• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace5. 10. 2023
Počet zobrazení2159×
Hodnocení4.61
Počet komentářů3

Ráno se David probudil brzy, s necitlivou rukou, na které mu ležel Syd a spokojeně oddechoval.

„Vstávej, Malý princi! Je třeba odkrýt růži, trne jí ruka a za chvíli ji nebude cítit vůbec!" zahlaholil a bylo mu jedno, jestli dostane Syd infarkt z neurvalého probuzení. Nebyl schopný ji zpod jeho hlavy vytáhnout.

Když zjistil, že Syd vnímá a povolil sevření, David se vysoukal z jeho objetí. Vyspal se báječně a cítil se čerstvý jako už dlouho ne, přestože bylo dost brzy.

„Dneska, můj Malý princi, budeme probírat tvůj oblíbený romantismus. Nerad ti to připomínám, ale už jen necelý měsíc zbývá do dne D. Opravdu bych tě rád viděl ve třeťáku," ušklíbl se.

Na ta slova černovlásek konečně rozlepil oči. Chvíle, kterou potřeboval na probrání, byla pryč a on se snad jako pokaždé probudil s náladou vhodnou na dostání Davida do hrobu. Ne že by to tak kdy nazval. Bylo mu hezky, měl chuť hrát.

Rty se mu automaticky stočily v provokativní úsměv.

„Budeme probírat romantismus, beru na vědomí. Jak tak vidím, k tématické ranní puse jsme se pořád ještě nedopracovali," nadhodil. Podobné hlášky bývaly dokonalou cestou, jak zvednout náladu sobě a srazit naopak tu Davidovu. Poslední dobou se ale celkem učil, co tak Syd postřehl. To bylo dobře. Nerad by o něj přišel ještě předtím, než se spolu stihnou vyspat. Nyní to ale neřešil, pouze si pažemi podložil hlavu a přejel Davida pohledem.

„Ležím v tvojí posteli, na sobě tvoje tričko, cejtim ze sebe tebe a stejně mi tu pusu nedáš, to je matematicky nelogické. Poskytuješ nedostačující služby, hodnotil bych to tak dvěma hvězdičkama z pěti, protože ta vůně není zlá, ale chce to vylepšení," podotkl s povytaženým obočím a svým typickým úšklebkem.

„Myslíš?" obrátil se na něj David od okna a dvěma dlouhými kroky se dostal zpět k posteli. Tam si nekompromisně přitáhl ještě vláčné, probouzející se tělo těsně k sobě a přisál se na jeho rty tak žhavě, že je černovlásek snad překvapením, snad touhou pootevřel. David nečekal, až je zase zavře, a vplul lačně jazykem dovnitř. Syd nemohl dělat v tuto chvíli vůbec nic. David jej držel silně a jazykem plenil jeho ústa náruživě a s plným nasazením. Nehodlal přestat, zmocnila se ho touha jej svírat až do doby, kdy jim bude chybět kyslík. Druhou rukou si ho přichytil za zadek a přitáhl k sobě ještě blíž. Vnímal jeho tvrdnoucí penis a o tom svém raději ani nepřemýšlel. Cítil, jak se mu do něj vlévá krev. Musel přestat. Jinak to dopadne špatně.

„Spokojený? Ty mě srát nebudeš, smrade! Chci pět hvězd," ušklíbl se, „jdu si udělat kafe."

Otočil se a spokojeně odcházel. Doufal, že se jeho klacek po cestě do kuchyňky stihne uklidnit. Díky bohu za volné šortky. To, co provedl, zanalyzuje později.

Syd v tu dobu nedokázal jakkoli mírnit své reakce a bylo jedině dobře, že David odešel. Celá jeho maska se jako na povel rozplynula v nefalšovaném úžasu a překvapení. Rty ho pálily, mužství bolelo touhou a celé tělo měl jako v jednom ohni. Tohle nečekal, rozhodně nemohl, ani kdyby se hodně snažil.

Nebyl by rád, kdyby ho David takhle viděl. Tehdy si to neuvědomoval, byl na to až moc rozrušený, ale už jen z výrazu v jeho tváři muselo být naprosto jasné, že s ním nic podobného nikdo jiný po celý život neudělal. Od náruživosti polibku, který rozhodně nevedl Syd, přes zvířecí zacházení až po ne zrovna něžnou přezdívku, to všechno ho donutilo zasténat kamsi do polštáře a všemu tomu se poddat, přestože strůjce celého toho stavu už v místnosti dávno nebyl.

Díky bohu, že to byl jen chvilkový, skoro nepostřehnutelný stav. A Syd se brzy vrátil do svého běžného rozpoložení, na tváři svůj typický úšklebek, s nímž se vydal na rychlou akci na záchod. Potřeboval se zbavit toho stojáka. A pak chtěl jít za Davidem, podívat se, jak se pere se svými milovanými zásadami a odmítá se dotknout vlastního problému. Byl to tvrdohlavý pitomec. Občas to bylo celkem komické.

Hned, co Syd koupelnu opustil, jej ale přepadly jiné myšlenky. Všechno se mu postupně znovu vracelo a on se musel posadit, aby zabránil všemu tomu divnému, děsivému, co ho pomalu a jistě obalovalo, přestože by si to připouštěl jen nerad.

Nikdo předtím ho takhle nedržel, a ne proto, že by se nenašel nikdo, kdo by měl zájem. Syd nechtěl. Odmítal. Bylo to tak neskutečně submisivní, až to spatřoval i on – ta dominance, co z Davida čišela a která ho donutila plně se mu podřídit…

Nedonutila. Vlastně se mu to nelíbilo. Nebylo to zlé, z hlediska té pusy jako takové, a přístup samotný Syd pouze snášel, protože jinak by se nikam nepohnuli. Nebyl žádná slečna, pouze se obětoval, aby se konečně něco stalo. V sexu by nebyl dole. Nyní mohou pokračovat, byl odhodlaný nechat Davida ve vlastních myšlenkách a až těsně před aktem samotným, v zápalu touhy, mu prostě oznámit, co chce. Znělo to logicky. A co znělo logicky, to muselo být správně.

I on si tak trochu uvědomoval, že na tom všem bylo něco divného, ale nerozporoval to. Možná prostě potřeboval něco, čeho by se mohl chytit. Co by mu objasnilo, proč jej to majetnické zacházení rozpálilo daleko víc než cokoli, co zažil předtím. Ale to on si nepřiznával. Rty už se mu opět stočily v jeho běžný úsměv, klid se vrátil. Srdce bušilo tak, jak mělo. Neměl zapotřebí dál řešit vlastní emoce, přišlo by mu to stupidní.

Opustil chaloupku a přemístil se do malé kuchyňky, kde už našel blonďáka sedícího, v ruce hrníček s kávou, ponořeného v myšlenkách. Jak se zdálo, osobní očistec už začal. Šlo odhadnout, že s ním na nějakou dobu zase nebude řeč, jelikož jej teď pravděpodobně bičovala všechna pevně ukotvená moudra. Syda samotného to ale dvakrát nezajímalo. Davidova pitomost byla Davidův problém.

Viděl, že kolem nikdo nebyl, nerozpakoval se tedy a posadil se blonďákovi na klín, primárně aby si viděli do očí i přes jejich výškový rozdíl. Úplně to nepomohlo, zlé to ale taky nebylo.

„Vylepšuju ti hodnocení, teď máš tři z pěti, hlavně za to čekání. Ale když to budeš opakovat, hodnocení se zvedne. Možná. Tedy, podíváme-li se na matematiku a pravděpodobnost, statistiku – mohl bych ti k tomu dát podklady – rozhodně to není tak jistý, jakože když tu budu sedět dýl, zvedne se něco jinýho, takže bych se možná měl přemístit, nebo tě tvoje zásady sežerou," nadhodil tak tiše, aby ho neslyšel nikdo nepovolaný, přestože tam byli jen sami dva. Zazubil se a usadil se na protější lavičku. Byl nadmíru spokojen.

David se na něj jen unaveně usmál. Přece jen mu dělalo větší problém zbavit se stojáku, než si představoval. Klesl nakonec, pravda, ale musel vynaložit mnohem větší úsilí než jindy. Ten malý svůdník jeho tělo opravdu dostával až k propasti. Musel přiznat, že takovou smršť pocitů, když se jen dotkl jeho rtů, snad nikdy nezažil. Chvíle, kdy mu totálně zjihl v náručí a oddal se mu, byla neuvěřitelná, přestože to pro Davida nebyla žádná novinka. Většina jeho milenců se podrobila jeho dotekům bez odporu a se zalíbením. Syd byl ale dokonalý. Kdykoli si na tohle vzpomněl, v klacku mu zacukalo. Tomuhle nedokáže dlouho odolávat, ať si dával předsevzetí, jaké chtěl, přestože se snažil vybičovat svou pevnou vůli na nejvyšší možnou míru.

Dokázal se ovládat, i když mu Syd seděl na klíně a demoralizoval jeho přesvědčení a vůli se mu nepoddat. Bylo zbytečné si nalhávat, že se to nestane. Byl si jistý, že ho Syd jednou vyprovokuje natolik, že se opravdu neovládne a ošuká ho tak, že na to ten kluk do nejdelší smrti nezapomene. Tahle ochutnávka byla tak sladká, že si ji chtěl zopakovat, ačkoliv zdravý rozum bil na poplach. Uvědomil si, že jeho zásady, které Syd neustále vzpomínal, jdou pěkně do kopru.

„Nejspíš o těch pět hvězd nestojím. Jsem veskrze skromný člověk, tři mi budou stačit. A neměj obavu, dokážu se docela dobře ovládat, ale ty se mě potřebuješ neustále dotýkat. Jsem tvoje droga, že?" křivě se pousmál a dopil zbytek chladnoucího kafe.

Sydovi se zalesklo v očích. Davidova snaha vyhrát tuhle partii mu svým vlastním způsobem přišla vcelku komická. Oba věděli, co Syd se svým chladným učitelem dělal.

