Propadák – 39. kapitola

Syd to stále ještě nedokázal zpracovat.

Vyhazoval ho!

David ho vyhazoval. Venku byla tma, byl ospalý, hladový, vyčerpaný ze všech těch nervů. Kdyby na blonďáka nečekal, mohl už spát. Rozhodně ale necítil rozhořčení nebo dokonce vztek. Byl jen překvapený.

A pak to začalo bolet, neřekl ale vůbec nic. Napřímil se, pozdvihl obočí a ještě chvíli na něj koukal, snad aby mu dokázal, že je v pořádku. Nedokázal se tam pohybovat o nic déle, natož se třeba usmát. Nemohl by. Maska by praskla. A on by se zhroutil.

Tiše si z kuchyňské linky sebral telefon, který tam stále ještě ležel v nabíječce, zapnutý, aby slyšel, kdyby mu David volal o pomoc. Nyní mu to přišlo ironické. Nevolal by, ani kdyby vážně potřeboval. Nikdy by ho nenapadlo poprosit zrovna Syda, i když věděl, že by o to černovlásek stál. Jeho přítomnost byla pro blonďáka ještě horší než tragédie samotná, ať už se mu stalo cokoli. Nebyl hysterický, proč by volal? Jen aby ho uklidnil, že neleží někde mrtvý?

Chvíli měl tendenci ho tam nechat. Na co mu ten přístroj byl? Stejně ho ale vzal, spolu s lehkou mikinou, svazkem klíčů a svým blokem. Víc si v tu chvíli zabalit nestihl, v zádech cítil Davidův pohled a věděl, že každá další minuta pod ním strávená může být jeho poslední. A když pak byt opouštěl, za pootevřenými dveřmi do ložnice zahlédl svou tašku, plnou hlavolamů a oblečení, které si dopoledne přinesl, šťastný, že se mu u Davida bude zase žít o kousek lépe.

Bude o trochu víc doma.

Zdálo se mu to ironické. Necítil se doma. A když se za ním zabouchly i dveře od celého bytového domu a on se dostal do nevlídné noci, jejíž chlad se mu okamžitě zabodl do odhalených částí těla, vnímal to víc než dřív. Tiše se rozešel. Nad ním svítily lampy, stejné, pod jakými jej Valentýn tehdy nosil, když se rodiče hádali kvůli svým synům. Jeho bratr nechtěl, aby to chlapec slyšel. Stejně se to nepovedlo. Ale byla pravda, že mu trvalo dlouho, než ty náznaky plně pochopil.

Když byli lidé naštvaní, byli tak cizí.

Sakra, tohle byla rána pod pás, a ten fakt samotný jej na tom mrzel nejvíc. Dokázal se vyrovnat skoro se vším, jenže ne s ranou do slabých míst od někoho, kdo si vyžádal vědět, kde je má. Byla mu zima, netušil, kam by měl jít. Stál si za tím, že David nebyl parchant. Když to řekl, musel za tím stát, tak on fungoval. Jenže jak řekla Johanka. Možná nebyl parchant. Ale občas se tak choval…

Když si uvědomil, že se opět nachází před historickým domem svého milence, bylo skoro hloupé tvrdit si, že to plánoval. Kdykoli se cítil mizerně, neměl kam jít. Věděl, že tam najde azyl. Ale dnes? Za rodiči nemohl, kdykoli jindy ano, ale toho večera by nemohl poslouchat jejich hádku. Johanka neměla místo a teta bydlela daleko a jistě už spala.

Opět vstoupil do domu a posadil se na jednu z chodeb zhruba ve druhém patře, bezmyšlenkovitě otvíraje svůj blok, do kterého pak chvíli jen koukal, jako by tím něčemu pomohl. Ani počítat nemohl, neměl s sebou tužku. Nenapadlo ho to. Už jen to listování ale stačilo, aby se trochu uklidnil a nabral sílu, energii a mozkové buňky k promyšlení, co dál.

Slyšel, jak mu kručí v břiše. Měl by se někde najíst, peněženka ale zůstala nahoře, stejně jako jídlo a jako suroviny, které toho dopoledne nakoupil. Byl unavený, a světlo, které se rozsvítilo, kdykoli se trochu pohnul, jej nenechávalo spát. Krom toho na něj nepřestávalo táhnout, přestože tu nebyla taková zima jako v samotných ulicích.

Musel dovnitř. K Davidovi ne. Jinam. A věděl kam, přestože se té myšlence dlouho podvědomě bránil. Nechtěl, aby Iva zjistila, co se mezi nimi dělo. Stále, i když se David zrovna vztekal, si uvědomoval, čeho se u ní snažil docílit. Chtěl ji přesvědčit, že nebyli špatní ani porouchaní. Jenže na té chodbě zůstat nechtěl.

Přestože už byla hluboká noc, stará paní jej uvítala vřele, ač překvapeně.

„Syde! Pojď dál," pustila jej okamžitě do bytu. Viděl na ní, že se chystala odebrat se ke spánku – na sobě měla noční košili s jakýmsi zvláštním obrázkem, který v šeru nerozpoznal. Když rozsvítila, zjistil, že jde o nápis. Ve francouzštině. Netušil, co znamenal.

„Mohl bych tu zůstat?" zeptal se přímo. Viděl na ní, že by se chtěla vyptávat, když si ale prohlédla jeho tvář na tlumeném umělém světle, nechala všechny otázky otázkami a místo toho jej usadila na gauči. Opět se ozvalo jeho břicho, rychle se tedy přesunula k lince a namazala mu pár chlebů s jakousi marmeládou. S unaveným úsměvem je přijal.

„On tě vyhodil. Ten ničemný mizera! Vždycky jsem věděla, že s ním něco není v pořádku. Kdyby víc než na ty své zvrhlé představy hleděl na úklid a na správu domu, kdyby měl alespoň tolika slušnosti, aby nenechával všechen úklid na staré dámě odvedle," začala si vést svou, on ji ale zarazil jediným pohledem. Poznala, jak je unavený.

„Prosím."

Bylo to zvláštní. Tak obyčejné slovo to bylo, věděla, že jej denně říkalo tolik lidí, cosi na způsobu, jakým jej vyslovoval právě Syd, jí ale dávalo podivný dojem, že jej nepoužívá často. Snad skoro vůbec. A že v ten moment znamenalo opravdu hodně.

„Udělám ti čokoládu, uvidíš, že ti bude lépe," řekla mu jemně. Cítil, jak se mu kolem ramen ovinula teplá deka, a o chvíli později už držel hřejivý hrníček plný sladkého nápoje. Pohovka kousek od něj se prohnula, když si na ni stará paní sedala. Mlčela, neptala se. A on neodpovídal. Jen mu položila ruku na rameno a chvíli tak zůstali, tolik jako rodina, až se pomalu, úplně pomaličku začal uklidňovat. Tohle nikdy od nikoho nedostal. Cítil, že se jemně usmívá.

„Děkuju," řekl nakonec. Dál tam s ním seděla, dál se na něj jemně usmívala a on pil a sdílel ten tichý moment, během něhož jako by se v něm všechna štiplavá bolest uklidnila. Stále tam byla, přestávala ale vybuchovat. Jen jej zatěžovala, jako stojatá voda naplňující prázdnou tělesnou schránku. Ale bylo to lepší. Ne dobré. Jen to bolelo únosnějším způsobem.

***

Sotva za Sydem zaklaply dveře, měl David dojem, jako by se všechny jeho vnitřnosti zkroutily a průdušky stáhly natolik, že netušil, jestli se v nejbližší době dokáže nadechnout. Bolest hlavy byla najednou ještě intenzivnější a v kotníku mu zlověstně tepalo stejně jako v dobách těsně po úrazu. Uvědomil si, že si musí sednout, jinak ho nohy neunesou. Tváře mu hořely, ale teplotu neměl.

