Propadák – 28. kapitola

Sydovy zaryté fantazie se neústupně držely pouze myšlenky na profesorův pyj…

Jakmile tohle dořekl, Syd vyprskl smíchy.

„Ty jsi nehorázný pitomec," dostal ze sebe Syd, když opět popadl dech. Nepamatoval se, kdy se naposledy smál tímhle nezvladatelným způsobem. Skoro se zalykal, bolelo jej břicho. Nedovedl to zastavit. Pak, když se konečně trochu ztišil, zaklonil hlavu, aby Davidovi viděl do tváře. V jeho vlastní se odráželo pobavení. Vypadal v tu chvíli tak normální…

„Nikdy jsi neřekl, že umíš bejt i vtipnej," rýpl si, rty stále stočené v pobavený úsměv, z něhož jej bolely tváře. „Chtěl bys, abych tě ve svých fantaziích nazýval profesorem? Na to, že jsem se s tebou ve svý hlavě ještě nedostal ani k Davidovi, máš na mě moc požadavků. Bože, ty máš slovník… Ne že bych nechápal význam, v tomhle kontextu si to odvodit jde, ale slovo pyj jsem v životě neslyšel. Nemohl by ses držet normálních názvů?" rýpal spíš z legrace, konečně se ale zaměřil na klávesnici a pomalu, neohrabaně hledal jednotlivá písmena. Většinu chyb mu opravoval Word ještě za pochodu – primárně překlepy a slovo mišlenky s měkkým i, kterého si ovšem, překvapivě, všiml i on sám – zbytek ale zůstával k Davidovu uvážení. Upřený pohled, s nímž blonďák sledoval veškeré jeho počínání, nebyl nijak nápomocný. Ale teplo, které cítil celými zády, a intimní objetí samotné jej uklidňovaly a dodávaly mu pocit bezpečí a pohody, tohle jeho milenec jen tak nedělal. Proto to bylo speciální.

Byla to vlastně celkem příjemná činnost. To by slyšel nerad, on si takové věci nepřiznával. Ale když už nemohl sexovat, vlastně to nebylo tak zlé…

„Jsem rád, že se dobře bavíš," podotkl David vážným tónem, přesně tím, kterým tuto větu často pronášel ve třídě. „Toto ale není vtip, to je prostý fakt, a protože jsem se chtěl vyvarovat toho, že bych ve svém jménu viděl hrubku, tak mi toho profesora nevyčítej, buď tak hodný! Jak nade mnou v duchu uvažuješ, raději ani nechci vědět, ačkoliv to není tak těžké uhodnout. Už jsem se s tím smířil. Tedy většinou."

Jeho tvář byla stále vážná, ale kdyby se na něj Syd ještě jednou ohlédl, viděl by, jak mu začínají cukat koutky úst. „Slovo pyj jsi rozhodně slyšel. Je to možná k nevíře, ale je to jedno z vyjmenovaných slov. Proto jsem jej použil, v jiném případě bych asi řekl penis s tím, že bych pevně doufal, že tam dosadíš měkké i a na konci napíšeš S. A překvapuje mě, že ty, náruživý Satyr, neznáš všechna synonyma na pohlavní úd. To mi ani neříkej. Budu tě muset dovzdělat… Ale to až jindy – slovo myšlenka je od slova myslit, popřípadě myslet, pokud ti je krapet ujetá verze v nynějších vyjmenovaných slovech proti srsti. Dále podmět a přísudek. Fantazie – se držely – shoda podmětu s přísudkem, říká ti to něco? Jsou to ti fantazie? Ne! Ty fantazie, respektive v jednotném čísle ta fantazie – ženský rod. A u rodu ženského je koncovka přísudku vždycky tvrdé Y. Už jsem ti to tolikrát vysvětloval. Piš raději pomalu a přemýšlej na tím… Dobře, jdeme dál…"

Další věty už byly veskrze nudné obsahem, a tak se už nerozptylovali, a pokaždé, když se Syd zmýlil, David trpělivě vysvětloval.

Po hodině už bylo vidět, jak je Syd unavený, a tak ho David donutil sníst svačinu, vypít čaj a znovu ho uložil do postele. Černovlásek neprotestoval, ba dokonce úlevně oddechl, když se zachumlal do peřin.

***

Hned ráno vyběhl David na zahradu, aby zkontroloval, jestli už betonový základ plotu dobře zatvrdl natolik, aby na něj mohl šroubovat příčky. Spokojeně zjistil, že chlapi odvedli dobrou práci. Nachystal si latě, ale v tu chvíli si uvědomil, že má v lednici ze včerejška naložené maso na gril. Jen pevně doufal, že v kůlně ten starý, ale bytelný gril ještě zůstal a nikdo ho nevyhodil. Vytáhl ho na zahradu, očistil od pavučin, připravil si dřevěné uhlí. Těšil se. Skočil ještě sousedce vrátit nudle i paralen a ta mu na oplátku vnutila velkou cuketu, která je prý na gril výborná. To mu asi Syd jíst nebude, ale on nepochyboval, že by ji zvládl spást klidně sám.

Syd stále vyspával a David jej nechával. Potřeboval nabrat sílu. Teplotu už ale nedostal a v noci spal jako zabitý.

Na zapálení grilu bylo ještě příliš brzy, a tak se David konečně pustil do práce. Měl naivní představu, že to půjde ráz na ráz, ale mýlil se. S jeho mizernou vrtačkou, ve které mu po chvíli došla baterka, šlo všechno nalevačku. A když po chvíli zjistil, že má kus plotu úplně nakřivo, švihnul s nástrojem do trávy a klel jako dlaždič: „Kurvá! Do prdele Babišovy, já se na to můžu vysrat! Který idiot mi to sem tak kurevsky označil…"

Sedl si do trávy a už lítostivě zíral na své kompletně křivé dílo. A když pozvedl zrak, uviděl střapatou hlavu s rozespalou tváří, jak se na něj šklebí ze střešního okénka.

Sotva probudivší se skřítek o patro výš se zatím začínal dobře bavit. Podobný projev od Davida nikdy neslyšel – nebo měl alespoň ten pocit, ve škole byl vždycky naprosto svatý, moralizující a neskutečně otravný. Mimo ni pak pro změnu odcházel od každého problému, protože si nechtěl kazit náladu, která tedy, pravda, klesala na bod mrazu vždy naprosto rekordní rychlostí.

Nikdy tak nikoho nadávat neslyšel. Možná jednou, jelikož to bylo zvláštně povědomé, nejspíš na lezení. Už to jistě bylo někdy dávno, jinak by si pamatoval, o koho šlo. Takhle měl jen podivně důvěrný pocit. Nebo na základce? Ani jedno moc nesedělo. Nezáleželo na tom. Pustil to z hlavy stejně rychle, jako se to tam dostalo.

Odešel od okna a slezl po schůdcích do přízemí, z něhož pak vyšel ven na zahradu. Bylo příjemné teplo a on nijak neřešil, že na sobě nemá víc než spodní prádlo a Davidovo tričko. Pohyboval se s nezájmem k reakci okolí a sebevědomím sobě vlastním, ostatně jako vždy. Tak došel až ke stále sedícímu Davidovi, za něhož si klekl a položil se mu na záda, objímaje jej kolem krku, aby ho tak slyšel jen on. Ještě si uhladil vlasy, aby mu držely upravené tak, jak si je vždy upravoval David, a vážně, přísně se naň zadíval.

