Propadák – 14. kapitola

David cestu z pláže protrpěl, noha ho bolela jako čert, a když už byl skoro u své chaty, uvědomil si, že mu něco chybí. Sáhl si za levé zápěstí a zjistil, že si u Syda na ručníku zapomněl hodinky, které si sundal, když se šel zchladit do jezera. Zaplavat si nemohl, ale ochladit kotník a trochu si opláchnout horkou kůži na hrudi byl dobrý nápad. Hodinky ale nebyly vodotěsné jako všechny ty moderní a chytré krámy. Takové nechtěl, vážil si svého dědictví.

Na pláž to nebylo daleko, ale vracet se zpět bylo v tuto chvíli nad jeho síly. Noha mu tepala téměř nesnesitelnou bolestí. Snad by mohl počkat na Syda, určitě by je tam nenechal. Zašel ještě do kuchyňky, své kávy se nemínil vzdát, hodil do sebe ibalgin a stále oknem sledoval, jestli černovláska neuvidí přicházet.

Ten se však neobjevil, ani když si sedl s tmavým nápojem na terasu. Slunce už se klonilo k západu a David pochopil, že je také možné, že by si malých hodinek Syd nemusel při odchodu všimnout. Prášky zabraly, nebyl důvod utápět se v nejistotě, kde se ten spratek zdržel a jestli je schopný mu donést jeho hodinky.

Sebral zase klacek, který mu při chůzi vydatně pomáhal, a vydal se zpět k místu, kde Syda zanechal. Po cestě si spílal do kreténů, protože i přes analgetika mu zranění dávalo námahu vydatně znát. Doktor mu říkal, ať nohu první týden moc nezatěžuje, a po dnešku už byla zase oteklá jako balón. Už to bylo jen kousek a v chatě ji dá nahoru a bude zase chladit. Ale o hodinky po dědovi přijít nechtěl.

Cestou tlumeně nadával. Potkal svou oblíbenou homofobní dvojici, která se na něj vítězoslavně šklebila, jako by mu přála jeho úraz. Vlastně v jejich pohledu zahlédl i výraz – měl ses tam zabít, takový člověk jako ty nemá ve společnosti slušných lidí co pohledávat.

Měl co dělat, aby je nepřetáhl holí, a tendence jí aspoň pohrozit ho vlastně pobavila. To už si trénoval na stáří, jak bude francouzskými holemi hrozit puberťákům, stejně jako babičky a dědečkové hrozili na ně, když byli v telecích létech, nepochopeni starší generací.

Usoudil, že tito dva už mu byli ukradení. Byli to nenávistní lidé, kteří ho nechápali. Snažil se s tím sžít a cítil, že se mu to docela daří. Možná to byla Sydova škola. Nenechat se nikým a ničím vykolejit, ignorovat hloupost, která vládla světem.

Pousmál se, když si uvědomil, že se s ním ještě dnes potká. Pocit, že se na někoho těší, přestože ho viděl sotva před hodinou, byl příjemný. Nevěděl, co přesně dokazuje, ale nemínil si filozofováním a přemýšlením zasírat hlavu. Prostě se na něj těšil.

V dálce ho uviděl. Stál a nejspíš si už balil svá fidlátka. Ne. On jen stál a díval se kamsi do lesa, nehnutě, ale oběma dlaněmi si držel hlavu. Zakymácel se.

David zbystřil. Něco bylo špatně. Sydovi bylo špatně…

Hned, jak mu to došlo, černovlásek se zhroutil k zemi.

David odhodil klacek a rozběhl se. Ignoroval bolest, která ho každým nešetrným našlápnutím varovala. Necítil ji. V hlavě měl jen jednu jedinou myšlenku. Musel rychle za ním, musel zjistit, co se stalo. Mohl si tím pádem ublížit, mohlo se stát cokoliv… Co on věděl o jeho zdravotním stavu? Třeba potřebuje rychlou pomoc, třeba se mu jen udělalo špatně z horka, to ale netušil. Musel mít jistotu, že je všechno v pořádku. Dokonce byl v té setině sekundy odhodlaný s ním zůstat v nemocnici, pokud by se dělo něco zlého. Tohle dokázal jen s Věříkem.

To už ale u něj klečel.

„Syde, prober se! Co se stalo? Sakra! Probuď se!" šeptal. Nedokázal promluvit nahlas. Hrdlo se mu zase stáhlo a nezvládal se plně nadechnout. Všechny vzpomínky začaly útočit.

Jeho bratr – zrovna tak drobný a bledý, ležící v bezvědomí ve svém pokoji.

Bylo to jako déjà vu a on se cítil úplně stejně jako před lety. Bezmocný, se stáhnutými průduškami bez možnosti přijímat kyslík, vyděšený…

Teď ne! Teď musíš dýchat, Davide!

Uvědomil si, že u sebe nemá telefon. Podíval se okolo sebe a viděl Sydův ležet vedle jeho bloku.

„Prosím, probuď se!" Zoufale s ním zatřásl.

Už se natáhl pro mobil, že bude volat rychlou, a uvědomil si další věc. Nenechal by ho jet sanitou samotného, stejně jako tehdy byl i nyní ten pocit neodbytný. Telefon byl ale vybitý.

Zoufale se zadíval do obličeje svého společníka a uviděl dvě modré studánky, jak ho se zájmem pozorují. Rty měl stočené do lehkého, ale unaveného úsměvu.

„Syde! Nahnal jsi mi strach! Co je to s tebou? Co se ti stalo? Je ti zle?" chytil ho a dal si jeho hlavu na klín. Pár černých pramenů mu spadlo do tváře. Odhrnul je dřív, než ho Syd stihl zarazit. Uviděl bledou jizvu táhnoucí se po spánku do hustých vlasů. Nepřemýšlel nad tím, co dělá, a přejel po ní palcem. Pak se s otázkou v očích na něj zadíval.

Srdce se mu pomalu uklidňovalo, adrenalin klesal…

Jizva, která musela být kdysi hlubokou ranou…

V první chvíli jako by se černovláskova vnější šála pocitů okolo jeho krku ještě utáhla, na moment znemožňujíc všechny pokusy se nadechnout, hned vzápětí ale povolila a spolu s ní se vytratila i krev, již do té doby cítil na každém centimetru své kůže. Srdce se uklidňovalo, tep klesal a bolest odcházela. Mizely následky dalšího záchvatu a jeho čekalo se štěstím víc jak půl roku klidu. Snad.

