Propadák – 4. kapitola

V podvečer David seděl na terase jejich chatičky, v rukou jakýsi růžový koktejl, který Viktor namíchal z bůhvíčeho, a tupě zíral na shon panující okolo.

Úplně zapomněl, že je pátek. Nějak mu tu ty dny splývaly…

Od inženýra věděl, že o víkendech majitel osady pořádá venkovní zábavy s živou muzikou, a on tušil, že nejméně jedné z nich se bude muset zúčastnit. A brzy pochopil, že to bude tato.

Blonďatý profesor z toho moc nadšený nebyl. Celý týden se na učení ani nepodíval, většina dní byla krásná a slunečná a oni je strávili na skalách. Pršelo pouze jednou, a to se stihli hned po obědě s Viktorem pohádat. Se zvednutým tlakem a s nervy na pochodu se nedokázal soustředit na vypracování desetistránkového textu o hospodářské krizi v Itálii – vybral si to nejhorší téma, jaké bylo k dispozici. Už jen s vymýšlením a zpracováním v češtině to bylo divoké. Na vypracování textu plného odborných termínů v italštině potřeboval klid, a soustředit se dnes rozhodně nebylo možné.

„Davide, pojď, měl by ses chystat. To tam jako chceš jít v těchhle kraťasech a vytahaném tričku?" uháněl jej Viktor.

„Já tam hlavně nechci jít vůbec!" odfrkl otráveně David.

„Daví, no ták, měl by ses trochu socializovat. Jsme tu už týden a ty znáš všeho všudy jen toho svého potrhlého studenta."

„Myslím, že mi to bohatě stačí. Nemusím se seznamovat. Proč? Až odsud odjedeme, stejně ty lidi už nikdy neuvidím. Chtěl jsem psát ten pitomý projekt, ale půjdu asi spát. Ty však klidně běž, stejně už tu znáš všechny a koho náhodou ne, s tím se budeš mít možnost seznámit."

„To je přesně ono! Jsi solitér, na vodu jsi s námi nikdy nechtěl, jsi jen pořád sám na skalách. Člověk je tvor společenský, chápeš?"

„Celý rok trávím mezi desítkami lidí ve škole, co je na tom, že když mám volno, chci mít klid? Pokud tu mezi nimi najdeš rodilého Itala, tak ho za mnou pošli, jinak nemám zájem."

„Davide! To snad nemyslíš vážně?! Jen na chvíli. Dáme si pivko a prodávají tam i guláš, konečně bychom si mohli dát na večeři něco jiného než polívku ze sáčku…"

Vidina normálního jídla Davida přesvědčila. Jezdili sice na obědy do malebné hospůdky v Doksech, ale dnes oběd vynechali a nacpali se jen včerejšími rohlíky s vlašským salátem. To vysokému blonďákovi nestačilo.

„Dobře, na chvíli půjdu. Ale dám si ještě sprchu," řekl rozhodně a neochotně vstal z ratanového křesla.

Viktor teatrálně protočil očima. Bylo mu jasné, jak to skončí. Dřív než za hodinu se z chaty nedostanou. A to ještě v tom lepším případě.

David, ačkoliv by to nikdy nepřiznal, strávil v koupelně průměrně tolik času jako kdejaká ženská. Když už někam šel, musel vypadat perfektně, i kdyby to měla být vesnická zábava. A to tahle show rozhodně byla, akorát na ní budou skotačit převážně Pražáci.

Jen úprava vlasů mu trvala nejméně půl hodiny, a čím je měl přerostlejší, tím se pochopitelně prodlužovala i doba, kterou jim věnoval. Usoudil, že jakmile se vrátí domů, první jeho cesta povede ke kadeřníkovi. Také si mínil trochu zastřihnout vousy, po tom týdnu už vypadal jako lesní muž.

Nějakou dobu se rozhodoval nad košilemi, nakonec vybral vínově červenou a natáhl na sebe upnuté černé džíny. Trocha parfému a byl spokojen. Ještě si z očí vytáhl čočky, neboť slunečních brýlí už nebylo potřeba, nasadil si ty dioptrické a také oslnivý úsměv, který daroval svému příteli, jakmile přesně po osmapadesáti minutách opustil koupelnu.

Viktor okamžitě roztál. David věděl, čím ho dostane, aby se na něj nezlobil za jeho zdlouhavou přípravu. Tento vzhled na něm totiž miloval, a když jej obdařil i širokým úsměvem, byl ztracený.

„Můžeme?" zeptal se a přidal se po bok svého společníka, který ihned zapomněl, že mu chtěl vyčinit.

Snad první, koho v davu lidí uviděl, byl Syd. Nepřítomně hleděl kamsi na parket a jeho tvář byla, jako vždy, naprosto nezúčastněná. Nevšiml si jich, zato jeho bývalá profesorka ho měla v merku hned. David děkoval všem bohům, že u jejich stolu už nebylo místo, nepochyboval totiž o tom, že by je přizvala. A to by bylo peklo. Ne z toho důvodu, že by seděl se svým bývalým kantorem, ale protože by ho zabíjel pohledem ten malý protiva.

Chtěl se jen v klidu najíst a odejít rozjímat zpět do chaty. Třeba si číst, nebo si do sluchátek pustit něco, co neznělo jako zneužitá kytara, kterou ten člověk na podiu trápil v nějaké rádoby rockové pecce.

Jedno však měli se Sydem určitě společné. Ani jeden tu nechtěl být, a ani jeden zcela jistě nestál o společnost toho druhého.

David by si nejraději sedl někam co nejdále od něj, pro jeho smůlu však jediný volný stůl byl přímo vedle profesorky a děkana.

Syd k němu seděl bokem a nezdálo se, že by si jej vůbec všiml. Zdravit stejně nehodlal.

Guláš mu spravil náladu, a jakmile dojedl, zadíval se na svého studenta. Seděl stále stejně nehnutě s nepřítomným výrazem. David nepochyboval o tom, že bude nejspíš plně zajatý ve svých číslech.

Upřeně se zadíval na jeho profil, který mu jednou za čas osvítilo některé ze světel z parketu. Opálené líce a obličej bez jediného fousu, nosík jako knoflík a řasy, husté a dlouhé natolik, že je viděl i na tu vzdálenost mezi nimi. Světlounké modré oči zazářily vždy, když do nich dopadlo světlo, a delší černé vlasy lesknoucí se jako mramor, načesané na stranu, jej dělaly ještě mladšího, než opravdu byl.

