Propadák – 19. kapitola

Ráno Davida ze snu vytrhl vibrující telefon na nočním stolku. Nahmatal brýle i mobil a mrknul na hodinky.

Půl sedmé. Který idiot ho tak brzy budí…

Zamžoural na displej, na němž uviděl jméno svého bratra.

Něco se stalo! Věřík věděl, že je David ranní spáč, a pokud s ním chtěl nezávazně prohodit jen pár slov, volal vždycky až po desáté hodině.

„Ahoj, co se děje?" vyhrkl na něj dřív, než ho bratr mohl pozdravit. Vstal z postele, neopomenul zkontrolovat, jestli se jeho spolunocležník neprobudil, a odešel před chatu. Venku bylo ještě příjemně chladno a klid.

David očekával, že zprávy, které si vyslechne, nejspíš nebudou povzbudivé.

„Ahoj Davide, promiň, jestli jsem tě vzbudil… Panebože, vzbudil jsem tě, že ano? Je brzy…"

„To je jedno, už jsem vzhůru. Co se stalo?"

„Máma prodala barák…," vydechl hlas na druhé straně.

David se zamračil, stále neprobraným mozkem nedokázal jeho slova patřičně zpracovat.

„No a co, však o tom jsme se přece bavili už dávno. Barák v Lidečku se prodá, abys měl na opravy svého v Kostovlatech. Tak jsme byli přece domluvení, tys do Prahy nechtěl, na Moravu taky ne, tak v čem je problém?" stále nechápal, kam tím míří, a vůbec mu nedošlo, že na roubenku v pohraničí už jejich matka nemá šanci sáhnout, protože ji prarodiče odkázali bratrům. Nejspíš už tenkrát dobře věděli, co dělají.

„V tom, že nejde o ten v Lidečku, ale o můj… Teda stále ještě její, protože ho na mě nepřepsala, jak slibovala. Místo toho mi dnes ráno zavolala, že se musím do konce prázdnin odstěhovat, protože barák už není náš. Nic mi neřekla dopředu, chápeš? Prostě mi to oznámila a hotovo. Já nevím, co mám dělat, nemám kam jít. Nabídla mi, že můžeme být u nich, než si něco najdeme, ale to já nemůžu. Je mi z ní špatně, raději budu pod mostem. Mohl bych ještě do Lidečka, ale to je strašně daleko, Mája má v Praze dobrou práci, nemůže odjet a bez ní nikam nejedu. Matka mě podrazila! Nikdy na nás nebrala ohled, však to víš, ale tohle jsem nečekal…"

David měl pocit, jako by na něj někdo vylil kýbl ledové vody.

„To bude nějaký omyl, proč by prodávala tvůj dům? Vysvětlila ti to?" nechápal David. Jejich rodiče byli dost ignoranti vůči svým dvěma synům, ale tohle by neočekával ani v nejdivočejším snu. Kdysi měl David dojem, že je stmelil bratrův úraz a handicap, ale jak šel čas, opět zjistil, že se na ně nedá spolehnout. Byli chladní. Postarali se, to ano, kluci nikdy nechodili špinaví nebo zanedbaní, ale lásku jim neprojevovali, nikdy je nezajímaly jejich starosti a bolesti. Vždycky se museli spolehnout jen sami na sebe. Možná i proto byli na sebe vázaní ještě mnohem víc než jiní sourozenci v jejich věku. A byli dodnes.

„Neřekla mi nic, však ji znáš, jen fakta, já jsem to nevydržel a začal po ní řvát, tak mi práskla telefonem…"

„Buď v klidu, zavolám jí, tohle se musí nějak vysvětlit!" ujistil ho. Pak se rozloučil s tím, že mu zavolá, až bude vědět víc.

Telefonát s matkou si nechal až ke kávě. Tušil, že to nebude nic jednoduchého.

Vytáhl z ní, že otec nasekal šílené dluhy. Půjčil si od nějakých lichvářů, a pokud nebudou mít brzy hotovost, přijdou o svůj byt v Praze, kterým se zaručil.

„Tak to je skvělé, opravdu! Abyste vy nepřišli o střechu nad hlavou, tak ji vezmete synovi? Mami! Věřík je slepý, pamatuješ? Copak nechápeš, že to má všechno mnohem složitější? Stěhování, půjčku mu žádná banka nedá… Do hajzlu! Jsi neskutečně sobecká ženská!"

„Davide! Neurážej mě. Nabídla jsem mu, ať bydlí u nás, a najdu mu v Praze podnájem. Beztak ta jeho holka úplně zbytečně dojíždí. Budou to mít lepší."

„Vážně? A co když nechtějí být ve městě? Nenapadlo tě to? Ne! Ty nepřemýšlíš, jen sobecky hledíš na sebe a na tátu. Víš co? Nestarej se! Věřík k vám nepůjde a nic už po vás nechce. Já mu pomůžu a ty už mi nevolej. Nechci s tebou už nikdy mluvit!"

Křápl telefonem a hned nato pěstí do zdi kuchyňky.

Do prdele! Proč se vždycky všechno musí tak pokazit!

Pak si vzpomněl na černovláska spícího v jeho posteli.

Jo – na posraného i hajzl spadne!

Včerejší večer taky nezakončili zrovna zářně. Mrzelo ho to a zrovna dobře nespal, ale možná to bylo dobře. Tak to vyzkoušeli. Syd dostal, po čem toužil. Mohli by se vrátit do profesionálních kolejí, kde David bude jen jeho učitel a Syd kluk, co potřebuje doučit češtinu. Nic víc, ani přátelství by nemělo smysl. Byli každý někde jinde a dřív nebo později by stejně zjistili, že jejich názory jsou natolik odlišné, že spolu nemohou existovat… A pokud by to bylo později, mohlo by to bolet. A to už nechtěl.

