Propadák – 36. kapitola

Za dveřmi kabinetu seděli tři vyučující a bavili se o nadcházejícím školním roce. Profesor matematiky spokojeně popíjel černý čaj u svého stolu. Před pár minutami se dověděl, že jeho nejnadějnější student udělal reparát a zůstane ve třídě, kterou on učí. Nižší ročníky měly jiného kantora, tudíž by o svého oblíbence přišel. David s Robertem ještě plánovali adapťák třetích a prvních ročníků. Ředitel nechal místo i datum na Davidovi, a tak celý dnešní den seděli u notebooku a sháněli levný pobyt, pokud možno na lukrativním místě. Konečně se shodli na jednom příjemném místě poblíž Berouna. Ceny byly ucházející, blízko jak do města, tak i na výletní stezky, žádné dlouhé cestování z Prahy přes půl republiky.

Davida už z celodenního civění do monitoru začaly bolet oči, a tak ho zaklapl. Pokračovat mohou zítra, pokud by jim odtamtud přišla zamítavá odpověď.

„Tak co, Davide? Zajdeme dneska na tu večeři?" změnil téma Robert.

„Já nevím, Robe, jsem nějaký utahaný, nenecháme to na pátek? Pokud jsi nezarezervoval stůl, rád bych to odložil. Netuším, jestli se za mnou večer nestaví brácha. Nevolal sice, ale on nikdy nezapomněl…," zamyslel se David. Až po tomto opětovném pozvání si uvědomil, že má vlastně dnes narozeniny, a co bylo podivné, Věřík se mu ještě neozval. Vždycky volal, že přijede a půjdou to někam oslavit.

„Jak myslíš, můžeme tedy v pátek, jen jsem nechtěl, abys byl na své…"

Jeho další slova zastavilo zaťukání. Než stačil kterýkoli ze tří kantorů povolit vstup, dveře se otevřely a za nimi stál nízký černovlásek se sebevědomým úsměvem na tváři. David jen překvapeně zamrkal a ztuhnul v pohybu. Koutkem oka zpozoroval nechápavý pohled hnědých očí, ale i ty se po malé chvíli stočily na nově příchozího.

Syd se definitivně zbláznil! Roztrhne ho jako hada!

První se z překvapení probral matikář.

„Syde, rád vás zase vidím. Slyšel jsem o tom reparátu, rád bych vám také pogratuloval. Doufám tedy, že jste mi nepřišel říct, že jste i přes nasazení v českém jazyce stihl vypočítat ty příklady, na kterých jsme se domlouvali v červnu," zděsil se naoko a Syd se zašklebil. Zítek byl postarší muž, který si ale moc dobře uvědomoval, jak na tom Syd byl, a měl ho snad nejradši z celé třídy, na rozdíl od většiny dalších kantorů. Často se s ním pošťuchoval, což měl Syd vlastně rád, byť by to neřekl nahlas.

„Ty mám už měsíc, vrátím," řekl, vytáhl svůj blok a podal papíry úpícímu kantorovi. „Trochu jsem je vylepšil. Jak říkáte, bez koření by se to neobešlo," zopakoval jednu z profesorových oblíbených hlášek.

„No to sice ano, ale logaritmy a takhle těžké odmocniny nejsou koření, Syde. Vy budete moje smrt," hlásal, usmíval se ale od ucha k uchu. Šlo o jejich vzájemnou hru, ty příklady si čím dál těžší předávali už od prvního ročníku. Nyní se ale černovlásek odpoutal od rozhovoru a zaměřil se na Davida, z jehož tváře zatím stihlo odejít překvapení a nahradilo jej cosi, co by pro zdraví svých mozkových buněk ani nechtěl rozklíčovat.

„Vlastně jsem ale přišel za vámi, pane profesore." Mohl si všimnout Roberta, který jej v tu chvíli skenoval očima. Idiot. Zřejmě si myslel, jak je nenápadný. To mu Syd nechtěl vyvracet, nebylo moudré hádat se s dementy, už v ten moment jej ale odepsal. A co tak viděl, ten chlap to s ním měl podobně.

Přišel čas na herecký výkon. Nesnášel podobné hraní, když ale neměl na výběr… Zářivě se na Davida usmál.

„Včera jsem na to úplně zapomněl, pomohl jste mi ale dostat se do dalšího ročníku a já bych to nemohl nechat jen tak," začal, což byla lež, protože dle jeho skromného názoru bylo dostatečným darem to, že ho David měl doma a mohl s ním sexovat. Pro tentokrát to ale nechal být. „Pokud se necháte, rád bych vás někam pozval. Třeba na kávu a dortík, jako takové menší poděkování," nadhodil. Mohl si všimnout, jak se oči toho chlapa po Davidově boku zúžily, nebral na něj ovšem ohled. Usmál se ještě víc. Doufal, že myšlenka na jídlo jeho mamlasovi zabrání vykostit Syda dřív, než se vůbec dostanou k podniku.

Davidovy oči Syda propalovaly, ale na tváři nedal nic znát. Co měl v tuto chvíli dělat? Před pár minutami odmítl Roberta a jemu na to kývne? Nemohl, a hlavně s ním ani nikam jít nechtěl, smrdělo to nějakým podrazem. Nemyslel si, že by si Syd dával tolik práce s tím zjistit, kdy má narozeniny, a neuvědomoval si, že by mu o nich někdy říkal, ale s ním jeden nikdy nevěděl. Přimhouřil oči a snažil se z jeho tváře vyčíst, o co mu touto přepadovkou šlo. Proč za ním lezl do školy? Pokud chtěl zajít na koláč, mohli se domluvit doma, a hlavně si to měli domluvit už včera! To dostal přes dopoledne Syd spásný nápad, jak ho zase dokonale vytočit tím, že za ním přicupitá až do kabinetu?

„Je to od vás pěkné, že mně chcete poděkovat pozváním, ale dnes se mi to moc nehodí," snažil se vymlouvat.

Ještě než ho stihl Syd jakkoli přemlouvat, vložil se do rozhovoru matikář: „Davide, sám jsi říkal, že ten kluk udělal neuvěřitelný pokrok, a podle jeho slov jsi ho připravoval ty. Pokud máš alespoň trochu času, neměl bys ho odmítnout. Tvrdil jsi, že bratr přijde až večer, a teď je něco po čtvrté hodině."

David se na něj úkosem podíval. Nepomohl mu, ale moc dobře věděl, jak má profesor Zítek Syda rád. Zastal by se ho kdykoli. Už jen když si vzpomněl, jak za něj orodoval na konci školního roku, aby ho nechal projít. Musel rezignovat, zvlášť když věděl, jak moc je Syd tvrdohlavý. Byl by ho tu schopen přemlouvat ještě další minuty, a to David nechtěl riskovat. Potřeboval ho dostat co nejdřív ven ze školy.