Byl nepochybně půvabný a tahle skutečnost Davida vyděsila. Nemohl si o něm myslet, že je hezký. Nebyl! Byl to protivný skřet leprechaun, který škodil, kdekoli mohl.

Dobrá, to možná přehnal, přesto milý nikdy nebyl. Kromě toho byl ten kluk skoro o dvanáct let mladší. Bylo to dítě, a ještě k tomu jeho student. Nepochybně heterosexuální.

Tak – to by bylo vyřešeno. Přesto neodolal a neustále očima brousil k té tváři, kterou vidíval téměř každý den celý rok a nikdy si jejích hezkých rysů nevšiml.

„Posloucháš mě vůbec?" vytrhl ho z myšlenek Viktor.

David sebou trhl, jako kdyby jej přistihl při něčem nezákonném. „Ale jo. Cos říkal?"

„Chtěl jsem po tobě, abys šel tančit, hrají Kabáty," zopakoval mu netrpělivě brunet.

„Ty ses zbláznil, ne? Na tohle já tančit nebudu."

„Jsi upjatý. Tak se jednou odvaž a udělej něco, co běžně neděláš, prosím, kvůli mně," žádal ho Viktor.

„Nejdu!" zatvrdil se blonďák.

„Davide, máš mě vůbec aspoň trochu rád?" vyjel po něm.

„Neřeš takové věci na veřejnosti, buď tak hodný!" David po něm hodil varovný pohled, ale pochopil, že v této chvíli na Viktora neplatí.

„Davide! Nikdo nás neslyší! Mohl bys mi odpovědět? Teda až tě přestane bavit civět na toho kluka!"

„Co to meleš? Já na něj necivím!" ohradil se profesor.

„Vážně? Hleděl jsi na něj jak na svatý obrázek nejmíň deset minut, čím ti tak imponuje? Ty jsi na zajíčky? Na prcky? Vždyť on snad nemá ani metr a půl, je to malý, věčně zamračený skřet!"

„Jakým právem se směješ tomu, jak je vysoký? Nemůže za to…," sykl David a začínal být opravdu nasraný.

„Myslel jsem, že ho nesnášíš, a teď ho obhajuješ! Viděl jsem vás, jak se spolu vybavujete v kuchyni, i když jsem na tebe čekal v chatě, že se usmíříme. Ty s ním něco máš?" osočil ho Viktor.

„Co blbneš? Vždyť je to můj student."

„No, to se nevylučuje!" odtušil Viktor.

„To se rozhodně vylučuje, a i kdyby, nelíbí se mi, vždyť je to zajíc, má nesnesitelnou povahu, říkal jsem ti to. Jsi jen žárlivý a vidíš to, co vůbec není!"

„Dobrá, jsem žárlivý, to nepopírám, ale ty zase uznej, že jsi na něj zíral."

„Nezíral, a už s tím dej pokoj!" David se o tom nechtěl bavit, zvlášť když měl dojem, že mají plnou pozornost vedlejšího stolu. I Syda, i když to nedal najevo ani pohnutím brvy.

„Tak si pojď zatančit," řekl smířlivě Viktor, jednou rukou do objal okolo ramen a druhou pod stolem sjel po stehně až rozkroku.

„Nedělej to!" procedil David mezi zuby.

„Jsi můj přítel, jednou mi to musíš dovolit!" řekl rázně Viktor, a když se mu blonďák podíval do očí, viděl, že už je opilý. Nejspíš těch koktejlů v chatě vypil víc, a spolu s pár pivy, které stihl do sebe nalít už tady, ztratil poslední zábrany.

David se od něj odsunul a shodil obě jeho ruce. „Nemusím, Viktore, říkal jsem ti to hned na začátku, souhlasil jsi s tím." Mluvil tiše, jen tak, aby ho slyšel jeho společník. Ten však takové zábrany neměl. Do toho všeho ještě kapela na podiu skončila hrát a dali si přestávku.

„Slíbil jsi mi, že mimo Prahu to bude jinak, chci přítele se vším všudy, chci ho líbat a vzít za ruku, chci s ním chodit tančit…"

V tu chvíli už opravdu měli pozornost všech okolo, včetně stolu, u kterého seděl i Syd.

„Drž hubu, Viktore!" sykl David.

„Nebudu! Chci, abys už konečně přestal hrát tu hru na schovávanou a přiznal to světu…"

David jen seděl s tváří zakrytou rukama a chtěl se propadnout. To byl ten nejhorší coming out, který si mohl představit. Pár sekund se utápěl v sebelítosti, která se velmi rychle změnila ve vztek.

„Vypadni odsud! Anebo ne, půjdu já…" Odstrčil Viktora, až zavrávoral, a rychle mizel směrem k chatce.

***

Jakmile se mu vysoká postava jeho přítele – tehdy už patrně bývalého – ztratila z dohledu, naplnily se Viktorovy oči šokem, zděšením a ublížením. A jakmile se jeho pohled střetl s kritizujícím ledově modrým, tolik mu připomínajícím onen jeden dobře známý, přeměnily se všechny tyto emoce ve vztek.

„Ty za to můžeš, ty… parchante!" zasyčel směrem k mladíkovi. Jazyk se mu motal množstvím alkoholu, který do sebe dostal, očekával reakci. Bylo to něco jako výzva k boji, chtěl se hádat a dokázat si, že ten, koho tím večerem pravděpodobně ztratil, má stále blíž k němu než k nízkému studentovi sedícímu nedaleko. Jenže Syd podobné hry odmítal.

Zvedl se, připraven beze slov odejít. Neměl zapotřebí se loučit s rodiči, pouze na ně kývl a tiše se rozešel do noční tmy. Ten večer se byl nucen až příliš socializovat, nenáviděl lidi a sedět mezi nimi tak dlouho mu nedělalo dobře. Podobné akce byly povětšinou plné emocí, a tupí burani nadšeně ukazující všechny své pocity mu taky moc nepřidávali. Lidé bývali opilí, což v případě těch, jimž nezbývaly víc než poslední tři mozkové buňky, považoval za krajně debilní. To pro něj byli všichni. Dále tam byla spousta dětí, ty mu překvapivě tolik nevadily, ale jejich křik a křik jejich rodičů taky slyšet nemusel. Společenské akce vyzdvihovaly demenci, a jestli si je někdo užíval, byla to tak akorát jeho tupá matka. Dokonce i otec by radši zůstal v chatce.

