Propadák – 38. kapitola

Ráno proběhlo v pohodovém tempu, snad proto, že byl Syd po včerejší noci dost vysílený, a když se David podíval do jeho unavených očí, poslal ho zpět do postele. Neprotestoval.

Do školy přišel včas a s dobrou náladou. Ukazoval ji úsměv, který byl snad podvědomě usazený na jeho tváři, ačkoliv jindy jím tolik neplýtval. Toho si samozřejmě všiml i jeho kolega, který se na něj pichlavě zadíval hned, jak zavřel dveře kabinetu. Byli tam sami. Zítek byl na konzultaci s ředitelem a probíral s ním nákup nových pomůcek do matematické studovny.

„Ahoj Roberte," pozdravil jej David, a aniž by si všiml jeho zkoumavého pohledu, přešel ke kávovaru a zapnul jej. „Chceš udělat kafe?"

Když se mu nedostalo odpovědi, otočil se na něj. Robert seděl u svého stolu, téměř nepřirozeně napřímený a pozoroval jej.

David zvážněl a povytáhl obočí. „Stalo se něco?"

Robert v první chvíli pouze povytáhl obočí, stejně jako se tomu naučil za dlouhé měsíce soužití se svým blonďatým kolegou.

„Mimo to, že celé tvoje narozeniny vypadaly, jako by se po tobě slehla zem?" zeptal se, spíš ale ublíženě než útočně. Mluvil měkce, věděl, že útokem by z Davida nic nedostal. „Volal jsem ti. Chtěl jsem vědět, jestli by sis večer přece jen nenašel čas alespoň na rychlé kafe, u kterého bych ti popřál a trochu bychom to oslavili. Třicet máš jen jednou za život. Jenže tys měl, vidím, rušnou noc. Znám ten výraz, ačkoli mě překvapuje, jak dlouho ti vydržel. Musel ti dát něco extra, možná aby sis nemohl stěžovat," odtušil a znovu si Davida přejel pohledem, jako by se snažil vyčíst, na čem přesně byli s tím klukem domluvení. Nechápal to, vypadal ještě mladší, než byl, protože byl tak nějak malý a nevzhledný, možná až příliš chlapecký. Nárokoval si Davida šíleně a jeho přítel s tím nedělal vůbec nic. Jak velký vliv na něj musel mít, aby ho donutil zapomenout na všechnu obezřetnost?

„Když sem včera přišel, myslel jsem, že se zbláznil. Davide, tohle si nemůže dovolit, ať už mezi sebou máte jakýkoli vztah. Zítek vás mohl prokouknout, a i kdyby ne, nemuseli jsme tu být jenom s ním. Mohl tu být i ředitel, nebo kdokoli další, komu to po pár dalších takových podpásovkách začne zapadat. Zahnal tě do takového kouta, že jsi nemohl říct nic jiného než ano. Vyzvedl si tě jako dítě ze školky jen proto, že jsi nepřišel domů v minutu, ve kterou chodíš běžně?" zeptal se nechápavě. „Je to tvoje věc, ale dával bych si pozor, ať pod tím pantoflem neskončíš ještě víc, než už jsi," varoval jej nelibě.

David třísknul hrnkem o stůl, až mu pár horkých kapek potřísnilo ruku a kousek rukávu sněhobílé košile. Neřešil to však. Tohle mu Robert říkat nemusel, věděl to moc dobře sám. Nicméně když to bylo vysloveno nahlas, jako by ta situace nabrala ještě reálnějších rozměrů. Moc dobře si uvědomoval, co všechno mohl Syd způsobit, a nebylo to poprvé. Jediné jejich štěstí bylo, že u toho všeho byl jen Robert. Zase měl dojem, že se mu okolo krku začíná stahovat smyčka. Musel polknout. Byl už klidný natolik, aby na něj zbytečně nevyletěl, čímž by dokázal, jak moc se cítí zahnaný do kouta. Na jednu stranu bylo všechno dokonalé, na tu druhou tu byl stále ten strašák, kterého Syd snad úmyslně vytahoval tím, jak moc riskoval svými činy ve škole.

„Nemusíš mi všechno tohle vykládat. Snažil jsem se mu to vysvětlit. Vím, že je to moje chyba, moc jsem si ho pustil k tělu a není mi to příjemné, tomu věř. Jenže on je…," odmlčel se a otočil se k oknu, z něhož sledoval poloprázdné školní parkoviště. „Roberte, tohle není tvoje věc, nemusím se ti svěřovat, jaký Syd je nebo není a čím si mě u sebe váže. Rozhodně ale nejsem podpantoflák, to ses dost sekl."

Když ta slova vyslovil, okamžitě o nich začal pochybovat.

Vážně není?

Dalo by se o tom dlouze polemizovat a v tuto chvíli se tím rozhodně nechtěl zabývat. Syd byl majetnický, ale pokud to nezacházelo na půdu školy, Davidovi to už ani tak nevadilo. Překvapeně zamrkal. Tahle myšlenka byla docela novinka.

Robert si povzdychl. Nechtěl na Davida útočit, cítil ale, že si ho ten kluk obmotával kolem prstu víc, než bylo zdrávo. Kdyby ho David měl rád, pak by to bylo v pořádku. Jenže on neměl, nechtěl s ním vydržet a rozhodně se pro něj nechtěl vyoutovat, jak Robert zjistil. Nechtěl, aby mu ten kluk ublížil. A tohle? Nutil ho skákat přesně tak, jak pískal. Nerad by se dožil dne, kdy kvůli němu David přijde o práci a v ten samý den i o srdce, které si ten skřet odnese s sebou, až ho bude opouštět, spokojen s výsledkem svého soukromého představení a hry. Pokud ho skutečně neměl rád a neplánoval s Davidem žádnou budoucnost, existoval jiný důvod, kvůli němuž by s ním prováděl takové věci než pro zábavu? Robertovi se to nelíbilo. David byl pořád jeho přítel, byť ne v sexuálním slova smyslu. Měl ho rád a nechtěl ho vidět trpět.

Zvedl se a sám přešel ke kávovaru, aby si doplnil v tu dobu už prázdný hrníček. Vyhovovalo mu, že zvuk toho přístroje na chvíli narušil ticho v místnosti panující, po chvíli ale i on ztichl.

„Vím, že mi do toho nic není, pochop ale, že bych tě nerad viděl nešťastného. Nebo vyhozeného. Davide, promiň mi upřímnost, ale to, že se s tebou v noci vyspí, dovolí ti… – co ti dovolil? Seřezal jsi ho alespoň? – a ráno ti udělá snídani, to přece nevykoupí, co ti provádí mimo to. Chápu, že je v posteli skvělý, ale nepřijde ti to zvláštní? Zrovna tenhle sled událostí? Nechci, aby si s tebou někdo takhle hrál. Pokud bys toho kluka měl rád a chtěl s ním zůstat, víš, že bych tě nechal. Ale ty ho rád nemáš, být s ním nechceš, tak jestli by nebylo lepší…," hlas se mu vytratil. Nechtěl to říkat. „Nechci tě navádět, je to tvůj život a já z něj dobrovolně odešel, což se jen tak neomlouvá, přestože mě to mrzí."

V tu chvíli se na něj David opět otočil a on si mohl všimnout zlatého řetízku vykukujícího zpod košile. Pozvedl obočí.

„To je od něj, viď," odtušil, byť mu to bylo zcela jasné. Zamračil se. „Jsi si jistý… Tedy, pokud to myslel dobře a vysvětlil ti to, pak žádný problém, jen… je to zvláštní. Na jinou stranu, chápu, že jsi mu nepovolil udělat ti jediný cucák, tak to obešel, stejně jako tvoje ostatní pokyny, a označil si tě takhle. Je to jako kdyby ti dal prstýnek – každý, kdo tě uvidí, od tebe dá předem ruce pryč. Nebude si chtít začínat se zadaným chlapem. Třeba si tě chtěl pojistit, zakázal jsi mu tě hlídat, tak vymyslel něco, co chlapům rovnou zabrání se s tebou seznamovat… Ale možná to vidím špatně, jestli pro to měl nějaký důvod, pak proč ne. A jestli to tobě nevadí, je to úplně skvělé, je to vaše věc," řekl nejistě. Vypadalo to tak – znak typicky matematický působil na Davidovi jako visačka, nemohl si pomoct.

David podvědomě sáhl na hruď a řetízek schoval. Chtěl ho sundat hned ráno, ale ve spěchu na něj zapomněl. Vložil ho pod košili, aby nebyl vidět. Věděl, že tohle působí, jako by dal za pravdu Robertovým slovům.

„Víš, Roberte, jednou věcí jsem si jistý, Syd není manipulant. Nevím, proč to udělal, a možná si budeš říkat, že jsem se úplně zbláznil, ale já mu věřím, že mě nechce zdiskreditovat. Nemám tušení, proč mi dal takovýto dar. Možná máš pravdu, chtěl si mě označit, ale stejně mám v úmyslu mu ho vrátit. Jen jsem prostě nechtěl včera… On byl…," odmlčel se na chvíli a opět ztěžka polkl, když si vzpomněl na minulou noc. „Byl rozkošný a tak zranitelný… Do prdele, asi máš pravdu a já přemýšlím jen čurákem. Měl bych se vzpamatovat."

