Propadák – 13. kapitola

Davidovi se pomalu uklidňoval dech, ale očima zůstal stále viset na Sydovi jako na poslední záchraně, která jej držela vzhůru. Nechápal však jeho slova a jen pomalu mu docházelo, že všechno, co si prožil v minulých chvílích, byl jen sen. Divoce bušící srdce mu znemožňovalo znovu usnout a byl mu za to vděčný. Nechtěl prožít tu samou hrůzu ještě jednou. Byl rozrušený, nedokázal myšlenky poskládat tak, aby dávaly smysl. Nerozuměl tomu, co se mu Syd snažil naznačit a proč jej držel tak pevně.

„Syde," stačil jen vydechnout. Když ho viděl nad sebou – celého, v pořádku, dýchajícího – tep se mu pomalu uklidňoval. Poslední jeho slova ignoroval. Proč by se měl Syda bát? Měl by se bát jen jediného člověka a tím byl on sám.

„Promiň, že jsem tě vzbudil, většinou spím klidně… Ale ten otřes mozku nejspíš spustil nějaké vzpomínky. Už to bude dobré," ujistil ho, ač si tím úplně jistý nebyl. Syd dál seděl a David litoval, že mu nevidí do tváře. Srdce už mu tlouklo pravidelně a znovu na něj začala padat únava.

Chytil ho za ruku, stáhl k sobě do náruče a oba je přikryl. Ve chvíli, kdy si opřel tvář o Sydovy vlasy a nadechl se jejich vůně, věděl, že v tu noc se mu už žádná hrůza do snu nedostane. Držel ho, cítil jeho tep i horkost těla. Byl v pořádku.

Poslední chvíle před usnutím si ale uvědomil, že všechny tyto intimnosti v pořádku rozhodně nebyly. Nicméně pro tuto noc, pro klidný spánek obou, to bylo nezbytné.

Bylo to naposledy… Jen dnes a pak už nikdy víc. Byl si tím v tu chvíli naprosto jistý.

***

Celý víkend proběhl v příjemné atmosféře. Davidovi bylo stále lépe, hlava už ho téměř nebolela a razantně odmítal jakékoli nadstandardní opečovávání, které v jeho očích nebylo nutné. Dokázal se o sebe docela dobře postarat sám – skoro ve všem. Oba přátelé ho tedy nechávali v klidu a courali se po okolí, zatímco David dny prospal nebo se pokoušel učit. Večery už se ani neobtěžoval Syda vyhánět, pochopil, že motorová pila, spící nahoře, řeže dříví opravdu každou noc, bez výjimky.

Usínali tedy každý na své straně postele, ale probouzeli se v těsném objetí. David mu nevěřil a v duchu ho podezíral, že vždycky čekal, až usne, a potom se na něj přilepil. Avšak v pondělní ráno, kdy se probudil dřív a viděl, jak majetnicky si Syda držel, pochopil, že se patrně setkal s nějakou formou přitažlivosti, která z jejich těl dělala dokonalé magnety.

Tedy to pondělní ráno ho spíš vzbudila Johana, která se přerazila o práh, když se pokoušela potichu a nenápadně opustit místnost, kde spali.

Culila se jak měsíček na hnoji, a když ji David poctil ledovým pohledem, s tichým chichotáním se odpoklonkovala ještě rychleji.

David tušil, že ji najde v kuchyňce, a tak sebral klacek, který zůstal opřený za dveřmi chaty, a belhal se za ní.

„To jste nemusel, já bych vám to kafe donesla," podotkla, když ho viděla.

„Děkuji, jste ochotná, ale potřeboval bych s vámi mluvit o samotě. Já vím, že to vypadá zvláštně, ale to, co si myslíte, to není. Já se Sydem nic nemám a ani mít nebudu. Nemůžu a nesmím si to dovolit. Vy přece musíte chápat, že by to ani pro jednoho z nás nebylo dobré. Kromě toho vím, jaký názor na mě má on, vy i další studenti. Nebudu ze sebe dělat děvku na jednu noc, protože si Syd potřebuje něco dokázat. A vás bych požádal, abyste o tom nikde nemluvila. Lidé by si to mohli přebrat všelijak. A ještě jedna věc. Vy o něm víte asi všechno. I o úraze, který měl před lety. Radila jste mi, ať se zeptám. Já to udělám, ale teď bych potřeboval vědět jen jednu věc. Stalo se mu to na skalách? Nepotřebuju od vás znát podrobnosti, bude mi stačit jen prosté ano nebo ne."

Musel znát odpověď a doufal, že mu ji Johana poskytne. Zbytek už z něj vytáhne jindy. Anebo taky nikdy. Možná podrobnosti ani vědět nepotřeboval…

„Nebudete to chtít slyšet, ale se vší úctou myslím, že nemáte nejmenší tušení, co přesně si o vás myslíme. Tedy, Syd," nadhodila tiše a zadívala se hluboko do očí svého společníka, snažíc se vyčíst z nich reakci na ta ne úplně zdvořilá slova ještě předtím, než profesor vůbec otevře ústa k odpovědi. Nevěřila mu. Chtěla ho pochopit a potřebovala se ujistit, že se rozhodla správně, když mu Syda svěřila, na úplně jinou stranu ale znala odpověď už od začátku. Nebylo na výběr. On ho nemohl udržet šťastným až do smrti. Jen mu mohl pomoct se pohnout. A Syd sám to podvědomě chtěl, nehledě na bolest, která s tím musela přijít. Věděla, že její přítel ve skutečnosti přemýšlí daleko dál, než si sám uvědomuje. Doufala, že se nyní nespletl.

