Propadák – 30. kapitola

Syd to odpoledne strávil sám. To nebylo tak neobvyklé, přinášelo mu to jistou formu klidu, který v tu chvíli potřeboval, byť se všem náhodným pozorovatelům včetně sebe sama mohl zdát klidný až až. Ledový. Bez emocí. Nebylo to tak, že by se Davida rozhodl vzdát, to vůbec. Rozhodně měl dál v plánu snažit se mu vecpat do bytu a života. Ale tentokrát to bylo snad poprvé za celou tu dobu, kdy si přišel všemi událostmi doopravdy frustrovaný.

Tohle už neměl zapotřebí, byť byl ochoten toho obětovat hodně. Každé ráno poslouchal, jak je to, co on dělával běžně osmnáct let života, špatně, a jak tím Davida vytáčí. Celý den pak, jak jsou která jeho slova protivná. Nevadilo mu to, veskrze. Oba na tom druhém měli něco, co by radši neviděli. Když na něco takového narazil David, poslal ho do háje, případně utekl, což se neobešlo bez pasování černovláska na nejhoršího z nejhorších.

Unavovalo ho to. Sám byl pořád stejný, trochu starostlivý, trochu milující a trochu hravý, rýpající, možná krapet přemoudřelý. Vždycky. David šel od extrému k extrému, chvíli mu zpíval o tom, jak je s ním neskutečně rád, a chvíli ho posílal ke všem čertům. Asi by potřeboval, aby mu i v takových situacích nějakým způsobem ukázal, že mu na něm pořád záleží. Aby mu zůstalo něco, co by se neměnilo – a co by vypovídalo o tom, že kdyby přišlo na nejhorší, pořád byli spolu, ne každý sám.

Špatně se žádalo o věci, o nichž člověk netušil. Špatně se skrývaly ty, které tak moc potřeboval. Šlo to. Ale nepříjemná pachuť zůstávala.

Fascinující bylo, že se necítil nijak raněný nebo ublížený. Už byl zvyklý, že je David občas nesnesitelný a že takovéto proslovy stejně brzy nahradí nehynoucí láska – nad tím přemýšlel jen s největší možnou ironií sobě vlastní. Bude se zoufale ohánět tím, že ho ve skutečnosti nikdy nevyháněl, pouze potřeboval čas, který mu černovlásek odmítal dát. Tím všechno začne zase být Sydova chyba. Bude mu tvrdit, že jistěže s ním tráví čas rád, už mu to mnohokrát říkal, ale co je moc, to je moc.

Zase. Znova. Znal ta slova nazpaměť, dokonce si moc dobře dovedl vybavit tón, kterým je David vysloví.

Byl z toho krapet otrávený. Měl Davida rád a stále s ním chtěl pokračovat. Ale když se toho večera šel osprchovat, svlékl se, prohlédl všechny kapsy kalhot a mikiny, aby je mohl dát prát, a našel staré hodinky, které moc dobře poznával, necítil vůbec nic. Žádné sympatie.

Bylo mu jasné, že je David postrádá. Jindy by mu je přinesl, protože tušil, že bez nich pomalu nemůže dýchat. Našel je na jedné z poliček při poslední kontrole chaloupky, když už David seděl v autě a čekal na něj, a sebral je, že mu je donese. Jenže hned co se posadil, zaútočil na něj blonďák s češtinou a on zapomněl.

Jindy by je přinesl, opravdu. Dnes ne.

Bylo mu jasné, že by jej David tak akorát zpražil pohledem, a po všem, co si vyslechl, toho dne prvně vnímal, že to vlastně neměl zapotřebí. Rozhodně tam v tu chvíli nemusel jet skrz pomalu se snášející tmu jen proto, aby byl poctěn otráveným pohledem a něčím na způsob – Myslel jsem, že už se dneska neuvidíme a alespoň jedno odpoledne budu mít klid. Být s Davidem taky nebylo jednoduché, taky se musel snažit. A podávat to, jako by David dělal všechno pro to, aby s ním vydržel, zatímco on si jenom užíval a prudil, to ho prostě uráželo.

Té noci pak usnul klidně, bez zbytečných snů a zbytečných emocí. Bez otravných hlasů rodičů, jelikož ti byli kdesi v divadle a měli se vrátit až kolem půlnoci. Bez tepla, které by jej u sebe drželo. V tu chvíli mu to nevadilo. Jen na chvíli ho napadlo, že pokud od něj David skutečně chytil jeho nemoc, muselo mu v tu chvíli být opravdu špatně. Doufal, že je v pořádku.

***

David nevěřícně zíral na osobu, která stála mezi dveřmi, a pár dlouhých sekund nedokázal říct vůbec nic. Zjistil, že stále zadržuje dech.

„Ahoj Roberte. Co tady děláš?" vydechl nakonec a úsměv jeho společníka se rozšířil.

„To nemohu přijít na návštěvu za svým bývalým přítelem? Měl jsem dojem, že jsme se nerozešli nějak ve zlém, a tak jsem si říkal, že bys mě možná chtěl vidět, když jsem zpátky v republice," prohodil Robert. „Zašel jsem sem i v týdnu, ale nikdo neotevíral a ta hodná paní sousedka mi sdělila, že jsi odjel na Moravu."

„Co to sakra… Jak to mohla… No, to je jedno, pojď dál." Zatáhl ho rychle do bytu, nemínil staré paní Vavříčkové dělat další představení.

David udělal konvici čaje a Robert mezitím vykládal, jak se měl v Anglii.

„Tak co, už ses vyoutoval?" ušklíbl se a na oplátku ho David poctil ledovým pohledem. Pak se ale zašklebil taky a přiznal se.

„Tak napůl, bych řekl. Ve škole to zatím neví, ale mám dojem, že to nebude dlouho trvat," pokrčil rameny.

„No já tě nepoznávám, to jsou změny. A nějakého přítele máš?" zvědavě se na něj zadíval.

„Proč se ptáš? Chtěl bys mě zpátky?" zadíval se na něj zkoumavě David. Najednou se zase cítil jako dřív, když spolu žili, bydleli a laškovali spolu. Robert měl neuvěřitelný smysl pro humor, netradiční až šedočerný, kterým se David rád bavil. A nyní začaly vzpomínky opět vyplouvat na povrch a on cítil, jak je mu v přítomnosti svého bývalého přítele fajn.

„Záleží na okolnostech. Já jsem sám, vlastně kvůli tomu jsem se vrátil. Rozešli jsme se s Haroldem a už jsem to tam nemohl ani cítit…," zamračil se a bylo vidět, že se mu o tom nemluví s lehkostí.

„Mám jednoho kluka do postele," řekl smutně David a povzdychl si. Proč to všechno se Sydem bylo tak složité?

„Řekls to, jak kdyby ses chystal na pohřeb. Pochopil jsem dobře, že nebere moc s nadšením tvé bujaré sexuální techniky?" podivil se Robert.

„Ale kdepak, je nadmíru poddajný, skvělý v posteli…"

„Lepší, než jsem byl já?" zlobil se naoko a začal se smát.

„Upřímně?" pozvedl obočí David. „Jo, je lepší."

„To asi vezmu osobně," uchechtával se, ale bylo vidět, že mu prohlášení bývalého milence příliš vrásky nedělá.

David věděl, že mu toto klidně může říct. Robert byl v posteli fantastický, ale sám věděl, že Davidovi nikdy nemůže dát všechno, po čem touží.

„Takže, Davide, přiznej se. Kde je chyba? Neokouzlil jsi ho natolik, aby byl tvým plnotučným partnerem? Vždycky jsi chtěl vztah, ač byl chladný jako psí čumák. A ten tvůj mazlík nechce, je to tak? Rád by sis ho k sobě přivázal jako pejska…"

„Tak to není! Ten kluk má otřesnou povahu, stále se jenom hádáme. Někdy mám pocit, že se z něj zblázním. Tohle je jeden důvod, který bych překvapivě dokázal překousnout, časem. Další je ten, že jeho zajímá jen moje tělo, je neuvěřitelně sexuálně aktivní…"

„Ježíšikriste, Davide! Tys konečně našel dobrou duši, která tě předčila? Toho se drž."

„Já jsem ale pochopil, že jsi mě přišel znovu sbalit," podivil se David.

„Davide! Ty jsi přišel o veškerý smysl pro humor. Jo, moment, ty jsi nikdy žádný neměl… Hele, neříkám, že mě stále nepřitahuješ a že jsem na tebe zapomněl, ale přes mrtvoly já nepůjdu. Kdybys byl volný a měl bys zájem…, ale ty máš dle svých slov v posteli dokonalý exemplář, jak jsem pochopil, tak nevidím důvod, proč bych tě od něj měl odloudit. Furt ale nevím, co tě teda žere – na tom klukovi?"

„Je to můj student," povzdechl si.

„Moment, moment, tohle jsem možná neměl vědět! Tedy, ty bys asi měl znát takovou jednu docela podstatnou věc. Už jsem si stihl najít práci. Na Křižíkově průmyslovce, na té Křižíkově, kde učíš i ty. Nebylo to úmyslné, pokud tě to napadlo. Byla to náhoda, na pracáku bylo jedno jediné místo s mou aprobací, a to tam. Já potřebuju práci hned a rád bych dělal v oboru, koneckonců nic jiného než učit neumím. Nepřemýšlel jsem o tom, že by ti to mohlo vadit."

„Mně to nevadí, Roberte," ujistil ho David. Když nad tou novinkou zauvažoval, byl rád. S Robertem mu bylo vždycky dobře a byl jeden z mála, se kterým se téměř nikdy nehádal. Ani když byl jeho přítel, ani během kamarádství. Jen mu v hlavě pořád strašila myšlenka, že by Rob nebyl proti, kdyby to dali znovu dohromady. Nebylo to tak dávno, kdy na něj stále myslel, utrápený, zamilovaný a toužící po jeho těle, ale i duši. Ještě na jaře ho miloval. Mohl tohle říct i dnes?

Zadíval se na něj zkoumavě a tělem se mu rozlilo teplo. Měl krásný úsměv, byl sympatický a dokázal být věrný. Jen tenkrát neunesl to, že se neustále museli schovávat. Chápal ho, v té době se před světem otevřít nedokázal, dnes by to ale zvládl. Jenže pak si vzpomněl na Syda. Musel přitáhnout nohy k sobě, aby zakryl a utlumil své mužství, které se začalo vzdouvat vlivem jedné jediné vzpomínky, která mu jen letmo prolétla hlavou.

