• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace6. 7. 2023
Počet zobrazení2334×
Hodnocení4.54
Počet komentářů4

Ráno bylo pro Syda krušné. Nikdy by to nahlas nepřiznal, jak se ale ukázalo, dalšího dne už ten úžasný nadhled, a hlavně sílu ho neustále prokazovat, jaksi ztrácel. Cítil se neskutečně unavený. Byl zvyklý chodit spát okolo jedenácté a noční procházka v kombinaci s poslední hádkou s naštvanou matkou, která si neodpustila do něj alespoň milionkrát rýpnout otřepanou větou „budeš nemocný", taky moc nepřidala. Dokonce prospal hodinu své milované fyziky, což nebylo tak zlé, jelikož všechno uměl na rok dopředu, hodiny ovšem bral jako svou zábavu. Na matematice se soustředil jen stěží, a to jen díky tomu, že si s sebou vzal kousek ze své sbírky hlavolamů, s nimiž si pod lavicí hrál, aby se udržel při vědomí. Když se pak měla blížit čeština s nesnesitelným Richterem, uvědomil si, jak se mu vlastně točí svět. Hlavu měl těžkou a kroky nemotorné, nedokázal se soustředit vůbec na nic. Odmítal udělat tomu idiotovi takovou radost a skutečně na jeho hodině usnout, cítil ovšem, jak blízko k tomu byl. A když ubíhaly poslední minuty do začátku, neodpustila si Johana, na krátko ostříhaná brunetka s linkami skoro až k uším, znovu podtrhnout Sydovo jiné rozpoložení, rudé tváře a mlhu v jindy ledově čistých očích.

„Opravdu se nic nestalo? Vypadáš příšerně," zašklebila se na něj, ten den snad posté, což se rozhodl nekomentovat. „Nechceš nějakej prášek? Nejseš nemocnej?"

Nechtěl být, protože by tím dal mámě za pravdu. V hlavě mu ovšem začínalo nepříjemně tepat a on si moc dobře uvědomoval, že by mu nějaká vhodná bílá pomoc přece jen pomohla. Farmaceutickému průmyslu povětšinou věřil. Jenže na odpověď už nebyl čas, zvonek se rozezněl a dovnitř vešel střed osy zla, pod paží arch bílých papírů.

„Tak, dneska vás čeká slíbený test," zahlásil profesor hned, jak se studenti usadili zpět na židle. Tato věta v nich vzbudila rozruch a David měl co dělat, aby neprotočil očima. „Upozorňoval jsem vás na toto datum už před čtrnácti dny, tak nerozumím tomu, proč tu vzdycháte."

„Ale pane profesore, nemohli bysme to odložit na příští týden? My jsme teď měli soustředění, nemohli jsme se učit," zkoušel Davida obměkčit jeden ze studentů, ačkoliv dobře věděl, že jeho snaha je naprosto marná. Tři z nich se věnovali očividně více svému milovanému fotbalu než blížící se klasifikaci a ukončení známek.

„To mě nezajímá! Zase jedna z hloupých výmluv, které na mě neplatí. Na soustředění jste byli tři dny a o testu už víte víc jak dva týdny. Kdo se učil průběžně, nebude mít problém. A čím déle tady spolu budeme polemizovat, tím méně času na to budete mít… Takže, je to osekaný didaktický test maturit. To jste také věděli a já nepochybuji o tom, že jste si ten letošní stáhli z netu a napsali si taháky. Ujišťuji vás, že z letošního jsem otázky nevzal," povytáhl obočí nad některými protáhlými tvářemi.

„Bude tam samozřejmě jen učivo prvního a druhého ročníku. Dejte si na něm záležet, hodnocení písemky bude rozhodující pro ty, jejichž známka je nerozhodná." Poprvé ten den očima vyhledal Syda, jako by mu chtěl sdělit, že toto sdělení se ho také týká. Zarazil ho jeho vzhled. Byl bledý a vypadal, že sotva drží hlavu nad lavicí, aby neusnul. David to věděl už včera, jak to dneska dopadne. K jeho domu přijel okolo jedné hodiny, nemohl se moc vyspat. Nemínil však nad tím přemýšlet. Kluk měl mít rozum a noční procházky odložit na víkend.

„Takových testů budeme v následujícím i posledním ročníku psát více, na známky i cvičně, ať jste na maturity připraveni. Tímto bych zjišťoval, kde jsou vaše slabiny a kterou látku bude ještě třeba zopakovat," vykládal, zatímco rozdával listy s testy.

Když jeden pokládal před Syda, zarazil se. Mladík se na něj sice podíval jen na mizivou chvilku, než opět sklopil zrak, ale David si všiml lesklých unavených očí a netradičně bledé tváře. Měl dojem, že sotva sedí na židli.

„Jste v pořádku?" promluvil na něj, on však nereagoval. „Syde! Na vás mluvím!"

„Jo," šeptl chraplavým hlasem a přitáhl si papír k sobě.

David jen povytáhl obočí a pokračoval v rozdávání.

Papíry začaly šustit a po chvíli už slyšel jen tahy propisek. Sedl si a vzal do rukou mobil. Mezi kradmými pohledy mezi studenty si zarezervoval lezeckou stěnu na dnešní odpoledne ve sportovním centru a projel stránky Českého horolezeckého svazu, v němž byl členem. Začínala ta pravá sezóna a byl by rád o víkendu někam vyrazil, aby si na skále vyčistil hlavu. Měl dojem, že s přicházejícím koncem roku to bude potřebovat.

Odložil telefon a zadíval se po třídě. U několika studentů uviděl v rukou mobil.

„Jonáš, Chládek, Novák a Tesař deset bodů dolů," řekl naprosto klidně. Odmítal se rozčilovat a nervovat, tuhle fázi měl dávno za sebou. Byl to nucen udělat, aby si uvědomili, že u něj podvádět nebudou. Nikdy! Také to nebylo poprvé, kdy podvádějící takto skřípl, a přesto se stále ještě neponaučili.

„Ale to je…," snažil se ohradit jeden ze zmiňovaných.

„Nespravedlivé? Ne, není, jak k tomu přijdou ti, kteří mají znalosti v hlavě, a ne z Googlu!"

„Dělají to všichni," odfrkl.

„Tak jsou asi šikovnější, že jsem na to nepřišel, a vy jste, Tomáši, práskač. Bude to tak, jak jsem řekl, a je mi jedno, co jste na tom mobilu dělal. Výmluvy, že jste musel napsat matce, že přijdete ze školy později, si nechte pro profesorku Zmatlíkovou. Já vám toto nesežeru, a teď pište, ať tam stihnete napsat alespoň těch deset bodů, které vám stopím. Do mínusu jít nemůžu."

Zbytek hodiny už jen pozoroval třídu a nezřídka se pohledem zastavoval u Syda. Viděl, že první minuty s testem pracoval, ale po chvíli to vzdal a položil hlavu na lavici. Tohle nebylo neobvyklé, dělal to často, přesto tušil, že tentokrát to není jen nezájem.

Podíval se na hodinky po dědovi připnuté na levé ruce a viděl, že za pět minut zvoní.

„Dopište, co máte rozepsané, za minutu končíme," promluvil do ztichlé třídy.

Po chvíli už mu studenti nosili své práce na katedru a se zvoněním se trousili z učebny.

Poslední test donesl Syd. Pozoroval ho, jak si balí věci a s těžkostmi se zvedá z lavice. Pomalým krokem se sunul k jeho stolu a několik kroků před ním málem klopýtl. Odložil papír na hromadu, a aniž by se na Davida podíval, opouštěl třídu.