Bohužel, až do útulného pokoje, v němž by se mohl zahrabat do vzorců a matematiky, nedošel.

„Ještě jsme spolu nedomluvili, slyšíš?"

Pozvedl obočí. Bylo vcelku fascinující, že byl muž schopen dojít za ním tak daleko. Jestli si o něm Syd do té doby myslel, že by přece jen mohl být alespoň trochu na úrovni, vidět ho úplně mimo, všechny tyhle představy zabilo. Nepotřeboval ztrácet s někým takovým čas.

„Serváci!"

Nenáviděl to jméno. Svým způsobem to byla matčina životní pomsta celé jeho existenci. Vždycky byla tak teatrální, divně komická.

„Nesáhneš na něj, rozumíš? Je to můj přítel!"

Konečně se otočil, a jak jinak, neodolal tendenci věnovat muži svůj typický úsměv. Tušil zhruba, co si z něj vyvodí, vlastní oči mu zajiskřily, a aniž by nad tím přemýšlel, neznatelně naklonil hlavu na stranu. Prohlížel si toho chudáka obraného o možnost hledět na svět s rozumem, přemýšlel, co od něj může očekávat. Lidé jako on se mu zdáli velmi jednoduší.

„Říká ti něco pojem pravděpodobnost?" zeptal se napřímo. Mohl si všimnout, jak se jeho společník na moment zarazil i nad suverénním tykáním, i nad matematickou, zcela nemístnou otázkou.

„Rád bych podotkl tenhle fascinující fakt – pokud si sečteš všechno, co se stalo, provedeš pár snadných operací, zkrátka si vypočítáš pravděpodobnost, že by ses kdy vrátil ke svému bývalému příteli, zjistíš, že i metr a půl vysoký student má své šance větší, přestože se ani nesnaží. Můžeš si to matematicky ověřit, podklady ti pro to dávat nebudu, ty už to vymyslíš," usmál se spokojeně, otočil se a zmizel. Až hodnou chvíli nato inženýr zpracoval, co přesně mu ten skrček řekl. Jenže to už bylo pozdě.

Bylo zhruba okolo půlnoci, měsíc svítil a světla neumělého parketu konečně svítit přestala. Jakási afterpárty pro návštěvníky příliš v náladě, aby šli spát, samozřejmě pokračovala, nešlo už ale o veřejnou akci, a i profesorský pár se tedy odebral k zaslouženému odpočinku. A tehdy se Syd opět vykradl z pokoje, vyběhl na svůj oblíbený kopec, posadil se do trávy a ostražitě pozoroval dění pod sebou. Mohl zavolat Johaně, možná na to i čekala, protentokrát měl ale hlavu až příliš nacpanou myšlenkami. Pouze tam seděl, hrál si s dřevěným hlavolamem, který si s sebou vzal spolu s mobilem, a pozoroval temnou hladinu jezera.

Ty momenty byly první, kdy sám sebe nechal přemýšlet nad onou hádkou. První, kdy si plně uvědomil, co všechno viděl, slyšel a pochopil.

Bylo mu úplně jedno, na co všechno Richter byl a nebyl. Nepřekvapovalo ho to, ačkoli jej opět trochu iritoval zcela nesmyslný strach projevit se před společností. Lidé byli debilní, na tom se nikdy nic neměnilo, a jen člověk, který se jejich demenci zvládl vzepřít, mohl být skutečně osvobozen. Svým způsobem by mu David měl připadat celkem slabý. Byl to tupec, to se neměnilo. Ale ještě větší tupec byl zde jeho přítel.

Telefon, který si s sebou vzal, začal hlasitě vyzvánět a narušil tak všechny dohady. Bez delší rozvahy hovor přijal, položil vedle sebe, dost nahlas, aby dívku dobře slyšel, a dál se věnoval myšlenkám.

To, co měl možnost spatřit, byl přesně ten případ stupidní hry na vztah. Projevení se, vodění za ruce, tancování. Nedávalo to smysl, nemělo to nic společného s čímsi ušlechtilým, za co se idioti snažili tyhle věci schovat. Ušlechtilost sama o sobě byla vlastností pro dementy. Nevěřil v zázračnou spásu.

Svým způsobem ho fascinovala část, kde muži mluvili o něm. Chtěl si Richter hrát na hrdinnou záchranu? Pochopitelně, dělával to často. Cítil se lépe, když měl možnost postavit se za někoho, koho nesnášel. Myslel si, že ho pak svět pochopí, přijme, vyzdvihne… Naivní myšlenky. Byl to pitomec se vším všudy. Opravdu si s Viktorem hráli dost dementně, ovšem co musel uznat, pokazit i tak dementní hru už si vyžadovalo kus talentu.

„Neposloucháš, přemýšlíš nad matikou nebo nad Richterem," zasmála se z telefonu jeho přítelkyně. Povzdychl si a velmi zkráceně jí odvyprávěl, co slyšel. Co ho zaujalo.

„Jak jsem si toho mohla nevšimnout? Spolíhala jsem na svůj radar a on mě takhle podrazil," povzdychla si naoko lítostivě. „Ale svým způsobem ho chápu, Milena se taky nechce ukazovat. Myslí si, že by ji rodiče zabili. Asi má pravdu, jsou to dost kreténi. Už když to zjistila její ségra, byla dost mimo… Co profesor? Asi teď bude dost v hajzlu, že?"

Byla poměrně přímočará, jako vždy. Svým způsobem kopírovala linii jeho myšlenek, ačkoli toto jej nenapadlo. Ani nad tím přemýšlet nechtěl, moc ho podobně stupidní problémy nezajímaly.

„Není to on?"

To, že v dálce viděla tmavou siluetu, ještě zdaleka neznamenalo, že skutečně půjde o Davida. Venku se, pravda, nepohyboval v tuhle hodinu skoro nikdo, afterparty se rozjela u chatky jednoho zoufalce, který se nechtěl vzdát společnosti. Bylo příliš pozdě, aby mohlo jít o někoho odcházejícího z veřejné části oslavy, a příliš brzy na návrat.

