• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace29. 6. 2023
Počet zobrazení2404×
Hodnocení4.54
Počet komentářů3

PROLOG

Pokud se v běžné konverzaci zavede řeč na otázku nejsmutnějšího momentu v životě běžného člověka, odpovědi mohou být různé. Každý občas spadl a odřel se, každý si vyposlechl pár nepěkných slov, a málokdy se stane, že někdo pokrčí rameny a s klidem sobě vlastním odvětí pouhé „nevím", přičemž si nevybaví žádnou chvíli, v níž se nesmál nebo alespoň neusmíval. Pravdou zůstává, že se na podobné věci nikdo moc často neptá. Vzpomínat stálo vždycky trochu úsilí, trochu bolesti a trochu těch slaných slz odrážejících všechny, co už vytéct stihly, když se zrovna nikdo nedíval. Ale takový nejsmutnější moment má snad každý.

Syd Valenta, vlastním jménem Servác, což on pochopitelně nepoužíval od doby, kdy mu starší verze jeho samého vymyslela vyslovitelnější a mazlivější přezdívku, by takový moment určoval jen stěží. Možná by se taky dobral k obligátnímu „nevím", jelikož celý jeho život tvořil jakousi hořkosladkou komedii, kde se prolínalo to smutné i to krásné. Možná by nechtěl vzpomínat právě proto, aby se nerozplakal, protože si v tu chvíli vždycky připadal slabší, slzám se ale někdy neubránil. Možná se bál, že by se ten projev nedostatku síly obrátil proti němu. Nebylo to podstatné. Občas se ale neovládl – a takový den nastal nyní.

Běžel ulicemi svého rodného města, oči nepřirozeně červené. Pálily ho, ale to mu vadilo. Přišel si zranitelný, za každou cenu se ale chtěl dostat co nejdál od domu, v němž vyrůstal, a co nejdál od lidí, kteří tam s ním den co den trávili čas. Jednou rukou si slzy stíral. Kam utíkal? K metru, ano, tím měla jeho jediná záchrana přijet. Uvědomil si ale, že neměl tušení, kudy přesně by měl vyrazit.

Bylo by lepší vzít celý příběh od začátku. Bylo to osm let, co se černovlásek, od narození podstatně menší než jeho vrstevníci, narodil. Osm let, co žil pod jednou střechou s rodiči a Valentýnem, svým starším bratrem, kterého nadevše miloval. A byly to dva týdny, co právě tento bratr odjel na jakýsi zájezd do své milované Itálie a jeho tu nechal, doufaje, že přece není nic, co by se mu mohlo stát.

Stalo. Blížil se konec roku a bez Valentýnovy pomoci mu ze všech jazyků, které studoval, začínaly přicházet trojky a čtyřky. Matce se to nelíbilo, pochopitelně. Možná by mu jakýkoli nezávislý pozorovatel řekl, že to přeháněl. Přece se nestalo nic tak zlého. Spousta rodičů se zlobí, když dítě nepřinese hvězdné výsledky, jenže i tak to není příjemné. Křičela na něj – dlouho. A otec dělal, jako by tam ani nebyl, ostatně jako vždy. Musel pryč, musel daleko, už s nimi nechtěl být.

Setřel si poslední slzy, aby nebyly vidět. Nechtěl, aby si jich někdo všiml, stále se s nimi cítil tak nějak zvláštně. Lidé se na něj otáčeli. Byl už zvyklý, vypadal tak na polovinu toho, kolik mu skutečně bylo, za což možná mohl i fakt, že měřil sotva metr. I to mu v tu chvíli vadilo. Všechno mu vadilo.

„Syde!" konečně jej za sebou zaslechl. Otočil se, očima se střetávaje s totožně ledově modrýma, které roztály, když černovláska spatřily, a on k bratrovi doběhl a nechal se vytáhnout do náruče. Byla to tak trochu jejich terapie, Valentýn ho k sobě tiskl už jako miminko, kdykoli se dělo něco jen trochu špatného, a on se naučil hledat v úplně prostém kontaktu klid, který každé dítě tak zoufale potřebuje. Všechno se najednou zdálo hezčí, příjemnější, přirozenější. Proč plakal? Netušil. Stýskalo se mu.

„Chyběl jsi mi," zašeptal mu starší do ucha, které měl jen kousek od úst, vzhledem k tomu, jak křečovitě se jej drobné dítě drželo. Valentýn byl na rozdíl od něj vysoký, do dvou metrů mu chybělo ani ne dvacet centimetrů a pevné paže umožňovaly držet drobného, malinkého černovláska, jak dlouho jen chtěl. Byl vypracovaný, s kratšími tmavě hnědými vlasy, které mu lemovaly obličej. A usmíval se. Bylo to nakažlivé, i Syd se po chvíli usmíval. Už mu bylo dobře.

Jeho bratr se ho neptal, co se stalo. Věděl moc dobře, a co nevěděl, to se mu černovlásek stejně chystal říct. Vždycky to tak bylo. Nechtěl na něj tlačit.

„Půjdeme někam pryč, co říkáš? Něco pro tebe mám," navrhl, přestože na něm bylo vidět, že měl za sebou náročnou cestu a určitě by si potřeboval odložit velkou sportovní tašku, s níž cestoval. Byli už blízko jejich domu, jistě by si ji tam mohl hodit a alespoň se převléct, na Sydovi ale bylo vidět, že by rád trávil čas jen s Valentýnem, alespoň chvíli, po dlouhém, útrpném odloučení. Nevadilo mu to. Rád mu tohle přání splnil, usmál se ještě víc, a ještě se skřítkem v náručí se vydal zpátky na autobus. Nenašel dvě volná místa vedle sebe, když se ale podíval po osamocených, všiml si sedadla úplně vzadu, jednoho z těch vysokých, na nějž svého bratra vysadil, aby si mohli hledět do očí. Věděl, že to Syd měl rád. Jeho výška jej v mnohém omezovala a podobná gesta pro něj byla důležitá. Sám se zazubil a cvrnkl jej do čela, což dělával prakticky, kdykoli to šlo, a Syd se pokaždé jen zašklebil, přestože mu taková pošťouchnutí vůbec nevadila.

Dalších třicet minut cesty si nechal vyprávět o Praze v době, kdy byl pryč, o škole a známkách i o rodičích, a přestože to byla témata, která Syda ještě před chvílí sužovala, když vystupovali z autobusu, už se u nich usmíval. Byl vlastně úplně obyčejným dítětem, ze kterého tryskalo štěstí od nadšených očí po veselím stočené rty.

V určitou chvíli se Valentýn zastavil, čímž k tomu donutil i skřítka, který se jej držel za ruku. Držení za ruku bylo možná příliš nadnesené, oproti Valentýnovi byla jeho dlaň maličká, rádi tomu tak ale říkali. Nacházeli se u zídky, na které rádi sedávali, protože stála nedaleko jakési střední školy, kterou Syd vždycky rád pozoroval. Cosi na těch puberťácích jej fascinovalo, možná stejně jako většinu dětí jeho věku, byť neměli dvakrát vytříbený slovník a asi by nebyli rádi, kdyby zjistili, že je Syd skenuje tak trochu jako zvířata v zoo. Na jinou stranu, byl v tom obdiv. Teenageři měli rádi obdiv. Každý měl rád obdiv, a hlavně pak ten bezprostřední a upřímný, jaký umějí dávat jen děti.

Jeho bratr jej na zídku vysadil a sám se vyhoupl za ním. Byla udělaná na způsob schodů, jelikož i cesta vedoucí pod nimi se svažovala, a jeho bratr Syda vždy posadil na ten o něco vyšší, čímž jej dostal asi deset centimetrů nad vlastní hlavu. To měl chlapec rád.

„K tomu překvapení, jak jsem ti říkal," začal starší, přehrabuje se v tašce, kterou s sebou táhl, a než se černovlásek nadál, ležel mu v dlaních krásný tmavozelený blok potištěný velkými černými čísly a početními operacemi, kterým ještě nerozuměl, ale už nyní ho fascinovaly. Byly to vlastně jen pevné desky, kroužkové, do nichž šly vkládat papíry. Když notes otevřel, našel tam první vytištěné matematické příklady tvořené zhruba pro třetí třídu, v níž tedy ještě nebyl, matematiku ale vždycky miloval a vždycky v ní byl o trochu napřed. Tvář se mu roztáhla v úsměv, z celého drobného tělíčka prýštilo štěstí.

„Děkuju!"

„A to není všechno," pousmál se brunet. Syd netušil, co by jej mohlo potěšit ještě víc než jeho milovaná matika, blok ale odložil a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Po chvíli se mu v dlani ocitla velká sklenice plná podivných černých a zelených věcí.

„To jsou olivy," vysvětloval Valentýn. „Vyrostly v Itálii."

„Nemám rád olivy," odvětil Syd, přestože je nikdy neochutnal. Neměl moc rád nové věci a tohle se mu dvakrát nezamlouvalo. Rozhodně to nemělo takový úspěch jako matematika.