„Měl byste s ním mluvit. Nenajdete člověka, který by k vám byl natolik upřímný jako Syd. On vás chápe. Nerad se tak chová, ale chápe vás víc než kdo jiný. Měl byste se taky snažit ho pochopit. Je speciální. Svým způsobem bych ho radši udržovala od vás, to je pravda. Nepředstavujete pro něj nic skvělého. Ale on si to nemyslí a já mu věřím. Budu za ním stát. Myslím, že kdybyste ho skutečně pochopil… Teda, pokud radši nechcete věřit té mrše, kterou jste měl tu čest potkat před vaším úrazem," podotkla a tiše si povzdychla, když si všimla, jak se oči jejího společníka jen při té zmínce neznatelně rozšířily.

„Syd je absolutně loajální. Nevím, jestli jste si toho všiml, ale je. I k ní, protože mu na ní kdysi dost záleželo, a on nezapomíná. Nikdy by si to nepřiznal, ale ta holka není v pořádku a vypovídá o tom už to, že tráví posledních pět let snahou udělat Sydovi ze života peklo a tou stejnou scénou ho připravit o každého, na kom by mu mohlo záležet. To je primárně moje teorie, ale to, že se objeví vždycky, když se s někým začne bavit, je přece jenom trochu divné. Jestli na něj kvůli tomu, co jste se dozvěděl, chcete koukat jako na monstrum, které vás hodlá zničit, můžete. Ale pak byste mu to měl říct. Nezaslouží si to."

Tušila, že by její společník svou otázku zopakoval. Chtěl odpověď.

„Kdybyste se někdy dostal do Sydova pokoje, můžete se podívat do takové malé dřevěné skříňky, třetí šuplík odspoda. Má ho plný diplomů a medailí, které na skalách získal. Byl skvělý. Opravdu. Jeden z nejlepších svého věku. Pak skončil. Nemusím pokračovat, vy už si své odvodíte. Málokdo by končil tak slibnou kariéru bez vážnějšího důvodu."

Po těch slovech David podvědomě zavřel oči. Okamžitě se mu před nimi objevil Syd – ležící na tvrdé skále, celý od krve…

Cítil, jak se mu začíná špatně dýchat. Ne, teď se nemohl hroutit. Silou vůle donutil tělo se uklidnit. Tušil, že je i přes své opálení bledý, a napovídal tomu i Johanin výraz.

„Jste v pořádku?" zeptala se opatrně.

„Ano, jsem. Děkuji za upřímnost. Hodně jste mi pomohla. Přes to všechno, co jste mi řekla, stejně jako vy si myslím, že si k sobě nikdy nemůžeme najít cestu. On má úplně jiné priority, které se s mými neslučují. Bude mi třicet, už preferuji vztahy, nemám zájem o společnost na jednu dvě noci a tyhle by mě mohly přijít setsakramentsky draho. Vy to ani jeden moc nechápete, že? Syd si možná myslí, že o nic nejde, však se to stává… Ale to je jedno, tím vás nebudu zatěžovat, vím, že se s tím v první řadě musím vypořádat já sám."

Nemusíš se mě bát. Nic ti neudělám, dokud si sám neřekneš… – vzpomněl si na jeho slova. Všechno, co se dál stane, je jen a jen na něm.

Zvedl se, sebral svou hůl a belhal se pryč. Věděl, že ho Johana brzy dožene.

„Všechno by bylo zalité sluncem, kdybych si nebyl jistý, že mi nějak ublížíš, Syde…," mumlal si pro sebe. Byl tak soustředěný na chůzi i na myšlenky, které mu okupovaly mysl, že si ani nevšiml, že vedle chaloupky, která sloužila jako kuchyňka, stojí černovlasý mladík.

Jeho postoj, grimasa ve tváři a chlad v očích se neměnily, ani když ze dveří vyběhla jeho krátkovlasá přítelkyně. A když se její pohled prolnul s jeho, na chvíli jako by se pro ni zastavil čas a ona zalapala po dechu. To donutilo ohlédnout se i Davida, který se překvapeně zastavil. Jen Syd zůstával stejný. Jako vždycky. Snad jen ta trocha zklamání, kterou si nemohl odpustit, poznamenala jeho tvář, trocha čehosi hlubokého a nesmazatelného. Nebylo jisté, jestli to způsobil David, nebo Johanka. Možná spíš ona. Nechtěl to vědět.

Copak mu nevěřila, že by se o sebe postaral? On jí věřil. Copak si nemyslela, že by to všechno řekl sám, kdyby se ho David zeptal? Potřeboval, aby lidi mluvili s ním, ne o něm. Tak proč?

Byl zklamaný. Opravdu zklamaný. Nikdy jej tak neviděla. Zaskočilo ji to.

„Syde," vydechla automaticky. Na chvíli se chtěla bránit. Nic mu přece neudělala, tohle si nezasloužila. „Chtěla jsem ti pomoct, nic víc."

Konečně jako by si ta slova vysloužila reakci v podobě úsměvu, který na jeho rtech vídala tak často, ale jí samotné už nebyl věnován víc jak rok a půl. Děsil ji.