Roztoužený výraz těsně před výstřikem, ladně vlnící se tělo se svázanýma rukama, které se nabodávalo na jeho pyj.

„Řekneš mi, kdo to je?" přerušil jeho vášnivé fantazie Robert.

„Myslím, že to poznáš brzy," hlesl David a podvědomě si skousl ret. „Jen tě prosím, nechej si to pro sebe. Můžu ti věřit?"

„Davide, neboj se, já nemám důvod se ti mstít. Pokud jsi s ním šťastný, já ti škodit nebudu."

„Nevím, jestli jsem s ním šťastný, netuším, jestli mi to všechno za ty nervy stojí. A nemám ponětí, jestli ho dokážu ukočírovat."

„Tak se na něj vykašli. Co ti brání?"

„Já nevím, je to složité. Sám ho poznáš, pak pochopíš. Roberte, já tě nechci vyhánět, ale rád bych už šel do postele. Jsem unavený a něco na mě leze. Uvidíme se zítra ve škole."

***

Druhý den ráno nebylo Davidovi o moc líp než večer. Horečku už neměl, ale ucpané dutiny, plný nos a bolest celého těla ho trápily dál. Nadopoval se prášky, aby jimi trochu utlumil bolest a mohl fungovat. Zastavil se v malém krámku, ve kterém si nakoupil pořádnou zásobu kapesníků, a šoural se ke škole. Tam zjistil, že spolu s matikářem Zítkem bude sdílet kabinet i s Robertem. Civěli chvíli do svých rozvrhů. Robert měl jeho třídu jak na angličtinu, tak i na zeměpis. Všiml si Davidova pohledu.

„Učím ho, že jo? Je ve tvé třídě," ujišťoval se.

David neodpověděl a Robertovi to stačilo. Kdo mlčí, souhlasí.

„Netvař se tak nešťastně! Pokud se dokáže ovládat a nebude ti ve škole dělat naschvály, tak se přece nic neděje, ne? Když si budete dávat pozor, nikdo se nic nedozví," šeptal, i když nikdo další v té chvíli v kabinetu nebyl. „A pokud tě bude nějak psychicky ničit, vypakuješ ho ze života. Jsi furt tak upjatý a bojíš se."

Možná měl pravdu, ale David tušil, že Syd nedokáže oddělit soukromí od školy. Bude ho provokovat i tam, na to už ho dobře znal.

***

Odpoledne měl David štěstí, že se doploužil domů. Bylo mu hrozně. Sotva si umyl ruce a vypil čaj, svalil se na pohovku a pomalu se mu zavíraly oči. Uvědomil si však, že má za malou chvíli přijít Syd na doučování.

To nezvládne, pošle ho domů.

Měl by mu napsat, ať vůbec nechodí, jenže on už byl jistě na cestě. Hodinky mu neskutečně chyběly, nebyl zvyklý kontrolovat čas na mobilu.

Rozhodl se, že už na něj počká. Mohl by mu zajít koupit zázvor…

***

Pro Syda šlo od samého rána o jeden z klidnějších, příjemnějších dnů. Pravda, hned po probuzení se setkal s matkou, která se ho ptala na zdraví krásné krátkovlasé slečny, kterou s manželem viděli. Hned nato s otcem, který do něj rádoby spiklenecky šťouchal a říkal, jak je na svého chlapáka hrdý a že doufá, že slečnu nepřivedl do jiného stavu.

Byla zima a on měl na sobě mikinu, ani jeden tedy neměl šanci všimnout si zrasovaných rukou. To bylo dobře. Ne že by si z jejich řečí něco dělal, neměl v tu chvíli ale zapotřebí poslouchat je o nic déle, než bylo nezbytně nutné. Věděl, že když nebude nabízet témata, brzy rodičům dojdou otázky. Bylo to už dávno, co o něm opravdu něco věděli. Dnes pro ně byl ve své podstatě úplně cizí. Nemohli tušit, co se mu honí hlavou.

Moc dlouho v bytě nevydržel a brzy rodiče opustil, na rameni svou plátěnku, v níž si nesl blok, jeden z hlavolamů a pár dalších drobností včetně starožitných hodinek patřících jeho milenci. Za ním ale nejel. Neměl to toho dne v plánu. On jej vyhodil, on by ho měl taky pozvat zpátky. Nehodlal za ním dolejzat. Sydova starost nebyla samozřejmost. A neměl zapotřebí ji vydávat, když o ni blonďák zrovna nestál.

Jel na jejich stráň. Jeho a Johanky. Na tu, kterou mu dívka ukázala pár dní před koncem školního roku a kde ji našel i teď, tiše pozorující sluncem zalitou louku. Když si ho všimla, oči se jí rozzářily a ona roztáhla ruce, aby si k ní mohl sednout a obejmout ji. Udělal to, ostatně jako vždycky. Věděla, jak je pro něj úplně obyčejný kontakt důležitý. A taky už jí chyběl.

Jednou rukou ho stále objímala kolem ramen, zatímco on se jí v náruči uvelebil. Nebylo to nic vyloženě důvěrného, ne tím stylem, jakým se držel s Davidem.

„Něco se pokazilo," odhadla. Všimla si i fialových rukou – to ostatně nebylo tak těžké – rozhodla se to ale nekomentovat. Prozatím. To mohla až později. Pokud Sydovi David nějak ublížil, tušila, že nebude chtít vzpomínat na sex. Měla pravdu. A on se na ni zadíval tím rentgenovým pohledem, kterým na ni koukal už mockrát.

„To u vás taky," řekl. Mlčela, protože měl pravdu. A on pak už mlčel taky, protože to věděl.

Byly to dlouhé minuty, které tam seděli, opření o sebe, a oba pomalu získávali klid, který potřebovali. Pravda byla, že ani dívčin svět nebyl úplně snadný, a i pro ni byla Sydova tichá, chápavá společnost lékem na mnohé. Věděla, že přestože rýpe a občas není úplně zdvořilý, rozumí jí a udělal by pro ni všechno. A hluboce si ho za to vážila.

I proto nakonec začala mluvit.

„Pár dní po tom, co jsem odjela z Mácháče, jsme se ségrou a pár dalšími lidmi hráli a zpívali na jedné akci, u čehož ona byla. Nic jsem neudělala, chovala jsem se jako vždycky, ale neměla jsem na ni moc čas, bylo toho hodně. Jenže ona se pár dní předtím vrátila do Prahy a čekala nějaké uvítání, chápeš. Myslela, že na ni budu čekat. To se nestalo, protože jsem zrovna byla u vás, nevěděla jsem, že přijede dřív… A jak jsem se vrátila, musela jsem zase jet hrát."

„Na noc jste se neviděly?"

„Viděly. Ale jako přivítání sex nestačil, jestli myslíš tohle," zašklebila se na něj, bylo na ní ale poznat, že není moc ve své kůži.

„Prostě mě nařkla, že mám někoho jinýho, že se jí nevěnuju. Toho večera jsem si pak psala s tebou, jak jsi byl u toho ohně. Ne proto, že bych se jí nechtěla věnovat, ale protože se rozhodla trucovat a nechtěla se mnou mluvit. To taky nepomohlo, začaly jsme se hádat a uklidnila se až do té chvíle, než jsem jí ukázala, že jsem si psala jenom s tebou, s žádnou holkou. Na chvíli. Ví, že ty máš nějakýho chlapa – neřekla jsem jakýho – a vzala to, jakože seš gay, navíc ví, že já kluka úplně nehledám. Ale ani z toho nebyla úplně nadšená. Myslím, že mi to dodnes neodpustila, ačkoli ano, náš vztah se zase vrací do normálu… Ale je to takové chladnější. Asi bychom někam potřebovaly jet, jenom spolu. Celé prázdniny jsme od sebe a ve školním roce se zase budeme vídat jen večer po škole, potřebovaly bychom spolu strávit aspoň pár dní, jenže abychom jely jen my dvě, to se prostě nikdy nestane," povzdychla si smutně. Bylo na ní vidět, že ji to mrzí. Věděl, že dlouhovlasou copatou brunetku milovala, jak jen mohla.

Objal ji, stáhl na svou úroveň a sám si lehl do trávy, její hlavu položenou na své hrudi. Skutečně se v tu chvíli mohli zdát jako pár, nehledě na to, že on byl i na dívky a ona mu kdysi přišla přitažlivá. V tomhle pro něj ale rozhodně nebylo nic vzrušujícího. Dávno na ni nekoukal jako na oběť na jednu noc. Miloval ji, přátelským způsobem, který by něčím takovým neposkvrnil.

Pomalu se začínala usmívat. Poděkovala by mu, kdyby to byl někdo jiný, ať už za tichou společnost, nebo za porozumění, které jí dokazoval tím objetím, neudělala to ale. Tušila, že by to neocenil. Obecně na slova moc nebyl. Tedy, mluvil rád. Ale pokud mu chtěla skutečně poděkovat, musela tak učinit svou přítomností. Činy. Moc dobře si to uvědomovala.

Po nějaké době, kdy měla dojem, že je zcela klidná, se od něj odtáhla a položila se vedle, hlavu jen kousek od té jeho. Chvíli pak spolu pozorovali velké bílé mraky plující po obloze. Věděl, co to znamená. Ptala se jej na jeho vlastní příběh.

„Řekni mi ještě něco," zkusil tiše, místo vyprávění o Davidovi, a ona si jej beze slov změřila pohledem. Pak se pousmála. Od tématu neodcházela, byť o něm Syd nechtěl mluvit a těmi slovy jí to naznačil.

„Víš, že mu na tobě záleží," zašeptala. Znali se už dva roky, nemusela od něj slovo od slova slyšet, co se odehrálo, aby to z jeho výrazů mohla odhadnout.

„Vím," řekl bez obalu a prázdně, ledově se na ni zadíval. Jen ona mohla poznat, jak ho celá situace ubíjela. „Ale nemyslím si, že to ví i on."

Nebylo potřeba nic dodávat. Oba věděli, že stále mluvil o Davidovi. O jeho snaze přesvědčit sebe sama, že by se od Syda kdykoli mohl odpoutat. Opravdu tomu věřil. Syd z něj cítil, že na něm Davidovi záleží. Ale David, ten si to nepřipouštěl.