„Nebudu vás zdržovat nijak dlouho," přisadil si Syd ještě, aby tak doplnil svého matikáře.

„Dobře. Dobře, tak já na chvíli půjdu. Počkejte na mě před školou, jen si zabalím věci a hned jsem u vás," ujistil ho David. Syd s vítězným úsměvem na tváři zpražil pohledem Roberta a sebevědomě vyplul ze dveří.

David stiskl pevně čelist, až se mu napnuly svaly na lících. Otočil se na Roberta a silně vycítil jeho nevoli. Jejich pohledy se prolnuly a ten Robertův zřetelně hlásal: „Ty ses zbláznil!" David jen přimhouřil oči. Nebylo třeba slov. Rozuměli si i bez nich. To rozhodnutí ho ale netrápilo. Bylo to jen na něm, s kým stráví své narozeniny.

V rychlosti sbalil notebook, mobil a mezi dveřmi se s oběma kantory rozloučil. Zítek se na něj pousmál, spokojen se svými přesvědčovacími metodami, a v Robertově pohledu viděl zklamání a jen nesouhlasně kroutil hlavou. David to nechápal. Vždyť o nic nešlo. Jen pevně doufal, že Rob mluvil pravdu a na svém rozhodnutí jít s ním do vztahu nijak zásadně nelpěl. Když si jen představil, co by se dělo, kdyby se o něj začali na půdě školy škubat, udělalo se mu zle. A to mu připomnělo, že by se měl brzy rozhodnout, koho k sobě pustí. Tahle hra se začínala stávat nebezpečnou, a to ještě nezačal školní rok. Nemluvě o tom, že to bylo nefér vůči oběma jeho milencům. V této bitvě vyhrál Syd, zdánlivě. Celou válku však nejspíš vyhraje Robert. Měl totiž všechno, co Syd neměl, a hlavně dokázal dát to podstatné – jistotu dlouhodobějšího stabilního vztahu. Přesto Davida cosi stále drželo zpátky udělat definitivní rozhodnutí.

Jakmile se ocitl před školou, vyjel na něj: „Ty ses zbláznil, že jo? Co to mělo znamenat? Proč mi tohle děláš? Víš, jak jsou pro mě tyhle přepadovky stresující? Jestli je to nějaká tvoje hra, kterou hraješ s Johanou, tak toho nechej. I včera na té chodbě ten tvůj vášnivý polibek! Jednou jedinkrát mě nemůžeš poslechnout? Respektovat, co po tobě chci? Doma jsem se k tomu nevracel, nechtěl jsem ti kazit den, ale sakra! Asi jsem ti měl něco říct, aby tě příště nenapadaly takové kraviny, jako si mě vyzvednout ve škole! To jsi na mě nemohl počkat doma? A pokud tedy chceš někam jít, což můžeme, protože to máme posvěcené od Zítka, nemohl jsi mně to milostivě sdělit už včera?"

Syd tušil, že Davidovi nezbývá mnoho k úplnému vytočení a pak už by s ním taky nikam jít nemusel. Potřeboval ho ale udržet při tom, že je vše při starém a on nemá žádné vedlejší úmysly. Pozvedl obočí.

„Včera jsme počítali a učili se, sám jsi řekl, že ten den už nic jinýho nestíháš. Krom toho je dneska teplo, dal bych si zmrzlinu a znám dobrou cukrárnu. Jasně, že jsem chtěl počkat doma, ale v tuhle dobu už tam obyčejně seš, musel jsem zkontrolovat, že jste neodešli na bazén jako posledně," povytáhl obočí. V tom bylo všechno, snad i ta drobná výtka, kterou ale šikovně zamaskoval a ve své podstatě okamžitě zamluvil.

„Tak právě proto jsi mi to měl už včera říct, co chystáš. Ty tvoje přepadovky u mě doma, tyhle šílené nápady, které mi oznámíš na poslední chvíli a Richtere, přizpůsob se. Měl jsem v životě jistý řád a toho bych se nerad vzdával. Pokud máš nějaké plány, do kterých chceš zasadit i mě, říkej mi je dopředu. Nemuselo by potom docházet k takovým jobovkám, jaké jsi předvedl teď ve škole. Vůbec jsem nevěděl, co říct!" mračil se David, ale vyrazil po jeho boku směrem ke svému bytu.

„Říkat jsi nemusel nic, stačilo ano. I Zítek si to myslel, díky bohu za něj. Ten člověk by měl teprve dostat svatozář, asi bych ho taky mohl někam pozvat, když ty to nejsi schopen patřičně ocenit," odtušil zamyšleně.

„Jistě, to bys měl. Tak jak on za tebe orodoval v červnu…, málem jsem mu to odkýval, jak byl přesvědčivý. Rval se za tebe jako lev. Já bych spíš ocenil, kdybychom šli domů, nikam se mi nechce…," skuhral David.

Když si Syd všiml jeho nelibého, krapet otráveného výrazu, zjihl.

„No tak. Je to poprvé, co se mnou v Praze někam jdeš. A mají naprosto dokonalý kafe, takový ti žádnej automat neudělá. A dortíky, který chutnaj i mně. Bude se ti tam líbit," řekl o poznání jemněji a nepatrně se pousmál. Chtěl, aby si to jeho milenec užil, stále tam na něj čekala jeho rodina, tedy bratr se svou přítelkyní, kteří se na něj těšili. Ještě ráno se s Věříkem po telefonu domlouval na podrobnostech, nebylo tak těžké poznat, jak je mladší ze sourozenců nadšený. I Johanka se těšila, ačkoli na ní Syd viděl, že Davida poslední dobou rozhodně nemá tak ráda, jako mívala, dokud byl pouze jejich vyučující. A on se těšil taky.

Rád by Davida chytil za ruku. Doufal, že mu to bude umožněno na místě.

„Ale ano, půjdu, když už to tak dopadlo," ujistil ho David. Stále moc nechápal, o co Sydovi šlo. Snad ho jen chtěl vytáhnut ven a byla pravda, že kdyby jej o to požádal doma, David by odmítl. Jeho obava, že by je někdo viděl, v něm pořád setrvávala. Byl paranoidní, věděl to. Ale dnes, když tohle rande mají posvěcené kolegou, měli možnost si beztrestně vyjít a někam sednout. Koneckonců měl narozeniny, kulaté – měl by se jít trochu pobavit ven, ačkoliv na tom věku neviděl nic, co by bylo potřeba slavit.

Mládí v prdeli, ale do důchodu daleko…

Stále ho trochu zarážel fakt, že mu ani Věřík nezavolal, ale ten měl nejspíš své starosti se zařizováním bytu a bylo možné, že zkrátka zapomněl. Nezazlíval by mu to.

„Skočím si domů odložit věci, a jestli je to daleko, pojedeme autem. Do MHD mě nedostaneš," diktoval si.