„Pane profesore, takové vyjadřování byste své studentstvo učit neměl. Uvědomujete si doufám, že se příští týden vracíte do školy, kde se z vás zase musí stát vaše, jak to říct… vaše uhlazená, zcela nezajímavá část, která je se sprostými slovy seznámena jen proto, aby je mohla zakazovat adolescentům? Nutno tedy podotknout, že tato část vás je naprosto bezchybná, takže by něco takového," kývl směrem k plotu, „nejspíš nikdy nevytvořila. Na jinou stranu, jak je nám stále opakováno, nikdo není bezchybný a zajisté by žactvo nanejvýš potěšilo zjištění, že i jejich po všech stránkách dokonalý profesor občas fatálně selhává."

Když si ale všiml Davidova výrazu, začal se tiše chechtat. Objal jej pevněji. V očích mu hrály jiskry, přišel si už zcela v pořádku a byl za to rád.

„Potřebuješ pomoc? Můžu ti to nějak podržet, nebo ti to třeba i přeměřit, ono čeština je super, ale ani míšenci italský a český fakulty se bez základních propočtů neobejdou. Nicméně ty máš neskutečný štěstí, protože máš mě a já tohohle schopen jsem," pokusil se na něj usmát. Překvapivě už to nebylo tak bolestivé. Byl spokojen.

„Dostanu už dneska svoji ranní pusu? Nic mi není, a i ty bys přežil. Neboj, až budeš ležet v posteli a trpně hledět do stropu s teplotou 36,6 místo svých běžných 36,5; já už se o tebe postarám. Mám pocit, že už jsem nešukal roky, už si ani nepamatuju, jaký to posledně bylo," stěžoval si, pořád na něm zezadu nalepený.

David povytáhl jedno obočí a zadíval se na něj, jako by vůbec předešlá slova neslyšel.

„To je zajímavé, jak jednomu může jeden typ účesu nehorázně slušet a druhý s ním vypadá jako pitomec," zamyslel se a ulízával Sydovi vlasy do ještě nemožnějšího tvaru, než si vytvořil sám černovlásek. Pak toho nechal a zadíval se mu zpříma do očí. „Nikdo není dokonalý, ani já. A pokud bych se nevynadával na tom plotě, mohla by to odnést tvá maličkost, a to bych nerad. Nevím jak ty, ale já zkrátka taky někdy musím vypustit páru. Buďto klením, což se stává maximálně jednou za deset let, nebo třeba na skalách. Věř tomu, že ode mě taková slova ve škole neuslyšíš, ani kdybyste mě vytočili do ruda…," odmlčel se a znovu se zaměřil na křivé laťky. Přeměřit si to dokáže sám, na to nepotřeboval, aby tu běhal Syd. Když se na něj podíval, usoudil, že by měl stále ještě ležet.

„Pusu ti nedám, z nosu ti teče jako z vodovodu. Rýmu bych samozřejmě přežil, ale nestojím o ni. Máš mě jen na sex, ne? Tak potom nechápu, proč po mně stále vyžaduješ líbání. Tedy musím uznat, že líbáš báječně, ale jedna dvě pusy by byly přílišná cena za to, že bych byl týden vyřízený… Takže si nechej zajít chuť. Ale vidím, že máš spoustu energie – třeba na učení. Takže si zajdi do chaloupky pro deku a roztáhni si ji pod stromem ve stínu, v ložnici je plno knih v knihovně, která ještě není vystěhovaná. Nelíbily se ti Rychlé šípy, tak si tam vyber jinou, která by se ti zamlouvala více, a něco mi přečteš. Plot si vyřeším sám."

Černovlásek okázale pozvedl obočí, jako by se ptal, jestli je něco takového skutečně nutné. Poslední dny měl čtení až až, už předešlého dne si po sobě musel kontrolovat oba psané texty, Malého prince i diktát, a písmenka mu začínala lézt ušima. Mozkové buňky trpěly a umíraly, což bohudík nahrazovaly všechny ty, co rekordní rychlostí přibývaly, určitě by jim ale prospěla nějaká bohulibá činnost. Třeba sex. Netušil, jestli ten byl bohulibý, vyznání obecně mu většinou připadala jako blbost, nicméně jemulibý byl určitě, což bohatě stačilo. I ta pusa by mu stačila, na prvních pět sekund, než by Davida začal přemlouvat k další. Nicméně současný stav byl frustrující. Rýma se mu mohla protáhnout klidně na další týden nebo dva. Nechtěl teď čtrnáct dní přežívat bez sebemenšího kontaktu jen proto, že to David považoval za mizernou investici.

Jak se zdálo, jeho předpoklady byly správné a jeho milenec si z něj legraci nedělal, ostatně jako ve většině případů, jelikož David se o slově legrace dověděl až od Syda a dodnes mu plně neporozuměl. Ne že by to vadilo, Syd byl velmi trpělivý pedagog. A taky už tak nějak přijal, že jeho pitomec byl jeho pitomec, a že v tom, co jim přijde vtipné, se asi nikdy neshodnou. Shodli se v jiných, podstatných věcech.

Když jim zrovna nebránila rýma.

Ještě jednou se na něj nalepil do pevného objetí, čímž se pokusil si pusu vynahradit, a pak jej pustil a odebral se zpět do budovy pro zmiňovanou deku. S tou si udělal pohodlné sezení ve větvích stromu, na což jeho milenec koukal poměrně nespokojeně, Syd už si to ale oblíbil. Vždycky měl rád výšky, byť minimální. Dokud nezjistil, jak dlouhý může být pád. Ale když ten nehrozil, dodnes ten pocit ze vzduchu a prostoru všude kolem svého těla rád vyhledával.

Syd se vrátil do chaloupky a vstoupil do ložnice, kde stále stála knihovna plná tlustých i tenkých svazků. Chvíli na ni koukal. Co si chtěl vybrat? Upřímně, nelíbilo se mu vůbec nic, všechno považoval za ztrátu času a barevné, složité obaly jej vytáčely. Debilní češtináři se snad rádi nechávali nalákat zářivými ornamenty, on ze sebe ale nechtěl dělat idiota. Napadlo ho poslat Johaně fotku a napsat, ať něco vybere, že on si odmítá zasírat mozek pitomostma. Tak nějak ale tušil, že ta by mu odpověděla dlouhou slohovkou obsahující děj všeho, co ona sama už četla a v knihovně zahlédla. To by bylo minimálně osmdesát procent titulů. To zase neměl zapotřebí.

Oči mu padly na modrou, krapet opotřebovanou knihu. Bylo vidět, že ji nějaký člen rodiny miloval. Ze strany přebalu bylo jméno autora a název díla, zepředu ani zezadu ale nebylo nic.