Chvíli se pokoušel popadnout dech, a když usoudil, že sebou nesekne, odešel si do kuchyně napustit skleničku vody a vyloupl z plata dva ibuprofeny. Potřeboval by něco na nervy, ale nic takového doma neměl. S touto situací se musel vypořádat bez podpůrných berliček. Stejně potřeboval čistou hlavu. A přestože opravdu chtěl přijít na to, proč se všechno tak strašně pokazilo, prvních dvacet minut nedokázal nic jiného než tupě zírat na bílou zeď naproti a trpně se litovat.

Jakmile prášek začal zabírat a bolest ho tak nesužovala a neobírala o schopnost přemýšlet, došlo mu, co provedl. Neměl ho vyhodit. Jistě, právo na to měl, byl to jeho byt a on tu Syda nikdy nechtěl nechat bydlet, ale teď byl večer, půl desáté a Syd byl kluk, který neměl kupu kamarádů, na které by mohl zazvonit. A nevěřil tomu, že by šel domů k rodičům.

Snažil se celou hádku přehrát znovu a pochopit, kde se stala chyba. Muchlal v rukou papírový kapesník a nervózně si nehtem prostředníčku odchlipoval kůžičku u nehtu palce. Dělal to už v nemocnici u tátovy postele a teď to mělo za následek to, že si utvořil velký záděr, ze kterého mu začala téct krev. Tohle dělával často v dobách, kdy sedával u Věříkovy postele, svým způsobem jej tato bolest uklidňovala. Uvědomil si však, že se k tomuto zlozvyku nesnížil už dobrých třináct let.

Zašel si umýt ruce a pokusil se zastavit drobné bolestivé krvácení.

Vrátil se do předsíně a sáhl do tašky pro telefon, který zapnul. Okamžitě začal hlásit všechna upozornění, včetně pěti nepřijatých hovorů od Syda. Rychle zkontroloval čas, kdy mu naposledy volal.

Odpoledne. Pochopitelně, David nevěřil, že by mu zavolal teď, i kdyby byl úplně v háji a neměl kde spát. Zabrousil taky do zpráv. Syd na něj vyjel tak zvláštně, že měl jednu chvíli dojem, že jeho esemesku vůbec nečetl.

Panebože! Nečetl!

Ani nemohl, zpráva na něj blikala v chlívku – rozepsaná, ale neposlaná. Opět měl dojem, že ho zrazují nohy. Teď pochopil všechno, co se mu Syd snažil říct. Pochopil jeho strach i všechny výčitky, kterými jej zahrnul. Všechnu tu starost. David mu típl hovor a pak vypnul i telefon. Jistěže byl mrtvý strachy, co se stalo. Syd takový byl.

„Do prdele!" zaklel a v tichu pokoje to i jemu znělo neskutečně zoufale. „Já jsem takový debil!"

Odhodil telefon na pohovku a rozhodl se, že si uvaří ještě kávu a u ní promyslí, co bude dělat dál. Měl by mu zavolat, ať se vrátí, ale pochyboval, že mu Syd telefon vezme. A pokud přece ano, pošle ho do horoucích pekel.

V kuchyni si sedl na barovku a na stole ho zaujal neprůhledný velký poklop. Nadzvedl jej. Šest obložených rohlíků.

Položil čelo na stůl a chtělo se mu brečet. Syd mu udělal jídlo a čekal na něj, až přijde. Tohle byla i jeho večeře. Oba už dobře věděli, kolik toho ten druhý sní.

Vyhodil ho, hladového…

Opět tlumeně nadával sám na sebe a hledal mezi dekoračními polštářky, kde skončil jeho mobil. Věděl, že jedním zavoláním Syda nepřesvědčí, aby se vrátil, ale potřeboval vědět, že je v pořádku, nikde se nezhroutil a má kde spát. A hlavně se potřeboval omluvit. Nutně. Tohle tak šíleně přehnal, že by sám sobě naordinoval pořádných pár facek.

Telefon nějakou chvíli vyzváněl a David už měl strach, že to Syd nevezme. Koneckonců, zasloužil by si probdít noc v obavách, jestli je v pořádku. Ovšem sebemrskačství by se raději vyhnul. Vyzvánění ustalo, Syd mu to zvedl.

„Syde! Omlouvám se!" vyzkoušel, ale na druhém konci bylo ticho. Měl strach. „Syde, jestli tam jsi, prosím, mluv se mnou. Vynadej mi, do čeho chceš, všechno přijmu, jen se ozvi a řekni, že jsi v pořádku."

Ještě chvíli byl černovlásek ticho, oči zavřené. Kolem něj byla neprostupná tma, ležel na rozložené pohovce v obýváku paní Vavříčkové, zatímco žena sama už spala kdesi za zavřenými dveřmi, a tiskl si k uchu ten přístroj, vnímaje, jak na druhé straně jeho milenec dýchá. Kdyby teď leželi spolu, poslouchal by to celou noc. Byl zvyklý usínat s ním a bylo tak zvláštně groteskní vědět, že se nacházel za jednou mizernou zdí, zároveň za ním ale nemohl a nechtěl. Odmítal přiběhnout na zavolání. A vlastně o to ani nestál.

Bylo to snad poprvé, kdy jej Davidovy omluvy neobměkčily. Pamatoval si, co s ním udělal tehdy na Mácháči, když se pohádali večer po ohni a pak po sexu, pamatoval si, jak se mu omlouval a jak krásné bylo opět mu padnout do náruče. Když ale nyní poslouchal jeho hlas, necítil vůbec nic. Svým způsobem to bylo děsivé. Všechna bolest zmizela a zůstala jen apatická prázdnota, cosi, co se sám sobě snažil přiřknout tolik let. Ta maska, kterou si denně nasazoval – dnes ji snad prvně i cítil.

„Já vím," řekl nakonec tiše, tak tiše, aby nevzbudil svou hostitelku, přestože tušil, že by to přes zavřené dveře nedokázal, ani kdyby mluvil daleko hlasitěji. A snad jej přece jen překvapil vlastní hlas – tak trochu cizí, unavený, ale tím nakřáplým stylem, jako by byly tři hodiny ráno a on sotva vstal. Nebo vůbec nešel spát. Ticho kolem působilo tísnivě a jeho hlas jako by se do něj nalepil.

„Mrzí tě to. Našels to jídlo, zjistils, žes tu zprávu, o který jsi mi vyprávěl, poslal někam jinam. Nechci vědět kam. A teď se cejtíš špatně a chceš mi říct, žes to tak nemyslel, žes měl těžkej den, že se občas neovládneš a že už po těch tejdnech musím vědět, jak to máš. Že se občas vztekáš, ale nemyslíš to, co řekneš, vážně. Žes mi nechtěl ublížit. Je mi to jasný, nemusíš to říkat znovu. Nezlobím se," odtušil tiše, pomalu. Ne nijak jedovatě, ani ironicky. Dokonce ani ublíženě. Jen… to řekl.

„Možná bys mi taky chtěl říct, že takovýhle mizerný dny prostě občas máš a že pak potřebuješ nechat bejt a že když do tebe rejpu, skončí to blbě. Že by mi bylo líp, kdybych tě nechával bejt, líp, kdybych na tebe moc nemluvil, a vlastně obecně líp, kdybychom spolu vůbec nespali, protože já si stejně můžu najít někoho jinýho, ty taky a všechno se vyřeší. Ale neřekneš to, protožes mi slíbil, že mě nebudeš odhánět. Myslíš si to. A máš dojem, že o tom nevím. Tak tě v tom nechám."