Vložil si hlavu do dlaní. Syd ho ovládal, sázel na své schopnosti, dostával jej přesně tam, kam potřeboval, a David skákal, jak on pískal. A co bylo překvapující, Robert to dělal podobně. Jenže David ho dobře znal, věděl, že je upřímný. Tohle však byly okolnosti, v nichž se ještě nikdy neocitli. Když byli spolu, Robert o něj nikdy nemusel s nikým bojovat. Teď byla naprosto jiná situace. Na chvíli se cítil jako naprosto naivní pipina, která uvěří všemu, co jí kdo nakuká.

Přes to všechno, když nad oběma zapřemýšlel, cítil, že ani jeden z nich manipulant není. Mohl ale i v této chvíli věřit vůbec svému úsudku, na který tak moc celá léta spoléhal?

Robert si tiše povzdychl. Podvědomě cítil, jak moc se mu David za ty měsíce odloučení vzdálil, a uvědomoval si, že to byla jeho chyba a že by měl nést následky. Jenže – jaké to byly? Na jednu stranu David toho kluka nemiloval, na jinou ho nedokázal opustit. Co měl Robert dělat? Cítil, že by ho měl udělat šťastným, neměl ale tušení, jestli toho docílí podporováním svého přítele ve vztahu s tím klukem, nebo naopak přemlouváním ho k rozchodu. Kdyby nastal ten, mohl by s ním být on. A pak jej rozmazlovat a starat se o něj. Jenže… nebylo už pozdě? Nebyl už ten jediný, kdo jej mohl opečovávat, ten… Syd? Nevěděl.

„Nechej si poradit. Nechci se vám do toho plést, nebudu, měl bys ale vědět, že beze změn a kompromisů to nepůjde, ať už děláte cokoli. Jestli ti to stojí za to, budeš se muset sám přizpůsobit. Jestli ne, pak počítej s tím, že on také zůstane, jaký je. Některé povahové rysy změnit nejdou. Nechci, abys byl nešťastný. Pokud myslíš, že to, co ti dává, kompenzuje tyhle přepadovky, pak ať vám to vydrží co nejdéle," zkusil ještě tiše.

Davidovi se tohle po ránu nechtělo poslouchat. Chápal, že Robertovi na něm záleží, že ho snad má pořád rád, a doufal, že tohle všechno není jen snaha ho nějak znejistět a pak po něm skočit. Snažit se nemusel, David byl nejistý od začátku, a pokud by byl někomu schopný kývnout na vztah, byl by to Robert. Doufal, že si tohle všechno uvědomuje. Ale rozebírat s ním svůj vztah se Sydem rozhodně nehodlal.

„Máš dojem, že potřebuju poradit? Sám jsi přiznal, že se do toho nechceš plést, tak se svých slov drž a vynech ty filozofické kecy. Nemám na ně náladu. Tohle si musím vyřešit sám a nechci, aby do toho kdokoliv kafral. Ani ty, Roberte!" zvýšil hlas David.

V ten moment se dveře kabinetu otevřely a dovnitř vstoupil starý profesor matematiky Václav Zítek. Zadíval se do zamračené tváře Davidovy a pousmál se: „Už jsem slyšel, že se vy dva znáte ze školy. Doufám jen, že zde nebudete pokračovat v neshodách, které jste tam snad měli. Rád bych měl ve svých volných chvílích klid, což jsem s Davidem vždycky měl," podíval se významně na Roberta.

„Nemusíš se bát, Václave, jsme kamarádi a touhle výměnou názorů už jsme neshodu ukončili. Ono to ani žádná neshoda nebyla, viď, Roberte? Už se o tom, minimálně na půdě školy, bavit určitě nebudeme," řekl rázně David a zadíval se s výtkou na mladšího kolegu. I stěny tu mají uši a s takovouto Robertovou pomocí by to mohlo prasknout ještě dřív, než by se o to kdy zasloužil Syd. Naštěstí matikář nebyl z těch, kteří by schraňovali drby, na rozdíl od mnoha jiných jejich kolegů. Jen si žádal svůj klid a ten mu David velice rád poskytne. Vlastně se s Robertem ani bavit nemuseli, ne o soukromých věcech…

Ten se v tu chvíli už jen omluvně pousmál. Nechtěl Davidovi ještě přitěžovat. Pokud to takhle chtěl, pak to byla jeho volba. Přece jen se za toho kluka rval, kdykoli mu on navrhl, ať ho pošle k vodě. Tvrdil, že to nebyl manipulátor, tohle jeho zaštiťování tedy David musel dělat z vlastní vůle. Dokud se s ním sám za sebe nerozejde, Robert by jej měl nechat být. Asi. Stále se mu to nezdálo.

***

Důvod celé krátké rozepře mezi Robertem a Davidem seděl v tu dobu v pohodlném křesle bytu paní Vavříčkové, v klíně mísu s čímsi, co se vzdáleně podobalo těstu na malinké buchty, které společně měli dělat. V očích mu plály jiskřičky pobavení. Toho dne se po dlouhé době pořádně vyspal a hned poté zapadl do bytu sousedky, která už na něj čekala. Dlouhou hodinu strávili u partie dámy a domácího kakaa, povídajíce si o všem možném. Snad jen na jméno Sydova přítele nemohla paní Vavříčková přijít. Bylo vidět, že se s tím snaží vyrovnat, moc to ale nešlo.

Blížil se čas svačiny. Byli domluvení, že jí Syd s pečením pomůže, a ona se tomu prvně trochu bránila, věděla, jak to dopadne. Když se ale skutečně dostal k lince a začal poměrně zručně pracovat s moukou a vejci, musela se pousmát. Tohle nikdy nedělala, její vlastní vnoučata po ní nikdy nechtěla naučit se péct, jen její jídlo jíst, a ona byla zvyklá už od vlastních dětí, že ze společné práce vznikal tak akorát nepořádek. Syd se ale překvapivě rychle učil, a i když mu zrovna něco nešlo, byl… hodný. To by pro sebe on nepoužil, ona mu to ale stejně přiřkla. Stále si s ní povídal, ptal se na věci a šklebil se, když mu něco nešlo, nevzdával to ale. A ji bavilo smět někomu ukazovat, co ona sama milovala.

Nyní seděl na křesle, těsto všude po obličeji. Jak se ukázalo, práce se šlehačem nebyla zas tak jednoduchá, jak vypadala, a když ona viděla jeho výraz – pozdvižené obočí, kterému ale na seriózním vzezření ubíralo to těsto všude kolem, začala se mu smát. On se šklebil. Ale byl vlastně docela spokojený. Už dlouho mu žádná činnost tolik nepřipomněla jeho staršího bratra a celá atmosféra vlastně působila tak nějak příjemným, domácím dojmem. Zprvu snad byla žena napjatá, nyní se ale hřejivě usmívala.

Tato nálada ji přešla, až když byly buchty v troubě a oni se vrátili k rozehrané partičce dámy, která na ně čekala na stolku.

„Kdyby ti ten člověk něco prováděl," začala opět, Syd ji ale přerušil – zcela klidně a samozřejmě, jak to míval ve zvyku.

„Neprovádí. Já to začal. To, co mezi sebou máme."

Snažila se ve všem najít nějakou logiku, zaryté tvrzení, že jsou všichni homosexuálové nesnesitelní, se ale bilo s tím, jak hodný její malý přítel byl. Jediné východisko bylo, že on by mezi ně nepatřil. Chtěla ho přimět to přiznat. A on se bránil.

„Má s tebou, jaksi…," chtěla se zeptat, nešla jí ale najít vhodná slova.

„Sex? Jo."

Tak přímo to slyšet nechtěla. Rozkašlala se a on ji spěšně poplácal po zádech. Děkovně se naň usmála, pak ale opět zvážněla.

„Nepřeju si, aby ti takhle ubližoval."

Pozvedl obočí.

„Já ho k tomu donutil," zopakoval už posté. „Nechtěl, protože by s tím mohly bejt problémy. Lidi neradi poslouchaj, že je někdo jinej. Mohli by Davidovi ublížit. A mohli by ublížit mně." Konečně viděl, že řekl něco, co ji přinutilo zarazit se. Tohle ženu nenapadlo.

„Proč by ti ubližovali? Nejsi jeden z nich."

Pozvedl obočí.

„Ještě včera jsem měl v prdeli jeho péro," podotkl a ona se opět rozkašlala. Vyčítavě se na něj zadívala. Neřešil to. Pokračoval. „Mně tohle vyhovuje. Jenže… víš, jak se tvoji rodiče stavěli k Františkovi."

Mohl si všimnout, jak se žena napjala, slyšíc jméno svého dávného přítele. Zamračila se.

„To bylo něco jiného. Nesnášeli ho, neměl slušné kořeny. Mysleli si, že bych potopila rodinu, kdybych si ho vzala. Přestože za to nemohl. Jistě, řekneš mi, že tohle je stejný případ a oni za to také nemohou. Že úplně stejně funguje nesnášenlivá společnost, jako tehdy moji rodiče. Jenže ty, pokud to správně chápu, jsi i na dívky. Můžeš si nějakou najít a být s ní," řekla nejistě. Bylo vidět, že ji vzpomínka na dávnou lásku zarazila, ta rána v ní stále byla. A on to věděl.