Zvládl to, opět. Zvládl by to i sám. A stejně bylo neskutečně zvláštní probudit se u někoho, kdo se o něj chtěl starat. Hned po otevření očí se ty jeho setkaly s dalšími, barevně totožnými a tak vystrašenými, že zejména v nynějším unaveném rozpoložení pochyboval, že by David cokoli z toho, co ukazoval, hrál. Nevěřil, že by něco takového vůbec dokázal. Neměl na to mozkové buňky.

Ležel tam. Za ním byla další z příhod, které jej od toho nešťastného odpoledne před pěti lety provázely naprosto pravidelně, a nad ním seděl člověk, jehož se už skoro měsíc snažil dostat do postele. V ten moment se ale zdál úplně jiný než kdykoli dřív. Syd nebyl schopen říct proč, ale chtěl tam ještě chvíli ležet. Nechtěl, aby ho David pustil. Protože cosi v něm slibovalo bezpečí.

Nezávislý pozorovatel by nikdy nemohl pochopit, co přesně pro Syda pocit bezpečí znamenal. Celý svět byl nízkému černovláskovi nepřítelem, každý mu vždycky mohl ublížit a on s tím počítal. Všude bylo potřeba testovat, zkoušet, dávat si pozor. Věděl, že v ten moment by se nebyl schopen bránit, a ačkoli to nebylo úplně běžné, připouštěl si to. Možná ne v plné míře, možná ne slovo od slova. Neměl strach. Ne z Davida. A nepřestával se takřka neznatelně usmívat.

Pravou ruku položil na Davidovu levačku, která stále ležela v jeho vlasech, a jemně si ji do nich natiskl o něco víc. Neměl zapotřebí to jakkoli komentovat, ani sám pro sebe. Snad si nějaký důvod vymyslel. Pravda byla, že mu tím chtěl dokázat cosi jen těžko popsatelného. A ukázat mu, že ví, že si té vady na kráse David všiml – ale že mu to nevadí, že je ochoten s ním toto tajemství sdílet. Byla v tom jistá forma naprosto odzbrojující důvěry, která by jej byla schopná skolit, kdyby stále ještě stál. A kdyby si ji uvědomil.

Bylo dobře, že šlo v ten moment všechno mimo něj.

„Nic mi není. Jsem zvyklej," nadhodil. Mluvil naprosto klidně, jako vždy – možná přece jen neznatelně jemněji. Jako by se snažil Davida uklidnit. Podvědomě. Nevěděl o tom.

„Ten pád na skalách byl první, ale ne poslední. Tělo se mnou občas nespolupracuje. Nejde o nic vážnýho, jen krátký, maximálně třicetisekundový výpadky, který prostě občas přijdou. Běžně tak jednou za půl roku."

Oči mu neznatelně ztvrdly, když se konečně dostal ke všem svým mozkovým buňkám alespoň natolik, aby si uvědomil, jak rychle se k němu jeho společník musel dostat. Pustil Davidovu dlaň a posadil se, po čemž se mu trochu zatočila hlava, a všechny jeho myšlenky se potvrdily. Blonďákova hůl nebyla k nalezení.

Přemístil se k jeho kotníku, který začal kontrolovat a prohmatávat, což provázelo nespokojené sykání jeho společníka. Vlastní srdce se mu přitom opět rozběhlo a tělo na chvíli znovu zaplavil všechen ten adrenalin, strach a starost.

Nebyl po svých záchvatech sám sebou. Vracely ho do výchozí pozice, která už dávno nebyla jeho domovem. A on si to nedokázal uvědomit, aby se zase přepnul.

„Pitomče…" Bylo fascinující, jak to zvládal opakovat jako snad až něžnou přezdívku. Byl to boj jeho nového já a jeho pocitů. Nezvládl mluvit jinak, ale ta jemnost a opatrná naléhavost, jež za tím šly hledat, ty byly fascinující. „Máš se šetřit."

„Nestarej se o mou nohu. Ta bude v pořádku," zamračil se David, ale pak zjihl, „tohle, co se ti teď stalo, je normální? To se ti stává běžně? A proč o tom nevím? Jsem tvůj třídní učitel, nemyslíš, že bych něco tak závažného měl vědět? Víš, jak jsem se vyděsil?"

Cítil, jak mu hučí v hlavě a zase začíná bolet. Nebyla to jen jeho noha, které ten sprint neudělal dobře. Ale ta tíseň, která mu znemožňovala se nadechnout, už byla pryč. Syd vypadal naprosto normálně, a ještě mu stihl vyčinit za to, že měl o něj strach.

„Sereš mě, víš to? Klidně se přede mnou složíš jako pytel hrušek a potom po mně chceš, abych byl klidný?"

Zvedl se a s hrůzou pozoroval, že Syd také vstal a svižně, jako by vůbec před několika minutami nebyl v limbu, šel pro hůl, která ležela pár metrů od nich.

Rozhodl se nic neříkat, nemělo to cenu. Mistr světa tohle vidí jako naprosto běžnou věc, tak by mu měl věřit.

Ale, sakra! Nevěřil mu ani nos mezi očima. Skenoval jeho chůzi celou dobu a byl připravený znovu jednat při jakémkoliv divném kroku. Syd šel sice pomalu, ale uvolněně a naprosto jistě.

David si vzpomněl si, proč se sem vlastně vrátil. Hodinky našel vedle kroužkového bloku a telefonu. Připnul si je na ruku a přebral s tichým díkem od Syda hůl.

„Dneska spíš u mě! Nemíním se celou noc stresovat, jestli jsi nesletěl z těch šílených schodů, které vedou do toho tvého půdního kutlochu. Pojď, jdeme!"

***

Konečně se černovláskovi začínala vracet jeho běžná nálada, a přestože by za jakýchkoli jiných podmínek stále nepouštěl z hlavy všechno, co se na něm podepsalo z ranní konverzace Davida a Johany, nezaznamenané uvědomění a první skutečná záchrana, které se kdy dočkal, udělaly své. Byl unavený. Ale celkem spokojený, možná víc než celkem, což už by si samo sebou neřekl. A jeho rty se pomalu a jistě začínaly formovat do jeho běžného úsměvu.