Syd se zašklebil, rozhodl se ale neodporovat. Bylo by to zbytečné, David byl šíleně tvrdohlavý a krom toho, stejně už měli zpoždění. Zkrátit čas, který stráví na cestě, nebylo úplně na škodu. Další plus pak bylo, že vzhledem k tomu, že David nepočítal s nikým jiným než jen se Sydem, nemusel by se nijak speciálně připravovat. Přece jen, nešli spolu na rande, že…

Škoda, že se myšlenky nedaly vyslovit ironicky. Udělal by to. Brzy je ale hodil za hlavu a i se svým milencem zapadl do domu, kde David – k velkému překvapení – opravdu jen odložil věci, které nosil do školy, sebral klíčky od auta a zase domov opustil, na tváři výraz, jako by se jej Syd snažil dostat do hrobu, což si patrně i myslel. O tom černovlásek nepochyboval.

Těšil se čím dál víc. Byť byla celá oslava úžasným nápadem, vše, co se s ní spojovalo, už Davida stihlo vytočit, od jeho domlouvání s Věříkem po vyzvednutí ve škole přes dárky, které tehdy potřeboval schovat. Ale i tak, chtěl vidět naprosto dezorientovaný výraz a moment, kdy mu všechno začne pomalu a jistě docházet.

Bude jej moct políbit? Pochyboval, rozhodně by ale chtěl. Až se David bude smát nebo usmívat, ve společnosti bratra, uvolněný, spokojený. Bratra, který už o nich beztak musel vědět. Byl si ale jist, že i kdyby to Věřík čtyřikrát přiznal, David bude zapírat, nejspíš byl tedy vážně odkázán čekat na večer. Jak se zdálo, jeho dobrota se mu zatím moc nevyplácela. Doufal, že se to ještě otočí.

Na jinou stranu, i kdyby si s ním odmítl i potřást rukou, Syd by byl rád, že ho vidí šťastného. Byl to Davidův den, o nic dalšího nešlo.

Auto zastavilo na adrese, kterou nadiktoval, a oni z něj vystoupili. Působil stále stejně, uvnitř sebe byl ale vrcholně spokojen, přesouvaje se po Davidův bok, aby ho provedl uličkami k tetině malému podniku. A před ním zastavil a položil Davidovi ruku na rameno – všechno rychle, aby jeho milenec nestačil odporovat, že je snad uvidí ten jeden jediný pán zrovna přecházející po ulici. Nemělo by cenu podotýkat, že to zrovna byl ten jeden jediný další slepec bydlící patro pod Věříkem.

Popostrčil Davida ke dveřím, aby výjev před sebou viděl jako první, a sám je před ním otevřel. A blonďákova překvapená tvář pak skutečně stála za všechnu tu práci.

„Všechno nejlepší!"

Celá místnost jako by se zářivě usmívala, veškeré osazenstvo se na ně nadšeně otočilo a počalo vstávat, aby Davida pozdravili. Jeho bratr se usmíval od ucha k uchu, jeho přítelkyně jakbysmet, a Syd Davida popostrčil dál, aby za nimi mohl zavřít dveře. Vypadal, že ho v tu chvíli něco takového vůbec nenapadlo. To už se k němu dostala jeho mladší kopie a pevně jej objala, zatímco Johanka přešla k Sydovi a předala mu květiny, které Davidovi koupil. A on chvíli stál a koukal na objímající se dvojici, čekal, až se na něj jeho milenec otočí, a usmíval se. Pořádně. V očích měl u toho jiskry, tak zvláštně něžné.

Dokázal to. Nepočítaje reparát už dlouho nebyl sám se sebou tak spokojený.

David by to nejspíš později nepřiznal, ale v tu chvíli mu spadla čelist a hlavou proletělo milion myšlenek. Kdo tohle zařídil? První mu přišel na mysl bratr, ale vzápětí, když uviděl Bereniku přicházející ze zázemí, došlo mu to. Tohle všechno měl na svědomí Syd.

Když se konečně vzpamatoval, tvář se mu roztáhla do úsměvu. Tak proto všechno to tajnůstkářství, proto si pro něj přišel až do školy… Hosté na něj jistě už nějakou dobu čekali, jak pochopil z poloprázdných skleniček s minerálkou. Se všemi se přivítal a poté se podíval na Syda, který se potěšeně usmíval. Jinak než jindy, jeho oči zářily spokojeností. Poklekl na jedno koleno a stáhl si jej k polibku. Otřel se jen lehce o rty, jemně a krátce, přesto v tom činu bylo něco všeříkajícího. Tady byl mezi svými, nemusel se dívat před rameno, jestli ho někdo neodsoudí.

Zjistil, že se mu vytvořil knedlík v krku. Byl dojatý a měl co dělat, aby se mu nezačaly lesknout oči. Tohle pro něj ještě nikdo neudělal. Rodiče nikdy nepořádali oslavy, alespoň ne pro syny. Jednou jedinkrát je David poprosil, jestli by si nemohl pozvat pár spolužáků, bylo to ještě na základce, snad v páté třídě. Tenkrát ho odbyli, že na pořádání jakýchkoli akcí nemají čas. Byla pravda, že nějaký dárek, většinou ten, co si přáli, dostali kluci vždycky, ale tím byly jejich narozeniny odbyty. Poté už to nikdy nezkoušel. Později bratry ani nenapadlo nějak divoce slavit. Sešli se většinou doma jen sami dva, tak, jak byli zvyklí celý život.

Teď Davidovi došlo, jak to bylo od rodičů sobecké. Vždyť kdy jindy se má sejít rodina a přátelé, které máme nejraději, než na nějaké oslavě?

Byl naprosto emočně rozhozený, ale v tom nejlepším slova smyslu, a opět zapřemýšlel, proč do něj Syd investuje tolik času.

Ještě než se usadil na čestné místo, omluvil se společnosti, že si musí něco zařídit. Chytil Syda za ruku a táhl ho směrem k zázemí.

„Můžeme na chvíli?" zeptal se Bereniky, okolo které zrovna procházel.

„Jistě, samozřejmě, máte času, kolik chcete, jen aby pak nezteplalo šampaňské," mrkla na něj. „Nechte si něco i na doma."

David si uvědomil, že stále drží kytici, a tak i tu vtiskl Berenice do dlaní s prosbou o vázu s vodou.

Po pár krocích byli mimo zvědavé oči všech hostů. David uviděl v rohu místnosti dřevěné schůdky, které majitelka používala, aby se dostala pro suroviny na vysokých policích. Přinesl je a Syda na ně postavil. Teď se dívali z očí do očí. Oba páry modré jako studánky a šťastně se lesknoucí.

David jej objal a ještě jednou jemně políbil.