„Pojďte sem. Vám není dobře, že?" zastavil ho profesor. „Tohle není jen nevyspání, vy máte horečku! Běžte domů!" Po těchto slovech si ale uvědomil, že jeho cesta domů je přes celé město. „Můžu vás hodit, mám volnou hodinu. Nechci, abyste se zhroutil někde v tramvaji."

Věděl, že Syd na tohle nikdy nepřistoupí. Byl tvrdohlavý a David chápal, že mu nechtěl být nic dlužen, ačkoliv on by to nebral jako službu, která by musela být splacena. Znal jeho smýšlení za ten rok až příliš dobře. Přesto by si ho rád pohlídal. Před chvílí mu sám ukázal, že sotva stojí na nohou. Suché, popraskané, netradičně rudé rty a lesklé oči zase svědčily o vysoké teplotě.

Syd na moment zaváhal, leč mu těžká hlava jen stěží dovolovala přemýšlet. Nenáviděl podobné stavy, už dlouho mu nebylo tak zle, a přestože to bylo to poslední, co ho trápilo, i Richter si všiml. Jak moc mizerně musel vypadat, aby donutil tohoto ignoranta jednat?

Bohužel, příliš energie ke vzdorování v sobě neměl. A nepomohla ani Johana, která na něj do té doby čekala před třídou a nyní do ní vstoupila, starostlivě jej podepírajíc. Davidovi věnovala úsměv.

„To byste byl hodný, nebydlí zrovna blízko, ale cesta tam není nijak zlá. Kdybyste ho dovezl na sídliště do Záběhlic, on už vám řekne, kam dál," vysypala ze sebe a černovlásek jí věnoval chladný pohled. Opíral se o ni plnou vahou, nebyla zase o tolik vyšší než on, a proto jí nedělalo žádný problém přehodit si jednu jeho paži kolem ramen. Svou vlastní rukou svírala jeho pas. Od rána z něj na společných hodinách dostala, že byl na noční procházce v dešti a že je unavený. Pak byli několik hodin od sebe v předmětech, v nichž byli v oddělených skupinách. Když se k sobě konečně dostali na jednu z posledních hodin rozvrhu, pochopila, jak zle na tom Syd ve skutečnosti je. Potřeboval pomoc a bylo jí upřímně jedno, že se mu to nebude líbit.

„Děkuji, můj drahý tiskový mluvčí, ale vyjádřit se ještě zvládnu sám. Neměj strach," pronesl s ledovou sebejistotou, když se ovšem pokusil udělat krok, zmizela mu půda pod nohama a svět se rozmazal. Neměl moc na výběr, ať chtěl, nebo ne. Johana nemohla jen tak zmizet ze školy, jen protože ji potřeboval, navíc bydlela na opačnou stranu a čekaly ji důležité zkoušky, na které se musela učit. Odložila by to, ale to on po ní nechtěl.

„Fajn," přikývl nakonec a zavřel těžká víčka, aby si srovnal myšlenky. Nechápal, jak mohl být jeden člověk tak proměnlivý, nechápal, proč se mu snažil pomoct. Možná si vyčítal, co všechno svým studentům prováděl, ačkoli na to černovlásek dvakrát nesázel.

Johana posadila Syda na přední sedačku, která byla stále uzpůsobena černovláskovi. David se sám pro sebe uchechtl. Možná by bylo dobré ji tak už nechat, když si představil, že to bylo podruhé během dvou dnů, kdy vezl Syda domů. Byl ale rád, že ten paličák na to přistoupil. Stál sotva na nohou, přesto by se nedivil, kdyby ho poslal ke všem čertům.

Teď ale věděl, že sebou musí hodit. Za hodinu měl zase učit, a jestli se někde zasekne, tak to nestihne.

Rozjel se tedy krapet rychlejším tempem, než by se policii líbilo, a doufal, že mladík sedící vedle, do něj nebude rýpat, že porušuje předpisy. Ten si ale opřel hlavu, zavřel oči a David nepochyboval, že hned usnul. Vypadal opravdu mizerně.

Proč ale něco neřekl dřív, to nechápal. Co tím chtěl dokázat? Snad mu Syd nechtěl dát záminku, aby ho mohl zdrtit tou trapnou větou – Já jsem vám to říkal, že nemáte chodit v dešti.

Tohle David neměl zapotřebí, nicméně to Syd nemohl tušit.

V rekordním čase se dostal do Záběhlic a našel parkovací místo hned před vchodem do jeho domu.

„Vstávejte, Syde," zašeptal a jemně s ním zatřásl. Když viděl, že vnímá, otevřel mu dveře a podal ruku, aby mu pomohl z nízkého auta vystoupit. „Jste si jistý, že se nesložíte ve výtahu? Možná bych byl klidnější, kdybych šel ještě s vámi." Zadíval se na něj zkoumavým pohledem, jako by posuzoval, jestli těch pár metrů v pořádku dojde.

Syd moc nechápal náhlou péči, která mu byla projevována. Podobné změny v povahách lidí z duše nenáviděl, nebyly logické. Preferoval stále stejný přístup, stejné názory, stejné chování podložené fakty a dlouhodobým přesvědčením. Emotivním létáním od stavu ke stavu za snahou čehosi docílit Syd hluboce opovrhoval, extra pak v případě člověka, který u něj obecně neměl moc plusových bodů. Všehovšudy jeden. A ten smazal dnešním testem.

Věnoval mu horečkou a vyčerpáním prázdný, ale přesto pevný pohled ve snaze neukazovat slabost ještě víc, než už se mu to povedlo. Nenáviděl být nemocný, nenáviděl, jak na něj pak všichni koukali. On byl silný, schopný, vydržel toho víc než spousta jiných, a to poslední, co kdy potřeboval, bylo, aby s ním někdo zacházel jako s batoletem. Extra pak někdo, ke komu nechoval sebemenší respekt.

Přestávalo mu to myslet, v jedné z kapes nahmatal klíče, které mu tam duchapřítomně vložila Johana, a pokusil se o cosi mezi úsměvem a úšklebkem. Ta snaha uchovat si před profesorem tvář byla občas náročnější, než se zdálo, a nesmyslnější, než mohlo být možné. Snad jen před matkou se snažil víc. Pravda byla, že byl občas, přece jen, tvrdohlavý jako ona…

„Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc," odvětil v odpověď, posbíral své věci a z posledních sil se hrdě dopotácel až ke svému domu. Miloval uvádět lidi do rozpaků, a zároveň jako by kdesi daleko za tou větou vyslovoval i tichou výtku. Ne konkrétně k dnešnímu testu a ne konkrétně k tomu minulému, bylo to tiché vyjádření všech jeho domněnek. Proč se Richter snažil? Proč se ve škole choval, jak se choval, a pak se strachoval? Proč si myslel, že mu na to Syd skočí? Nepamatoval si to všechno, co jim provedl? Nebyla to obyčejná věta z testu, byla to upomínka. A bylo to skryté odmítnutí všeho, co nabídka pomoci naopak skrytě přinášela.

Oni dva se k sobě nemohli dostat blíž. Protože jestli někým Syd opovrhoval tak jako svou matkou, byl to jeho profesor. A to nehodlal měnit.

Bylo by to nanejvýš proti jeho přesvědčení.