Konečně něco, co se ho nesnaží upoutat jako ovci ze stáda. Laťka byla nízko. Přečetl si název. O Obrazu Doriana Graye už někde slyšel. Tušil, že od Johany. Jistě, nejspíš byl v seznamu, z něhož vybírali, co budou číst do maturity. Ne že by mu na tom nějak extra záleželo, byla ale pravda, že se mu takové knihy hodily a koneckonců, dvacetistránkový Podkoní a žák, co mu přečetla Johana jedno odpoledne, a šedesátistránková slátanina Petr a Lucie, kterou mu přelouskala jako další, aby měl povědomí alespoň o něčem a Bouček ho nechal projít, ho vytrhnout nemohly.

Zadíval se dovnitř. Mezi první a druhou stranou byl vložen papír a na něm byla úhledným písmem vyvedena jakási citace. Nejedna. Vzhledem ke jménu pod nimi šlo o citáty od autora Obrazu.

„Celý náš svět je jedno velké jeviště. A hra na něm je sakra špatně obsazená."

Zašklebil se. Líbila se mu ta ironie v tom. Jistě, autor stále mohl být idiot. Nikdo nemohl být chytřejší než Syd, z toho bylo potřeba vyjít. Ale donutil ho podívat se i na další písmenka pod těmito. To bylo dostačující uznání.

„Všechno na světě je o sexu. Kromě sexu. Ten je o moci."

„Zkušenost není nic než jméno, které dáváme svým chybám."

„Vždy odpouštějte svým nepřátelům. Nic je tolik nevytočí."

„Když Bůh vytvářel lidi, nejspíš přecenil svoje schopnosti."

„Možná s tebou nesouhlasím. Ale až do smrti budu bojovat za tvé právo dělat ze sebe kreténa."

V tu chvíli už Sydovi v očích tančily jiskřičky, kterým by se ubránil jen stěží. Netušil, kdo si tyhle poznámky psal, jistě už to bylo dávno. Rozhodně se mu to ale líbilo. Když knihu prolistoval, zjistil, že se v ní nachází daleko víc takových úhledných vpisů. Když se ale zaměřil na styl písma, nepřišlo mu, že by bylo dívčí. Zhruba uprostřed našel další papír.

„Tvrdá práce není víc než útočiště lidí, co nemají nic lepšího na práci."

Tenhle člověk se mu líbil. Vypadal inteligentní. Víc než inteligentní. Jistě, patrně to bylo jakési přechodné stádium v životě pisatele těch slov, bylo ale fascinující. Těsně pod tímto citátem bylo ještě úhlednějším písmem, podle něhož bylo ono vrchní patrně naučeno, připsáno jinou barvou pera, tudíž nejspíš i v jiný čas:

„To své studenty, Davide, neuč, prosím."

Pozvedl obočí až kamsi ke stropu, rty se mu ale začínaly stáčet do úšklebku, z něj do úsměvu od ucha k uchu a pak už se tiše, nenápadně rozchechtal.

Změna. Pisatel nebyl inteligentní, byl to nehorázný pitomec. Bože, co taky čekal… Líbila se Davidovi tahle kniha? Nepochyboval o tom. Byla plná jeho poznámek. Ano, tohle by nemusela být zase taková ztráta času, navíc autor se mu zamlouval. Nejspíš stejně jako patnáctiletému Davidovi – věk odhadoval, jelikož pak sem přestali jezdit a předtím bylo moc brzy na podobné smýšlení. S knihou pod paží zamířil ven, kde se usadil na strom. Místo čtení ji ale prolistoval zhruba do poloviny, kde ležel papírek z obou stran popsaný čímsi, co působilo jako výbuch frustrace.

„Tvář muže vypovídá o jeho životě. Tvář ženy o její představivosti," přečetl Wildův citát. Po očku zahlédl, jak se David narovnal, viditelně jej vnímaje víc, než by bylo nutné.

Ženy vzněcují v mužích touhu vytvořit veledíla, a překáží jim v jejich realizaci.

Na minulosti je dobré, že je minulostí. Ženy bohužel nepoznají, že opona spadla, a ve chvíli, kdy zájem opadl, trvají neúprosně na dalším dějství.

Žena není žádný génius, je to dekorativní druh. Nemá nikdy co říci, ale říká to velice roztomile.

Těsně pod těmito poznatky bylo cosi, co nebylo v uvozovkách, takže to jistě nebylo od autora knihy.

„Jdi do hajzlu, Aneto," přečetl.

„Tvrdils mi, že jsi ve čtrnácti zjistil, že s holkou asi nikdy nic mít nebudeš. To bylo v týhle době, že? Vypadá to jako dobrá stíhačka. Ne že bych měl o ženských, minimálně těch, který se snažím balit, nějaký valný mínění… Nicméně tvoje starý já nebylo zas tak zlý," odtušil.

Davidovi se na tváři vytvořila vráska. Přemýšlel. Na Anetu si samozřejmě vzpomněl, moc dobře také věděl, že v Grayovi zanechal spoustu svých výblitků. Byla to tenkrát jeho bible. Tahal tu knihu s sebou všude, bylo pochopitelné, že si ji sbalil i na prázdniny na Moravu. Zapomněl ji tady. Tedy nezapomněl, nechal ji tu babičce, protože vyjádřila touhu si ji přečíst. V tom všem spěchu při odjezdu si neuvědomil, že tam zůstala i spousta lístků, které rozhodně nebyly určeny jejím očím. Později už sem nepřijel a v Praze si koupil jinou, kterou stejně jako tu předešlou popsal poznámkami v době, kdy se připravoval na maturitu. Jenže ta, co má doma, už byla prosta všech intelektuálních citátů a pubertálních výmyslů, které se tehdy zrodily v jeho zmatené hlavě. Moc si je nepamatoval, byly to jen útržky, ale jestli tou knihou Syd listoval, rozhodně musel natrefit na příšerné perly. Stejně jako jeho babička. Ta se ale k tomu při mnohých telefonátech, které spolu poté vedli, nikdy nevyjádřila. Nejspíš je vstřebala, přece jen Davida znala snad líp než jeho vlastní matka.

„Takže ještě značku plín, které jsem nosil jako batole, a už o mně budeš vědět naprosto všechno," pousmál se, vstal a natáhl ruku s němou prosbou, aby mu ji dal. Syd se nebránil.

„Aneta byla moje první holka. Spíš ona si myslela, že je moje holka. Byla krásná, úžasná, ale úplně blbá. Odháněl jsem ji od sebe, ale byla jako ty, vyhodil jsem ji dveřmi, přišla oknem. V tomto je ti podobná. Byla majetnická a žárlivá, později jsem ji už nemohl ani cítit, a ona? Svedla mého nejlepšího kamaráda. Snad proto, aby mi byla nablízku, to jsem pochopil ale až později. V té chvíli jsem to cítil tak, že mi ho ukradla," povídal, listoval stránkami a objevoval své literární poklady. A také podobiznu Jakuba… kluka, jemuž dal svou první pusu, která ho dovedla do pekla. Díval se na ni dlouze se smutkem v očích. Vztek už necítil, převládala jen bolest a měl chuť ten malý arch rozdrtit mezi prsty a zahodit na ohniště, ať shoří.