„Co tě to proboha napadlo?" vyčítal mu hlasem, ve kterém nemohl potlačit něhu. Nesnažil se zakrýt ani dojetí. „Ty ses spolčil s mým bratrem a nic jste mi neřekli! Nesnáším překvapení, ale tohle… to je úžasné. Děkuji ti a omlouvám se, že jsem na tebe byl zlý."

Sydův úsměv se snad ještě rozšířil. Jeho oči zářily, celým tělem mu prostupovalo teplo. To nebyl knedlík v krku, přes co se mu špatně mluvilo, to to teplo vyvolávalo onu nádhernou úzkost. Byl šťastný. Jako skutečně šťastný. Tak, jak byl na fotografii, která dodnes visela na korkové nástěnce jeho pokoje u rodičů.

Naprosto podvědomě a okrajově si uvědomil, jak si přál tu chvíli zapamatovat. To, jak tu s Davidem stál a jak se na něj blonďák usmíval od ucha k uchu jako rozkvétající květ, kolik lásky a něhy mu sálalo z očí. Koukal na něj jako na svůj poklad, něco tak speciálního, milovaného.

Pro toho Davida, který se na něj takhle díval, pro toho by udělal cokoli na světě. Úplně cokoli, klidně chystal oslavu, klidně vykoupil celý obchoďák, klidně se nechával zpráskat za všechno, co mu kde vyvedl.

Obě ruce už měl v tu chvíli přehozené okolo Davidova krku, stále koukal do jeho očí. Pohladil ho po tváři. Počítal s tím, že se blonďákovi nebude nápad na výlet líbit, a tohle mu to bohatě vynahradilo. Byl tak krásný, když se usmíval, tak mladý, i přes tunu gelu ve vlasech. V tu chvíli na tom Sydovi nezáleželo. Líbil by se mu i v pytli od brambor.

„To víš, co jsme měli dělat, když jsme měli spolčování zakázaný?" zeptal se, stále se ale usmíval. Bylo poznat, že to nemyslí vážně. Ještě jednou jej pevně objal, nosem se otíraje o jeho tvář, hlavu položenou na Davidově rameni, kde chvíli setrval, tvář v jeho jemné kůži. Vydržel by tak dlouho, věděl ale, že zas tolik času nemají. Čekali na ně. Pohladil jej po ramenou a zádech.

„Všechno nejlepší, Romeo," zašeptal mu u ucha. Bylo to jistým způsobem neskutečně důvěrné a intimní, byť vlastně nic speciálního nedělali. Jen pár polibků, úsměv a vůně druhého těla. Pocit, že dělal přesně to, co dělat měl. Přál by si tak zůstat dlouho. Do konce života. Nebo ještě pár minut. Chtěl by slyšet, že se za rok dostanou do stejně mazlivého objetí. Jenže nebyl čas. Jeho milence už jistě postrádali hosté, ostatně jako poslední půlhodinu.

„Budeme muset zpátky, čekají na tebe. Ať nám nezačnou odcházet," nadhodil šeptem a navzdory svým slovům mu věnoval ještě jednu rychlou pusu do koutku úst. Byl tak šťastný. A pro ten moment to v sobě nijak nepitval.

Slezl ze schodů, chytil svého milence za ruku, a stejně jako do místnůstky přišli, z ní i odešli – spolu. Už to ho překvapilo. Když se všichni viděli posledně, tvrdil David, že za žádnou cenu nechce, aby se o nich dozvěděl bratr. Tohle byl krok dopředu. A bylo to vlastně hezké.

Usadil se ke stolu. David seděl v čele, po jedné straně Syda a po druhé Věříka, který měl vedle sebe Marušku. Syd zůstal vedle Johanky, která se na něj usmívala, zčásti povzbudivě, zčásti zkrátka šťastně. A když viděla výraz, který měl ve tváři sám Syd, usmála se ještě víc. Bylo to nakažlivé, vidět lidi, co se běžně tvářili jako mraky před bouří, roztát jako led na rozpáleném parapetu vysokého paneláku. I oslavenec se jí pak zdál o maličko milejší, a to bohatě stačilo, aby se na něj usmívala a nekazila jemu i sobě den nepříjemnými pocity. Na tomhle Sydovi hodně záleželo. Byla ráda, že byla sama schopná si to užít.

Přišel čas na přípitek a celé osazenstvo vstalo, pozvedávaje své skleničky se šumivým vínem. A nastalo ticho. Johanka krapet pozvedla obočí a zašklebila se, když si všimla modrých studánek svého přítele. Nad tímhle nepřemýšleli, bylo ale pochopitelné, že připije Syd. Celou oslavu vymyslel. Jenže – co měl sakra říkat? On, tak tichý a nevýřečný člověk?

Dobře, to byla hloupost. Jenže něco pravdy na tom bylo, nebylo mu dvakrát příjemné mluvit před lidmi, kterým absolutně nedůvěřoval – Věříka by zvládl, jeho přítelkyni by ale potřeboval na chvíli poslat za dveře, což bylo přinejmenším stupidní. Něco by říct měl. Jenže… co?

„Připíjení je stupidní," začal, protože to byl zkrátka on. Natočil se, aby viděl na svého milence, a volnou rukou jej chytil za tu jeho. Dodával mu sílu. Doufal, že když jej bude držet a dívat se mu do očí, David uvidí i to, co mu sděloval mezi řádky.

„Ale něco bych říct měl. Davide, vyhlídky do budoucna nejsou úplně růžový. Slíbil jsem ti, že tě po smrti nechám ležet někde v lese, kde tě pak sežerou šakali a mravenci, ukradnu ti tričko a nakecám všem, že netuším, kde tě najít, aby ti nikdo nemohl vystrojit důstojnej pohřeb. Toho se budu držet – jsem muž svého slova, to přece víš. Ale chtěl bych, aby to bylo za hodně, hodně, hodně dlouho. A abys byl do tý doby v pořádku. Takže, na zdraví," řekl a krapet se pousmál. Nikdy, ani sám sobě by nepřiznal, jak byl v tu chvíli nejistý. Bylo to svým způsobem vyznání, nejčistší možné. Chtěl by mu tak říct, že ho měl moc rád, že s ním chtěl žít další dlouhé, hodně dlouhé roky až do smrti. Že ho občas hodlal pošťuchovat, až dokud to nenastane, ale že mu tím nechtěl ublížit.

David se zvládl jen uculovat. Ano, tohle byl přesně Syd a jeho nevymáchaná pusa. Ocenil ale, že dokázal mluvit před lidmi, z nichž některé sotva znal. Udělal to kvůli němu, pro něj. Viděl, že i jeho bratr zadržoval smích. Za to mu ještě vyčiní.

Když Syd pozvedl skleničku a usmál se na něj, David zjihl. Sotva usedli a společnost se dala do řeči, naklonil se k jeho uchu a zašeptal: „Proč jsi vybral zrovna žluté narcisy? A jak tě vůbec napadlo mi dávat květiny? Víš, co symbolizuje žlutý narcis?"