„Nikdy jsi je neměl. No tak, jsou úžasné, já je miluji. I kdybys neměl rád ty české, italské olivy si zamiluješ. Zkus je – nejlepší jsou, když si vezmeš dvě černé a dvě zelené najednou, ať máš té chuti najednou co nejvíc," nabádal jej bratr. Ještě chvíli ho černovlásek nechápavě pozoroval. Za jejich zády se zatím začínal ozývat hukot značící, že se školní brána otevřela a středoškoláci se vydávají domů, Syd to však v tu chvíli neřešil. Byl tam jen on, Valentýn a divné zelené a černé věci.

***

„Davide! Vstávej! Už jsem tady potřetí. Jestli nevstaneš, nechám tě zaspat!" ječela jeho máma mezi dveřmi a s hrnkem kávy v ruce. Dělala to každý den, až si David říkal, jestli by nebylo lepší si nastavit budík. Rozlepil jedno oko a zašmátral na noční stolek pro své brýle. Ve chvíli, kdy rozlepil i to druhé, mu došlo, co je dnes za den – poslední zvonění! Celý den srandiček a bolestných útoků na chudáky studentíky, kteří budou muset v téhle budově strávit ještě další roky. Ústa se mu roztáhla do úsměvu. Z postele vyskočil mnohem energičtěji než jiné dny, natáhl na sebe námořnické tričko a uvázal si červenorůžovou kravatu. Bůhví, kde tuhle zrůdnost Viktor s Natálou sehnali. Místo běžných džín se nasoukal do naprosto otřesných modrých kalhot, které byly tak do zvonu, že by mu květinová mládež záviděla. Koupelnou jen proletěl, aby si místo běžných brýlí nasadil čočky a udělal nezbytnou hygienu. Když z ní ale vyběhl a prohrábl vlasy, které už by si zasloužily kadeřníka, jak je měl přerostlé, vrátil se a alespoň narychlo ze sebe udělal člověka. Nabral plnou hrst gelu a pečlivě si vytvořil svůj běžný účes. Zašklebil se na sebe – byl spokojený… Se zářivým úsměvem prošel kolem šokované matky směrem k vstupním dveřím jejich bytu.

„Nevím, kdy se vrátím. Odpoledne jdeme pařit…," zamumlal jen půl úst David.

„Do devíti buď doma!" přikázala matka a narovnala se, aby se aspoň trochu přiblížila výšce svého syna. Nebylo jí to příliš platné.

„Co? To ani náhodou, až přijdu, tak přijdu!" ohradil se.

„Nebuď drzý, Davide!"

Na ta slova už nereagoval, jen křápnul vchodovými dveřmi, aby matku ujistil, že ji má někde.

Jedna tramvaj mu ujela před nosem, nemínil se však za ní honit a dobíhat ji. Věděl, že za chvíli jede další. Sice opět přijde krapítek později, ale proč se tím trápit. Všichni už ho znají…

Před školou stepoval Viktor, stejně uhlazený elegán jako David a také jeho kamarád, se kterým se proflákal čtyřmi léty na gymnáziu. Dneska tedy uhlazeně nepůsobil, vypadal, jako by prolítl komínem. Kde vzal takovýto tmavý make-up, David netušil, ale rozhodně mu to slušelo. Usoudil, že Viktor vypadá jako idiot, ale pro dnešní den… nevadí, sám v těch zvoňácích nevzbuzoval zrovna dojem jemné elegance, která k němu neodmyslitelně patřila.

„Nazdar, inženýre, máš ta vajíčka?" otázal se David.

„Samo, na mě je spoleh, na rozdíl od tebe, profesore! Mimochodem, máš dobrou šlehu," neodpustil si Viktor.

„Taky ti to sluší, brouku," ušklíbl se David a se sebevědomým úsměvem vplul do školy.

***

Příšerný zvuk kravského zvonce se rozezněl chodbami jejich gymnázia. David přemýšlel, jestli ho neukradli někde ze zvonice v kostele, jak byl velký. Rozhodně dával celé škole najevo, ať se připraví. Profesorka Hudečková, jejich třídní, jen okolo nich nervózně pobíhala a snažila se třídu krotit, ale kdo by poslouchal tetinu, která má dva kroky do důchodu a tři do hrobu. Oni byli dneska králové a královny. Dovoleno bylo vše!

S huronským řevem vlítli do učebny prváků. David těkal očima a vybíral si oběť. Uculil se, když v jedné ze zadních lavic uviděl klučinu v luxusních hadrech a s účesem, jako by ráno navštívil svého osobního kadeřníka. Ideální.

Cukal se a bránil, ale účes si nezachránil. Tři vejce i se skořápkami skončily na jeho horké hlavě.

David se zalykal smíchy ještě ve chvíli, kdy vycházeli ze školy. Chvíli ještě plkali s dalšími spolužáky a domlouvali se na podvečer, kdy začátek svatého týdne otevřou pořádným prochlastaným večírkem.

Davidovi se sice domů moc nechtělo, ale věděl, že rodiče tam nejsou, a tak se vydal přes park na blízkou tramvajovou zastávku. Koneckonců měl by se zbavit těch otřesných hader a trochu se dát do gala. Takhle vypadal jako pitomec.

Právě v onom parku, zády k němu, v tu chvíli maličký černovlásek vytahoval dvě podivné zrůdnosti jedné a dvě druhé barvy. Moc se mu nezdály, přičichl si k nim a vůně se mu taky dvakrát nelíbila, Valentýn se ovšem povzbudivě usmíval, a když na to přišlo, Syd sám věřil snad všemu, co jeho starší bratr udělal. Byl jeho nekonečný vzor od hraní na kytaru přes knihy, které četl, a chlapec se je snažil přelouskat taky. Moc mu to nešlo, pletl si písmenka, Valentýn ho ale nikdy nepřestal ujišťovat, že se jednou zlepší, a pomáhal mu, jakkoli to šlo. Často četli spolu, pár odstavců Syd a pár pak jeho bratr. A černovlásek se díky němu skutečně zlepšoval.

Jak by mohl odmítnout, když brunet ty divné věci přivezl speciálně pro něj? Strčil si je do pusy a kousl do nich. A každá buňka jeho těla vyděšeně zakřičela.

To bylo hnusné! Nezažil nic tak příšerně nechutného. Měl pocit, že takhle nějak musí chutnat spálenina třetího stupně namočená do slizu, pepře, vyválená v prachu, kyselých žížalkách, vnitřnostech jednorožce… Dobře, to byla možná totální pitomost, ale zkrátka, bylo to nechutné. Kousl ještě jednou, narychlo zvažuje, jestli by nebylo dobré ty věci ještě trochu zpracovat a spolknout, ať si s nimi poradí žaludek, ten se ale už jen z té představy obrátil, a Syd se v rekordní rychlosti otočil vedle sebe, na stranu, na kterou byl jen prostor, a napůl rozžvýkané kousky tam vyplivl. Tedy, myslel si, že tam je jen prostor.

David kráčel, docela zadumaně, ale stále se spokojeným úsměvem na tváři. Těšil se na večer, i když věděl, že mu zase Viktor bude vnucovat Natálu, kterou se snažil tři roky sbalit. Ta mu ale před dvěma týdny sdělila, že pokud by si nějakého idiota ze třídy vybrala, byl by to jedině David. Viktor chvíli zuřil a propadal splínu, ale nakonec se s tím smířil a hodlal tuhle kost svému nejlepšímu kamarádovi dopřát.

Uchechtl se. Věděl, že by Natálii sbalil na kývnutí malíčku, byl si dobře vědom jejích pohledů, jenže… on by raději bral Dominika ze 4.A, vysokého fešáka, který naprosto bravurně hraje na housle – ty housle, které vyrobil jeho děda. Jenže Dominik už byl nejmíň rok šťastně zadaný, a hlavně neměl ponětí, že by někdo jako David o něj měl zájem. To, že je gay, totiž nikomu za celé dlouhé čtyři roky neřekl a taky už se to nikdo z nich nedozví.

V tu chvíli mu něco přistálo na hlavu – mazlavého a velkého. Kus onoho čehosi mu sklouzl po vlasech, oslizlo mu to tvář a připlesklo se to na chodník. Lekl se a uskočil.

„Co to… do prdele je?"

Dal si dvě sekundy na zkoumání objektu na zemi a usoudil, že pták ho rozhodně neposral.

„Který kretén?" zaječel a zaměřil se na zídku, která se vypínala nad ním. Uviděl na ní sedět vysokého bruneta s malým klukem. Štítivě si setřel zbytky mazlavé hmoty z vlasů.

„Jste se posrali v kině, ne? To chcete od někoho dostat do tlamy? Si koledujete o pořádný nářez! To byl ten malý kluk, že? Si ho hlídej, fešáku, než tam za tebou vylezu a jednu ti za něj střelím."

Kroutil hlavou a snažil se papírovým kapesníkem dostat zbytky hmoty z vlasů.