Zpoza mraků vykoukl měsíc a Syd si mohl všimnout uhlazených blond vlasů, které mu slušely daleko víc volně, typické košile, držení těla…

Mimo jiné držela postava láhev alkoholu. Potácela se, padala a zase se zvedala, až nakonec zakotvila na zemi. Byl to David. A byl totálně na sračky.

Černovlásek se neubránil povytažení obočí. Nenáviděl opíjení do němoty, to o něm věděli všichni, kteří ho opravdu znali – tedy Johana. Ale nic neřekl. A to bylo sakra zvláštní.

„Nepůjdeš mu pomoct? Vypadá, že už se nezvedne, jestli vidím dobře."

Jako vždy měl displej otočený k jezeru, protože na něj dívka ráda koukala, mohla tedy stejně jako on pozorovat zničeného profesora.

„To nemám zapotřebí. Neměl se dostávat do tohohle dementního stavu."

„Stejně nakonec půjdeš, máš to v povaze. Mně jsi vždycky pomohl, klukům jsi pomohl, i nanejvýš stupidní Sáře – dle tvých slov – jsi pomohl dostat se ven z toho šílenýho keřovýho labyrintu, do kterýho zalezla. Nevím přesně, proč to děláš, ale i když nenávidíš skoro všechno, co dejchá, nechceš to nechat umřít. U tý vody by se mohl utopit a ty to víš."

Měla pravdu. Nebyla hloupá.

„Běž. Jo, a ještě jedna věc – snaž se být na něj milý, prošel si docela těžkým coming outem," mrkla na něj. Nechápal, o co přesně se snažila, a v jeho pohledu se to dost dobře odráželo.

„Odkdy se o něj takhle zajímáš?"

„Bude tě přezkušovat, měl by být alespoň trochu na tvý straně. Utopit by se neměl," pokrčila nonšalantně rameny. Neměl zapotřebí lézt komukoli do prdele, tuplem pak takovému ignorantovi. Ale měla pravdu, jeho povaha by mu z neznámých důvodů nedovolila nechat tam Davida ležet.

Nakonec telefon s krátkým rozloučením vypnul, zastrčil ho do jedné z kapes tepláků a pomalu se přesunul k ležícímu tělu, které se nezdálo schopno pohybu. Smrděl z něj alkohol, což Syda přirozeně nutilo zkusit do něj rýpnout. Jako když vyšetřovatelé bodají kusem klacku do mrtvoly. Možná by tím objevil alespoň pár nezabitých buněk schopných přemýšlet, kdo ví…

„Připravujete se zavile výt na bílý měsíc?" zeptal se s pozvednutým obočím. Nechtěl jej přímo urazit, jinak ale začít nedokázal, stejně jako mu nešlo promluvit bez té titěrné kapky ironie. Zvyk byl zvyk, jinak to snad ani neuměl.

***

O dvě hodiny dřív

David doběhl do chaty a byl vděčný za to, že ten ožrala měl natolik soudnosti, aby za ním neutíkal. Věděl ale, že je jen otázka času, kdy se vrátí a začne do něj hučet. Na to rozhodně neměl náladu. Vlastně by byl vděčný, kdyby už ho nikdy nemusel vidět. Tolik mu ublížil! Nevěděl sice všechno podstatné, co blonďáka vedlo k tomu, že tolik lpěl na svém niterném soukromí, přesto by zasloužil peklo za to, jakou scénu mu udělal před Valentovými. A neomlouval ho ani jeho podnapilý stav.

Sebral ze židle mikinu, z lednice láhev whisky, kterou ještě Viktor nestihl otevřít, a znovu vyběhl do vlahého večera. Obloukem se vyhnul místu, kde pokračovala zábava, a nepochyboval o tom, že zaslechl i Viktora, který na někoho ječel. Bylo mu to však jedno. Ať se tam klidně pobije, když se chová jako buran. David už s ním nechtěl mít nic společného. Zítra se sbalí a odjede odsud. Litoval jen, že si dal pivo a ten příšerný drink, jinak by sedl do auta a odjel už dnes v noci. Riskovat ale nechtěl. Bez řidičáku by byl nahraný a dobře to věděl.

Úlevně si sedl na pláž a chvíli jen pozoroval světla mihotající se odrazem od vodní hladiny. Hudba k němu doléhala jen velmi slabě a jeho srdce se pomalu uklidňovalo po divokém běhu.

Otevřel láhev a napil se tak zhluboka, až se zakuckal. Bylo to hnusné. Nikdy nebyl velký příznivec tvrdého alkoholu, ale dnes neviděl jinou možnost než si totálně odrovnat mozkové buňky. Věděl, že to není dobrý nápad, ale potřeboval vypnout – utlumit ty zběsilé myšlenky, které ho napadaly po tom fiasku, které se mu dnes stalo. Úplně a na dlouho.

Po chvíli se cítil opilý, přesto do sebe dál neúnavně klopil láhev. Pořád to bylo málo, stále ta záplava pocitů a myšlenek atakovala jeho hlavu.

Nebylo mu líto, že přišel o přítele, svým způsobem se cítil svobodnější a volnější. Viktor ho svazoval a nutil do věcí, které dělat nechtěl, a jejich vztah stejně stál jen na vratkých nohách sexu a lezení po skalách. Kdykoli jindy se stále jen hádali. To David neměl zapotřebí a rozhodně se hádkami nebavil. Bylo mu lépe samotnému, Viktorovo majetnictví a žárlivost převyšovaly veškeré klady jejich vztahu. Pravda také byla, že Viktor dost pil a poté si vynucoval náklonnost. Nikdy neměl rád opilé lidi a Viktor se mu v těch chvílích hnusil. Teď byl na tom stejně, dělal to, co nesnášel.

Nenáviděl se! Bytostně se nenáviděl za to, co se stalo jeho bratrovi, za to, kým byl…

Potácel se mezi beznadějí a nenávistí k sobě samému a stejně věděl, že se jednou bude muset zvednout a jít dál. Netušil, jak dnešní večer ovlivní jeho pozici ve škole. Nepochyboval, že tuhle senzaci si pro sebe Syd nenechá. Zcela jistě to řekne Johaně, tam by to mohlo zůstat v bezpečí, sama je teplá jak srpnový den, ale stačí se zmínit před těmi dvěma prváky, a rázem to bude vědět celá škola. Snažil se však myslet pozitivně. Byl dospělý, dokázal si sjednat respekt a dokáže to i s nálepkou gay. To snad dokáže ustát.