„Jestli ti tahle představa pomáhá, klidně si ji nech, Richtere," nadhodil a na moment mu v chladných, ledových očích znovu probleskl zájem a zaujetí. Úsměv na jeho rtech se ještě rozšířil, to on ale nevnímal. Byl čas opustit scénu. Konverzace tím pro něj končila. David se patrně potřeboval prohrabat ve svých krapet stupidních myšlenkách a on u toho být nemusel. Jistě, jeho společník se vcelku posunul, pár slušných metrů mu ale stále chybělo. Možná by to šlo přepočítat matematicky. Mohl by si pro to vytvořit nějakou šablonu.

Těsně přede dveřmi se ale zarazil, znovu se otočil a zadíval se přímo do totožně modrých očí.

„Ne že bych chtěl přijít o romantismus, extra jestli ho hodláš provázet názornými ukázkami podobnými dnešnímu ránu, ale co tak vím, dneska musíš do nemocnice na další kontrolu," podotkl. Mohl si všimnout, jak se celý Davidův postoj jako na lusknutí prstů změnil, v očích se mu objevila nevole. Kdyby měl byť jen o trochu času víc, asi by začal protestovat. S tím Syd počítal. A stejně jako by se na Davida zadíval o něco jemněji.

Opět přešel k němu a položil mu ruku na rameno, čímž ho donutil zvednout pohled.

„Budeme tam muset, dají nám mastičky, další pokyny a taky ti vyčtou ten včerejší běh, což se hodí. Mohl sis ublížit a nevíme o tom. Zajdu pro klíčky od auta a přejedu ti s ním někam blíž, není praktické drápat se tím kopcem k parkovišti."

„Hej, zadrž! Těch klíčů se už ani nedotkneš. Nemáš řidičák a já si nevezmu na triko, že jsem ti půjčil auto. S nohou hýbat můžu a ruka mě už taky nebolí. To, že jsem tě nechal řídit předtím, byla nezbytnost. Teď už to tak není. Takže řídím já. Kromě toho se mnou ani nemusíš jet. Já tam trefím."

Syd pouze pozvedl obočí. Věděl, že je David neskutečně tvrdohlavý, svým způsobem to ale chvílemi bylo fascinující pozorovat.

„Trefíš, ale pochybuji, že bys tam došel. Taky jsem měl chodit na podobný vyšetření. Kolikrát myslíš, že jsem opravdu vlezl do budovy?" podotkl s jasně postřehnutelným nádechem ironie. „U mě to bylo v pohodě, já si den před kontrolou nezlikvidoval kotník, takže jsem tam v podstatě nemusel. Krom toho, potřebuješ mě tam u sebe, už pro vlastní psychický zdraví. Nedokážeš beze mě klidně dýchat."

Na tváři se mu objevil sebejistý úsměv, hned poté ale zmizel a Syd opět zvážněl. „Nikdo tu není a já umím řídit dost na to, aby se nám ani jednomu nic nestalo. Máš odpočívat, nemůžeš si sednout za volant."

„O tomto s tebou nemíním diskutovat, řídím já. Z nemocnic mám sice hrůzu, ale zase ne takovou, abych tam nebyl schopen vejít na běžnou kontrolu. Pokud se se mnou chceš svézt, nemám nic proti, ale pouze jako spolujezdec. Dýchat bez tebe dokážu docela dobře, ba naopak, než jsem tě tu před třemi týdny uviděl, dýchalo se mi báječně. Od té doby to jde od čerta k ďáblu. Spíš mám dojem, že ty beze mě v poslední době neuděláš ani krok. Trochu mě to děsí, ale pokusím se to tolerovat. Do konce dovolené už moc času nezbývá. Zatnu zuby – co bych pro tebe neudělal…"

Bylo rozhodnuto. David byl neskutečný pitomec. Kdyby už Syd nevložil tolik energie do celé snahy dostat toho dementa do postele, asi by ho nechal být. Tedy, alespoň si to myslel. Teď už ale nehodlal ustoupit, ne takhle blízko před cílem. Navíc byla docela legrace pozorovat, jak moc se David snaží to všechno zatajit. Ne že by si uvědomoval, jak moc si v tom byli podobní.

„Jestli ti pomáhá brát to takhle, můžeš. Nevím, nakolik ti věřím ohledně tvého zdravotního stavu, ale byl bych o něco jistější, kdybych to mohl odřídit sám. Personál místní nemocnice mi, co se kapacity mozku týče, nepřijde o moc chytřejší než běžný průměr stáda. Laťka je nízko," podotkl všímavě. „Tvá dedukce není úplně korektní, preferoval bych spíš, že se snažím naplnit tvé tužby, o něž by sis nebyl schopen říct přes vlastní zásady. Občas to za to moc nestojí, uznávám, ale už jsem si docela zvykl. Pomohl mi Malý princ se svými veskrze užitečnými radami do celé naší situace. Zjistil jsem, že bych neměl poslouchat tvá slova, ale zaměřovat se na akce. Například na toho ranního stojáka. Mluví to samo za sebe."

David se rozesmál, až si musel sednout.

„Nevěděl jsem, že jsi i vtipný… Takže tímto mi naznačuješ, že všechny tvé útoky jsou vlastně na ukojení mých tužeb. Jak milé. Nevěděl jsem, že ti tak záleží na mém duševním, a hlavně sexuálním zdraví. Ranního stojáka nerozporuju, to se stává i v lepších společnostech. Koneckonců já jsem nikdy netvrdil, že mě nepřitahuješ, tak se nemůžeš divit, že alfa samci se při pohledu na sladkou oběť postaví. Jsem muž v plné síle a mám apetit. Ale taky mám zdravý rozum, který mi říká, že začít si s tebou, byť jen přes postel, by byl průser. A teď, když jsme si to vyjasnili, pojď, jestli jedeš se mnou. Chci to mít už za sebou."

Na to nebyla třeba odpověď, patrně proto, že ji Syd neměl zapotřebí vymýšlet. David téma uzavřel, čímž ve své podstatě vycouval. Beztak mu tak trochu docházely argumenty, a černovlásek je rozhodně nemusel komentovat. Nebyl žádná submisivní, dívčí, sladká oběť, a kdyby se nad tím zamyslel o něco víc, asi by jej opět obestřel ten nepříjemný, krapet svíravý pocit, který po dlouhých dnech, týdnech a měsících vedl až k lepivé krvi po celém jeho těle následované dalším z jeho záchvatů.

Nasedli do auta a v tichosti vyrazili směrem ke strohé budově nemocnice, ponořeni každý ve svých myšlenkách. Ale ten úsměv, pro něj naprosto typický, který Syd vytvořil po Davidových posledních slovech, ten už jeho rty neopustil. Oba věděli, jak to bylo. Nikdo nebyl schopný Sydovi odolávat déle, než bylo nezbytně nutné. A on si toho byl dobře vědom.

Jak se ukázalo, místní nemocnice fungovala skutečně zvláštně, a přestože už ji Syd znal, znovu ho dokázalo překvapit, jak stupidní personál se v ní skrývá. Nebylo to tak, že by Syd předpokládal, že přijdou na řadu hned. Rozhodně nebyl naivní. Ale to, že je po příchodu do ordinace – kam se nerozpakoval vstoupit taky, po Davidově boku – označí doktor za příbuzné, lépe tedy za otce a syna, to mu v Sydových očích strhlo všechny plusové body, které do té doby měl. Omluvy, které následovaly, jakmile se zadíval do ledových očí mladšího, na to pak neměly moc vliv.

Dalších zhruba sedm minut seděl nižší z dvojice na jedné z lavic a pozorně doktora sledoval. Nevěřil mu ani nos mezi očima a neměl zapotřebí vézt Davida do jiné nemocnice, kdyby tenhle mamlas cokoli pokazil. Obecně neměl moc zapotřebí svěřovat mu Davidův život, na výběr ale neměl. Možná se na něm krapet podepisoval nepříjemný pocit, který měl z nemocnice jako takové.

Po oněch sedmi minutách, kdy doktor zkoumal Davidovu hlavu a cosi si zapisoval, to nevydržel, otočil se vstříc ledovému pohledu a zeptal se, jestli by to všechno Syd nechtěl převzít místo něj. Vypadal veskrze mladě, unaveně, patrně byl v nemocnici slušnou řádku hodin. K jeho smůle, černovláska to příliš nezajímalo. Neostýchal se podotknout, že z logiky věci, kdyby to Syd hodlal přebrat sám, nemá zapotřebí sem za doktorem jet, načež on zamumlal cosi, čemu by černovlásek nepřikládal váhu, ani kdyby to slyšel. Body klesly do mínusu. A ledový pohled dál provrtával díru do doktorových zad.

Kontrola kotníku proběhla až děsivě rychle, snad protože je mladík chtěl dostat co nejrychleji pryč. Doporučil Davidovi, že by se měl dál šetřit, jelikož noha nevypadala dvakrát dobře, a že by se měl spíš více věnovat své rekonvalescenci než se starat o svého svěřence. Ne že by se tím Syda jakkoli dotkl, jeho samotného absolutně nezajímalo, co si o něm tenhle člověk myslí. Přišel mu naprosto stupidní. Neměl zapotřebí se s ním vybavovat.

K jeho smůle neměl na výběr. Následovala krátká výměna názorů, během níž si Syd vyžádal recept na jakousi mast, jíž by mohl alespoň trochu pomoct, kdykoli se David znovu rozhodne ignorovat vlastní zdraví. Když to vypadalo, že se znovu rozhodne otevřít pusu a říct něco dalšího, rozhodl se doktor rovnou mu jednu z mastí věnovat ze zásob, které v místnosti byly.

„Syde, byl bys tak hodný a odešel?" požádal ho David. Držel se celou dobu, aby mu nic neřekl. Nechtěl dělat nějaký skandál, ale tohle už bylo fakt přes čáru. Neumíral a ten doktor vypadal, že ví, co dělá. „Trochu to už přeháníš! Nejsem žádné neschopné děcko, které musíš hlídat, a uzurpovat doktora tvým pohledem taky není zrovna chytré!"