„Fuj, parchanti jedni!"

Syd si mohl všimnout, jak se jeho bratr nepříjemně napjal. Ne že by se snažil uchránit černovláska před sprostými slovy, to ani nešlo. Jeho rodiče na něj takové ohledy nebrali, ať už co se týkalo televizních programů, nebo přímo jejich slovníku, když byli naštvaní. Navíc měl Syd dost přátel ve škole i mimo ni, a jak už to tak bývalo, kdokoli něco zaslechl, nadšeně se podělil. Takové projevy, jaké měl nepříčetný blonďák, ale černovlásek skutečně poslouchat nemusel.

Seskočil ze zídky. Cesta se svažovala směrem k Davidovi, stál tedy o něco výš než on, byť ne o moc, a to je stavělo na podobnou úroveň. I kdyby to tak ale nebylo, sálala by z Valentýna stejná autoritativní moc. Byl naučený stavět se všem, učitelům i rodičům, kdykoli viděl, že Sydovi ubližují, a byl připravený tak činit i nadále.

„Uklidni se," začal ledově a zamračil se. „Omlouvám se, i za něj. Byla to nehoda, viď?" otočil se na Syda, přičemž jeho pohled na ten moment o poznání změkl.

Chlapec stále seděl nahoře, v rukou sklenici s olivami, kolena přitažená k hrudi, a oba muže pozoroval. Zdál se krapet zvědavý a možná vyděšený, což bylo poznat, že se snaží zamaskovat. Taky už byl zvyklý schovávat podobné emoce, protože nechtěl působit slabý a nechtěl dělat lidem zas takovou radost, aby ukázal, že díky svým momentálním rozměrům nemá šanci ubránit se. Měl strach. Ale nebylo to vidět, byť Valentýn si jím byl jist. Zdál se v tu chvíli, tichý a vyčkávající, ještě mladší, než skutečně byl.

„Nechtěl. Moje chyba je, že jsem mu dal něco, o čem jsem tušil, že mu to nebude chutnat. Nicméně stalo se, mrzí nás to, ale tohle by sis mohl odpustit. Uvědom si, na koho tu ječíš, je to ještě dítě. Takže se, opakuji, uklidni a přestaň nám vyhrožovat, buď tak laskav. Nic zas tak strašného se ti nestalo," usadil blonďáka. Působil u toho jako rodič, kterým se učil být už osm let, byť ho k tomu nikdy nikdo nenutil. Vlastně to pro něj bylo přirozené. Viděl, jak k němu Syd ze zídky natahuje ruce, a tak k němu přešel a nechal ho seskočit mu do náruče. Chlapec byl lehounký, a když jej objal kolem krku, stačilo bohatě chytit to drobné klubíčko pod zadkem jednou paží.

Syd se zatím zadíval do mrazivě chladných očí, úplně stejných, jako měli i on a jeho bratr, a neznatelně naklonil hlavu na stranu. Z náručí bratra jej přemáhala zvědavost, rtíky měl lehce pootevřené, jak muže pečlivě zkoumal, aby mu nic neuniklo. Fascinoval ho, a když jej Valentýn držel, byl si jist, že mu nemůže ublížit, takže se skoro nebál.

„Promiň," zamumlal, pak se ale usmál – naprosto přirozeně, šťastně. Jednou rukou se svého bratra pustil a zajel jí do Davidových vlasů, které mu s ní spěšně rozcuchal. Snažil se mu tím pomoct zbavit se zbytku oliv, jistým způsobem se mu tak chtěl omluvit za střelbu těmi hnusnými věcmi. Pravda byla, že olivy z vlasů dostal, taky mu do nich ale rozetřel vlastní sliny a zničil upravený účes. Ve tváři mladíka i jeho bratra se na moment promítl šok.

„Už to tam nemáš," řekl mu s širokým úsměvem od ucha k uchu, šťastný, že mohl pomoct.

David jen šokovaně vydechl, a ještě než stačil odskočit od nenechavých prstíků toho prcka, ten už si spokojeně prohlížel své dílo.

Do svých vlasů nechal sáhnout pouze dva lidi, jedním z nich byl on sám a druhým Alfredo, jeho kadeřník. Pokud ten nebyl v práci, otočil se už ve dveřích a odcházel s poznámkou, že přijde jindy. Ne, nebyl žádná rozmazlená panička, jen si zkrátka dobře vybíral toho, komu dovolí zajít přes čáru, kde začínala jeho komfortní zóna, a to neplatilo jen o vlasech.

Musel si dát chvíli, než se nadechl, aby tomu malému spratkovi, respektive jeho otci, neřekl něco od plic.

„To snad nemyslíte vážně? Hlídejte si toho svého…," zarazil se na chvíli a uznal, že ten chlapík měl pravdu, neměl by být sprostý před malým dítětem. Ten kluk nemohl za to, že se mu nedostávala řádná výchova, a David jakožto budoucí učitel by se měl krotit. „… syna. Měl byste mu vtloukat slušné vychování a vy se ho ještě zastáváte. Pak se nedivím, že po světě běhá tolik ignorantů, když už samotní rodiče podporují své děti v takových…" Nedokázal najít to správné slovo, a když se zadíval do nevinných a trochu vyděšených modrých očí toho chlapce, začalo mu docházet, že to neudělal schválně. Měl by se uklidnit. Až se jednou před tyhle děti postaví, bude muset vypadat neotřeseně, ať se stane cokoliv.

„Jak se jmenuješ?" řekl mnohem víc chladně, než původně zamýšlel, a prohrábl si vlasy, aby jim dal alespoň trochu tvar a dlouhé prameny mu nepadaly do očí.

„Syd," zamumlal černovlásek tak, že mu i Valentýn, jehož ucho bylo asi pět centimetrů od drobných rtíků, rozuměl jen proto, že věděl, co říká. Podvědomě se u toho ještě víc přitiskl do bratrovy náruče, v rukou stále tu sklenici s olivami, kterou objímal, jako by ji tím mohl uchránit, a bratr jej starostlivě chytil i druhou paží a pohladil po zádech. I přes jasně zřetelný strach, který mu David naháněl, se ale chlapec dál zvědavě koukal na celou jeho postavu, snaže se vrýt si do paměti podivné oblečení, které po celý rok, co tu studenty pozorovali, nikdy na žádném neviděl.

„Jak se jmenuješ ty?" naklonil hlavu na stranu, očima odvážně vyhledávaje ty ledové a děsivé. Vždycky byl odvážný a statečný, vždycky měl v povaze i přes strach pokračovat, ať už ve škole, u doktora nebo při zkoumání lidí, což on dělal opravdu rád. Fascinovalo ho poznávat nové přátele, byť se na první dobrou moc přátelskými nezdáli. Tenhle kluk se mu líbil. Připomínal mu Valentýna, trošku, a co připomínalo Valentýna, nemohlo být zlé. Navíc měl hezky zlaté vlasy.

„David," odpověděl mu, ač jeho jméno nezaznamenal, když jej klučina stydlivě zamumlal do ramene svého opatrovníka.

Ten se na chlapce zatím pousmál, moc dobře si uvědomuje, o co se drobný černovlásek snažil. Nechtěl mu kazit naděje a oznámit mu, že se s ním tenhle člověk pravděpodobně do konce obou jejich životů nezvládne bavit na normální úrovni, natož aby se stal jeho přítelem.

David už se nechtěl dál zdržovat a chystal se odejít, ale jeho pozornost upoutal rozhovor, který mezi sebou začali vést. Nespěchal, ti dva ho docela zaujali. Působili jako otec a syn, přestože starší z dvojice vypadal velmi mladě na to, aby měl dítě.

„Měli bychom už jít, co říkáš, prcku. Něco ti uvařím," navrhl, načež se chlapec zamyslel. Našpulil u toho rtíky a přivřel oči, což byl pokus o vážný výraz, který vzhledem k jeho současným rozměrům působil vtipně. Jeho starší bratr se usmál ještě víc a dloubl do něj, za což si vysloužil úsměv i ze strany skřítka ve své náruči.

„Bude tam sýr? Ten špatnej sýr," ptal se. Valentýn si nebyl jist, co má jeho bratr na mysli, nechutnala mu valná většina sýrů.

„Ne."

„A houby?"

„Ne."

„A to zelený?"

„Ne," odvětil, byť si byl jist, že něco zeleného se do jídla určitě dostane.

„A skořice?"

„Ne."

„Mlíko?"

„Máš rád mlíko," zaksichtil se na něj bratr a prcek mu škleb opětoval, což nevydržel moc dlouho, jelikož do něj bratr opět dloubl a on se opět vesele usmál. To se mu promítlo i v očích.

„Co kdyby ses nechal překvapit? Bude ti to chutnat," rezignoval Valentýn a chlapec spokojeně přikývl, plně důvěřuje, že jeho bratr splní všechny požadavky. To se nedělo nikdy, Syd to ale, dle brunetova názoru, nemusel vědět. Výsledek mu pak chutnal, postup byl tedy nepodstatný.