„Nepotřebuju zachránit. Potřeboval jsem před pěti lety, v hlíně a vlastní krvi, dusící se vlastníma zvratkama. Od tý doby ne." Konečně si uvědomila, co mělo tohle všechno znamenat, a to poznání ji zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Věděla, co takové věty znamenaly. Syd se jí snažil vysvětlit svůj postoj, snažil se bránit sám sebe. Nikdy nechtěla, aby se před ní musel kdy znovu bránit. Ublížila mu. A jako na povel ji všechno zamrzelo.

Věděla přece, že není němý. Možná za něj neměla mluvit, možná se neměla snažit Davida zkoušet.

Jen se snažila pomoct, tohle nečekala. Možná si nechtěla připustit, že by na její úlohu kdy přišel. Bylo tak přirozené usilovat o záchranu někoho, jako byl Syd. Nechtěla ho nechat napospas bolesti. Nemohla. Bylo přirozené postavit se za něj, jenže on sám fungoval jinak a plně jí důvěřoval v tom, že i ona důvěřuje jemu natolik, aby jej nechala po tom všem stát samotného. Dlouhé měsíce bojoval o možnost chodit, nechtěl, aby ho teď kdokoli nosil. Chtěl se konečně rozhodovat sám za sebe. A ona si příliš pozdě uvědomila, že to byla schopnost, kterou mu zkrátka nemohla sebrat, aniž by mu ublížila.

Tohle byla jeho snaha bojovat se světem. Zoufale si potřeboval udržet možnost sám říct, co chce a co ne. Byl na to hrdý. Potřeboval to. A ona byla jediná, od koho si nechal radit, protože jí věřil, že mu ono privilegium nesebere.

Měla by jít. Ne ze Sydova života. Jen tušila, že teď bude chtít být sám.

***

Kroky černovláska tehdy nesměřovaly zpět do chaloupky. Potřeboval být pryč ode všech, ačkoli by si to patrně objasnil úplně jinak. Bez Johany, bez Davida. Bez svého starého já, o kterém byl opět nucen promluvit. Bez emocí. Pravda byla, že v tu chvíli necítil nic, co by si připustil, a zároveň podvědomě vnímal úplně všechno. To jej neskutečně stahovalo, nebyl to ale schopen rozklíčovat. Celý svět byl opět tak nechutně stupidní, důvěra naprosto debilní a všichni lidé jedno velké divné stádo pohybující se na smrt, doufající, že jim nic neukousne hlavu dřív, než to udělá systém sám. Pohrdal tím. A pod ono pohrdání šlo vměstnat všechno ostatní, všechno zklamání a zvláštní smutek, který tak ale vnímat nechtěl. Nevnímal. V očích měl prázdno, stejné jako v sobě. Na ničem nezáleželo. Nechtěl, aby na čemkoli záleželo.

Ne že by tomu přikládal jakkoli velký význam, když se ale dostával do podobných situací, často se mu zdálo, jako by mu po těle znovu vyvstaly všechny rány, které za život utržil, primárně tedy roztrhaná kůže z pádu z desítek metrů. Celé tělo pak jako by lepilo, pálilo, jako by po něm znovu stékala ta nechutně teplá krev, která ho tehdy začínala dusit. Nepřipouštěl si to, snad to ale byla reakce jeho těla a hlavy na snahu udržet všechny pocity, bolest a utrpení za maskou síly a netečnosti. A zrovna ten moment byl zářným příkladem. Snad by potřeboval někoho, komu by se svěřil. Za posledních pět let věřil dvěma lidem a nebylo to ani pět minut, co je našel bavit se o něm. Něco na celé té situaci zdálo se neskutečně komické – pitoreskně komické. Nemohl na tom nic změnit. Jen se smát.

Byl monstrum, věděl to. Nepotřeboval nikoho, kdo se bude snažit přesvědčovat lidi o opaku, a nepotřeboval nikoho, kdo to z něj bude chtít dostat. Oba se ho snažili zachránit od něj samého a ani jednoho přitom nezajímalo, co si skutečně myslí. A v tom celém bylo cosi krutého a krvavého.

A on seděl, ledovým pohledem skenoval své ruce, krapet špinavé od bahna, v němž před několika minutami ležel, a vnímal krev, která už po nich dávno netekla. Nevzpomínal. To neměl zapotřebí. Jen tam seděl, v myšlenkách se vraceje k bezpečí matematiky, počítání hustoty té rudé kapaliny, a naprosto okrajově zavnímal, jak se mu rty stočily do dobře známého úsměvu.

Možná byl šílený. A porouchaný. Možná nikdy nebyl v pořádku. Nepřipustil by si to. Byl na sebe hrdý.

***

David se nezastavil, nechtěl tomu přihlížet. Usoudil, že ho nikdy nebude schopen chápat. Stejně jako by Syd ublížil jemu, tak by David ničil Syda. Byli tak odlišní, že jakýkoli vztah, i ten do postele, byl neslučitelný. A moc dobře si uvědomoval proč. Oba do jejich vzájemného sbližování dávali příliš mnoho emocí. A to nebylo dobré. Ať se Syd tvářil jakkoli, David viděl, jak ho spousta věcí dokáže zasáhnout. Tak moc, že se sám ničí. A on tomu odmítal pomáhat, protože všechny ty situace poslední doby se týkaly právě jeho.

Kolik mu toho Johana řekla? Proč jí Syd tohle svým pohledem vyčetl? David rozuměl, že se chce chránit, zoufale a před celým světem, který mu musel kdysi ublížit, ale on mu teď nedokáže pomoct. Sám měl co dělat, aby se vyrovnal se svými kostlivci. Neměl sílu. Bál se – o sebe i o něj.