Na chvíli se odmlčel. Ticho, které se mezi nimi rozhostilo, působilo strašně nekomfortně. Stočil se do klubíčka.

„Syde…“

„Vím, že je ti to líto. Vždycky je. Ale když to říkáš pořád, přestává to pomáhat. Uvidíme se, neodcházím. Vím, že tě napadne nad tím přemýšlet a že bys přemítal, co bys pak asi dělal ve škole, když bych tě už neposlouchal. Nemusíš. Vlastně se nic nemění. Ale už bych rád šel spát. Běž taky, musíš bejt unavenej." Tentokrát už skoro šeptal, hlas snad až něžný. Smířený. „Dobrou, Davide."

A s tím mu hovor položil, odložil telefon vedle sebe, zahrabal se do deky a zavřel oči. A teprve tehdy si okrajově uvědomil, že se mu z toho prázdna chtělo brečet. Škoda, že to nedokázal.

David se podíval na tichý telefon a svěsil ruce. Rozhovor se Sydem byl svým způsobem uklidňující, ale výčitky zahnat nedokázal. Cítil se tak slabý, najednou ten přístroj v jeho dlani vážil snad tunu. Odložil ho a hlasitě si povzdychl. Protřel si kořen nosu a vyčítal si, že vzdychá jak sebelítostivá fňukna. Mohl si za všechno sám. Kdyby se dokázal ovládat, nemuselo by to tak skončit.

Alespoň, že Syd nebyl mstivý a hovor mu přijal. Z jeho tichého hlasu a poslední věty, že by rád šel spát, usoudil, že si neustlal někde pod mostem, ale přece jen u někoho azyl sehnal. Ač neúmyslně, David si okusil svou vlastní medicínu, kterou krmil Syda celé odpoledne. Teď, když byl klidný, soudil, že jeden hloupý telefonát by mu ruce neutrhl. Od kdy byl tak sobecký? Vždycky měl dojem, že mu empatie nechybí, tak co se s ním teď dělo? Proč ji tak hloupě postrádal vůči Sydovi?

Bránil se podvědomě a chtěl mu tímto ignorantstvím ublížit natolik, aby to s ním vzdal? Nevěděl. Co ale věděl s jistotou – sám sebe chránit chtěl. Jenže to nemělo být na úkor jednoho malého kluka, který se mu zadíral pod kůži víc, než by si přál. Nechtěl se zamilovat, a proto ho takovým způsobem odháněl? Bylo to dětinské, hloupé a ubližoval tím nejen jemu, ale i sám sobě. Po milionté zapřemýšlel, že by to ukončil. Definitivně a napořád. Možná na něm Syd lpěl víc, než bylo běžné ve vztahu, který byl jen přes postel. Co to tedy znamenalo? Zase ta otázka – hloupá a jeho hlavou tisíckrát omílaná.

Bylo mu to všechno líto a kupodivu Sydova slova, která mu řekl přes telefon, nebolela. Byla až neskutečně pravdivá a David je přijímal. Pořád Syda jen trápil. On sice tvrdil, že je všechno v pořádku a že se nezlobí, ale David tomu nevěřil. Znal jeho duši, věděl, že je citlivý, i když se tváří jako tvrďák. Nasazuje svou masku pokaždé, jen aby nemusel ukázat, jak ho jednání okolí, a hlavně Davida samotného, bolí. Ten mu ubližoval neustále, uvědomoval si to, ale netušil, co by s tím měl dělat. Nebyl schopen se mu přizpůsobit, nedokázal jeho slova zpracovat tak, aby mu z nich pokaždé nevybuchla hlava. David uznával, že je vztahovačný, umíněný, ale snad nebyl zlý. Nedokázal se smířit s tím, že má doma mladého kluka, který bude už za pár dní sedět v lavici před jeho katedrou.

Neměl ponětí, jak to s nimi bude dál. Budou trávit svůj společný čas jen zavření doma s pocitem, že když vytáhnou paty, někdo je uvidí? Takhle to nechtěl, ani Syd si tohle nezasloužil, a proto by bylo lepší se ho vzdát, třebaže to bude bolet. Jeho i Davida, o tom nepochyboval. Měl už v jeho životě jisté místo, které nešlo vymazat jen mávnutím proutku. Možná i proto by bylo lepší pro uchování zdravého rozumu to ukončit dřív, než se mu ten malý protiva prodere až k srdci. Jak dlouho se tomu dokáže bránit? I z toho plynuly všechny jejich hádky. Potřeboval by v něm vidět jistotu… Jistěže nevěřil na lásku až do smrti, jen… potřeboval by slyšet, že mají nějakou budoucnost, za kterou by stálo za to riskovat Davidovu kariéru i Sydovu pověst. Jeho by ze školy nevyhodili, proč taky, ale nechtěl se dočkat toho, aby si na něj ukazovali, že to je ten, koho píchá ten buzerant, co je učil češtinu. Neměli to zapotřebí, ale pokud by Syd jen slůvkem naznačil, že ho nemá jen jako zábavu na pár týdnů nebo měsíců, byl by ochoten to všechno risknout. Jenže Syd o to zájem neměl a David jej chápal. Byl mladý, proč si jen neužít a pak jít o dům dál. David na to přistoupil. Oba byli volní a svobodní, ale oba taky měli nějaké city, které bylo třeba respektovat. Stejně jako se David posledních pár minut užíral nejistotou, kde si vlastně Syd ustlal, tímto pocitem Syd trpěl odpoledne.

Zjišťoval, že se točí v myšlenkových kruzích a na nic moudřejšího už dneska rozhodně nepřijde. Byla skoro jedna hodina v noci a ráno vstával do práce. Bylo by vhodné, aby tam nepřišel jako zombík. Zvlášť když dneškem to náročné období neskončilo. Netušil, co ho další dny čeká, ale nepočítal s tím, že by to bylo jednoduché.

***

Druhý den ráno odjel David do školy autem. V kabinetu se setkal se dvěma soucitnými pohledy.

„Jsem v pořádku," odvětil na nevyřčené otázky.

„Jistě, jen vypadáš, jako bys vůbec nespal. Nechceš si vzít volno?" zkusil Robert.

„Ne, nechci, mám tu ještě práci a k tátově posteli bych si ji bral nerad. Kromě toho, co bych tam teď dělal? Měli by ho dopoledne operovat a já tam nemíním sedět na chodbě a čekat na ortel. O mámu je zatím postaráno. Raději zůstanu v práci…"

Po těch slovech už na něj nemluvili. Pravda ale byla, že myšlenky Davidovi neustále utíkaly jak k jeho rodičům, tak i k Sydovi. Slíbil, že dneska přijde. David by mu měl všechno vysvětlit… Do jeho myšlenek zazvonil telefon.

„Ahoj mami, jsi v pořádku?"

„Dobrý den, Davide, u telefonu Jánská, sousedka. Vím, že jsem slíbila, že se o vaši mámu postarám, ale neohlášeně se mi ozvala dcera, že by ráda za mnou přijela. Vaše máma nemůže zůstat celý víkend sama, není na tom dobře, tak…"

„Jistě, postarám se o ni," přerušil ji David, „jsem vám vděčný, že jste s ní byla aspoň teď, nemohu po vás chtít, abyste se o ni starala pořád."

Po chvíli hovor ukončil a hned nato zavolal Sydovi.