Přes rameno si hodil svou sportovní tašku, připraven odejít, skřítek se ale vyděsil.

„Můj blok! Zůstal nahoře," objevil se mu ve tváři strach. Neměl k té věci nijak hluboký vztah, však ji vlastnil teprve pár minut, nechtěl o ni ale přijít, byla přece od Valentýna. Sehnal mu ten zápisník v zemi, do které se tak těšil, pro kterou žil – i tam si na něj vzpomněl, staraje se o jeho zájmy. S taškou na rameni jedné paže a skřítkem ve druhé se však Valentýnovi nenatahovalo nejlíp, byť se postavil na špičky a pokusil se prsty dostat, co nejdál to šlo. Syd jej zatím pozoroval, jako by zachraňoval kočku z hořícího stromu, což mu v ten moment taky nepřidávalo.

David malou chvíli pozoroval jeho marnou snahu dosáhnout na vysokou zídku, proto k ní přistoupil, natáhl se a nahmatal kožené desky, které podal klučinovi do rukou.

„Na, prcku," pousmál se na něj, a stejně jako před chvílí ten malý protiva, i David mu zajel do černých střapatých vlasů a pořádně mu je rozcuchal. „A až zase budeš jíst něco, co ti nechutná, nejdřív se podívej, kam to z pusiny uklidíš, jo?"

V tu chvíli už se na něj drobné dítko usmívalo od ucha k uchu, tak, jak to umí jen skřítci jeho věku. Nic nekřičelo jasněji „přátelství" než podobný kontakt, alespoň pro něj, a i nápomocné gesto spolu s příjemným poloúsměvem, u kterého ledové oči jeho společníka roztály, chlapce uklidnilo a přimělo naklonit se blíž k němu a dál od Valentýna na znak důvěry. Převzal si od blonďáka svůj blok, který si natiskl na hruď stejně jako olivy, když ale viděl, že se onen středoškolák chystá odejít, natáhl za ním volnou ruku, snaže se dostat se k němu blíž. Mohl si všimnout, jak blonďák překvapeně povytáhl obočí, zatímco Valentýn se uchechtl.

„Ty chceš k němu? Takhle rychle jsi mě stihl prodat? No počkej, to ti nezapomenu," pronesl mezi těžko potlačovaným smíchem. „Máš smůlu, my jdeme dom spolu. Stejně už musíme jít," řekl mu smířlivě, načež na něj chlapec upřel prosící psí oči.

„Ještě ne," našpulil spodní ret. Jeho bratr zaváhal. Taky se mu za rodiči moc nechtělo, ale na jinou stranu, musel si odložit věci a nakrmit Syda.

„A kdybych ti zahrál? Zazpíváme si a udělám ti kakao. A něco spolu přečteme, co myslíš?" zkusil. Na poslední část chlapec přemýšlivě našpulil rty, což odkoukal od Valentýna. Většinou to znamenalo, že hledá dobrou výmluvu. Blbé bylo, že brunet sám, jelikož to gesto dělal už třiadvacet let, ho uměl dost dobře odhalit.

„No tak, musíme se trochu pohnout. Nechám ti ty krátký kapitoly. A dostaneš lékorky, italský." Tohle už fungovalo podstatně lépe a chlapec souhlasil se spokojeným úsměvem, s nímž si o bratra opřel rozcuchanou hlavu. Ještě předtím, než se vydali na cestu, se ale otočil na svého nového přítele a na chvíli zaváhal. Nebyl si moc jist, co by měl udělat. Zadíval se do své náruče. Stále v ní ležela sklenice plná oliv a tu Syd nyní vzal, zářivě se usmál a ruku s ní natáhl k překvapenému blonďákovi.

„Italská kvalita," řekl hrdě, co mu Valentýn předtím pověděl sám a co ostatně bylo napsáno i na sklenici – pochopitelně italsky, takže to chlapec neměl šanci přečíst. Jeho bratr kousek nad ním pokroutil hlavou. Přišel o své milované olivy. Tak trochu čekal, že je Syd odmítne a pak mu je dá, on by je spotřeboval rád…

Na jinou stranu, stejně měl ještě jedny. Mohl tyhle obětovat.

David překvapeně přijal od skřítka skleničku s olivami. Pousmál se na něj a poděkoval. Poté už se rozdělili, ale nadšené drmolení malého kluka slyšel ještě dlouhou chvíli.

Olivy – měl je docela rád v jídle, ale samostatně byly nepoživatelné, ve vlasech zcela nepřípustné, pokud z nich nebyl vyrobený šampon. Jeho matka kupovala jen ty nejobyčejnější odpeckované v sáčku, které stály snad jen deset korun. Jaké asi mohly být kvality? A David měl rád kvalitní potraviny. Na druhou stranu, když už přišlo na jídlo, byl schopen spást cokoliv, co jen trochu nějak chutnalo. Matka o něm vždycky tvrdila, že je kontejner, nicméně na jeho postavě se to neprojevovalo. Tělo měl štíhlé a pevné, pomalu se na něm začínaly rýsovat svaly. Všechno, co do sebe dostal, téměř vzápětí zase vrátil do univerza běháním a plaváním několika desítek bazénů na plavečáku, na který chodil, kdykoliv mu vyšel čas.

V té chvíli si uvědomil, jaký má hlad. Na oběd dneska nebyl, snídani vynechal, a dvě koblihy, které si koupil ve městě, když žebrali o příspěvek na posledním zvonění, mu rozhodně nemohly stačit.

Vytáhl tedy z láku jednu z oliv a ochutnal. Nestačil se divit. Tohle byla úplně jiná liga. Byly výborné a rozhodně v tom nehrál roli jeho hlad. Spořádal je po cestě na tramvaj všechny. Lák vylil, ale skleničku si uschoval do batohu. Musí se doma na netu mrknout, jestli tato značka nejde sehnat někde v Praze. Už z etikety pochopil, že ten kluk je dovezl přímo z Itálie.

Pokud je však v Praze nesežene, věděl, že nemusí smutnit. Bylo známo, že obor italianistiky, který se chystal studovat spolu s českým jazykem a literaturou se zaměřením na vzdělávání, posílá své studenty na stáže přímo do Itálie. Pak si odtamtud doveze pořádnou zásobu.

Povzdychl si, když si představil, co jej od října čeká. Studovat dva obory najednou bude šílenost, ale on věřil, že to zvládne. Jazyky mu šly samy, bavily ho. Dokázal se už teď docela slušně italsky domluvit, přestože na gymplu měli na výběr pouze němčinu, španělštinu nebo francouzštinu. Jeho ale lákala země pizzy a těstovin, velehor a úžasných památek.

Věděl, že tam jednou chce žít, pracovat, najít si přítele…

 

O DESET LET POZDĚJI

‚Sveřepý šakali zavyle vili na bílý měsíc…'

David si sundal z nosu brýle a promnul si oči. Bylo půl desáté večer a jeho mysl plakala. Myslel si, že když půjde učit na průmyslovku, setká se tam alespoň s průměrnou inteligencí. Kolikátý už má před sebou diktát, a napsal jen jednu jedinou výbornou. Snažil se chápat, že ta banda orangutanů, kterou učí český jazyk a angličtinu, více preferuje technické obory, přesto měl dojem, že někteří z nich češtinu na základní škole prospali. A dnes měl pocit, jako by opravoval právě dílka žáčků páté třídy, které učil první rok po promoci. I to písmo většiny z nich by tomu odpovídalo. Na základce to však ještě chápal, ačkoliv i tam jeho oči trpěly nad hrůzami, které jeho žáci dokázali napsat do diktátů.

S pokorou však musel uznat, že s angličtinou jsou nynější studenti ve většině případů mnohem větší kamarádi než se svým rodným jazykem.

Cítil, jak na něj doléhá deprese.

Kam ten svět spěje? Opravdu budeme za pár desetiletí na sebe všichni mluvit anglicky? Ach, zlaté národní obrození! Pane Dobrovský, musíte se v hrobě obracet.

Najednou cítil, jako by zestárl aspoň o deset let, přestože k zatvrzelým starým profesorům, kteří snad zažili ještě válku, rozhodně nepatřil. Nebylo to ani půl dekády, kdy sám seděl v auditoriu – na druhé straně barikády, a přísahal si, že ke svým studentům bude blíž, bude jim naslouchat a upraví jim osnovy tak, jak jen to bude možné, aby jim učivo zpříjemnil. Z tohoto růžového obláčku sestoupil hned po půl roce, co se postavil před žáčky na základce. Byli tvárnější, ale i s nimi brzy najel na přístup – cukr a bič. Dril a drsné jednání bylo to jediné, co na ty spratky platilo. Nemohl se s nimi mazlit, nic by je nenaučil, a ještě by skončil v blázinci. Kromě toho nebyl zvyklý, aby si z něj děti dělaly dobrý den a nerespektovaly ho. Naučil to své páťáky, tihle to přijmou také. To, že ho zrovna v lásce nemají, byla až druhá věc. Nebyl tam proto, aby si udělal kamarády, potřeboval je něco naučit, a jinak než disciplínou a poměrně drsným přístupem to nešlo. Po celý dnešní den měl však dojem, že se tím starým zatvrzelcem stane ještě před třicítkou, od které ho dělilo už jen pár měsíců.