„Samozřejmě. Když ti tehdy našli Dalimila, taky jsi s ním mohla bejt. A byla. Padesát let. Stálo to za to? Za ten pocit, že je společnost klidná?"

Zaváhala. Chtěla odpovědět, zprvu ale pouze naprázdno otevřela ústa a pak je zase zavřela. Nemohla, prostě to nešlo. Nejistě se zadívala do jeho očí.

„A takhle jsi šťastný? S tím… ničemou?"

Stále Davidovi nemohla přijít na jméno, snažila se ale pochopit jejich vztah, a to byl první, důležitý krok. Nemělo cenu vytahovat před ní, jak to s Davidem mají.

„Ano." Myslel si, že to řekl v rámci snahy přemluvit ji. Netušil, jak moc to vlastně byla pravda. A cítil, že se nepatrně pousmál, když to slovo vyslovil. Byla to úleva. „Ale občas je to pitomec." Hned byl klidnější.

Další dlouhé minuty se pak k tématu nevraceli. Věděl, že už by tím ničemu nepomohl, žena potřebovala čas, aby všechno zpracovala. Věřil ale, že se jí to jednou podaří, a když mu koncem jeho návštěvy předala část buchet, které upekl, aby je vzal domů, věděl, že se nemýlil. Stále odmítala říct abys je vzal panu Richterovi, oba ale věděli, že to tak myslela. Možná se jí ve tváři objevila nevole, pořád ho tam ale dobrovolně posílala. Usmál se na ni. Byl rád.

David dorazil domů okolo třetí hodiny a našel byt prázdný. Nepočítal s tím, že by ho jeho milenec čekal jako poslušná žena u plotny. Syd měl prázdniny a mohl si je trávit, jak chtěl a s kým chtěl. Snad byl někde s Johanou nebo jinými přáteli, ačkoliv o žádných jiných nikdy Syd nemluvil. To ještě ale neznamenalo, že je neměl. Co o něm David věděl? Bylo mu to však docela jedno. Byl rád, že má chvíli klid a může o samotě přemýšlet.

Robert už téma nevychovaný student nevytahoval, snad proto, že viděl, jak je z toho David rozhozený, ale také už neměli soukromí. Ve chvíli, kdy se loučili před školou, se jej zeptal, jestli by s ním nešel v podvečer na kávu. Byla to další jeho zkouška? Patrně ano, ale David na vysedávání s Robem, který by do něj celý večer hučel, aby si dal na Syda pozor, neměl ani v nejmenším náladu. Zkusil tedy Davidovi nabídnout odvoz domů, který také odmítl. Viděl v Robertově tváři zklamání, a proto ho poplácal po rameni a prohodil: „Je to jako šachová partie, Roberte, nikdy nevíš přesně, jaký bude tah toho druhého. Tak se tím netrap, až budeš na tahu, můžeš začít přemýšlet. Ale tvoje dnešní rošáda tě málem dovedla k matu. O tom uvažuj. Mám tě rád…," naklonil hlavu na stranu, jemně se pousmál a vykročil směrem k parku. Cestu si jím sice prodloužil, přesto procházka v něm byla v srpnovém vedru příjemnější než rychlejší trasa mezi betonem. Byl to ten samý park, ve kterém nachytal tenkrát skupinku studentů se Sydem v čele. Když procházel okolo zídky, kde měli tenkrát tu výměnu názorů, jen se smutně pousmál. O kolik by všechno bylo snazší, kdyby jejich vztah zůstal ve stavu, jako byl tenkrát.

Zastavil se a zadíval se na zeď.

Změnil se, zamumlal si pro sebe. Bylo to zajímavé zjištění. Dokázal se změnit Syd kvůli němu, nebo ho jen David víc poznal a teď konečně viděl to, co mu bylo před čtvrt rokem utajeno?

Změnil se hodně, a proto byla slova Roberta jen pouhé střílení od boku. On ho neznal, nikdy ho ani neučil, neměl ponětí, co se v Sydovi všechno schovává. Jen zkoušel a David se nechal vykolejit. Zbytečně.

Nicméně v jednom se s ním shodl. Ten řetízek byl přes čáru. Ne proto, že si ho jím Syd označil, ale proto, že tak drahý dar přijmout nemohl. Nemohl jej nosit, i přestože by nepředpokládal, že by si někdo dal jedna a jedna dohromady.

Musí mu ho vrátit…

Sotva přišel domů, sundal si jej a chtěl ho uložit do okrasné krabičky. Zarazil se. Uvnitř ní byl prostor pro více šperků. Překvapeně zamrkal, ale pak si uvědomil, že to vůbec nemusí být originální balení, přestože se pyšnila pozlaceným nápisem názvu šperku. Ani název se nemusel shodovat, na řetízku ani přívěsku nebylo napsáno, jaké zlatnictví jej vyrobilo. Vložil tedy zlato dovnitř a dál se tím přestal zabývat. Uvařil si kávu a sedl si k italštině. Nechtělo se mu, nejraději by se jen tak poflakoval v myšlenkách a fantaziích, ale čas se krátil. Zvlášť když měl doma někoho tak náročného, jako byl Syd.

***

Když se černovlásek konečně rozloučil se svou spoluhráčkou a spolupekařkou, blížil se čas svačiny. Věděl, že David už jistě bude doma a hladový, těšil se, jak mu na jeho výtvor zareaguje. Byly to domácí buchty s trochou čokolády, cukrem a vanilkou – nadýchané, jemné, byl na ně nanejvýš hrdý, a tím, že nevyžadovaly žádný výtvarný talent, vypadaly i pěkně. Byl spokojen. A chtěl, aby byl spokojený i David.

Zavřel za sebou jedny dveře, vytáhl klíče a odemkl vedlejší, vyzouvaje se z bot. Davida našel na pohovce zabraného do jakéhosi hrůzného textu. Zdál se soustředěný, když si ale všiml Syda, na chvíli čtení přerušil a pousmál se na něj. Ten už v tu chvíli stál u pohovky, na kterou se posadil a objal Davida kolem ramen. Spěšně jej políbil na tvář, a když si tím získal pozornost – snad Davidovi došlo, že by s ním stejně nic neudělal – ukradl si i jeho rty.

„Netvař se tak zmučeně," cvrnkl ho do čela, „vrátil se ti středobod vesmíru, konečně tvá duše opět najde klid. Nechceš si dát chvíli pauzu? Mám pro tebe překvapení, a to se ti dokonce bude líbit, protože to nemá nic společnýho s matikou ani fyzikou. Ne že by se ti ty líbit neměly, ale už jsem zjistil, že jsi tak trochu barbar. No tak, neksichti se," zašklebil se a natáhl se, aby mu trochu pocuchal vlasy. Už si zvykl, že se Davidův výraz při podobných slovech a úkonech tak akorát zhoršoval, nijak se tím tedy nezabýval a vytáhl krabičku. Otevřel ji. Cítil příjemnou vůni, která se z ní začala okamžitě linout, a mohl si všimnout, jak i Davidův výraz jako na povel ztratil veškerou vážnost.

Bože, jeho milenec byl jako pes. Ale tak, když už si ho ochočil, co s ním měl dělat. Vrátit asi beztak nešel…

„Počkej chvíli, dojdu ti pro talířek a nandám ti, jako takovou menší svačinu – jsou mimochodem výborný, a ručně dělaný. Mnou. Myslím, že si rozhodně plně neuvědomuješ, jaký máš se mnou štěstí. Mám zlatý ruce. Jak jsi to řekl, zručný, na co sáhnu. A tohle se mi extrémně povedlo. Ještě jsi neměl tu čest ochutnat, jak výjimečnej cukrář jsem, připrav se na zázrak," povídal, zatímco na Davida významně koukal. Mohl si ale všimnout, že mu celý ten příval slov byl velkoryse prominut vzhledem k pokladu v jeho rukách. Jen stěží odolal nutkání zkusit tím zamávat, aby viděl, jestli bude David otáčet hlavou směrem za plastovou krabičkou.

Byl šťastný. Ani nevěděl, odkud se to vzalo – snad v dopoledni v příjemné společnosti někoho, kdo mu suploval rodinu, kterou sám moc neměl, snad tím, že když se vrátil, našel v bytě svého milence. Bylo to neskutečně příjemné. A bylo to na něm poznat.

„Taky si v hlavě shrň, co se dneska dělo, ať mi můžeš vyprávět… Vyprávěl bych já, ale půlku dopoledne jsem prospal a druhou propek‘, což už víš, takže je řada na tobě," říkal ještě, spíš pro sebe. V tu dobu už ke svému milenci stál zády a hrabal se v talířcích. Byly vysoko a on si uvědomil, že koupit jednu stoličku jako vítací a jednu do koupelny bylo sice nezbytné, rozhodně jich ale potřebovali víc. A taky potřeboval přerovnat nádobí. Často používané nádobí nemohlo být tak vysoko.