Zůstával mu rozum stát nad tím, že přemýšlí, co si o něm myslí sám Syd. Nikdy, kromě své orientace, se nezabýval tím, co si o něm lidé budou myslet. Ignoroval s úsměvem hanlivé hlášky svých studentů, které občas zaslechl, mnozí starší profesoři si také o něm neudělali zrovna příznivý obrázek. Vlastně byl nechutně neoblíbený ze všech stran. Nikdy se tím netrápil a rozhodně spal dobře. U Syda mu to však začínalo vadit. Ať udělal cokoliv, jakkoliv se mu snažil pomoct, stále viděl jen ledové oči, které se na něj dívaly vždycky pohrdavě a s posměchem. Ano, chápal, že ho nemůže milovat, nechal ho proletět, přesto musel přece chápat, že si za to mohl sám.

Nic to nezmění, a to, čím si prošel David dnes, jeho úsudek nezvrátí už vůbec. Jeho pohrdání bude ještě větší, protože blonďák nepochyboval, že z jejich hádky slyšel každé slovo a nepochybně si dokázal dát dohromady jedna a jedna. Na to on byl velmi dobrý. Davidovi bylo jasné, co si z toho odvodil. Teplý chlap civí na člověka stejného pohlaví…

Nebylo v tom nic zvláštního, jen ho zkrátka zaujal v tom přítmí, ozářený barevnými světly. Jen se nad ním zamyslel… Byl to jeho student, mnohem mladší, a hlavně naprosto charakterově odlišný. Davida by ani ve snu nenapadlo ho lákat do postele, nebo na něj myslet jako na sexuální objekt, natož přemýšlet nad nějakým vztahem.

Jenže toto všechno Syd nevěděl.

Jediné informace, které se ten večer k němu dostaly, byly, že jeho profesor je gay a civěl na něj. Co se asi tak v té tvrdé palici mohlo zrodit za myšlenky? Do toho všeho ta nadstandardní péče, které se mu dostávalo v minulých týdnech. Ač to mnohdy byly náhody, nebo jen to, jak jej neustále přesvědčoval, že ho bude doučovat. Davidovi bylo jasné, že musel přemýšlet nad tím, jestli mu to nenabídl z toho důvodu, aby ho měl u sebe blíž…, aby na něj mohl zírat.

Tušil, že to Sydovi nedokáže vyvrátit.

To, že by ho profesor nejraději už nikdy neviděl a o jeho společnost nejenže nikdy nestál, ale dokonce mu byla protivná, by nevzal na vědomí, ani kdyby mu to David chtěl říct. Což nechtěl. Bylo by to zbytečně jitření nervů.

Znovu se napil a cítil, že brzy buď usne, nebo se pozvrací. Nikdy v životě tolik tvrdého alkoholu nevypil za jeden večer. Opět k sobě pocítil nenávist – opíjet se do němoty. Jak ubohé!

Dnes to ale chtěl, ať to dopadne jakkoliv. Měl by jít do chaty a vyspat se, jenže když se zvedl, nohy se mu podlomily, pohled zamlžil. Po chvíli dokázal zaostřit na okolí a zjistil, že nemá ponětí, jakým směrem se má vydat.

Po několika nešťastných pokusech to vzdal a sesunul se do písku. Byla teplá noc, přespí tu. Stejně to byl nejlepší nápad tohoto večera. Nechtěl se vzbudit v chatě vedle toho ignoranta, který mu zničil život.

David pomalu upadal do bezesného opileckého spánku. Neslyšel, že se někdo blíží, necítil, jak do něj šťouchl… Slyšel jen pohrdavý hlas jízlivě pronášející tu šílenou větu – Připravujete se zavile výt na bílý měsíc?

Byl to Syd.

Jistě, David šel kilometry daleko, aby se nemusel potkat jen se dvěma lidmi. Jeden z nich teď stál nad ním a viděl svého profesora jako totální trosku. Víc už se dnešní večer ani posrat nemohl.

Třešnička na dortu!

Pokud ještě před pár minutami myslel, že by svůj katastrofický coming out před ním mohl ustát se ctí, tak po tomhle se mohl jít tak akorát zastřelit.

„Vyl bych, až bych brečel, ale spálený chřtán od ohnivé vody mi nedovoluje víc než šeptat," promluvil chraplavým hlasem, který i jeho překvapil. „Syde, já tě žádám, odejdi! Já vím, že se teď ukájíš na tom, jak jsem totálně na dně a jaká troska se ze mě stala, ale pokud máš ke mně aspoň trochu úcty – běž!" S těžkostmi se posadil a podíval se na něj očima podlitýma krví. „Jo, já vím, že jsi žádnou úctu ke mně nikdy necítil, přesto bych ocenil, kdybys mě tu nechal umřít samotného. Mrtvoly smrdí a já bych tě nerad tomuto vystavoval."

Svým způsobem se Davidovi povedlo trefit přesně doprostřed všech Sydových myšlenek – ano, smrděl, už teď mu přišel kdesi v pokročilém stádiu rozkladu, a když měl tu možnost zadívat se do rudých očí, dovedl si dost dobře spočítat, kolik už toho v sobě měl. Přišel mu totálně nepoužitelný, ačkoli promlouval veskrze srozumitelně. Alkoholici se mu hnusili, byl to asi nejhorší způsob, jak naložit s vlastní inteligencí, byť ne úplně výsostnou, a jestli on si něčeho cenil, byla to schopnost přemýšlet. Jeho profesor mu v ten moment přišel jako naprostý barbar, s nímž neměl zapotřebí ztrácet čas.

Jenže nechat ho tam nedokázal.

Šlo o zvláštní, krapet nepochopitelnou část jeho samého, jež se vždy zasloužila o podání pomocné ruky každému, kdo opravdu potřeboval. Empatie se mu zdála nanejvýš nelogická a zbytečná, nechápal a odmítal chápat, proč se ten člověk takhle ničil. A nehodlal se o pochopení snažit. Ale nedokázal ho nechat trpět vlastní stupiditou.

Dřepl si, aby byl očima zhruba na úrovni druhého muže, a zadíval se hluboko do nich, snaže se beze slov vyčíst, jak špatně na tom byl. Dělával to často, věděl, že lidi jeho pohled leckdy dost znervózňoval, a to jej jistým způsobem těšilo, přestože u Davida většinou nesklidil moc úspěchu.