Přestože si jindy přisoudil všechno možné, za empatika by se černovlásek nikdy nepovažoval. Tehdy u jezera po Davidově coming outu rozhodně nebyl nijak příjemný, ačkoli se snažil – to by neslyšel rád –, a ani jindy, když mu blonďák popisoval svou minulost, neřekl nic, čím by jej jakkoli povzbudil. Pravda byla, že v tomhle směru byl se slovy krapet nešikovný. Znamenala předávat emoce, a to on neuměl. Už jako dítě věděl, že kdyby je měl vyslovit, nejspíš by mu selhal hlas a on by neudržel zrádné slzy. Ten zvyk mu vydržel, byť kdyby se ho někdo zeptal, nepřiznal by to. Nyní už by jistě nebrečel. Jenže jak se vyjádřit? Stále netušil.

Pravdou zůstávalo, že když pozoroval Davidovy smutné oči a zachmuřenou tvář, cosi v něm se hýbalo. Cosi, co dlouhá léta považoval za neexistující, nebo pohřbené kdesi v matraci nemocniční postele, pod skalami, v Jitčiných dlaních. Na tom už nezáleželo. Jako by jej právě tohle něco vyvádělo z rovnováhy a dělalo o něco nešikovnějším, jistě, ale taky o něco něžnějším. Vlastní oči mu krapítek roztály a tvář zjihla. Bylo to v tu chvíli naprosto totožné jako Valentýnova gesta, když k němu drobný černovlásek přišel s novou rankou na duši nebo těle. A s úplně stejným klidem zvenčí a nešikovností uvnitř, kterou ani jeden z bratrů nikdy nepřiznal a neukázal světu, jej objal, protože to bylo to jediné, co v té situaci připadalo v úvahu. Valentýn v podobných chvílích nikdy nemluvil, jen jej držel. I to, že svého bratra nevědomky napodobil, dělalo všechno o něco důvěrnějším.

Hlavu měl položenou na Davidově hrudi a prsty mu kroužil po zádech. Políbil by ho, ale jeho pitomec si to nepřál, což protentokrát hodlal respektovat. Výjimečně. Zasloužil by si za to pusu. Když se od něj odtáhl, položil mu ruku na tvář, aby mu natočil hlavu k sobě. Prsty jej po líci pohladil. Nepatrně se usmíval.

„Něco ti přečtu, ať to máme za sebou. Pokud se mi teda nechystáš říct tu značku plen, abys mi doplnil poslední mezeru v informacích," odtušil, stáhl prsty a převzal si od něj knihu, s níž se posadil na dekou obalené větve stromu. V tu chvíli už na něj David nekoukal a on svazek otevřel. Chtěl to mít za sebou. Přece jen, měl i lepší věci na práci než vraždit svoje mozkové buňky. Kapitoly se zdály krátké. To bylo pozitivní. Doufal, že brzy skončí.

Další desítky minut pak trávil snahou přelouskat slova, která před sebou viděl, a pomalu a jistě začínal chápat, proč přesně si David tu knihu oblíbil. Hned první představená postava byla naprosto zřetelně teplá. Tedy, naprosto zřetelně pro něj, co v tom viděla společnost, to už bylo otázkou pro nějakého idiotologa, tím on se zabývat nemínil. Ta kniha se mu líbila, snad jako Malý princ. Měla v sobě něco chytrého a něco snad až krutě sadistického, zvrhlého a šíleného. Měl rád náznaky čehokoli, co se vymykalo běžným standardům a zcela nudnému stádu. Takhle kniha jím pohrdala. A to on zkrátka musel ocenit. Ke konci už mu na rtech hrála drobnější, bezbolestná varianta jeho běžného úsměvu, s níž knihu zavřel a hodnou chvíli pak jen seděl a prsty kroužil po drobném nekonečnu na svém bloku, u čehož dělal, že přemýšlí nad matematikou, a bezmyšlenkovitě pozoroval vysokou pracující postavu.

Slunce začalo zapadat. Pomalu se blížil čas večeře – pro něj pomalu, jeho milenec už docela určitě nadlidsky trpěl. Patrně ale nestíhal s prací, co na dnešek měl, a věděl, že po jídle už by nic neudělal. Syd si už předtím moc dobře všiml grilu nachystaného na zahradě. Pamatoval si ještě, jak s ním pracoval Valentýn? Když byli děti, často je teta Berenika pouštěla na chatu, kterou s manželem měli a sami ji moc neudržovali. Kluci tam trochu uklízeli, trochu udržovali záhonky a na oplátku mohli využívat chatu samotnou včetně malého bazénu mezi stromy. A taky starší gril ještě po strýcových rodičích.

Nikdy na něm nic nepřipravoval. Tedy, jednou skoro a popálil se, jeho nebetyčné sebevědomí ale fungovalo jako vždycky a on si byl sám sebou nadmíru jist. Uklidil své ležení a prohledal lednici. Našel v ní maso podobné tomu, co dělával jeho bratr. To bylo dobré znamení, jelikož jej mohl udělat úplně stejně jako brunet. Vyšel ven, připravuje si pracoviště.

„Udělám nám večeři. Aspoň si pohlídám, že to skutečně bude poživatelný," zašklebil se na Davida, když si všiml, jak jej muž pozoruje s povytaženým obočím a zřetelnou otázkou v pomněnkových očích. Bylo mu naprosto jasné, co se jeho milenci honí hlavou, pokračoval však v činnosti s naprostou jistotou sobě vlastní.

David nedůvěřivě sledoval Sydovo počínání a rychle zvažoval, nakolik je schopný rozpálit gril a kolikrát se za tu dobu popálí. Taky měl hlad a na maso se těšil… Raději by si to ale pohlídal sám.

„Všechno odlož a běž se podívat do lékárničky, jestli je tam panthenol na spáleniny. Pakliže ho nenajdeš, byl bych rád, kdybys raději zasedl ke svým počtům a nechal grilování zkušenějšímu," podotkl a stále pozoroval černovláska, jak se motá okolo stolku, na kterém už bylo připraveno maso, další koření a obrovská cuketa.

Když Syd nešetrně nasypal do grilu kupu uhlí a zvedl se mrak černého mouru, po kterém se rozkašlal, David všechno odložil a šel za ním.

„Prosím tě, běž odpočívat nebo si počítat, udělám to. Poslední, co by nám ještě chybělo, by bylo, aby ses popálil," řekl rázně, chytil jej za ruku a táhl pryč.

„Davide!"

Na drobný, kratičký moment černovláskem projelo cosi, co by s trochou fantazie šlo nazvat bezmocí. Cosi známého a dlouho přehlíženého, jelikož on byl na své rozměry a fyzickou sílu nanejvýš hrdý a nanejvýš s ní spokojený. Podobné zacházení jej ale dělalo neschopným a jaksi ovlivnitelným, čímsi na způsob loutky bez vlastní vůle. Byl to jen rychlý, nepostřehnutelný pocit, nic víc. Trhl sebou, a tím se Davidovi vysmekl. Jeho klidná sebejistota byla zpět, byť navenek možná nikdy neodešla. Pozoroval Davida těžkým, chladným a hodnotícím pohledem, jaký tak dobře uměl.