„Ahoj, budeš okolo třetí doma? Rád bych ti všechno vysvětlil a později už nebudu mít možnost. Alespoň ne z očí do očí. Nechce se mi o tom mluvit po telefonu…"

Černovlásek se na druhé straně na chvíli zamyslel. Stále ještě se nacházel u Davidovy sousedky, která zrovna seděla u stolku a vymýšlela další tah jejich společné partie. Od rána se ho na nic neptala a on to uvítal, ačkoli si v jejích očích všiml otázek. Věděl, že se jim brzy nevyhne. Vlastně k tomu neměl důvod. On se nikdy ničemu nevyhýbal.

„Asi jo," řekl nakonec. Byla to tak trochu lež, asi nebylo na místě. Dostat se do Davidova bytu mu odsud trvalo necelých deset sekund, do tří hodin by to stihl xkrát. Nebyl si ale jistý, jestli chodit chce, ne takhle brzy. Nedovedl si ale představit nechat Davida zmizet, ať už musel kamkoli, aniž by zjistil, co se s ním děje.

Neměl co dalšího říct a nepředpokládal, že by na tom jeho milenec byl jinak. Ještě jednou ho ujistil, že dorazit stihne, rozloučil se a hovor položil, navraceje se ke své noční zachránkyni. Nenazval by ji tak. Ale něco na tom bylo.

„Chtěl by tě zpátky, viď?" nadhodila, oči výhružně přivřené. Tušil, že na svého souseda v duchu nadává. Pousmál se.

„Nikdy jsem od něj neodešel."

„Proč?"

Tohle byla slepá ulička. Ona ho viděla jako monstrum, on jako svou lásku. Ona to nemohla říct, aby mu neublížila, přestože to věděl, a on jí to nemohl rozmluvit, protože o vlastním postoji naopak nevěděl.

„Je to pitomec, o spoustě věcech nemá nejmenší tušení. Ale docela se učí," nadhodil – a teprve tehdy ženě zajiskřilo v očích poznáním. Mohl si všimnout, jak je na chvíli otevřela ještě víc, než je měla běžně, a krapet pozvedla obočí. Pak si povzdychla. Nechtěla to říkat nahlas, možná tušila, že by to on nechtěl slyšet, už ho ale trochu znala. Bylo možné, že byl její malý přítel zamilovaný?

Nechápala to. Tak nějak automaticky předpokládala, že to mezi dvěma muži nebo dvěma ženami nejde, všechny vztahy svého souseda viděla jako zvrhlou touhu po něčem divném. Ale tohle? Zdálo se to tak čisté a jasné, tak důvěrně známé. Svým způsobem ji to zasáhlo. Miloval toho ničemu? Toho mizerného, zparchantělého chlapa? Kdo jiný by řekl něco tak svým způsobem naivního než někdo zamilovaný. Jenže pak tu byla druhá otázka. Miloval i on Syda? Kdyby ano, snad by ho dokázala přijmout. To bylo neskutečně zvláštní poznání a vlastně ho učinila spíš nevědomky než cíleně. Jen to tak bylo. Kdyby i on miloval Syda, přece jen by na nich bylo něco tak nevinně normálního, že by jej dál nešlo odsuzovat.

Miloval? Nemyslela si to, a když se dívala do tváře svého malého přítele, chápala, že se nepletla. Kdyby ho měl rád, nikdy by mu neublížil.

Byla to pravda? Nebyla. Sama zažila lásku tak bolestivou a nepřejícnou. Na jinou stranu, z toho, co se od Syda dozvěděla, už si taky dokázala vytvořit jisté závěry. A věděla, že jej za ním toho odpoledne bude pouštět sakra nerada.

Jak se ale zdálo, černovlásek už byl rozhodnut, a ona neměla na výběr. Rozloučila se s ním tedy, vtiskla mu do ruky pár koláčků a nechala ho odejít. Bylo jí ho líto. Co ale mohla dělat…

Syd se zatím přemístil do vedlejšího bytu a usadil se do jednoho z křesel. Bylo na tom cosi nostalgického a hned, co to udělal, vybavila se mu v hlavě všechna včerejší hnusná slova. Cítil, jak mu po těle naskočila husí kůže, přestože nevěděl proč, a vlastně si ji vůbec neuvědomil. Nic se mu přece nedělo a on si vytáhl jeden ze svých hlavolamů a začal si jej rozkládat a zase skládat, zbavuje se tak všech myšlenek. Bylo to svým způsobem příjemné.

***

David vstoupil do bytu deset minut po třetí, a přestože v něm bylo naprosto ticho, cítil, že tam není sám. Vešel do obýváku a oddechl si, když uviděl Syda, který působil klidně a v pořádku. Stále netušil, kde strávil noc, ale rozhodně jako bezdomovec nevypadal.

„Ahoj," řekl opatrně. Skousl si spodní ret ve chvíli, kdy se potkal s chladným pohledem. Co čekal? Že se mu Syd vrhne do náručí? Jistěže ne, ale netušil, že jejich setkání bude až tak ledové. Posadil se za ním. Nepřitulil se, ale také mezi nimi nenechal velkou mezeru. Chtěl se mu dívat zblízka do očí.

„Syde. Omlouvám se za svůj včerejší výbuch. Nemá asi smysl tvrdit, že jsem to tak nemyslel. Nemyslel, ale nepřesvědčím tě. Všechno, co jsi mi včera v noci řekl do telefonu, je pravda, já to přiznávám, chtěl bych se změnit, jenže včera jsem na to neměl sílu. Tu esemesku jsem neodeslal. Myslel jsem, že ano, a proto jsem na tebe tak vyjel. Chápu, že jsi měl strach. Nevím, jak bych se ti měl omluvit…"

Natáhl k němu ruku, aby vzal tu Sydovu a mohl ji tisknout a cítit jeho teplo, ale těsně před tím, než to udělal, rozmyslel si to a stáhl ji zpět do klína. Měl pocit, že na to teď nemá právo. Syd nemluvil, jen čekal na další vysvětlení. „Včera dostal můj táta infarkt, je v nemocnici a není na tom moc dobře. Dneska ho operují. Máma se zhroutila… Zkrátka, měl jsem nervy na pochodu, celý ten den byl příšerný, nemocnice, matka – neustál jsem to a ty jsi to odnesl. Já vím, že to není omluva a už mi nevěříš," sklopil hlavu. „Nechci ti ubližovat a neustále uvažuju, proč si tohle všechno ještě necháváš líbit. Nicméně teď ode mě budeš mít víkend klid. Musím být s matkou. Nevím, jestli budu jezdit na noc domů. Podle toho, jak jsem ji včera viděl, si to spíš nebudu moct dovolit. Dneska jede s Robertem k nějakému psychiatrovi, ale co já vím, jestli ty léky působí hned? Prostě nevím, co bude. A ať je to mezi námi jakkoli nahnuté, ať nám s Věříkem způsobili cokoli, pořád jsou to naši rodiče, nemůžu je nechat samotné. Nemůžu, nechci a nebudu jako oni. Chápeš mě trochu? Chápeš, jak jsem se včera cítil?"

Syd měl hlavu sklopenou, očima zkoumaje své ruce, nyní složené v klíně. Ta, za kterou jej David chtěl chytit, hořela už jen tím pocitem, že by ji mohl držet, srdce se mu rozbušilo, když se k ní blížil. Stále to cítil, přestože už se uklidňovalo a plameny ustupovaly. A stejně tak viděl všechnu lepivou bolest, která se odrážela ve světlounkých studánkách, dokud David sám nesklopil hlavu, snad aby se tak ubránil Sydovu chladnému pohledu.