Podíval se na hodinky, bylo skoro osm. Znal se s jedním chlapíkem z realitky, mohl by mu vyšťourat ze známosti pronájem nějakého slušného bytu za rozumnou cenu. Dovolal se hned a makléř mu přislíbil pomoc. Alespoň trochu uklidněný se vracel do chaty, vstříc pohrdavým očím svého studenta.

„Nazdar Syde," řekl chladně a zamířil do koupelny. Na pozdrav nečekal, stejně by se ho nedočkal, když se teď nemají rádi a David je zrovna v náladě, jako by ho někdo dost ošklivě porazil v nějaké naprosto stupidní společenské hře.

Kterékoli jiné ráno by byl Syd plný energie, usmíval by se, chtěl by se pošťuchovat. Byl tak nastavený, rozhodně v tom nikdy nebylo nic zlého. Byla to hra. Ale dnes ne. Spal mizerně, neustále se probouzel a nezdálo se mu nic extra příjemného, jelikož kdykoli se probral, obalila jej úzkost. Nedokázal by ji pojmenovat, ve své podstatě o ní nevěděl – a stejně ji cítil. Chyběl mu David, ne tolik jako zdroj tepla, ale jako připomínka, že je všechno v pořádku a že se mu nic nestane.

Mrzelo ho, co se stalo. Chtěl za ním. Ale už bylo pozdě.

Když se ráno probudil, netrvalo mu dlouho najít svýma očima ty jeho. Pokud měl alespoň trochu použitelné energie, v ten moment všechna zmizela.

Jistým způsobem pro něj bylo zklamáním, jak se k němu David otáčel zády. Nechal se složitě přemluvit trávit se Sydem čas, a jakmile se byť jen trochu zdálo, že je to možné, zmizel. A doufal, že ho ranil natolik, aby Syd pochopil, že další konfrontace s ním už nemá cenu.

Mladík nakonec vstal a kulhavou chůzí se přemístil za svým společníkem, vytahuje ze skleničky vlastní kartáček. Ve sprchovém koutu mohl zahlédnout plastovou stoličku, kterou včera neuklidili. Zabolela jej hlava. Na sobě měl jen boxerky, které vyhrabal ve skříni kousek od postele, mohl si tedy všimnout všech nových značek, které na sobě měl. Jeho pozadí se stále nepřestalo ozývat a všechno na něm přímo křičelo „včera mě někdo ošukal", což kontrastovalo s tím, jak odstrčený a sám se v ten moment cítil. Ne že by mu to vadilo. Ostatně, tohle po Davidovi nechtěl. Vyžadoval, aby se na něj při sexu nekoukal, jako by tam ani nestál. Že s tím začal do hodiny od sexu, to už byla jeho věc. Mohlo to být jedno.

Rozhodně od něj nechtěl šťastně až do smrti, ranní tulení, objetí, pusu… Nevadilo by mu to, ale nevyžadoval to a neměl zapotřebí tvrdit sám sobě, že se v rozhodnutí dát se zrovna Davidovi zmýlil. Nelitoval toho, co udělal, byl na sebe nanejvýš hrdý. Nehodlal blonďáka opustit. Ostatně, do jeho svádění dal týdny. Nebyl žádná citlivka a nehodlal to všechno zahodit pro něco, na čem mu vlastně nezáleželo. To by bylo nanejvýš stupidní a on nebyl idiot.

A stejně se mu ve tváři nezračilo vůbec nic, protože tam vůbec nic nechtěl. Snad trochu ironie. Celá ta situace byla ironická. Celý jeho život byl ironický. Bylo to komické.

Přejel svého společníka zkoumavým pohledem.

„Stalo se něco? Vypadáš naprosto nepoužitelně, ještě víc než včera," zhodnotil naprosto upřímně, snad se to tedy ani nedalo nazývat rýpnutím. Ale vyložit se to tak mohlo.

„Nestarej se, Syde, není to tvoje věc," odfrkl mu David nepříjemně. Vzápětí si uvědomil, že Syd za jeho starosti nemůže, ale svěřit se mu nehodlal. Tohle musel vyřešit sám a bylo by nejlepší, kdyby u toho jeho noční milenec nebyl. Doufal, že pochopí, že dnes s ním rozhodně sranda nebude, a po doučování se sebere a půjde surfovat nebo zkrátka po svých. Potřeboval přemýšlet, jak během měsíce odstěhovat bratra a jeho přítelkyni, zařídit jim bydlení… V nejhorším případě budou na chvíli u něj. Pár týdnů by to snad zvládli.

S pusou plnou pasty slyšel, jak mu zvoní telefon. Rychle ji vyplivl.

„Pavle, máš něco?" zeptal se až možná překotně.

„Měl bych parádní byt 2+1 na Praze 10 jen za patnáct litrů, napůl zrekonstruovaný, volný od listopadu."

„To je pozdě, do háje! Zapomněl jsem ti říct, že to potřebuju od září. Jo, já vím, že je to narychlo, ale zkus se ještě podívat. Jsem na telefonu celý den…"

Rozloučil se a povzdychl si. Uviděl dvě zkoumavé, modré oči. Syd stál mezi dveřmi koupelny jen v trenýrkách a pozoroval ho.

„Neříkali ti doma, že se cizí rozhovory neposlouchají?" vyjel na něj. „A obleč se, jestli se chceš jít učit na pláž."

Černovlásek pouze pozvedl obočí a zadíval se hluboko do Davidových očí, snaže se zjistit, jak špatně na tom jeho společník musel být. Chtěl by mu pomoct.

„Je to tvoje práce," podotkl a prsty si přejel po největší z modřin hned pod klíční kostí. Byla temně fialová, široká, od pohledu dala dost práce a černovlásek si moc dobře pamatoval na její vytváření. Všechno, co na sobě viděl, se mu líbilo, to ne že ne. Tedy, rozhodně se za to nestyděl, když ale viděl Davidův chladný pohled, byly všechny ty značky zvláštně nekomfortní. To nebylo jako včera, kdy do něj David rýpal a Syd i přes to moc dobře viděl, jak rád by mu udělal další. Cítil se pod tím pohledem špinavý.