„Jistě, když jinak nedáš," nadhodil a takřka automaticky Davida objal kolem pasu, jednu jeho ruku si přehazuje přes ramena, aby jej mohl podepřít stejně jako na samém začátku. Viděl, jak na tom jeho noha je, a nemínil ho nechat trápit ji po celou cestu do chaty. David možná byl nezodpovědný a pitomý, Syd to ale neměl zapotřebí. Nehodlal ho nechat se ničit. Ten se sice prvně cukal a cosi brblal o spasiteli, ale nakonec uznal, že mu pomoc bodne.

Sydovi bylo lépe. Hlava jej přestávala bolet, krev necítil. Rány se zacelily. Bylo zvláštní, jak velký vliv na něj všechna ta smršť událostí měla, a bylo by hodně nadnesené říct, že se z ní vzpamatoval. Stále se mu tak trochu třásly ruce, když se na to zaměřil. Možná proto se snažil navrátit ke svému běžnému chování. Zabíralo to. Vlastní hlava pak lépe přijímala, že už se vlastně nic neděje. Že to ustál. Že je v pořádku. On i David.

„Už jsi zjistil, že je moje matka poměrně stupidní a nechlubí se ničím, co jí na mně přijde nenormální. Tohle by vedlo k otázkám, který ona nechce zodpovídat. Není moc silná, asi by to neunesla. Navíc v budově střední ještě nebyla. A otec to asi ani neví, protože mu to neřekla, a já to nemám zapotřebí vytahovat. Vždycky jsem se zatím vzpamatoval. Když člověk padá po celý život, naučí se vstávat. Když má v hlavě alespoň něco."

Jistěže nezvládal být uvolněný tak, jak by to dokázala většina jiných lidí. Nezvládl se vzdát toho podtónu, který si v hlase držel běžně. Jakési snahy rýpat do společnosti a systému. Patřilo to k němu. Ale před Davidem se v tu chvíli nijak nechránil. Snad si to i uvědomoval. Možná pro to měl speciální důvod, nebylo to podstatné.

David cítil, jak se v něm vaří krev. Zase jeho matka… Počítala prostě s tím, že bude vždycky všechno v pořádku? Že když se o tom nebude mluvit, tak se to prostě stávat nebude? Možná se nic nepřihodilo po celý rok, snad jsou jeho výpadky neškodné a není třeba se o nich zmiňovat. Ale přesto je to závažné a učitelé by o tomto vědět měli. Jistěže jí to nemohl vpálit do tváře, pokud to chtěla tajit, nebyla povinna sdělovat škole zdravotní stav svého dítěte, ale pro jeho dobro a také pro klid učitelů by měla.

Na jednu stranu ho neustále, neuvědoměle a nesmyslně chránila, na druhou pak nebyla ani schopna dorazit do školy na třídní schůzky nebo konzultace o známkách. Možná měl Syd pravdu. Jí nezáleželo na jejím dítěti, ona chránila sama sebe, aby snad na ní neulpěla kapka hanby či špíny. David to nechápal. Mohla být přece na Syda hrdá, ale ona na něm evidentně hledala jen negativa, za která ani nemohl. Nedivil se, že se Syd stáhl do sebe, pokud mu bylo neustále vyčítáno něco, co nebylo v jeho silách ovlivnit. Dětství formuje charakter, vznikají v něm traumata a na Sydovi by se mohl učit nejeden psycholog. A nejspíš všechno kvůli zatvrzelé matce, která chtěla dokonalého syna ve všech směrech. Tohle by nikdy do profesorky Valentové neřekl. Byla perfekcionistka, to ano, ale to byla většina profesorů Karlovky.

David se nechal Sydem podpírat, ačkoliv s tím nesouhlasil. Hůl mu pomáhala dostatečně, ale nechtěl se hádat. Černovlásek viděl, že kotník má zase nateklý, a nedivil by se, kdyby to přičítal jako vinu sobě. On nejspíš sám dobře věděl, jakou zátěž si může po záchvatu dovolit.

V chatě ale důrazně odmítl, aby okolo něj skákal. Dovolil mu jen dojít do kuchyňky ohřát bagety, protože měli oba hlad. I těch pár minut hleděl David nervózně z okna a vyhlížel ho.

Při jídle moc nemluvili a pak se vystřídali ve sprše. Když Syd vyšel z koupelny v jeho tričku, David nemohl jinak než se rozesmát.

„To tričko už asi zpátky nedostanu, že? Mám ho rád, tak ho hýčkej," řekl už s rádoby vážnou tváří. „Nebude ti vadit, že tě chci mít na dohled? Neboj se, nebudu tě obtěžovat drcením v objetí celou noc. Jen bych… rád bych znal tvůj příběh. Řekneš mi ho? Povíš mi, co se tenkrát stalo? Viděl jsem tvou jizvu a taky jsem viděl, jak ses zhroutil…"

Černovlásek jej zprvu pouze sjel skenujícím pohledem, konče na jeho očích, z nichž jako by se snažil vyčíst skutečné záměry. Chtěl slyšet všechnu tu omáčku kolem, o níž se do té doby odmítal byť jen zmínit? Ne že by mu to Syd vyčítal, rozhodně na tom nezáleželo. Samotnému se mu povětšinou nechtělo vytahovat všechnu tu špínu a dávno srostlé kosti, jizvy a krev, a co Davida znal, chtěl po něm holá fakta. Ale ta už věděl. Fakta byla, že chodil s holčinou, jejíhož bratra pak šikanoval, spadl ze skály a kvůli pololetí proleženému v nemocnici opakoval osmou třídu. Měl teď David zájem znát to všechno skryté za nicneříkající kostrou?

Jistěže byla Sydova minulost jiná, než jak ji ukazovaly holé věty zmíněné výš. Sám si to uvědomoval a jistým způsobem na to byl hrdý, neměl zapotřebí sdělovat cokoli komukoli, kdo se spokojil s holými informacemi, ale tahle Davidova žádost jako by jej jistým způsobem potěšila. Nepotřeboval to vytahovat, vzpomínal nerad. Ale cosi na snaze za každou cenu pochopit logické souvislosti vyžadovalo alespoň ten drobný úsměv, co se mu objevil na rtech, zatímco si sedal na postel vedle Davida a zády se opíral o polštář. Tušil, že to bude na dlouho, a rozhodně se mu u toho nechtělo stát. Věděl, že Davidovi jeho přítomnost nevadí.