Byli si v tom tak podobní.

Aniž by nad tím nějak víc přemýšlel, natáhl se do své plátěnky a vytáhl menší, zručně vyrobené hodinky. I ona je poznávala, nemusela se tedy ptát, odkud je měl, když jí je předával. Chvíli je ještě zkoumala, než je uklidila do své kabelky.

„Dáš mu je?" nadhodil a ona přikývla. Poslechla si ještě pár instrukcí a naposledy ho objala, pevně na sebe natiskla a držela ho, dokud se oba neuvolnili a ještě na chvíli se necítili naprosto volní. A pak ho pustila, doprovodila na zastávku autobusu, kde se zase zavřel za své hradby a mizel v jednom z vozů. Jeho drobná postava, už zase zabalená v mikině, se okamžitě ztratila mezi vysokými těly.

Zhruba hodinu od oběda už krátkovlasá brunetka vcházela do domu, jehož adresu jí černovlásek prozradil. Chtěla zazvonit, pustila ji ale jakási přísná stará paní, která, když zjistila, že jde za Davidem, viditelně roztála, jako by ji to potěšilo. Na chvíli přemýšlela, jestli ho má tak ráda, nebo je naopak šťastná, že bude moct spekulovat nad potenciální dcerou, kterou jí zatajil, nechtěla to ale řešit. Samotnou ji podobné vztahy nikdy moc nezajímaly, byla upřímná a čestná a povětšinou ráda věřila, že takoví byli i ostatní lidé.

Vystoupala po schodech do požadovaného patra a jemně zaklepala na dveře, které nesly štítek s profesorovým jménem. Nechtěla ho rušit, kdyby dělal něco podstatného nebo jen relaxoval, netrvalo ale dlouho a ona slyšela kroky, po nichž se těžké dveře otevřely. A přestože se profesor zatvářil nadmíru překvapeně, viděla v jeho očích cosi vzdáleného, trápeného, matného…

Opravdu byl nemocný.

„Jste v pořádku?" zeptala se starostlivě, hned nato jí ale došlo, že pokud muž něco potřeboval, nebyla to její otázka. Byl to klid a byl to někdo, kdo by se o něj postaral. A oni oba věděli, že ona tím někým nebyla. Raději otevřela kabelku a vylovila hodinky, které mu předala. Vzal si je snad až překvapeně.

„Posílá mě s nimi Syd. Mám vyřídit, že byly na poličce, že je viděl při poslední kontrole chaty a chtěl vám je dát, ale vy jste vyrukoval s nějakejma češtinářskejma blbostma, pokud si jeho slova pamatuji správně, a on na to zapomněl." Část s tím, že je David pitomec, který by zapomněl i hlavu, se rozhodla takticky vynechat.

„Taky mám vyřídit, že na doučko nepřijde, že mu podklady máte poslat on-line, když o to tak moc stojíte," odtušila s nečitelným pohledem, který hned nato roztál. Všimla si, že se Davidovi tohle neposlouchá dobře. Pousmála se.

„A taky vás mám nenápadně zeptat, jak vám je, tak, aby z toho nebylo jasné, že se stará," řekla jemně, s takovou lehkostí, jako by to bylo naprosto samozřejmé. Jako by říkala, že je celá situace přece naprosto jasná. Pro ni snad skutečně byla. Jako by mu tím tiše říkala – proč ty to nevidíš? Proč ty to z něj necítíš?

„Neměla bych ho sem poslat? Je vám špatně. On o vás má strach, to přece víte. A měli byste si promluvit," odtušila a starostlivě se na Davida zadívala. Snad až mateřsky jemně. On i Syd, oba byli tak tvrdohlaví…

David nebyl tak překvapený z nečekané návštěvy ani včera, když ho poctil svou přítomností Robert. Musel se probrat a chvíli na ni jen nevěřícně zíral. Nečekal, že Syd nedorazí, a pochopil, že ho včera svým odmítnutím urazil. Přišlo mu to na chvíli líto, ale Syd musel pochopit, jak se věci mají.

Přijal od Johany hodinky a pousmál se.

„Děkuji za hodinky i za to, že jste se zastavila a Syda omluvila. Nemusel za sebe posílat messengera, je zbytečně uražený. Včera jsem chtěl jen klid, ale říkal jsem mu, ať se dnes staví. Nechce, chápu ho. Ale to vás nemusí zajímat. Pozval bych vás dál, ale moje doupě je plné bacilů, tak bych nerad, abyste ještě vy poslední dny prázdnin onemocněla. Pošlu mu po vás knížku a nějaká cvičení. Je pravda, že on už toho spoustu zvládá i sám. Jen doufám, že se na to nevykašle a zítra mi to přinese vypracované, ať můžeme vypilovat to, v čem si ještě není jistý. Uděláte to pro něj, nebo mu to mám poslat? Musím někde vyhrabat jeho mail… Johano? Nebudete s ním? Bylo by jednodušší, kdybyste mu to předala, pochybuji, že si svůj mail kontroluje…"

„Budu s ním, spolehněte se."

„Dobře, tak mu vyřiďte, že je mi fajn a nemusí se strachovat." Zákon schválnosti fungoval dokonale a on se rozkašlal. I Johana musela vidět, jak mizerně mu je. Měl ovázaný krk, červený dodřený nos, chraplavý hlas, protože mu nachlazení sedalo na hlasivky, a rudé oči, které neustále slzely. Už od včerejška cítil, že dostává zánět spojivek. Znal průběh svých nachlazení – bez horeček sice, ale s rýmou, kašlem, rudýma očima a dorasovanými hlasivkami.

Odešel do nitra bytu, kde z poličky vylovil Doriana Graye. Věděl, že i v této knize je uvnitř tužkou napsaných spoustu poznámek, všechny se ale týkaly rozboru knihy a přípravy k maturitě. Prolistoval ho, aby tam zase nezapomněl nějaké své poznatky, které nemusely vidět cizí oči. Jeden list vypadl, ale rozhodně nebyl psaný jeho rukou a netýkal se knihy, citátů, ani myšlenkových výblitků tehdejší Davidovy hlavy. To písmo znal, patřilo Sydovi. Arch papíru byl popsaný čísly. David pozvedl obočí a odložil jej na stůl. Místo toho do něj vložil jiný list, na nějž mu napsal vzkaz. Do papírové složky vložil pracovní listy, které měl pro něj na dnešek připravené, a všechno donesl Johaně. Smutně se na ni zadíval.

„Pozdravujte ho," řekl tiše a ona jen přikývla, otočila se a odcházela.

Pravda byla, že dívka bydlela na opačnou stranu, než na jakou by jela, kdyby chtěla za Sydem, v tu chvíli jí to ovšem bylo jedno. Šlo o jejího nejlepšího přítele, který si s jejich profesorem zoufale potřeboval promluvit. To stálo za trochu námahy.

Ještě předtím, než se vůbec dostala na zastávku tramvaje, Sydovi zavolala, domlouvaje se, že se setkají zhruba na polovině cesty od Davida k němu. Neptal se na nic, neměl zapotřebí jakkoli protestovat. Bylo to nepsané pravidlo jejich přátelství, které stavělo víc na důvěře a čtení mezi řádky než na neustálých otázkách.

Špatné bylo, že tak Syd fungoval i v momentech, kdy tak fungovat neměl. A jak se zdálo, profesor Richter na tom byl stejně. Nevěřila, že je Syd uražený zbytečně, v prvé řadě jí nepřišlo, že by uražený bylo to správné slovo pro popsání jeho nálady. Byl trochu ublížený, trochu vyčerpaný, trochu zoufalý a trochu tlačený všemi okolnostmi do rohu, ze kterého se mu dostávalo špatně. Uražený by znamenalo spíš něco jako trucující. On netrucoval. On se zavíral za své hradby, aby mohl tiše nadávat a pouštět jed. Mezi tím byl rozdíl primárně v tom, že to druhé bylo nebezpečnější. Neznamenalo to, že by Syd někomu chtěl ublížit. Ale doufala, že tohle nebude to první, co David Sydovi řekne, až se uvidí.

Na zastávce na půli cesty jejich domovů už na ni Syd čekal a ona mu předala cvičení, která David posílal, a knihu, v níž byl poměrně viditelně vložený čistě bílý papír. Ostatní byly starší, krapítek nažloutlé. Tenhle byl nový. Všiml si. Zatím jej ale nezajímal.

„Jak mu je?" zeptal se bez obalu, tvář stále stejně nečitelnou. To nebylo tak zvláštní, kolem se pohybovalo až moc individuí, která by označil za idioty.

„Chceš slyšet, jak mu je, nebo jak řekl, že mu je?" odpověděla na otázku otázkou, a on se pousmál, protože ano, tohle byl David vystižený jednou větou. Neodpovídal, jen neznatelně pozvedl obočí, očima vyhledávaje ty její, čímž jí naznačil, ať mluví dál.

„Vypadal příšerně. Tak nějak unaveně. Nelíbí se mi to," řekla popravdě.

Nechtěl za ním chodit jen proto, aby se nechal znovu vyhodit, ale tohle přece nemuseli…

V tu chvíli mu jeho milenec připadal naprosto stupidní. Kolik jim bylo, aby hráli takhle dementní hry? Měl by se na Davidova slova vykašlat a prostě za ním jet. Nechtěl. Neměl zájem si znova poslechnout, že tam nemá co dělat a že ho David u sebe v bytě nechce o nic déle, než to bylo nutné.

„Nechci tam," řekl po pravdě, když viděl, jak ho jeho přítelkyně pozoruje.

„Ale pojedeš," řekla smířlivě a nepatrně se na něj usmála. „Stejně, jako tehdy u jezera, bys ho ani teď nenechal umřít. Máš ho na to až moc rád." Ruku mu položila na rameno, hlas jemný a povzbudivý.

Nepatrně povytáhl obočí.

„Jak si můžeš bejt tak jistá?" odtušil a ona se usmála ještě víc.

„Sbalil sis pyžamo a kartáček, nemám pravdu?" Kývla směrem k jeho plátěnce, plnější než dopoledne.

Měla. To by jí samozřejmě nepřiznal.

„První se podívám, co Jeho Veličenstvo poroučí," řekl odevzdaně a vytáhl z knihy vzkaz popsaný úhledným písmem, které moc dobře znal.