„Na rozpitvaném mrtvém těle můžu pozorovat fascinující chemické reakce, daleko víc jak úzce souvisí s fyzikálními," odtušil zcela klidně a rty se mu zvlnily v nepatrný úsměv. Měl podobný nádech jako vždy, krapet drzý, svůj, sebevědomý, ale tentokrát ne tolik okatý. „Můžeš bejt v klidu, já necítím úctu k nikomu. Lidi jsou tupý. Stáda jsou tupý. Zabít se kvůli tomu je taky tupý."

Svým způsobem to byla jedna z nejhezčích věcí, co ten večer řekl. Svou vlastní cestou jako by se jej snažil uklidnit, na víc se ale nezmohl a snad si tu sobě přirozenou touhu ani neuvědomoval.

„Rozhodně oceňuji tvou snahu mě udržet živého. Sebevraždu nechystám, myslím, že ta společenská bohatě stačí. Vraždím jen své mozkové buňky, o kterých soudíš, že je nevlastním. Možná by to bylo fajn, být jen prostoduchý, nad ničím nepřemýšlející, zbavený všech křivd a výčitek svědomí – šťastný v nevědomí. Chtěl jsem toho dosáhnout teď, ale ani ten odporný zasraný chlast to nedokáže zastavit. Víš, Syde, mrzí mě, že tě sere celý svět…," odmlčel se David, a aniž by pohnul brvou, zíral na tmavé jezero. Pak jako by se probral z transu se opět zadíval na svého společníka. „… ale házet všechny do jednoho pytle je neuvěřitelně hloupé, uvědomuješ si to? Jsou lidé, kteří nemohou jinak než se přidat, jak ty říkáš, ke stádu. Vlastně je to většina, a proto soudíš o všech stejně. Napadlo tě někdy, že mnozí nemají jinou možnost? Že musí skákat, jak tam ti nahoře pískají? Že musí platit daně, nájem, musí kolikrát vzít podřadnou práci za málo peněz, protože nemají zbytí. A že tito lidé v soukromí své mysli toto mohou nenávidět stejně jako ty? Myslíš si, že všechno víš nejlépe a existuje jen jedna jediná pravda, a to ta tvoje. To je neuvěřitelně omezující, nemyslíš? Nechci tě moralizovat a už vůbec ne v tom stavu, v jakém jsem, přesto by mě zajímalo, jestli ses někdy zamyslel nad tím, že bys mohl na svět pohlížet jinak. Vím, že jsi na mě nasraný, že máš dojem, že ti dělám peklo ze života, ale kolikrát už jsi za svůj život prošel očistcem, abys mohl soudit? Ani já nejsem soudce, a nejsem ani kat, ačkoliv si to myslíš," mluvil překvapivě plynně, přestože mu mozek plaval ve whisky. Neohrabaně se těmito otázkami chtěl dovědět víc o něm, o jeho životě.

Proč takto negativně nahlíží na svět, na společnost? Kdo ho tolik zklamal, že není schopen přijmout, že po zemi chodí i lidé inteligentní?

To nebyly jen pubertální hormony, v tom bylo něco víc, a i když nepředpokládal, že mu něco sdělí, zkusit to chtěl.

Černovlásek se posadil vedle něj, dívaje se na temnou hladinu, občas zvlněnou přívaly větru. Přemýšlel. Znovu si ověřil, že v něm jeho profesor opravdu neuměl číst, ostatně i Johanka občas narážela, protože si Syd celý svůj vnitřek velmi dobře hlídal. Neměl zapotřebí komukoli cokoli sdělovat, neměl zapotřebí vytvářet pochybná přátelství a neměl zapotřebí mučit svůj mozek pokusy o interakce s dementy. Ale ne tím způsobem, jak si všechno vyložil David.

Nakonec se usmál, trochu jinak než vždy. Onu ironii k životu a světu jako by cosi podbarvovalo, snad špetka takové té neopakovatelné upřímnosti plynoucí ze vzpomínání, při němž je člověk uvězněný mezi dvěma světy a není si jist, ke kterému přesně promlouvá. Syd si jist byl, vzpomínat odmítal a nepřišlo mu, že by v sobě cítil něco závratného, to by bylo nelogické. Ale na úsměvu se to stejně podepsalo.

„Číst ve mně ti vážně nejde," odtušil.

Nenáviděl opilé lidi a svým způsobem se mu David právě v ten moment dost hnusil, na úplně jinou stranu byl ale o něco klidnější než jindy, nepokoušel se vytvářet dojem někoho neporazitelného. Jako by se kontumačně vzdával. Být v jeho přítomnosti nebylo tak zlé. Ne úžasné. Ne nejlepší. Vlastně to vůbec nebylo příjemné, ale nevadilo mu tam sedět. Svým vlastním způsobem se toho večera choval David daleko inteligentněji než kdykoli dřív. Pořád to byl tupec, ale tolik tím Syda neterorizoval. Bylo to náročné na vysvětlení.

Těšila ho ta jiskra zájmu, kterou mohl spatřit v pomněnkových očích, to nešlo popřít. Nenáviděl lidi, ale svou vlastní osobní pozornost, tedy zájem o své názory, vždy tak nějak tiše vyžadoval, snad protože bezmezně věřil v jejich správnost.

„Kdyby mě svět kolem zajímal, asi by mě začal srát. Lidi jsou abstraktní a všechno, co dělaj, dělaj pod záminkou pocitů, protože to považujou za úžasnou výmluvu. Svět je logické místo, v geometrické krajině se pohybují soustavy rovnic řízené fyzikálními zákony, které to všechno drží pohromadě, velkou roli v tom samozřejmě hraje chemie. To není romantické, to je spočítatelné. A lidi se za každou cenu snažej bejt nelogický. Chtěj, aby je obdivovalo stádo, který ve svý podstatě nic neznamená, protože potřebujou parťáka pro svý nesmyslný hry. Někdo tohle stádo nenávidí stejně jako já, vím o tom. Nezajímá mě to. Ano, je to člověk o něco chytřejší než všichni ostatní, ale nehodlám s ním soucítit, protože nemám proč. To je pointa toho logickýho světa. Není tu nic abstraktního, co by mě nutilo empatizovat. Odejít od stáda znamená se od týhle povinnosti osvobodit."