Další dny pak Sydovi ubíhaly vcelku poklidně. Matka mu změřila teplotu, přinesla léky a rozhodla se zůstat s ním doma, dokud se nevyléčí. Nebyl schopen ani dojít si na záchod beze strachu, že po cestě omdlí. Nemoc se do druhého dne ještě zhoršila a v oněch nejvíc nešťastných chvílích byl pak možná přece jen rád, že je žena s ním. Vydrželo to tehdy asi hodinu, než si vzájemně začali lézt na nervy a ona se s těžkým povzdechem vydala do vedlejší místnosti číst si. Položila k němu tehdy taktéž jeden výtisk, aby mohl odpočívat tím nejhezčím možným způsobem. S motající hlavou byl boj s pomíchanými písmenky to poslední, co potřeboval. Pro jednou se opět utvrdil ve svém názoru k ženě samotné.

Otec se ty dny vracel z práce dříve, aby s ním mohl trávit čas a vystřídal matku. To bylo o něco zajímavější, protože když už nic, otec se nesnažil Syda donutit číst. Sám o sobě vždy hrdě tvrdil, že knihy nejsou jeho šálek kávy, což v jeho případě nedávalo smysl, jelikož pil i to nejhnusnější kafe, jaké byl automat schopen stvořit. Na rozdíl od matky se ovšem snažil o všem vtipkovat. Bohužel, trvalo to asi dvě odpoledne, než mu ustavičné povídání ukecaného muže začalo hrát v hlavě i ve spánku. Zkrátka a dobře, velmi brzy jej začal vytáčet.

Několikrát za ním byla i Johana, povětšinou v pauzách, kdy matka vyrazila na nákup či něco podobného a otec se ještě nevrátil, a vyprávěla mu o škole, spolužácích i profesorech. Nechtěl se s ní bavit před nimi, představil jim ji jednou, a první, co nadšeně vymysleli, byli Syd a Johana jako pár. Ten moment byl neuvěřitelně trapný a začal být ještě trapnější, když to otec neváhal vytáhnout i před Johanou. A úplně nejtrapnější byl, když se tato zpráva donesla k přítelkyni Johany, která pak Syda pozorovala jako vraha další dlouhé měsíce.

Dívka byla lesba. Seznámili se jako každý jiný, myslel si, že to mezi nimi jiskří, a nadšeně se ji pokusil sbalit, měla tehdy dlouhé kudrnaté vlasy a vypadala nevinně a jemně. Dokonce jí přinesl květiny, čemuž se ona hlasitě rozesmála. Dalšího dne dorazila do školy s krátkými vlasy a za ruku si vedla slečnu, již mu představila jako svou lásku. Byla úplně jiná než všechny ostatní slepičky, které se snažil dostat. Možná proto se z nich stali tak dobří přátelé.

Tak jako tak, stejně jako rodičům nikdy neřekl o své vlastní orientaci, nechtěl jim říkat ani o té její. A na jejich řeči neměl náladu. Sečteno a podtrženo, vídali se vždy na maximálně hodinu, a to mu trn z paty nevytrhlo. Stále trávil celá dlouhá dopoledne s matkou a celá dlouhá odpoledne s otcem.

Měl spoustu času přemýšlet, to nešlo popřít, a hojně ho využíval. A vzhledem k tomu, že skutečně nebylo co jiného dělat – jelikož zatvrzele odmítal číst – musel se zákonitě dostat i k polemizování nad posledními dny a nad svým stupidním taxikářem s náladami jako na houpačce. A když nad tím Syd přemýšlel znovu a znovu, došel nakonec i k názoru, že mu možná přece jen dlužil poděkování.

Zprvu to bylo fascinující poznání a moc dobře si uvědomoval, že si ten člověk nic takového nezasloužil. Ostatně, choval se, jak se choval, bylo jeho údělem nést za to následky. Svým způsobem se to dokonce zdálo výchovné. Ovšem na úplně jinou stranu, když odložil všechny jeho chyby, celkem mu pomohl. Stále jím hluboce pohrdal, ale bez jeho pomoci by se domů dostal jen stěží. Možná si přece jen získal malé, bezvýznamné a lehce smazatelné plus, které beztak nijak nezměnilo prázdnou množinu celku. Ale měl ho. Asi. Poděkování možná bylo moc, ale tohle si přece jen zasloužil.

Od profesora se pak myšlenky dostaly ještě dál. Promítal si v hlavě úplně všechno, co jen mohl, a když to šlo, hledal si na telefonu nové úlohy do matematiky až do chvíle, kdy mu to matka zakázala a telefon mu sebrala. Prý nechtěla, aby se tak namáhal. Vrchol všeho pro něj bylo zabavení jeho milovaného bloku, po kterém s matkou odmítal mluvit úplně. Nuda a otravování ze strany její i jejího manžela se k němu ale vracely. Celý týden tak prožil v naprosto šíleném stylu, jenž mu připomněl, proč nechtěl onemocnět. Nebylo divu, že když mu koncem týdne nabídla otcova sestra – jeho teta – ozdravnou procházku parkem a návštěvu jakési galerie, nadšeně souhlasil. Už mu bylo dobře, antibiotika měl dobraná, tetu měl rád a zoufale potřeboval vypadnout.

***

Týden ubíhal šnečím tempem a David nemohl tvrdit, že by mu pohrdavé modré oči jeho nemocného studenta chyběly. Stejně si ale na něj jednou za čas vzpomněl a přemýšlel, jak se mu daří. Ten den vypadal tak hrozně, že by se nedivil, kdyby se z toho vyklubal zápal plic.

Testy dopadly celkem uspokojivě, dokonce i u těch čtyř podvádějících ignorantů, i u fotbalistů, kteří se údajně nemohli kvůli soustředění učit. Až na jeden. S tím ale počítal a nemínil tuto známku brát na vědomí. Věděl, že je pro Syda těžké nad češtinou přemýšlet, i když je v pořádku, natož když jím zmítá teplota. Oceňoval ale, že to aspoň zkusil. Většina odpovědí zaškrtnutá byla, akorát měl tu smůlu, že se netrefil. Chvíli dokonce přemýšlel, že by mu tu dostatečnou dal z lítosti, ale velmi rychle tu myšlenku zapudil. Takové věci on nedělal. Až se Syd uzdraví, napíše si test ještě jednou – s čistou myslí bez bolestně tepající hlavy a horečky. Bude mu stačit, když to zvládne na čtverku.

Otázka byla, kdy se z toho Syd vylíže. Moc času do uzavření klasifikace už totiž nezbývalo.

S blížícím se víkendem pustil Syda z hlavy a plánoval odjet někam za Prahu, zdolat nějakou zajímavou skálu. Chvíli coural po stránkách Českého horolezeckého svazu, ale vyskočila na něj notifikace, že ve Středočeském kraji bude víkend mimořádně deštivý, s bouřkami a přívalovými srážkami. S nelibostí vzdal vyhlídku odjet do přírody a zarezervoval si stěnu v Jungle.

Po hodině strávené lezením si šel sednout na bar doplnit tekutiny. K minerálce si objednal i kávu, cítil, že se bouřka opravdu blíží, a jeho tlak po výkonu, kterým si dával do těla, začínal rapidně klesat.

Zrovna přemýšlel, co bude zítra se svými studenty probírat, když mu někdo poklepal na rameno. David se otočil a po vteřině tápání, kdože se to na něj tak potutelně usmívá, se jeho tvář roztáhla do úsměvu.

„Viktore! Co tu děláš?"

„Nazdar Davide, nejspíš to co ty. Ačkoliv kafe si tu většinou nedávám, není moc dobré, ale majiteli to neříkej, roztrhal by mě jako hada. Samozřejmě, že tu chodím testovat fyzičku. Netušil jsem, že jsi taky objevil kouzlo lezení," zadíval se na jeho ruce ještě stále trochu bílé od magnesia.