Přestože si Syd okrajově uvědomil, že by svým emocím neměl dávat tolik volný průchod, začal jím bublat tichý smích a oči mu zajiskřily.

„Přece tebe," řekl, stejně jako Davidovi odpověděl Věřík tehdy na lavičce, a zajel mu rukou do vlasů. Jen krátce, neškodně, jeho účes zůstal stále stejný, krásně tím ale podtrhl, na co narážel. Viděl, že i David to pochopil, a on se konečně začal smát nahlas. Tiše, ale stejně. Hosté se na něj otočili. Jak dlouho to bylo, co naposledy působil tak… normálně?

„Narcissus, to byla nějaká bájná postava ve starověkým Řecku. Utopil se v řece, ze který se snažil zachránit vlastní odraz, jak do něj byl zamilovanej. Nejspíš doma neměl zrcadlo, u kterýho by postával od půl sedmý do sedmi čtyřiceti pěti, kdy by vyděšeně začal pobíhat po domě a plašit, že nestíhá, nemyslíš?" smál se dál, a pak Davida políbil na tvář, aby si u něj trochu upravil skóre. Vypadal totiž, jako by litoval, že nad úroveň čela už obočí pozvednout nejde.

„Nikdy jsi neřekl, jaký kytky máš nejradši, což bys mimochodem měl, první se vyslovíš ty, ale na druhý rande bych pak svou Růženku rád zval já a budu potřebovat vědět, co by se jí líbilo. Ale prozatím, jako takový provizorní řešení, jsem vzal tyhle, protože je mám rád, hned po liliích," řekl upřímně. A proč vůbec kupoval květiny? To nemělo důvod, a snad proto se té otázce vyhnul. Protože chtěl. Protože to bylo tím nejjednodušším vyznáním lásky, jaké si mohl vybrat. Ani jedno by nikdy neřekl.

„Tak to jsem si tedy naběhl. Takhle mě vážně vidíš? Jen chci vypadat k světu, co je na tom divného? Starám se o sebe a nechci chodit ven jako strašák do zelí, což by se v mém věku klidně mohlo stát. Už mi, milý Syde, není osmnáct! Všiml sis toho, že ano? Neřeknu ti, jaké mám rád květiny, protože nevidím důvod, abych nějaké dostával, to je výsada žen. Nicméně za tyto děkuji a také děkuji, že jsi mi svěřil svůj názor na mě. Já se ale, Syde, nezměním. Nechci se měnit, ale jsem ochoten sem tam udělat ústupek, třeba o víkendu," pokrčil rameny David, a když viděl, že se Syd trochu zarazil, objal ho a zašeptal mu do ucha: „Ty bys mě stejně jiného nechtěl, to já vím. Kdybych byl pro tebe dokonalý s vrabčím hnízdem, nemohl bys do mě rýpat, a to bych ti nemohl udělat. Je to tvůj koníček, jsem si všiml."

V tu chvíli se Syd opět uvolnil a zašklebil se.

„Ale jistěže. Slovní hry jsou snad nejlepší volbou trávení volného času. Blbé je, že hrát je s tebou znamená nechat na sebe zaútočit, oplatit stejnou mincí a pak si tě usmiřovat, protože odejdeš, v lepším případě celou konverzaci velkomyslně odfiltruješ. Ale jsem potěšen, že to vidíš takhle," odtušil s jiskrami v očích. Bylo poznat, že to nemyslel vážně, střílel si z něj.

„Čas na dárky?" zeptala se v tu chvíli Johanka, čímž Davidovi zabránila odpovědět. V tu chvíli už měla všechny balíčky připravené v rukou, pečlivě zabalené s ozdobnými stuhami svázanými do úhledných mašlí. Syd nikdy moc nechápal, jak něco takového vytvořila, a bylo to vidět na většině jeho dárků pro Davida. Teď už tedy ne, protože je jeho přítelkyně upravila, ale prvotní dojem, který z nich mohl nezávislý pozorovatel mít, by byl koule papíru, což se moc nehodilo.

Syd po celou dobu nespouštěl oči z Davidovy tváře. Vypadal tak nějak překvapen tím, co všechno se dělo, Johaninými balíčky i obálkou od bratra a jeho přítelkyně. V ní našel dva lístky na jakýsi koncert. Bylo vidět, že Davida ten počet krapet zarazil.

„Máme s Maruškou další dva, pokud vám nebude vadit naše společnost," usmál se Věřík, zatímco Sydovi zajiskřilo v očích. Donutit Davida vyrazit i s ním do společnosti? Jistě, nebylo pravděpodobné, že by zrovna v Rudolfinu potkal někoho ze svých natvrdlých spolužáků, David byl ale David. Ten si mohl myslet všechno. „Taky s Maruškou vždycky chodíme oba. Přece tě nemůžu nutit nechávat svého přítele doma. Máš rád klasiku?" otočil se na Syda, který se usmál svým typickým úsměvem. Že by další krok k dostání Davida za jeho hranice?

„Půjdu rád."

„Cože?" otočil se překvapeně David a skenoval jeho tvář. „Nevěděl jsem, že posloucháš klasiku! Ale pokud chceš…"

Opět pokrčil rameny. Dneska rozhodně byly nějaké divné erupce na slunci, nedokázal pochopit nic, co se okolo něj dělo. Nějak se s tím nedovedl srovnat, protože všechno toto bylo až neskutečné. Cítil se tak trochu jako přerostlé dítě u vánočního stromku, které vlastně čekalo jen nálož ponožek a trenek a místo toho dostalo herní počítač, který mu dlouhá léta rodiče upírali. Sice už to nebyla taková pecka, jako kdyby ho dostal před léty, ale stejně to bylo nové, zvláštní, překvapující a plné emocí…

Na malou chvilku zapřemýšlel, jak bezpečné by bylo Syda vzít do Rudolfina. Usoudil, že naprosto. Větší pravděpodobnost, že potká někoho ze školy, byla na Moravě v pohraničí než ve velkém koncertním sále. Puberťáci ještě nedorostli do patřičného stádia, aby vážnou hudbu pochopili, a z profesorů tam nikdy nikoho nepotkal, tudíž soudil, že jsou buď barbaři, anebo mají raději operu, činohru nebo balet.

Stočil oči na zbytek dárků. Nejraději by je rozbalil až doma, na druhou stranu byl až nezdravě zvědavý, co mu tak asi mohla Johana koupit. Vzal jeden dokonale zabalený dar a zadíval se na oba své studenty. Bylo to zvláštní. On byl jejich učitel a teď tu s nimi sedí, pije šampaňské a přijímá od nich dárky. To nebylo správné, ale nemínil kazit náladu jim ani sobě. Snažili se, koupili mu dárky, takže ho mají rádi. Nešlo o toto Davidovi celou dobu? Aby ho jeho studenti brali a tím pádem je mohl něco naučit? Jenže oslava profesorových narozenin tak trochu překračovala mez. Cítil se zvláštně. Neměl by je přijmout. Oslava – dobře, i kytky, ale tolik balíčků nedostal najednou snad nikdy. Jen pevně doufal, že jsou to jen drobnosti a Johana za něj neutratila všechno kapesné.