Odmlčel se. Na tváři mu hrál úsměv, kterému se neubránil. Velmi nešikovně by šlo říct, že rád lidi poučoval, za takový výraz by ale rozhodně nebyl nadšený. Bylo dobře, že si to neuvědomoval.

„Taky se o to snažíš. Lidi k tomu maj sklony. Nemáš tohle stádo nejradši, ale nedokážeš se od něj odpoutat. Máš tetování, ale nechceš ho ukazovat. Máš odlišnou orientaci, a stydíš se za ni. Svět tě sežere, když se mu nepostavíš. Je to tak trochu stupidní. Tak proč to děláš?"

David se jen uchechtl, když slyšel jeho slova.

Lidi chtěj, aby je obdivovalo stádo…, potřebujou parťáka pro svý nesmyslný hry.

Z jeho úst mu to přišlo až neskutečně vtipné. Odporoval sám své filozofii, ačkoliv by to Davidovi nikdy nepřiznal. Snad si to ani neuvědomoval. Možná měl pravdu a jeho profesor ho neznal tak dobře, jak by nejspíš měl, ale jedno věděl – Syd potřebuje, aby ho stádo obdivovalo, a potřebuje parťáka, s nímž by své hry mohl hrát.

Pak ale zvážněl. Zapřemýšlel, jestli zrovna jemu má vyklopit své noční můry. Ty, se kterými se nesvěřil Viktorovi, ani bývalému příteli a ani tomu před ním. Nepochopí ho, ale bylo mu to vlastně jedno. Syd už o něm věděl tolik věcí, že pokud se ho bude chtít zbavit, pokud ho bude chtít zašlapat jako malého červa, může to udělat i tak.

Věděl, že za odlišnou orientaci se dneska už lidé nestydí, že se za ni z práce nevyhazuje, a pokud by se to dozvěděla celá škola, vlastně by to pro něj nic nezměnilo. To byl úhel pohledu z vnějšku. Ten vnitřní byl ale složitější.

„Já se za svou orientaci nestydím, já nenávidím to, jak se na ni dívají ostatní. Vnímám, jak ji mnozí z toho stáda odsuzují natolik, že dokáží ublížit na celý život. Vážně chceš vědět, proč ji skrývám stejně jako své tetování? Má to totiž souvislost," zavřel oči a tím zadržel slzy, které se mu tlačily ven. Možná by se měl vyzpovídat, měl by vypustit z úst démona, který ho strašil už skoro patnáct let.

Když pochopil, že mu Syd neodpoví a jen čeká, začal vyprávět: „Bylo mi čtrnáct, když jsem přišel na to, že s holkou nejspíš nikdy nic mít nebudu. V šestnácti jsem se pokusil políbit kluka, o němž jsem si myslel, že je na tom stejně. Nebyl. Byl to ale můj nejlepší kamarád, s nímž jsem se znal snad od školky. To, že nastalo peklo, je ti asi jasné, ale to není důvod, proč se tak bráním se odhalit. Byly to jen blbé kecy, které jsem trpně snášel. Tenkrát nikdo neměl chytrý telefon a internet ještě nebyl tak běžný jako dnes. Kyberšikana téměř neexistovala a fyzicky si nikdo nedovolil mě napadnout, a to ani v případě, že jich bylo víc. Kdyby zůstalo jen u hloupých slov a totálního odříznutí ode všech ze školy, nejspíš by mě to dneska ani tolik netrápilo. Nikdy jsem se nebál samoty. Ačkoliv bydlet ve vesnici, kde ti všichni vidí až do talíře… Dospělí, kteří nechápali a brali mě jako zrůdu, a děti, které se mě štítily, nerozuměly mi. Bylo to dost peklo. Přesto tohle není ten očistec, který jsem vzpomínal. Mám ještě bratra, o dva roky mladšího. Byl snad jediný, který mě neodsuzoval. Pochop, i přesto, že na začátku jednadvacátého století už byli lidé informovaní a devadesátá léta nastartovala solidaritu vůči komunitě LGBT, tak na vesnici, kde lišky dávají dobrou noc, to lidé nerespektovali. Můj bratr se mě párkrát zastal. Nebyl jsem u toho. Vždycky jsem ho zrazoval od toho, aby mě bránil, ale, no… mám dojem, že brácha to nesl ještě hůř než já sám. Nechtěl jsem, aby kvůli mně musel poslouchat ještě víc urážek, než už se dělo. Jednou to nevydržel a jednoho z největších homofobů kopl do koulí. Jeho parta si pak na něj počkala před školou. Zbili ho – ne nijak moc, prostě tak, jak se bijí kluci. Jen trocha krve a spíš pošramocené sebevědomí…

Jenže Věříkovi se cestou domů udělalo špatně a omdlel. Spadl a skutálel se z malého srázu. Dole se pak hodně udeřil do hlavy o špičatý kámen. Možná, že kdyby ho rodiče odvezli k doktorovi hned, bylo by dnes všechno jinak…," odmlčel se a opět zadržoval slzy. Kdyby tam s ním byl někdo jiný, už by plakal. „Rodiče mi nic nevyčítali, ale ani se mě nikdy nezastali. Dělali, jako by všechno byla jen náhoda, a já vlastně dodnes nevím, jak se k mé orientaci staví. Myslím, že už jsou s ní smíření, ale tenkrát ten fakt, že mají teplého syna, naprosto ignorovali. Nikdy jsme o tom doma nemluvili ani před Věříkovým úrazem, a po něm už vůbec ne."

Bylo to snad poprvé, kdy si Syd nebyl moc jist, co přesně odpovědět. V pikosekundě mu hlavou prolétl smích a pokřikování, snaha, veliké slunce nad vrcholky skal v dálce a křišťálová hladina, v níž se ten kotouč odrážel. Všechno už si pamatoval jako v mlze, jen ten smích jako by nešel vymazat. Spousta smíchu. Sám se usmíval vlastním, sebevědomým způsobem, povzbuzování velké party lidí, které by tehdy všechny považoval za své blízké, mu pomáhalo víc, než by nyní přiznal. Jenže tehdy mu nikdo neřekl, že po každém stoupání jednou přijde pád.

Bezmocné tělo kutálející se ze srázu, bodavá bolest a tupá rána do hlavy, temno zakrývající všechny vyhlídky do budoucna. Tušil, co se s profesorovým bratrem mohlo stát. Hodnou chvíli jen seděl a mlčel, vzpomínal a přemýšlel. Za poslední tři roky si snad nikdy nepřipadal tak blízko svému předešlému já jako té noci. A svým způsobem za to Davida nesnášel.