Nehodlal na to brát ohled. On byl na své tělo hrdý a pyšný, jak jen to šlo. A stejně kdyby byl oblečený, cítil by se o něco lépe. Nechtěl, aby se na něj David díval. Bylo to fyzicky nepříjemné. Jako by se měl za co stydět. Jako by na něm bylo něco hrozně ošklivého. Možná ty jizvy, které se mu táhly po celém stehně. Třeba Davidovi za noční tmy nevadily, ale ve dne je mít před očima nemusel. Díky bohu, že ho jeho sebevědomí zásobovalo chválou, snaže se ten pocit odtlačit do neznáma.

„Včera večer to rozhodně nevypadalo, že ti jakkoli vadí. Troufal bych si říct, že ses nezdál, jako bys obecně nad čímkoli přemýšlel. Co se tvého rozhovoru týká, nemám nejmenší tušení, o co šlo, můžeš být klidný. Mít bych ho ale mohl. Co se děje? Hořelo někde?"

„Omlouvám se, už se to nestane, byla to chyba, moje chyba. Prosím, zakryj to," hlesl David. Nechtěl se na něj dívat, svým způsobem to v této chvíli bral jako své těžké selhání. „Hořelo, vlastně stále hoří a já musím pomoct hasit. Nechci tě tím zatěžovat a bylo by nejlepší, kdyby ses po učení zdekoval a nechal mě samotného. Stejně se ti nebudu moct věnovat, tohle musím zařídit v nejbližší době, jinak neusnu. Už se mě neptej, stejně mi nemůžeš pomoct. Jen mě dnes nechej a neryj do mě."

Syd už se dál neptal a oba se hned po snídani, která proběhla v tichosti, přesunuli na pláž. Jindy klidný a trpělivý David několikrát vyletěl, až nakonec usoudil, že to nemá cenu, a doučování ukončil dřív.

Když se šel vyčurat, zavolal ještě Věříkovi, aby ho uklidnil a oznámil mu, co matku k jejímu činu vedlo.

„Někde nasekal šílené dluhy. Ty o tom něco víš?" zeptal se bratra.

„Jo, kdysi se okrajově zmínila, měla už tenkrát obavy, tak to asi dopadlo blbě," odpověděl Věřík.

„Říkal jsem jí, že prodám roubenku na Moravě. Tvrdila, že bych za ni nedostal tolik peněz, kolik potřebuje. Už tenkrát jsem měl být v pozoru. Ale s tím se teď netrap. Mám nějaké známé, zařídím to, je mi líto, že odtamtud budeš muset pryč, ale má to i svá pozitiva…," snažil se jej uklidnit David, nicméně moc úspěchů nesklidil. „Prosím tě, neplač, všechno bude v pořádku. Budeme si blíž, cokoliv budeš potřebovat, budu tu pro tebe. Mám tě rád, nezapomeň na to. A jsem rád, že jsi mi zavolal a netrápil se tím sám. Uvidíme se v Praze."

Tyhle věty už slyšel i Syd, jelikož se k němu David v té době vracel, nemínil je ale řešit. Mohl volat, komu chtěl, klidně nějakému příbuznému, klidně dobrému příteli, klidně nějakému svému náhradnímu milenci, který se za tu dobu, co byli od sebe, stihl zotavit natolik, aby Davida neodpuzoval jeho vlastními značkami. Bylo mu to jedno. Neměl nejmenší důvod, proč by ho to mělo zajímat.

A stejně, kdyby to nebyl on, už by se mu po tvářích koulely slané slzy. Ne teď, teď se snažil dýchat, srovnat se a docela se mu to dařilo. Drželo jej jeho běžné rozpoložení a ledový klid úspěšně odstraňující všechny přebytečné emoce. Svým způsobem neměl zapotřebí Davida řešit.

Bylo mu mizerně.

Byl pro něj jakousi použitou hračkou? Choval se k němu hezky, při sexu. To byla pravda. Tehdy se mu všechny jeho stopy zanechané na opálené kůži líbily. Teď už ne, evidentně. Byl pro něj Syd jen na jedno použití? Vyčítal mu, že se jeho tělo nedokázalo přes noc uzdravit? Hnusil se mu. Ale byla to Davidova práce. Jistě, sám ho k ní ponoukal, protože se mu tehdy líbilo, jak je všechny podobné barvy jistým způsobem spojují. Nikdy by to neřekl nahlas, líbilo se mu ale, jak na něj v noci koukal, jak se díval na všechnu svou práci jako na cosi svého. Sydovi se tehdy líbilo být Davidův.

Ublížil mu, což oba chtěli, a černovlásek to chtěl z velké části i proto, že zbožňoval, jak na něj u toho David hledí jako na cosi výjimečného. Vybavoval si jeho slova těsně po sexu a pak v koupelně, vybavoval si ten spokojený, zamilovaný pohled. I s jizvami, i se všemi šrámy na duši i na kůži se cítil chtěný a krásný. V Davidových očích milovaný.

Styděl se za něj? Byla to chyba. Co všechno? Tohle nebylo jako vždycky, když se David bál o svoji kariéru, společenské postavení a všechny podobné zbytečnosti, tehdy se v jeho očích vždycky odrážela potlačovaná touha a žádost. Tohle bylo chladné. Necitelné. Lítostivé.

Nechtěl se na Syda dívat. Možná mu bylo líto, jak svou hračku zničil a udělal nepoužitelnou. Vlastně to takhle očekával, proto se taky nechtěl nikomu odevzdat. Bál se, že by se na něj takový člověk díval jako na cosi určeného k působení potěšení, co nemá žádnou další úlohu. Věděl, že ho tak David nevnímá. A stejně se tak cítil.