Měl by odjet – kolikrát už si to říkal? Měl, ale byl slaboch. Tenké nitky, které je spolu svazovaly, byly silnější, než si uvědomoval, a přesto by je měl odstřihnout. Nedokázal ho jimi držet nad propastí, spadli by tam oba a srazili si vaz.

Johana kolem něj beze slov prošla a vyběhla nahoru. Po chvíli už táhla dolů svůj bágl.

„Teď nemůžete odjet! Nic jste neprovedla! Omlouvám se, poslední, co jsem chtěl, by bylo zničit vaše přátelství. Já ho nedokážu držet tak jako vy, dobře to víte. Netuším, proč se upnul zrovna na mě, ale byla to chyba. Nikdy mu nedokážu dát to, co by opravdu potřeboval…," těkal očima po místnosti, a když se zastavil u její krosny, pochopil, jak moc se všechno pokazilo. To on by měl odjet a nechat ty dva, ať se usmíří. „Pojedu já, vy byste tady měla zůstat."

„To není dobrý nápad, musím mu dát čas, vy se tím netrapte, bude to dobré. Já se s tím nějak srovnám a Syd taky. Jednou pochopí, že jsem to nemyslela zle a že každý někdy potřebuje pomocnou ruku. Mrzí mě to, ale kdybych zůstala, bylo by to pro tuto chvíli mnohem horší."

David pochopil, že ji nepřemluví. Měla pravdu. Bude lépe všechno nechat uležet. David by se mohl pokusit mu všechno vysvětlit, ačkoliv netušil, jestli by ještě nepřilil olej do ohně. To si bude muset hodně dobře rozmyslet. Stále totiž plně nechápal, co Johana udělala špatně.

„Odvezu vás na nádraží, ten kousek odřídit zvládnu…"

Brunetka jen krátce přikývla a děkovně, vyčerpaně se usmála. Všechna energie jako by ji najednou opustila, potřebovala se někam posadit a vydechnout. Nikdy se jí nic podobného nestalo, nezažila, že by si k sobě Syd pustil někoho dalšího mimo ji, a netušila, jak přesně by se s tím měla vypořádat.

Posadila se do auta, mlčky pozorujíc cestu před sebou. Až když se nedaleko objevila charakteristická budova, u níž vlak stavil, vydechla všechen vzduch z plic, jako by mělo následovat něco náročného, a sjela Davida kritickým pohledem. Stejně už se nemohla rozhodnout jinak. Ale přála by si vědět, jestli to přece jen nebyla chyba.

„Není naštvaný. Nepřeberte si to špatně. Nepotřebuje vysvětlit, co má a nemá dělat, nebo co udělal a neudělal blbě. Jen ho to mrzí. Vím, že by se mnou dál mluvil a dělal všechno jako dřív, protože by mi nechtěl ublížit. Takhle on funguje, stále. Říkala jsem vám, že je v tomhle hodně loajální. Nenechal by mě trpět. Ale samotnému by mu to ubližovalo. To neznamená, že se teď nebudeme bavit. Jen se potřebuje srovnat s vlastními pocity. Záleží mu na mně a já vím, že mu musím dát chvilku na odpočinek," pokrčila rameny a smutně se pousmála. Byla ale ráda. Tušila, že by Syd sám nikdy nechtěl, aby zmizela. Ale bude mu o něco líp. Rychleji se vzpamatuje.

„Jde o to, že Syd sám nechce, aby se kolem něj chodilo jako okolo malovaného hrnečku. Nechce, aby o něm lidi mluvili za jeho zády a snažili se ho zachraňovat, jako by byl bezmocný, protože není."

Mluvila klidně, veskrze smířeně. Chápala svého přítele, ačkoli ji mrzelo, jak se všechno odvíjelo. Takhle to nechtěla.

„Je to jeden z důvodů, proč bych chtěla, abyste se na jeho postoj ptal jeho a ne mě. On je schopný odpovědět. Vždycky byl. Je nespravedlivé nedat mu šanci a hledat informace jinde, staví ho to do pozice, ve které už znovu být nechce. Mluvte s ním. Umí mluvit. Nemá zapotřebí vykládat něco, co vás nezajímá, takže bez otázky odpověď nepřijde, ale neznamená to, že byste ji nedostal, kdybyste ji položil. No nic, já budu muset jít," nadhodila a naposledy se usmála. Doufala, že to David zvládne.

Ten si povzdechl a díval se na ni, dokud mu nezmizela z dohledu.

Jednou se o to pokusil. Jednou po něm chtěl, aby mu vysvětlil, jak to tenkrát bylo s Matějem. Neřekl mu nic konkrétního, ba naopak, ještě ho utvrdil v jeho domněnkách, že je sprostý šikanátor. Věřil Johaně, že všechno bylo jinak, i ze Syda cítil, že není žádný násilník ani fyzický, a nepřipouštěl si ani to, že by dokázal ublížit psychicky. Doufal, že to byl omyl. Ale proč se mu tenkrát přiznal? Viděl, jak Davidovi ubližovalo jen pomyšlení, že by byl Syd schopen šikany, a kdyby nebylo jeho úrazu, nejspíš by tomu tenkrát opravdu uvěřil. Jenže jeho starostlivost, změna, se kterou se k němu postavil, zarputilost nenechat ho trpět samotného, přestože znal jen střípky jeho nechuti k nemocnicím, to všechno změnilo jeho názor. Jestli byl schopný někomu v minulosti takto ubližovat, muselo to pramenit z něčeho jiného než z prostého týrání pro zábavu. Možná by se ho opravdu měl na všechno zeptat. Až bude příležitost a budou oba v klidu. Tenkrát v tom totiž byly emoce, hádali se. David byl rozčilený a Syd taky, ačkoliv to na něm na první pohled nebylo poznat. On emoce neukazoval, kdo ho neznal, netušil, co všechno se v jeho nitru odehrává. David taky nevěděl, jen cítil…