„Já nejsem dítě. Nepotřebuju rytíře na bílým koni, myslel jsem, že to už víš. Až budu mít pocit, že padám a potřebuju chytit, dám ti vědět," odtušil s pozdviženým obočím. Potřeboval, aby mu David věřil. To by se přiznávalo špatně. Potřeboval, aby jej respektoval. Jinak – nevadilo mu, když se o něj zajímal. Ale nemohl ho fyzicky nutit. Tohle byla svým způsobem rána pod pás.

„Dodělám to. Nejsem idiot, zkus ten fakt přijmout. Nepotřebuju přivázat k posteli, abych si náhodou nenatloukl. Stejně nemáš na vaření čas. Počítat můžu pozdějc, klidně s tebou, pokud o to máš zájem, beztak mi trochu matematiky dlužíš," podotkl.

David na něj překvapeně pohlédl, tohle bylo opět cosi nového, takhle Syda neznal. Jako by v jeho hlase zněla frustrace, možná zklamání, výčitky, žádost… možná všechno najednou. Každopádně to bylo překvapující natolik, že se David na pár sekund zarazil, nevěda, co na to říct.

Rozhodil rukama a povzdychl si.

„Dobře, dělej si, co chceš, ale dávej pozor, ano?" neodpustil si dodat a dál bedlivě pozoroval, jak Syd zapaluje uhlí. Po chvíli šlehaly z grilu plameny a David jen trnul, když viděl, jak nad plameny pokládá rošt. Bez rukavic – kdyby se zvedl vítr…

Měl z toho nervy. Pak se ale otočil a rozhodl se jít po své práci. Na tohle se dívat nemusel. Jen koutkem oka pozoroval, jak Syd krájí cuketu a sype na ni nějaké koření. Pak promíchal maso, jako by se už chystal položit flákotu na oheň.

„I chleba s máslem a salámem koneckonců zasytí," brblal si David nahlas.

To se černovlásek rozhodl neřešit. Věděl, jak jeho práce dopadne, měl dobrého učitele, a když zrovna nevyřadil polovinu původních surovin, měl taky potenciál dosáhnout zářných výsledků. Jistě, gril jako takový nikdy nezapaloval, s masem ale vždy pomáhal. Přivádělo jej to do nálady, o které si myslel, že už dávno ztratil, bylo to nostalgické a zároveň nové. Jistěže nevzpomínal. To by mu nikdo nemohl tvrdit, nedopadlo by to dobře. Ale cítil se, jako by za ním jeho bratr stál, pozoroval jeho počínání a tiše se usmíval. A to v sobě neslo cosi krásného.

Netrvalo dlouho a on měl vše nachystané ke grilování samotnému. Všiml si, jak jej jeho společník zděšeně pozoruje, sám si ale uchovával klid a naprostou jistotu. A netrvalo dlouho a zahradou se začala linout příjemná, kořeněná vůně připravovaného pokrmu. Znal ji. Věděl, že se mu jeho úkol daří. A náležitě si užíval, když si všiml, že kolem jeho milenec začíná chodit, v očích jasně vepsanou spokojenost a nadšení. Vypadal vtipně.

Měl hlad? Nepochybně, byl to David, ten byl najedený snad jen prvních pět minut po poslední lžičce, a i to bylo často sporné. Vypadal, jako by jen čekal, až Syd řekne „hotovo" a on se bude moct usmát od ucha k uchu jako malé dítě a olíznout si rty.

Sundal maso, pokládaje jej na velký talíř. Jednal pomalu a sebejistě. Vůně ještě zesílila, z hotových kousků stoupala pára. Vypadaly krásně šťavnaté. Kousíček odkrojil a ochutnal. Tělem se mu rozlilo teplo spojené se vzpomínkami vázanými na tu chuť, a on se sám pro sebe pousmál. Odkrojil ještě jeden drobný kousek a vidličku s ním natáhl k Davidovi, aby i on mohl posoudit kvalitu jídla i jeho schopností.

Ochutnal. Bylo to výborné, skvěle propečené, voňavé a pro jeho prázdný a kručící žaludek neskutečně lákavé. Jakmile byla ochutnávka u konce, lačně pokukoval po jednom z kousků, který chladl opodál. Syd se však neměl k tomu, aby mu ho naservíroval, a tak ukradl z grilu jedno kolečko cukety, taky velmi dobré. Tuhle kombinaci neměl už celé roky. Sliny mu div netekly z úst a chvíli si připadal jako pes, který čeká na kost.

„Uznávám, že je to velmi dobré, a také oceňuji, že ses nespálil. Dostanu už svou porci?" usmál se na něj svým okouzlujícím způsobem, jaký používal zřídkakdy. Vlastně pouze tehdy, když něco potřeboval a nebylo v jeho silách si to zařídit sám. Nezabral. Ba naopak, měl dojem, že si Syd ty kusy pečeně chrání svým tělem…

Ten mu onen úsměv opětoval, ve svém vlastním vepsanou spokojenost, hrdost, špetku ironie a zadostiučinění. Silné zadostiučinění. Byl se sebou nanejvýš spokojen, protože viděl, jak nadšený je David z jeho schopností. A taky, že ho má přesně tam, kde ho mít chtěl. To ostatně nebylo tak těžké, co se týkalo jídla.

Ukrojil si další kousek a zakousl se do něj. Skutečně to bylo jako jíst před psem, který klečí u stolu se slinami u pusy a hypnotizuje vidličku. Pak nepatrně pozvedl obočí.

„Já jsem ti to neřekl?" zeptal se zcela klidně, možná krapítek překvapeně. „Pro tebe bohužel nic nemám. To jsi měl jen tak na zkoušku, abys věděl, o co přijdeš, protože si nevážíš mejch úžasnejch schopností. Věčná škoda. Jo, a ještě jedna věc, mohl bys zavolat těm řemeslníkům, že pokud maj hlad, můžou přijet? Já toho zas tolik nesním a tebe zasytí i chleba s máslem a salámem, nemyslíš?" odtušil. V tu chvíli už se šklebil svým naprosto typickým úsměvem, těžce se drže, aby se nerozesmál. Davidův výraz byl k nezaplacení.

„Tak poslouchej, fešáku, nedělej Zagorku a nakládej! Mám šílený hlad, a jestli se brzy nenajím, budu protivný. To nechceš ani ty, ani já," ohradil se David, a když viděl, že se Syd k ničemu nemá, pokoušel se dostat k plné míse vonícího masa sám.

Syd se ale před něj postavil. David neměl chuť na jeho hry, a pokud by se k masu chtěl dostat, musel by použít násilí, což neměl v úmyslu. Zkusil to tedy jinak.

„Dobře, uznávám, že jsi to zvládl na jedničku, jídlo je poživatelné a ty ses nespálil, což tě dnes korunuje na mistra kuchaře. Teď už ale nakládej, pokud mě chceš dnes večer mít komunikativního a v dobré náladě."

Sydův úsměv se ještě rozšířil, zatímco se černovlásek vyhoupl na stůl, mísu si schovávaje za zády.