„Serváci! Zrovna jsem tě hledala. Chtěla jsem říct, že s otcem budeme brzy odjíždět, pokud tu ale zůstává ta krátkovlasá slečna… Johanka, že? Určitě ještě zůstaň, vidím, že se učíš, jistě ti s tím pomáhá," dostala ze sebe spokojeně na jeden nádech, když viděla otevřenou učebnici po jeho levici, hned vzápětí jí ale padl pohled na značky pokrývající krk jejího syna.

„Copak to máš? Ukaž! Páni, ta je šikovná," pokračovala, a aniž by měl možnost reagovat, natáhla se a tričko mu svlékla. Neměl zapotřebí vyškubnout jí ho a zakrýt se, ani kvůli Davidovi. Neslučovalo se to s jeho povahou, odmítal se před nimi chovat, jako by mu na tom záleželo, jako by ho obtěžovaly všechny páry očí. Vlastně se ze všech lidí, co na něj na pláži přesunuli pohled, cítil nejhůř právě kvůli pomněnkovému, který ho ještě včera těšil. Ostatní mu byli ukradení. Matka taky. Pohrdal jejím názorem.

V té chvíli už na pláž přicházel i Sydův otec. Když to viděl, jen pozvedl obočí a chladně jej oslovil: „Tohle si necháš dělat od holky, Serváci? Nemělo by to být naopak?"

Vtom si povšiml přicházejícího Davida.

„Pane Richtere, tohle se stalo u vás v chatě, že ano. Měl byste je trochu hlídat, Servác vypadá, jako kdyby proběhl medvědím brlohem. A upozornil jste je, že mají použít kondom? Nerad bych byl dědečkem. Oni jsou mladí a nezodpovědní, to snad chápete."

David se zadíval na Sydovo tělo a povzdychl si. To bylo přesně to, čemu se chtěl vyhnout. Zamračil se a stiskl ruce v pěst.

„Nezlobte se na mě, ale já nemíním nikoho hlídat, Syd je dospělý a ví, co dělá," řekl rázně, ale sám pro sebe si zamumlal – alespoň si to myslím.

Syd nereagoval, ani se neotáčel. Pochopil význam těch slov. Byla to jeho chyba, i podle Davida. On za to mohl. Možná po něm blonďák zkrátka chtěl, aby se po tom vypařil, ale nechtěl mu to říct napřímo. To si ale mohl odpustit. Syd nepotřeboval lži. Potřeboval upřímnost, respekt… To další, co David nabízel, už nevyžadoval. A stejně to dostal. Zvykl si na to. Až pak jej o to připravil.

Tohle byl důvod, proč nechtěl, aby se ho někdo snažil zachraňovat, aby ho držel, choval se k němu jako k princezně, usmíval se na něj. Nežádal si všechna ta sladká slova a komfort utěšujících paží. Protože věděl, že jednou zmizí. A že pak bude zase padat.

„Já jsem hlavně ráda, že jste si je vzal k sobě, nám by ji Servác pomalu ani nepředstavil," vložila se do rozhovoru jeho matka. „Bože, ale vyřádila se na tobě, jen co je pravda. Ale zuby má pěkné, to se musí uznat. Jsme rádi. Já jsem ráda. Davide, netušíte, jak dlouho jsme čekali, až se náš syn konečně k něčemu rozhoupe, je v tomto příšerně stydlivý. Partnerek už vystřídal tucty, ale co se lásky týká, je jako panic," zašveholila. Kdyby to nebyl on, snad by zrudl. Jeho matka byla vážně stupidní.

Víc než Davidův pohled Syd nevnímal. Vypadal unaveně. Nechtěl se tímhle prokousávat. Snad ho to všechno štvalo a přemýšlel, proč tam s ním musel stát. Bylo to nepříjemné. Potřeboval by podpořit. Neřekl by to nahlas. Nevěděl to.

„Zrovna jsem vás chtěla požádat o laskavost. Jedeme s Josefem do Prahy dřív, už za pár desítek minut, syna bychom tu ale rádi nechali. Jak vidím, je o něj postaráno. Dám vám peníze na jeho jídlo… Ale on toho moc nesní, když všechen volný čas tráví láskou," pokračovala nadšeně.

„Jistě, to není problém," řekl David dost nejistě, ale odmítnout se neodvážil. Potřeboval by být sám. Bylo by nejlepší, kdyby i Syd odjel, ale cítil, že jej nemůže nechat, aniž by si vyjasnili včerejší nedorozumění. Taky mají před sebou ještě hodně práce s učivem. Nemohou ztratit několik dní a rozhodně si David nemohl dovolit ztratit alespoň tu trochu důvěry, kterou si k němu Syd vybudoval. I tak bylo jeho vzdělávání těžké a on ho vnímal a snažil se jen proto, že Davidovi věřil. Dnes, po tom, co se stalo včera, byl Syd úplně mimo. David svůj temperament a nervozitu taky nedokázal udržet na uzdě a zbytečně na něj vyjížděl. Naprosto zbytečně.

Viděl jeho ublížené výrazy, které se neslučovaly s jeho běžnými sebevědomými. Za celý den se ani jednou neusmál tím svým úsměvem, kterému David v duchu říkal na ránu, ale svým způsobem si na něj rychle zvykl a měl ho rád. Byl to jeho egoistický parchant s duší křehkou jako čínský porcelán.

Uvědomil si, že mu svým chladným pohledem ubližuje. Že si ho včera vzal a teď ho ignoruje a odmítá. Nikdy tohle svým milencům nedělal, pokud nebyla naprosto přímá domluva – jedna noc a už se nikdy neuvidíme. Což dělal jen velmi zřídka, naposledy snad na vysoké.

Jistě, se Sydem si nic neslíbili, ale možnost, že už se nikdy neuvidí, byla mizivá. Měl naprostou jistotu, že ho uvidí každý den ve své třídě.

Sakra, už by měl vzít na vědomí, jak moc je Syd citlivý. Nedával to najevo, ale David to cítil. Zrovna v tuto chvíli každým jeho pohledem.

Opět se mu v mysli rozsvítil varovný majáček.