Syd pozvedl obočí. Nechtěl se tím, co dělal, starat o Davida, ten si mohl dělat, co chtěl. Černovlásek bojoval sám za sebe. Očekávalo se od něj, že se k poznámkám toho chlapa nevyjádří? Proč? Krapet ho to zklamalo. Přišel si jako dítě, které se David snažil vychovávat, velkoryse to ale přešel.

Netrvalo dlouho a oni nemocnici opustili, vydávajíce se do jedné z místních samoobsluh. Docházelo jim jídlo, které nakoupil ještě s Johankou, a přece jen, něčím se živit museli. Dohodli se na špagetách. Syd moc nevařil, neměl to povětšinou zapotřebí, rozhodně ale věřil víc svým schopnostem založeným na neexistujících zkušenostech – to si samozřejmě nepřipustil – než těm Davidovým. Jak se později ukázalo, měl proč. Blonďák byl naprosto ztracený případ.

Vzali si s sebou jeden košík. Syd tušil od začátku, že to nebude fungovat. Davidovi to došlo někdy v momentě, kdy do košíku pošesté vrazil jednu a tu samou surovinu a Syd mu ji pošesté vyndal. Stál tam, s pozvednutým obočím pozoroval svého blonďatého profesora a čekal, co dalšího se rozhodne využít k naprostému zabití něčeho tak triviálního, jako byla omáčka na těstoviny.

„Dělal jsi to někdy? Odhaduji, že kdybych se na to podíval přes pravděpodobnost, mohl bych i nakreslit graf a vytvořit spoustu podkladů a stejně bych došel k výsledku, že nemáš nejmenší tušení, jak by to v tom chutnalo," podotkl, pokládaje koření, které si David vybral, zpátky do regálu. Rty se mu opět stočily do jeho typického poloúsměvu. Byl si svým úsudkem naprosto jistý.

„Tak hele, strávil jsem nějakou dobu v Itálii, znám všechny dobré omáčky. Pokud nechceš kupovanou, musím ji uklohnit. Tebe mám strach nechat udělat i čaj, takže zítra vařím já a já si na ni koupím suroviny. Jdu si pro vlastní košík, protože s tebou se nedá nakupovat. I ty olivy jsi mi vrátil zpátky do regálu… Doprčic…," rozčiloval se naoko a běžel před prodejnu pro svůj osobní košík.

„Ty si nakup, co chceš, a do mého nákupu surovin na tu nejlepší italskou salsu mi nekecej. A na olivy v košíku mi už vůbec nikdy nesahej," vrátil se pro ně a studoval obal, „pfm, jsou španělské – oni tady nemají řecké černé olivy… No nic, musím se spokojit i s těmito."

Další nákup už proběhl poměrně v klidu. Místním stačila výměna názorů, která proběhla před chvílí, aby se dobře bavili. Samozřejmě, že na ně prodavačky hleděly jako na marťany. Ostatně, na ně dva tak zírali všichni, ani promluvit nemuseli. Jejich výškový rozdíl byl totiž nepřehlédnutelný.

Se dvěma napěchovanými igelitkami nasedli do auta a vyrazili k restauraci. Bylo těsně před polednem a oba byli potichu smířeni s tím, že nejlepší omáčku na těstoviny bude lépe udělat až zítra, kdy na to budou mít více času.

Rychle se nacpali steakem s opékaným bramborem a pomalu dojeli do kempu. Ve městě bylo k zalknutí a oba se těšili na stín a příjemný vzduch, který jim zajišťovalo jezero.

David ještě donutil přečíst Syda jednu krátkou kapitolu a lkal nad tím, že zase dnes nic neprobrali, přičemž se mu dostalo jen vítězného úšklebku.

„Tak poslouchej, ignorante, já ten reparát udělat nemusím. Zítra se tomu budeme věnovat celé dopoledne, jasný? A teď už prosím tě běž. Vidím, jak čučíš na tu hladinu a počítáš rychlost větru. Já tu za tu chvíli neumřu, tomu věř. A dokonce ti ani nikam neuteču, ačkoliv bych někdy rád. To, cos předvedl u toho doktora, bylo… strašné!"

Rozhodně to nebylo tak komické, aby Syd pustil všechny vlastní zásady a rozesmál se, pro to by se jeho společník musel snažit o něco víc. Ale cosi zvláštně vtipného na těch slovech přece jen bylo.

„Půjdu rád, můžeš mě zpovzdálí obdivovat. To by nemuselo být tak zlé. I na to doučování se docela těším, ty to stále odkládáš, ale mně to ani tak nevadí. Docela dobře se posloucháš, minimálně prvních patnáct minut. Jistě, kdybychom to prokládali nějakou činností, ne úplně romantickou – ale i takovou bych snesl –, bylo by to lepší, nicméně co nadělám. A doktor byl pitomec, to nemůžeš rozporovat. První ránu dal on, to já bych neměl zapotřebí," podotkl nonšalantně, vstal a bez dalších slov odešel pro své prkno. Vlastně už se na něj těšil. Byla to úleva, být zase chvíli sám, jen se svými myšlenkami, a čím dál se dostával od všech lidí na pláži, pociťuje vítr ve vlasech a zvláštní svobodu, kterou to přinášelo, tím lépe mu bylo.

Nebyla pravda, že by mu David vadil. Už si na něj tak nějak zvykl a kdykoli spolu byli, bylo mu vlastně dobře. Veskrze. Ale taky byl rád sám, nabíral energii a načerpával sociální baterku. Neměl zapotřebí úplně si ji vyšťavit a snaha přinutit Davida nezabít se vyžadovala slušnou dávku trpělivosti, což byla jedna z vlastností, jimiž Syd pohrdal. Nehledě na to, že v ní dle jeho skromného názoru vynikal, samozřejmě…

***

Blížil se večer, když se Syd opět vypravil ke břehu, na rtech svůj běžný úsměv. Svaly na těle měl viditelně uvolněné, ačkoli pokud jej člověk neznal, snadno by to přehlédl a zaměřil by se na věčně ledové oči a jakousi divnou auru, kterou s sebou nosil, kamkoli se pohnul. Pro vnější svět působil stále stejně. Ale pro ty, kdo ho znali, byl uvolněný a veskrze spokojený.

Nemohl tehdy tušit, kdo se nachází jen pár metrů od něj, tiše schoulený ve vysoké zelenkavé trávě a pozorující jeho uvolněnou figuru. Možná by ani tušit nechtěl. Potřeboval uklidit prkno, převléct se a najít Davida – oba museli něco jíst a nepředpokládal, že by blonďák vařil, vzhledem k tomu, jak se jeho kuchařské schopnosti vybarvily posledně. Ostatně ani jeho italské salse moc nedával. Byl připraven buď ho v kuchyni nějak korigovat, nebo vařit sám za sebe. Večeři by mu tedy svěřoval jen nerad.

Začínal mít hlad, a jak se zdálo, Sydova Růženka byla neskutečný mamlas. Ale když ho to bavilo…

Najednou se zarazil. Kdesi za sebou slyšel klení, které pak provázela nepříjemná rána značící náraz těla do vodní hladiny. Na tom nebylo nic špatného, slova, která pádu předcházela, ale nevypadala, že by se onen někdo snažil dostat se pod vodu cíleně. Otočil se, snad naprosto přirozeně. A jeho pohled takřka hned narazil na další surfařské prkno, nyní prázdné, pod nímž ležel ve vodě jakýsi tmavovlasý kluk. Nebylo pochyb, že se teprve učil.

Syd rozhodně neměl zapotřebí dělat komukoli lektora. Nebyl stupidní. Obecně neměl zapotřebí trávit svůj volný čas řešením jakéhosi pitomce, který překážel ostatním, co už na vodě uměli, stále tu ale byla jakási část jeho samého, která slyšela zoufalství schované za všemi těmi nadávkami. A on se otočil a znovu se vydal do vody, natahuje ke klukovi pomocnou ruku. Byla to jeho povaha. Možná se neslučovala s jeho zásadami, možná k němu absolutně neseděla, byl to ale on. A byl na sebe hrdý.

„Ukaž, řeknu ti, co máš dělat," navrhl, když chlapce dostal na nohy – a tehdy se jejich oči setkaly a mladík šokovaně pustil Sydovu ruku, udělal dva vyděšené kroky zpět a znovu se skácel do vody. Možná bylo dobře, že neviděl Sydovu tvář až do chvíle, kdy se černovlásek krapet vzpamatoval. Nechtěl by, aby jej kdokoli viděl tak rozrušeného.

„Syde," vydechl, když znovu vstal. Vypadal jako před pěti lety a stejně jako tehdy se snad až na oči v ničem nepodobal své vysoké, štíhlé sestře, s níž se Syd setkal pár dní zpět. Tvářil se jako vyděšené štěně, kterému bylo neskutečně ublíženo. Ale nic neříkal, jen tam stál. Mlčel. Možná se bál, netropil ale scénu, nikdy to nedělal. Snad jen ten jeden den, kdy Sydovi vrazil facku. Pak už nikdy.

„Proč se my dva vždycky potkáváme v tak mizerných situacích," vydechl mladší, snad ve snaze nějak zamaskovat všechno zděšení, což doprovázel krátký, nervózní smích. Nevěděl, co od Syda očekávat, bál se. Ale útočit nechtěl. Snad si přece jen všiml váhání skrytého v Sydových pohybech. Toho, jak moc se jeho tyran změnil. Anebo nikdy nebyl takový bojovník jako Jitka. Možná proto jím Syd tehdy tak pohrdal.

„Prosím, nech mě být."

Ten pocit jako by byl spíš ve vzduchu než v Sydovi samotném. Cosi se mu začínalo obmotávat kolem krku, schopnost dýchat zdála se najednou tak vzácná. Mates se ho nikdy neptal, jestli ho to všechno bavilo, nikdy ho nezačal nenávidět. A možná by bylo lepší, kdyby začal. Protože on, na rozdíl od valné většiny ostatních, Syda skutečně pochopil, a teprve potom odsoudil.

„Jsi v pořádku?" slyšel ještě. Tvářil se stále stejně, tenhle kluk jej ale nikdy nenechával být. Nikdy se nevzdal snahy pomoct mu. Byl svým způsobem nepoučitelný. I to bylo pro Syda ranou pod pás.