Jenže měl dojem, že po dnešním ránu už nic v pořádku mezi nimi nebude. Možná je to tak správně. Davidova pozice je jeho učitel a tak by to mělo zůstat. Nic víc. Když vztah, který mezi sebou měli, ochladne, bude to tak správně. Možná z toho bude Syd na chvíli špatný, ale on to zvládne. Co to vlastně mezi nimi vznikalo? Už to nebyla jen touha po těle toho druhého. Bylo v tom něco mnohem víc a toho se David děsil. Nepřemýšlel o lásce, k ní to mělo daleko, přesto snad pocit jakéhosi pokřiveného spříznění, které si ani jeden nechtěli připustit… Když použil Sydovu milovanou logiku, stále mu vycházelo, že emoce, které se za jejich činy táhly, ukazovaly něco mnohem silnějšího než jen si užít pár nocí v posteli. Byli k sobě neustále přitahováni a Syd, který se na všechno díval s chladnou hlavou, se ho nemínil vzdát. Opravdu by vyplýtval tolik energie jen pro pár nocí a několik chvilkových orgasmů? Měli by se od toho oprostit.

Ještě se ve městě najedl a zamířil zpět do kempu.

Syda nikde neviděl. Venku bylo peklo a nejlépe bylo u vody. Nebo spíš ve vodě. Možná šel surfovat…

***

Po příjezdu z města seděl David v chatě, ve které bylo horko k zalknutí. Velmi brzy to vzdal, sebral ručník, naivně i tablet a podklady ke své práci ke zkouškám a odbelhal se na pláž. Noha ho stále ještě bolela, ale bylo to mnohem lepší. Na slunce jít nemínil, kolem pláže bylo stromů a stínu poměrně dost. A pod jedním z nich seděl Syd na svém ručníku, soustředěný, a cosi vpisoval do svého kroužkového bloku.

Nevšiml si ho, dokud nestál přímo před ním. Syd se mu zadíval do očí, upřeně a bezemočně. Neřekl ani slovo. Ani David nemínil mluvit. Udělal to, co dělával Syd běžně. Sedl si k němu na deku a opřel se o jeho záda.

Uvědomoval si, že dělá chybu, že by se mu měl vyhýbat, a ne jitřit svou psychiku. Věděl dokonce, že jedná proti svému přesvědčení, ale nemohl si pomoct. Teď to bylo jen na Sydovi, jestli ho snese ve své blízkosti…

Byla pravda, že by černovlásek podobný tah nepředpokládal. Proč taky? Byla to naprostá výjimka z celé Davidovy snahy držet si ho od těla, nespadnout do jeho her a mimo jiné taky do společné postele, do níž se ho Syd snažil stáhnout. Že by si to rozmyslel? Pochyboval. To by bylo nanejvýš pitomé a David v hlavě přece jen něco měl – když už nic, naprosté minimum nutné k přežití mimo stádo určitě. Ne že by ho vždy využíval. Tak proč? Nic neříkal, nechtěl Sydovi pomoct. Ne tím příšerným hrdinským způsobem. Chtěl se tedy omluvit? To dávalo smysl ještě méně a Syd sám by to ani nechtěl, nebylo by to logické.

Neměl zapotřebí trávit s mužem víc času, než bylo nezbytně nutné. Ale taky neměl zapotřebí odcházet. Nezlobil se. Tedy, tvrdil si to. Necítil nic. Nezáleželo na tom, jestli zůstane nebo odejde. Proto tam dál seděl. Kdyby se zvedl, znamenalo by to, že ho to všechno bolí. Nebolelo. Byl za to rád. A stejně mu celé tělo začínalo víc a víc lepit prosakujícími ranami, které nikdo jiný vidět nemohl. Stejně byla celá ta situace neskutečně divná.

Ale ten kontakt byl hřejivý a příjemný.

Opřel se o Davidova záda i hlavou, bezmyšlenkovitě pozoruje modré nebe se zlatavým kotoučem pomalu se šinoucím po své cestě oblohou. Jednal naprosto automaticky, leč s celkem jasnými cíli už z předchozích dní. Až když se blížil čas na svačinu, beze slov vstal a přemístil se do kuchyňky.

Nebyl hloupý, nikdy, a uvědomoval si, kam a proč jeho přítelkyně odjela. Nevyvolávalo to v něm žádné speciální emoce, a to bylo v jeho případě dobře. Znamenalo to, že se s celou záležitostí smiřoval. A že bude brzy připraven otočit list a začít znovu. Možná, že s Johankou potřebovali pauzu, ačkoli by si to nikdy nepřiznal. Znali se rok a půl, byli na sobě takřka závislí. Bylo zvláštní mít někoho dalšího, na koho se může spolehnout – relativně, stále to byl dost pitomec, a moc ochotný se učit taky nebyl.