„Umřel?" zeptal se nakonec. Nehodlal projevovat lítost, sympatizovat, neměl k tomu povinnost, a stejně bylo v tu chvíli snad nejjednodušší za celou tu dobu mluvit úplně normálně, přece jen s pokusem o trochu jemnosti.

„Proč schováváš to tetování?"

Nedokázal se do něj empaticky vcítit, tušil, že Johana by byla zticha a neptala se ani na první z jeho otázek, natožpak na cokoli dalšího. Neutěšoval lidi, už proto, že to nikdy nepovažoval za nutné. A stejně se v tu chvíli vlastním způsobem opravdu snažil.

David věděl, že lítosti a povzbuzení se od Syda nedočká, a byl mu za to vděčný, velmi vděčný. Nechtěl ze sebe dělat chudáka a nechtěl, aby jeho nebo bratra kdokoliv litoval. Jen to dnes potřeboval vypustit ven, jeho rozjitřené nervy a naprosto katastrofální coming out ho dohnaly se svěřovat a Syd byl jediný posluchač.

„Bratr neumřel, ale těžké následky si nese dodnes. Po tom, co se to stalo, jsme se odstěhovali do Prahy nejen proto, abychom byli Vavřincovi blíž, protože neustále zůstával v nemocnici, prošel si spoustou operací, vyšetření a kontrol… Ale taky proto, aby se nestalo něco podobného i mně. Myslím, že rodiče nechtěli lítost a neměli už sílu na to, aby čelili pohrdavým pohledům některých, které ani tragický úraz dítěte nepřesvědčil, že jejich smýšlení nebude správné. To je jedna z věcí, proč se tím nechlubím, druhá pak je, že netuším, co bych dělal, kdyby na mě někdo, byť jen slovně, zaútočil. Vidím v nich stejné zrůdy, jako byli ti lidé v Kostovlatech, a stejné jako ti kluci, co zbili Věříka. Neovládl bych se a zabil bych je. V tomto trpělivý ani tolerantní nejsem," zašeptal a sklopil hlavu. „To tetování je datum. Je to den, kdy se to stalo, aby mi celý život připomínalo, že přiznat to, kým jsem, byla hloupost a největší chyba mého života."

Přitáhl si nohy k tělu a schoulil se do sebe. Působil tak menší, nejspíš zranitelnější. Dopil třemi velkými loky to, co zbylo v láhvi, a zadíval se přes ni na Syda. „Teď jsem udělal další, že jsem tohle všechno přiznal klukovi, který mě nenávidí. Jak jednoduché asi bude se mě zbavit, když víš, kde je moje Achillova pata, že, Syde? Sono seduto qui a piangere. Tu non mi capisci. Non mi capirai mai. Sei qui per distruggermi. Me lo merito… Non voglio piú, non ne posso piú…"*

V ten moment nižší z dvojice pochopil, že tímto jejich rozhovor skončil. Neuměl italsky a nehodlal se ten jazyk učit, stačila mu povinná angličtina, a jak tak na Davida koukal, nepředpokládal, že by mu předložil smysluplný překlad. Byl už úplně mimo.

„Opravdu mě neznáš," nadhodil, a naposledy se zadíval na hladinu. Svým vlastním způsobem pohrdal všemi podobnými momenty, neměl rád onu chvilkovou náklonnost, která se mezi lidmi vytvářela, aniž by si byli jakkoli blízcí. Vlastně pohrdal i dlouhodobějšími vztahy, hrami, světem, obecně by se nikdy nechtěl dozvědět to všechno, co se dozvěděl. Ale pravda byla, že když už se to stalo, nebylo to úplně zlé. Nevadilo mu Davida poslouchat, pro ten moment, ač výklad o spisovatelích šestnáctého století by asi neudržel.

„Lidi jsou dementní, vždycky byli. Když máš v hlavě aspoň něco, seš předurčenej bejt tímhle faktem navždycky pronásledovanej. Pojď, dovedu tě do chaty." Nikdy nikomu nechtěl vyjadřovat lítost nebo podporu, svým způsobem se tedy na víc nezmohl. Byla to jeho vlastní cesta, a bylo na Davidovi, jestli pochopí zprávu skrytou za tou frází.

Pomohl muži vstát a pak si jednu jeho paži přehodil přes ramena. Moc to nepomáhalo, Davidova dementní výška dělala celý ten výjev komickým. Chytil jej pro jistotu i kolem pasu, na kraťoučkou chvíli se pozastavuje nad pevnými břišáky. Jistě, věděl o svalech na rukou i nohou, stejně ale bylo zvláštní cítit je pod vlastní dlaní. Nedalo mu to, musel se zašklebit. Jeho profesor byl sice úplný bezmozek, tělesně ale nebyl úplně k zahození. Když si nespatlal vlasy tím příšerným sajrajtem a neoblíkl si splývavou košili a totálně beztvaré kalhoty, musel uznat, že mít trochu tvarovatelnější povahu, asi by se ho černovlásek pokusil na nějakou noc sbalit. To si mohl přiznat napřímo. A byl si jistý úspěchem. Ale David se mu nezdál jako subík. Ne že by to Syda jakkoli trápilo, to David přišel vlastní povahou o možnost zažít tu nejlepší noc za celý svůj život.

Chytil jej pevněji, jelikož se z neznámých důvodů snažil vysmeknout.

„Kudy?"

Neměl tušení, kam blonďáka odvést. Vypadal na sračky, ale jednu odpověď by ještě podat mohl, dost nerad by ho totiž vodil do vlastního pokoje. Páchl alkoholem.

David jen cosi zamrmlal a nechal se vést směrem k chatkám. Bylo mu v tu chvíli všechno jedno. Kdyby ho tam nechal, bylo by to možná to nejlepší. Ve světlé chvilce si totiž uvědomil, že se v chatě potká s Viktorem.

Syd ho po dlouhé a útrpné cestě téměř už spícího shodil na dvoumístnou pohovku a nechal ho samotného napospas jeho osudu.

* Sedím tady a pláču. Nerozumíš mi. Nikdy mě nepochopíš. Jsi tu, abys mě zničil. Zasloužím si to… Už nechci, už nemůžu…