Rozbalil tedy první dar, v němž byla kniha. Davidovy oči se rozzářily. Johana dobře věděla, čím mu udělat radost, a nejspíš také věděla od Syda, že studuje italštinu a chystá se na zkoušky. Božská komedie od Alighieriho v italštině byla dokonalý dárek. Ona dobře věděla, s jakým zápalem jim o této knize vyprávěl hned první týdny, kdy je začal učit.

Usmál se na ni a ona z jeho pohledu poznala, jak moc ho potěšila. Další dary byly opět knihy. David nevycházel z údivu. Nakonec měl okolo sebe naskládaných pět svazků, jimiž se dokonale trefila do jeho vkusu.

„Děkuji, Johanko, to jste ale nemusela. Knihy jsou skvělé, všechny, ale vy jste za mě utratila moc peněz…," vyčítal jí David.

„S tím si nedělejte starosti, tolik peněz to zase nebylo. Nemusíte mít výčitky, opravdu!"

„Dobře, děkuji mnohokrát, udělala jste mi opravdovou radost," ujistil ji a ona viděla, že mluví upřímně.

„Děkuji všem za dárky a speciálně tobě, Syde, za nádhernou oslavu," něžně se na něj podíval a vzal jej okolo ramen. Měl už by být zvyklý, ale stále ho udivovalo, jak moc je vůči němu Syd nízký. Sedl si tedy a přitáhl si jej mezi svá stehna. Neotálel dlouho a vášnivě se přisál na jeho rty.

Černovlásek mu zatím kroužil prsty po ramenou, oči zavřené a tělo přivinuté do teplé, hřejivé náruče. Dostalo se mu vůbec někdy tolika pozornosti jako dnes za poslední půlhodinu? Nevěděl, nepamatoval se. Spíš ne. Ve většině případů ho David nechal dělat si, co Syd uznal za vhodné, a když ho to přestalo bavit, setřásl ho ze sebe a odešel. Pozornost při sexu a těsně po sexu se nepočítala, stihl už zjistit, že tam to David vnímal úplně jinak. V obyčejných hodinách patrně předpokládal, že spolu prostě budou sedět na gauči, mezi sebou metr prostoru a každý si bude dělat něco jiného.

Tohle bylo nové. Krásné, nádherné a zároveň možná trochu bolestivé, protože přesně taková gesta on používal pro vyjádření lásky. Ale David je tak nevnímal. Věděl, že to nebude ani dvanáct hodin a on bude znovu sedět ve stejném kabinetu s tím idiotem, nechá se zvát na koupák a dovolí mu zdánlivě nevinně ho očumovat. A bude přemýšlet, koho si nakonec vybere, protože přes noc zapomene všechno hezké, co se mezi ním a Sydem stalo.

Bylo to občas tak těžké, tak… stupidní. Svým způsobem od Davida bylo neskutečně hnusné, že mu se samozřejmostí sdělil něco tak příšerného. Chtěl ho nechat, ale nevěděl kdy. Řekl to. A tím pro něj jeho úkol skončil, otevřel si vrátka na všechny strany, na které mohl, a měl dojem, že se může dál mazlit a nutit Syda cítit se hezky. Jenže tomu to kazilo každý moment, kdy se mu konečně dostávalo lásky a péče, po které toužil, každý moment, kdy byl opravdu šťastný. Ale nemohl se proti tomu bránit, protože mu to David přece oznámil, a protože by ho pak mohl nechat dřív, než to bylo nevyhnutelné.

Nesměl nad tím přemýšlet, ani podvědomě. A tak se tu myšlenku pokusil odsunout a políbil jej znovu, záměrně ignoruje pomalu se tvořící knedlík v jeho krku. Teď ne, teď na něj nebyl čas. Teď byl šťastný. Chtěl být šťastný. Díval se do Davidových očí a viděl, jak si jeho milenec užíval všechno, co se kolem dělo. O tohle Sydovi šlo. Tohle si přál. Nic víc přece nechtěl, tak proč by mu mělo být úzko? Bylo vlastně? Nepamatoval se. Jistě nebylo. Byl spokojený.

Dalších pár chvil se pak rozhovoru, který mezi sebou zbytek osazenstva vedl, veskrze neúčastnil. Stále se Davida držel za ruku, která se propletla s tou jeho, ani nevěděl kdy, seděl už ale zpět na své židli a jen všechny pozoroval. A když jej jeho přítelkyně tak nějak automaticky chytila kolem ramen a objala, všechno se v něm pomalu uklidnilo. Pozoroval, jak se David baví s bratrem, a aniž by si to uvědomil, začal se nakonec opět nepatrně usmívat.

„V pohodě?" zašeptala mu do ucha a on ji probodl pohledem, byl ale svým způsobem rád, že jej řešila.

„Čas na dort?"

Opět jej zaplavil ten příjemný pocit plynoucí z očekávání, co na jejich výtvor – tety výtvor, ale on jej navrhl – David řekne. Hloupé emoce tím nápadem definitivně odpluly a jemu zajiskřily oči.

„Syde? Mohl bys na chvíli za mnou?" poklepala mu Berenika na rameno jako na zavolání a on ji následoval do kuchyně, kde zkontroloval, že byl celý dort takový, jaký jej zanechali, byť věděl, že už to jeho teta jistě udělala taky. Pak zapálil obě svíčky, které se na něm nacházely. Vedle zatím Johanka spěšně zatáhla závěsy a zhasla světlo, aby se malá místnůstka ponořila do tmy. Věřík s Maruškou v tu chvíli zmlkli a Syd jen litoval, že nevidí Davidovu překvapenou tvář. Musel to být úžasný pohled.

Ve tmě byl dort snad ještě hezčí. Musel uznat, jeho teta byla úžasná, byť by to neřekl nahlas, viděla to ale v jeho tváři. Byla sama na sebe neskonale pyšná. Všechny figurky vypadaly jako nakreslené v knize a světlo ze svic je nutilo působit, jako by nad nimi zapadalo slunce. Jeho teta vzala talířky i velký nůž na krájení spolu s vodou, zatímco on držel v rukách talíř s dortem, pomalu s ním vycházeje zpoza rohu do tiché místnosti, kde už na ně čekal zbytek osazenstva. Věděl, že svíce ozařují i jeho vlastní tvář, usmíval se a díval se přímo do světlounkých očí svého milence. Bylo to jistým způsobem tak neskutečně důvěrné. Předával mu jejich společnou vzpomínku.