„Když tě to zajímá…," odtušil a rty se mu na drobnou chvíli zvlnily v jeho typický úsměv, který se hned nato zase vypařil. Snad byl černovlásek vyčerpaný, snad už mu tělo odmítalo reagovat tak, jak by reagovalo vždy. Jeho záchvaty ho pokaždé trochu měnily, byť jen na krátkou dobu, a přestože by se nikdy nestyděl za to, co při nich prozradil a udělal, jindy by snad mluvit nezačal. Tedy, ne tolik.

„Ty nejhorší hádky rodičů začaly, když mi bylo třináct. Předtím bylo všechno jinak, matka byla chytřejší a otec neměl zapotřebí ukazovat svoji stupiditu tak okatě. Neřešil mě a já jeho taky ne, vídali jsme se jednou za týden, když v neděli přišel domů deset minut předtím, než já šel spát. Všude se mnou byla matka. Třídní schůzky, kroužky, věděla toho o mým tehdejším já celkem dost. Taky mi vytiskla spoustu stránek do bloku, ty s trojčlenkou," začal a natáhl se pro svůj sešit. Chvíli přemýšlel, nakonec jej ale přece jen otevřel a vložil Davidovi do klína. Byla v tom důvěra, bylo v tom cosi, co je na chvíli spojovalo. Ne že by tomu přikládal váhu, alespoň co si uvědomoval…

„Nebral jsem to tehdy moc vážně. Spíš jsem byl venku, něco hrál, lezl po skalách. Bylo mi osm. Jenže v těch třinácti… není teď podstatný, co se stalo, nechceme tu sedět do půlnoci. Zkráceně, rodiče se začali hádat, ze začátku kvůli podstatnejm věcem a později kvůli maličkostem. Všechno jim to zabíjelo mozkový buňky až do stádia, kde jsou teď. Vždycky, když jsem se vrátil ze školy, lítal doma nábytek. Matka se se mnou tehdy přestala bavit. Otec jí v nějaký hádce vyčetl, že to ona může za to, jaký mám známky, primárně v jazycích, protože to ona se o mě starala třináct let, a přestože tehdy měla docela dobrý argumenty, alespoň na ni, tak nějak to v ní zůstalo. Ze dne na den mě začala v podstatě ignorovat. Kdykoli se hádali, otec mě použil proti ní. Bylo to pro ni jednodušší. Ona nikdy nebyla silná."

Mluvil s despektem sobě vlastním, který v tu chvíli i cítil. Už dávno to nebyla nenávist, co by jím při vzpomínce na matku zmítalo, už dávno necítil zklamání. Neměl to zapotřebí. Nezajímala ho. Zlomil nad ní hůl, stejně jako nad zbytkem společnosti.

„Tehdy jsem to nezvládl. Tohle všechno se stalo o prázdninách a začátek školy nepomohl. Zůstal jsem jen s těma lidma, který už jsem znal, a odmítal navazovat nový vztahy. Jen jednu holku jsem si u sebe držel víc než jiný. Jmenuje se Jitka a je to Nikolova ségra. Byla jediná, s kým jsem se bavil, a to bych jí nerad zapomněl. Hodně mi pomohla. I proto se s ní doteď nechci hádat. V jednom ale nemá pravdu – nikdy jsem jí nelhal. Jen jsem ji nechtěl zatěžovat něčím, co by stejně nemohla změnit.

Ve třídě jsem byl sám, často jsem seděl někde v rohu a koukal do zdi. Není podstatný, co všechno jsem dělal. Protože tehdy za mnou začal chodit Mates. Nebyl zas o tolik mladší než já, ačkoli rok to být mohl. Chtěl se kamarádit. Hodně se usmíval, smál, hodně do všeho rýpal. Pamatuju si, že se se mnou chtěl bavit a podat mi pomocnou ruku. Nechtěl jsem, vyčetl jsem mu, že za mnou pořád leze a že já ničí pomoc nepotřebuju, že s ním nechci nic mít, řekl jsem mu toho dost. Chtěl jsem ho od sebe dostat za každou cenu. A on mi tehdy vrazil facku.

Zpětně je to pochopitelný, ale já byl tehdy dítě. Všechny děti jsou tak trochu tupý. Spojil jsem si tohle chování s rodičema, který se taky vždycky snažili silou mě donutit přijmout cosi, co považovali za pomoc a co mě vždycky stahovalo dolů. Automaticky jsem přijal, že je jedním ze zdrojů mýho utrpení. Nevnímal jsem moc, co přesně jsem pak dělal. Bylo to automatický. Občas jsem na něj někde počkal, něco mu řekl. Nedotkl jsem se ho. Ale mluvil jsem na něj často, chtěl jsem ze sebe dostat všechno, co se mi dělo, a docela to pomáhalo. Teda, do momentu, kdy jsem dostal další facku, tentokrát od Jitky. Bylo mi čtrnáct, když jsem zjistil, že jsou sourozenci a že mi ona navždycky zmizí ze života mojí vinou. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomil, že jsem to byl já, kdo udělal něco špatně. Do tý doby jsem měl pocit, že se chráním. Že on je moje zkáza. Řekla mi tehdy, že jsem si to celý, všechny ty situace, musel hrozně užívat."

David mu tohle řekl taky. Už to bylo jedno. Už ho nic z toho nebolelo. Necítil valnou většinu základních emocí, nebo si to alespoň myslel. A byl na sebe hrdý, že to všechno zvládl. Byl silnější než ostatní. Spokojený.

„Rodičům jsem byl tehdy jedno, takže nebyl problém začít ignorovat celý svět. Dlouho do noci jsem byl jenom s partou kamarádů, kterou jsem si do tý doby vytvořil. Bylo jich docela dost, a přestože mezi nimi chyběla Jitka, která mě znala ze všech nejvíc, svým způsobem byla úleva s nimi být. A taky na skalách. Toho večera, co se se mnou Jitka rozešla, jsme všichni vyrazili pryč, prý mě chtěli povzbudit. Odjeli jsme kousek za Prahu, kde jsme vždycky trénovali, a přestože ani jeden z nich nikdy nelezl, už několikrát mě jistili. Věřil jsem jim. Nebylo to chytrý.