„Objevil jsem ho už dávno, jako dítě, u babičky a dědy na Moravě. Pravda, na střední jsem se tomu moc nevěnoval, ale začal jsem zase na vysoké. Jdeš teď na stěnu?"

„Ne, jen jsem jel kolem, tak jsem se stavil hodit rezervaci. Slíbil jsem, že dnes zajdu jednomu známému na výstavu. Jestli už jsi skončil, nechceš jít se mnou? Tolik let jsme se neviděli, jenom bychom se tam protáhli, abych měl splněno, a mohli bychom zajít někam na pivko. Pokud ještě piješ, sportovče," zadíval se, David by řekl, se zalíbením na jeho tělo, oblečené stále v lezeckém oblečení, které obepínalo jeho svalnatý trup. Na chvíli ho to zarazilo, ale rychle to pustil z hlavy a usmál se na něj. Usoudil, že by toto mohl být skvěle ukončený víkend. Viktora nepotkal od gymplu a v té době byli nejlepší kamarádi. Viděl ho rád a byl zvědavý, kde nakonec skončil. Věděl, že to byl přesně ten typ, který měl v hlavě jen čísla, a že se nakonec dostal na matfyz. Koho mu jen připomínal? Vzpomínal, že byl taky na jazyky dost tupý, prošel s trojkami jen proto, že mu David intenzivně pomáhal. Kdyby si nechal Syd jen trochu pomoci… Mírně zatřepal hlavou. Nechtěl teď myslet na svého studenta, který mu v poslední době utvořil víc vrásek, než bylo zdrávo, a tak raději myšlenky na něj odsunul a soustředil se na přítele, kterého celé roky neviděl.

„Tak vykládej, inženýre, kam vedly tvé kroky po úspěšném dokončení vysněné fakulty?" zašklebil se na něj David, zatímco se blížili ke galerii.

„Dělám v jednom výzkumném ústavu tady v Praze. Představ si, že tam pracují samé ženské," kysele se pousmál.

„To je snad dobře, ne? Určitě se tam najde jedna dvě, které jsou k světu. Co si pamatuju, cítil ses vždycky mezi holkama jako ryba ve vodě. Vzhledem k tomu, že nevidím prstýnek, předpokládám, že jsi ve fázi hledání. Nevím, co by pro tebe bylo lepší než ženská, která je posedlá čísly stejně jako ty," podivil se David jeho poznámce.

„No, to nevím," pokrčil rameny, viditelně znejistěl a rychle změnil téma. „A co ty, profesore? Učíš prvňáčky?"

„Druháčky. Na průmce. Je to peklo, to mi věř!" postěžoval si David.

„No, pokud jsou ti spratci takoví, jako jsme byli my, tak upřímnou soustrast. Počítej s tím, že budeš brzo šedivý," ujistil ho Viktor.

„Hochu, to se neboj, já se s nimi nepářu," zašklebil se.

„To věřím, ty sis nikdy nenechal srát na hlavu," zadíval se na něj zkoumavě, a tak jaksi obdivně. David lehce přimhouřil oči a zapřemýšlel, jestli mu jeho cit neposílá mylné informace. Na malou chvíli měl dojem, že se jeho příteli zaleskly oči a opět sjel Davidovu postavu od hlavy až patě.

„Vypadáš fakt dobře," položil mu ruku na rameno a pak otevřel dveře galerie.

Zmatený David vstoupil dovnitř a dumal, co to mělo znamenat. Byl by přísahal, že ho chce Viktor sbalit, jenže… pokud ho paměť neklamala, byl to právě Viktor, který prohnal na gymplu snad každou sukni, která aspoň za něco stála.

Pokrčil rameny a usoudil, že nemá smysl nad něčím takovým uvažovat. Nejspíš mu už trochu šplouchá na maják z toho, že dlouho nikoho neměl.

„Bereniko!" vykřikl jeho společník a už se hnal ke skvěle vypadající dámě, která se na něj zářivě usmála a stáhla si ho do náručí.

„Viktore, tebe bych tu tedy nečekala. Od kdy se zajímáš o umění, ty starý vlku? Ráda tě vidím, jak dlouho to je od té Vltavy? Tenkrát jsi byl víc ve vodě než na kánoi. Pořád jsi na tom tak mizerně?" chrlila na něj otázky a oči jí zářily stejně jako Viktorovi.

David přešlápl na místě a připadal si tak nějak nepatřičně. Nejspíš by si měl projít výstavu sám, tohle vypadalo na dlouho.

Nemohl mít tušení, že zcela stejné pocity hrály v tu chvíli hlavou nízkého černovláska přicházejícího se dvěma petkami coly z provizorního bistra kousek od rozjařené dvojice. Nikdy toho chlapa neviděl, ani ho vidět nechtěl. Jeho teta byla ten nejvíc sociálně založený, přátelský člověk, jakého znal. Zvládala se bavit s každým, což byl zároveň důvod, proč ji měl rád, a zároveň proč s ní nechodil ven nijak často. Rozuměla mu, sama trpěla poměrně silnou dyslexií, ona porucha přišla z její části rodiny. Přestože on onen papír z poradny neměl, nikdy ho s jeho teorií neposlala do háje. Vždycky byla na jeho straně a na rozdíl od otce to bylo kvůli jeho skutečné povaze a ideálům, ne kvůli pofidérním představám. Chápala jeho humor a nikdy se nezdráhala sem tam mu podstrčit nějakou tu stovku, když byl zrovna v nouzi a rodiče zavřeli všechna stavidla za záměrem jakési stupidní lekce mu udělované. Znala ho a chápala ho, nemusel se před ní přetvařovat. Jenže taky se zdálo, že znala snad každého, koho potkala, a v ty momenty byl pak úžasný a inteligentní synovec zcela zapomenut.

Jednu ze studených láhví jí ne zrovna šetrně vtiskl do dlaně, čímž ji upozornil na vlastní přítomnost. Jak čekal, krom děkovného úsměvu si nevysloužil nijak valnou reakci.

„Půjdem?" nadhodil doprostřed monologu, který muž naproti němu vedl, jako by se nechumelilo. Svým způsobem tím chtěl tetu zachránit, ačkoli osobní záměry v tom hrály daleko větší roli. Ať už se snažil, o co chtěl, nijak valně se tomu nepřiblížil.

„Jistě, Syde, jen to tu dořešíme. Podívej, koho jsem potkala! To je Viktor, z vody, pamatuješ si na něj?"

„Dle mých propočtů jsem v té době neměl víc jak tři roky, není tedy fyzicky možné, abych měl byť nejmenší zdání, kdo přede mnou právě stojí," poznamenal, stejně spisovně, jako tehdy v Davidově autě. Byla to divná vlastnost, zvládal dlouze komunikovat v nádherných ironických větách, ale když se o to tak nějak úmyslně snažil, bylo to v jeho ironii poznat.

„Páni, ty mluvíš jako slovník, kamaráde," hvízdl muž. Teta se pouze jemně usmála. Nikdy Syda nenapomínala, což bylo občas až zvláštní, byla trpělivá a neskutečně hodná.

„Kdysi jste se viděli, mohlo ti být tak pět let, Syde. Je to tak dávno…," zašeptala s náznakem vzrušení z náhodného setkání a všech informací, které si hodlala vyžádat. To už ji moc nevnímal, nerozuměl dvěma přátelům jediné slovo, a když se dali do pohybu za záměrem prohlédnout si společně obrazy galerie, bylo jim zcela jedno, že zůstává kdesi daleko v závěsu. Otočil se tedy, připraven vydat se po vlastní ose, jelikož neměl zapotřebí dělat páru páté kolo u vozu. A tehdy si všiml svého profesora.