Johanka začala zpívat. Znal už její zpěv, i v malé kapelce, ve které byla, obsazovala roli zpěvačky, protože byla zkrátka dobrá a bylo to poznat od chvíle, kdy otevřela pusu. Měla melodický, čistý, zvonivý hlas, příjemný na poslech. A Věřík s Májou se k ní přidali, stejně jako jeho teta, a když jej Johanka šťouchla do paže, začal s chvilkovým úšklebkem taky.

Zpívání k narozeninám bylo neskutečně stupidní. Ale když už měli dort a svíčky… Pravda, když došlo na jméno, nebylo jim moc rozumět, protože Johanka zazpívala pane Richtere, Věřík s Májou Davide a Syd Růženko, protože se mu to ze všech přezdívek nejvíc hodilo do současné situace, jinak to ale působilo tak nějak mile, příjemně. Cítil, jak mu buší srdce. A pak dort položil před oslavence, zatímco všichni začali tleskat a on jej ze strany objal kolem krku a políbil do vlasů, tváří se o ně opíraje.

David zůstal sedět a nechal Syda se k němu tulit. Byla to zvláštní chvíle, příjemná. Vůbec mu nepřišlo divné, že na veřejnosti projevuje takovou přízeň, ač ta veřejnost byla jeho rodina a lidé, se kterými se hodně sblížil. I Bereniku bral jako člověka, kterému může plně důvěřovat.

Na žádost všech okolo sfoukl svíčky. Nic si nepřál, tyhle pověry byly hloupost a on neměl zapotřebí vymýšlet nějaká přání, která se mu stejně nesplní, pokud se sám o jejich splnění nezasadí.

Na denním světle ale nemohl jinak než se usmát při pohledu na úžasný dost s Malým princem.

„Tak tuhle krabičku na beránka jsi jistě dělal ty, Syde, že je to tak?" začal se chechtat a pak se obrátil na Bereniku, která zrovna nosila kávu. „Bereniko, vy jste kouzelnice. Takový dort by jistě vyhrál nějakou soutěž, tohle musím vyfotit."

Vytáhl mobil a litoval, že s sebou nemá svou starou zrcadlovku. Nezapomínal do detailů popisovat i svému bratrovi, jak dort vypadá. Marie jej doplňovala. Když se o beránkovi vyjádřila, že vypadá jak Bábovka, všichni se začali smát. Chudák pes jen stříhal ušima a čekal, že mu taky někdo něco hodí, když už zmínili jeho jméno.

Jakmile Berenika roznesla kávu, přisedla si po bok Davidovi. „Jak se má vůbec Viktor? Byl jste s ním od té doby, co jsme se potkali na vernisáži?"

David se zarazil a promnul si čelo. Tohle zrovna nebylo téma, o kterém by se rád bavil. Lhát nechtěl, ale svěřovat jí celý příběh se mu taky nechtělo.

„Musím na záchod, ale Syd ho zná taky…" Rychle se zvedl a ráznými kroky odcházel. Dlouho už nad Viktorem nepřemýšlel a teď měl dojem, že mu tenkrát trochu křivdil. Měl by se mu ozvat a omluvit se. Možná ho někam pozvat, ale zase mu nechtěl dávat plané naděje.

Syd pozvedl obočí a Johanka po jeho boku se začala tiše chechtat, moc dobře si všímajíc pohledu, který Syd nasadil. Tak tohle byl vděk za oslavu, dary a dort? Vzpomněl si na všechno, co měl pro něj nachystáno doma. Možná ho příliš rozmazloval a David mu to tímto dával najevo. Mohl by si všechno nechat a místo toho mu dopřát sladké dobré ráno v podobě vlastního zpěvu po následujících sedm dní. Ideálně vždy mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní.

„Nevím, nad čím přemýšlíš, ale asi by tě za to zabil," zašeptala mu Johana do ucha, protože si moc dobře uvědomovala, jakým směrem se Sydovy představy ubírají, a on jí úšklebek oplatil, v očích pobavené ohníčky. Ne že by jí přiznal, jak skvěle se trefila.

„Zrovna teď se moc nebavěj, protože jsem mu přebral Davida a pak ho poslal k šípku, když ho přišel prosit, jestli by se nemohli dát znova dohromady. Nicméně myslím, že bude už měsíc ležet v slzách, litovat všeho, co v životě udělal špatně, a plánovat, komu odkáže svůj majetek, až zemře žalem. To víš, přijít o Davida je tragická událost, nedovedu si to ani představit. Nemít celou koupelnu plnou serepetiček do vlasů, celou skříň košil, a nedej bože mít možnost chodit do společnosti včas? Jak děsivá představa," odtušil zcela vážně, bylo ale moc dobře poznat, že si dělá legraci. Všichni v místnosti viděli – nebo cítili – jak hezky na Davida kouká, jak s ním mluví, a hlavně jak o něm mluví. A nyní se Johanka začala tiše smát, jeho tetě zacukaly koutky a ani Maruška s Věříkem nevypadali úplně klidní, byť se to snažili zamaskovat.

Marie už mu nepřipadala tak špatná. Rozhodně by nepřiznal, že se kdy mýlil. A stejně se jeho názor na příjemně vypadající brunetku podstatně změnil. Bylo až fascinující, jak rychle začal těm lidem důvěřovat, hlavně protože patřili k Davidovi.

Po chvíli se jeho milenec vrátil a zábava mohla pokračovat. Nakrájeli dort, z nějž před Davida hrdě postavil kus s růží a poklopem na ni. Nepředpokládal, že by to David nečekal, odmítal si to ale odpustit. Další příjemnou půlhodinku pak strávili s dortem, který i pro Syda byl vynikající, a s kávou, v jeho případě horkou čokoládou.

Společné povídání skončilo, když se Berenika rozhodla, že půjde na chvíli na vzduch provětrat se. Johanka s Maruškou rozhodly, že půjdou taky na krátkou dámskou drbárnu, jak vysvětlila Johanka Davidovi, když se chtěl taky zvednout. Syd se začal šklebit. Přišlo mu, že by se zrovna jeho milenec do dámské drbárny zcela jistě hodil, mohl by si s nimi povídat o česání a lakování nehtů. Mělo to ale několik zásadních vad, přičemž nejpodstatnější byla, že patrně chtěly drbat je tři. Jeho princezna měla bohužel smůlu.

Všiml si, jak se Davidův bratr snaží natáhnout si pod stolkem nohy, což dost dobře nešlo.

„Taky jsou tu sedací pytle, zaručená kvalita. Doporučuje deset z deseti žiraf, jako jste vy dva," navrhl. Mluvil na Věříka stejně, jako tehdy před bytem – příjemně, mile, aby bylo jasné, že si pouze dělá legraci. Když blonďák přikývl, tak nějak automaticky se zvedl a přešel k němu, aby jej chytil za ramena a pomalu dovedl na místo určení.