Moc jsem nepřemejšlel. Všechny děti jsou tupý, už jsem to řekl. Ani ostatní nepřemejšleli. Ten, co mě měl jistit, držel v jedný ruce telefon a natáčel mě, dole bylo dost flašek, smích. Pode mnou bylo jezero. Zapadalo slunce. A já spadl, z několika desítek metrů, za toho smíchu všech těch lidí kolem. V ruce mi zůstaly hodiny, ne tak pevný, jak jsem očekával. Už si to moc nepamatuju, protože nemám zapotřebí na to vzpomínat. Bylo by to nanejvýš stupidní. Ale ležel jsem tam několik dlouhejch minut, kdy všichni vyděšeně běhali kolem. Dlouho mi nikdo nepomohl. Slitovala se až jakási stará kolemjdoucí, která mě viděla ve vlastní krvi a zvratkách, kterejma jsem se v tu dobu už skoro udusil. Měl jsem zlámaný obě nohy, ruku, otřes mozku, proraženou lebku, vypadalo to, že budu mít špatnou páteř. Není to podstatný.

Skončil jsem v nemocnici, kde jsem pak strávil půl roku. Nikdo ze všech těch lidí za mnou nepřišel. Otec taky ne. Jen matka, která chodila jednou za měsíc, aby mi donesla úkoly a připomněla, abych se podíval na češtinu, že z ní jinak propadnu. Moc mě to nezajímalo. Motala se mi písmenka, nedokázal jsem přečíst jediné slovo, ale to nevěděla ani matka, ani nikdo další. Nezajímalo je to. A já jim to nechtěl říkat.

Kamarádi mi později tvrdili, že se za mnou nešlo dostat přes nemocniční personál. Možná je nechtěli pustit, věřím jim to. Ale to neznamenalo, že nemohli udělat víc. Je pravda, že mi poslali esemesku. Jednu, za celý půlrok. Ve své podstatě to byla neskutečná ironie. Nedokázal jsem si to ani přečíst, s dyslexií a otřesem mozku. Vím, že jsem se tomu tehdy začal smát, myslel jsem, že jsem zešílel. Mezi těma nechutnejma bílejma zdma to není tak těžký. Několikrát jsem proti nim házel ten blok, aby na nich vznikaly díry a aspoň něco, co by narušilo ten monotónní, divnej dojem, co jsem z toho měl. Nechtěl jsem držet nic, co mělo cokoli společnýho s rodinou. Tehdy jsem ji nenáviděl. Stejně jako lidstvo. Jako osud. Jako češtinu, protože to bylo to jediný, co na mně všechny zajímalo."

Otevřel oči, které měl do té doby zavřené, a zadíval se přímo do těch Davidových, v nichž se najednou odrážely emoce. Byla to divná chvíle. Jistým způsobem ji neměl zapotřebí. Ale taky neměl zapotřebí vycouvat. Rozhodně se za svůj příběh nestyděl. Byl, jaký byl. Vždycky.

„Když jsem pak neudělal ani závěrečný zkoušky, ani reparát, matka to se mnou vzdala. Já to s ní vzdal dřív. Rozhodla se mě začít chránit, aby se nikdo nedozvěděl, co jsem provedl, a dál se na mě přestala soustředit. Otec se tehdy hrozně naštval, bylo to prvně, co se mě zastal. Ne že by mu na mně záleželo. Mohl za mnou přijít, měl na to půl roku. Neudělal to. Ale viděl šanci mít převahu nad matkou a použil k tomu mě, začal mi vykládat, že vůbec nevadí, že jsem rupnul, že čeština není podstatná a že je hrdý, že má syna matematického génia. Byla to tehdy ironie osudu. Neví o matice vůbec nic, je stejný barbar jako matka. Ale počínaje tím dnem, kdykoli jsem něco pokazil, byl na mě neskutečně hrdý, jen aby mohl být proti matce, která se naopak pokaždé vztekala. Ani jednomu na mně ve výsledku nezáleží, jde o hry, které spolu chtějí hrát a bez kterých nemůžou žít. Ale dokud mi otec chce chodit na třídní schůzky a dávat mi prachy, není pro mě výhodný si stěžovat."

Natáhl se pro jednu Davidovu dlaň, nadzvedl tričko, které mu do té doby zakrývalo zjizvené stehno, a položil mu ji na nerovnou kůži. Mohl si všimnout šoku, který mu projel tváří.

„Dneska je mi to jedno. Mám svoje jizvy a svoje zkušenosti. To mi z těch dní zůstalo. A taky ty záchvaty. Nezdají se mi noční můry jako tobě, často mám ale pocit, že mi po těle pořád ještě teče všechna ta krev, kterou jsem cítil tehdy. Čím víc jí je, tím víc se blíží další kolaps. Další pád. Ale není to podstatný. Tehdy jsem zjistil, jaký jsou lidi, jak svět řídí nekonečná stupidita jim náležící a že jedinej, na koho se kdy můžu spolehnout, jsem já sám. Je to osvobozující. Nepotřebuju doufat, že by mě někdo chytil, kdyby to bylo potřeba. Můžu se chytat sám. Lízat si rány. Vždycky to nějak šlo, půjde to znova.

Hodně jsem za ty týdny v nemocnici přemýšlel a zjistil jsem, že nechci, aby si kdokoli další prošel stejným peklem. Což je taky důvod, proč o tomhle moc nikomu neříkám, pokud o to vyloženě nemá zájem. Lidi nejsou silný, Davide. Ne dokud je k tomu život nedonutí. Jistým způsobem jimi pohrdám. Nevidí nic, neslyší nic, nic je nezajímá. Jsou předurčeni zemřít. Ale na živý mrtvoly koukám nerad. Nerad bych tohle všechno vyprávěl lidem na počkání. Nestydím se, je mi to jedno. Já jsem s tím smířenej. Ale vím, že vnímat někoho jistým způsobem bolí. Nejsem hrdina a nejsem záporák. Pochopit to stojí energii. Je snazší mě nenávidět a věřit, že všechno, co dělám, dělám, abych lidi zničil. Johana si dodnes myslí, že se Jitku snažím chránit. Že si neuvědomuju, co mi ona chce provést. Není to úplně pravda. Vím, že se snaží připravit mě o všechno, co mám. Myslí si, že pak bude hrdinka našeho příběhu, v němž já jsem čistý zlo, temná strana jinu a jangu bez špetky světla. Myslí si, že tím ochrání všechny, který bych já zničil. Je pro ni snazší myslet si tohle než pochopit, jak je všechno komplikovaný. To by si pak vyčítala. Není silná. Potřebuje něco, čeho se může držet, aby se nezhroutila."