„Čti. A vnímej i to, co je napsáno mezi řádky. Cítíš se podvedený a zrazený, ale já stále nechápu proč? Nedokážu rozlišit, kterou Tvou část mám vnímat. Řídím se tedy slovy. Všechno ostatní mi ale ukazuje, že Tvá slova Tvému jednání protiřečí. Syde, měli bychom to ukončit, já Ti ubližuji, jsem z Tebe zmatený, a za dva týdny se budeme potkávat ve škole. Já si to nedovedu představit. Jestli po mně žádáš jen sex… ten Ti může dát kdokoli, na koho jen zamrkáš. Jestli je to jinak, tak mi to řekni do očí. Možná jsem sobec, ale já potřebuju stát pevně na zemi, pochop…"

Na chvíli černovlásek jen stěží odolal chuti neznatelně se zamračit. Číst mezi řádky znamenalo vidět v tom textu, že se do něj David zamiloval a že by od něj chtěl slyšet to samé, a vnímat něco takového pak nutně muselo vést k uvědomění, že Syd skutečně cítil to samé. A to pro něj bylo něčím tak nebezpečným, že se jeho podvědomí snažilo, jak jen mohlo, všechno mu schovat – a on nechápal…

Věděl jen jedno. Měl by za ním jet. Protože on Davida opustit nechtěl.

Proč? Hrálo mu to v hlavě jako zmatená píseň, porouchaná gramofonová deska. Proč? Protože…?

Chtěl ho jen na sex, to ano. Proč ten sex nechtěl od někoho jiného? Protože si nedovedl představit zase se vyspat s někým, kdo se pod ním položí a předá mu veškerou moc, o tu on nestál. A zároveň, to, co ukazoval Davidovi, byla část jeho, která byla až moc křehká a zranitelná. Část, kterou už lidi jednou zlomili a která se nyní schovávala. Aby se někým nechal pomilovat, na to tomu někomu musel bezmezně věřit. A on nechtěl nacházet další takové vztahy a lidi. Dva stačili. Už ti ho mohli rozbít.

Nevěděl to. Ale uvědomoval si to.

„Běž za ním," řekla mu jemně jeho společnice a on přikývl, jako by nezáleželo vůbec na ničem jiném. A šel, přestože stále tak úplně nechtěl. Vadilo mu slyšet, že jej David zase nabádá k rozchodu, vadilo mu, že kdyby na to přišlo, blonďák by za ně dva nijak nebojoval a s největší radostí by jej nechal odejít. Ještě by mu řekl, že to tak mělo být. Syd nechtěl. Ale už vůbec nechtěl, aby se David někde trápil nemocný.

Ještě před vstupem do domu se Syd stavil v blízké samoobsluze, kde nakoupil všechny suroviny na jednoduchou polévku. Spolu se zeleninou a dalšími ingrediencemi vzal pečivo, rohlíky, šunku a máslo, poněvadž si nebyl jist, na co přesně David bude mít chuť. Až pak se konečně přemístil k domu, kde vklouzl dovnitř spolu s jakýmsi postarším, mile se usmívajícím mužem, a vyšel do požadovaného patra.

Byl klidný, stále. Vlastně na nic nemyslel. A stejně, když na dveře klepal, obalil jej tak cizí pocit, až to bylo zvláštní.

David málem slabé klepání na dveře neslyšel. Ležel zachumlaný v dece, v televizi puštěný nějaký dokument, který ale mnoho nevnímal. Přemýšlel nad Sydem, jak jinak. Ten kluk okupoval jeho mysl neustále. Všechno ho to svým způsobem mrzelo. Byl si jistý, že k němu cítí mnohem větší náklonnost než jen jako ke klukovi, který mu jednou za čas pomůže ulevit jeho choutkám. Jistěže to plynulo z toho, že v poslední době byli spolu neustále… Chápal, že u jezera to byla svým způsobem nezbytnost, protože by se jinak unudili. I Sydovu snahu dostat se z města by přijal jako fakt, že je to pro mladého kluka žijícího u rodičů a nemajícího mnoho přátel příjemné rozptýlení. Jen stále nechápal, proč zrovna on byl ten, koho si vybral jako kámoše, se kterým by rád trávil všechno své volno i v Praze. Stále se spolu hádali. David nechápal myšlení Syda, Syd zase nerozuměl, proč se David chová tak odmítavě. Nechtěl všechen svůj čas dát jemu, protože tušil, kam by ho to zavedlo.

Toužil po vztahu, po normálním životě, teď tím víc, když už ho nesvazovala neustálá neochota ukazovat svou orientaci na veřejnosti. To se Sydem nebylo možné. Nejen proto, že jejich vztah by musel být utajovaný, ale hlavně proto, že sám Syd o tohle nestál. A David zase nestál o to se klepat před každým rohem, kde je kdo uvidí a načapá. Za jakou cenu? Za pár hvězdných orgasmů? Ne, na těch už jeho priority nestály. Jenže Syd by nikdy nedokázal říct – jsem tvůj přítel – se vším všudy. Měl ho jen na sex, a až se ho nabaží, s klidem ho pošle do háje. Tohle tvrdil, ale choval se opravdu podle těchto slov? Opečovával ho jako milovaného přítele, hádal se s ním jako s manželem po pěti letech manželství, chtěl s ním neustále trávit čas. Nedělají tohle lidé, kteří to s tím druhým myslí vážně? David nechtěl přemýšlet o lásce, k Sydovi se tohle slovo až směšně nehodilo. Uvažoval spíš o vztahu dvou lidí, kteří si věří, chtějí spolu být, a láska se v tomto případě nemusí vůbec zmiňovat, ta v něm prostě je natolik přirozeně, že se o ní lidé nemusí ujišťovat slovy. Jen ji z toho druhého cítí. Teď jen David nevěděl, jestli není jeho cit nějaký porouchaný. On ji cítil ze Syda tolikrát… Tolikrát si říkal, že není možné, aby na něm mohl takhle lpět, pokud by k němu nic necítil. Možná si to jen nalhával. Možná si to přál…

Další, již více důsledné zabušení, ho probralo z přemýšlení, a tak se s těžkostmi vyhrabal z deky. Tentokrát to tipoval na tu sousedku. Možná by bylo dobré neotevírat vůbec. Neměl dnes kapacitu poslouchat, jak neuklidil chodbu a nechodí na každoměsíční schůze, které se konají dole v kočárkárně, kterou si obyvatelé přeměnili na útulnou kavárnu a drbárnu.

Otevřel a v hlavě měl připravený proslov, kterým se paní Vavříčkové omluví a přislíbí brzký úklid. Jenže místo útlé stařenky s hlasem hodným operní zpěvačky uviděl drobného černovláska.

Nechápavě zamrkal, jako by se chtěl ujistit, že se mu to nezdá. Nezdálo.

„Ahoj," řekl nejistě a protřel si oči. „Pojď dál."

Syd okolo něj proklouzl a David uviděl v jeho ruce tašku plnou zeleniny.

„Syde, nemusel jsi nic kupovat. Po práci jsem se stavil v marketu. Ale pokud potřebuješ něco vysvětlit…," začal, ale Syd ho dál mluvit nenechal.

„Nepotřebuju," zastavil Davida naprosto jednoduše a prohlédl si ho od hlavy až k patám. Okrajově zavnímal, jak se v něm cosi nepříjemně sevřelo. „Ty teď taky nepotřebuješ nic vysvětlovat. Rozhodně nevypadáš, jako že je ti fajn. Pojď," řekl, možná krapet vyčítavě, chytil Davida za ruku a bez dalších slov jej zavedl do jeho ložnice, kde ho posadil na postel. Zdál se, jako by už myšlenkami napůl spal, nehádal se a dělal, co po něm Syd chtěl. Snad jen v očích se mu odrážela němá výtka, jako by se Syda ptal, jestli má tohle všechno skutečně zapotřebí. Na to už byl černovlásek zvyklý.

„Lehni si, potřebuješ se prospat. A pak se najíš, něco ti uvařím, ale teď si musíš odpočinout. V klidu," řekl a vypnul mu televizi, načež se vyčítavý pohled stal ještě vyčítavějším. Z vlastních zkušeností ale Syd věděl, že se bolest jeho hlavy vždy jen zhoršovala s přibývajícím hlukem. Ani hudbu tehdy nemohl poslouchat – ze začátku se zdálo, že je všechno v pořádku, za hodinu, dvě, tři ale přišla taková migréna, že měl chuť osobně vykuchat výrobce prášků proti bolesti, nacpat do nich platíčko jejich výrobku a zeptat se, jestli to pomáhá.

Pohled mu znovu padl na blonďáka, který si nyní lehal do postele a natahoval se pro peřinu. Přikryl jej. Nemínil se zaobírat tím, že pro něj dělal věci, které mu hned další den David vyčte s tím, že přece není dítě. Toho večera mu každá pomoc přišla vhod. A pak, když se zadíval do jeho tváře a uviděl bolestí a únavou poznamenané oči, mohl cítit, jak se mu vlastní srdce rozbušilo.

Znovu se k němu posadil, sklonil se a objal ležícího muže kolem krku. Ve vlasech cítil jeho dech. Jen na chvíli, takovou, aby si stihl poslechnout tep jeho srdce. Jak dlouho se neviděli? Den. Možná den a hodinu, dvě. Nebylo to tak, že by Davida vyloženě postrádal a stýskalo se mu. Ale být zase u něj bylo vlastně tak příjemné. Jako být zase úplný.

Odtáhl se, aby si viděli do očí, a aniž by to mohl jakkoli ovlivnit, jeho vlastní krapítek roztály. Natáhl se a jemně jej políbil na tvář.

„Buď v pořádku," řekl tiše, rty stáčeje v drobný úsměv, trochu unavený. Bylo vidět, jak jeho milenec trpí, a on mu od té bolesti chtěl ulevit…

Odtáhl se, sebral tašku, která do té doby ležela na zemi vedle nočního stolku, a pokoj opustil, zavíraje za sebou dveře. Věděl, kde má David kuchyňskou linku, ostatně, na malém prostoru jeho bytu bylo takřka nemožné ztratit něco tak velkého. Naprosto automaticky k ní přešel a postupně začal otvírat všechny přihrádky a poličky, aby zjistil, kde měl jeho milenec jaké nádobí.