Kde všude ten člověk byl? On ho snad pronásledoval! Jejich oči se prolnuly, ještě předtím si však mohl všimnout zvláštní emoce schované za pohledem, který muž věnoval onomu „Viktorovi". Dát si jedna a jedna dohromady pro Syda nikdy nebylo nic těžkého. Žádný normální člověk by se nikdy dobrovolně, sám a bez záměru něčemu uniknout nevydal do podobné galerie umění, čemuž odpovídala i mizerná návštěvnost, a přestože jejich češtinář rozhodně normální nebyl, tohle už bylo moc i na něj. A jak tam tak stál, koukal střídavě na Syda a na Viktora s jeho novou diskusní partnerkou a zároveň působil tak nějak napruženě, ostatně jako vždy, byla pro Syda celá ta situace zvláštně vtipná. Ne že by se musel smát, ten pocit, že na tom byli úplně stejně, v sobě ovšem skrýval cosi vcelku příjemného. Rebelského. Nenáviděl prokazovat respekt někomu, koho nerespektoval, natož pak někomu, kým opovrhoval, ale tady jako by si přece jen byli rovni, což na podvědomé bázi uvítal.

Tohle všechno si samozřejmě neuvědomoval. Jediné, co ze všeho zůstalo, byl sebevědomý úsměv.

„Nikdy bych neřekl, že jste ve skutečnosti velký fanoušek… na čem že to vlastně jsme? Moderní umění?" nadhodil s náznakem pobavení. Byl to jeho běžný tón hlasu a výjimečně svá slova nemyslel vyloženě zle, ačkoli jimi nešetrně narážel na Davidova společníka, nyní odvleklého do víru hovoru. Byl v tom, jak jinak, náznak pošťouchnutí, jež by si neodpustil.

Poslední, koho by David na výstavě moderního umění čekal, by byl jeho student. Jakýkoliv. Nejen Syd, který klidně a s rozvahou studoval jeden z obrazů a jako by mimoděk vzhlížel a mluvil i na něj. David jen na moment zpozoroval nelibou reakci, když Syd pochopil, že je na druhé koleji, ale výraz nevole odešel ještě dřív, než stačil profesor mrknout. Jako vždy byl Syd nad věcí.

„Také vás zdravím. Pochopte, je třeba se vzdělávat i v jiných odvětvích než v těch, která jsou nám dobře známa. Na stejnou otázku se mohu zeptat i já. S trochou štěstí, když se podívám okolo, byste v těchto obrazech matematiku vidět mohl, ačkoliv mám dojem, že by v tom musela sehrát velkou roli fantazie," řekl David vážně a připojil se po bok svého společníka. Nikdy tak blízko u něj nestál, i ve škole David převážně seděl a v tom případě měli to štěstí, že se dívali vzájemně přímo do očí. Až nyní, když šel po jeho boku, si uvědomil, jak moc je jeho student nízký. Poodstoupil, aby na něj nemusel tolik shlížet.

„Jsem rád, že už je vám líp…," řekl upřímně a doufal, že to tak mladík i pochopil.

Ten si Davida přeměřil pohledem, zkoumaje muže, jak moc svou upřímnost hraje. Všiml si tichého gesta, v němž od něj jeho profesor odstoupil, a když se na něj sám zadíval, dovtípil se proč. Patrně ho bolel krk ze shlížení na Sydovu hlavu, což byla daň za žirafí výšku toho ignoranta. Ani za nic by s ním černovlásek neměnil. Jak tak na něj koukal, nemohl se vejít do žádné normální postele. Určitě se mu dost složitě shánělo oblečení, jelikož kdykoli ho viděl, měl dost podobné košile a kalhoty. Dokonce i v létě. Buď byl šílený, nebo zbytečně vysoký.

Zadíval se hluboko do jeho očí. Spousta jeho spolužáků se rentgenového, chladného pohledu jejich profesora snad až bála, a možná proto se tak vyžíval ve zkoumání jeho duše čistou ledovou branou, podobnou jeho vlastní. Nenašel ale nic podezřelého. A jestli něčemu věřil na sto procent, byl to jeho vlastní úsudek. Richter se skutečně rozhodl pro jednou ze sebe nedělat pitomce. Fascinující.

Zastavil se u jednoho z obrazů. Viděl, že má plnou profesorovu pozornost, a to jej ve skrytu duše celkem těšilo, protože tak nějak vnímal, že si ji zasluhoval. Ne že by se přímo naparoval, uměl své emoce dobře skrývat, chlapecký úsměv si ovšem přece jen neodpustil.

„Fantazie? To bych neřekl. Podívejte třeba na toto. Když se zaměříte na základní linii, která vede tudy," ukázal na plátno a obkroužil ve vzduchu rysy mladičké slečny, „jsou tu naprosto jednoduchý geometrický útvary. Celej ten obraz je symetrickej, plnej viditelných i sotva viditelných trojúhelníků, což je samozřejmě trik. Celá matematika je plná poměrně logických triků. Trojúhelníky navozujou dojem kreativity, uvolněnosti, tvořivosti… Celý to působí tak nějak přirozeně, a je to práce těchhle útvarů," vysvětlil s kapkou pohrdání, možná zřetelnější, než bylo nutné. „Je tu i text. Nemusím ho ani číst, vsadil bych se, že bude popisovat harmonii, přírodu, možná se bude snažit přesvědčit nás o svojí propracovanosti. Prostě zahrát na city."

Lidi rádi čtou texty – zamyslel se. Jeho profesor rád četl texty. Byla to záliba všech těch divně kreativních, abstraktních lidí, kteří ovšem nikdy nemohli pochopit skutečnou podstatu světa. Svým způsobem pak byli hloupí. A nikdy si to nepřipustili. Nenáviděl systém měřící vzdělanost na základě těch divných, nelogických kritérií.

„Je to škoda. To skutečně zajímavý je právě ta geometrie a symetrie, ta jednoduchost, kterou se autor pokusil skrýt za super popisek. Je to uklidňující pohled do očí inteligentního, smysluplného člověka, co skrz všechny ty obrazce předává vlastní poselství. Ne jenom holka na lavičce kdesi v parku s popiskem navíc." Byl si moc dobře vědom, jak moc se jeho styl komunikace změnil, podobná nespisovnost jeho mluvy tentokrát odkazovala na uvolněnost a snad i spokojenost. Jeho rozpoložení se na černovláskově mluvě podepisovalo víc, než bylo nutné. Znovu se zadíval na všechny trojúhelníky, čtverce, kruhy a skryté symboly nekonečna. Byl to krásný obraz.

David se unaveně podíval do očí svého společníka. Nepochyboval, že on tam ty tvary vidí, a svým způsobem mu to záviděl. Alespoň se baví – nejen na jeho účet, ale i nad krásami trojúhelníkové sedící slečny v brčálově zeleném pozadí.

„Nebudu vám rozporovat to, co na obraze vidíte. Je to váš pohled, je jistě velmi zajímavý a já ho respektuji. Jestli to takto viděl i malíř, to netuším. O výtvarném umění nevím vůbec nic, zajímá mě úplně jiný druh umění, ale tím vás nebudu zatěžovat. Jsem však rád, že alespoň jeden z nás ocení krásu této výstavy, když už se nám naši společníci nevěnují. Já tu ovšem odmítám jen tak postávat a působit jako znalec. Nikdy jsem nebyl pokrytec a nemíním s tím začínat. Počkám na Viktora v kavárně přes ulici. Pakliže máte zájem o mou další společnost, můžete jít se mnou," pokrčil rameny, a aniž by počkal na mladíkovu odpověď, přesunul se dlouhými kroky ke dvojici, která si měla neustále co sdělovat.