„Nejsou tu žádný schody ani překážky, akorát je potřeba zatočit tu," říkal, zatímco jej vedl. Bylo až fascinující, jak přirozené pro něj bylo něco takového udělat. Snad to přece jen měl v povaze – tu touhu někoho ochraňovat. A přestože by to nepřiznal, bylo příjemné vidět, jak mu jeho společník důvěřoval. Nechal se dovést až k vakům a posadit na jeden z nich. Vedle se usadil Syd a naproti nim David, který jim donesl jejich pití.

„Co tě vlastně baví, Syde?" zeptal se Věřík s úsměvem. Bylo vidět, že by černovláska rád trochu poznal.

„Mimo češtinu, ve který jsem potlačil svou neutuchající lásku, jen abych se den co den vídal s Davidem? Všechno technický. Matika," odvětil, a když si mladší z bratrů postěžoval, že právě v matice vždy chtěl pochopit jednu z početních operací, kterou jim ale jejich učitel nedovedl pořádně vysvětlit, Sydovi zajiskřilo v očích.

„Ukaž ruku," požádal, a když mu ji muž dal, otočil ji dlaní vzhůru. Do ní mu pak ukazováčkem začal kreslit graf, aby si jej blonďáček mohl představit, a pomalu, postupně vysvětloval všechny jeho části. Davidova mladší kopie se šťastně usmívala a on vlastně taky, mluvil měkce, přirozeně. Už zjistil, že David tehdy neříkal úplně pravdu, když mu tvrdil, že Věřík nepochopí jeho vtipy – naopak, chápal skvěle, stejně ale většinu ironie odkládal a namísto toho k muži přistupoval s opatrností a něhou.

„Jsi hodný kluk, děkuji ti," řekl mu nakonec jeho společník. „Jsem rád, že si tě David našel. Jen mě mrzí, že si nemůžu prohlédnout, koho si vlastně vybral," podotkl krapet smutně a černovlásek pokrčil rameny.

„Můžeš, mně to nevadí."

Aniž by čekal na reakci, chytil obě blonďáčkovy ruce a přesunul je na svůj obličej, kde je chvíli přidržel, protože Věříkovi přece jen trvalo nějaký ten moment pochopit, co přesně Syd právě udělal. Pak se ale usmál a začal jej zkoumat, zatímco Syd zavřel oči a uvolnil se. Důvěřoval mu, nepotřeboval se mít na pozoru. Byl to Davidův bratr. Nemohlo od něj přijít nic smrtícího.

„Teď zrovna jsem docela opálenej, protože jsem měsíc běhal pod parným sluncem. Takže tam mám všude pihy, jestli ještě nezmizely," řekl, když mu Věřík přejížděl přes nos. Ten se zazubil.

„David miluje pihy, říkal ti to?"

Sydovi zajiskřily oči a zašklebil se. Dovedl si představit, jak David pozvedává obočí.

„Mám modrý oči, stejný jako je má David a jako máš ty. A černý vlasy. Celkově to vypadá…," věděl, že by neměl používat barvy ani konkrétní předměty, protože si je Věřík možná nepamatoval. „… Jako ten pocit, když jdeš v noci lesem podél vody. A slyšíš, jak šplouchá, v dálce vyjou vlci, šakali a David," opět si dovedl představit, jak se jeho milenec šklebí a Věřík sám se snažil skrýt pobavený smích.

Ruce z jeho hlavy zmizely a mladší blonďák naklonil hlavu na stranu. Tohle bylo zvláštní, ještě nezažil, že by mu takhle někdo popisoval svůj zjev, bylo to ale zajímavé a svým způsobem moc hezké.

„Jak vypadá David?"

Věděl, že Věřík ví, jaká je barva vlasů a očí jeho bratra, to tedy mohl vynechat.

„Jako kdybys letěl vzduchem nad obilím. A nad tebou svítilo slunce, bez mraků," odvětil po krátkém rozmyšlení. Bylo až zvláštní, jak moc se byl schopen přizpůsobit specifickým podmínkám, které rozhovor se slepým člověkem představoval. S nikým jiným by takové věci neřekl.

„A jak vypadám já?"

„Jako Malý princ." Zdálo se mu to jasné, daleko víc než první dva popisy. A Věřík vypadal tak nějak šťastně a spokojeně, bylo to zvláštní – znal ten výraz od Davida a stejně byl úplně jiný. Samotnému mu bylo příjemně. Richteři byli šílení mamlasové, bylo to potvrzené. Ale nějak podezřele jednoduše se jim důvěřovalo.

„Začíná se z tebe stávat básník. Tedy, pro mě to není příliš povzbuzující. Letět obilím není zrovna příjemná věc, píchá a šlehá. Slunce a nebe bez mraků to moc nezachraňuje, ale budiž. Já se s tím nějak smířím. Vím, že to se mnou není nejlehčí. Ale to přirovnání Věříka k Malému princi je moc pěkné, na mě zbyla růže… Člověk by čekal, že když už mi někdo daruje kytky, budou to růže, ale jsem rád, že jsi mi jimi upřímně řekl to, co opravdu tyto květiny znamenají. Možná takový jsem, nepopírám, ale květy jsou to krásné, mám je rád… Pamatuješ, brácho, jak si je matka rozmazlovala na skalce před domem? Každé jaro to tam bylo celé žluté. Nedej bože, když sis chtěl tři utrhnout pro Věrku, kterou jsi tenkrát miloval takovou tou dětskou láskou," zavzpomínal David a opět se zadíval na kytici. Byl opravdu tak nesnesitelný a narcistický? Možná ano, ale neviděl důvod, proč by se o sebe neměl starat. Přílišná sebeláska a sobectví v tom snad nebyly. Nebo ano? Možná by se na to měl někdy zeptat.

„Syde, děkuji ti," zvedl se a odešel se podívat za Berenikou. Doufal, že jeho poděkování Syd pochopil. Ne každý je hned schopný uvědomit si, jak důležité je se chovat přirozeně k člověku, který je slepý už několik let.

Ještě chvíli černovlásek pozoroval jeho odcházející postavu, na tváři jemný úsměv, a pak se znovu otočil na jeho mladší kopii, pokračuje v nezávazné, ale vlastně příjemné konverzaci. A naprosto okrajově, zcela podvědomě si uvědomil, jaký posun jeho milenec udělal. Když je posledně našel povídat si na té lavičce, vypadal jako bůh pomsty. Moc toho z jejich konverzace neslyšel, vlastně skoro nic, nepochyboval ale, že David bratra vyzpovídal, aby zjistil, co všechno mu o něm Syd řekl a neřekl, což bylo naprosto šílené a pitomé, u Davida už ale dávalo smysl všechno. I Syda samotného dlouze poučoval, co před Věříkem může a nemůže dělat. Teď je tu nechal…