„No tak, tohle přece nemáme zapotřebí," odtušil snad až sladce. „Jsme dospělí lidi, nějak se určitě domluvíme. Samozřejmě tě chci najedeného a komunikativního, o nic mi nejde tolik jako o tvoji spokojenost," řekl a onen nádech ironie, který vkládal do úplně každých svých slov, nyní zapůsobil ještě o něco jasněji a okatěji. Přesně věděl, co chce, promýšlel to v průběhu vaření. Ostatně mu David stejně nedával na výběr.

Nebylo to tak, že by ho skutečně nechal o hladu, kdyby David nesouhlasil. Měl dobrou náladu a chtěl si hrát. Pro teď. To David nevěděl.

„Asi ti odpustím, rád bych si z tebe ale udělal zlatou rybku," loupl očima po jeho zlatovlasé hlavě, „a nechal si splnit tři přání, k nimž mám jeden návrh jako bonus. Ten mi splněn být nemusí. Co říkáš? Líbí?" zajiskřilo mu v očích. Tohle ho bavilo, byl zvědavý na reakci.

David si otráveně odfrkl a sedl si na zem. Byl unavený, hladový a cítil, že za chvíli bude nesnesitelný. Jenže také věděl, že když bude nesnesitelný on, Syd bude dvakrát víc, a ještě by mohl udělat nějakou hloupost. Na to byl expert.

„Nesnáším vydírání, ale pro flákotu masa bych to byl ochoten překousnout. Pokud to bude splnitelné, budu ryba. Tak mluv, ale rychle!"

Syd zatím vzal jeden z talířů a přendal na něj většinu masa a cukety, vytvářeje svému milenci pořádnou, lákavou porci. Dovedl už odhadnout, kolik toho David zhruba sní, nebylo to tak těžké. Platilo u toho heslo čím víc, tím líp. S talířem se k němu pak otočil a zamával jídlem ve vzduchu, než jej položil na stůl.

„Netvař se, jako bych tě týral. Ještě budeš rád. Bude se ti to líbit," odtušil. „Akorát bychom se k tomu jiným způsobem dostali až za strašně dlouho. Myslím, že tušíš, co si budu přát. Zkrátím to. Chci sex. To zvládneš, budu ti fandit. Taky chci pusu. Tohle bych ideálně zkombinoval. K mému návrhu – nikdy jsem neřekl, že by mi vadil krapet ‚pestřejší slovník‘, řekněme. Jako tu úplně první noc. A poslední přání se vztahuje k průběhu toho prvního," odtušil a pečlivě si Davida prohlédl. Moc spokojeně nevypadal, to jen co byla pravda. Věčná škoda, Syd mu ve své podstatě dělal laskavost. Na jinou stranu, David neoceňoval spoustu jeho kvalit, byl na to tak trochu zvyklý.

„Chci svázat." V očích se mu rozhořely ohníčky, které by šlo nepostřehnout jen stěží.

Davidovi se v tu chvíli zadrhl dech a rozšířily zornice. Měl dojem, že špatně slyšel a jen mu hlavou prošly nějaké bludy, což by mohl způsobovat hlad. Když se ale podíval do Sydových očí, pochopil, že ta žádost byla opravdu vyslovena a že ji myslel vážně. Pootevřel ústa. Chtěl mu něco odpovědět, v hlavě měl ale totálně vymeteno. Prudce vydechl, když si uvědomil, že ho pomalu, nenápadně, ale naprosto jistě začalo zrazovat jeho mužství. Přitáhl nohy k sobě, snad tím chtěl utlumit proradného zločince, který si po takovýchto slovech dělal, co chtěl.

„Tak jo," řekl tiše. Zkoumavě se zadíval na černovláska. Na jídlo v tu chvíli úplně zapomněl. Promnul si kořen nosu a na chvíli zavřel oči. Potřeboval se uklidnit. Možná by potřeboval i panáka, protože ani v nejdivočejších snech nepředpokládal, že by s něčím takovým Syd přišel. Sex – to ano, to bylo pochopitelné, ale když si představil jeho drobné tělo ovázané provazy, téměř zaúpěl.

Na to, že byl nemocný, ani nepomyslel. A i kdyby mu tato maličkost na mysl přišla, nejspíš by ji s klidem přešel. Koutkem oka zahlédl, jak si Syd užívá, do jaké situace jej dostal… ale co když tohle vyslovil jen proto, aby jej donutil k sexu, ale opravdu nic takového nechtěl?

Co když mu Syd jen chce udělat radost, protože zná jeho choutky?

Znejistěl a prvotní nadrženost opadla. V té chvíli pocítil zase hlad a také pochybnosti o tom, jestli je tohle všechno opravdu správné.

Sydova tvář jako by se zatím rozzářila, zatímco mu tělem projela krátká vlna vzrušení. Moc dobře se pamatoval na jejich minulý sex, kde mu David tuhle aktivitu nabízel. Tehdy na ni neměli čas ani energii, chtěl ošukat a uvolnit se pokud možno rychle, bez zbytečných her. Taky si užíval, jakou moc nad ním David měl, byť takhle by to asi on sám nikdy neřekl. Jak těžké bylo udržet ruce nad hlavou jen vlastní vůlí. Dnes se mu ale nechtělo hrát si na andílka. Měl sil na rozdávání a chtěl tohle zkusit, věřil Davidovi víc než komukoli jinému.

Usmál se tak, jak on to uměl, a klekl si za stále sedícího Davida, aby jej zezadu objal kolem krku. Zdál se krapet na vážkách, to on byl ale úplně vždycky, nešlo o nic nového. Nepochyboval, že nakonec bude blonďák nanejvýš spokojen, na přemlouvání sebe sama předtím tedy nezáleželo. Špičkou nosu se mu otřel o tvář. Na očích mu byla znát spokojenost s celou situací.

„Vidíš, jak si najednou rozumíme. Díky bohu, já už bych další večer bez sexu nepřežil. Co se mejch požadavků týká, nemusíš se bát," zašklebil se a cvrnkl jej do čela. Útrpný výraz, který si za to vysloužil, už víceméně očekával.

„Půjdu na tebe hezky pomalu, postupně, abych tě nevyděsil. A teď by ses mohl jít najíst, nemáš už náhodou hlad? Nerad bych tě nechával trpět, je ti jasné, že dělám všechno pro tvoje dobro. Nemůžu si nechat svýho Romea umřít. Takový maso jsi ještě nejed', na to, že nemám rád většinu koření a cuketu, je to naprosto perfektní," odtušil zcela vážně, jeden koutek úst jemně povytažený. Zejména první část jeho slov byla naprosto jasným pošťouchnutím, které si nedovedl odpustit. Pustil jej a sám si nandal svou porci, s níž se posadil naproti blonďákovi.

„Jistě. Samozřejmě. Abys mě nevyděsil…," pozvedl obočí David. Jakmile bude mít lano v rukou, rozhodně vyděšený nebude. Snad jen z toho, že by mohl být trochu mimo Syd. Dlouho nikoho nevázal a rozhodně v tomto nesmírně erotickém tanci nefigurovaly úvazy stejné jako na skále. Litoval jen, že s sebou neměl bondážní lano, které bylo příjemnější a jemnější. Na druhou stranu nepochyboval, že si Syd bude vážit těch modřinek, které tlusté lano na lezení utvoří.