Konečně se dostal, kam potřeboval. Vysvobodil z krabičky pár svých nejlepších kousků a natáhl se pro cukřenku, aby je ještě jemně ozdobil na povrchu. Pak se vrátil za svým milencem a předal mu talířek. Rád by se k němu posadil a na chvíli tak jen zůstal, přitisklý na teplém těle, první ale musel uklidit, co zbylo, a tak se vrátil k lince. A tam si tehdy všiml pootevřené krabičky, v níž cosi lesklého odráželo sluneční paprsky. Věděl, co to bylo, přestože měl na chvíli nutkání podívat se do svých věcí a přesvědčit se, že nejde o jeho vlastní šperk. Nešlo.

Zastavil se v pohybu. Úsměv se vypařil, zatímco se po krabičce natahoval, aby ji pootevřel. Cítil, jak z něj pomalu mizí všechna spokojenost. Otočil se na svého milence, nechápavě, krapet zaraženě. Věděl, že David nemá nejmenší tušení, proč se tak tváří. Věnoval se své porci jídla.

„Tobě se nelíbí?" zeptal se napřímo a ukázal na malou krabičku smutně položenou v rohu linky. Bylo to zvláštní, ve své podstatě vůbec o nic nešlo, on si ale nemohl pomoct. Cítil se krapet, jako by na něj dopadalo něco těžkého. Proč mu to David neřekl už včera?

„Syde," vydechl jeho jméno David, odložil buchtu a přišel za ním, aby ho objal. „Takhle to není. Líbí se mi, je krásný! Ale pochop, že něco tak drahého mi nepřísluší od tebe přijmout. To nejde. Takové dárky patří na krk partnerovi, kterého miluješ, a tím já nejsem. Já chápu, že jsi mi chtěl udělat radost, ale… Nejenže je tohle příliš drahé a ty jsi pouhý nevydělávající student, ale také intimní. Nechci se pořád dokola ptát, co pro tebe vlastně znamenám. Říkáš stále to samé a já ti věřím… Ale tvé činy se rozcházejí s tvými slovy. Nechci ti nějak ublížit, ale pokud jsem pro tebe přechodovka přes postel na pár týdnů, nezasloužím si ho. Nemám právo, i když tím, že jsi mi ho dal, tvrdíš opak. Já prostě nevím, co si o tom všem mám myslet, a dokud na to nepřijdu, nemohu ho nosit."

Poodstoupil od něj a frustrovaně si vjel rukou do vlasů. „Nechápeš mě, stejně jako nechápu já tebe. Klidně mě nazývej pitomcem, ale svědomí mi nedovolí ho přijmout. Je krásný, ale zdobit by měl někoho jiného. Nezlob se. Jednou budeš rád, že něco pro tebe tak důvěrného nosí na krku ten pravý. Já jím nejsem, sám to říkáš. Včera jsem neměl to srdce ho odmítnout, ačkoliv jsem měl, omlouvám se."

Vzal jej za ramena a přinutil sednout si vedle něj. Objal ho okolo ramen a přitiskl k sobě. „Mám tě rád i bez šperku. Děkuji za ty buchty, jsou skvělé, ty bych tedy nikdy neodmítl. Hmm…," zamumlal, když si nacpal rozjedený koláček celý do úst. „Stejně dokonalé jako ty."

Jakmile dožvýkal, roztáhl ústa do svého zářivého úsměvu, který používal jen velmi zřídka. Na přerostlém strništi mu ulpěl cukr a měl ho i na nose. Netušil to, ale i přes svůj věk a tvář zarostlou fousy vypadal jako kající se dítě, které krade cukroví.

Syd mu úsměv oplatil. Tohle na Davidovi miloval a spolu s cukrem a další buchtou nachystanou v ruce působil vážně tak dětsky, k zulíbání. A on se natáhl a slíbl mu cukr z nosu, než si zabořil obličej do jemné kůže na jeho krku a pevně jej objal. Cítil, jak ho na sebe jeho milenec natiskl. V krku měl knedlík. Nedokázal by promluvit. Podvědomě věděl, že by to možná neustál a jeho hlas by se rozklepal nepříjemnými vzlyky, přestože mu oči zůstávaly bolestivě suché.

Dokonalý. Jsem pro tebe dokonalý. Ale chceš mě vyměnit za někoho jiného. Je ten někdo taky dokonalý? Kolik lidí už to od tebe slyšelo? Za buchty, které jsem dělal jedno dopoledne. Do zítřka zapomeneš, že jsme tu spolu takhle seděli. Zase začneš přemýšlet, že by bylo lepší mě dostat z bytu.

Nechtěl se ho pustit, snad měl strach, že mu pak David odejde dřív. Věděl, že se to blíží. Nemuselo to být za Robertem – odcházel mu každý den. Kdykoli měl jen chvíli času, začal přemýšlet, co bylo špatně. Jenže to Syd nepotřeboval. Nepotřeboval, aby je vyřešil. Chtěl, aby s ním prostě byl.

David si opravdu přál, aby se mu Syd otevřel a aby mu důvěřoval, že ho chytí, kdyby padal. Předpokládal, že takový moment nastane v nějakou speciální chvíli. Jenže Syd padal neustále. A nepotřeboval zachránit. Chtěl držet za ruku. Chtěl vědět, že není sám. A kdykoli to potřeboval, David mu odešel s tím, že to tak pro něj bude lepší.

Občas to bylo těžké. Občas to vypadalo, že všechno, co dělal, nemělo žádný smysl. Den co den pozoroval Davidovo počínání. Byl schopen jej nazývat úžasným a skvělým, byl schopen mu stokrát říct, jak ho má rád. A stejně ho neměl rád dost. Tak na co by mu bylo, kdyby mu Syd svěřil pár pitomých frází? Cítil, jak se mu vše, co budoval, rozpadá pod rukama.

Proč musíš být tak šíleně natvrdlý? Tohle je moje vyznání lásky, tohle, co dělám. Chci, abys měl u sebe kus mě. Dávám ti ho. Nevadilo by mi, kdyby sis ho založil do šuplete, ani kdybys ho nosil v kapse kalhot, ačkoli bych jej nejradši viděl blízko tvého srdce. Ale proboha, jak mi ho můžeš vracet? Myslíš, že jsem ti ho dával, abych ho dostal zpátky? Co konkrétně bych s ním měl dělat? Je to vlastně sobecké. Nedávám ti to, abych se obětoval. Dávám, protože tě potřebuji. Protože chci, abys část mě schraňoval a opatroval, staral se o ni, stejně jako se já chci starat o část tebe. Když mi ji vracíš, já jsem ten, kdo ztrácí. Přestože máš dojem, že děláš dobrou věc. Tohle jsou ta dvě něžná slůvka, která nedokážu říct. Vracíš mi je a tvrdíš, že je nepřijmeš, dokud tě nebudu milovat? Jak to mám udělat?

Včera neměl to srdce ho odmítnout. Co ještě neměl to srdce odmítnout? Možná to nechtěl vědět, a možná tušil, aniž by se zeptal. Ale usmíval se tak hezky, s jiskrami v očích a od ucha k uchu. Vypadal, jako by roztál, jako by koukal na něco neskutečně pěkného, a Syda to hřálo u srdce.

„Davide?" zamumlal mu do kůže a konečně se od ní odlepil, hlavu však ponechávaje na jeho rameni. Ruce přemístil kolem Davidova pasu. Mluvil klidně, byť stále s náznakem smutku. Chtěl na něj zapomenout, teď se nemohl trápit. Byl tak krásný den, ještě před chvílí…

Potřeboval se vrátit do své běžné nálady.

„Teď bys mi mohl říct to jídlo, který nemáš rád. Když už jsem ti toho tolik uvařil a upekl. Co kdybych se ti půl dne s něčím dělal a pak zjistil, že to nebudeš? To bys s mým úžasným vařením skončil, a to nechceš," pošťuchoval ho a rty se mu samovolně začaly stáčet v úsměv.

David si povzdychl a potutelně se pousmál. „Tvrdil jsem, že se tohle nikdy nedozvíš. Je to snad to jediné, co o mně ještě nevíš…"

Sydův pohled se nezměnil, jen se na něj dál zatvrzele díval a čekal na odpověď. Nejspíš by se dokázal nějak vymluvit, ale přišlo mu to dětinské. Stejně to byla jen jejich hra.

„Když ti to řeknu, nezneužiješ to někdy proti mně? Hloupá otázka, jestli tě někdy pořádně naseru, samozřejmě, že to uděláš, nicméně tě musím upozornit, že se mi zvedá žaludek, jen když na to pomyslím. Kdybych to cítil a viděl, šlo by ze mě všechno ven a v tom si nedělám srandu. Opravdu," ujistil jej vážně, zkřivil ústa, jako by snědl citron, a zamračil se. „Bytostně nesnáším rýžový nákyp a těstoviny na sladko."

První sekundy se Syd tvářil stále stejně klidně, ležel a držel. Pak si zabořil obličej zpět do Davidova krku. A pak už to nevydržel a začal se pomalu otřásat zadržovaným smíchem, kterému se nešlo ubránit. Nakonec to vzdal, odtáhl se od něj a zadíval se mu do očí, neobtěžuje se překrýt si ústa rukou. Smál se. Nedovedl přestat, ne když viděl, jak se David útrpně šklebí.