Proč je s Davidem jiný, otevřenější, mazlivější, neústupnější v tom se k němu dostat, ačkoliv ho profesor odmítá?

Proč přistoupil tak rychle na to, že David jeho dominanci v posteli zkrotí? Tohle všechno smrdělo láskou, a to by byl průšvih. Přemýšlel, jestli by nebylo lepší to všechno opravdu utnout hned. Dnes. Syd ho bude nenávidět a všechno se vrátí do starých kolejí. Na druhou stranu si tohle ale dovolit nemohl, protože by opět nastala ignorace vůči vzdělávání, možná ještě zarputilejší, než byla minulý školní rok.

David se cítil, jako by ho drtily mlýnské kameny. Tahle cesta správná nebude. Musí si ho udobřit a na konci dovolené mohou tento milenecký vztah v klidu a bez zjitřených emocí ukončit.

Uslyšel zvonit svůj telefon. Omluvil se a poodešel kousek vedle. Pavel mu sdělil, že mu na mail poslal nabídky bytů a číslo na známé stěhováky.

Když se vrátil, znovu uviděl jeho oči. Vždycky si přál v nich umět číst, dneska v nich byl sepsán román. Ten nejsmutnější, jaký kdy četl. I když se Syd snažil být nad věcí a řeč těla ovládal dokonale, ten teskný pohled zakrýt nedokázal. A David to jen těžko nesl. Nemohl se do nich dívat, potřeboval si uspořádat priority a myšlenky. Na to musel být sám.

„Syde, já se půjdu projít a ty si běž přestěhovat zbytek věcí, ať mohou rodiče vrátit chatu vyklizenou. Uvidíme se večer," řekl hlasem, který i jemu zněl neskutečně cize. Byl ale rád, že přes stažené hrdlo vůbec tu větu vyslovil. Dál na nic nečekal, zmuchlal ručník do batohu, rozloučil se s manžely Valentovými a rychle se vzdaloval. I tak cítil pohled, který mu propaloval záda. Musel pryč. O samotě snad najde sílu vyřešit vztah se Sydem i promyslet možnosti, jak Věříkovi co nejúčinněji pomoct s jeho stěhováním do Prahy.

Ještě chvíli tam pak černovlásek seděl, pozoroval záda svého nočního milence a přemýšlel, leč tak by to on patrně nikdy nenazval. Nebylo nad čím uvažovat, v jeho světě se mu nedělo nic zlého. David býval stupidní v opakujících se periodách, které stejně nešly zvrátit.

Ale i tak. Nechtěl po Davidovi, aby mu říkal, jak je dokonalý, krásný, úžasný. Nenutil ho nosit jej, líbat na nos, dotýkat se jej s nadpozemskou opatrností a starostí vepsanou v každém tom gestu, na ničem z toho nelpěl. Klidně se od něj mohl otočit a usnout, jen si přál, aby se naň předtím usmál, nebo ho chytil za ruku. Aby dal jakkoli najevo, že ví, kdo s ním je, a že tenhle člověk nezmizí v průběhu spánku. Že tam s ním bude.

Chtěl, aby se na něj dál díval jako na Syda. O to přišel.

Nakonec se z malého plácku u jezera zvedl, konečně si oblékl triko, které mu matka předtím vrátila, a s nicneříkajícím, bezemočním výrazem přešel do vlastní chaty sbalit si poslední zbytky věcí, které ještě neměl u svého milence. Ty tam poté odnesl a sám se posadil na postel, pozoruje zeď naproti sobě. Čekal.

Rozhodně neměl zapotřebí klidit se Davidovi z cesty. Stále byl svůj, rozhodoval se primárně na základě vlastních potřeb, a to Davidovy stupidní hry rozhodně nezahrnovalo. Cítil se prázdný. Chtěl jít spát.

Slunce se pomalu klonilo k západu, ohřál si tedy něco k jídlu, najedl se a vrátil do chaty, kde pak dlouho do tmy nevědomky přejížděl prstem po malém nekonečnu na zadní straně svého bloku, pozoroval stěnu naproti sobě a vnímal, jak je mu čím dál tím hůř. Nepřipouštěl si to. Ale vnímal to.

Nakonec se odešel vysprchovat. A teprve když se vracel – pouze v trenkách, s ručníkem přehozeným přes ramena, aby mu na ně nekapala voda z vlasů –, se dveře otevřely, nechávaje majitele chaty konečně vstoupit.

Syda rozbolela hlava. Ne tak, aby si to uvědomil, byl v tu chvíli kdesi mezi mrtvolně necitlivým a otevřeným stavem, z nichž si jeho podvědomí nedokázalo vybrat, kdyby si ale jen trochu připustil své emoce, všechno by se v něm sevřelo.

***

David přicházel k chatě unavený a zničený. Noha ho začínala pobolívat, o hlavě ani nemluvil, tepalo mu v ní, potřeboval prášek, praštit sebou do postele a spát. Celé odpoledne obvolával známé, přemýšlel, jak ještě zvrátit celou situaci a matce ty peníze sehnat jinak. Vavřincovi se do bytu a velkého města nechtělo, toužil zůstat v domě, kde vyrůstal. Na vesnici, kde to měl všechno jednodušší. Mluvil s ním asi třikrát a neustále mu vysvětloval všechny klady, které přestěhováním do Prahy získá, a i když mu to bratr všechno odsouhlasil, stejně stále slyšel zoufalství v jeho hlase. Devět milionů nikomu z nich žádná banka nepůjčí, rozhodně ne takto kvapem. A dům už měl stejně nového majitele. Cítil vztek na matku. Byla tak sobecká! Kdyby se o problémech zmínila dřív, mohli by to zkusit vyřešit jinak. Třeba prodat chalupu na Moravě a zbytek už by Davidovi půjčili…

Jenže matka svému synovi, který to rozhodně nemá lehké, sprostě prodala střechu nad hlavou, aniž by ho o tom dopředu informovala. Kdyby ji měl u sebe, byl by ji schopen uškrtit. Jak někdo mohl být tak…

Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc byl napružený a smutný. Marie, Věříkova přítelkyně, byla taky bezradná. Všechno na něj padalo…

Bohužel pro Davida, tohle Syd viděl taky. A potřeboval zjistit, co ho trápí. Ta nejistota byla ubíjející.