Jeho systém udržování pořádku byl hodně podobný, ačkoli možná trochu víc logický. Co většinou používal společně, to měl u sebe. Davidův pořádek trochu působil, jako by někdo před ním měl všechny ty věci takhle a blonďák to udržoval, protože si zvykl a nechtělo se mu to měnit.

Chyba. Jednou mu to černovlásek přeorganizuje, ale to mohlo počkat. Teď by ho za to David vykuchal.

Pořádek jako takový se mu ale líbil a on se v kuchyňce po chvíli vyznal natolik, aby si nachystal, co potřeboval a pustil se do krájení zeleniny.

Bylo to vlastně neskutečně zvláštní. Ten prostor jako by dýchal Davidovou přítomností, všechno tam svědčilo o jeho stylu života a o tom, že v obou místnostech skutečně bydlel, žil, nejen existoval. Byl to jeho domov. A stejně se Syd rozhodně necítil jako na návštěvě, kde by s nohama přitaženýma k hrudi nekomfortně obdivoval vybavení obýváku. Všechno pro něj bylo naprosto automatické, vařil a použité náčiní pak uklízel do myčky, jako by to bylo samozřejmé, jako by tak fungoval celý život a nyní nijak nevycházel ze zaběhlého standardu.

Nebyl Davidova návštěva. Neměl povoleno tu bydlet. Ale jeho přítomnost na tom místě byla tak přirozená, jako by tam prostě patřil odjakživa.

David se probral asi po hodině, protože rýma ho nenechala v klidu spát. Měl totálně ucpaný nos.

Před tím, než Syd přišel, se snažil odpočívat, myšlenky na něj ho však nenechávaly upadnout do posilujícího spánku. Jakmile ale slyšel tiché kroky vedle z kuchyně a věděl, že jsou Sydovy, zalomil to snad dřív, než položil hlavu na polštář. Jako kdyby jeho přítomnost vyřešila pochybnosti a zodpověděla otázky, kterými se trápil. Nebyla to pravda, přesto byl klidnější. A také proto se jako malé dítě nechal uložit do postele a neprotestoval. Věděl dobře, že pokud chce zítra nějak fungovat, dnes se musí dát dohromady.

Zaposlouchal se, jestli uslyší zvuky přítomnosti černovláska, ale v bytě bylo ticho. Možná odešel. Možná mu jen nakoupil, uvařil a opustil ho. Davida překvapilo, jak moc ho tato skutečnost zasáhla.

Zvedl se a otřásl se zimou, přestože věděl, že v bytě je příjemně a z otevřeného okna proudí horký srpnový vzduch. Doufal, že nemá teplotu, nedokázal to ale odhadnout. Teplotami netrpěl, a pokud už ji dostal, totálně ho skolila, i když byla jen slabá.

Zabalil se do deky a šoural se do kuchyně. Tu měl příčkou rozdělenou na dvě části a v té druhé, velmi úsporné na prostor, které s nadšením říkal obývací pokoj, seděl na pohovce Syd a se soustředěným výrazem čmáral cosi do pracovního listu, který mu poslal po Johaně.

Syd jej nezaregistroval, a tak měl David čas si jej prohlédnout. Vypadal… jinak. Na čele mu vystoupla drobná vráska a David by nepochyboval, že kdyby to psal obyčejnou tužkou, její konec by byl okousaný.

Zašimralo ho v nose, kýchl. Tím byla jeho přítomnost vyzrazena a on měl opět možnost se podívat do starostlivých očí svého milence. Kolik měl Syd vůbec tváří? A kolik z nich bylo opravdu přirozených, plynoucích z jeho samotného?

„Dal bych si nějaké to jídlo, prosím," zaskřehotal. Hlasivky na tom byly stále hůř. Netušil, jestli v tomto stavu vůbec dojde zítra do školy. Zapřemýšlel, co mají za program a jestli by se přece jen nemohl omluvit. Věděl, že ve čtvrtek tam musí být jistě, proběhne příprava na Sydův reparát. Ale zítra se snad budou jen dopilovávat rozvrhy a rozdělovat třídy. U toho být nutně nemusel.

Syd pouze přikývl, odložil, co měl rozdělané a přemístil se zpět do kuchyně, kde už z většího hrnce voněla jedna z jeho dobře nacvičených polévek. Uměl jich dost, sám měl hodně rád dýňovou a batátovou – přestože dýně i batáty jinak nemusel –, a pokud z ní někdo vylovil všechny houby, nevadila mu ani kulajda. Taky miloval vývary a hráškovou… Možná by se jich mohl naučit víc. Přece jen, pokud hodlal existovat s Davidem, měl by se na vaření nějakým způsobem podílet, jelikož jak se zdálo, jeho přítel nebyl úplně zručný v tomto směru. Tedy byl, což o to, ale miloval olivy a koření, které Syd nesnášel. Vždycky by měl mít jistotu, že kdyby David vytvořil něco jedovatého, on neumře hlady.

Předtím, než jídlo nabral, ale z malého košíčku v rohu linky vylovil skleněný teploměr, který tam spatřil už při prohledávání, kde má David který hrnec. Jistě, viděl tam i jeden digitální a jeden, který působil nanejvýš moderně, tomuhle ale věřil nejvíc. Možná měřil dlouho, ale byl jednoduchý a smysluplný. Přiměl Davida zvednout jednu paži a strčil mu pod ni chladnou tyčinku, čímž muži způsobil husí kůži. Pousmál se na něj, jako by jej tím chtěl utišit. Říct, že to za chvíli přejde.

„Vydrž. Udělám ti čaj. Asi bys víc ocenil kafe, ale bylinky budou o něco účinnější," řekl a dal vařit vodu. Pak vytáhl jeden z hlubokých talířů, naběračku – zhodnotil, že David bude nutně potřebovat novou a větší – a odkryl hrnec, z něhož k němu okamžitě vystoupala příjemná zeleninová vůně. Ze směsi se stále ještě kouřilo. Doufal, že se mu David neopaří.

Postavil polévku před něj a vrátil se k čaji, který zalil a nechal bylinky chvíli louhovat. Mezitím mu zpod paže vzal teploměr, který David do té doby poslušně držel. Musel už být opravdu unavený a nemocný, Syd nepochyboval, že jinak by ho nikdy neposlouchal.

Zkontroloval hodnotu, kterou skleněná tyčinka ukazovala. Položil Davidovi ruku na čelo, aby výsledky měření ověřil. Bylo teplé, možná teplejší, než bylo běžné, a stejně se jeho milenec choulil v dece. Teploměr hlásal 37,2. Raději se vrátil k pohovce, vedle které v pleteném koši našel další záložní deky, a vytáhl jednu huňatou, od pohledu teplejší, než jakou měl David nyní na sobě. Zezadu k němu přistoupil a zabalil jej do ní, u čehož jej už jen z principu musel na chvíli obejmout. Co nemusel, bylo zabořit si obličej do jeho ramene a chvíli tak s ním zůstat. Stejně to udělal. Na chvíli.

Podal Davidovi hotový čaj. K polívce mu vytáhl rohlíky, které koupil spolu se zeleninou, a postavil je před něj.

„Kdybys měl chuť ještě na něco, mám šunku, nebo ti na ně můžu něco namazat, ale nejsem si jistej, jestli to udržíš. Máš hlad?"

Mluvil na něj tiše, protože si sám pamatoval, jak jeho samého bolívala hlava, když do něj v takových stavech hučela matka.

„Ta polévka bude stačit, děkuji," šeptl David a oceňoval, že byl Syd tichý a odpustil si své dlouhé monology, kterými ho jindy s takovou radostí obdarovával.

Měl hlad. Přestože mu bylo mizerně a chuť na jídlo neměl. V žaludku mu kručelo a byl bolestivě stažený. Horká polévka ho hned po první lžíci vnitřně zahřála, a tak do sebe nasoukal celou porci i s pečivem.

„Byla dobrá, děkuji ti."

Syd se pousmál, sebral oba talíře a začal uklízet poslední nádobí. Jakmile naplnil myčku, chvíli hleděl na ovládání a pak ji zapnul. David se nestačil divit, jak přirozeně se Syd chová v neznámém prostředí. Připadalo mu, jako by tu žil a vařil už celé měsíce.

Mezitím mu ještě stihl prohrabat spodní šuplík, ve kterém předtím objevil léky, a najít, co vždycky zabíralo jemu.

„Bral sis něco? Jestli ne, zkus nějaké tyhle, podle toho, co tě bolí nejvíc," odtušil a sám si nalil trochu polévky. Až když viděl, že má David všechno, co potřebuje, posadil se k němu i on sám a pustil se do jídla.

„Jo a dal jsi nějak vědět řediteli, že zejtra nedorazíš? V tomhle stavu nemůžeš do práce," řekl jemně, ale důsledně. Tak nějak by šly popsat všechny jeho činy toho večera.

„Udělám to zítra, třeba mi ráno bude líp," zašeptal David, ale když viděl skeptický pohled Syda, zakroutil hlavou. „Dobře, panímámo, udělám to hned."

Nadatloval rychlou SMS řediteli, že se omlouvá, a téměř vzápětí mu přišla odpověď, že zítra jej nebudou postrádat a všechno podstatné mu Robert řekne později.

Jak tak pochopil, náčelník už musel vědět, že se s Robem znají déle než jen za ten první den, ale neřešil to. Robert mu jistě nevykládal, že spolu kdysi chodili.

„Co budeme dělat? Já nejspíš teď spát nepůjdu, pak bych neusnul v noci. Na učení tebe ani své nemám pomyšlení… Chceš tu zůstat?" podíval se na něj plaše. Pochyboval o tom, že by se teď hned Syd sbalil a odkráčel domů s pocitem, že jeho povinnost se postarat je u konce, ale přesto měl divný pocit. Dokázal se o sebe postarat, nebyl zase tak úplně nemožný, že by si nedokázal uvařit čaj, ale zkrátka nechtěl v tuto chvíli zůstat sám. Kromě toho byl Syd nezvykle tichý. Takového ho měl rád. S takovým Sydem se mu existovalo krásně.

Černovlásek i po té otázce hodnou chvíli mlčel, snaže se utišit cosi v sobě, co jej nepříjemně bodlo.