„Drahý Davide, jak můžeš? A já jsem barbar, že nemůžu ty hnusný černozelený věci. Tak dokonalý jídlo! Vidíš? A teď máš velký štěstí, žes mi tohle prozradil, protože špagety s mákem bys dostal brzo, už na ně začínám mít chuť. Jak to budeme dělat? Já si uvařím špagety, ty sobě omáčku s olivama, sníme to každej v jiný místnosti, a pak si půjdeme deset minut čistit zuby?" zeptal se, hlas stále podbarvený tím zvonivým smíchem, kterému se nešlo bránit.

„Jak jsi to tehdy řekl – jednu malou přísavku jsem odradil… už nevím čím, a druhou odradím olivami a cibulí. Tak, a dostáváme se do příjemně vyrovnané situace, se mi zdá. Karty se obrací." Ještě chvíli se smál, pak ale přestal a jen se usmál, aby Davidovi ukázal, že si pouze dělal legraci. „Samozřejmě ti to nebudu cpát, když to nemáš rád. Nákyp navíc nemůžu ani cejtit taky, takže v tom se shodneme. A řekni mi, co naopak rád máš," nadhodil a jen stěží odolal nutkání zvědavě naklonit hlavu na stranu. Pomalu se uvolňoval. Chtěl na řetízek zapomenout a podobné slovní hry mu k tomu pomáhaly.

„No to snad dobře víš. Nejednou jsem slyšel slovo kontejner, ačkoliv sis to mumlal mnohdy jen pro sebe. Sním téměř všechno, rád mám italskou kuchyni, to víš přece také, pak miluju klasiku – svíčkovou, z polévek kulajdu, vývary… Kromě těchto sladkých odporností sním vážně všechno, co je uvařeno s láskou a obsahuje aspoň nějaké základní přísady," povytáhl obočí a potutelně se usmál. Syd moc dobře věděl, na co narážel. Jeho italská salsa prosta všeho koření prostě k jídlu nebyla. „Mimochodem, nerad bych tě omezoval v tvých kulinářských schopnostech, ale byl bych raději, pokud bys ty příšernosti vařil třeba u Johany… Pakliže nebude zbytí a tys měl někdy to neukojitelné nutkání, pošli mě třeba na bazén nebo na stěnu…"

Pokrčil rameny a pousmál se. Vzal si poslední koláček a omluvně se zadíval na svého společníka. Ten jen přikývl. Sám se jich najedl dost u paní Vavříčkové. Tyto byly jen pro Davida.

Ten se se zápalem gurmána zakousl do posledního kousku a pak se zasnil: „Ale pokud chceš znát jídlo, které opravdu miluju a nikdy bych ho neodmítl, je to pravé italské tiramisu. Neskutečná mana. Kdo tento recept vymyslel, ten by rozhodně zasloužil Nobelovu cenu – chuť silné kávy, v níž jsou piškoty namočeny, výborné, leč trochu víc tučné mascarpone se snoubí s Amarettem, a celá ta dobrota se skrývá pod popraškem pravého kakaa. Není nic lahodnějšího. K tradičnímu, tedy tomu pravému tiramisu, je však třeba použít pouze cukrářské piškoty Savoiardi, které jsou lehké a sladké. Byly vytvořeny u soudu Savoye během 15. století při přivítání návštěvy krále Francie. Později se jim kvůli jejich původu začalo říkat „oficiální soudní suchar". Díky jejich jemnosti a chuti splynou výborně s ostatními ingrediencemi. Také mascarpone nelze za nic zaměnit, přestože je opravdu velmi tučné. Zkrátka a dobře, jsem štíhlý jako laň, protože takové tiramisu v Praze prostě nikdo nedělá. Mám štěstí, že jsem se nacpal tvými výbornými koláčky, jinak bych teď slintal jako Pavlovův pes… Nicméně aspoň dobrou kávu bych si mohl udělat," zvedl se a odkráčel do kuchyně. „Jo, a večer, až tohle všechno vytrávím, bych si šel zaběhat."

Syd zatím skryl potutelný úsměv, pozvedl obočí a přejel Davidovu siluetu hodnotícím pohledem. Káva se mu zatím uvařila a on si ji převzal, otáčeje se zpět ke gauči – na tom už ležel rozvalený Syd, hlavu podepřenou jednou paží.

„Takže tiramisu dostane takovejhle proslov, pomalu jako z publikovaný knihy, přestože ho tu ani nemáš, a já jsem tu dva měsíce, který pomalu nespím a nejím, jen aby sis ty zašukal, a jsem jenom dokonalej?" zeptal se, rty se mu ale začínaly vlnit a oči se rozzářily, jako vždy, když Davida podobně pošťuchoval. Mezitím přemýšlel. Takže tiramisu, ano? To on zrovna nemusel, chutnalo to jako kafe, vonělo to jako kafe a ještě na tom to hvězdné pravé kakao vždycky vdechl, když se tomu snažil dát šanci, Valentýn byl ale stejný mlsný kontejner a italská kuchyně byla jeho vášeň. Nerad pekl, Syd se ale vždycky obětoval, a právě tiramisu mu dělal nesčetněkrát, snaže se udělat bratrovi radost. A věděl, jak dopadaly jeho poslední pokusy. Něco tak dobrého David ještě nejedl. Syd byl vážně dokonalý.

„Jakože, já od tebe takový věci slyšet nepotřebuju, mně je to celkem jedno, ale můj zadek se asi urazil. Takže plán na večer máme, ty dotrávíš buchty a pudeš běhat a já vyrazím do ulic hledat někoho, kdo moji dokonalou zadnici ocení víc. Ty ji nepotřebuješ, ty si hezky zaběháš, po večerech budeš vzpomínat na svoje poslední tiramisu… Takže tímto se sexem asi končíme, ale neboj, budu se sem vracet na spaní a na jídlo. A taky si popovídat se sousedkou," řekl a opravdu se snažil znít vážně, když ale Davida viděl, začal se mu tiše smát.

David jen povytáhl obočí a křivě se pousmál: „Ale jen běž, procházka ti neuškodí. Ovšem upozorňuji tě, že takhle precizně, jak dávám na zadek já, už ti nikdo nenařeže. Pakliže ano, užij si to. Ovšem někde jinde než v mé posteli. Ona ti matka snad pro jednou tvou slabost odpustí…"

***

Druhý den se celé dopoledne s Robertem nepotkali. Snad se mu vyhýbal, snad měl dost starostí někde jinde po škole, pravda ale byla, že se staral. Zjistil si od Zítka, že se David zasekl v kabinetu a vyřizuje poslední drobnosti ohledně adaptačního pobytu, Robert mu tedy donesl jídlo do jejich království z malé jídelny, jež byla pro učitele otevřená i o prázdninách. David mu byl vděčný a poděkoval mu, aniž by zdvihl pohled od dokumentů. Nechtělo se mu moc chodit, protože na včerejším běhu se mu opět ozval kotník. Po dvou kilometrech si musel na chvíli sednout, aby rozdýchal palčivou bolest. Domů pak došel procházkovým krokem a rozchodil se tak, aby Syd doma nic nepoznal, nicméně pobolíval ho ještě dnes.

V kapse se mu rozvibroval mobil. Původně ho chtěl ignorovat s pocitem, že je to jistě Syd, ale nedalo mu to ve chvíli, kdy se telefon ozval znovu.

matka

Proč by mu volala jeho drahá milující máti? Obestřel ho divný pocit. Nepředpokládal, že by si chtěla spravit reputaci a popřát mu zpětně k narozeninám.

„Ahoj," řekl chladně.

„Davide, táta je v nemocnici," ozval se tichý plačtivý hlas.

David zaklapl desky a postavil se. Znervózněl. Mohl sám sobě nalhávat cokoliv, to, co provedli Věříkovi, se odpustit nedalo, ale pořád to byli jeho rodiče. Sice mizerní, ale byli to lidé, kteří je vychovali, a poslední, co by si David přál, by bylo, aby se jim něco stalo.

„Co s ním je?" řekl přiškrceným hlasem.

„Měl infarkt, je v Thomayerově nemocnici. Prosím tě, mohl bys přijet?" mluvila téměř neslyšně.

„Matko, já… já za ním přijedu, ale později, jsem ještě v práci," oznámil jí. Možná zněl ledově, pravda ale byla, že měl strach.

„Davídku, prosím, přijeď hned, přece musí pochopit, v jaké jsi situaci. Vždyť ještě neučíš, není nutné tam být," prosila dál.

Vyslovení té zdrobněliny s Davidem málem seklo, toho se mu dostalo naposledy přibližně v pěti letech, když se přijel podívat strejda z Miami na své synovce. Matka musela být úplně v háji. I její hlas, jindy silný a neotřesený, zněl zlomeně. David cítil pořádný průšvih. Moc dobře věděl, jak na sobě jeho rodiče lpí. Budiž jim ku prospěchu, že se ti dva opravdu milovali, a tím pádem se kluci nikdy nemuseli zúčastňovat nějakých hádek.

„Dobře, zkusím se zeptat a pak ti zavolám…," odmlčel se. „Jak mu je?"