Zaklapl do desek poslední, ten naprosto nejhorší text, který ten den měl tu čest přečíst. Přestože byl přísný, nevyžíval se v tom dávat špatné známky. Jejich vědomosti byly i jeho vizitka a on si to dobře uvědomoval. Ale v tomto případě litoval, že neexistuje horší známka, než je pětka.

Od profesora matematiky a deskriptivy věděl, že tento jeho student je téměř geniální, ale v češtině selhával na všech frontách. Blížil se konec roku a David netušil, jak vykouzlí z osmi pětek a jedné čtverky známku, kterou by mu nezkazil prázdniny.

Usoudil, že ráno bude moudřejší večera, a také uznal nezbytnost si s ním znovu řádně promluvit. Důsledně a mnohem důrazněji, než to zkoušel před časem, kdy ho ujišťoval, že pokud se sebou něco neprovede, z češtiny neprojde. Nabídl mu nějaké hodiny navíc, které by se mu věnoval, ale mladík se jen shovívavě usmál, zamumlal, že se to nějak udělá, a s hrdě vztyčenou hlavou odcházel z profesorova kabinetu. Tohle se odehrálo koncem března. Teď však byla půlka května a stále se nic neudělalo

Druhý den měl hned první hodinu svou třídu, do níž patřil i onen mladík. Nebyl to ten typ, který by se předváděl a vyrušoval v hodinách, spíš jen trpně zíral z okna nebo si něco čmáral do sešitu – většinou pro Davida nepochopitelné matematické vzorce. Syd mu nikdy nevěnoval mnoho pozornosti, ale dnes jeho blankytně modré oči sledovaly profesora pohrdavým pohledem celých pětačtyřicet minut. Z aplikace Bakalářů už znal svou známku a nejspíš tušil, k čemu se schyluje. Oba to věděli, a proto ani David neuhnul očima, když se jejich pohledy střetly. Jinak si jej ale nevšímal, nezkoušel ho, nevyvolával.

Zazvonilo. Studenti si začali balit věci a pomalu se přesouvali do jiné učebny. Syd, který jindy vyběhl ze třídy jako první spolu se svou nerozlučnou kamarádkou, se ale dnes nepochopitelně loudal. Nakonec zůstali ve třídě sami dva.

S batohem na jednom rameni přišel před katedru a opět se intenzivně zadíval do profesorových očí schovaných za skly brýlí.

Čekal. K večeru minulého dne mu od jeho profesora přišel e-mail vyřizující žádost o setkání, probrání blížící se katastrofy. Problém byl v tom, že nebylo co řešit, černovlásek jazyk jako takový nenáviděl. Nedával mu smysl, jeho matematicky založená hlava potřebovala vidět ve věcech logiku a řád a opovrhovala abstraktními lidmi, mezi něž mimo jiné patřili i jeho rodiče, oba zaměstnaní ve školství. Odmítal číst. Z části proto, že se mu snad odjakživa mazala písmenka před očima, a z části, protože neznal stupidnější způsob trávení volného času. O literatuře nevěděl vůbec nic a v jejích hodinách nebyl schopen vnímat déle jak deset minut. To tedy nebyl v žádných hodinách – ve fyzice a matematice to nevadilo, všechno uměl dva roky dopředu. Sám za sebe by se nebál tipovat i víc. Ale češtinu se učit odmítal, na to měl příliš rád své četné mozkové buňky.

Nebylo, co by mohli řešit. Kdysi se možná snažil chápat ať už svůj jazyk, nebo cizí, kdysi měl možná tendenci bojovat sám se sebou, ale ta léta už byla dávno pryč. Zmoudřel, vyrostl, nebyl už naivní tupé dítě. Neměl to zapotřebí. Přijal se, byl na sebe hrdý ve všech aspektech. Nehodlal se měnit.

V tom všem byla jediná vada na kráse. Syd sám byl možná inteligentní a schopný, všechno ostatní se ale pohybovalo hluboko pod úrovní totální debility – a jeho třídní učitel tomu všemu kraloval, sám se sebou evidentně nanejvýš spokojen. Měl tendence Sydovi pomáhat, tedy, nabízet mu pomoc, ale neměl tušení, co přesně mladíka drží zpátky. Rád si hrál na hrdinu, přestože nikdy nechtěl skutečně naplnit, co sliboval. Byl nelogický. Vlastním způsobem neuvěřitelně hloupý. Možná proto se spolu oni dva nemohli nikdy bavit.

Podobně na tom byla Sydova matka. Nenáviděla jej od prvního momentu, kdy se mu před očima rozmazala písmenka prvního textu, jímž jej před nástupem do školy chtěla naučit číst, a stejně tak on pohrdal všemi jejími pokusy udělat mu vlastní jazyk zajímavým a následnými výbuchy zoufalství při každém jeho selhání. Byla dokonalou herečkou s náladami na houpačce, dokonalou ovečkou stáda, která by si nikdy nedovolila přiznat, že by její syn mohl zaostávat.

Jeho otec byl úplně jiný než energická učitelka mateřského jazyka. Moc se doma neukazoval, a když už přece jen, vládla mezi ním a matkou tichá atmosféra velmi neklidného příměří. Nebylo tajemstvím, že se neměli nijak extra v lásce – snad ze začátku jejich vztahu svou ženu bezmezně miloval, posledních pět let šlo ovšem manželství dvou pracovníků Karlovy univerzity a dávných spolužáků na tomtéž místě od desíti k pěti. Stávalo se to tolika manželským párům, nešlo o nic zvláštního a Sydovi bylo vcelku jedno, jestli je láska mezi rodiči silná nebo v troskách. Problémem bylo, že to jediné, co je ještě v manželství drželo, byl on sám.

Přestože to bylo poměrně zvláštní, přestože ho vídal jednou za uherský rok, otce Syd snášel. Taky nebyl nijak inteligentní bytostí. Ve snaze postavit se své matce ho ale podporoval a hrdě mu opakoval ono proklaté trojkaři vládnou jedničkářům. Vzhledem k tomu, že jeho manželka skončila po letech s výborným prospěchem jako profesorka, zatímco on užíval pohodlí děkanského křesla téže univerzity, vždy se mu úspěšně podařilo naštvat ji. Jeho syn byl chlapák a génius, stejně jako on – jak s oblibou říkával. A možná i to stavělo Sydovu matku ještě víc proti dítěti, jež se od ní každým dalším dnem víc a víc vzdalovalo. Dávala si za vinu, co se s ním dělo, vyvíjela na něj větší a větší tlak, kterým on nanejvýš pohrdal.

A pak tu byl David Richter a jeho snaha donutit mladíka začít se snažit. Jenže ho neznal, nevěděl, jak na tom ve skutečnosti byl, nemohl ho chápat, protože na to neměl hlavu. Neznali se. A přesto se ho jeho profesor snažil spasit. Bylo to absurdní. Proč si myslel, že mu dokáže pomoct? Proč si myslel, že o to mladík sám vůbec stojí? To s ním opravdu natolik toužil trávit čas? Netoužil. Nenáviděl Syda. Ale chtěl se přetvařovat a hrát si na souznění. A Syd přetvářku nesnášel.

Bylo mu jasné, jak všechno dopadne. On se učit nedokázal. Nepochyboval, že má nějakou z poruch učení, nebál by se diagnostikovat se jako dyslektika a byl sám se sebou nanejvýš spokojen. Jenže slepice v pedagogicko-psychologické poradně evidentně postrádala byť základní inteligenci schopnou pro přežití. Jinými slovy, papír, který by mu vzdělávání ulehčil, neměl.

Nedokázal se naučit na další test a snaha jej k tomu přemluvit tedy byla zbytečná. Zkoušel to. Nešlo to. Matematika mu nedělala problém, zvládl si spočítat pravděpodobnou budoucnost. On s ní neměl co do činění, záleželo na rozhodnutí přísně vyhlížejícího blonďáka, který se jej viditelně snažil donutit prokazovat respekt. Ale to Syd neměl zapotřebí.

Bylo mu jedno, jak se profesor rozhodne. A tak se nyní usmál, svým vlastním úsměvem s patřičnou dávkou ironie, již cítil k celému světu kolem sebe, despektu a sebevědomí, hlavu neznatelně nakláněje na stranu. Neostýchal se spojit jejich pohled a zadívat se až na dno profesorovy duše. Nebál se jeho pohledu. Čekal, co z něj vypadne, přestože to nemohlo nic změnit. Přestože to bylo úplně zbytečné, a tím pádem vlastně neuvěřitelně hloupé.