Nedokázal se tvářit jinak, ne dokud se nerozhodl, co dál, tohle ale nečekal. Jeho milenec působil tak zranitelně. Zranitelně bylo to správné slovo – zraněně. Nechápal, proč mu nemohl zavolat už včera a požádat jej o pomoc. Proč se Syd všechny podobné věci dozvídal jako poslední? Přál si být ten první, kdo Davida napadne, když bude někoho potřebovat. Mrzelo ho, že nebyl. Ale proboha, nechtěl ho vidět smutného. Nechtěl jej vidět se takhle trápit…

„Jo," řekl tiše, věděl ale, že ho David slyšel. Stále mluvil tak nějak prázdně a netečně, pral se sám se sebou. Nechtěl, aby na něm bylo cokoli poznat, protože na sobě nechtěl cokoli poznat sám.

„Vím taky, žes to tak nemyslel. Nemusíš se obhajovat, věřím ti. To se nezmění. Ale chci, abys mě bral jako Syda. Jenom Syda. Půlku času, kterou spolu trávíme, mě máš za porcelánovou panenku, kterou nesmíš rozbít, a druhou půlku pak za osinu v zadku, který by ses chtěl zbavit. Nikdy jsem nechtěl bejt ani jedno," odtušil a zadíval se do ztýrané tváře svého společníka. Zase to vzdával, zase si myslel, že všechno, co udělal, bylo neodpustitelné. A Syda neskutečně unavovalo, že kdyby to nebyl on, kdyby on neudělal první krok, David by je po všech hádkách pustil a smířil se s tím, že rozbil krásný vztah, který ale jinak bohužel dopadnout nemohl. Bylo by mu to líto, ale u toho by skončil. A Syd chtěl, aby za ně i jeho milenec bojoval, mnohokrát mu přece řekl, že neodchází. Jen chtěl vidět, že se snaží. Ale pořád to byl jeho pitomec…

Unaveně se pousmál. To David nemohl vidět.

„Pitomče," uteklo mu, klekl si na kolena, aby se dostal o něco výš a pevně jej objal kolem krku, obličej mu schovávaje kamsi do košile. Jednou rukou jej začal bezmyšlenkovitě hladit po vlasech. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce úplně obyčejným štěstím, zatímco se mu hrdlo stáhlo úzkostí. Byl ochoten se pro něj nechat zničit. Ale zároveň stačilo jedno hloupé objetí a on byl zachráněný.

David se jemně pousmál. Byl rád, že to Syd vzal, a přestože navenek před světem působil jako sobec, který postrádá byť jen špetku empatie, opak byl pravdou. A David věřil, že to tak není jen s ním. Chvíli jej podržel a užíval si horkého těla přitisknutého na své hrudi i prstů vpletených ve vlasech. Bylo až s podivem, jak moc si na jeho vískání zvykl, a musel uznat, že bylo příjemné, konejšivé. Uklidňovalo ho to a nejraději by celé dva dny zůstal zavřený doma a udobřoval si ho spoustou sexu, věděl ale, že mu to nebude dopřáno. Cítil však, že mu bylo odpuštěno, a pak si dovolil do něj taky trochu rýpnout, aby ještě víc uvolnil atmosféru, která byla stále mírně napjatá.

„Sydánku," řekl sladce, „ale ty jsi někdy porcelánová panenka a někdy osina v zadku, s tím už se budeš muset smířit. Koneckonců i ty ze mě děláš porcelánovou panenku, osina sice pro tebe nejsem, ale pitomec je téměř synonymum, velmi kulantně řečeno. Myslím, že si nemáme co vyčítat… Nicméně, já budu muset do hodiny zmizet."

Nikam se mu nechtělo, tak rád by zůstal doma. Jen pevně doufal, že mu jeho spolubydlící neudělá z domova kůlničku na dříví a všechno najde na svých místech.

„Syde, prosím tě, až přijedu v neděli domů, rád bych našel byt ve stejném stavu, v jakém jsem ho zanechal. Já vím, že ty jsi ten poslední, který by dělal párty, myslím to jinak. Johanku si samozřejmě pozvi, abys tu nebyl sám, a cokoliv nebudeš vědět, zavolej. Budu se snažit být na telefonu…"

Nechtělo se mu od něj a uvědomil si, jak to slovo, kterým jej tituloval tak často, v této chvíli sedělo. Včera, když s ním být mohl, vyhodil jej, a dneska v duchu lká, jak by s ním rád zůstal. Byl pitomec – nebylo to poprvé, kdy měl Syd pravdu. Do hodiny by měl volat Robert, že veze matku domů, a pak už to bude jen a jen na něm. Jen pevně doufal, že se udrží a nezačne se s ní hádat. To by bylo to poslední, o co by stál. Tušil však, že jeho údajné přešlapy matka vzpomínat nebude, rozhodně nyní měla dost jiných starostí.

Uvažoval, že ještě předtím, než pojede na Vinohrady, by se měl stavit za otcem. V podvečer už bude mít po operaci a David rozhodně nechtěl o jeho zdravotním stavu mluvit přes telefon.

Cítil se už dopředu unavený z toho všeho, co ho čeká.

Černovlásek se nepatrně pousmál, hlavu stále ještě zabořenou v jemné kůži kousek od Davidova ramene. Příjemně mu voněl, uklidňovalo ho jeho teplo.

„Nemusíš mít strach, stavbu skříní a přeorganizovávání těch stávajících nechám na dobu, kdy tu budeš taky, abys mi pomohl," odtušil tiše, po chvíli se ale odtáhl a zašklebil se. Neodolal a do čela, které měl David skrčené, jak zvedal obočí, jej dloubl.

„No tak, netvař se. Dělám si z tebe srandu, nemůžu za to, že ty ji nikdy nepochopíš," řekl mu zcela klidně, byť mu jiskřily oči. Spěšně jej políbil na ústa – jen rychle a s mlasknutím se zase odtáhl. Pohladil jej po tváři. Sám o poznání zněžněl. Mrzelo jej, že David odchází, ještě víc ho ale mrzelo všechno, co se kolem něj dělo. Možná to nebyl úplně korektní výraz, nebylo mu to vyloženě líto. Neznal ty lidi, jejich zdraví na něj nemělo žádný dopad. Ale Davida znal. A nechtěl, aby byl takhle rozrušený. Rty se mu otřel o tvář.

„Pomůžu ti zabalit, ať to máš rychlejc," zašeptal mu do ucha, chytil ho za ruku a odvedl do ložnice. Tam se přemístil ke skříni.

„Vezmu ti oblečení, ty si sežeň všechny ty svý blbosti, co máš v koupelně. Ideálně mi nech nějakej šampón, to zase jo… Ale gely, laky a vyživovací krém, nebo co to tam máš, nepotřebuju," pozvedl obočí s úšklebkem. Když viděl, že chce jeho milenec něco namítat, stoupl si na špičky a položil mu na rty prst.

„No jo, zvládl by sis zabalit sám, je mi to jasný, ale takhle to bude rychlejší a stihneš se ještě chvíli muchlovat," doplnil spokojeně. A překvapivě i David tenhle důvod vzal.

Nečekal by to, i on ale cítil – podvědomě – že už na té činnosti samotné bylo cosi zvláštně důvěrného. Nechat někoho nachystat věci, věřit, že vybere správně. Nepochyboval, že si to David pak překontroluje. Ale i tak. Bylo to hezké. A zasloužené. Ke skříni šel s naprostou jistotou sobě vlastní a netrvalo dlouho a on měl na posteli vyskládané úhledné hromádky prádla, které už z Davida mockrát sundával a mockrát jej pozoroval, jak si ho naopak obléká. Věděl už, co jeho milenec nosí nejraději k jaké příležitosti.

