesklopil hlavu, snad aby se tak ubránil Sydovu chladnému pohledu.

„Byli jsme spolu něco přes měsíc, stál mě spousty nervů, starostí, peněz, času a slz. A stále po něm toužím. Stále na něho myslím, snažím se ho z mysli vypudit, a tak si užívám, kde mohu, ale nic, stále se tam ve mně někde drží zuby nehty. Přestože vím, že si mé lásky nevážil, tak po něm toužím, stále. Vše bych mu odpustil, zapomněl. Navalil jsem si na sebe spoustu práce, učení a starostí, jen abych ho vytěsnil, aby mi nezbyla co jen milisekunda pro myšlenku na něho. Přijde večer a já brečím a usínám s myšlenkou na něj.“ Jirka mne objal a rukou hladil záda. Stékaly mi slzy. Toužil jsem po Andrém, chtěl jsem ho, vzal bych ho na milost? Nééé! Už né! Poroučel rozum.

Když jsem ulehal, pomyslel jsem na to, že je to první noc, co jsem u rodičů a budu spát sám. Najednou jsem uslyšel lehké zaklepání na okno. Odhrnul jsem závěs a za oknem se na mne culil Miro. Zašel jsem ke vchodu a otevřel dveře. „Možem ku tebe?“ zeptal se nesměle, trochu prosebně. „Poc daľej.“

Dnes ho potřeboval v dokonalé pohodě, a pokud mu k ní mohl pomoci takovou maličkostí, jako bylo dokonalé vyhulení jeho rozkošného klacku, neváhal. Nemínil zahodit své téměř dvouměsíční snažení ho dovzdělat jen tím, že by Syd přišel na reparát frustrovaný s plnými koulemi. „Vysvleč si ty trencle!" poručil, a když uviděl vítězoslavný úsměv, dodal: „A teď mi ukaž, jak ten orgasmus předstíráš!" Dál neotálel a s mlasknutím se začal věnovat mužství, které stihlo za tu chvíli ztvrdnout na kámen.