„Chtěl jste se mnou mluvit," připomněl, když se profesor k ničemu neměl.

Ten zvedl zrak od svých poznámek a zadíval se do Sydových očí, které měl přímo před sebou, ačkoliv sám seděl.

„Ano, a vy asi tušíte proč. Já nemám jinou možnost, než vám tu nedostatečnou dát. Možná nejsem v matematice tak dobrý jako vy, ale průměr ještě vypočítat dokážu, a ať dělám, co dělám, nic jiného než pětka mi tu nevychází. A nezachrání vás ani luxusní prospěch, který máte v technických předmětech," pokrčil rameny.

„Vy jste můj průměr počítal? Přestože je napsaný v Bakalářích hned vedle jména? To oceňuji, taky jsem si ho počítal. Aby se dostal o stupeň níž, bylo by zapotřebí víc jak tři jedničky, což není reálné," odtušil, hlas podbarvený ironií. Oba věděli, že Syd sám už výsledek neovlivní, nechápal tedy, o co přesně se muž snažil. Možná si s ním chtěl hrát, všichni dospělí měli rádi podobné hry. Jenže Syd tohle neměl zapotřebí. A rozhodně ne od někoho, kdo se po večerech bavil rýpáním se v češtině a angličtině.

Hodlal mu dávat další přednášku? Mohl. A stejně tak mohl tvrdit, že si dobrovolně počítal aritmetický průměr všech studentů v zoufalé snaze ať už na něj zapůsobit, nebo nad ním zkrátka vyhrát. Nezáleželo na tom.

„Syde, mně bude stačit, když napíšete slušně závěrečný test, a pak jsem ochotný vám tu čtverku dát. Proto bych vám rád znovu nabídl doučování," nenechal se zviklat David a ignoroval pohrdavý tón, kterým mluvil jeho student.

Ten nyní opět povytáhl obočí, oči zabodnuté do druhých, totožně ledově modrých, jako by tím beze slov říkal – to myslíš vážně? Oba věděli, že by mu doučování nepomohlo, ani jeden z nich neměl zapotřebí plýtvat svým drahocenným časem. Nešlo o víc než o hloupou formalitu, součást oblíbené společenské hry na slušnost. K profesorově smůle, takové hry Syd nesnášel. Neměl zapotřebí poslouchat nabídky, které nebyly myšleny vážně.

„Já to zvládnu," odvětil, v hlase notnou dávku ironie. Byla to lež, stejná, do jakých se zamotal blonďák sám. Ale pokud od něj nevyžadoval víc než naprosto stupidní fráze, pak budiž.

„Jak myslíte, Syde, já jsem vám chtěl jenom pomoct. Pochopte, mně může být jedno, jak dopadnete, jen je to škoda. Vy jste inteligentní, já nepochybuji, že byste se byl schopen doučit aspoň základy, kdybych se vám věnoval individuálně." Pozvedl obočí, když si prohlédl celý jeho postoj. Byl už jednou nohou venku ze třídy. Bylo mu to jedno, ale David nehodlal ustoupit ze svých zásad. Tomu klukovi zkrátka čtverku dát nemohl, zvlášť když viděl jeho přístup – mám tě v prdeli, dělej si, co chceš.

„Běžte a zkuste se na poslední závěrečný test trochu připravit," neodpustil si ještě profesor a začal sbírat své věci ze stolu.

***

V podvečer toto všechno David pustil z hlavy, vyměnil světle modrou košili za sněhobílou, džíny za formální kalhoty, a usoudil, že do Rudolfina by byla vhodná i kravata, kterou jinak moc v lásce neměl.

Nikterak moc se mu na koncert samotnému nechtělo, přestože se prvně hodně těšil. Měl tam jít se svým bývalým partnerem, od něhož také lístky dostal. Ten ho ale opustil pár týdnů po jeho devětadvacátých narozeninách. Dodnes netušil proč, nemínil se pídit po tom, jestli mu náhodou celé roky nezahýbal. Spíš v tom však byla Davidova zarputilá snaha zatloukat svou opravdovou orientaci. Přemýšlet nad tím ale nechtěl.

Stále s rozchodem nebyl úplně smířený. Cestou z Rudolfina si uvědomil, jak moc mu Robert, jeho bývalý přítel, chyběl. Mohl nechat myšlenky běžet, ploužil se na úzké cestě jako šnek za kamionem, který snad neúmyslně špatně odbočil z dálnice a vjel omylem do centra. Jindy by mu to asi nijak nevadilo, nikam už nespěchal, ale ten večer lilo jako z konve a od kol tiráku odprskávaly sprchy vody a kropily jeho přední sklo. Jako by nestačila ta průtrž, která se valila z černých mračen válejících se nad městem. Po chvíli to vzdal a na poslední chvíli odbočil do úzké uličky, o níž věděl, že jej za chvíli navede zpět na centrálu. Jel pomalu, stěrače nestíhaly stírat přívaly vody a on skoro neviděl na cestu. Naštěstí byly ulice v tuto pokročilou hodinu poměrně prázdné. I z chodníků zmizeli chodci, kteří by se jinak producírovali po centru až do ranních hodin, než by je prostřídaly ospalé tváře spěchající do práce.

Přesto si všiml postavy, která nijak nespěchala, ba naopak, courala se po pěší zóně kopírující ulici, jako by byla na ozdravné procházce a kochala se historickým centrem. Byla bez deštníku, jen v mikině s kapucí, která ji nemohla nikterak ochránit před lijákem, na zádech batoh, který byl Davidovi až moc povědomý.

Stáhl okénko, přes provazce deště toho moc neviděl, ale jakmile se totálně promočený mladík otočil směrem k autu, David si byl jistý, že je to jeho vzpurný student.

„Syde! Nastupte si!"

V odpověď nepřišlo Davidovi o moc víc než pozdvižené obočí a další ze Sydových pohrdavých pohledů. Nebylo to tolik profesorem, ten den samotný se zdál dost mizerný, a žabka, se kterou měl domluvené rande, na poslední chvíli odmítla, čímž mu zazdila možnost konečně si zašukat. Takové akce neměl sám o sobě dvakrát zapotřebí, nenáviděl přemlouvání jakési zdánlivě nevinné káči a hraní si na nekončící lásku, kterou stejně necítil, protože mu ona žába přišla úplně vymletá. Když si s ním pak ještě hrála, jako by snad neměl trpělivost nižší než vlastní postavu, nešlo se divit, že neměl náladu na demenci svého profesora. Obecně hrami pro starší z duše opovrhoval, jemu by bohatě stačil sex, všechno ostatní mohlo jít k šípku, jenže udržet si někoho tak dlouho, aby ho učil svá vlastní pravidla, to bylo moc náročné. Beztak mu stačilo postavit se na roh a počkat, až někdo půjde kolem, dvakrát na něj mrknout a usmát se. Věděl to o sobě.

Zkoumavě se zadíval do přísných očí schovaných za skly brýlí. Pohrdal tímhle člověkem od prvního momentu, kdy jim Richter přes jakousi káču, co měli na supla, poslal slohová cvičení na téma „moje osobnost", prý aby se poznali, a ona ho donutila toto cvičení přečíst nahlas. Richter sám se mu nikdy nesmál, vlastně nemohl tušit, jak šíleně Syd zápasí s vlastním jazykem a obecně se psaním. Nemohl. A stejně se u černovláska zapsal jako ignorant. To se nezapomínalo.

Neměl zapotřebí s tím pitomcem kamkoli jezdit. I domů by se dokázal dostat sám. Jenže na jinou stranu, tohle bylo pohodlnější. Přece jen, on rozhodně nebyl hloupý. Dostat se domů v autě a snášet Richterovu společnost vyžadovalo méně energie než snášet společnost celé tramvaje. Alespoň v to plně doufal.

„Když jinak nedáš, češtináři," pronesl s notnou dávkou ironie na tom slově, jako by šlo o nejhorší urážku, zároveň to ale řekl jaksi klidně. Bez zájmu. Dál nad ním odmítal přemýšlet, hlavu měl plnou problémů, které na něj padaly. Toho večera se totiž stalo něco, co ještě nikdy dřív. Otec se postavil na matčinu stranu, dívaje se na jeho průměr hodný propadnutí. A řekl, jak hluboce lituje, že Sydovi věřil jeho „já to ještě opravím". To by Sydovi zas tolik nevadilo, nezajímal ho otcův názor. Jenže, někoho k sobě potřeboval, ač by to slyšel nerad, a podvědomě si to uvědomoval. Ti dementi mu byli schopní nachystat peklo na zemi. To on neměl zapotřebí.

David se nadechl a zase vydechl, aby se uklidnil a nechytil toho malého bastarda za krk a přidušeného ho nevyhodil ven. Měl tušit, že se vděčnosti nedočká, ale copak ho tam mohl nechat moknout?