„Potřebuješ pomoct? Taky jsem začínal a taky jsem padal," řekl nakonec, hlas stejně klidný jako vždy, jako by ani neslyšel, co jeho společník říkal předtím, a ten na něj zpočátku jen vykulil vyděšené oči. Neodporoval. Přikývl. A nechal Syda ukázat mu, co má dělat, pomoct si nahoru na prkno, poslouchal, co černovlásek říká. A čas ubíhal, leč svázán v té zvláštní atmosféře, která jako by se vylepšovala, a přesto zůstávala kdesi hluboko pod zemí, odkud ji už nikdy nešlo vytáhnout.

Nakonec se rozhodli trénink ukončit a mladší z dvojice seskočil zpět do vody, pohled přemisťuje na Syda – možná tedy spíš kousek za něj, na monstrum, které v něm dřímalo. Mates na rozdíl od jiných věděl, co Syda tehdy donutilo mu tak ubližovat. A viděl na něm, že ho to skutečně mrzí, mohl si to přečíst v jeho očích, přestože měl Syd dojem, že jsou stejně nečitelné jako vždy. Vždycky byl empatický, možná až moc. Tak snadno stáhnutelný pod hladinu. A jeho vlastní oči jako by tiše odpovídaly ono proklaté já vím, které i cítil. Už nemohli zvrátit, co se stalo a co to provázelo. Co následovalo. Syda to mrzelo. A Matěj to přijímal.

Natáhl se, aby nižšímu položil jednu z dlaní na rameno, a přestože mu v očích stále hrál strach, neznatelně se na svého společníka usmál. Nebylo to odpuštění. To by bylo příliš silné slovo. Ale byl to jistým způsobem krok vpřed. To neznamenalo, že s tím šlo někam dojít, oni dva byli až moc poznamenaní vlastní minulostí. Bylo to spíš symbolické. Měli za sebou svá traumata. A byl čas začít od tohohle odcházet. Možná. Pokud k tomu měli dost síly.

Slunce se pomalu sklánělo k západu, když se David odtrhl od učení a zadíval se na vodní hladinu. V pravidelných intervalech neustále koutkem oka Syda kontroloval, aniž by si to vůbec uvědomil. Nyní viděl, že se baví s podobně starým klukem, kterému nejspíš pomáhal udržet plachtu nad vodou.

Fajn. Kdyby se cokoliv stalo a Syd najednou opět omdlel, nebyl tam sám. David tedy mohl odejít, aby jim připravil něco na večeři. Sám už byl hladový, a to celý den jen seděl a nevydal jedinou kalorii.

Zadíval se do lednice a zašklebil se na plechovku s rajčaty, kterou koupil Syd.

Tohle ne, chlapečku, pravou italskou salsu musíš udělat z rajčat čerstvých… Uvidíš zítra, jak se budeš olizovat…

Uvědomil si, že by si měl na internetu najít recept a nastudovat si ho, ať ze sebe neudělá hlupáka. Přece jen už to byl nějaký ten pátek, co tohle vařil.

Ale na večeři musel vymyslet něco rychlého a jednoduchého. Zásobu baget odsunul stranou a uviděl špekáčky. Úplně na ně zapomněl. Dovezla je ještě Johana a tenkrát si je ani nestihli opéct. Dneska byl ten správný čas jich využít. U ohně seděli jen mladí, kteří se na něj kupodivu nedívali jako na monstrum, a dokonce ho sem tam i pozdravili. A s údivem musel konstatovat, že pro jednoho z chlapců byl nejspíš zajímavým objektem. Pokaždé, když okolo něj prošel, svlékal ho mladíček očima, a to, že se míjeli až překvapivě často, mu jeho domněnku jen potvrzovalo. Moc to nechápal, usoudil by, že ten kluk měl sotva šestnáct, proto respektoval ten fakt, že je pro něj jen něco jako platonická láska. Až do tohoto léta byl přesvědčený, že taková mláďata nemohou nic vidět na zralých mužích okolo třicítky, ale po nátlaku Syda už se nedivil vůbec ničemu.

Nakrájel hromadu špekáčků i čerstvý chléb, nezapomněl hořčici a pro jistotu i kečup, kdyby náhodou Syd neměl ostré rád, a ležérně vplul mezi omladinu.

„Nazdar mládeži, mohl bych si u vašeho krbu udělat večeři?" zeptal se s oslnivým úsměvem, který věnoval převážně děvčatům. Mladíka si nevšímal, nechtěl mu dávat jakékoli naděje, ale všiml si, že i některým z mladičkých děvčat málem utekla slina. Věděl o sobě, že je pohledný a že svaly, které rozhodně v takovémto horku neschovával pod košilí, se většině líbí. Opálený a s rošťáckým rozcuchem rozhodně nevypadal na své tři křížky. Jen jeho neoholená tvář ho dělala starším, nicméně odmítal se každý den holit jen proto, aby vypadal jako neukojený puberťák.

Udělali mu místo a dál pokračovali v rozhovoru, který přerušili. Ten se v jednu chvíli stočil ke škole. David pochopil, že jsou z jedné třídy a všichni po prázdninách nastupují na střední. Zjistil také, že jsou z Prahy.

Moc je neposlouchal, jen sem tam odpověděl na nějakou jejich otázku, ale jinak se věnoval civění do plamenů a pozvolnému opékání špekáčků. Jednou za čas očima zabloudil k cestičce linoucí se od pláže, jestli neuvidí Syda přicházet.

„Martine, a kam ses vlastně dostal ty, když ti nevyšel ten gympl?" zeptala se jedna z holek drobného blonďáčka, který stále visel pohledem na Davidovi. Teď se ale obrátil na slečnu a nadšeně odpověděl: „Na Křižíkovu průmku. Jsem nakonec rád, že jsem se tam…"

Dál už David neslyšel. Zaskočil mu chleba, který hltal, aby zahnal ten největší hlad, a rozkašlal se. Holka sedící vedle něj mu podala vodu, a když viděla, že nepomohla, začala ho mlátit po zádech.

„Díky," vysoukal ze sebe přiškrceným hlasem, sotva popadl dech. „Pohlídala bys mi to, musím zajít pro kamaráda na pláž sdělit mu, že už bude hotová večeře."

„Jo, jasný, není problém," přebrala od něj dívka vidlici a nechala ho projít.

Tak tohle je v prdeli…

David na to neměl jiných slov. Jak bylo možné, že kolem něj vznikalo tolik náhod? Praha má milion tři sta tisíc obyvatel, celý národ pak přes deset milionů… O on musel na jednom malém plácku potkat nejen svého nynějšího studenta, ale i toho budoucího. A že by na něj ten klučina za měsíc zapomněl, s tím rozhodně nepočítal. Tušil, že měl spočítané všechny Davidovy pihy, kterými mu sluníčko ozdobilo tvář. A se Sydovým přístupem, který se rozhodně nevyhýbal intimnostem na veřejnosti…

Tohle musí skončit. Ten kluk si nejspíš ještě ničeho nevšiml, a tak to také musí zůstat. Zvlášť, když by ho mohl potopit jen ze žárlivosti. Ne, nechtěl ani domýšlet, jaké scénáře by mohly vzniknout.

U pláže se zastavil a hledal Syda. Stál nedaleko se dvěma chlapci. Bavil se s tím klukem, kterého učil plachtit, a toho menšího identifikoval jako Nikolu.

Davidovi se docela ulevilo, že se s Nikem usmířili a nejspíš si všechno vysvětlili.

„Ahoj kluci," oslovil je, protože si ani jeden z nich nevšiml, že se k nim přiblížil. „Syde, večeře je na podtácku, dneska specialita Johaniny kuchyně s mým úžasným kuchařským umem. A protože jich Johana koupila nejmíň patnáct kilo, mohli by s námi povečeřet i kluci, jestli chtějí."

„My už budeme muset asi domů…," řekl zklamaně Nikola.

„Pokud chcete zůstat přes noc, zavolám tvému tátovi. U nás u ohně sedí partička mladých a myslím, že se chystají nocovat pod širákem, spacáky navíc máme…"

Kluci byli nadšení a Syd se zdál také docela spokojený, i když David stále ještě nedokázal všechny jeho kamenné a nečitelné pohledy rozklíčovat. Bylo zajímavé, kolik jich dokázal na své tváři promítnout, a téměř všechny byly totálně neprůhledné.

Po Davidově telefonátu, kterým Milana ujistil, že se jeho hoši neutopí, neopijí, nenechá je kouřit ani jim nikdo nenabídne žádné drogy, a že půjdou spát nejpozději o půlnoci, se pomalu přesouvali k chatám.

„Kluci," oslovil mladíky, kteří se nemínili od černovláska hnout ani na krok „já bych si potřeboval se Sydem promluvit o samotě, běžte napřed, my vás doběhneme."

Když se oba brunetci od nich vzdálili natolik, aby si byl David jistý, že je neuslyší, začal tlumeně vykládat.

„Syde, u ohně sedí kluk, který po prázdninách nastupuje k nám do prváku, žádám tě a prosím, neměj na mě žádné narážky a vyvaruj se všech intimností," řekl naléhavě a bylo mu jedno, jak se na to Syd zatváří. Vědomě také zatajil, že ten kluk na něm visí pohledem. Bylo to však jedno, David nebyl tak naivní, aby si myslel, že by si toho Syd nevšiml. Doufal však, že se bude spíš věnovat svým dvěma přátelům, než že by se socializoval s ostatními. Bylo by nejlepší od ohně odejít, ale to by působilo dost zvláštně. Snad to Syd pochopil a zřekne se všech projevů náklonnosti.

Ten se pouze neznatelně pousmál, snad na důkaz tiché podpory – už se k tomuto tématu vyjádřil kdysi na pláži, což si David bezpochyby nepamatoval, a snad i později na jejich procházce k jezeru.

Nechceš se nikde prezentovat jako gay, protože ti to za to prostě nestojí. Tečka. Odcházíš s tím od obecných principů, rozhodl ses zavřít, protože víš, že venku je to stupidní. Bylo to to jediný, co tě zachránilo před smrtí. Nepřijde ti blbý se od tý doby kontinuálně snažit vrátit do starých kolejí? Rozhodl ses se neprezentovat, tak to nedělej. Až to budeš chtít udělat, uděláš to. To je kouzlo odpojení od stáda.