„Chtěl sis zopakovat náš první společně trávený večer? Nepil jsi doufám," rýpl si hned, co se David dostal do chatky, přestože žádný alkohol necítil. Byla to přirozená reakce, potřeboval zaměřit pozornost na cokoli krom svého těla. „Nebo jsi hledal šakaly?"

David jen odfrkl, nemínil reagovat na jeho rýpance. A na hádky snad neměl ani sílu. Byl by si rád dal jen sprchu a šel spát. Neodpustil se ale na Syda podvědomě zamračit.

Ten jen pozvedl obočí, přeměřuje si celou postavu svého společníka pohledem.

„Něco se s tebou děje, už od rána. Mohl bys mi říct, o co jde? Nemám zapotřebí tě z toho vytahovat jako princ na bílým koni, to fakt nejsem, pomoct bych ale mohl. Chci to vědět," uhodil na něj znovu, hlas klidný. Svým způsobem neměl nic víc zapotřebí. Byl unavený, vyčerpaný, zvláštně mrtvý. Potřeboval by spát.

David viděl, že bez odpovědí nebo reakce se klidu nedočká. Nechtěl na něj být zlý, vlastně doufal, že by ho mohl najít už spícího a promluvit si až druhý den. Věděl, že až bude odpočatý, dokáže se se vším vypořádat nějak víc s chladnou hlavou. Dnešek mu dal ale tak zabrat, že nedokázal být milý. Zvlášť když si Syd nedokázal odpustit své blbé kecy.

„Nemůžeš mi nijak pomoct, nemá cenu tě tím zatěžovat a neryj do mě dneska. Už jsem tě o to žádal ráno. Dost málo mě znáš, pokud si myslíš, že každý problém řeším chlastem. Jestli máš o mně takové mínění, tak proč trávíš čas s nevyrovnaným alkoholikem? Jdi spát, vypadáš unaveně," vyjel na něj nepříjemně. Otočil se k němu zády a doufal, že ho poslechne a nechá ho být. Nechtěl se hádat. To bylo to poslední, o co by dneska ještě stál. Otevřel noťas, aby se ještě jednou podíval na odkazy, které mu poslal Pavel. Byty byly všechny v takových dírách… Věřík potřeboval lokalitu nejlépe blízko stanice metra. Fajn by bylo, aby to měla i Marie do práce blízko…

Moc takových nabídek nenašel. Vlastně žádnou. Povzdychl si a vložil hlavu do dlaní.

Možná byla škoda, že jej Syd v ten moment poslechnout nedokázal. Ba naopak, slova jeho společníka jako by ještě přilila do už tak plného poháru všeho, co jej tížilo. Vypadal unaveně? Čekal na Davida dlouho do noci, jen aby se ujistil, že je v pořádku. Protože o něj měl strach. Netušil, co přesně se s Davidem děje, a nevěděl tedy, jak přesně má zareagovat. Do toho všeho na něj nepřestávalo padat blonďákovo jednání samotné, ten nezájem, odpor.

Mluvil s ním, jako by byl další zátěží na Davidových bedrech. S tím by se dokázal smířit, blonďákova přítomnost pro něj taky nebyla jen a pouze procházka růžovou zahradou, tohle ale bylo prvně, kdy v jeho výrazu neviděl vůbec nic dalšího. Jen smíření.

Sydova matka ho sem nacpala, tak tu musí zůstat. Jako jakýsi balík. Hlavně když nebude mluvit. Pak by tu Davida nemusel zas tolik obtěžovat.

Protáhl se kolem něj na cestě ke své polovině postele, pohled mu ale padl na nabídky z dobře známých realitních stránek. Měl na nich strávený svůj díl času, věděl, k čemu slouží.

„Přišels o byt? Nesebral ti ho náhodou jeden z těch tvých dalších milenců, co nemají takový komfort jako já?" podotkl s pozvednutým obočím, v hlase jasně zřetelnou ironii. Setkal se jen s ledovým pohledem, David ale mlčel. Sydovy rty se mu stočily do jeho běžného úsměvu. Za celý den jej nepoužil, teď ale chtěl. Cíleně. Byla to tak efektivní obrana. To, co zažíval, rozhodně nebylo nic úžasného, nepřišel si po Davidově boku skvělý, krásný a dokonalý, přestože mu to předchozí večer všechno věřil. Mrzelo ho to. Nepřiznal by si to.

„Nebo si je naopak chceš odstěhovat co nejdál, abys na ně nemusel koukat?"

Pohled mu automaticky sjel na své vlastní, stále odhalené tělo. Všechny šrámy zdály se ještě tmavší vlivem denní doby, ještě barevnější, zářivější. Nebylo příjemné tak před Davidem stát, kdyby se ale zakryl, bylo by to, jako by mu na tom záleželo. Nezáleželo. Bylo důležitější držet jej v té lži než zbavit ho svíravého pocitu, kdykoli se na něj modré oči upřely tím divně hodnotícím, lítostivým způsobem. Opovrhoval lítostí.

„Chci, abys se mnou normálně mluvil o tom, co se s tebou děje. Máš ze mě dojem, že potřebuju držet za ruku? Abych se zbytečně netrápil nad něčím, co bych stejně nevyřešil? Tolik empatie v sobě nemám, přijde mi stupidní. Nechci od tebe chránit, nemusíš si hrát na hrdinu. Nejsme v divadle. Chci vědět, proč jsi celý den naprosto nesnesitelnej," dořekl klidně, ledově. Neměl co ztratit. A stejně ho celé tělo pálilo.