Vadilo mu, jak David něco takového vyslovil. Proč jej ještě včera vyhazoval a vypadal, jako by se skoro bál, že s ním Syd zůstane, a dnes se naopak bál, že odejde? Vážně to bylo jen jeho bídným stavem? Jestli ano, pak měl skutečně důvod cítit se využitý, to se ale nedělo, protože ostatně, on o tom nevěděl. A kdyby věděl, neřešil by to. Proč se jej na něco takového David vůbec ptal? Nevěděl, že s ním Syd chtěl zůstat celou dobu? Od Mácháče dodnes, neustále mu to opakoval.

„Samozřejmě," odtušil klidně, jako by vůbec o nic nešlo. Stále mu tak úplně neodpustil a bylo to na něm poznat, ale nechtěl to teď řešit. „Ty půjdeš do postele. Spát nemusíš, ale měl bys být v teple. Já bych se asi šel vysprchovat, ať nemáš v posteli špínu," řekl, čímž zároveň zopakoval Davidova slova z jejich snad první pořádné hádky, a nepatrně se u toho pousmál.

„A pak, záleží, na co budeš mít energii. Jestli se ti bude chtít mluvit, můžeš mi říct, jakej byl první den ve škole. Jestli poslouchat, budeš si muset vymyslet, co bys ode mě chtěl slyšet. Problém nemám, jen Doriana bych asi vynechal. V rámci zachování svejch mozkovejch buněk. Zahrál bych si s tebou něco, třeba šachy, ale nevím, jestli by tě u toho nezačala bolet hlava. Rád bych tě porazil, až budeš při smyslech, tohle by se nepočítalo, takže… mohl bys mi třeba ukázat fotoalbum? Vás s Věříkem, když jste byli malý, kamarády, rodinu a tak?" zeptal se. Ta představa se mu líbila asi nejvíc, zachumlat se spolu pod deku, dívat se společně do minulosti, to bylo takové důvěrné a vlastně krásné, sbližovací. Znamenalo to sdílet spolu další kousek života, poznat se ještě intimněji.

„Rozmysli si to, mně je to jedno," řekl mu ještě, zatímco si David lehal zpět na postel a on lovil ve své plátěnce, aby vytáhl čisté trenky a tričko z Itálie, které doma stihl vyprat. Dnes jej hodlal znovu využít.

David poslouchal jemné šumění sprchy a se zavřenýma očima zase začal přemýšlet. Jaké by to asi bylo, kdyby spolu bydleli? Kdyby spolu žili? Dokázal by vedle sebe snést takovou vichřici, jakou byl Syd? Otevřel oči a zatřásl hlavou. Na co to myslel? Proč by spolu měli žít?

Protože Syd potřeboval útočiště kvůli nesnesitelným rodičům? Jenže Davidův byt nebyl žádný azylový dům. Takhle to nefungovalo. Mohl ho zachránit od opakování ročníku, ale před jeho samým ho zachránit nedokáže. Choval se tak jenom proto, že nechtěl být doma? Nejspíš ano. To bylo dost hořké poznání, ale jinak si to nedovedl vysvětlit. Nevěřil tomu, že by mu lhal a zatajoval skutečnost, že se do něj zamiloval a tím pádem s ním chtěl trávit všechen čas. Tolikrát ho vyvedl z omylu a pevně a bez jakýchkoli triků Davida ujišťoval, že s ním nic jiného než postel sdílet nechce. Na druhou stranu, k čemu potřeboval vidět jeho fotky z mládí, dětství? Tohle už byl zájem vysoce převyšující postelový vztah.

Protřel si oči a zase je zavřel. Bolela ho hlava a pochyboval, že její bolest pramení jen z nemoci a ucpaného nosu. Tohle si musí definitivně ujasnit. Co když se rozhodne se vrátit k Robertovi? Jak by na to Syd reagoval? Nevěřil tomu, že by mávl rukou a poslal ho do jiné náruče s ujištěním, že je vlastně všechno v pořádku.

Ucítil vůni svého sprchového gelu a postel vedle něj se prohnula. Neslyšel Syda přicházet, byl jako myška. Snad si myslel, že David spí. Na jednu stranu byl tak ohleduplný, starostlivý… Všechno bylo postavené na hlavu. Pootevřel oči, když ucítil dlaň na svém čele.

„Nespím. Rád bych si promluvil. Chtěl bych vědět, jak to všechno vnímáš ty? Proč se za mnou chceš nastěhovat? Jak bys chtěl, aby to mezi námi pokračovalo dál?"

Syd už byl opřený o polštář a přikrytý až po pás, spíš proto, že to bylo příjemné, než že by mu byla zima. Bezemočně se zadíval před sebe. Tohle zrovna byla ta horší varianta toho, co mohli dělat. Byl po celém dni unavený a takový rozhovor se v jejich případě – v Davidově – většinou zvrhl v cosi dlouhého a vyčerpávajícího, co stejně nikdy nevedlo k vzájemné spokojenosti. Na tyhle otázky už odpovídal, mockrát.

„Neřekl jsem, že se sem chci nastěhovat, to zní dost trvale. Řekl jsem, že tu chci přespávat, a když už tu budu přespávat, přenesl bych si na to nějaký oblečení, školu a hygienu. Nechci sem nosit celej svůj pokoj. Ale jestli se ptáš obecně, proč tu chci vůbec bejt – zkoušel jsi někdy šukat na dálku?" zeptal se s lehce pozdviženým obočím a do hlasu se mu přitom pomalu a jistě začínala prolínat ironie, která jako povětšinou znázorňovala, že se něčemu brání, že sám sobě lže, nebo že se necítí úplně komfortně. Nyní šlo o kombinaci všech tří faktorů. Taky se snažil odvést Davidovu pozornost.

„Bydlím docela daleko odsud a vzhledem k tomu, že ty jsi schopen se k něčemu dostat až dvě hodiny po večeři – v lepším případě – přijde mi lepší tu pak rovnou zůstat. Proč bych se celou noc dopravoval k sobě, tuplem když odsud je to do školy blíž? Ty tu nemáš rodiče ani jiný příbuzný, nic, co by se vylučovalo s mojí přítomností. Takže k poslední otázce, viděl bych to úplně jednoduše, protože tak já k tomuhle všemu přistupuju. Nerad bych, abys v tom hledal něco, co ti nemůžu dát. Ale ty tu máš volno a pro mě je to výhodnější, navíc mi nevadí tvoje společnost, a když se k něčemu dostaneš, docela ti to jde, takže jsem veskrze spokojenej."

Tohle bolelo. Opravdu bolelo a Syd tak nějak podvědomě vnímal, jak jej začalo nepříjemně pálit srdce a vysílat mu do celého těla studenou, jedovatou krev. Jako by se měl co chvíli sesypat. A přesto, jeho tvář byla stále stejně chladná a stejně sebejistá, protože on si byl jistý. Jako vždycky.

David jen pokýval hlavou a nalil si čaj z termosky. Dával si na čas, netušil, nakolik to, co se mu snažil říct, může být pro něj bolestivé. Ale pokud by vzal na vědomí všechna jeho slova a odsunul pocity a nevyřčené prosby, které z něj vycítil, neměl by s tím mít Syd problém. Věřil jeho slovům.

„Dobře tedy, ujistil jsi mě v tom, co už jsi mi párkrát řekl. Já přece netvrdím, že tu nesmíš přespat nikdy. Jen ti zkrátka nemíním vyklízet police ve skříni a v koupelně. Zase tolik věcí na to občasné přespání nepotřebuješ. Pár kusů spodního prádla a kartáček, nic víc není nutné. Přemýšlel jsem o tom, o čem jsme se bavili na Moravě… Tenkrát jsem řekl, že si nikoho hledat nebudu. Říkal jsem ti pravdu, ale to neznamená, že takhle budeme živořit desetiletí. Ve chvíli, kdy zjistím, že jsem narazil na partnera, se kterým bych mohl mít vztah, půjdu za ním. Nejsem mládě, kterému nevadí nezávazně si laškovat v posteli. Je mi třicet, stárnu a chci se usadit. A jsem gay, jakou budu mít možnost si najít partnera, až budu starý a škaredý? V tomto mají heterouši velkou výhodu. Přilepí se na ně ženská se dvěma dětmi, i když je jim padesát. Ale to tě nejspíš nezajímá…," odmlčel se. „Na naši školu nastoupil nový učitel. Je to můj bývalý přítel… Ptal se mě, jestli někoho mám… Řekl jsem, že ano, ale…"

Chvíli bylo ticho. David jen skenoval řeč jeho těla i výraz, kterým by mohl odhalit jeho opravdové pocity. Podle toho, co tvrdil, by tohle všechno měl přejít s chladným pohledem. Ten ale neviděl. Syd byl jako vždycky schovaný za svými hradbami, nečitelný…

V prvních chvílích po doznění Davidových odmítavých slov ani Syd nevěděl, jak přesně se cítit. Všechno v něm se zkroutilo a začalo zápasit, potřeboval by se schovat úplně, obrnit, jako to dělával v průběhu jejich hádek. Omdlít, zničit, dostat se pryč.

David se s ním chtěl rozejít. Nevnímal to. David se s ním chtěl rozejít. Necítil vůbec nic. David se s ním chtěl rozejít, rozejít, rozejít. Šlo to tak vůbec nazvat? Nikdy spolu nebyli. David se chtěl rozejít. A najednou, jako blesk z čistého nebe, se dostavil i pocit stejný, jako kdyby jej někdo nakopl. Každý orgán v jeho těle se nepříjemně zkroutil.

David se chtěl rozejít. Proč? Úplně první myšlenka, která ho napadala, byla – co ti nedávám? Co přesně je ve vztahu, tak, jak si ho představuješ, jinak než v tom, co máme mezi sebou? Jenže to bylo přesně to, co celou dobu zaráželo i Davida.

„Upřímně," začal Syd a kriticky si Davida prohlédl. A pak se zadíval do jeho očí. Věděl, že když lidem bez problému kouká do očí, nikdy nepoznají, co v sobě skrývá. Bylo tak lehké přehlédnout, co bylo vlastně zřejmé. „Nepřekvapuje mě to."