Nebylo zrovna nejtepleji, přestože denní teploty dosahovaly pětadvaceti stupňů, vlivem silného deště v tu noc klesly hluboko pod deset. Vždyť by si ten tvrdohlavý spratek ještě mohl uhnat zánět průdušek, a nakonec by si to vyčítal David, že mu nepomohl.

„Buďte tak hodný, Syde, a netykejte mi!" zamračil se David a nelibě se podíval na čůrky vody, které stékaly na čalounění sedadla. „Nadiktujte mi adresu, odvezu vás domů. Mimochodem v tuto hodinu už byste měl ležet v posteli, a ne se flákat po městě. Zase mi budete chrápat v hodině."

Syd si beze slov, jako by šlo o samozřejmost, upravil sedadlo na svou výšku. Cítil na sobě Davidův pohled, rozhodně si ale nepřišel nijak trapně. Byl na sebe hrdý, se vším všudy, včetně všech svých sto dvaapadesáti centimetrů. Věděl o své pěkné vizáži. Navíc, holky preferovaly vyšší kluky – nedělala jej tedy schopnost získat na pár pohledů každou dlouhonohou modelku ještě lepším? Byl se sebou sakra spokojený, a pohledu, který na sobě cítil, když sedadlo šteloval, si vlastně skoro nevšiml.

Mokrou paží se opřel o okýnko a zadíval se do noční tmy.

„Matka mi večerníček nahrává, naštěstí ho neprošvihnu," odvětil drze a zcela samozřejmě, na moment přesouvaje pohled do očí svého profesora. Ta slova provázel zářivý, sebevědomý úsměv, který mu hrál na tváři snad neustále. Věděl, že mu sakra slušel.

Nebral si mužova slova nijak k srdci, jeho profesor byl přesně ten nelogický, zvláštně abstraktní článek bez špetky respektu ke kouzlům počtů a fyzikálních zákonů, jeho životem byl jazyk. Jednal pouze na základě pocitů, neviděl talent, ani když seděl přímo před ním a zářivě se usmíval, a o životě věděl asi jako Sydova matka. Češtináři byli divní.

Jejich rozhovor tím pro něj skončil, sklonil se proto k batohu a vytáhl z něj knížku s rébusy, kterou s sebou tahal skoro neustále. Šlo o kdysi tenké kroužkové desky, do nichž postupem času vkládal nové papíry podle potřeby, a vzhledem k tomu, že tak činil už osm dlouhých let, začínalo být vnějšímu pozorovateli nejasné, proč tu bichli stále odmítal odložit. Proč si nekoupil blok nový, lehčí. Něco takového mu říct, to by onen nezávislý pozorovatel mohl zkusit jednou. Je pravděpodobné, že už by to pro své dobro neopakoval.

Nalistoval na poslední stránku, do příkladu se ovšem nezačetl. Po očku sledoval, co jeho společník udělá. Bavil se studováním jeho reakcí. Přišly mu směšné.

David se snažil ignorovat jeho snahu udělat mu z auta kůlničku na dříví, koneckonců s tím počítal, když si do svého až příliš čistého vozu pozval kluka, který vypadal, jako by ho vytáhl zpod okapu. Pochopil i to, že si automaticky bez ptaní uzpůsobil sedadlo své nepříliš vysoké postavě.

„To je dobře, zrovna dávají Dášenku. Karel Čapek – znáte to jméno?" povzdechl si a zařadil rychlost, aby se mohl rozjet po úzké ulici vedoucí k centrále. Byl v jednosměrce, stejně se nyní otočit nemohl, i kdyby se místo jeho pobytu dověděl bez zbytečného mlžení.

Přesto však za chvíli bude potřebovat tu informaci znát. Dovolil si ten luxus na něj hodit pohled. Listoval v tom svém šíleně odrbaném deníku. Nebylo to poprvé, kdy ho v jeho rukou viděl, nezřídka si do něj cosi zapisoval i v jeho hodinách a David rozhodně nebyl tak naivní, aby si myslel, že si tam dělá zápisky. Alespoň ne z českého jazyka. Tušil, že by tam spíš našel plno čísel, grafů, rovnic a propočtů letů do vesmíru nebo něčeho podobného.

Nikomu do něj nedovolil nahlédnout.

„Kam vás teda mám hodit?" zeptal se a zpomalil, protože se kvapem blížili k hlavní cestě.

„Na Prahu 10," odvětil černovlásek bez obalu a znovu prohrabal celou svou tašku, aby našel pár tužek, ořezávátko a gumu. To si odložil na palubní desku a do přihrádky ve dveřích, aby měl své potřeby po ruce, pokračuje v číselných operacích. Bylo mu nanejvýš jedno, jak nelibě pozoroval jeho společník narůstající bordel. Dokud nic neřekl, byly všechny podobné aktivity schváleny. Ostatně, sám si ho pozval do auta. Nehodlal komunikovat, nepovažoval muže vedle sebe za vhodného diskusního partnera. Jestli o něčem dokázal mluvit učeně, bylo to naprosto nepodstatné, a ve zbytku situací se tak maximálně vyžíval v dokazování si své nadřazenosti nad studenty. Nevyhovoval Sydovi ani jako člověk, ani jako autorita. A z jeho poznámky ke Karlu Čapkovi cítil tuto touhu hezky se na mladíkovi povozit čistě a jasně. Nehodlal ho nechat vyhrávat.

„Prosím vás, nevím si nyní rady. Kdybyste mi jen poradil – výsledek této úlohy by šel zaznamenat jako kvadratická nerovnice bez lineárního členu, ovšem s parametrem ‚a‘, jež zde nesmí být nulový. Jde ovšem pouze o vyjádření substituce za druhou mocninu x na čtvrtou, které by se v rovnici jinak nacházelo. Parabola zde vyjadřuje tuto substituci, jak bych ale měl zaznamenat tento problém? Vím, je to až směšně lehké, jistě se mi budete smát, ovšem jako by mi najednou vypadl postup pro tento typ příkladů…"

Prosebně se zadíval do chladných modrých očí. Byl na sebe neskutečně hrdý.

„Velmi oceňuji, že se se mnou snažíte bavit spisovně, nicméně měl bych jednu výtku. Ve větě – výsledek této úlohy by šel zaznamenat jako kvadratická nerovnice bez lineárního členu, ovšem s parametrem ‚a‘, jež zde nesmí být nulový – nemůžete říct ‚jež'. Toto zájmeno se vztahuje k parametru, nikoliv k ‚a'. Parametr je rodu mužského neživotného v jednotném čísle a ptáme se na něj prvním pádem, tudíž v tomto případě musíte říct jenž. Co se týče vaší otázky, odpověď na ni neznám, ale nepochybuji, že vy si jistě za malou chvíli vzpomenete. Nepodceňoval bych vás. V matematice jistě ne, a byl bych rád jednou totéž řekl i o českém jazyce," pronesl David klidně. S tím, že nyní už to v interiéru vypadalo, jako by se tam zabydlel, si starosti nedělal. Stejně ho bude muset dát vyčistit. Jen když se koutkem oka podíval na jeho zabahněné tenisky, které si čistil o koberečky koupené minulý týden…

Syd si byl moc dobře vědomý, co dělá, a hrál si s ním na dvou frontách. Jednu David prohrál kontumačně, nemínil mu vyčítat ten bordel, který udělal v autě, s tím už byl smířený. S tou druhou se bohužel bude muset poprat. Odmítal jezdit z jedné strany Prahy na druhou jen proto, aby panáčka povozil. Potřeboval vědět konkrétněji, kde bydlí, a to hned teď, protože přijížděl ke křižovatce. Cesta rovně i doleva vedla na Prahu 10, ale každá z nich na jinou stranu, pokud by se netrefil, pěkně by si zajel. Vážně nebyl hazardní hráč, který by riskl jeden směr. Bylo pozdě, byl unavený a rozhodně mu nemínil dělat taxikaře, a hlavně ze sebe idiota. To mohl chlapec zkoušet na jiné. Kousek před sebou uviděl zastávku tramvaje. Sjel k ní, zastavil a obrátil se na něj.

„Tak, konec her! Poslouchejte mě teď. Mohl jsem vás tam nechat, neměl bych zaprasené auto, nebyla to moje povinnost. To, že vypadáte jako vodník, jde na vaše triko, mohl jste se schovat, běžet na MHD. Tahle vaše procházka rozhodně nebyla normální. Já jsem byl ochotný vás nabrat, protože nejsem buran, tak nebuďte ani vy a řekněte mi, kam přesně vás mám odvézt. Pakliže nemáte zájem, sbalte si pastelky a počkejte si na tramvaj!" přimhouřil oči a tázavě se na něj zadíval. „Anebo je to všechno jinak? Nemůžete jít domů, kvůli tomu, co se děje ve škole? Pokud ano, tak mi to řekněte! Možná si o mně myslíte, že jsem kretén, ale na ulici bych vás nenechal."