Dodělal jídlo, vrátil se k Davidovi a předal mu jeho porci, přičemž svou vlastní prozatím odložil do trávy. Položil mu prsty pod bradu, aby blonďatou hlavu zvedl a zkontroloval hojící se rány. Bylo to naprosto automatické. Dělal to, aby David neumřel? Zhodnotil to tak, jestli to ale skutečně byla pravda, to nešlo jen tak říct. Jisté části jeho samého na Davidovi zkrátka záleželo, ať to maskoval, čím chtěl. Jak se vždy říkalo, láska znamenala starat se o druhého, i když na to člověk zrovna neměl náladu. Možná bylo dobře, že ten citát neznal. Přinesl by nežádoucí otázky. A jemu by se asi udělalo špatně.

David ho jen nesouhlasně pozoroval, ale jinak nehnul ani brvou, když mu Syd naklonil hlavu. Pozoroval jeho oči, studené a bez emocí, přestože jeho ruka byla opatrná. Nemusel to dělat, nemusel ho kontrolovat, David sám viděl, že rány se hojí pěkně, nikde nic nehnisá a nijak zvlášť ho ani ty nejhlubší neobtěžují. Kromě občasné bolesti hlavy, kotníku a stálé únavy se cítil celkem uspokojivě.

Jakmile Syd usoudil, že je v pořádku, oba se najedli a po vydatném jídle se začaly Davidovi ještě víc klížit oči. Mohl se sebrat a jít si odpočinout do postele, ale v chatě bylo nedýchatelno, usoudil tedy, že mu bude lépe, když zůstane na pláži, kde foukal aspoň trochu vítr, a ve stínu pod stromy bylo vlastně docela příjemně.

Neměl by si nic nalhávat. Bylo mu v Sydově společnosti dobře, nechtěl se jí vzdát, ačkoli to bylo proti jeho přesvědčení. Rozhodl se to pro tuto chvíli neřešit, sundal si brýle, pečlivě je uložil vedle tabletu, natáhl se na svou deku a zavřel oči.

Černovlásek by si za žádnou cenu nepřipustil, že i přes zabrání se do matematiky, svačiny a dalších naprosto logických činností moc dobře postřehl, kdy přesně jeho společník začal klidně a plynule oddychovat. Asi by mu nepomohlo přiznat si, jak dobře bylo, že za ním David přišel a on ho tak měl pod dohledem, kdyby se cokoli přihodilo. Stále byl po nehodě. A Syd o něj měl strach, ať už byl ochotný komunikovat, nebo ne.

Jeho pohled se vrátil na pohybující se hladinu jezera. Byl to zvláštní moment. Cosi na studeném větru u široké plochy vody uprostřed léta působilo neskutečně teskně, možná ztraceně. Melancholicky. Bylo to těžké popsat a Syd by se o to za žádnou cenu nesnažil. Léta byla divná. Světlo působilo chaoticky a nelogicky.

Mohl slyšet, jak David za ním cosi nespokojeně zamumlal, patrně stále ještě ze spaní, a to jej přinutilo automaticky se otočit. Ne že by se o něj nějak extra staral, pořád ale mohl umírat… možná. Dokud si tu myšlenku nepřiznal, zněla vcelku přijatelně.

Do obličeje spadalo Davidovi pár pramenů zlatých vlasů, které mu tam dost pravděpodobně vadily. Skoro neznatelně se mračil. Zdálo se v ten moment tak přirozené natáhnout se a odhrnout je, tak důvěrné. Samozřejmé. Nebylo potřeba jakékoli složité opodstatnění, nebo dokonce nahlížet na emoce. Jeho úkolem bylo postarat se o Davida, dokud nebude plně v pořádku. On svoje úkoly plnit zvládl.

Anebo za tím vším schovával daleko víc něhy a jemnosti, než by byl kdy schopný snést. Pro někoho, jako byl on, se to zdálo skoro nemožné.

Posunul se k němu a natáhl pravačku, jejímiž prsty mu začal upravovat zlaté pramínky. Byly to jen dva hloupé pohyby, jež provázela dvě pohlazení jemného, ačkoli teď neznatelně zamračeného čela, a pak ruku zase stáhl, pohledem se vraceje ke svému bloku a důležitým, logickým záležitostem v něm schovaným.

***

David se pomalu probouzel ze spánku plného zvláštních představ. Nepamatoval si je, ale neměl z nich žádný tísnivý pocit. Byly to nejspíš jen hloupé myšlenky, které se mu honily hlavou v nepříliš tvrdém snění. Probíral se pomalu, měl žízeň a zase ho bolela hlava, nejspíš však z nedostatku tekutin a kofeinu, který v těch parnech omezil.

Cítil dotek ruky, opatrné a něžné, a chvíli mu trvalo, než pochopil, že to nebyl sen a jemná dlaň patřila malému černovláskovi. Cítil z něj vůni svého sprchového gelu smíseného s opalovacím krémem. Na tom gestu bylo něco tak neskutečně intimního a něžného, až se vnitřně roztřásl. Opravdu ho ten kluk chtěl jen do postele? Mohla tato ruka někdy ublížit?

Neusnadnilo mu to jeho odhodlání se od něj odpoutat, už tak jeho vůle zeslábla. A ujistilo ho to v mínění, že nebyl schopen se vzdát jeho společnosti, když jej viděl před několika hodinami na pláži. Byl slaboch a byl zmatený.