Snažil se mu tehdy pomoct, svým vlastním způsobem. Možná by to tak nenazval, pravda to ale byla a on celou tuhle zvláštní snahu chránit se před společností jistým způsobem chápal, protože si podobným stádiem sám prošel. Věděl, jak je všechno náročné, ale zpět do svého starého já se vrátit nechtěl. Ne že by nemohl. Nechtěl, byť jej do toho společnost nutila. Tohle bylo Davidovo rozhodnutí. A on ho respektoval.

Ne že by se ho hodlal vzdát, o tom nepadlo jediné slovo.

Nemuseli to nijak dál rozebírat, Syd to neměl zapotřebí a David by se stejně nedozvěděl nic nového, kráčeli tedy k ohništi, kde se usadili Syd mezi Matese a Nikolu, kteří mu udělali místo, a David vedle jakéhosi puberťáka. A kdyby měl být úplně upřímný, trvalo to asi tři sekundy, než se ten puberťák začal velmi zapáleně drápat na Sydovy nervy. Bylo jen štěstí, že vedle seděli oba hnědovlasí sourozenci, kteří jej nutili věnovat jim pozornost. Jistě, neměl zapotřebí se jimi nechat jakkoli omezovat. Rád by toho dementa zanalyzoval, podrobil pár otázkám, tušil ale, že by tím oba chlapce po svých bocích vyděsil. Stále se na něj dívali s příměsí nedůvěry, snad připravení kdykoli se zvednout a utéct. Vlastně ho fascinovalo, že si ho usadili mezi sebe, neměl ale zapotřebí jakkoli se bránit. Vlastním způsobem mu v jejich přítomnosti nebylo úplně zle.

A stejně, všichni ti noví lidé, na něž Syd plýtval svou sociální baterkou, rozhodně nepomáhali. Byli hluční, otravní, naprosto pitomí a jeden konkrétní, jak se zdálo, neměl nejmenší tušení, kam s rukama. Když na Davida dost okatě sáhl, co tak počítal, po dvacáté šesté, uvědomil si Syd, že bylo jedině dobře, že to veskrze neřešil. Jinak by to s tím dementem nedopadlo dobře. Pochyboval, že by měl ten kluk v hlavě víc než bzučící mouchu, nebyl hoden šachové partie, a co tak černovlásek odhadoval, co do kapacity by patrně nebyl šikovným soupeřem ani do Člověče, nezlob se.

Vnímal, že se i Mates s Nikolou začínají bavit s lidmi kolem, nerozpakoval se tedy vytáhnout telefon. Ne že by mu to jindy vadilo, celá společnost kolem mu byla naprosto ukradená. A všichni nováčci si toho začínali všímat, za každou cenu se snažíce vyhnout jeho pohledu. Jen stěží se držel, aby se na oba sourozence kolem sebe díval veskrze přijatelně. Snad pro to měl své důvody, snad jen nebyl parchant. Nezáleželo na tom.

Potřeboval by zavolat Johaně. Bylo to poprvé za ty dva dny, kdy mu dívka opět přišla na mysl. Stále se s jakýmkoli svěřováním, alespoň co se čehokoli podstatnějšího týkalo, cítil tak nějak zvláštně. To, že to všechno řekla Davidovi, byla jistým způsobem zrada, byť míněná sebelíp. Ne že by se na ni zlobil, to on neměl zapotřebí. Vlastně byli s dívkou úplně v pořádku. A stejně by ji nyní vidět nechtěl, protože podvědomě tušil, že by se stále cítil tak nějak divně. Potřebovali pauzu dost dlouhou na to, aby ten zvláštní pocit odplul. Ale pár slov by ze sebe dostal rád, byť by si to takhle nikdy neřekl. Bohužel, na telefonát neměl dost soukromí. A tak se uchýlil k něčemu, co ještě nikdy neudělal. Napsal jí. Lépe – vyfotil jí snad největšího dementa, kterého za poslední týden potkal, s hlavou nebezpečně blízko Davidově hrudi, zatímco se pro něco rádoby natahoval.

„Ty máš holku?" zeptal se jej Mates, když si všiml dívčího jména nad chatem. Nechtěl mu koukat do mobilu, oči mu tam sjely samy, a byl zvědavý. To byla veskrze stupidní vlastnost. A Syd to neměl zapotřebí jakkoli komentovat. Matesovi ne.

Celé osazenstvo na moment ztichlo. Bylo to snad poprvé za večer, co se na Syda někdo odvážil promluvit, jelikož Davida zaměstnával Debil s velkým D a ostatní cítili poměrně nepříjemnou auru, kterou pouštěl na všechny krom sourozenců po svých stranách.

„Koho myslíš?"

„Tu slečnu, co ti píše, ať se držíš," podotkl, a na moment pak zbledl, když si uvědomil, co tím prozradil. Stále se Syda tak trochu bál, netušil, co řekne, když zjistí, že si tu zprávu přečetl, mohl si ale všimnout klidné tváře a jemných očí, které na něj černovlásek upřel, a všechen strach jako by se opět vrátil kamsi stranou.

Sydovy oči přejely po celém osazenstvu, na onom Dementovi ale zůstaly přece jen o něco déle než na jiných. Neznatelně. Ale zůstaly.

„Tu ne."

„Jinou ano?" Zdálo se to jako úplně běžná konverzace, Syd ale věděl, jak funguje stádo – zejména pak stupidní stádo. Nepřekvapovalo ho, že mu všichni takřka visí na rtech. Byli to pitomci. A zvyklý byl jenom na jednoho. To se zdálo naprosto vražedné.

„Ne úplně. Je to spíš potenciální holka. Náš vztah hodně závisí na tom, jestli jí zabiju tajnýho ctitele," odtušil ledově, v hlase naprosto zřetelnou ironii, která donutila Matěje nepříjemně se napřímit. Úsměv, který mu Syd věnoval hned vzápětí, jej ale zase uvolnil, a dokonce mu ho oplatil. Tušil, co se se Sydem dělo, něco už si vyslechl od bratra, kdy vyprávěl o tom, jak na sobě jeho nový kamarád a jeho blonďatý společník leželi na pláži, neznatelně se dotýkali a bojovali za sebe. Z atmosféry, která mezi nimi byla, i Sydových pohledů už si své vyvodil.

David celou dobu cítil, že úplně nejhorší nápad byl posadit se vedle svého plavovlasého ctitele. Když na to místo ale sedal, on tam nebyl. Mladíček se na něj přilepil schválně, za účelem mu dát najevo svou náklonnost. To však ještě nevěděl spoustu věcí. V první řadě to, že se v září setkají ve škole, každý na jiné straně barikády, ale hlavně, že rozzuří harpyji, zle se na něj dívající. Nikdo nepoznal, jak Syd dokáže vnitřně běsnit, jen David to viděl. Znal ho až příliš dobře a Martin nebyl zrovna nenápadný. Atmosféra zhoustla, aspoň David ji tak cítil. Ostatní si jich moc nevšímali. Poměrně brzy pochopili, že Syd je protiva, který se s nimi vybavovat nebude.

Martin se moc nestyděl a okatě dokazoval, o co mu jde. Davida to brzy začalo obtěžovat. Pochopil, nakolik byl naivní, když si myslel, že ten mladý kluk zůstane jen u pohledů. Možná by mu měl říct, kdo vlastně je, ať si dá zpátečku, nebo bude prvního září dost nepříjemně překvapený. Neměl na to ale kapacitu. Špekáček měl už snězený a neviděl důvod zůstávat dál s mladými, kterých si užívá za celý školní rok dost.

„Rád jsem tady s vámi pobyl, mládeži, ale myslím, že si vystačíte i sami. Jsem už starší člověk a nevydržím tak dlouho ponocovat," ušklíbl se na společnost a začal se soukat z úzké lavice.

„Počkej," chytil jej za ruku jeho mladý ctitel a podíval se na Davida svůdným pohledem, „mohl bych jít s tebou?"

Ten jen povytáhl obočí a přísně se naň zadíval.

„Myslím, že to není nejlepší nápad a to tykání bych si vyprosil," řekl mu přesně tím učitelským tónem, který už dlouho nepoužil. Většinou zabíral. Teď ale nechtěl zjišťovat, jak fungují jeho přesvědčovací schopnosti, vytrhl svou ruku z jeho chabého sevření a rychlými kroky odcházel.

Byl to moment, kdy jako by se všechna pitomost světa přece jen zdála o něco snesitelnější a ztýraný výraz, který nasadil nový vyčerpávač Sydovy sociální baterky, tomu dost pomohl. Rozhodně ho nezajímalo, kde a s kým se David rozhodne šukat, neměl to zapotřebí. Mohl být, s kým chtěl. Ale kdyby trávil moc času zrovna v přítomnosti tohohle, mohl by se vrátit do svého počátečního naprosto stupidního stádia, a to by byla škoda.

Ano, to znělo dobře. A taky nechtěl, aby kdokoli sahal na objekt jeho zájmů. Připouštěl si to tedy pouze z části – té logické, bez pocitů. Jak už měl ve zvyku.

Netrvalo dlouho a on cítil teplou dlaň, již mu Matěj položil na rameno. Otočil se na něj tedy a setkal se s jemným, chápavým, leč stále krapet nervózním úsměvem.

„Chtěl bys jít?" zeptal se. Vždy byl všímavý víc, než Syd zvládal přijmout. I nyní víc než dobře chápal, že celá společnost kolem nebyla to, s čím chtěl Syd trávit čas. A černovlásek přikývl, vydávaje se po boku dvou sourozenců do noční tmy, v níž mohl cítit, jak starší z nich neznatelně ztuhl a mladší se ho naopak úplně automaticky chytil za ruku. Bylo to už dlouho, co se Syd přestal bát monster schovaných ve tmě. Když člověk pozná to nejhorší, co může vyskočit, tak nějak mu šero přestane nahánět strach. Ale chápal Nikolu, a svým způsobem byl rád, že si jej vybral jako svého ochránce. Nepřiznal by to, snad ani Nikola sám si neuvědomil, co přesně udělal. Bylo to podvědomé, přirozené.