Po Sydových slovech už David nedokázal udržet zlost. Pohár právě přetekl. Potřeboval klid, jen se v tichu a o samotě soustředit na situaci, s níž se pral. Byl bezradný.

Nechtěl na něj být zlý, snažil se mu tolikrát vysvětlit, že s ním dnes nebude řeč, ale on si nedal pokoj a do ohně, který se snažil David uhasit, jen přilíval olej.

„Drž už konečně hubu a nechej mě být, copak nedokážeš pochopit, že chci klid?! Jsou to moje problémy a ty s nimi nemáš nic společného, proč bych ti o nich měl vykládat? Nevšímej si mě. Běž spát a NECHEJ MĚ BÝT!!!"

Zvedl se ze židličky, zaklapl notebook a chystal se odejít ven z chatičky.

Ještě než se mu stihl úplně ztratit, se Syd dvěma rychlými kroky přesunul směrem k vysoké, rozezlené postavě a spěšně ji chytil za nadloktí, otáčeje ji čelem k sobě. To, co zahlédl v pomněnkových očích, ale nečekal. Nedal to na sobě najevo, vlastní pohled držel chladný a neprostupný, grimasu ve tváři naprosto bez zájmu.

A stejně jako by jej sevřelo cosi ocelového, studeného, nesnesitelného. David jej nenáviděl. Tak jako na začátku. A kdyby to nebyl on, snad by zalapal po dechu, zavzlykal. Potřeboval by další něžný dotyk, což by nikdy neřekl. Potřeboval by slyšet, že všechno špatné skončí. Ještě jednou. Potřeboval by, aby se na něj David díval jako na toho, koho viděl ještě před jejich sexem. Že to tehdy nebyla žádná hra, jen aby se mu soustředil na školu…

„Půjdu nahoru, tohle nemám zapotřebí a ty taky ne. Svým způsobem je tvoje chování veskrze logický, nemáš zapotřebí pozorovat svoji rozbitou hračku. Už včera jsi mi naznačoval, že mě takhle vidět nechceš, bylo evidentně blbý nutit tě pokračovat. Ale všechny ty sladký lži kolem sis v tom případě mohl odpustit. Já nejsem stupidní, Davide. Nikdy jsem nebyl," řekl klidně, smířeně. Kousek od svého společníka poodstoupil.

„Co to meleš, tak to vůbec není, to s tím nemá nic společného…," bránil se rozčileně David, ale Syd jej nenechal.

„Měls mě ošukat už tu první noc. Nabízel jsem ti to. Nebylo by to na trauma, zvládl bych u toho vypnout. Vzal by sis, cos chtěl, a já bych to nevnímal, nedělá mi zas takový problém udělat ze sebe stroj na sex, nebo hadrovou panenku, to máš jedno. Ty sis tím chtěl projít se mnou při vědomí. Nechtěl jsem. Je to stupidně důvěrný. Bál jsem se, že se na mě u toho budeš koukat jako na kus masa s jedním jediným účelem. Ale to, že jsi to neudělal hned při tom, ale až hodinu po tom, to už nic nemění. Nemusel ses namáhat."

Bezemoční, prázdný výraz v ten moment snad ani nehrál. Kousek poodstoupil, aby se na sebe mohl zadívat do malého zrcadla. V ruce tiskl Davidovo tričko, které si chtěl obléct, a pozoroval všechny šrámy.

„Vyhrál jsi. Neměl jsem tě nechat mi je udělat. Teď už se nelíbí ani mně."

Nečekal na odpověď, přetáhl si přes sebe tričko, aby nové ranky i staré jizvy neviděl, a odebral se do podkroví – narovnaný, s hlavou hrdě vztyčenou. Ve své podstatě se nic nestalo.

Kdyby to nebyl on, v tu chvíli by se rozvzlykal.

David se ještě chvíli díval na postavu, která se mu ztrácela v přítmí schodiště vedoucím na půdu. Měl dojem, že se v tu chvíli ani nedokáže nadechnout. Jeho slova byla tak upřímná a plynoucí z nitra, bylo v nich tolik smutku a zklamání…

Měl pravdu! Choval se k němu jako ke kusu hadru… hned poté, co mu vzal jeho nevinnost.

Potichu odešel do vlahé noci. Potřeboval vzduch, potřeboval si rozmyslet všechna svá slova, než za ním půjde a omluví se mu. Protože to přehnal. Cítil se jako totální sráč, neskutečný parchant, který rozbije všechno, co mohlo být hezké. Nemyslel teď na jejich sexuální vztah, ale na přátelství, kterého si, aniž si to do této doby uvědomil, vážil víc než jakéhokoli jiného. Ztráta důvěry bolela a mohl si za to sám. Ohánět se tím, že měl starosti? Že jeho nálada nebyla růžová? Ani v takovém případě nemohl ubližovat a kopat okolo sebe. Ne do člověka, který si jeho hrubé zacházení nezasloužil.

Kolikrát už zjistil, jak moc je Syd citlivý, ačkoli to nedával najevo. To, že to na první pohled nebylo vidět a on se před ním prezentoval jako tvrďák, který má všechno v prdeli, ještě neznamenalo, že uvnitř něj nezuří bouře. A po tom, co mu včera a předevčírem udělal? Ubližoval mu, měl pravdu. Davidovo chování muselo vypadat, jako by jej jen ošukal a teď se ho snažil zbavit – jako použité hračky.

Takhle to ale nebylo. David mu nechtěl ublížit, jen potřeboval klid.

Profesor byl vyrovnaný člověk, opravdu ho moc věcí nedokázalo nějak vytáhnout z běžného flegmatického standardu, ale jeho bratr byl výjimka. Věděl to. Věděl, že pokud tuhle zapeklitou situaci nevyřeší, bude nervózně kopat okolo sebe. Potřeboval být sám.