Netušil, co přesně mu na to všechno David řekne. Nezáleželo na tom. Jen ho pozoroval, s klidem sobě vlastním, v očích prázdno jako vždy od těch dní. A stejně byly odlišnější než dřív. Neměl strach, svým způsobem se Davida nemohl znovu bát. Byl s ním v bezpečí. A moc si to neuvědomoval. Asi to bylo dobře. Nebyl by rád.

David ze Syda nespustil oči po celou dobu, co se svěřoval se svým příběhem. V ruce držel jeho deník a přejížděl po ohmataném koženém přebalu. Poté, co nastalo ticho, nikterak tíživé, jen trhaně vydechl, snad jako by celou dobu, co jej poslouchal, zadržoval dech. Netušil, co mu na to měl říct, lítost byla to poslední, o co by Syd stál. Sám to stále tvrdil, nepotřeboval ji, nepotřeboval od nikoho zachránit… Přesto David cítil, že on je tím vyvoleným, od kterého žádá pomocnou ruku. Nechtěl změnit svůj pohled na svět, ale potřeboval, aby v něm na všechno nezůstal sám. Ignorace jeho blízkých – těch nejbližších – totiž byla jedním z jeho prokletí, která v něm vyvolala ten zvláštně pokřivený pohled na svět. Lidé byli lhostejní, ale ne všichni. Cítil z něj snad Syd nějakou skrytou empatii? Ze svého učitele českého jazyka, kterého kdysi tak hrozně nenáviděl, stejně jako předmět, který učil? Opět jen proto, že matka na něj měla nesmyslné nároky, a plnit je bylo také jediné, co po něm chtěla. Nedokázala mu dát nic z toho, co tak zoufale potřeboval. Podporu a přítomnost ve chvílích, kdy mu bylo nejhůř, nahradila jen příkazy a rozkazy, které nemohl zvládat. Nemohl, ani kdyby byl zdravý a seděl s ostatními v lavici. S jeho poruchami učení k němu měla přistupovat úplně jinak.

Sakra! Byla to pedagožka, jak je možné, že byla tak tupá a netečná?! David cítil, jak moc jí pohrdá. Otec na jeho výchovu taky nešel dvakrát chytře, ale alespoň ho nesrážel níž, než doopravdy byl.

A teď tady byl David, nejspíš druhý člověk, který znal pravdu i s pocity, které se k ní vázaly. Vnímal tu zodpovědnost, ale rodiče mu suplovat nemohl. To by Syd ani nechtěl. Na jeho snahu ho dostat do postele najednou David pohlížel úplně jinýma očima. Nebyl v tom sex. Byla v tom přítomnost někoho dalšího, jenž by mu naslouchal a dokázal číst mezi řádky, které nebyly napsány ani vysloveny. Ty se musely vycítit. David jich dokázal přečíst dost… Už ve škole, aniž by si to uvědomoval, a nejspíš si to nepřipustil ani Syd. Jen to podvědomě vnímali. Upnul se na něj proto, že se mu celou dobu snažil pomáhat, i přesto, že ho nechal propadnout? Že mu dával spolu s Johanou mnohem víc než kdokoliv z jeho nejbližších? Co by měl teď udělat? Co by mu na toto všechno měl říct?

Chtěl vůbec Syd, aby na to nějak reagoval? Slova jsou hloupá a nikdy neřeknou všechno. Vůbec ne to, co člověk cítí a co by chtěl tomu druhému opravdu sdělit.

Nesnášel větu – je mi to líto. Nenáviděl ji a nikdy ji nikomu neřekl. Slyšel ji totiž nesčetněkrát od lidí, kteří jím pohrdali a byli strůjci Věříkova neštěstí. Nevěřil jim. Nikdy. Nebylo to upřímné ani od jednoho z nich. Dobře věděl, že jim to líto nebylo. A rozhodně ji nemínil použít zrovna teď, i když on upřímně lítost cítil. Nikdo by neměl mít zničené dětství a úplně nejmíň vinou rodičů. Těch, na kterých dítě lpí nejvíce a jsou jeho opěrné sloupy. Těch, kteří ho formují a ukazují mu svět. Trpěl, a i když na jednu stranu pro ty, kdo ho neznají, působí jako neskutečný ignorant, na tu druhou byl neuvěřitelně empatický člověk, který za žádnou cenu nechtěl, aby jiní trpěli stejně jako tenkrát on.

Teď teprve Davidovi zapadly do sebe všechny kousky skládačky. Sydova starost o něj, zarputilost, se kterou ho nemínil nechat lézt bez jištění, ačkoliv ho David hrubě vyhazoval, i to, proč nenáviděl kluka, který mu vlastně chtěl pomoct. To, že Davida nemínil nechat samotného v nemocnici, ačkoliv ji nesnášel snad ještě víc než sám jeho profesor… Tohle všechno, co pro něj Syd udělal, běžně lidé nedělají. Otázka byla, pro kolik dalších by se takto obětoval. Pro Johanu jistě, ale proč to udělal i pro něj? Byl pro Syda opravdu tak důležitý? Usoudil, že nejspíš ano. Přejel mu mráz po zádech. David by to pro něj taky udělal, to pochopil ve chvíli, kdy ho viděl kácet se k zemi. Co všechno tohle znamenalo?

„Děkuji, že jsi mi to řekl. Pochopil jsem mnoho věcí. Vím, že po mně nežádáš spásu a já rozhodně nejsem spasitel… Slíbil jsem ti, že tě nebudu drtit v náručí a měl bych to nejspíš dodržet, ale nedokážu to."