Nakonec to byl Matěj, kdo promluvil – nejistě, a přesto. Jako by se opravdu snažil od toho všeho, co se mezi ním a Sydem stalo, odpoutat. Snad byl stále ještě krapet naivní, snad se nedokázal zatvrdit tak jako černovlásek. Ale snažil se, evidentně. Bylo to vlastně zvláštní.

„Byli byste spolu skvělí. Chápeš, ty a tvoje potenciální holka," podotkl tiše, tak tiše, jako by se bál, že by ho Syd slyšel, přestože toho zároveň chtěl docílit. A černovlásek jej prvně pouze přejel pohledem, netuše moc, jak v podobných situacích reagovat. Tak trochu se k Matesovi choval jako k dětem, které si neprošly vlastním peklem. Které si nezasloužily zatáhnout do něj. Možná cítil, že mu tohle chování tak nějak dlužil. Nebylo to podstatné, nevěděl o tom. A snad i proto nakonec pouze přikývl, na rtech cosi, co by šlo považovat za děkovný úsměv, a jeho společník se opět trochu víc uvolnil. Jako by všechny podobné momenty dovolovaly víc a víc se Sydovi otevřít. Ne že by se to toho večera mohlo stát naplno, to ani jeden z nich neočekával. Možná se to nemohlo stát nikdy. Ale každý krok pryč od celého toho nešťastného půlroku svým způsobem něco znamenal.

Došli až k chatě, kam Syd oba mladíky tak nějak automaticky, beze slov pozval. David seděl na posteli a četl si jakousi knihu, snad dokonce v češtině, a Syd se naprosto přirozeně posadil k němu tak, že se jejich ramena dotýkala. Matěj si přitáhl židli a Nikola se po Sydově vzoru bez ptaní usadil na postel, za což si vysloužil nervózní, snad až káravý pohled svého bratra, nezdál se ale, že by si všiml tichého napětí, ač postupně prolamovaného. Chtěl znovu poznat svého kamaráda, viděl, že se s ním baví jeho starší bratr a chtěl mu znovu zkusit věřit. Možná. A měli spoustu příkladů, které by spolu mohli probrat, ještě se mu toho večera nedostalo šance tak učinit a on se o ni nechtěl nechat připravit. Než ale stačil promluvit, otočil se Syd na svého blonďatého společníka.

„Docházela mi veškerá energie, již šlo spálit díváním se na toho pitomce, a mimo oheň byla venku zima. Myslim, že ti tu nebudeme vadit, beztak by ses tu sám nudil," nadhodil, rty na chvíli stáčeje do svého typického úsměvu, který se hned nato vytratil. Jeho společník jen neznatelně povytáhl obočí. Nebylo moc jisté, jestli to měla být omluva, nebo pošťouchnutí, snad spíš to první důsledně maskované tím druhým už před Sydem samým. A snad tím tiše žádal o pochopení a podporu, vzhledem k tomu, kdo vedle něj seděl. To by si samozřejmě nikdy nepřiznal. Byl silný. Rozhodně nepotřeboval pomoc.

„Nikolu už znáš. Tohle je Mates, jeho brácha," objasnil pak. Mluvil klidně, jako vždy, a stejně klidné měl i oči a tvář. Nechtěl, aby z něj David cokoli přečetl, přestože to byl pitomec a schopností číst v Sydovi rozhodně neoplýval…

Davidovi to v tu chvíli došlo. Tohle byl ten Mates, kterého Syd celé měsíce drtil, a ten tu teď jen tak seděl, docela uvolněný, bez náznaku, že by se snad Syda bál. Působil, pravda, trochu nervózně, ale to přičítal situaci. Přece jen, nejen ze Syda, ale i z něj bývávali lidé krapet nesví, zvlášť když spadal do jiné generace. Tomu malému Nikolovi by mohl dělat otce.

„Jsem David," pousmál se na oba mladíky, ačkoliv Nikola už ho znal. „Klidně tu zůstaňte, myslím, že si toho máte hodně co říct…" Díval se Nikolu a jeho zmačkaný sešitek, myslel však na Matese.

„Jako bych tu vůbec nebyl. Zajdu si udělat kafe, chcete někdo nějaký teplý nápoj?"

Všichni odmítli a David vyběhl do tmy. Kafe už nepotřeboval, a co se týkalo jeho povzbuzujících účinků, ty na něj rozhodně neplatily. Mohl ho před spaním vypít litry a stejně usnul jako dudek. Šel ale do kuchyňky hlavně proto, aby byl na chvíli sám. Potřeboval vstřebat, co viděl, a vlastně tak nějak sám v sobě probrat celý večer. Obloukem se vyhnul ohništi, odkud se ozýval hlasitý smích a cinkání lahví.

Pozvedl obočí. Probudil se v něm pedagogický pud, a kdyby tam neseděl zarputilý blondýn, šel by je seřvat. Ty děti sotva vyplivla základka a už si ničily mozkové buňky chlastem. Potom se nedivil, že v lavicích sedí samí tupci. Mávnul však nad tím rukou. Tohle by si měli pohlídat rodiče.

V prvé řadě by tomu malému klukovi měl říct pravdu, nemínil se setkat s jeho pohledem při první hodině češtiny, kdy by se mu tam rozbrečel nebo utekl. Měl by být připravený. To by David ještě do konce pobytu mohl zvládnout.

Seděl nad kouřícím hrnečkem a cítil jistou spokojenost. Byl rád, že se Syd snaží všechno napravit. Možná se Matesovi přímo neomluvil, ale snažil se mu dokázat, že není takový parchant, jakým se zdál být před léty. Vytušil z chlapcova pohledu, že i po těch dlouhých rocích je to pro něj osvobození. A nejspíš i pro Syda. Cenil si této jeho snahy a poprvé v životě si uvědomil, že si Syda opravdu váží. Ne každý by tohle dokázal. Bylo to už dlouho, mohl to nechat spát, přesto to neudělal. Konečně mu něčím prokázal, že je opravdu dospělý. David byl spokojen. A byl na něj hrdý.

Zvedl se, umyl hrneček a pomalu se šoural zpátky ke své chatě. Začínal být unavený a chtělo se mu spát. Klukům půjčí deky a spacáky a pošle je hledět na hvězdy. Všechny tři…

I černovlásek už v ty hodiny pomalu začínal být unavený. Nebylo to tedy tolik denní dobou jako všemi událostmi posledních minut, vyčerpal jej i incident u ohniště. I na schovávání emocí před ním samým padla slušná část energie a mimo jiné ho taky krapet vyčerpávali Mates s Nikolou a opatrnost, s níž se k nim snažil přistupovat patrně spíš automaticky a přirozeně, než že by to plánoval. Což byl taky důvod, proč to nešlo nijak regulovat a unavovalo ho to. Ne vyloženě špatným způsobem. Jen potřeboval spát.

Po chvíli přišel i David, který oběma sourozencům vytáhl spacáky, jeden další podal Sydovi. Jistěže ten neměl v plánu opouštět svého těžce vybojovaného pitomce, hodlal se patřičně ohradit, ani ale nemusel. Tuhle roli už zastal o hlavu vyšší a o rok mladší brunet, jehož tváře u toho neznatelně zrůžověly.

„Jen tu zůstaň, myslím, že oceníte trochu soukromí," nadhodil tiše, jako by měl strach, co ta slova způsobí. Vždy byl tak nějak stydlivý a nervozita, již cítil kvůli Sydovi samotnému, tomu taky moc nepřidávala. Černovlásek mu ale pouze věnoval jeden ze svých úsměvů, celkem typických, a tím chlapce uklidnil. Poznal, že Syd pochopil. A že byl s tímhle návrhem dost spokojen.

„Proč? Oni chtějí počítat beze mě," ozval se Nikola naprosto zrazeným tónem, nemaje tušení, o čem přesně se oba starší mladíci bez zbytečných slov domluvili. Jeho bratr stydlivě pokrčil rameny.

„To by tě nebavilo, matiku řešit nebudou. Bude to spíš… jazykové," vybruslil z otázky elegantně, a Syd sám si neodpustil úšklebek, když slyšel, jak Davidovi kousek za ním cosi zaskočilo – možná vzduch, možná vlastní sliny. Nebylo to podstatné. Tušil, že vyhrál, a byl nanejvýš spokojen. Věnoval Matesovi děkovný úsměv a popadl Nikolův spacák, nechávaje Davida na moment samotného. Tušil, že si jeho potenciální Růženka potřebuje urovnat myšlenky. Beztak by s ní nyní nebyla moc řeč.

Pomohl oběma chlapcům nachystat ležení, krátce s Nikolou prodiskutoval jeden z matematických problémů, který chlapec nedávno našel a od Syda nevyžadoval nijak moc času. S oběma se rozloučil, rty stočené v drobný úsměv, který mu oba oplatili. Snad sám sobě tvrdil, že jej vytvořil za nějakým logickým důvodem, snad protože potřeboval, aby se ho přestali bát. Nic víc. To, že mu na rtech zůstal po celé dlouhé cestě temnou loukou, pak byla druhá věc, již už si ale nepřipouštěl. Bylo mu tak nějak hezky.

Věděl, že už nezbývá více než padesát metrů chůze, před sebou viděl jedno z otevřených oken Davidovou lampičkou osvětlené chaloupky. Nestihl tam ale dojít. A už v momentě, kdy se jeho oči setkaly s dalšími, odrážejícími všechno Sydovo opovržení a pokřivenou ironii, uvědomil si, jak rád by tam v ten moment nestál. Nevadilo mu setkání samotné, rozhodně ho ale neměl zapotřebí.

Mladík před ním byl onen Debil s velkým D, který se celý večer plazil po jeho Růžence. Bylo dobře, že to Sydovi de facto nevadilo. Jinak by měl tendenci poslat ho do pekel. Ještěže byla podobně stupidní hra dalece pod jeho úrovní, a on tak pouze nasadil ledový, pohrdavý pohled a neznatelně pozvedl obočí.