Nakonec, když měli všechno hotovo, stáhl Syd svého milence zpět na gauč, sám si sedaje a jeho si pokládaje tak, aby měl blonďatou hlavu na hrudi a David tak mohl poslouchat, jak mu v pravidelných intervalech buší srdce. Jemně jej ve vlasech hladil a líbal ho do nich, jen trochu, opatrně, aby se mu do pusy nedostaly žádné ze serepetiček, které si tam jeho společník tak rád patlal. Dokonce i účes držel, překvapivě. A co nedrželo, to rychle srovnal, když se bytem rozezněl telefon. Pak už ale jeho milenec vstal, sebral tašku a nelibě se vydal ke vchodovým dveřím.

Ještě před nimi ho Syd zastavil. Hned vedle stála příhodně postavená stolička, stoupl si na ni tedy a políbil jej, prvně toho dne – pořádně a dlouze. A pak ještě jednou, aby si vybral i další dny. Pousmál se na něj.

„Buďte v pořádku," řekl ještě. A myslel tím všechno – Davida, jeho matku i otce, celou situaci. Nebyl moc vhodným člověkem k vyjadřování podpory, co se slov týkalo, tušil ale, že to David pochopil. Alespoň v to doufal.

Zbytek dne byl Syd v bytě sám. To mu veskrze vyhovovalo, nevadilo mu jednou za čas se ponořit do vlastních věcí. Ujistil se, že má skutečně všechny suroviny pro Davidovo tiramisu, které mu plánoval udělat někdy v průběhu příštího týdne. Kdy? Možná na první školní den. Věděl, že bude jeho milenec krapet vystresovaný, dovedl si už všimnout, jak na Davida nutnost nastoupit zase mezi studenty působila. Celkem to chápal, většina jeho třídy byla dementní. Ještě že tam měl Syda. Jinak by se zbláznil.

Tak jako tak, jediné, na čem bude přežívat, bude Sydův oční kontakt a kafe, a to by rozhodně mohlo být lepší s nějakým sladkým dezertem. Všiml si už, že Davida cukr uklidňoval.

Zkontroloval lístky, které od Věříka a Marušky dostali, a ujistil se, že se jedna z mála jeho přijatelných košil vyprala v pořádku. Pro jistotu. Pak ale zhodnotil, že by na takovou příležitost možná přece jen měl přinést sněhobílou. Měl by si pro ni zajet domů, tu si k Davidovi totiž ještě rozhodně nevzal.

Taky zkontroloval kalendář svého milence, který ležel na psacím stole. Pod datem koncertu ještě nic nenašel. S radostí se toho ale mohl chopit. Co by to byl za osinu v zadku, kdyby promeškal tak skvělou příležitost, že…

Koncert, napsal. Snažil se u toho napodobit Davidův rukopis a dával si záležet, aby byl text bez pravopisných chyb. Jistě, bylo to krapet kostrbaté, šlo ale poznat, o co se snažil.

Poznámka: nachystat si lubrikant provazy a šampón abych si po návratu vymil, to slovo přeškrtal, vymyl tu příšernost. A pásek. Po takové akci si můj Sydánek zaslouží to nejlepší.

Pravda byla, že mu koncerty v Rudolfinu nijak zvlášť nevadily, byť tam nemusel být týden co týden. On si ale zasloužil to nejlepší vždycky.

S poměrně dobrou náladou si k večeru ohřál polévku, kterou včera vařil pro Davida a kterou jeho milenec, jak se zdálo, nenašel. Pak si ještě na chvíli sedl k příkladům a hlavolamům, u nichž se pokoušel najít ještě rychlejší způsob složení, než na jaký už za dobu, co je měl, stihl přijít.

Snad až večer, když byl čas vysprchovat se a uložit do peřin, si uvědomil, jak prázdný ten byt vlastně byl. Zaměstnán vším možným to tolik nevnímal, nyní se mu to ale zarylo až do morku kostí. David nebyl hlučný, jeho přítomnost skoro nešla postřehnout, ale stejně, bez něj to bylo nějaké až moc prostorné. U jídla neměl na koho koukat, postel se už od pohledu zdála široká a sprchový kout byl hrozně veliký. Zvládli by se v něm pomilovat, měli by to někdy zkusit. Vedle něj smutně ležela jedna ze stoliček, které pro ně koupil. Pamatoval si, jak na ní ještě ve středu stál, zatímco se spolu sprchovali. Mazlili se u toho – on Davida donutil se mazlit, neverbálně, ale stejně to nebylo z blonďákovy vůle – a byli tak nějak spokojení. Těšil se, až ji zase využijí. Samozřejmě by si to nepřiznal.

Nebylo to vyloženě tak, že by bez Davida nedokázal žít, to rozhodně ne. Bylo fajn být občas sám a jemu rozhodně nevadilo si jednou za čas počítat nebo přemýšlet nad chemií, fyzikou a nesmrtelností brouka. Nestýskalo se mu, to po pár hodinách ani nešlo. Bylo by to příliš silné slovo. Jen si na něj vzpomněl, když si lehal do postele plné jeho osobité vůně. Kdyby tam byli oba, bylo by to hezčí.

***

Dalšího dne se podobné myšlenky vytratily. Jistě, ráno bylo stále poněkud zvláštní. Měli s Davidem své rituály, své zvyky – věci, které jim původně jednomu nebo druhému lezly na nervy, dnes už je ale měl rád a rád se do nich probouzel. Rychle se ale probral, vzpamatoval a podobné myšlenky se rozplynuly. Byli na ten den domluvení s Johankou, že k němu dívka přijde a udělají si drbací dýchánek. Tak to nazvala ona, on protestoval, s lepším nápadem ale nepřišel, takže by to pro nezávislé pozorovatele mohlo zůstat pod tímto jménem. Oblékl se, nasnídal a ještě na chvíli se posadil k příkladům, pak už se však dole ozval zvonek a on svou přítelkyni pustil nahoru. Zářivě se na něj usmála.

„Uznávám, že jsem si dělala srandu ze spousty věcí v průběhu celého roku i těchhle prázdnin. Ale přísahám, že když k nám Richter první den školy přišel a když nám pak na konci roku odevzdával vysvědčení, rozhodně jsem neměla pocit, že mu jednou budu stát v bytě a pít horkou čokoládu," podotkla, hrníček postavený před sebou. Seděli v tu chvíli v obýváku a povídali si. Ani jeden nechtěl vytahovat bolestivější témata. Oba čelili určitým problémům. Jenže toho dne bylo tak hezky. A oni byli spolu.

Po nějaké době pak Syd Johance byteček ukázal.

„Tohle je Davidovo království. A tady se schovává důvod, proč moje Růženka poslední rok nezvládla čtrnáct dní po sobě přijít do školy včas. Druhej důvod mu většinou leží na stolku a několikrát po sobě zvoní. To víš, někdo si nastaví jeden budík a na ten i vstane, a někdo si vybere zpěv ptactva nebo nějakou podobnou hovadinu, a pak leží, mručí, nadává, postupně nejdřív na budík a pak na mě, když začnu dloubat, pak zase proto, že to nevypnul, ale odložil, pak zase proto, že to sice už vypnul, ale zvoní druhej budík, a pak ještě jednou, protože se mu nepodařilo vypnout ten. V průběhu začne zvonit třetí budík, kterej už je spíš pojistnej a ten pak vypínám já, protože princezna už je v koupelně. Z toho není radno ji vyrušovat," poznamenal důležitě, zatímco se Johanka tiše smála. V tu dobu už koupelnu opouštěli.

„Mohl by bejt ještě pomalejší, než už je, a to není úplně šťastná volba. To, že v průběhu těchhle rituálů hibernuje, ani nekomentuju, on je jak stroj, nenaleješ kafe a v očích zůstává zhasnuto a zatažený závěsy. Ale obočí umí zvedat, i když je zrovna mimo."