Nepochyboval o své výřečnosti. Dokázal by jeho rodiče přesvědčit, že není třeba kvůli něčemu, jako jsou známky, dělat ze syna bezdomovce. Takový přístup ještě nikdy nikomu nepomohl…

Černovlásek pečlivě urovnal listy svého bloku, aby jej mohl zavřít a za žádnou cenu svůj klenot nepoškodil, a poté jej odložil k ostatním svým věcem. Otočil se k Davidovi. Už od dětství se lidem rád díval do očí, ať už se sebevědomým úsměvem, nebo chladně klidným výrazem, rád zkoumal jejich reakce, přestože jej většina nanejvýš zklamala. Profesor pohledem neuhýbal, což pro něj byl jeden plusový bod. Tedy, mohl jej zanedbat, v rovnici by vzhledem ke všem těm mínusům na straně druhé neměl žádnou šanci a všechno by stejně spadlo do prázdné množiny. Trefa do černého v případě jeho rodinné situace tomu taky moc nepomohla. I kdyby mu hrozilo skončit na ulici, jak konkrétně by mu tenhle člověk pomohl? K sobě by si ho nevzal. Dle Sydových propočtů by si promluvil s jeho matkou, nebo se na něj vykašlal, a nabídka samotná pak byla vyřčená jen proto, aby se muž cítil lépe. Taková gesta Syd nesnášel. Byl to přesně onen projev jakéhosi kreativního myšlení a snahy dělat věci zcela nelogicky, za emočními záměry. Jeho profesor byl vlastně neskutečně hloupý člověk. Škoda, že si to neuvědomoval.

„Víte, kde je Toulcův dvůr? Tak zkuste jet tím směrem, já vám pak řeknu, až bude potřeba odbočit. A oceňuji strach o mou osobu, co se týče rodičů, ale na místě není," věnoval svému společníkovi úšklebek. Nehodlal mu udělat takovou radost a přiznat, co u nich doma dělala každá profesorova zpráva. To si ten hlupák nezasloužil.

„Vyrazil jsem se projít, je superúplněk, a tak jsem chtěl pozorovat sveřepé zavile vyjící šakaly a bílý měsíc, chápete," prohodil, opět hladce skrývaje ironii. Tuhle stupidní větu miloval každý češtinář a on ji neodpouštěl, přestože to neměl potvrzené, byl přesvědčen o své dyslexii a ta dělala z takového množství stejných písmenek hotové peklo, nehledě na náročnost věty samotné. Hlavně že blonďák se při zadávání podobných hloupostí dobře bavil. Bohužel mu už bylo jedno, že podobnými cvičeními netestuje schopnost žáků poradit si s problémy, ale to, zda se zvládnou nadrtit pár v životě beztak nepoužitelných frází.

Zaměřil se na okýnko. Zdálo se, že už venku neprší, a tak se ho pokusil stáhnout, první nával kapiček přímo do obličeje jej ovšem velmi rychle přesvědčil o opaku. Zase okénko zatáhl a místo toho se zahleděl na palubní desku vozu a všechny hodnoty, které na něj svítily.

„Fajn," řekl David tiše. Ignoroval narážku na minulý diktát. Tu větu tam dal úmyslně právě proto, že byla tak profláknutá.

Věděl, kde je Toulcův dvůr, a oddechl si, že konečně jeho student dostal rozum. Nechtěl ho jen tak vysadit na zastávce tramvaje v promočeném oblečení. V tuto hodinu už nejezdily tak často, kromě toho neměl zdání, kolikrát by musel přesedat, než by se dostal domů. O tomto měl ubohý přehled, všude jezdil pouze autem, případně na kole.

Povzdychl si a znovu se rozjel. Už tolik nepršelo a stěrače stíhaly stírat, tudíž se nemusel tolik soustředit na řízení a ponořil se do myšlenek. Ty se samozřejmě točily okolo mladíka sedícího vedle něj. Přestože byl prostořeký až hanba, byl taky nadmíru inteligentní. David věděl, že kdyby se jen trochu snažil, i tu češtinu by zvládl. V případě, že by se mu někdo věnoval. Bylo mu ale jasné, že od něj by pomoc nepřijal. Jeho zatvrzelý student ho zkrátka nemusel a neměl k němu důvěru. Cítil z jeho slov i letmých pohledů, jak moc jím pohrdá. A odmítal prosit profesora Boučka, aby to s ním zkusil. Měl ho v prvním ročníku, a když si David přebíral jeho třídu, upozorňoval ho na mladíka, který nezná snad ani základy gramatiky. Tenkrát nad tím mladý profesor mávl rukou a později na ten rozhovor zapomněl. Dnes však už přesně věděl, o kom Bouček mluvil. Podle slov starého profesora byl v gramatice nevzdělatelný a nechal ho projít jen proto, že čeština nebyla ten hlavní předmět, který museli studenti průmyslovky bezpodmínečně znát… A taky chtěl mít jistotu, že se ho zbaví. Neřekl to přímo, ale když si dnes David ten rozhovor připomněl, všechna jeho slova tomu nasvědčovala. Ten si ho pod křídla rozhodně nevezme.

Uvědomil si, jaké v autě vládne ticho. Došla mu řeč? Soudil, že ne. Možná to s jeho situací doma nebylo tak růžové, jak mu chtěl navykládat, ale opět tu byla ta nedůvěra. I kdyby se něco dělo, stejně by se mu Syd nesvěřil, i kdyby na něj naléhal. Zkrátka ho doveze tam, kam si řekne, a dál se tím nebude trápit. Nemělo to totiž smysl.

Černovlásek sám se nakonec vrátil ke svým příkladům, jelikož nebyl ochoten pokračovat v upadající konverzaci. Beztak se z jeho pohledu neměli o čem bavit. Začínala mu být zima, leč to nehodlal dát najevo, a čím víc přemýšlel nad tím, jak bude jeho matka zase naštvaná, tím míň se chtěl vracet. Konverzovat s ní bylo pod jeho úroveň, skoro jako konverzovat se sice gramotným, ale jinak tupým řidičem auta bez dostatečné deformační zóny. Jak tak pozoroval rychlost, jíž jeli, a nedostatečně dlouhý předek vozu, nechápal, proč si profesor nekoupil něco jiného. Tady nešlo o cenu, tady šlo o stupiditu. Copak si nikdy nepřepočítával brzdnou dráhu svého vozu v rámci rovnoměrně zpomaleného pohybu za času zhruba dvou sekund?

Konečně zastavili před panelákem, kde Syd žil dlouhých osmnáct let. Mohl si všimnout rozsvícených světel v osmém patře jedné z nejvyšších budov sídliště. Věci už měl v tu dobu posbírané, a tak se na svého společníka pouze zářivě usmál a naposledy si ho přeměřil pohledem.

„Něco pro vás mám. Kdybyste mě postrádal," mrkl na něj snad až koketně a podal mu list se zbrkle načmáranými složitě odvozovanými vzorci, které spěšně překreslil na čistý papír. Část své knihy by nevěnoval nikomu, natožpak Richterovi.

„Podklady pro tu hádanku. Jež a jenž jsem tam bohužel zakreslit nestihl. Užijte si ji, je moje oblíbená," dodal opět s tím sebejistým úsměvem a s krátkým kývnutím opustil prostor vozidla. Neotáčel se, nic nedodával. Miloval přivádět lidi do rozpaků a byl si moc dobře vědom, že když už nic, alespoň svého společníka za celou jízdu hezky vytočil.

Neměl ho rád. Vlastně jej okatě ignoroval, zatímco nenáviděl jeho předmět. Jako člověk mu přišel stupidní a trávit s ním čas byla nuda. Ale některé jeho reakce by šly zajímavě studovat…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)

Komentáře  

+4 #3 Odp.: Propadák – 1. kapitolaLenka 2023-07-06 09:52
Vida, už tu máme tuto dvojici, trvalo to ;-), hned jsem zalistovala do příslušné kapitolky ( kdo si to má pamatovat ). Ze Syda mám trochu kopřivku, ale jsem zvědavá... :-)
Olivy můžu, radši ty zelené :lol:
Citovat
+6 #2 Odp.: Propadák – 1. kapitolaTamanium 2023-07-02 02:20
Olivy fuj, příběh huj. Bavilo mě to a těším se na pokračování, jako vždy a snad jich bude hodně. Svaté seriálové číslo je 13, ale 52 je lepší 😉

V tomhle odstavci:
Sám se zazubil a cvrnkl jej do čela, což dělával prakticky, kdykoli to šlo, a Syd se pokaždé jen zašklebil, přestože mu taková pošťouchnutí vůbec nevadila.
Asi bych tam místo přestože zasadil protože. Jestli to chápu, jestli ne není třeba řešit. :-)
Citovat
+7 #1 Odp.: Propadák – 1. kapitolaBamira 2023-06-30 19:15
Hezké, poutavé. Vaše jména už na mne působí jako značka kvality.
Olivám jsem také za celý život nepřišel na chuť. Teda v nějakém salátu, nebo zapečené v pečivu ano, ale samotné bych vyvrhl stejně jako prcek.
Těším se na pokračování.
Citovat