„Hledal jsem tě," vydechl Martin. Sydovy oči mu skutečně nebyly nijak příjemné. Když byli úplně sami v černočerné tmě, měl dojem, že se na něj nízký černovlásek chystá skočit a rozpárat ho zaživa. Šel z něj strach. Byl to prcek, nemohl být vyloženě silný, cosi na něm ale vypovídalo o šílenství, a i kdyby byl nejslabší ze slabých, mohl by způsobit značnou škodu. A Martin se neuměl prát.

„Já… no, jsem tu v kempu snad od doby, co jste přijeli, a vím, že jsi se s tím chlapem hodně stýkal, asi se znáte a jste nějak příbuzní, předpokládám. Ale to je jedno, prostě, slyšel jsem o tom coming outu, hodně jsem toho viděl… Myslel jsem, že bys mi mohl nějak pomoct, nějak mě k němu dostat, třeba. Jsme stejně starý, musíme si pomáhat," nadhodil a podrbal se na zátylku. Byl ze Syda sakra nervózní.

Sydovi se zdál naprosto pitomý. Ve všech ohledech. Ne nebezpečný, ba naopak. Neměl zapotřebí se s tím klukem jakkoli dál vybavovat, věděl ale, že kdyby něco neřekl, on by se vrhl na Davida. Toho mu vydat nehodlal. Blonďák už byl jeho. Tečka.

„Proč přesně máš ze mě dojem, že ti chci pomoct uhnat ho?" zeptal se ledově, hlas podbarvený sarkasmem, který jeho společník evidentně nepostřehl tak, jak by měl. Jak bylo vidno, přestože se Syda bál, pokračovat chtěl.

„Prosím, dám ti za to chlast. Takový pití jsi ještě neochutnal, do osmnácti by ti ho neprodali a já ti ho můžu zařídit," snažil se dál a očima těkal všude, jen ne podívat se do Sydovy tváře.

„Na rozdíl od tebe mám občanku, se kterou si to můžu koupit legálně," odvětil Syd nevzrušeně. Čekal, co dál z toho pitomce vypadne – a jak se zdálo, i on hodlal měnit taktiku.

„Skutečně? Ty už jsi na střední?"

Překvapení v jeho hlase dalo Sydovi čas na chvíli přemýšlet – a tehdy ho to napadlo. Potřeboval se jej zbavit a byl si jist, že tohle je ta nejlepší možná cesta. Neměl problém zahrát tomuhle dementovi krátké divadlo, rozhodně by se nestyděl mu trochu zalhat. Naprosto jím opovrhoval, nic horšího od něj Martin sklidit nemohl. A ani si to neuvědomoval.

„Křižíkova průmyslovka, budeš tam chodit taky," odtušil, přestože by to v tu chvíli ještě vědět neměl. Byl si moc dobře vědom toho, že to mladík nezavnímal. Pouze vykulil oči šokem, snad i zděšením, že Syda bude dennodenně potkávat na chodbách, pokud bude mít smůlu.

„Opravdu? Teda, hodně jsem o tom slyšel, o všech profesorech, studentech, osnovách… Prý je tam strašně těžká a naprosto nesmyslná matika," vydechl, patrně ve snaze dostat se Sydovi blíž. Tímhle tahem se mu to skutečně moc nepovedlo.

„Uškvařej tě zaživa. Ale horší jsou jazyky. Ta barabizna má snad jen jednoho češtináře, minimálně pro první dva ročníky. Slyšels někdy jméno Richter?" zkusil, a když viděl, jak chlapec zbledl, uvědomil si, že na lepší možné cestě ani nemohl být. Byl se sebou maximálně spokojený.

„Slyšel, tenhle rok ho měla kamarádka v prváku. Ale nemůže to být tak zlý, když mi jazyky nedělají problém, ne? Nemůže si na mě zasednout, když jsem mu nic neprovedl," odhadoval a Syd naklonil hlavu na stranu, přeměřuje si jej ledovým pohledem. Vlastně to byl chudák. Přežívat tak dlouho bez tak podstatného orgánu, jakým byl mozek, muselo stát spoustu úsilí.

„To si říká každej. Byl jsem na tom stejně jako ty, taky plnej naprosto stupidních ideálů. Ale ty už si žádný představy dělat nemusíš, už jsi ho potkal. Asi ses svého objektu zájmů nezeptal na jméno, hádám. Ve škole po tobě bude chtít oslovení ‚pane Richtere‘, tak si to zapamatuj," odtušil. Viděl, jak Martin nepřirozeně zbledl zděšením.

„Děláš si srandu, že jo?"

„Myslíš?" Nespouštěl z mladíka oči, snaže se působit ještě děsivěji a navodit dojem, že by skutečně nikdy nebyl schopen něčeho tak stupidního jako žertování. To kluk pochopil dost rychle.

„Co mám dělat?"

„Snaž se působit nenápadně, moc na něj nemluv, pokud se nezeptá. Hlavně nenavozovat oční kontakt," odtušil napůl ironicky, jelikož jej podobné divadlo vlastním způsobem vytáčelo, jeho společník se ale nezdál, že by si všiml.

„Jednou jsem udělal tu chybu, že jsem se ho snažil sbalit. Bylo to tři roky zpátky. Teď to vypadá, že budu už podruhý opakovat druhák, kvůli němu. Proč myslíš, že bych jinak ve skoro devatenácti pořád trčel v týhle třídě," podotkl. Mohl vidět, že mu Martin sežral každé slovo, které řekl.

„Tenhle měsíc mě na ten reparát doučuje. Vydupala mi to máma. Do tohohle se dostat nechceš."

Na chvíli se odmlčel.

„Kdybys o to ale hodně stál, možná bych se moh' zkusit nějak přimluvit. Už si to u něj stejně nevylepším, předpokládám, že se za dva roky potkáme." Jako na povel se Martinovy oči rozzářily. Byl to neskutečně naivní člověk.

„Pokusíš se to nějak vzít na sebe? Tobě už se nemůže nic stát, hůř na tom být nemůžeš, a mohl bys mě zachránit… Můžu ti za to něco koupit," zkusil. Syd po krátké rozvaze přikývl.

„Asi ani nemusíš, ve tvým věku jsem taky potřeboval někoho, kdo by mi takhle pomohl." Možná se měl snažit, aby nezněl tak sarkasticky, moc si ale neuměl pomoct. „Už jdi, ať nás spolu nevidí."

Bože. Tohle ho stálo další slušný podíl jeho mozkových buněk, kterých už teď litoval. Na to, jakému pitomci to zase čelil…

***

Sotva Syd dosedl na židli, David se k němu přitočil s pobaveným úsměvem.

„Nemyslíš, že jsi to trochu přehnal? Teď se na mě první ročníky budou dívat jako na monstrum. Udělal jsi ze mě netvora, tak ti pěkně děkuji. To, že se na mě dívají jako na buzeranta, s tím nic nenadělám, ale pro půlku kempu jsem už i kriminálník, a teď naprosto nesnesitelný učitel, na kterého se student nesmí ani podívat. Trochu úcty neškodí, ale pokud se celá třída bude klepat strachy, asi je toho moc nenaučím. A taky si myslím, že tohle jsem si měl vyřídit sám. Ty ses ale nutně potřeboval zbavit konkurence, co? Víš o tom, že nesnáším majetnictví, tak se snaž do té škatulky nespadnout. On byl dost otravný, to přiznávám, ale zdaleka ne tak jako ty.

Jo, a když už jsme u toho oslovování, trošku ses sekl, já trvám na oslovení pane profesore Richtere, a to budu vyžadovat i po tobě. Tohle naše bratříčkování a tykání skončí dnem, kdy přiskotačíš na svůj reparát. Ale jinak díky, aspoň jsem mu to nemusel vysvětlovat sám. Taky se z toho mohl složit a první pomoc z nás dvou lépe ovládáš ty. Ačkoliv nepochybuji o tom, že bys ho nechal umřít. Chudák kluk. A rád bych tě upozornil, že už na něj nepromluvíš, žádné výhružky a už vůbec nic takového, co by zavánělo šikanou. Roztrhl bych tě jako hada, to si snad uvědomuješ! Ani teď a ať tě to ani nenapadne ve škole! I kdyby se otrkal a něco později zkoušel. Což pochybuji, ale nemohu to ani vyloučit. Tyto věci si budu vyřizovat sám, jasné?"

Když viděl výraz v Sydově tváři, opět měl dojem, že mu jeho slova jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. David jeho majetnictví cítil jen velmi jemně, ale přesto už varovná kontrolka jednou za čas zasvítila. Rozhodl se ji ale ignorovat. Pokud mezi nimi k něčemu dojde, bude to jen do konce prázdnin. Už byl smířený s tím, že ho jednou Sydovy kecy vyprovokují natolik, že bude mít tu čest navštívit jeho sladký anál. Jen doufal, že Syd už dávno pochopil, že David bude ten, který bude panovat nahoře.

„Předpokládám, že se nenecháš vyhodit za svými přáteli nebo dokonce za milovanými rodiči, kteří tě už neviděli nejmíň dva dny a jistě tě postrádají. Nebude se jim stýskat? No nic, oni to asi nějak přežijí, tuším. Ale zajdi si do sprchy, nechci v posteli špínu."

Syd rozhodně nebyl hloupý, a netrvalo mu nijak dlouho pochopit, co mu blonďák právě řekl. Počítal s jeho přítomností ve své posteli. Tohle byl skutečný krok kupředu, skutečný postup, a on nemohl jinak než roztáhnout rty do svého typického úšklebku, krapet vítězného, krapet sebevědomého – sám se sebou byl spokojen nanejvýš. Jak se zdálo, jeho cíl byl blíž, než si myslel.