To, že měl Syd v sobě nějaký ochranářský pud, co se týče pádů ze skal, chápal moc dobře. Stejně tak by se staral o kohokoliv jiného, koho by aspoň trochu znal, ale tohle? To byl jen něžný dotyk, který svědčil o tom, že mu na Davidovi záleží. Netušil moc proč. Nějaký promyšlený tah, jak ho dostat do postele, to rozhodně nebyl, protože Syd si byl jistý, že David spí. Vůbec o těchto něžnostech z jeho strany neměl vědět. Jenže věděl a netušil, jak s tím naložit. Ruku už nějakou chvíli na svém čele necítil, a tak si dovolil otevřít oči. Syd už seděl nad svými čísly, plně jimi zaujatý.

David se natáhl pro brýle a vzal do rukou tablet.

„Syde," chytil jej za rameno, „ještě jsme dneska neopakovali… Je už docela pozdě na učení, ale číst bys mohl."

Vložil mu do rukou tablet s otevřenou knihou. Černovlásek se na něj nejistě podíval.

„Já vím, že u této kapitoly ještě nejsme, ale ony se většinou nemusí číst postupně, to už sis všiml, a já bych byl rád, abys dneska četl jednadvacátou část."

Syd nakonec pouze přikývl, přebíraje si čtečku. Rozhodně se mu do čtení nijak extra nechtělo, stejně k té věci ale necítil takový odpor jako ke všem ostatním knihám. Jistě, autor si nevybral nejvhodnější způsob předávání svých názorů a postojů, byl to ale inteligentní člověk, a Sydovi jeho tvorba vyloženě nevadila. Stále to byla kniha. Ale nebyla vyloženě špatná. V překladu, byl celkem spokojený.

Začal číst. A přestože bylo náročné už soustředit se na čtení samotné, za což samozřejmě nemohl Syd, ale kniha sama o sobě, velmi brzy se mu všechny myšlenky začínaly ztrácet do míst, kde je nejspíš úplně nechtěl. Nepřipouštěl si to.

Nepředpokládal, že by po něm David chtěl přečíst zrovna tohle jen proto, že to bylo prokazatelně delší než kapitola, která měla být zrovna na řadě. Jistě, občas se choval poměrně tupě, tímhle stylem ale ne. Chtěl mu něco sdělit? Syd sám jen nerad četl mezi řádky, oceňoval přímé, logické informace podávané tak, jak byly. Na jinou stranu, už dávno zjistil, že toho David nebyl schopen.

Dočetl, zvedl svůj ledový, zkoumavý pohled a prohlédl si jím Davida od hlavy až k patám, snaže se vyčíst z něj odpovědi na své otázky. Malý Princ si našel přítele v lišce, kterou si ochočil, tedy připoutal k sobě. Co mělo tohle znamenat?

Bylo tohle svolení ke všemu tomu, o co se Syd snažil už delší dobu? Chtěl se nechat ošukat? Ukazoval mu, že mu věřil jako liška Malému princi? Nemyslel si to. Na to bylo brzy. Tak co od Syda chtěl? Vodit se za ruce a líbat v dešti? To by Syd nezvládl a jeho současné rozpoložení o tom bylo nanejvýš přesvědčené. Nestálo by mu to za to. Chtěl být s Davidem už proto, že věděl, že od nich dvou nečeká nic světoborného. Ani jeden se nezvládl zamilovat. Bylo naprosto zbytečné řešit takové hlouposti.

Dával mu najevo, že by mu Syd chyběl, kdyby mu zmizel ze života? Brečel by, kdyby mu jednoho dne umřel? Kdyby se situace obrátila, Syd si mohl být jist, že by ho to vzalo. Nenáviděl mrtvoly. Odmítal si připustit zbytek, pravda ale byla, že přijít o Davida by nezvládl už jen proto, že to byl David. Celý ten nápad mu na moment zmrazil krev v žilách. Nepřikládal tomu váhu. To bylo dobře.

„Chceš být mou liškou?" zeptal se nakonec napřímo a pozvedl obočí. Nebylo v tom nic navíc, žádná emoce. Jen se ptal. „Chceš se nechat ochočit?"

David se rozesmál, upřímně a uvolněně.

„Syde, ty už to děláš dávno, tak co se ptáš? Přesně jako on, pomalu a nenápadně. Omotáváš si mě okolo prstu a já se nechávám. Jen bych rád věděl, kdy se necháš uštknout hadem," podotknul pobaveně. Syd se na něj udiveně zadíval, hned však tvář schoval za svou masku.

„Můžeme tou kapitolou pokračovat zítra, budeš-li chtít. Anebo si ten tablet půjč. Jestli máš zájem, je to předposlední kapitola. Ale rád bych znal tvou odpověď," opřel se o hůl a postavil se. „Děkuji za společnost."

Naposledy se na něj podíval, sebral svoje věci, ale tablet nechal ležet na jeho ručníku. Netušil, co se honí Sydovi hlavou, ale věděl, že po dnešku, po všech těch událostech, které mu předcházely, je mnohem víc v pasti, než byl ve chvíli, kdy jen dychtil po jeho těle. Nyní už toužil znát i jeho duši a nemohl se tomu nijak ubránit.

Černovlásek sám neměl zapotřebí číst déle, než bylo nezbytně nutné. Obecně neměl zapotřebí dělat cokoli, co mu David přikázal, tím méně pak něco tak nesmyslného a nelogického. Bylo tedy dost obtížné vymyslet důvod, z něhož minuty po blonďákově odchodu dál seděl v trávě, zíral na ty připitomělé stránky jedné z lepších blbostí, které se mu dostaly pod ruku, a snažil se zjistit, co přesně mu to ten pitomec říkal.