Potřeboval aspoň nějaké informace, nechtěl zbytečně panikařit a tvořit nějaké černé scénáře… Třeba byl otec v pořádku a jen na pozorování.

„Není to dobré, zatím se neprobral, ale je mimo ohrožení života… Davčo, přijeď brzy, doktor ti to všechno řekne, a nevolej to Věříkovi, nechci ho rozrušovat, zatím."

Ta je neuvěřitelná – pomyslel si David, zatímco téměř skřípal zuby nad poslední matčinou větou. Teď ho nechce rozrušovat, ale co způsobila, když mu prodala střechu nad hlavou? Byla neskutečná, to však nemínil v tuto chvíli řešit.

„Ozvu se." Položil telefon a vjel si rukou do vlasů. „Do prdele!"

Pozvedl hlavu a zjistil, že má plnou pozornost obou svých kolegů.

„Táta měl infarkt, je v Thomayerovce," objasnil. „Matka se hroutí, budu muset za nimi."

Promnul si tvář a začal balit dokumenty, které měl před sebou. Nespěchaly, mohl je dořešit jindy. Na jeho rameno dopadla hřejivá ruka.

„Ty tu nejsi autem, že? Hodím tě tam, ať nemusíš běžet domů…, pokud mě tvá máma úplně neodvrhla," zauvažoval Robert.

Pravda byla taková, že vtipného, přátelského, věčně vysmátého Roberta měli jeho rodiče raději než vlastního syna. Anebo se aspoň vždycky tak tvářili a divili se, jak tak okouzlující mladý muž může vydržet s morousem, jako byl David. Možná by mu s matkou mohl pomoct.

Do nemocnice dojeli o hodinu později. Matka se mu vrhla do náruče a vzlykala mu do košile, zatímco on civěl na popelavou tvář svého otce zpola zakrytou přístrojem, který mu pomáhal dýchat. V té chvíli se i jemu udělalo špatně a odsunul matku do náruče Roberta. Cítil, jak se mu stáhl krk. Pach desinfekce taky moc nepomáhal a on si musel sednout k otevřenému oknu. Dýchal, nicméně celou situaci – bílé stěny, otce, který vypadal v poslední hodině, a matku, která sotva stála na nohou – nezvládal tak, jak by si představoval. Této fóbie se asi už nikdy nezbaví, nicméně pokud se nechce na rodiče vykašlat úplně, musel být teď on ten silný.

Do pokoje vešel lékař. „Čekal jsem na vás, mohli bychom si promluvit?"

V primářovně bylo útulněji a voněla tam káva. Přestože na Davida čekal verdikt, uklidnil se. Cítil, jak mu v kapse vibruje telefon. Ignoroval jej.

„Pane Richtere, nebudu vám lhát. Srdce vašeho otce není nyní schopno pracovat samostatně natolik, aby dokázal dál plnohodnotně žít bez podpory přístrojů. Je proto nutné voperovat bypass. Mohli bychom to udělat zde, nebo ho převézt do IKEMU, kde pracují špičkoví lékaři, ale vaše matka si žádá převezení na soukromou kliniku. Je to samozřejmě vaše rozhodnutí, a pokud ji nebudete chtít nějak přesvědčit, převezli bychom vašeho otce ještě dnes do sanatoria Area Medica," zadíval se na něj doktor. David na chvíli zbledl, ale jakmile uslyšel neznámé jméno, oddechl si. Bylo mu jedno, kde budou otce operovat, a pokud bude máti lépe spát, ať je po jejím. Název kliniky neznal.

Odsouhlasil mu to a podepsal dokumenty k převozu. V Medice bylo všechno předběžně domluveno.

„A ještě jedna věc, vaše maminka se zhroutila, odmítla hospitalizaci a nyní je pod sedativy. Zajistěte jí dohled, a pokud stav bude pokračovat, doporučuji navštívit psychiatra."

Když si David představil, že bude muset strávit noc se svou máti, nebylo mu moc dobře. Navíc stejně bude muset zítra do práce a nechat ji doma samotnou.

„Roberte, prosím tě, byl bys tak hodný a odvezl ji domů?" požádal Roberta hned poté, co oběma vysvětlil situaci. „Já pojedu s tátou a pak přijedu taxíkem. Jestli máš ale nějaké plány, vymyslím to jinak…"

„Ne, to je v pořádku, nic na dnešek nemám," přerušil ho Robert, který stále podpíral její tělo. Odmítala si sednout a už se suchými tvářemi jen přikývla a nechala se odvést od postele svého manžela.

Když už byli z dohledu, z Davida jako by spadla polovina tísně, kterou cítil. Nikdy svým rodičům neodpustí, co provedli Věříkovi, ale takhle je vidět nechtěl…

Netrvalo dlouho a sanitáři začali připravovat pacienta na převoz. David opět ucítil vibrace telefonu. Vytáhl jej a zkontroloval jméno volajícího. Byl to Syd. Teď ale mluvit nemohl, už na něj čekali. Típl mu to a rychle napsal esemesku, že se zdrží. Pak telefon vypnul.

O necelé tři hodiny později se konečně dostal z kliniky a usedl na pohovku v bytě svých rodičů. Matka spala a Robert před něj postavil silnou kávu.

David se na něj unaveně zadíval. „Budu tady muset asi přespat," hlesl.

„Nebudeš. Zastavila se tu sousedka, samozřejmě potřebovala znát všechny drby, ale podle všeho je to velmi dobrá přítelkyně Jarky a slíbila, že s ní zůstane, dokud se nedá do kupy. Jen má ještě buchtu v troubě a dopírá jí pračka, ale pak přijde a zůstane tu s ní," ujistil ho Robert. Davidovi se ulevilo. Netušil, jak by se měl k máti chovat… Nesnášel ji, přísahal si, že na ni už nikdy nepromluví, jenže teď byl v rozporu a netušil, jestli by svým chováním matce ještě nepřidal. A hlavně nechtěl zůstat v bytě, kde několik let žil. Neměl na něj moc dobré vzpomínky.

„A volal jsem psychiatrovi, je to můj dobrý známý a dluží mi pár laskavostí. Vezme Jarku už zítra, o půl čtvrté. Jestli chceš, zavezu ji tam," vzpomněl si ještě Robert. David jen unaveně přikývl. Měl by se starat sám, ale pokud je to protekce, měl by u toho být Rob. Dva tam strašit nemusí a on bude stejně muset jet ještě za otcem.

Počkali na sousedku a Robert ho odvezl až domů. Před domem jej jeho přítel ještě povzbudivě objal. „Drž se, chlape! Uvidíme se zítra ve škole. Pokud budeš potřebovat volno, vezmi si ho, ředitel to pochopí, ale zavolej mi." Ještě jej poplácal po rameni a odjel. Opět, dnes už nejméně potřetí, pocítil David vděk.

Bylo skoro půl deváté, když zasouval klíč do zámku svého bytu.

Pro černovláska byl ten moment tak trochu jako probudit se z jednoho ze svých záchvatů. Všechno se v něm převrátilo.

Ten den pro něj začal příjemně. Oba se dobře vyspali, což se na něm poznalo akční, hravou náladou a na Davidovi tím, že se i přes ni tvářil veskrze smířeně a pozitivně. V rámci možností, s ohledem na to, že velký podíl mělo kafe, které dostal takřka hned, co ležérně vyšel z koupelny. Dokonce se s ním chvíli líbal před odchodem, což jinak moc nedělal.

Dopoledne pak trávil sám. Nikam se mu nechtělo, Johanka stejně nemohla a paní Vavříčkovou viděl předešlého dne. Krom toho, matikář Zítek mu přes mail poslal zpět část příkladů, které si vyměňovali, a tak se do nich spokojeně pustil a ještě to dopoledne mu je vrátil. U matematiky pak zůstal další dlouhé minuty. Našel si nové příklady, které přepsal do svého bloku, procvičil črtání grafů a chvíli bezmyšlenkovitě rozkresloval diagram pro jednu z fyzikálních úloh, které mu kdysi Johana přinesla jako ultratěžké a on se k nim ještě nedostal.

Vyskládal si u Davida na stole pár svých hlavolamů, a přestože se mu moc nechtělo ven, přece jen vyrazil a rovnou se stavil doma, aby nabral další várku oblečení i jiných osobních věcí. Zašel si na rychlý oběd, který nechtěl riskovat doma, protože tušil, že se matka toho dne vrátí brzy, a dojel nakoupit. Pohled mu padl na suroviny na Davidovo milované tiramisu, které v regálech zahlédl. Přihodil je do košíku, a když si představil, jak se David usměje, až svůj oblíbený dezert uvidí, oči se mu rozzářily. Těšil se. Rád mu dělal radost.

Taky nabral nějakou zeleninu a maso, aby na večer mohl udělat polévku. Francouzskou – měl ji rád, tušil, že i David bude mít.

Doma si pak uložil všechny přinesené věci do velké tašky, kterou už u Davida stihl umístit a využíval ji jako provizorní skříň, přestože spousta věcí ležela na stole, na poličkách, v případě pyžama i na posteli. Jeho bloky a matematika byly uloženy na stolku v obýváku, některé podklady a tužky v něm. Vedle se válel hlavolam.