„Viktore, počkám na tebe U Bílého sokola," oznámil mu, když si získal jeho pozornost. Ten jen přikývl, ale dáma vedle něj stojící ihned očima vyhledala Syda a pak se opět obrátila na Davida.

„Syd jde s vámi? Viděla jsem, že jste se spolu bavili. Vy se znáte?"

„Ano, známe se, je to můj student. Půjdeme tam spolu," ujistil ji.

Při triviálních činnostech, mezi něž chůze samozřejmě patřila, měl Syd vždycky trochu času probrat všechny klady a zápory situace, k níž se zrovna blížil. A když se tehdy zadíval na svého společníka kráčejícího po jeho boku, napadlo ho, jestli to s těmi plusy připsanými na jeho stranu rovnice přece jenom trochu nepřehnal. Opět, s černou dírou, do níž spadly, nijak extra nepohnuly, ve své podstatě šlo ovšem stále o toho stejného tupce, jakého byl nucen vídat dennodenně ve škole. A to mu jen potvrdil uvrtáním do situace, s níž vlastně nesouhlasil.

Byla to svým způsobem škoda, kdyby to Richter vydržel déle, mohl by z něj Syd udělat celkem dobrého posluchače. V rámci možností, po týdnu, co žádného posluchače neměl. Ale dostat ho kamsi prakticky bez zeptání? Řekl to jeho tetě jako fakt, a ona, jelikož to zkrátka a dobře byla Sydova teta, samozřejmě nadšeně souhlasila, natěšená na další dlouhé minuty, ne-li hodiny komunikace s dávno ztraceným přítelem. Syd byl samostatný, dospělý, nikdo neměl právo jej do čehokoli tlačit. Jak se zdálo, u psaní plusů do Richterovy rovnice bylo vždy potřeba mít po ruce i gumu, profesor konal v rekordní rychlosti.

Posadili se k jednomu ze stolů na zahrádce kavárny a nechali si mile vypadajícím číšníkem donést objednané pití. Tedy, předcházela tomu, jako v každé podobné situaci, kratičká výměna názorů týkající se Sydova požadavku.

„Mohu něco nabídnout?" zeptal se zdvořile číšník a černovlásek jej prozkoumal pohledem. Mohl si všimnout, jak se muž neznatelně ošil, když zakotvil v jeho očích. Nebyl Sydův typ, neměl zapotřebí být milý a hrát si na dobráka. Rád lidi zkoumal. Bohužel, zde moc materiálu nenašel. Viděl to na dalšího hloupoučkého idealistu.

„Jistě, dal bych si něco s alkoholem," pronesl s klidem. Všiml si, jak se mladík nervózně podrbal na zátylku. Z jedné z kapes vytáhl předem připravenou občanku, již nosil pro všechny podobné situace. Tedy, když se zrovna snažil uhádat si dětské vstupné na nějakou akci, to ji pochopitelně neukazoval.

„Kde jste ji —"

„Na úřadě. Většina podobných záležitostí se vyřizuje na úřadě. Zkuste odečíst můj rok narození od letošního, budete příjemně překvapen," odtušil zcela klidně. „Nepotřebuji nic silného, nechci se opít. Nějaký likér by docela bodl, třeba Baileys?" nadiktoval si.

Nyní už upíjel čokolády s uvolňující chutí alkoholu, jejž necítil minimálně, jak byl týden dlouhý. Bylo to příjemné, zasluhoval si odpočinek po hrůzných chvílích s matkou a otcem. Možná by si dobrovolně vybral jinou společnost, dokud se však ta nerozhodla drásat jeho nebohé nervy, zvládal ji překousnout.

„Možná bych vás měl varovat, jestli tu na toho chudáka fakt hodláte čekat, bude to na dlouho," prohodil, pozoruje velkolepou budovu výstavy. „Bude se modlit, aby stihl aspoň šakaly o úplňku, protože na večerníček to nevidím."

Tentokrát v tom nebylo zase tolik ironie, spíš náznak pobavení. Ne že by nutně potřeboval konverzovat, jistým způsobem však přece jen bylo fascinující studovat něčí reakce.

Pikolík k nim chodil, co nejméně mohl…

David celý rozhovor číšníka se Sydem sledoval se zaujetím. A pořád mu tu nehrál fakt, že jeho student druhého ročníku má na občance rok narození 2003 a níž. Zarazilo ho to a nemínil se teď zabývat Viktorem.

„Je mi srdečně jedno, že jste si dal likér, nicméně mě překvapuje, stejně jako toho pingla, že máte osmnáct. Ten pikolík to špatně vypočítal, ne? Já jsem tedy dle vašeho soudu na matematiku taky tupec, jak jste mi dokázal nedávno v noci, ale ať se na to podívám z jakékoli strany, nevychází mi to. Jste ve druháku…," podíval se na něj tak, jako by chtěl po něm ujištění, že se nespletl.

Syd neodolal a usmál se nad přiznáním, které jeho profesora jistě stálo velkou vůli a pošramotilo mu sebevědomí. Tedy, měl samozřejmě pravdu, logického myšlení měl minimum, ale slyšet to na vlastní uši…

„Jsem, ale bejt bych neměl," odvětil, pozoruje ty zvláštní ledové studánky. Těšil jej zájem, ačkoli moc nechápal intervaly, v nichž jej profesor prokazoval. Naštěstí už byl s jeho divnou povahou celkem smířený. „Měl jsem úraz, bylo mi čtrnáct. Poranil jsem si hlavu a musel zůstat v nemocnici, asi půl roku. Špatně se mi soustředilo. Nebylo moc možností ten rok prolízt," řekl. Mluvil bez potíží, s klidem sobě vlastním, a se zkoumavým pohledem pozoroval profesora. Čekal, jak zareaguje. Bylo to snad poprvé, co v jeho hlase nezněla ironie.

David byl překvapený. Nechápal, proč mu toto nikdo nesdělil, ale nakonec usoudil, že to nebylo směrodatné. Přišlo mu však důležité, že tahle prodleva a úraz hlavy mohly mít za důsledek to, že už v té osmé třídě nedokázal naskočit do vlaku, který byl rozjetý. A utíkat za ním bylo pro něj nemožné. Tak to vzdal s pocitem, že na průmyslovce budou podstatné úplně jiné předměty, které se snad on ani učit nemusí. Kdyby čeština nebyla maturitní předmět, snad by na něj také neměl tak vysoké nároky a nechal by ho procházet. On ji v zaměstnání nebude potřebovat, a pokud bude muset sem tam něco napsat, vždycky nad ním můžou stát lidé, kteří mu text opraví. Davidův strýc byl na tom podobně, byl náměstkem jedné velké korporace, musel psát mnoho vyjádření a smluv, ale jeho sekretářka mu dělala dokonalou korektorku.

Jenže čeština maturitní předmět byla, a pokud ji neudělá, nedostane se na vysokou a tím svět přijde o jednoho malého génia. A to Davidovi bylo překvapivě proti srsti. Nikdy se o studenty nijak moc nezajímal, ale u tohoto zvláštního kluka, který má v hlavě jen čísla, rovnice a geometrii, s IQ nejmíň 200 nemohl dopustit, aby se ztratil někde v kanclu u účetnictví. Jen kvůli, pro něj, nepodstatnému předmětu. Jenže když mu tu čtverku teď dá, nedonutí ho se sebrat a zkusit se naučit aspoň základy, které mu u maturity pomohou projít.