S těmi slovy si přitáhl drobné tělo k sobě a přitiskl. Hladil ho po hustých vlasech, netušil, jestli ho Syd nechá, ale odhrnul mu je, jemně přejel po vystouplé jizvě, stejně jako druhou laskal ty, co měl na stehně. Rád by je vymazal, rád by ho zbavil těch šílených osamělých chvil, které musel strávit v bolestech v nemocnici s nejistým osudem. Pro tuto chvíli chtěl, aby se cítil, že s ním někdo je, že ho někdo chápe.

Netušil, co bude dál, ale nad tím teď přemýšlet nechtěl. Věděl, že je plný emocí a nedokáže střízlivě uvažovat. Slíbit mu nemohl ale vůbec nic, ne teď… Nyní tu pro něj mohl jen být.

Stáhl mu tričko přes stehna a zakryl je dekou. Povolil sevření, aby měl Syd možnost se odtáhnout, ale postel by mu opustit nedovolil. Měl o něj stále strach.

Černovlásek neměl v plánu odcházet. Snad to šlo podložit naprosto logickými důvody, a snad se protentokrát spokojil jen s tím, že tam jistě nějaké byly, a dál celou situaci neřešil. Rozhodně si nepřipustil své skutečné záměry. Když cítil, že mu David dává prostor, o něco lépe se v jeho pažích uvelebil a položil se tentokrát víc na něj než na polštář.

Necítil nic moc. Možná si to nepřipouštěl, vyprávět celý ten příběh ale rozhodně nebylo nejlehčí pro celé jeho podvědomí, které se přes všechny ty události stále ještě nepřeneslo, a vlastním způsobem tak bylo nyní i v den, kdy všechno vyprávěl Johance, potřeba zablokovat i ty emoce, které mu jeho hlava běžně nechávala. Nepustit Syda ke všem těm děsivým záležitostem bylo v podobných chvílích daleko těžší než jindy. Ale když jej David držel, byl v klidu. Ten cítil. Nešlo to z něj, šlo to zvenčí. Z Davida. Všechno ostatní muselo počkat na ráno, přišel si zcela prázdný a studený, na což byl pochopitelně hrdý.

Nezáleželo mu na tom, jestli se David dívá na všechny ty jizvy, nebo ne. Nestyděl se za ně, byl na ně hrdý. Možná, že kdyby se jeho vlastní podvědomí tolik nesnažilo ochránit ho od všech pocitů, bylo by to pro něj zvláštní. I když šlo skutečně jen o podvědomou záležitost, měl své drobné zvyky, které udržoval, jako otáčení u převlékání se. Bylo zvláštní skutečně to všechno někomu ukázat. Možná, že by se za jiných podmínek cítil tak nějak divně a byl by nucen hledat logický důvod na hony vzdálený pravdě. Teď ho nevnímal.

Tohle byl David. Neublížil by mu. Na to neměl dostatek mozkových buněk. Tohle logické vysvětlení znělo naprosto perfektně.

Nepochyboval, že nad tím vším David přemýšlel. Svým způsobem byla už jen ta představa krapet vyčerpávající – čekal, že to jeho společník nenechá být jen tak, rozhodně od něj ale nepotřeboval, aby na něj pohlížel jinak. Zatím se však nezdál, že by mu chtěl cokoli radit nebo navrhovat. To bylo dobře.

„Hlavně v tom nehledej žádnou speciální roli pro sebe sama," nadhodil nakonec, obočí lehce povytažená a v hlase náznak své běžné ironie. Nebyla mířená na Davida, spíš to byl náznak návratu do jeho běžného rozpoložení. Opět koukal do Davidových očí, na rtech drobný úsměv. Bylo to pro něj automatické, extra v podobných situacích. Chránil se svým typickým chováním po dlouhá léta, často před sebou samým. Pokud bude mluvit, jako by se nic nestalo, a tvářit se tak, věřil, že se ani nic nestane. Škoda, že o tom nevěděl, možná by mu to mohlo připadat fascinující.

„Nevybral jsem si tě jako princeznu, co zlomí prokletí, nebo tak něco. Neříkám ti to, abys to vyřešil. Mám spoustu věcí, co vyřešit potřebují, včetně té úlohy, co jsem ti na ni dal podklady tehdy v autě. Vymyslím ti další, jestli chceš. Ale tohle, co ses teď dozvěděl, to už nechávám být i já. Nijak mě to netrápí. Naučil jsem se s tím žít. Když jsem to řekl Johaně, snažila se mě ochránit před rodičema, skoro o nich nemluvila, aby mě neranila, vypínala televizi, když se tam objevili horolezci. Tohle já nepotřebuju. Jsem v pořádku. Přijal jsem to. A teď to všechno víš ne proto, že bych se nutně potřeboval svěřit, ale protože ti na rozdíl od ostatních věřím, že to uneseš."

Na chvíli opět zmlkl. Cítil, jak jej blonďákovy paže stále pevně svírají, a natáhl jednu svou dlaň, aby Davida chytil za ruku a propletl si s ním prsty. Patrně to v jeho hlavě byl další krok k překročení nesmyslných zásad jeho společníka a přinucení ho společně strávit pár nocí, ale to nebylo podstatné. Všechno to byly výmysly. Prostě ho chtěl sevřít.

Podvědomě se chtěl posunout z nepříjemné atmosféry, která kolem vznikala, ačkoli by si to nepřipustil. Jistěže by ji ustál, ustál všechno, co kdy přišlo. On byl silný, z ničeho nemínil utéct.

„Mně nevadí spát s tebou v posteli a objímat se, to už víš. Ale zajímalo by mě, jestli by šlo nějak matematicky vypočítat, jak dlouho a jak silně budeš ještě ty bojovat sám se sebou, než z toho uděláme zvyk. Je na tobě vidět, co bys chtěl, stejně jako je vidět, jak se snažíš to ignorovat," nadhodil. Byl si svými slovy naprosto jistý, nepotřeboval, aby mu to David potvrdil. Otočil se na něj a věnoval mu svůj typický úsměv. Nemohl by si ho odpustit. „Nevadí. Já si na tebe počkám."