A kouřit taky, problesklo mu hlavou. To už pochopitelně nedodával.

„Na jednu stranu chápu," pronesla dívka, když se přestala smát.

„Samozřejmě. O tobě totiž ani nemluvím, ty žádnou takovouhle zhasnutou fázi nemáš. Ty spíš jako dřevo do poledne."

„Zatímco ty seš na nohou od východu slunce. Pak k tomu nutíš nás ostatní a pak se divíš polomrtvým fázím," zhodnotila pobaveně a dloubla do něj. Pozvedl obočí, oči mu ale jiskřily. Věděl, že si z něj dívka dělá legraci, stejně jako si ji před chvílí dělal on.

K večeru se pak vměstnali na pohovku a pustili si jakýsi film, který našli u Davida na disku. K všeobecnému překvapení nebyl špatný. Někdy by s Davidem mohli jít do kina. Věděl, že David nepůjde, byl v tomhle příšerný. Ale představa to byla příjemná.

Na noc společně rozložili pohovku, kterou si Johanka dobrovolně vybrala po tom, co deset minut poslouchala narážky na blížící se noc a vlastní chrápání. Položili se tam ale společně, zahrabali do deky a ještě dlouho si povídali. A nakonec tam přece jen oba usnuli, tak, jak byli. Unavení, ale spokojení.

Kdyby neděle probíhala ve stejně klidném a příjemném tempu jako sobota, byl by to hezký víkend. Opravdu hezký a takové Syd v posledních dnech opravdu potřeboval. Občas, když se na něj zrovna všechno hroutilo, se mohlo nezávislému pozorovateli zdát, že Johanka umí zázraky. Znala ho už tak dobře, věděla přesně, co jak myslí a proč to říká. A hlavně, věděla, co by od ní potřeboval.

Bohužel pro ně, nestačili se ani pořádně nasnídat a vše nabralo zcela odlišný spád.

Napsala Milena. Přála si setkat se s Johanou co nejdříve. Měla mít brigádu, proto se také dívka domluvila se svým nízkým přítelem, dnes jí ale na poslední chvíli zavolala majitelka malé restaurace, v jejíž kuchyni pracovala, a sdělila jí, že její pomoc nebude třeba. Chtěla tedy uskutečnit původně plánované setkání.

Johanka prvně váhala. Slíbila Sydovi dva dny a chtěla je s ním strávit, jenže přítelkyně si, stejně jako dívka sama, uvědomovala, že mezi sebou poslední dobou měly určité neshody. Jak se zdálo, chtěla je vyřešit. Po delším dohadování to brunetka vzdala a i na radu Syda nabídku přijala. Domluvily se na blízkém parku.

Neptal se, jestli se má nebo nemá přidat. Viděl, že je jeho přítelkyně nervózní, a naprosto přirozeně jí chtěl pomoct, stejně jako ona vždy pomáhala jemu. Měli mezi sebou určitá nepsaná pravidla, která se prostě dodržovala, ať už se dělo cokoli. Po spěšném obědě se tedy bok po boku vydali směrem na místo určení.

Milena tam už čekala. Byla to nízká dívka, ne úplně štíhlá, měla ale pěkně zaoblenou postavu s hezkými boky a na pohled příjemně kulatým obličejem, který oživovaly husté tmavě hnědé vlasy. Z jejího obličeje svítily žlutohnědé oči, drobný nos měla posetý pihami a plné rudé rty hezky vykrojené. Chápal, proč se Johance líbí, přestože sám byl… no, sám byl na Davida, tam nebylo co dodávat.

Jak se ukázalo vzápětí, z jeho doprovodu nebyla tmavovláska nadšená.

„Myslela jsem, že přijdeš sama. Prosila jsem tě o to," zadívala se na Johanku ublíženě.

„Byli jsme se Sydem domluvení na společně stráveném dni."

„Ale to se mnou taky. Slíbilas mi…" Její hlas se vytratil a naklonila hlavu na stranu. Očima se přitom záměrně vyhýbala pohledu studených modrých očí. Nechtěla se na něj koukat.

„Nebo se bojíš? Bojíš se, co bych ti mohla říct, a tak si ho radši bereš s sebou jako živý štít? Však víš, že…," zmlkla opět, pak ale zakroutila hlavou. „Já nemůžu. Sakra, nemám ho ráda. Proč to nemůžeš pochopit? Neustále na mě tlačíš, neustále on tohle, on tamto, nesmím to před ním říkat. Budiž, já to beru, ale nemusíš mi tlačit, koho mám a nemám zbožňovat, a nemusíš ho za mnou vodit, když víš, že mi to vadí!" rozčílila se, bylo ale vidět, že je spíš zoufalá. Rozhodila rukama. Situace pro ni byla značně nekomfortní, chtěla si jen promluvit. Takhle to nešlo a Johana to musela vědět.

Ta v tu chvíli zakroutila hlavou.

„Tak to přece není! Nic ti netlačím, jen jsem tě žádala, abys…," nechtěla pokračovat, její přítelkyně jí však nedávala na výběr, „abys dala šanci mým přátelům. Říkala jsem ti, že je pro mě Syd důležitý a že chci, abys ho předem neodsuzovala. Jenže ty jsi ho ještě ani nepoznala a už ho nenávidíš. Chápeš, že i to je pro mě těžké?“ Neměla sem Syda brát, věděla to. Jenže ji tohle nenapadlo, opravdu ne. Myslela, že právě tím, že Syda přivede, jí ukáže, že jsou jen přátelé…

„Prosím, neprobírejme to tady," žádala.

„Jenže já chci. Chci to konečně probrat a on by to taky měl slyšet. Nebo to mám říkat rovnou jemu?"

„Prosím! Nechci to tady řešit!" žádala znovu, neústupný pohled její přítelkyně ji ale přesvědčil, že se neubrání. Nikdo kolem nebyl, jen Syd. Pokusila se Milenu odtáhnout stranou, moc daleko se ale nenechala. Věděla, že je Syd stále uslyší.

„I pro mě je těžké, že mu nemůžu zavolat nebo napsat, když jsi u toho. Pořád je to můj nejlepší kamarád. Je pro mě podstatný."

„No právě. Jenže pro tebe už neexistuje nikdo podstatnější. Jsi schopná pro něj vstát uprostřed noci jen proto, že ti napsal. A proč? Protože to potřebuje? Copak je nesvéprávnej, neschopnej? Doprčic! Johano, já chci tebe, jako tebe tebe, ale bez něj. Jenže ty se nejseš schopná zabývat kýmkoli dalším, protože kdykoli si povídáme, vytáhneš jeho. Neříkej nic. Nenapadlo tě jedinkrát přijet, když jsem minulý měsíc byla sama u tety. Taky to šlo, jede tam vlak stejně jako na Mácháč."

„Neřekla jsi, že můžu," zašeptala Johanka. Bolel ji ten ublížený podtón Milenina hlasu. Věděla, že ji ranila, a to nechtěla…

„To on taky ne. Víme to obě."

To byla pravda. Byl mezi nimi ovšem rozdíl – Syda znala tak dlouho, že odvodila, že je čas přijet. A Milenu? Ano, byly přítelkyně, měly by o sobě vědět hodně. Jenže ona stále ještě věděla víc o Sydovi. V tom byl ten problém. Jenže… copak ho mohla odstřihnout z vlastního života, jen aby se ony dvě poznaly víc? To přece taky nešlo, nemohla by to udělat.