Přesto ho ještě nechtěl hodit přes palubu ani letos a nedostatečnou mu zkazit prázdniny.

„Nebudu z vás tahat, co se stalo, není to moje věc, ale jsem rád, že jste v pořádku," zadíval se mu zkoumavě do očí. Chtěl zjistit, jestli je tvrzení, jež nyní prohlásil, pravda. Že žádné následky, o kterých by měl vědět, na něm úraz nezanechal.

„Teď bych vám rád vysvětlil, proč jsem vás sem stáhl, aniž byste o to stál. Nebylo to proto, že bych se dožadoval vaší společnosti a chtěl vám kazit den. Já si koneckonců vystačím i sám, ale potřebuji s vámi mluvit. A když už jsme se potkali, rád bych to probral teď. Váš test nedopadl zrovna zářně, což bylo pochopitelné, když vám bylo tak zle, a já na něj nebudu brát ohled. Chtěl bych vás však upozornit, že s tou nedostatečnou jsem si to nerozmyslel a potřebuji vědět, že máte alespoň trochu přehled o tom, co se za ty dva roky probíralo. Jednadvacátého je uzavření klasifikace. Napsal byste si ho devatenáctého, to je přibližně za dva týdny. Znovu nabízím, že bych vám byl ochoten věnovat čas a připravil bych vás na něj."

Zpočátku si Syd nebyl moc jistý, co konkrétně si profesor poručil do své vlastní kávy. Ano, tuhle nabídku už od něj dostal, rozhodně jí ale nerozuměl o nic víc. Měl potřebu s ním sedět dlouhé hodiny a zkoušet, co se mu uchovalo v hlavě? A kvůli tomu s ním potřeboval mluvit v soukromí kavárny? Pravda byla, že černovláska krapet naštvala i ona slova týkající se jeho vlastní společnosti. Ano, omluvu za zařízení jeho programu na další dlouhé minuty skutečně požadoval, zbytek už tolik ne. Nechápal, jak mohl zrovna někdo jako David kritizovat jeho přítomnost. Skutečně bylo zbytečné připisovat tomu tupci jakékoli klady, bohatě je vyvažoval a převažoval.

„To nebude nutný," odvětil, opět s ironickým, snad až posměšným náznakem čehosi navíc, co ale odmítal naservírovat na stříbrném podnose. Nerozuměl vůbec ničemu, protože ničemu rozumět nechtěl, nenáviděl literaturu a nepamatoval si jediného ze všech těch idiotů snažících se „vyzdvihnout kulturu a vzdělanost národa". Nenáviděl práci s textem a sloh považoval za ztrátu času. Svým způsobem působil návrh doučování snad až jako výsměch, jelikož do dvou týdnů rozhodně nemohli stihnout nic světoborného. A profesor to musel vědět.

Proč o to teda tolik stál? Možná ze stejného důvodu, z jakého mu tuhle novinku potřeboval říkat v soukromí. Že by ho balil? Ta myšlenka byla neskutečně vtipná, ovšem dál nad ní Syd ani neuvažoval. Kdyby o toho pitomce stál, byl by to on, kdo by zval na rande a nosil kytky. Nebyl žádná slečinka.

Vrátil se k příjemně vonící tekutině. Alkoholu tam bylo skutečně pomálu, už jen ten podtón jej ale nutil cítit se o něco lépe a s tím mizely i dohady o úmyslech jeho společníka. Ba naopak, vrátily se myšlenky na den, kdy Syd přišel do školy nemocný, a s tím i všechny z doby, kdy jeho tělo nabíralo energii byť jen proto, aby si došlo na záchod. Znovu si přehrál nabídku odsunutí testu a rozhodl se přece jen trochu smilovat. Jeho společník byl nehorázný idiot, který Sydovi lezl na nervy od první chvíle, co se potkali, a nemínil s tím přestat, snad i podvědomě. Oním návrhem doučování si rozhodně nepomohl. Ale když to vzal kolem a kolem, zachoval se k Sydovi vcelku čestně. A to mladík uznával, jako jednu z mála oněch romantických vlastností.

„Díky," řekl proto nakonec. Jeho hlas byl zcela klidný, děkovat mu nepřipadalo nijak trapné, jako většině lidí jeho věku. Ale stejně tak odmítal pronášet podobné výrazy bez důvodu. Neměl zapotřebí se červenat, připadat si nějak podřízeně. Nebyl to takový ten typický vděk, ukazovaný ve všech přeslazených filmech. Na to Syd nikdy nebyl. Spíš jako by byl spokojený, že se muž naproti němu konečně umoudřil. Jako když žokej odměňuje koně kostkami cukru.

„V úterý jste mi dost pomohl. Teď celkem taky," dodal. Nehodlal to nijak rozmazávat nebo se dokonce kát, nepřišlo mu, že by měl důvod. Jen říkal, co říct chtěl. Přímočaře, jednoduše. Bez zbytečného nahlížení na pocitovou stránku věci.

A ta slova pak provázel drobným, spokojeným poloúsměvem. Doufal jen, že si to ten pitomec nevyloží jako jeho snahu se zlepšovat, nebo tak něco. Tímhle oceněním si vybral všechny plusy, co nasbíral. Syd by je nerad vydal zbytečně.

David nepočítal s tím, že se mu vrhne do náručí a bude bezmezně vděčný, přesto ale doufal, že to bude chtít po posledních fiascích aspoň vyzkoušet. Musel přece vědět, že něco jiného je učit třicet studentů, o kterých předpokládá, že nějak vstřebají to, co jim říká, a jiná věc je sedět s jednou osobou, které se může věnovat na míru. Ovšem míra Sydových znalostí českého jazyka byla neměrná. Byl by dokonce ustoupil i v tom, že by mu test vytvořil z těch témat, která by za ty dva týdny zvládli probrat. Tohle nikdy v životě neudělal. Nikdy nepolevoval ze svých požadavků, o kterých si nemyslel, že by byly nějak zvlášť přehnané. U Syda by však byl ochoten udělat výjimku. Ale pouze v případě, že by viděl jeho snahu. Nabídku však nepřijal, tak David neviděl důvod, proč mu v něčem vycházet vstříc.

„Jak myslíte, Syde, už vás tím nebudu nikdy obtěžovat," pokrčil rameny. Dobrá vůle po zásluze potrestána – tedy odmítnuta. Věděl to předem.

Co ho však opravdu zarazilo, bylo jeho poděkování. Nečekal ani v nejdivočejším snu, že Syd ocení ten noční odvoz domů, a dokonce i to, že mu dělá společnost, když oba skončili jako odstrčená mláďata. Za odvoz ani děkovat nemusel, byla to svým způsobem Davidova povinnost, i když už byl Syd dospělý. Pořád to byl student druhého ročníku, za kterého měl zodpovědnost. Přesto mu mladík poděkoval, a to profesora potěšilo. Možná přece jen někde v koutku mysli Syd chápal, že David není takový nelida a despota, za jakého ho jeho studenti mají.

Slunce se s podvečerem začalo klonit k západu a na zahrádku, na níž seděli, začalo svítit i pod slunečníky. David byl oblečený jako obvykle. Džíny sice vyměnil za volné plátěné kalhoty, ale košili s dlouhým rukávem měnil před veřejností jen málokdy. V jeho životě byly jen dvě věci, které nechtěl ukazovat světu, a obě byly docela podstatné. Jednou z nich bylo tetování, které se mu táhlo přes celé předloktí.