Posadil se na pohovku a vzal si jej do rukou. A teprve tehdy spokojeně vydechl a zadíval se na hodiny, kontroluje, jestli už se neblíží doba, kdy by se i jeho milenec měl vrátit. Blížila, mohl přijít každou chvíli. Bylo tak příjemné vědět, že se k němu brzy někdo vrátí.

Méně příjemné to začalo být, když se nevracel. Sydovi to bylo tak nějak jedno, tušil, že se mohl kdesi zašít s Robertem, nešlo ani vyloučit, že spolu odjeli na koupák a kdesi se teď navzájem očumují. Ta představa zabolela, on to ale nezavnímal. Naštěstí. Ostatně, mohlo mu to být jedno, ten pitomec si mohl dělat, co chtěl.

Okolo šesté hodiny začal tento názor odcházet. A když si uvědomil, že už dobrou půl hodinu sedí na jednom a tom samém místě, točí v rukou s hlavolamem, který ani neskládal, ani nerozkládal, a očima skenuje hodiny, konečně zvedl telefon. Copak musel mít důvod, aby jej zajímalo, co jeho milenec dělal? Jen to chtěl vědět. Aby si byl jistý, že je v pořádku, a tušil, kdy s ním může počítat na večeři.

Odemkl přístroj a vytočil Davidovo číslo. Nechal ho zvonit – ještě, ještě a ještě… A pak hovor vypadl. Tedy, David ho položil.

Pozvedl obočí. Překvapivé bylo, že jej ani na pikosekundu nenapadlo, že by se David někde bavil a zkrátka s ním mluvit nechtěl. Něco se muselo stát. Co?

Byl v nemocnici? Spadl, zranil se, praštil do hlavy, něco si udělal s kotníkem, který stále ještě nebyl v pořádku. Možná ho někdo okradl a stloukl. David byl dobře stavěný chlap, to ale neznamenalo, že byl schopen ubránit se úplně každému, tím víc pak se strachem, který z podobných situací měl. Ani adrenalin by mu nemusel pomoct, kdyby bylo útočníků víc.

Podvědomě věděl, že to bylo hloupé. Byl bílý den! Jenže David tento jeden hovor položil a na další, které Syd zkoušel takřka hned po tom, už neodpovídal vůbec. Sydův telefon hlásil, že byl jeho milenec nedostupný.

Cítil, jak jej obestřela panika. Dalších dvacet minut to pak zkoušel znovu a znovu, stále ale se stejným výsledkem. A pak to vzdal, a zadíval se do bílé stěny před sebou. Co měl taky dělat?

Nakonec přístroj nechal být. Zvýšil jeho hlasitost na maximum a dal ho nabíjet, aby se nemohlo stát, že se mu David nedovolá, až se k tomu dostane. Pomalu sám sebe uklidňoval. Mohlo s ním být cokoli, taky ale vůbec nic. Byl to David. Sakra, byl to příšerný pitomec, kolikrát už Syda vystresoval úplně zbytečně? Jednou dokonce schválně, když s ním vůbec nic nebylo. Měl by to nechat být.

Další hodinu pak strávil přípravou polévky, aby se alespoň nějak zaměstnal. Nechal ji v kastrůlku a vytáhl chleba, který nakrájel a namazal. Věděl, že ať už byl David kdekoli, po návratu bude mít hlad. Když se ale ani okolo osmé hodiny nevracel, rozhodl se už studený hrnec schovat do ledničky. Chleby přikryl poklopem. Věděl, že i on sám by měl něco sníst, neměl na to ale ani pomyšlení. Potřeboval vědět, že je David v pořádku.

Do čtvrt na devět pak tupě hleděl do stránek svého bloku, snaže se počítat, aby se nějak zaměstnal, a od čtvrt do půl už jen koukal do zdi. Věděl, že by stejně na nic zásadního nepřišel. Tedy, nevěděl, nepřipustil by si to, výjimečně ale jednal podle toho, co skutečně cítil. Velení nad jeho tělem přebíraly obavy a on nedokázal pořádně uvažovat.

A pak zaslechl kroky. A klíče.

Srdce se mu sevřelo, zatímco se pomalu zvedl z pohovky. Stejně tak pak přecházel do předsíně – klidně, ležérně. Jen v očích se mu odrážel dobře potlačovaný strach. A ten se ještě rozsvítil, když spatřil unavenou tvář.

„Davide!" vydechl okamžitě, co za sebou jeho milenec zavřel dveře. „Je půl devátý – nevím, jestli máš dneska hodinky, ale pro jistotu bych ti to rád řekl, protože z telefonu jsi to zjistit nemohl. Jak taky, když ho máš někde zastrčený a vybitý, nebo vyplý, nebo ukradený. Mohl ses někoho zeptat, ale to už je teď jedno," vyčetl mu, pak ale zjihl. Byl unavený po dlouhém dni stresu a věděl, že David je taky. Přešel k němu a chytil jej za ruce, které si vytáhl na úroveň prsou. Stiskl je.

„Volal jsem ti, neměl jsem tušení, co s tebou je. Co se stalo? Měl jsi říct, přijel bych pomoct, ať už to bylo cokoli. Jsou všichni v pořádku?" ptal se jemně, bylo ale poznat, co je to hlavní, co tím chce říct. Sakra se mu ulevilo.

David překvapeně zamrkal. Netušil, že doma svou nepřítomností způsobí takový povyk.

„Mám hodinky, vím, kolik je hodin," odvětil, „psal jsem ti, že přijdu později, tak potom nechápu, proč tady plašíš? Nechej mě prosím tě vysvléknout a alespoň si umýt ruce. Potřebuju sprchu a najíst se."

Syd se na něj překvapeně podíval a mezitím mu David zmizel v koupelně. Dal si dlouhou sprchu, potřeboval být aspoň na chvíli sám. Ocenil by celý večer samotu, ale nemohl vyhodit Syda v devět hodin na ulici. Taky by mu měl vysvětlit, co se stalo. Vypadal vyděšeně, ač nechápal proč. Napsal mu, tak to dál neměl řešit. Nechtělo se mu celou věc vysvětlovat zase znovu, nechtěl o tom dnes vůbec mluvit, ale chápal, že mu nic jiného nezbude. A to ještě bude muset zítra zavolat Věříkovi. Měl právo znát otcův stav, ať si matka myslela, co chtěla. Pokud bude zítra chtít, pojedou tam společně.

Po třičtvrtěhodině, po kterou velmi ocenil, že Syd za ním nešel a nevyptával se, vyšel z koupelny a unaveně se svalil na pohovku.

Noha jej po celém odpoledni namáhavého plahočení se po nemocnicích bolela snad ještě víc než hlava, o níž soudil, že ještě chvíli a asi mu praskne. Potřeboval se najíst, prášek na bolest, vklouznout do peřin a poddat se sladkému spánku. Tušil však, že nejméně toho posledního se mu nějakou chvíli nedostane.

Černovlásek do té doby seděl na jedné z barových židlí u kuchyňského ostrůvku. Byl unavený, přestože po celý den skoro nic nedělal – dovedl by si představit zalehnout a usnout, odpoledne plné stresu se na něm podepsalo, věděl ale, že to nemůže udělat, pokud David nepůjde s ním. Musel si být jistý, že s blonďákem nic není.

Taky věděl, že by se měl najíst. Jeho porce stále ležela pod poklopem, stejně jako Davidova, žaludek se mu ale pořád neuklidnil natolik, aby si vyžadoval cokoli od polévky po pečivo.

Tenhle blonďákův přístup ho vyčerpával. Chápal, že měl David špatný den, bylo to na něm vidět, nemohl mu ale alespoň naznačit, co se komu stalo, co jej zdrželo? Prodlužoval jeho stres o pětačtyřicet minut úplně zbytečně, a jediné, co mu řekl, bylo „potřebuju se najíst". Kdyby na povel vyběhl a začal ohřívat večeři, opravdu by si připadal jako jeho služka. A to zoufale nechtěl.

Neměl sílu komentovat ono psal jsem ti, že se zdržím. Nepsal, a Syd to dobře věděl, telefon totiž kontroloval každých pět minut, a nyní, když mu David zmizel za dveřmi koupelny, ho vytáhl znovu. Nikde nic. Nechtěl vědět, komu to David skutečně napsal a koho si s ním nyní pletl, mohlo mu to být jedno. Ať už to byl Robert nebo jiný potenciální milenec, mohl jich mít sto padesát na každém prstě.

Nyní, když David konečně přišel, se k němu přesunul a posadil se vedle, hlavu neznatelně nakloněnou na stranu. Čekal, že začne vyprávět, jeho milenec se ovšem, jak se zdálo, neměl k ničemu valnému. Na zkoušku do něj dloubl. Byl nervózní.

„Není ti nic? Bolí tě něco? Mám přinést náplasti, desinfekci, potřebuješ převázat nějaké rány? Můžu ti udělat čaj, nebo kafe, ale to bych radši vynechal, měl bys jít brzo spát. Vypadáš unaveně," zhodnotil po pravdě.