Jenže teď sám nebyl. Měl milence, kterému ublížil, měl přítele, pro kterého se stal za těch pár týdnů, jak pochopil, jedním z opěrných pilířů, které ho držely. Nechtěl jím být, věděl, že mu může ublížit, ale stalo se, a když on tomu nebyl už na začátku schopen zabránit, teď za to musí nést následky. Měl ho rád, a i když by ho Syd s tímto tvrzením poslal do horoucích pekel, cítil zodpovědnost… Cítil cosi, co nedokázal pojmenovat – láska to nebyla –, ale cosi, co se tomu až příliš blížilo. A totéž vyzařovalo i ze Syda. Nedokázal by se vrátit, lehnout si do prázdné postele a usnout. Nechat to všechno na ráno. To už by bylo pozdě. To musel vyřešit ještě dnes. Poslední, co by chtěl, by bylo utvořit Sydovi další jizvu na duši. Jako by jich tam už tak neměl dost.

Prudce se otočil a dlouhými kroky se vracel ke svému srubu a jen doufal, že Syd ještě nespí.

S těžkostmi a s tlukoucím srdcem se vydrápal úzkými schody do půdního pokoje. Byla v něm tma. Pamatoval si, jak nízký ten pokojík je, a tak se k siluetě postele a v ní ležícího človíčka blížil skloněný. Položil ruku na jeho hruď, aby si získal pozornost, i když nepochyboval, že je Syd ještě vzhůru. Nevěřil, že by dokázal takto rozrušený rychle usnout. Velké oči, které se na něj upřely, viděl velmi dobře i přes tmu.

„Syde. Já… promiň mi to. Jsem idiot, který se nedokáže ovládat. Nechtěl jsem na tebe být zlý, nechtěl jsem…, abys byl dneska se mnou, protože přesně tak to dopadá, když jsem ve stresu. Potřeboval jsem být sám, abych ti neubližoval. A stejně se to stalo. To, cos řekl, není pravda, snažil jsem se tě odehnat, abys nemusel být svědkem takových výbuchů, jaké jsem předvedl. Celý den jsem se cítil zahnaný do kouta a nemohoucí. Nedokázal jsem vyřešit to, co se na mě ráno nabalilo a co je pro mě nesmírně důležité. Večer už toho bylo tolik, že jsem se neovládl a… Ty pro mě znamenáš hodně. Jsi pro mě přítel, kterého bych nerad ztratil a kterému bych nechtěl ublížit, ač se mi to dokonale povedlo. Nevím, jak mě bereš ty, ale kdyby ti na mně nezáleželo, asi bys mě při prvním ranním škaredém pohledu poslal do háje…," povzdychl si a hlasitě polkl. „Nikdy bych si z tebe hračku neudělal, nikdy bych si tě nevzal jako kus hadru. Nikdy! Je to odporné. Nechtěl jsem s tebou spát, to víš, ale když už se stalo, nikdy bych nedovolil, abys u toho trpěl nedostatkem zájmu. To, žes ho nedostal druhý den, je moje chyba, omlouvám se. Jsi pro mě pořád krásný… do prdele, tak jsem to říct nechtěl… vážím si tě, jsi takové moje světýlko v tomhle odporném světě, a já jsem to dneska posral, omlouvám se…"

Odmlčel se a čekal na verdikt.

Hodnou chvíli jej černovlásek pouze mlčky pozoroval. Byl přesně na hraně mezi vnímáním a vypnutím, unavený, zklamaný, a už jen pohled do starostlivé tváře svým způsobem přisypával sůl do ran. Nebylo to logické, nemělo to smysl. Chtěl se o něj starat? Proč teď?

„Chápu, tvoje zásady by tě nenechaly ošukat bezvládný tělo," promluvil nakonec, spíš smířeně než cokoli jiného. Jako by nad tím lámal hůl. „Je tvůj zájem na příděl? Mrzí tě, že jsi nesplnil nějakou svoji běžnou normu? Zklamu tě, nestojím o to. Pochop, že tohle přesně jsem nechtěl. Aby ses staral jen proto, že máš dojem, že ve svým postavení musíš. Když už jsi udělal tu chybu a vyspal se se mnou, obětuješ se a přidělíš mi cosi, aby to všechno bylo o něco víc správně? Jestli jdou nějak sepsat myšlenky chlapa, co se najednou probudí ve strip baru vedle nahý štětky, vypadají asi takhle. To já nemám zapotřebí," vydechl. Nebylo to vyloženě zlé, ačkoli trocha snahy se ochránit se tomu upřít nedala. Spíš bolestné.

Davidovi se sevřelo srdce. Posral to dokonale a asi nebyl způsob, jak si jej udobřit. Chápal ho. Když si zpětně přebral své chování vůči němu za celý den, měl chuť si jednu vrazit. Přece nemohl doufat, že mu po chabé, ač upřímné omluvě vpadne do náruče a bude všechno zase zalité sluncem.

„Není to tak, jak říkáš, ale když to vidíš takto, asi to budu muset přijmout. O tom, že ani pro mě to není lehké a nějaké věci zkrátka nezvládám, tě asi nemůžu přesvědčit. Dělám chyby, ale snažím se je napravit. Snad mi to jednou odpustíš aspoň natolik, že mě budeš respektovat ve škole… Zítra odjedeme do Prahy. Dobrou noc," zvedl se, ale neuvědomil si ve svém rozpoložení, kde se nachází a že jeho výšce tento pokoj rozhodně není uzpůsobený. Zatmělo se mu před očima a ucítil palčivou bolest u pravého oka.

„Do prdele!" vyjekl a musel se posadit. V hlavě mu zase tepalo a cítil horkou tekutinu stékající do oka a dále po tváři. Dal si malou chvíli na vzpamatování a pak se začal pomalu a opatrně zvedat, a doufal, že sejde schody bez nehody. Nebylo mu dobře a jeho mozek po úrazu ještě rozhodně nebyl v dokonalé kondici. Bojoval se svou rovnováhou, a než se stihl opět sesunout k zemi, zachytily ho drobné ruce.