V tu chvíli na to ale nepomyslel, a protože se v košili s dlouhým rukávem pekl, podvědomě si rozepl knoflíky a chtěl je skasat k loktům. Už to málem udělal, když si uvědomil, kdo před ním sedí. Svůj důkaz viny, důvěry a mladické hlouposti nechtěl ukazovat cizím lidem, a svým studentům už teprve ne. Věděl, že je to nesmysl. Spousta lidí mělo na mnohem viditelnějších místech daleko nevkusnější tetování, ale v tomto byl zkrátka zatvrzelý. Nechtěl, aby to věděl, aby se ho na význam v budoucnu ptal. Možná by si Syd přestal myslet, že je to jen starý páprda, který nikdy neudělal žádnou chybu… a nejspíš by to ani nijak nekomentoval. On ne, ale jiní možná ano. David zkrátka nechtěl. Stejně jako nechtěl, aby kdokoli z jeho okolí věděl, že je gay.

Černovlásek to gesto, naštěstí pro Davida, nijak zvlášť neřešil. Jeho profesor byl neskutečně divná, nelogická bytost, a jestliže měl v mozku kapacitu jen na přemítání, zda si v osmadvaceti stupních vyhrnout rukávy, nebo ne, pak bylo patrně dobře, že tohle přemýšlení trénoval. Otázkou tedy bylo, jak prošel gymnáziem a jak získal diplom, Sydův zájem však rozhodně nesahal tak daleko. Místo toho se raději zadíval směrem k východu z galerie, pozoruje tmavovlasou, štíhlou paní po boku jejího vysmátého společníka. Netrvalo dlouho a oni se dostali ke kavárně.

„Syde, vím, že jsem ti chtěla ukázat výstavu a zajít někam na večeři, ale trochu se nám to protáhlo," zkusila jemně, když se k černovláskovi dostala. Ten cosi podobného celkem čekal.

„Zůstáváte tu?"

„Asi ano. Nevadí? Zajdeme někam jindy, když už se tenhle chlap dostal do města, co víc, na výstavu tohoto rázu, nemůžu ho jen tak pustit," pronesla žertovně, zatímco se Viktor omluvně usmál na Sydova profesora.

Byl to zvláštní člověk. Rozhodně ne ošklivý, ačkoli Sydovi se nelíbil, nepůsobil vystrašeně a nebál se ledových pronikavých očí. Za to měl body navíc, ačkoli to stále nevypovídalo o jeho inteligenci. Mohl být stejně pitomý jako jeho učitel, to mladík netušil. Ale zatím ho nešlo úplně odsoudit. A to byla v Sydově případě sakra výhra.

Nebylo na co dál čekat. Zvedl se, u baru za sebe zaplatil a krátce se rozloučil s usměvavou tetou, která mu přislíbila brzký telefonát a domluvu na dalším setkání. Doufal, že neproběhne v podobném duchu, myšlenku jí ale nerozmlouval. Stále to byla ta nejlepší příbuzná, jakou měl. Na Viktora pouze kývnul, stejně, jako chtěl na Davida, když se ale jejich oči setkaly, neodolal a věnoval mu onen zářivý, velmi sebevědomý a krapet drzý úsměv. Věděl, že si z něj lidi mohou odnést prakticky cokoli, a nemohl odolat. Miloval vyvádět lidi z míry.

Jeho profesor byl stále stejný prudič, to se nemohlo změnit. Ale když šel toho dne Syd pražskými ulicemi, přemítaje o všem, co se stalo, uvědomil si, že jej toho odpoledne přece jen viděl o maličko jinak. Byla to úleva, nemuset vzhlížet k někomu, ke komu rozhodně nevzhlížel. Ona situace, do níž se dostali, jako by je vnitřně stavěla na stejnou laťku, a co musel uznat, jako zcela obyčejný společník nebyl Richter úplně nejhorší…

Byl příšerný. Řekl toho pomálu a tancoval v hovoru se Sydem jako slon v porcelánu, místo aby obratně kličkoval v jeho palbě a chystal mu tak zajímavou podívanou, nebyl ale úplně nejhorší. A mladík se necítil tak znuděně a mentálně vyčerpán, jako po každém jiném předešlém setkání, kdy se ze všech sil musel snažit odrážet stupiditu a divné chování toho člověka.

Byl to fascinující pocit. Bohužel, netrval moc dlouho. Protože už následujícího dne, kdy jej viděl v další z upnutých košil, s přísným výrazem a divnou aurou nadřazenosti, již z něj cítil, uvědomil si, proč mu připsal tolik mínusů. Byl to šílený dement. Dement s nagelovanými vlasy…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)

Komentáře  

0 #4 Odp.: Propadák – 2. kapitolaMirek 2023-10-15 23:26
Zajímavá povídka. Jenom mě vadí neustálé zdůrazňování toho, jak Syd pohlíží na lidi z okolí jako na pitomce...
Citovat
+4 #3 Odp.: Propadák – 2. kapitolaAlianor 2023-07-10 15:58
Tame, všechno nejlepší zpětně k narozeninám přeji. Trojka jistě vyjde dřív, kniha už je dopsaná, potřebuje jen trochu úprav.
Sydánek je typický puboš, snad ještě horší, ale dokáže se hodně změnit. Jen je otázka, jestli to ten druhý ocení.
Bamiro - přemýšlíš správným směrem, ale problém bude trochu jinde než zrovna v poradně. Okrajově se o specifických poruchách učení mluvit bude, ale příběh na nich nestojí. Poruchy autistického spektra se tu nabízejí, ale vysvětlení, proč se Syd chová, jak se chová, bude mnohem jednodušší.
Tahle témata jsou pro mě zajímavá a něco málo o nich vím, protože s autistickými dětmi mám trochu co dočinění. Nesouhlasil bych s tím, že Aspergeři mají nějaký problém s řečí. Spíš bych řekl, že naopak. Mnohdy se vyjadřují mnohem víc 'dopěleji' než by ve svém věku měli. V případě, že jsou ve společnosti, ve které se cítí příjemně. Ale to je téma na dlouhé vyprávění a nehodí se na tyto stránky.
Citovat
+2 #2 Odp.: Propadák – 2. kapitolaBamira 2023-07-08 01:32
Klasická ukázka zanedbané pedagogicko-psychologické péče. Většinou se věnuje péče dětem mentálně zaostalým, nebo sociálně postiženým, ale často se zapomíná na péči dětem s vyšším IQ, ty potřebují také zvýšenou péči. Není neobvyklé, že trpí také určitými syndromy a postižením. Nejčastěji ADHD, nebo také autizmem a zejména Aspergerovým syndromem, kdy jsou jejich zájmy a aktivity až stereotypně zaměřené. Často jsou ale spojené s určitou retardací řeči.
V současnosti se podobné problémy řeší přidělením asistenta pedagoga, případně i osobním asistentem.
Hezky to předvedl Dustin Hoffman ve filmu Rain Man.
Dobře popsané psychické stavy. Čekám na pokračování.
Citovat
+5 #1 Odp.: Propadák – 2. kapitolaTamanium 2023-07-07 02:15
Baví mě to moc. Pokračování jsem dostal k narozeninám, tak doufám, že trojka nevyjde až k těm dalším. :lol:
Nesnáším to dlouhý čekání. Sedm dní je hodně a rozsah dílů je za chvilku zdolán.
Teda ten Syd je teenager ,,pár excelence'' 😉 Nakopnul bych ho hned, ale je výškou podobný objektu mého srdce... tak bych ho chtěl chránit... radši si jdu lehnout, kecám z hladu a z nevyspání....
Díky za další díly a za.... všechno co v nich bude.
Citovat