„Nebo ten kotník? Říkal jsem ti, že není v pořádku a že bys s ním měl zajít k doktorovi. Měl jsi ale zavolat, že se něco děje, a já bych pro tebe došel a třeba ti pomohl. Jasně, pak by nás spolu mohli někde vidět, je mi jasný, že tě to napadlo, ale to je v tomhle případě úplně jedno. Nechci, abys byl na takový věci sám, protože vím, že doktory úplně nemusíš. Z toho přece nikdo nevyčte, že seš teplej a že se mnou šukáš," pozvedl obočí. Potřeboval Davida rozmluvit, a moc nevěděl, jak toho dosáhnout.

„Nebo to bylo něco pracovního? Byli jste na úřadě, někde mezi lidma? Ať jsi byl kdekoli, proč jsi nezavolal? I kdybys mi to nemohl vzít zrovna v ten moment, po cestě domů jsi pak mohl, i kdybys mi tak ušetřil jenom deset minut," vyčetl mu mírně, pak se ale natáhl a chytil jej za ruku. Rád by jej objal, teď zrovna mu ale potřeboval vidět do tváře, vyvodit, co se v jeho slovech neodrazí.

David se zamračil a povzdychl si. „Syde! Neměl jsem dneska moc dobrý den a rozhodně by bylo nevhodné tě do něj nějak zatahovat. Tvoje přítomnost by pro mě byla mnohem složitější, než když jsem tě nechal doma. Jsou věci, které si vyřídím sám, nedělej ze mě prosím nesvéprávného. Napsal jsem ti, že se zdržím, tak to pro příště respektuj a na nic se neptej. Nechápu moc, co se mi tady snažíš sdělit, ale o mě se bát nemusíš. Snad už sis všiml, že jsem dospělý a nepotřebuju doprovod. Taky dost dobře nechápu, proč sis mou absenci doma vyložil tak, že jsem byl v nemocnici? Sakra, Syde, přestaň mě pronásledovat! To je přesně ten důvod, proč jsem tě doma nechtěl. Jsi někdy jak pijavice, cítím se svázaný a je to krajně nepříjemné. Uvědom si to a respektuj mé přání."

Zvedl se, aniž by se podíval do milencovy ublížené tváře. Neměl chuť ještě teď něco rozebírat. Byl k smrti unavený, rozdrážděný, měl strach, že se zítřejší operace jeho otce může jakkoli pokazit, to všechno ho paralyzovalo a potřeboval se jen v klidu posadit, dát si panáka místo prášku na bolest a potom zalézt do postele a rychle ten splín a stres zaspat. A na to všechno potřeboval klid. Kdyby se Syd jen zeptal, co se stalo, bez zbytečných emocí a jeho oblíbených dlouhých souvětí, řekl by mu to. Ale tohle jeho vyčítání, ve kterém slyšel až příliš starostlivosti, ho vytáčelo. Nemusel se starat, nebyl jeho přítel, byl to jen kluk do postele…

„Do prdele," zaklel tlumeně a praštil whiskovkou o kuchyňskou linku. Byl otočený k Sydovi zády a cosi se v něm pralo.

Proč se staral? Proč ho zase vyprovokoval tou svou zasranou starostlivostí?

Nechtěl být na něj zlý, ale… tohle všechno zavánělo stalkerskou, majetnickou povahou, kterou se tak krásně před léty projevil Marcel. Ten taky potřeboval vědět o každém Davidovu kroku.

Černovlásek jej zatím tiše pozoroval, na chvíli neschopen cokoli říct. Zase se hádali. Nenáviděl to. Protože vždy, když se dostali do takové situace, až bolestně moc si uvědomil, že je v cizím prostředí. A to pro něj bylo náročné, protože ve všech jiných chvílích David představoval domov a přístav. Ať už udělal cokoli, jednou za čas se to otočilo proti němu. Měl pak pocit, jako by seděl v místnosti s úplně cizím člověkem.

Uvědom si to. Respektuj mě.

Začínal ta slova nenávidět. Nespočítal by, kolikrát je od Davida slyšel. Jenže taky nepamatoval, kdy David respektoval jeho chování. Jasně, že se pro něj dokázal měnit, nemohl ale předělat úplně všechno. Něco pro něj bylo přirozené a on to mohl potlačit. Snažil se o to, potřeboval ale, aby David pochopil alespoň ten úplně poslední zbytek, který jej tvořil. I on věděl, že se o něj Syd jistě bude strachovat. Musel to vědět, protože to tak bylo vždycky, ale nechal ho v tom šest a čtvrt mizerných hodin. Jak mohl mluvit o respektu?

Nezáleželo na tom, že už ho David slovně ani fyzicky neodhání. Vadil mu pocit, že je Davidovi úplně jedno, jestli to vydrží, nebo ne. Syd s ním chtěl zůstat? Ať se snaží. On o to stejně nestál. Vadilo mu to. Chtěl mít aspoň trochu pocit, že by pro ně David něco udělal, kdyby se on zhroutil. Věřil ve svou sílu. Ale chtěl vědět, že na to není sám.

Jenže byl. A David se nerozpakoval mu to několikrát říct.

„Samozřejmě, že jsem se nebál," odtušil Syd studeně, bezemočně. Možná trochu ironicky. „První dvě hodiny, který už jsi normálně dávno byl doma. Po třech už to začalo bejt divný. Vrátil ses v půl devátý, ještě ve čtvrt to ale vypadalo beznadějně. Nemusel ses vrátit, a nemusel ses vrátit ani v deset, jedenáct a o půlnoci. Kdy bych měl začít něco dělat? Třeba volat na policii? V jednu ráno? V poledne další den? Za tejden? Mohls bejt úplně kdekoli a potřebovat pomoct, ale jasně, mohl jsem tu měsíc klidně žít a říkat si nevadí, i kdyby byl někde mrtvej, pořád lepší než kopnout mu do zásad," naklonil hlavu na stranu. Mluvil klidně, přesto ale jaksi jedovatě. Nedokázal to jinak. Potřeboval se alespoň nějak uchránit.

„Nikdo tě nepronásledoval, jen jsem odhadoval. Říkal jsem si, že kdekoli jinde by tě snad napadlo vytáhnout telefon a zavolat mi, že se ti nic neděje. Trefil jsem se? Co je s tebou? S někým jiným?"

David zatnul pěsti. Neměl náladu na jeho řeči a ztrácel trpělivost. Celý den běhání po nenáviděných nemocnicích, hroutící se matka, to všechno mu bránilo zůstávat klidným a zpracovat jeho slova. Ta poslední téměř neslyšel. Jeho nervy byly napnuté k prasknutí po celý den a nyní už to nevydržely.

„Napsal jsem ti!" procedil mezi zubama. „Nebyl důvod k obavám a už vůbec není důvod k tvým jízlivým poznámkám. Nebudu ti vyvolávat jako bláznivá puberťačka. Neměl jsem na to čas ani myšlenky! A teď nemám náladu na to poslouchat tvé výčitky. Panebože! Chováš se jako ženská po deseti letech manželství. Jsi hysterka, Syde, dej mi pokoj, nechej mě v klidu a už se mě na nic neptej."

Nenapsal, křičel každý nerv Sydova těla, každá buňka, kterou toho odpoledne vystavil úplně zbytečnému stresu. Nenapsal, nenapsal, nenapsal, nechal ho celé odpoledne přemítat! Syd nechtěl vědět, komu ta zpráva doopravdy přišla. Když se nad vším ale nyní zamyslel, přišla mu do hlavy další myšlenka – tak samozřejmá, až jej na chvíli zaskočilo, jak pravděpodobně zněla. Zdálo se to tak jasné.

„Je tam ten dement, že ano," přimhouřil oči. „Robert. Tomu se něco stalo a toho odvezli do nemocnice. Ty vypadáš zdravej, a kdyby šlo o Věříka, zůstal bys tam dýl. Bejt to kdokoli jinej, nenapadne tě se stresovat, nejseš hysterka ani bláznivá puberťačka, aby ses jakkoli rozrušoval. Proč taky. U něj dává smysl, že je to jiný, když spolu chcete dlouhodobej vztah, čtyřicet dětí, sto dvacet psů a pohádkový šťastně až do smrti. Jak šlechetné," odtušil s ironií sobě vlastní.

David přimhouřil oči a stiskl čelisti k sobě. Chvíli zatínal nehty do kuchyňské linky, pak se ale jeho svaly uvolnily a pustil hněv na povrch.

„Tak dost! Nemám zapotřebí poslouchat tvé výlevy už ani minutu! Vypadni!"

„Cože?"

Syd v tu chvíli nedokázal říct nic jiného, přestože to znělo nanejvýš hloupě. Neuvědomil si to, samozřejmě. V tu chvíli ho David dokázal zcela nefalšovaně překvapit. Na malý moment mu z tváře zmizel úplně všechen chlad a zůstalo jen zoufalství, velmi rychle ale získal zpět svou masku netečnosti. Dal do toho všechnu svou sílu.

David jen zakroutil hlavou a přešel pár kroků k němu. Jindy by si jeho chvilkového ublížení ve tváři všiml, ale v této chvíli jím cloumal vztek.

„Neslyšels? Chci, abys odešel z mého bytu. Nedokážu tě teď dál snést v mé blízkosti!"