A co bylo fascinující, skutečně to tak cítil. Zevnitř i zvenčí, všude. Nic tím neskrýval. Tohle byl David, ten, který neustále měnil postoje a názory. Pro kterého byl chvíli to nejlepší, co ho mohlo potkat, a chvíli osina v zadku. Ten, který si ho chvíli držel u sebe a chvíli ho odstrkoval. A tehdy se stalo něco, co snad ještě nikdy. Všechny emoce odpluly. Úplně. Tak náhle, že i jeho podvědomí se na chvíli leklo.

A zůstalo jen zklamání.

„To, že jsi něco na Moravě řekl, tehdy to byla naprostá pravda – dokonce jsi to tak cítil, já ti to věřím – a teď to, po třech čtyřech dnech máš úplně jinak. A zase to tak cejtíš. Je mi to jasný. Nepřekvapuje mě ani to, že ses mnou nechal balit měsíc – dlouhej měsíc – a chlapa, od kterýho očekáváš zázrak a cukrbliky, na který mimochodem nejseš, tu máš den a přemýšlíš nad ním jako nad skvělou možností. Asi bys měl vědět, že takhle život nefunguje a že to, co ty chceš, je úplná blbost, ale budiž, když se ti to líbí, nebudu ti do toho mluvit."

Nebyly v tom žádné city. Jen prázdno, jen zklamání, jen trocha jedu. A pohrdání. Takové, jaké Davidovi posledně věnoval před začátkem prázdnin.

„Ty si vždycky všechno přebereš po svém, že? Řekl jsem tenkrát, že pokud bych si někoho v Praze našel, neměl bych výčitky, protože spolu mimo postel nic nesdílíme. Ale já bych nikoho takového nehledal, na to mám tebe. Ovšem taky jsem tě upozornil, a ne jednou, že bych rád někoho, s kým mi bude dobře, na delší dobu. S kým si budu rozumět nejen v posteli. Ty se mě jednou nabažíš, přestanu tě bavit a pošleš mě do háje, protože jsme si nic neslíbili. Od Roberta neočekávám zázrak, znám ho, žil jsem s ním dva roky. Vím, jaký je, co má rád a co naopak rád nemá. Znám všechny jeho neřesti a libůstky. Kromě jedné jediné věci, která nakonec náš vztah poslala do kopru, jsme se snad ani jednou pořádně nepohádali. Cítím, ano, cítím hodně věcí a hlavně cítím, jak moc jsi jedovatý. Vzpomínáš a překrucuješ všechno. Taky bys někdy mohl zkusit cítit. Vyčítáš mi, že jsem se nechal balit měsíc? To nemyslíš vážně? Pokud ti to přišlo jako dlouhá doba, proč jsi to nevzdal? Nejsem jediný teplý chlap v okolí. A Syde, život funguje přesně tak, jak s ním naložíš…"

Syd pozvedl obočí, rozhodnut na Davidova slova nereagovat.

„Rád bych připomněl – celou tu dobu jsi mi neustále omílal o hlavu, že si tě hlídám jako svoji princeznu, aby mi tě náhodou někdo nesebral. Tvrdils, že nic takovýho není potřeba. K tomu asi není potřeba dodávat nic moc dalšího. Ačkoli jsi to tak tehdy nepochybně cejtil. Fajn, chceš si zašukat s bejvalým, zašukej si, je mi to vesměs jedno. Ode mě bys chtěl co? Posvětit to, pogratulovat, nebo bych měl čekat doma svlečenej, kdyby sis to uprostřed sexu rozmyslel?" řekl s ironií sobě vlastní, jako by Davidovi říkal – proč mě tím vůbec zatěžuješ? Vidíš, nakolik mě to zajímá? – To nebyla pravda, zajímalo ho to. Ale chtěl takhle znít. Nic jej nechránilo tolik, jako usmát se svým naprosto běžným způsobem a dělat si z tak vážných témat krutou, naprosto nevhodnou legraci.

„Tak poslouchej, Syde, že si mě hlídáš jako princeznu jsem ti řekl jednou, a i kdybych ti to opravdu omílal, je to pravda – hlídáš si ty mě. Ne já tebe. Dělej si, co uznáš za vhodné, jen pokud by sis někoho našel, tak prosím použij kondom. Ani mi to nemusíš říkat, pokud nechceš. A pokud tě tak trápí, že jsem ti řekl o Robertovi, tak jsem to udělal z toho důvodu, abys jednou nebyl překvapený. Třeba bys nebyl, já nevím, ale přišlo mi fér ti sdělit, že se to může stát."

Sydovo pozdvižené obočí se pomalu vrátilo na své původní místo a on se lépe opřel, na tvář si pouštěje únavu a vyčerpání. V jeho podání to bylo něco jako dlouhý povzdech.

„Nechme to bejt. Tohle nepotřebuješ rozebírat ani ty, ani já. Jediný, co mě napadá – jak dlouho si chceš ještě držet mě? Předpokládám teda, že my dva skončíme, jakmile budete vy spolu. I kdyby to jemu nevadilo, nebudu tvoje bokovka k němu. Nebo by byl on tvoje bokovka ke mně? Nezajímá mě to. Kolik máme ještě času? Zhruba?"

Když mu ta myšlenka přišla do hlavy, konečně si – zcela podvědomě – uvědomil, že byl vlastně v cizím prostředí, v cizí posteli, a co bylo nejhorší, na úplně drobný moment měl dokonce pocit, že tam ležel s cizím člověkem. Jen na chvíli. A sevřela jej v ní úzkost.

„Co prosím? Tys nic nepochopil, že? Nejsi moje bokovka a nikdy nebudeš a nebude ani nikdo jiný. Vždycky budu mít jen jednoho partnera, a čím víc se tady s tebou bavím, tím víc zjišťuju, že s tebou je soužití neslučitelné. Mám ti říct datum? Co je to za blbost? Já jsem nikomu nic neslíbil, ani Robertovi, nikomu! A hlavně, já si tě nedržím, jsi svobodný. Můžeš si dělat, co chceš! Syde, mám tě rád. Mám tě rád jako kamaráda, jako parťáka do postele, oceňuji, jak se o mě staráš a co všechno jsi pro mě udělal, když mi bylo zle, ale nemůžeš mi dát to, co bych rád měl, a já to chápu. Jsi mladý, proč by ses měl nějakými sliby uvazovat ke staršímu chlapovi, který ti nerozumí a jen ti žere nervy. Ale nemůžeš po mně chtít, abych i já jen čekal, kdy si to všechno rozmyslíš a řekneš si – Richter už mě nebaví, je čas jít o dům dál. A k tomuto to dle tvých slov míří. Možná ne za týden, možná ani za měsíc, ale nejpozději za půl roku už mě budeš mít plné zuby."

Hloupé bylo, že ani Syd nevěděl, jak přesně by měl odpovědět. Cítil se prázdný a zároveň rozbolavělý, tělo měl těžké a nepoužitelné. Na bedra mu byla položena zátěž, se kterou se teď propadal kamsi do matrace. Znemožňovala mu dýchat, dívat se před sebe, prostě existovat. Hrdlo se mu nepříjemně stáhlo.

Bylo to zoufalství, co jím ve vlnách procházelo. Protože to všechno, co David říkal, bylo neskutečně špatně. A on to cítil. Ale zároveň souhlasil s každým jednotlivým slovíčkem.

Věděl, že mu zbývaly snad týdny, snad dny a snad hodiny, v nichž jej měl pouze pro sebe. A aniž by nad tím nějak extra přemýšlel, přesunul se k němu a přehodil si jednu Davidovu paži přes ramena, aby objímala jeho drobné tělo. Sám volně – tak volně, aby to gesto vypadalo jako vždy – ovinul ruce okolo Davidova pasu, hlavu si pokládaje na jeho rameno, a lépe se k jeho boku schoulil. Stehna jeho přikrčených nohou se dotýkala těch Davidových.

Hodnou chvíli pak mlčel. Jeho milenec už nic nedodával, nebránil se ani z něj paži nesundal, a on tam jen seděl, vnímal teplo, které z něj šlo, a tupě, prázdně, naprosto bezemočně pozoroval stěnu před sebou. Zatím ho mohl objímat a držet, zatím to byl on, kdo se k němu mohl přitulit, když cítil, že potřebuje pevný bod uprostřed ničeho, on, kdo se na něj mohl položit a svěřovat mu své myšlenky. Nebo mlčet. On, kdo se tohle snažil dát i Davidovi.

Bylo mu tak neskutečně úzko z té představy, že to bude brzy dělat někdo jiný. Ne do pláče. On neplakal. Ale kdyby mohl, asi by se držel jen stěží. Najednou měl dojem, jako by od něj blonďák pomalu odcházel, i jen tím, že nad takovou možností uvažoval. Chtěl ten pocit zahnat.

„Co se ještě dělo? V práci," zeptal se zcela klidně jako vždy. Chtěl, aby na něj David mluvil, jeho hlas jej uklidňoval. Potřeboval od něj slyšet něco nepodstatného. Dělat, jako by se nic nestalo, eventuálně na to zapomenout. A doufat, že si jeho milenec nakonec přece jen vybere jeho. Možná. Přestože tak by to on sám nikdy neřekl.

David si jej lehce přitáhl k sobě, aby to pro oba bylo pohodlnější, a lehce se mu otřel rty o vlasy. Nebyl to příjemný rozhovor a blonďák cítil, že pro Syda ještě mnohem více než pro něj. Snad by zvládl pochopit, že si na něj Syd zvykl, koneckonců on na něj taky. Nemohl říct, že by mu po případném rozchodu nechyběl. Také nedokázal jen tak smést ten měsíc, kdy spolu byli téměř denně. Zažili spolu i krásné chvíle…

„Ve škole? Tam je skoro všechno při starém. Natřeli vám skříňky a konečně definitivně dodělali tělocvičnu. Přibyl pak ještě další člověk do profesorského sboru. Mladá holka, bude učit matematiku a technologie. Zrovna vyšla vysokou a vypadala dost vyděšeně, i když tam ještě nikdo z žáků nebyl. Tak na ni buďte hodní. Probírala něco s vaším současným matikářem a mám dojem, že věděla, o čem mluví. Nevím ale, kdo z nich vás nakonec na tu matiku bude mít. Jo, a ještě budete mít nového spolužáka. Jmenuje se Jiří Teplý, dost blbé jméno, tak jen doufám, že se nedozvím, že ho někdo ze třídy drtí. V tom případě máš dovoleno mi tohle sdělit. Nechci si z tebe dělat spojku, aby si o tobě začali myslet, že jsi sprostý práskač. Ale pokud jde o šikanu… Však víš, jak se k ní stavím," odmlčel se a uvědomil si, že ho celou dobu, co mluvil, jemně houpal. Snad aby ho utěšil. Přišel mu z toho všeho hodně nešťastný. Nechtěl mu ubližovat, ale copak se takto dalo žít? Zatím to ale nemínil řešit, rozhodl se, že teď to nechá plynout.