Ne! Na tohle nemohl teď myslet. Nebyl by schopen se normálně najíst. Na jeho kuchařské umění nereagoval, maso bylo naložené z minulého dne, ale byla pravda, že zeleninu ochucoval Syd, a když ji ochutnal, musel uznat, že se mu to vážně povedlo. Nacpal se k prasknutí a úlevně se svalil do trávy. Netušil, jak ještě dnes zvládne něco tak náročného, jako byl nadržený Syd.

Dal by si pivo, jedno by snad mohl, ale tušil, že by po něm asi usnul. A to nechtěl. A vlastně ani nemohl, slíbil to a sliby se plnit musí.

Syd jako obvykle pojedl jako vrabec, a tak se spokojeně motal kolem stolu a snažil se uklízet. Cosi si sám pro sebe pobrukoval a Davida si nevšímal. Ten si jej se zájmem prohlížel, pozoroval jeho pohyby a spřádal plány, kam až by mohl zajít. Přimhouřil oči a fantazie se mohla rozjet na plné obrátky. Ruce – znehybní mu jen ruce a dá si na tom záležet. Robert na hrubý sex nebyl, neměl příliš rád modřiny a na tělesnou bolest si moc nepotrpěl, tak to David ani nezkoušel. Co ale milovali oba, bylo japonské shibari. Chodili spolu na nespočet kurzů, a dokonce se párkrát nechal svázat i David. Usoudil, že i z druhé strany je to vzrušující. V soukromí, s partnerem, kterému naprosto důvěřoval. Ale být na straně dominanta, riggera bylo naprosto bezkonkurenční.

Černovlásek zatím odnosil všechny talíře, otřel stůl a pokusil se vyčistit gril, což překvapivě pro všechny nezávislé pozorovatele a přesně dle jeho očekávání skončilo úspěchem. V tu chvíli už slunce nad jejich hlavami skoro zapadlo, vytvářeje krásnou narůžovělou scenérii, a přestože on na romantické výjevy podobné tomuto nikdy nebyl, v duši se mu rozprostřel klid a mír. Bylo to vlastně hezké, být tak daleko ode všech, jen s Davidem, který odpočíval kousek od něj se spokojeností vepsanou ve tváři. Žádná škola, žádné povinnosti. I kdyby nějaké měli, byli tam jen oni dva a příroda.

Naprosto podvědomě si v tu chvíli uvědomil, že by s Davidem skutečně dokázal žít. Dlouhodobě. Tím neměl na mysli to, co navrhoval v průběhu posledních měsíců, tedy že u něj bude přespávat kvůli sexu. Myslel soužití, kdy by se vedle něj ráno probouzel a večer usínal, ale i momenty, ve kterých by zrovna nebyli u sebe. Když by stál v kuchyni a chystal večeři, zatímco by David opravoval písemky pro nějakou ze svých tříd, nebo když by blonďák četl na gauči a on zatím kus od něj u stolu počítal. Myslel ty běžné věci, které by stejně dělal sám, jen s tím vědomím, že někde blízko David je. A ta představa, byť se zdála naprosto obyčejná, byla pod růžovým nebem vlastně krásná.

Zadíval se na Davida. Odpočíval se zavřenýma očima, takže jej sám vidět nemohl, působil ale neskutečně uvolněně a šťastně, jako by také vnímal cosi možná až láskyplného. Byl to zvláštní pocit, krásný, a bylo mu z něj snad až úzko. Šlo to vůbec? V krku měl knedlík, ale chtěl ho tam mít. Nutil ho se nepatrně usmát. Dokud jej David neviděl, mohl si to dovolit stejně jako možná až příliš jemný, něžný pohled, starost a lásku, s níž jej pozoroval. Věděl, že by s ním chtěl žít. Nejen bydlet. Existovat, vedle něj, byť by to občas nebylo snadné.

Na tu drobnou, sotva postřehnutelnou chvíli se ten cit vepsaný hluboko v něm rozhořel tak silně, že kdyby se na něj David podíval, prostě by to musel zahlédnout. A pak zmizel.

Přesunul se k ležícímu tělu a sám se položil na bok vedle něj, hlavu si podpíraje paží. Tou volnou mu beze slov odhrnul vlasy z čela a chvíli si pak s nimi bezmyšlenkovitě hrál, pozoruje, jak David klidně oddychuje. Nespal. Odpočíval. Působil tak mladý. Jaký asi byl, když mu bylo jako černovláskovi? Nebo méně? Jaký byl jako dítě? Netušil. Teď byl krásný. Položil se k němu, tvář mu schovávaje do ramene, volnou rukou jej objal kolem pasu a zůstal tak ještě dlouho, až dokud se mu do těla nezačal zabodávat chlad. Za chvíli se mělo slunce ztratit úplně. Bylo na čase vrátit se dovnitř.

Nadzvedl se na lokti a opět se nad Davida naklonil.

„Půjdeš se mnou do sprchy?" navrhl. „Taky bych si už teď mohl vybrat první z polibků, který dneska večer dostanu, co myslíš? Když už přijdou tak jak tak, může být jedno, kdy s nima začnem," ponoukal jej, zatímco mu prsty kroužil po hrudi. Měl chuť se chvíli líbat, pomalu, dlouze. Tu by samozřejmě nepřiznal ani sám sobě.

David chvíli zapřemýšlel. Prvotní vzrušení z jeho slov chci svázat už opadlo a zase se mu hlavou honila Sydova rýma. Nechtěl být nemocný. Viděl, jak byl vyřízený, a moc dobře si pamatoval své poslední horečky. Měl tenkrát dojem, že na té posteli snad umře. Dělal si i testy na covid, ale byly všechny negativní. Volal si tenkrát s Věříkem a ten se jeho průpovídkám jen smál a tvrdil, že je hypochondr a že na rýmu a nachlazení se neumírá. Nebyl hypochondr a taky mu to tenkrát řekl docela od plic. Tedy tak, jak se svým bratrem mluvil vždycky. Zkrátka se bránil. Obhajoba moc nepadla na úrodnou půdu. Možná někdy trochu přeháněl, ale tak… každý má přece o sebe trochu strach. Teď by si mohl dokázat, že žádným hypochondrem nikdy nebyl. Rýmy se nebál, a dokonce si ani nepřipouštěl, že by od něj tu nemoc mohl dostat. Jeho imunita byla rozhodně na vyšší úrovni než ta Sydova. Tím si byl jistý.

Chvíli ještě s nelibostí pozoroval kapku u nosu, ze kterého mu neustále teklo. Toho si všiml Syd, vysmrkal se a zářivě se na něj usmál.

Slíbil mu to a bez výměn tělesných sekretů se stejně jejich sex neobejde, tak by měl své odmítavé myšlenky krotit a poslat je někam daleko, kde nebudou otravovat. Přestal na to myslet, stále cítil Sydovy ruce, které jej ještě před chvílí hladily. Uvědomil si, jak moc mu je jeho dotyk příjemný. Tento pocit už dlouho nezažil. Co to znamenalo pro člověka, jako byl on, který byl naprosto nekontaktní dokonce i se svými partnery?