David se v duchu pousmál nad jeho slovy – Hlavně v tom všem nehledej žádnou speciální roli pro sebe sama. A vzápětí nato si s ním Syd propletl prsty. Co si o tom gestu měl myslet? Nebyl žádný princ na bílém koni, ačkoli být to někdo jiný, nejspíš by se nad tím ani nepozastavil, oblékl brokátový šat a šel osedlat bílou klisnu. Tohle byl ale Syd… Mladík o dekádu mladší, jeho student, člověk s neskutečně složitou povahou, kterou by nebyl David schopný dlouho ukočírovat. Po tomto vyprávění si byl jistý, že Syd nemá ponětí, co po něm žádá, a kdyby na to David přistoupil, pravděpodobně by to nedopadlo dobře.

„Já v tom nic nehledám, Syde. Jen jsem pochopil. Nic se tím mezi námi nezměnilo a ani nezmění. Budu ti dál pomáhat s češtinou, můžu tě vyslechnout, ačkoli ty se moc nesvěřuješ. Můžeš do mě rýpat a já to nějak unesu, podklady k matematickým příkladům taky přijmu, ale nemůžu se s tebou vyspat. To by nedopadlo dobře ani pro jednoho z nás. Ty ty následky nevidíš, nedíváš se do budoucnosti, a i když tvrdíš, že žádné emoce nemáš, tak já je z tebe cítím. Není to jen strach. Budeš tvrdit, že tě neznám, ale znal jsem tě už dávno předtím, než jsi mi tuhle svou minulost vyjevil. Je pro mě těžké být ve tvé společnosti, přitahuješ mě, fyzicky, ale to ty dávno víš. S tím se musím já sám nějak vyrovnat a ty se zase smiř s tím, že náš vztah nejpozději prvního září bude zase jen na úrovni student – profesor. Nečekej ode mě nic víc než pomoc s učivem, a jdi dál. Najdi si holku, kluka…"

Byl upřímný. A věděl, že jeho slova rozhodně nepadnou na úrodnou půdu, ale musel mu je říct.

„Nechci ti ublížit," zamumlal si jen sám pro sebe. Natiskl si jej k sobě. Zase nesplnil, co si slíbil. Byl marný. A cítil, že chodí v začarovaném kruhu. Možná by bylo nejlepší se s ním vyspat. Vypustit ten natlakovaný kotel, který oba v sobě drželi, a možná, když se všechno sexem uvolní, ztratí zájem. Oba dva.

Anebo taky bude všechno ještě horší…

„Když tě to baví," odvětil černovlásek veskrze klidně, snad až nezaujatě. To to veskrze vystihovalo – bylo mu jedno, s čím přesně David zápasí tentokrát, věděl, že ať je to cokoli, šlo o jeho zásady. A nestály dvakrát pevně. Nechtěl odhadovat, jak dlouho ještě celý tenhle mizerný základ vydrží, rozhodně ale nebyl stupidní. Tušil, že se den pádu blíží. David si mohl tvrdit, co chtěl, musel to cítit taky.

„Věř, že mě to nebaví," šeptl David je sám pro sebe.

„Počkám," pokračoval Syd. Myslel to smrtelně vážně. Možná mu jeho podvědomí odmítalo vydat přesnou a správnou výpověď o tom, proč přesně tolik lpěl zrovna na tomhle pitomci z miliard jiných pitomců. Možná proto, že si ho Syd ochočil. A on se tím stal zodpovědným za to, co si k sobě připoutal. Za svoji růži. Byl pro něj speciálním pitomcem…

Vtipné bylo, že si tuhle myšlenku uvědomil. A že jej představa Davida jako růže donutila nenápadně se usmát. Působilo to neskutečně komicky. Zabořil obličej kamsi do Davidovy hrudi, nadechl se jeho přirozené vůně. Rozhodně nesmrděl. Líbilo se mu to, ze všech stran cítil teplo a cosi známého.

To bylo dobře. Málokomu se chce pěstovat smrdící růže. Na jinou stranu, když už to byl jeho pitomec, asi neměl na výběr. Hodlal s ním vydržet minimálně týden plný naprosto hvězdných orgasmů, přes to zkrátka nejel vlak. Možná víc, netušil kolik. Nechtěl nad tím přemýšlet.

Nezajímalo ho, co David říkal dál, všechno to byly hlouposti a on neměl zapotřebí jakkoli se jimi zabývat. Věděl své. Možná, že tohle byl důvod, proč mu blonďák tu knihu dával. Možná chtěl, aby v něm a růži našel Syd podobnost, což nebylo těžké. Květiny nesmíme nikdy poslouchat. Musíme se na ně dívat a vdechovat jejich vůni, objevilo se v jeho hlavě. Kdyby se nedovedl tak dobře ovládat, asi by se zašklebil. Možná po něm David chtěl, aby za jeho chabými lstmi vytušil něžnost. Květiny si tak odporují!

Byl to pitomec, ať chtěl, co chtěl. Ale když se nad tím Syd nyní zamyslel, když už nic, bylo to docela vtipné. Vlastně si na jeho pitomost neskutečně zvykl, nijak ho nevytáčela. Nechyběla by mu, kdyby byl najednou sám. Nebo si to alespoň myslel.

„Půjdem spát, je pozdě," rozhodl nakonec, natáhl se a zhasl malou lampičku na Davidově nočním stolku. „Dobrou, Růženko."

Dobře. Možná v tom byla trocha ironie. Nešlo si to odpustit.

„Jsi vážně pako, ale mám tě rád. Dobrou noc, Malý princi," zašeptal David. Syd byl idiot, neposlouchal, ale na to už by měl být David zvyklý. Růženku nekomentoval, bylo mu naprosto jasné, že nemyslí pohádkovou princeznu. Byl jeho liška, jeho růže, o kterou se potřebuje starat, zakrývat ji na noc a chránit před krutým osudem. Asi s tím nic nezmůže, přece jen byl teď stále dost neschopný. A hádat se? Ale kdepak. Bylo to vlastně příjemné, na chvíli se nechat rozmazlovat…

Kdy naposledy se mu takovéhoto privilegia dostalo? Před léty, když trávil léta u babičky. Jinak byl nucený stát na vlastních nohou. A přestože se Sydem musel být neustále v pozoru, stejně to bylo nezvykle komfortní.