„Mám ještě hlad. Můžu si jít ohřát trochu polívky?"

Černovlásek se nepatrně pousmál – stále v tom byla kapka smutku, kterou by nezávislý pozorovatel snad ani neviděl, nešlo si ji odpustit. Pod dekou Davida šťouchl do břicha, něžněji než běžně, ale stále si za to vysloužil útrpný pohled.

„Někdo se nám tu vrací ke svýmu běžnýmu apetitu, nezdá se ti? Díky bohu, kdybys ty přestal jíst, další krok už by bylo jenom zamrznutí pekla a apokalypsa," odtušil a zašklebil se, když si všiml, jak se útrpný výraz na tváři jeho společníka ještě protáhl. Pravda byla, že už si na Davidovu absenci veškerého smyslu pro humor celkem zvykl a všechny jeho grimasy přešel s polibkem na jednu z jeho tváří, což byl jeho způsob dokazování, že bylo všechno jen vtip – možná i omluva za něj, ačkoli tak by to on nikdy neřekl, samozřejmě.

„Ohřeju ti to. Ty budeš sedět, choulit se v dece," řekl, zatímco mu kolem ramen přehazoval oba huňaté zdroje tepla, „a pozorovat moje ladný pohyby. Chápeš, koukat na moje dokonalý křivky a litovat, že si mě nemůžeš vzít hned v ten moment na tom ostrůvku – což mimochodem uděláme, hned co budeš v pohodě."

Zajiskřilo mu v očích.

„Nicméně teď nic, jsi nemocnej, to já bych si nevzal na triko. Ale můžeš se podívat, co dávají v televizi, to bych ti povolil. Kdyby se našlo něco, co bys chtěl vidět… Pojď," chytil jej za ruku, vstal z postele a dovedl si ho do kuchyně, kde mu vrazil do rukou telefon s programem. Ještě než se vydal k lince, se k němu sklonil, pohladil jej po ramenou a políbil ho do vlasů. Bylo fajn být občas vyšší.

Začal mu ohřívat polévku, chystaje u toho zbytek pečiva.

David se přesunul na pohovku u televize a zjišťoval ze Sydova domláceného telefonu, co dneska dávají. Moc nadějí tomu nedával, ale měl plno filmů uložených na externím disku, tak si nakonec mohou vypomoci z vlastních zdrojů. Přesto ho však jeden film zaujal. Životopisné drama jednoho známého geniálního matematika.

„Syde? Ty znáš Johna Forbese Nashe? Tedy, viděl jsi film Čistá duše? Předpokládal bych, že ano, ale přece jen je dost starý a já nemám ponětí, jaké preferuješ filmy ty. Pokud jsi to neviděl, mohl by tě zaujmout," uvažoval. Mezitím už Syd přinesl polévku a posadil se vedle něj. David mu podal zpět telefon.

„Za pět minut začíná na Cinemě, tak jestli chceš chytit začátek, měl by ses jít ještě vyčůrat. Oni nám to sice rozstřihnou reklamou – a protože nekouříme, mohli bychom se o reklamní přestávce trochu pomuchlovat…," řekl vážně a pustil se s chutí do jídla. Bylo mu líp. Horečku měl sice stále, ale přestalo ho bolet v krku a necítil to nepříjemné pnutí na hlasivkách.

Sydovy rty se pomalu, ale jistě začaly stáčet v jeho typický úšklebek, který se stával širším a širším. Do očí se mu vkradly jiskry.

„Nekecej. Tenhle den se zapíše do historie. Zasloužil by si dokumentaci, počkej," podotkl, zapnul na telefonu foťák a vybleskl si překvapeného Davida s pozdviženým obočím. Pak přístroj opět uklidil.

„Chvíle, kdy sám David Richter připustil, že by se rád mazlil," řekl, a když viděl Davidův výraz, rozesmál se.

„To nebude teplota, můj drahý, to bude vysoká horečka. Neblouzníš už? Nevyměnili mi tě?" říkal, stále se ale usmíval. Došel si na záchod, jak mu David radil, a vrátil se ke svému milenci, který v průběhu stihl dojíst. Uklidnil jeho talíř. Prvně se pouze posadil vedle něj, nedalo mu to ale a přehodil přes sebe jednu jeho paži, objal jej kolem pasu a bokem tváře se opřel o blonďákovo rameno. Trochu se tam mačkali, pravda, bylo mu to ale jedno. Byl spokojený.

David nevycházel z údivu. Ještě před chvílí Syd vypadal, jako by mu vzali jeho oblíbený blok, a teď už zase popichuje vosí hnízdo. Evidentně ho to nezasáhlo tak moc, jak si David myslel. A to bylo dobře. Nechtěl ho nijak stresovat, nechtěl mu ublížit, jenže si byl jistý, že tenhle vztah dlouho fungovat nemůže. Byl rád, že to pochopil. Anebo zkrátka jeho slova přešel, nechtěl je poslouchat a vzít na vědomí. Nemínil se tím však v tuto chvíli zabývat, teď by se rád přitulil k horkému tělu a spokojeně se podíval na film, který měl rád.

„Když už jsi tady, musím toho využít. Nemám dojem, že jsi moje kuchařka. Kromě toho, když jsem nemocný a trpím teplotou, jsem emočně náchylnější k tomu prokazovat tělesnou přízeň," objasnil a stáhl si jej k sobě tak, aby si mohli lehnout. Bolely ho všechny klouby a hlavně záda, takže sedět pro něj bylo utrpení. Takhle to bylo i na úzké sedačce mnohem pohodlnější. Ještě přes ně přehodil deku, a i když samotné Sydovo tělo ho hřálo dost, hebounká deka dodávala pocit bezpečí.

Film začal za malou chvíli. Těšil se na něj, neviděl ho už celé roky, ale u první reklamy, kdy jim prodávali spoření, prací prášek a nějaký krém proti vráskám, cítil, jak se mu oči začínají zavírat. Horké tělo, které na něm bylo přitisklé, a pravidelné zvedání a klesání hrudníku, přes který měl přehozenou ruku, jej ukolébávaly. Nebylo mu dobře, ale kdyby tady Syd nebyl, bylo by mu hůř. Zjištění, které sice neměl ověřené, ale byl si jím jistý. Opravdu se tak moc chtěl vzdát té neskutečně sexy harpyje? Nedokázal čistě přemýšlet, film se opět rozběhl, to už ale David nevnímal.

Po dlouhých týdnech, které už spolu strávili, dokázal Syd s až fascinující přesností poznat, kdy přesně David upadl hlubokého spánku. Nepředpokládal tedy, že by bylo nějak extra těžké ho probudit, kousek od nich mluvila televize, na pohovce nebylo nijak požehnaně místa a nešlo opomenout ani Davidovu rýmu a ucpaný nos, i tak měl ale Syd pocit, jako by z něj opadla těžká zátěž. Snažil se působit, jako by bylo všechno při starém, snažil se fungovat jako vždy a nějak tím svého milence přesvědčit, že si zaslouží jeho přízeň a náklonnost i dál, ač to nebylo příjemné. Nechtěl ho pořád hlídat, neustále kontrolovat, že mu neuteče, jenže kdykoli se naskytla příležitost couvat, David jí využil.

Snažil se být silný. A občas to bylo těžké.

V televizi stále hrály reklamy a on měl možnost vypnout, víc se schoulit do hřejivé náruče a vnímat, že tam spolu prostě leželi, tak, jak to dělávali. Jak to chtěl dělávat další dlouhé roky a nebyl si o to schopen říct. Bylo mu z toho úzko, protože netušil, kde přesně je problém, podvědomí jej k němu odmítalo pustit.

Natáhl se pro telefon. Měl najednou potřebu nějak u sebe Davida udržet, i kdyby to mělo být jen formou jednoho hloupého obrázku. Chtěl tu situaci zachytit, tak, jak byla, jak leželi, on s očima zavřenýma a obličejem natočeným k Davidovu krku a Davidem dýchajícím do jeho vlasů. U toho se blonďák nepatrně usmíval, zatímco Syd se tvářil klidně, upřímně, zamilovaně.

To nebylo správné slovo. Tedy, bylo, zamilovaný pohled by si ale každý čtenář přirozeně spojil s radostí a nadšením. Nebyla to pravda. Zamilovanost byla v Sydově případě bolestivým strachem, byla něčím plným zděšení, úzkosti a frustrace. A přesto se to všechno obrátilo v nepatrný úsměv, s nímž se k vyššímu tělu jemně tiskl. Protože když byli spolu, všechno výše zmíněné stálo za to.

Po chvíli film zase začal, a tak Syd oči otevřel, vraceje se k ději, který už jej v tu chvíli skutečně celkem zaujal. Sám na filmy moc nekoukal, nedovedl se na ně soustředit dvě hodiny v kuse, s pauzami mu to ale nedělalo takový problém. Navíc, samotné téma bylo pro jeho empatickou duši – tak by se on nikdy nenazval – zajímavé a za srdce beroucí. Fascinovalo ho, že se něco takového líbilo i Davidovi. Jak se zdálo, přece jen měli na něco stejný vkus.

Na spánek neměl Syd až do závěrečného snímku ani pomyšlení, jakmile ale zmizelo poslední jméno uvedené v titulcích, které tedy nečetl – takový masochista zase nebyl –, uvědomil si, jak byl ze všech okolností unavený.

Té noci Davida probudil daleko jemněji než kdykoli dřív, a hned, co se přesunuli do postele, zachumlal je oba do peřin a natiskl se na něj. Usínal rychle, naprosto vyčerpán. Rozbolavělý nevyřčenými slovy a povinností zase bojovat. A kdesi mezi tím vším, těsně před upadnutím do sladkého bezvědomí spánku, si na drobný moment uvědomil, že to vlastně bylo poprvé, kdy spal v bytě, který za tu krátkou dobu začínal považovat za domov.