Slunce už téměř zapadlo, stíny se prodloužily a vzduch byl chladnější. Horká sprcha se najednou zdála jako dobrý nápad. A rozhodně nezbytný. Oba smrděli jak lesní muži. Syd ohněm a David potem, ředidlem a barvami.

Políbil jej na čelo a vyhoupl se na nohy, podávaje mu pomocnou ruku. Přijal ji a David se jemně pousmál. Byla to ukázka naprosto nicotné a téměř neviditelné důvěry, kterou ale blonďák tak moc od Syda postrádal. Ne v sexu, tam věděl, že mu Syd důvěřuje ve všem, a proto jim to spolu tak klapalo, ale v běžném životě, v němž Syd neustále tvrdil, že nepotřebuje prince na bílém koni. Každý ho někdy potřeboval, třebaže ne v tom, aby se dostal na nohy z voňavé trávy pokryté rosou. Ale byly to první krůčky, jen půlkou chodidla přešlápnutá startovní čára. Ještě je čekala dlouhá trať, ale pro začátek… pro to, aby mu Syd důvěřoval jako svému učiteli i jako kamarádovi, to prozatím stačilo.

V koupelně si David neodpustil zírat, jak se vysvléká. Byl dokonalý. I tím, jak byl malinký, jak měl drobné ruce, pevné nohy, byl celičký jemný, bez jediného chloupku, přesto s krásným přirozením dospělého mladého muže. Viděl ho jako dokonalého, a Syd to věděl, dle jeho spokojeného výrazu, který se mu odrážel z tváře. Nebyl hloupý, tušil, co s Davidem jeho striptýz dělal, ačkoli to jako striptýz vážně nevypadalo. Jen se vysvlékl a teď před ním stál a čekal, jestli se David do sprchy vydá v tričku…

Ten zatřásl hlavou. Až teď si uvědomil, že je stále oblečený a celou dobu jen civěl na svého milence, aniž by hnul brvou.

Nyní si své osobní divadlo užíval černovlásek. Pozoroval Davida se svým typickým úšklebkem, jako by se s nonšalancí sobě vlastní bavil jeho hladovými pohledy, pravda ale byla, že si je neskonale užíval.

Rozhlédl se kolem sebe, jestli se v koupelně nenajde nějaká stolička, kterou by přenesl do sprcháče, aby byli očima zhruba na stejné úrovni, neviděl ale nic takového. Jen jeden kbelík, který byl sice vyrobený k jiným účelům, vypadal ale kovový a poměrně bytelný. Otočil ho dnem vzhůru a pokusil se na něj postavit. Nic se nestalo. Slezl, přemístil nádobu do vanky a otočil se na svého milence, který už na něj čekal v celé své nahé kráse.

Pousmál se, tak, jak to on uměl. Věděl už dřív, že si vybral sakra dobře, tenhle výhled by si ale nechal líbit častěji. Spokojený bylo možná slabé slovo, silnější v podobném významu ale neexistovalo, což byla škoda. Nezbývalo než to pouze cítit.

Přešel k němu a pohladil jej po hrudi, kterou měl v tu chvíli ve výšce očí. Byl to jen lehký, neškodný dotyk, který se navíc elegantně vyhnul bradavkám, cosi v něm samém se ale rozechvělo senzací. Prstem mu jeden z těch jako kámen tvrdých svalů obkroužil, než ruku odtáhl a chytil Davida za tu jeho, aby jej dovedl do sprchového koutu. Tam se konečně postavil na svůj kýbl a zadíval se hluboko do světlounkých studánek. Na těla jim začaly dopadat drobné kapičky vody.

„Já vím, že jsi nikdy neměl tak úžasnýho milence, jako jsem já, ale začíná bejt na čase přesunout se od pohledů k akci, nemyslíš," pošťouchl jej, vzal jeho ruce a přesunul si je na záda. Sám mu svými zajel do vlasů, v nichž se začal hrabat, víc je namáčet a přetvářet do účesů, které jej zrovna napadaly, jelikož když byly Davidovy vlasy mokré, více méně v nich i držely. Uprostřed hlavy mu udělal pěšinku a pokusil se vytvořit, co nosil i Olivier, což dopadlo přinejmenším komicky, v tu chvíli to ale neřešil. Blízkost jejich těl, oční kontakt a to, že v podstatě cítil jeho dech, pomalu a jistě stavělo jeho mužství do pozoru. Chtěl ho políbit, ale věděl, že tohle by měl začít David. Nechtěl zacházet za jeho hranice, alespoň nyní, protože by to mohlo mít dopad na vývoj zbytku večera. Přijít o sex by mu za tu jednu pusu nestálo. Celé tělo ho ale pálilo touhou konečně se jej dotknout i v tomhle směru. Aniž by si to uvědomil, začal mu ulízávat vlasy dozadu a bezmyšlenkovitě mu je zase čechrat. Fascinovaly ho, bylo to tak důvěrné, na to, že vlastně nedělal nic speciálního, a ty rty byly stále tak blízko, plné a lákavé.

David chvíli trpně držel a nechával si projíždět svou hřívu hřejivými prsty svého společníka, nakonec se však uvolnil a přestal přemýšlet, co se děje na jeho hlavě. Blízkost jejich těl jej nenechávala přemýšlet a Sydovy ruce nebyly v tu chvíli nijak ohrožující. Vlastně usoudil, stejně jako když seděli před chaloupkou, že to nebylo zlé. Dokázal by si přiznat, že prsty bloudící v jeho vlasech byly tak konejšivé, že mu tvořily zvláštně zajímavou husí kůži. Nedokázal se rozhodnout, jestli je mu příjemná a jestli ji náhodou nevytvořil studený vzduch, který proudil z pootevřených dveří.

Syd byl na něm natisknutý a tím, jak stál na kyblíku, byla i jejich přirození ve stejné úrovni. To černovláskovo snad i o kousek výš a David cítil, jak rychle tvrdne a provokativně ho tlačí do podbřišku. Po tomto nedokázal uchovat chladný postoj a vnímal, jak i jeho tělem prochází první jemné vlny vzrušení. Zatoužil po jeho ústech, a tak si je vzal. Pomalu a jemně, jako rozvíjející se jarní květina, ale dobře věděl, že svou touhu tímto neukojí. Potřeboval se líbat dravě jako proud horské bystřiny po letní bouřce, a tušil, že i Syd v tomto sdílí stejnou touhu. Také on měl rád divokost, a to dělalo jejich spojení naprosto dokonalým. Chytil ho za oblou zadnici, přitáhl ještě blíž ke svému tělu a donutil jeho nohy, aby se zaklesly za jeho pas. Líbat ho nepřestával, jen jednou za čas nechal svého milence nadechnout, stejně jako i on sám potřeboval do plic doplnit více vzduchu.

Jen z pouhého polibku a těsné blízkosti byl nadržený tak, že jeho penis stál, tvrdý a připravený. Chtěl svého milence tak moc, že se nerozpakoval přemýšlet nad tím, že by si ho vzal už ve sprše. Mozek zatemnělý nedostatkem krve dokázal myslet jen na jedno.

„Chci tě, teď a tady!"