Nebyl hloupý a nehodlal jej nechávat mít nad ním v čemkoli navrch. To bylo naprosto smysluplné. Potřeboval odpovědi – a kdyby si musel přiznat pravdu, asi by zjistil, že mu beztak nebyly moc užitečné.

Nechápal to. Ne že by si to přiznal, ale nechápal. Kdy se nechá uštknout hadem? Na první dobrou to znělo jako kdy se chystáš umřít, nebo kdy se chystáš vrátit se do svého osobního pekla, jenže ani jedno neznělo jako David. Jak už bylo řečeno mnohokrát, David byl pitomec. Neskutečný. A tohle byl až moc inteligentní způsob, jak být pitomý, aby to shrnul. Jinými slovy nebyl parchant, za tím si Syd stál. Ptal se z jiného důvodu.

Syd rozhodně neměl zapotřebí hrát jeho pitomé hry. Měl vlastní pravidla, a pokud se David chtěl pouštět do šachů, tímhle stylem Syd odmítal. Neměl to zapotřebí. Jenže i přes to – jak to tedy myslel? Ptal se, kdy ho opustí? Nebo kdy se vrátí domů? Tedy kdy se vrátí ke své původní povaze? Tuhle variantu si ani nepřipustil, cosi v něm tomu bránilo. Nevnímal své předchozí já jako domov. To, jak se tvářil nyní, to nebyla maska. To byl on. Protože to chtěl být on. Přát si, aby se změnil zpátky, bylo jako chtít po něm, aby se choval jako někdo úplně cizí. Bylo by to neskutečně sobecké. On na sebe byl hrdý tak, jak byl, nehodlal se měnit.

Existovala ještě jiná možnost? Jedna ho napadla, nechtěl jí ale přikládat váhu. Bylo by to naprosto stupidní.

Mohl se ho David ptát, kdy se hodlal nechat ochočit on sám? Kdy se hodlal zamilovat? Říkal mu, že se Sydovi jeho práce nanejvýš dařila – za což byl na sebe hrdý, což o to – a že si ho dokonale obmotal kolem prstu. Ve své podstatě jako by mu svěřoval cosi, co černovlásek možná nechtěl vidět. Neuvědomil si to. Snad na to nebyl dostatečně připravený a jeho hlava mu tu myšlenku odmítala jen tak podsunout, kdesi uvnitř ji ale cítil a útočilo to na něj. Krev vytékající z jeho ran se zastavila a on mohl vnímat, jak rány bolestně hnisají. Bylo to dobře, nějakou dobu teď nebude olepený tou hnusně mazlavou tekutinou.

David se do něj zamiloval.

Vlastně si to neuvědomil. Neměl to zapotřebí. A i kdyby měl, nepřikládal by tomu žádnou váhu, jelikož ho to nezajímalo. Nebo si to alespoň tvrdil. Ale jeho podvědomí to sakra zajímalo a už jen ta myšlenka samotná jej donutila cítit se o něco méně komfortně. Nevěděl proč. Jako by na něj ty pocity útočily zvenčí. Obalovaly jej. Bylo to divné.

Kdy se hodlal zamilovat i on sám? Tak kdy? Díky bohu, že tyhle otázky okamžitě popřel. Ačkoli by to možná bylo méně vyčerpávající – bylo tak náročné rozebírat tak složité problémy a zároveň je vlastně nevnímat. Cosi v jeho hlavě přemýšlelo, aniž by si to připustil. A to cosi mělo jasno.

Možná už se zamiloval. Možná byli zamilovaní oba.

Nevnímal nic, neměl by to zapotřebí. A zároveň se vlastně začínal dusit, jeho hlava neznala správný důvod, už jen ta představa byla ale pro jeho podvědomí dobře mířenou ranou. Láska znamenala důvěru. Takovou, jakou vynaložil před pěti lety. Znamenala znovu spadnout do všeho, z čeho už dávno toužil zmizet. Z čeho se snažil vyškrábat víc jak pět let.

Láska znamenala ztrátu té síly, co jej vždycky držela nad vodou. A přestože věděl, že by v tom s Davidem byli oba, bylo těžké smířit se s tím, že by jej chytil, kdyby padal. Jako nechat si uřezat obě nohy. To, co ho drželo při životě, byla jeho samostatnost a on o ni nemohl přijít. Nechtěl se nechat znovu svázat. Láska znamenala dobrovolně si nechat sebrat možnost svobodně se pohybovat výměnou za uložení vlastního těla kdesi v temném sklepení a každodenně doufat, že jej jednoho dne jeho vyvolený v náručí vynese podívat se na světlo a pak ho zase vrátí zpět, jako by o nic nešlo. Láska znamenala dobrovolně se připravit o všechno, co vybudoval.

Bylo těžké určit, jestli bylo dobře, že si tohle všechno neuvědomil, protože co by nezávislý pozorovatel možná přece jen nemohl pochopit, bylo, jak vyčerpávající musely ty minuty být. Protože černovlásek sám netušil, co se děje. Jistě, měl své důvody, ale ani ty nedokázaly úplně přesně objasnit, proč se mu zčistajasna dýchalo tak zle, teplota jeho těla stoupla a ruce se začaly naprosto neznatelně třást. Postavil se. Věděl, co bude následovat, a beztak tomu nemohl nijak zabránit. Ta úzkost a podivný strach, které ale, samozřejmě, identifikoval úplně jinak, jako by se kolem něj sevřely ještě pevněji a celé jeho vidění se zamlžilo a ztmavlo, síla z jeho těla zmizela. Padal. Opět. Jako už tolikrát.