„Proč ho nenecháš tomu chlapovi? Říkalas, že někoho má. Tak ať tuhle charitu dělá on," prosila ji, Johaně se ovšem nepříjemně zvedl žaludek. Nikdy by Syda nepovažovala za charitu, proboha! Nebyl žádnou koulí na noze, o kterou by se starala jen proto, že když s tím jednou začala, nemohla přestat. Obecně se o něj nestarala, byli přáteli. Tohle označení znělo tak hnusně.

„On je můj kamarád," procedila mezi zuby. Cítila, jak jí srdce vyplavuje adrenalin – byla odhodlaná se za svého přítele prát. A Mileně se zúžily panenky zděšením.

„Hádala by ses se mnou? Sakra, ty máš být na mojí straně," řekla ublíženě. Pak se zamračila. „Já tohle nemůžu! A ty se budeš muset rozhodnout. Buď on, nebo já! Sakra, Johano, to tys mě přiměla ho nenávidět. Nechci žárlit a snažím se to kontrolovat, ale nemůžeš očekávat, že když mi budeš neustále o někom básnit, že ho začnu milovat společně s tebou. Dejte to dohromady vy dva a mě do toho netahej."

„Jak asi? Nejsem na kluky, pamatuješ?"

„No a? Vztahy nejsou jenom o sexu. Můžete se od rána do večera tulit stejně, jako jsem vás viděla tehdy na tý louce." Nezáleželo na tom, kdy konkrétně je viděla. Lehávali tam spolu často, většinou nějak na sebe nalepení, protože jim to pomáhalo. To, že v tom nebylo nic sexuálního, se prostě vysvětlovalo špatně…

„A můžete si od východu slunce k západu básnit o svých problémech. Je mi to jedno. Ale já nebudu tvůj přídavek k němu. Přijdu si jako tvoje šukací panenka, kterou máš jen proto, že s nim to dělat nemůžeš, pokud tě to zajímá. Protože všechno ostatní, co ke vztahu patří, děláte vy dva. To nezachráníš jedním debilním prstýnkem," řekla tiše, svlékla si ho z prstu a otočila se, snažíc se odejít. Taky neměla ráda velké scény, byť si svá dnešní slova nemohla odpustit. Nechtěla tam být už ani minutu.

„Počkej," chytila ji Johana za paži, ona se jí ale vyvlékla. Pro ten den už ji nechtěla vidět. A její přítelkyně to chápala, asi. Srdce ji ale bolelo a cítila, jak se jí oči plní slzami.

Tohle nebyla pravda. Měla Milenu ráda, co víc, milovala ji. Byla pro ni neskutečně důležitá. Jenže Syd byl taky. On byl její společnost na cestách a dívka její domov a přístav, každý byl důležitý v něčem jiném a každého milovala vlastním způsobem. Nemohla si z nich prostě vybrat, to nešlo! Byli to její blízcí. Věděla, že ji Milena miluje a její přátelství se Sydem jí ubližuje, jenže na druhou stranu, nemohla jen tak říct Sydovi ode dneška s tebou končím, protože… Dva roky se denně snažil udělat jí radost, dva roky se poznávali a budovali spolu své přátelství. Věděla, že by se s Milenou dostaly do stejného stavu, kdyby se znaly tak dlouho. Ne totožného – šly by jiným směrem. Ale znaly by se také tak důvěrně. Jenže to Milena nemohla vědět.

Otočila se. Potřebovala se ujistit, že tu konverzaci neslyšel. Jenže když se zadívala jeho směrem, ztuhla jí krev v žilách. Syd byl pryč.

Bylo to už slušných pár minut, co se černovlásek otočil k odchodu – stihl ale zaslechnout vše, co by si Johanka rozhodně nepřála, a z dálky i věty o konci jejich přátelství. A dovedl si domyslet i to, co už neslyšel. Nohy ho automaticky vedly na jejich místo, věděl, že jej tam dívka najde do pár minut.

Hlavu měl prázdnou, plnou myšlenek, o kterých nevěděl. Vlastně to ani nebolelo. Nebo ano? Ne, určitě ne. A stejně se mu hroutil svět, který se pomalu rozpadal ode dne, kdy začal odcházet David. Přišel už o Valentýna, přicházel o milence. Ale o Johanku nemohl…

Protože to by byl jeho konec. A překvapivě si to i jeho vnější obal uvědomoval, trochu, minimálně. A to bylo neskutečně nebezpečné.

„Omlouvám se," zaslechl za sebou snad až plačtivě. Nikdy tak Johanu neslyšel a měl tendenci začít ji chránit, ona mu ale nedala možnost. Sedla si k němu, nalepila se na jeho záda a pevně jej objala, tak pevně, jak jen mohla, přestože se snažila nerozmačkat ho. Potřebovala mu to vysvětlit. Musela mu to vysvětlit, a hlavně se musela vypovídat, a tak začala a povídala. Povídala dlouho do večera a dlouho do večera u toho přemýšlela, jak by se měla rozhodnout. A když ji pak opouštěl, viděl v jejích očích cosi, co ho vyděsilo. Schovávala to, ale on ji znal až příliš dobře.

Nebyla si jistá. Stejně, jako si nebyl jistý David.

Cítil, jak se mu v krku tvoří nepříjemný knedlík. Nazval by to jinak, pocit byl ale stejný – obalovala jej úzkost a už promluvit zdálo se nemyslitelné.

Toho dne to bylo snad poprvé, kdy za Davidem opravdu nechtěl. To nešlo chápat špatně, ne že by jej nechtěl vidět. Jen se bál, že by to neunesl, že by nezvládl působit tak silný a statečný, jako se vždy snažil, a že pak by se všechno pokazilo ještě víc. Jenže to si nepřipouštěl a dál skládal jednu nohu před druhou, velmi pomalu se vydávaje požadovaným směrem, zatímco venku padla hustá tma a Prahu zahalila nepříjemná mlha.

Nechtěl, aby na něm blonďák něco poznal. David nikdy nestál o řešení jeho problémů. Toužil po bezchybném vztahu a nezajímalo ho, co se se Sydem dělo, mnohokrát mu to naznačil. A hlavně, měl teď své potíže, důležité, které jej ve čtvrtek vystresovaly natolik, že Syda vyhodil z bytu. Nemohl mu ještě přidávat. David dělal, co mohl. Nemohl se o něj opřít za cenu toho, že se oba zřítí. Přece jen – nebylo by to tak trochu nelogické?

A stejně do domu vešel, v něm se dostal do nejvyššího patra a tam tiše odemkl, snad podvědomě doufaje, že jeho milenec už spí, ač by si to nepřipustil. Zapadl do koupelny, rychle se vysprchoval a převlékl. A pak vstoupil do ložnice.

Viděl ty oči, viděl, jak se na něj upřely a na chvíli se spojily s těmi jeho, přestože je halila tma. Odrazilo se v nich světlo z okna, záblesk, který dokazoval, že o něm David věděl. Jenže když je viděl, když v tom šeru zaregistroval i náznaky únavy a uvědomil si, jak těžký měl jeho milenec víkend, sevřelo se mu hrdlo.

A tak se tiše přemístil k vlastní polovině postele a lehl si tam, zády ke svému milenci. Dával mu tak možnost rozhodnout se. Pokud o to stál, mohl jej obejmout. Syd mu mnohokrát naznačil, že neodchází a že pozornost vždy uvítá. I nyní se mohl zajímat. A pokud se na to necítil, nemusel. On už pouze zavřel oči a vydechl. Chtěl by mu popřát dobrou noc, cítil ale, že by se mu klepal hlas. Asi si našel jiný logický důvod, o tomhle pochopitelně nevěděl. Nezáleželo na tom.