„Oceňuji tvůj strach o mou osobu, ale nemusíš se bát, já bych na něj nepromluvil ani teď. Hledal mě sám. Předpokládal jsem, že jsi nechtěl, abych mu radil, jak tě uhnat – to jen, kdybys tenhle začátek neslyšel. Byl to pitomec, sám za sebe doufám, že už ho nepotkám a on už mě taky potkat nechce," podotkl a na chvíli u toho zvážněl. Nerad vysvětloval jakékoli své tahy, bylo to zvláštně nekomfortní. Nechtěl se před ním obhajovat. Myslel si o něm David, že by byl schopen ublížit někomu dalšímu? Jistěže se to Syda nijak nedotklo, byl silný, schopný a všechny podobně stupidní emoce postrádal. Bylo mu úplně jedno, co si o něm David myslí.

A stejně, po tom, co Davidovi den předtím pověděl, rozhodně neočekával, že by se k němu choval nějak speciálně, podvědomě ale doufal, že ho blonďák pochopí. Možná jej podobná osočení přece jen trochu mrzela. Vlastním způsobem nesnášel snahu suplovat mu matku a říkat mu, co má a nemá dělat. Nikdy by si na to nestěžoval. Ani to neměl zapotřebí. Ale nebylo to příjemné. Bylo dobře, že o tom vlastně nevěděl.

Na malý moment se tohle všechno přece jen promítlo do jeho tváře, hned vzápětí se ale vrátil ke své běžné masce a provokativnímu úsměvu. Byla ta nejsnazší obrana, pro něj naprosto přirozená. David nebyl zase tak složitý člověk, a on podvědomě tak nějak věděl, že všemi rýpanci velmi účinně přesměruje jeho pozornost z toho, co skutečně cítí. Lidi byli občas tak snadno ovladatelní.

„Špínu beru na vědomí, pane profesore Richtere," podotkl se značnou ironií a pobavením. Přišlo mu to naprosto stupidní, jistým způsobem komické.

„Nutno vás upozornit, že nejste dobrý taktik. Vzhledem k tomu, že jste si ještě ráno stěžoval, že s vámi trávím volný čas, a nyní mi přiznáváte, že jste mi dělal společnost v obou případech, kdy jste to volno měl… Ale mně to nevadí, svým způsobem je to roztomilé," nadhodil, povytáhl obočí a zašklebil se ještě víc, než si posbíral pyžamo – tedy čisté trenky a Davidovo tričko – a zmizel v koupelně. Potřeboval být chvíli sám. Přece jen jeho povahu občas nesl dost těžce. Byl to pitomec na všech frontách. Některé Syd objevoval až nyní.

David chtěl ještě něco podotknout, Syd mu opět svými kecy zvedl tlak. Proč ten kluk nemůže aspoň jednou za čas sklapnout?

Proč já se vůbec zahazuju s puberťákem, kterých mám deset měsíců plné třídy?

Zjistil, že je unavený víc, než si myslel. Unavený a naštvaný. Od které doby byl tak nervózní z páru blbých provokací? Ne, to nebylo Sydovými slovy, to pramenilo z jeho snahy si ho podmanit… A jak všechny tyto přešlapy vycházely na povrch, tak David zjišťoval, že ho opravdu hodně rozčilují. A nejspíš tímto dnešním rýpnutím do jeho budoucího studenta pohár přetekl.

V tu chvíli vyšel Syd ze sprchy. Davida ani nepřekvapilo, že měl na sobě jeho triko. Když uviděl jeho provokativní úsměv, zjistil, že už je na něj alergický. A ten v něm taky spustil samonasírací program, který mu kázal vyčíst všechno, co ho na Sydovi vytáčelo.

„Poslouchej, Syde, pokud ti tak vadí, že nejsem ten správný taktik do tvých her, můžeš jít, já tě ve své posteli nepotřebuju. Tenkrát, jak jsi utřel ty dva homofobní idioty tou bizarní historkou o kriminále, jsi šel ty za mnou. A to jen můžeš být rád, že jsem se neotočil a nešel jim rozbít hubu. A víš, proč jsem to neudělal? Protože respektuji tvé přání. Ty nemáš rád, když se tě někdo snaží vytáhnout ze sraček. Jenže to nemám rád ani já! Jsem dospělý, svéprávný, dokážu si zajít sám k doktorovi, říct si o léky a dokážu usadit jednoho malého spratka, aby mě neobtěžoval. To teď nemluvím o tobě, protože ty jsi totální osina v zadku! S tebou nehne ani buldozer. Skáčeš tady okolo mě a držíš mě pod poklopem jako tu růži. Sere mě to, stejně jako to sralo tebe, už tenkrát ve škole. Vlastně celou dobu. Na jednu stranu s tebou rád trávím čas, klidně to přiznám, ale to, jak bys mě nejraději krmil a přebaloval, to mě začíná neuvěřitelně vytáčet! Vyvaruj se toho pro příště. Doba hájení po úraze už dávno skončila. A teď buď vypadni, anebo pojď spát."

Nebylo nic, co by Sydův úsměv smazalo rychleji než podobná slova. Jako na povel se vrátil ke svému běžnému ledovému, neprostupnému výrazu s neznatelně povytaženým obočím, v očích vepsaného cosi zvráceného, sarkastického. Ne přímo zlého. Netečného. Necítil na tu chvíli vůbec nic, výměnou za jakousi otupělost k bolesti. A když první vlna všech emocí – o nichž ale nevěděl – trochu přešla, opět se usmál. Byla to tak prostá obrana, ale funkční. Za žádnou cenu nechtěl, aby David přišel na jeho skutečné myšlenky. Aby přišel na to, jak hnusně se oblečení lepí do vší té bolavé krve. Zase ji cítil a spolu s ní všechny otevřené rány. Byl na to zvyklý, skoro si toho nevšiml.

Opět si přišel jako na začátku a opět si vzpomněl na dlouhé měsíce strávené na bílé nemocniční posteli. Svým vlastním krapet pokřiveným způsobem byl rád, že jej ten čas odnaučil vnímat vše, co se mu dělo.

„Máš celkem fascinující tendence myslet si, že se všechno, co dělám, točí jenom okolo tebe. To si nemusíš brát osobně, mělo a má to tak dost lidí. Zjištění, že se člověk nachází v jednom hnusným stádě a skutečně není hlavním hrdinou celý pohádky, pak musí být docela bolestivý," nadhodil s despektem vepsaným mu v hlase.

„Já nejsem superhrdina, kterýmu by záleželo jen na tvým zdraví – nechci si nechat srát na hlavu stejně jako ty. Chceš mě týhle schopnosti zbavit. Chceš mě donutit mlčet, když mám co říct, tiše se vrátit do starých kolejí a pokračovat spolu s ostatníma, protože to vyžaduje míň energie. Ale já se do tohohle vrátit nechci a ani nemůžu. Hnusí se mi všechny podobný principy, všechna snaha nevyčuhovat. Snažím se tě do toho netahat s sebou. Beru, že se ti to líbí tam, kde seš, ačkoli mi to přijde krapet debilní, ale nechávám to," řekl se zvláštní nonšalancí sobě vlastní. Nelhal. Nikdy to neměl zapotřebí. Ať už u toho doktora nebo nyní venku, v obou případech se tak nějak automaticky snažil stáhnout veškerou pozornost a potenciální nenávist na sebe, protože věděl, že David tomuhle čelit nechce.

A stejně to nebyla úplně pravda, stejně se taky, tak nějak přirozeně, snažil pomoct. Jenže to si neuvědomoval, nemohl to tedy říct…

„Nebudu ti vymlouvat tvoje další názory, myslím, že to nemám zapotřebí. Ve své podstatě si můžeš myslet, co chceš, o mně i o sobě. Půjčíš mi ten spacák, co jsi mi nabízel? Když nad tím tak přemýšlím, možná tu nepotřebuju být tak stejně, jako mě tu nepotřebuješ ty. Pochybuju, že by s tebou v následujících hodinách šlo mluvit," podotkl.

Byl to divný moment, prázdný a necitelný, a stejně tu krev, hnusnou a lepivou, vnímal. Před pěti lety byla tím posledním, co ho kdy skutečně bolelo, od té doby už mu nikdy nic neublížilo. Ale ona se vždy objevila, snad jako důkaz, že v něm ty city stále byly, jen si je nechtěl připouštět. Tohle celé on ale samozřejmě nevěděl. Začínala ho bolet hlava, rozostřovalo se mu vidění. Nepředpokládal, že by se znovu zhroutil hned v ten moment, cítil ale, že k tomu měl blízko. Opět.

Potřeboval na vzduch. Sám si pro to patrně našel nějaký logický důvod, bylo náročné všechno před Davidem schovávat, předstírat nezájem, snad až opovržení. Necítil je. Jen musel ven.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)

Komentáře  

+1 #3 Odp.: Propadák – 15. kapitolaTamanium 2023-10-07 21:27
Musel jsem si dát po přečtení pár dní na urovnání myšlenek.
Ti dva, ti není tak jednoduchý.
Syd má v sobě dost traumat a aby se jich zbavil bude třeba hodně času, asi bude potřeba trochu citlivější přístup.
S tím jejich francouzákem jsem měl stejnej problém jako oni dva.
Osobně si nemyslím, že to s tou dominancí u Syda bude tak horký. Je to spíš maska, alter ego, možná potřeba chránit se. Je to pořád zajímavější a zajímavější.
Erotický povídky jsou super, ale tohle vybočení od sexu (a jsem si jist, že ho tady ještě hodně zažijeme) dodává tomu vztahu mnohem víc.
Citovat
+1 #2 Odp.: Propadák – 15. kapitolaBamira 2023-10-07 17:56
Zajímavá hra, nebo souboj dvou dominantu. Soužití dvou dominantu může být hezké, pokud jsou schopní občas jeden druhému ustoupit. Je to pak soužití s neustálým jiskřením a oni musí neustále respektovat pomyslnou hranici osobního prostoru.
Líbí se mi to čím dál více. Děkuji!
Citovat
+2 #1 Odp.: Propadák – 15. kapitolaPhoenix 2023-10-06 13:17
Téda, tak se nám to začíná přiostřovat. "Sladký anál" mě fakt dostal 😄 Jinak se zdá, že Sydova emoční hráz začíná pomalu praskat a rozpadat se, předpokládám, že ty záchvaty teď budou častější než se ta hráz úplně protrhne, uvidíme, uvidíme 😄
Jako vždy super 👍😁
Citovat