• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace9. 11. 2023
Počet zobrazení2383×
Hodnocení4.61
Počet komentářů2

David cítil, jak mu horká tekutina stéká do oka, a v hlavě se mu zatemnělo. Než se stihl sesunout na zem, ucítil dvě drobné paže, které ho přichytily.

 

„Nehýbej se," vydechl Syd naléhavě. Spěšně rozsvítil malou lampičku na nočním stolku – a nemohl jinak než zalapat po dechu. Po polovině Davidova obličeje tekla krev, praštil se do hlavy. Do té hlavy, která byla po otřesu mozku. V krku se Sydovi takřka automaticky vytvořil knedlík, a přestože by si to nepřiznal, oči se mu naplnily zděšením.

„Pitomče," dostal ze sebe a rychle se zvedl, přešel na druhou stranu pro lékárničku. Sundal mu brýle, které překážely, a přitiskl jeden ze sterilních ubrousků Davidovi k obočí, z nějž mu nepřestávala vytékat krev. Byl mu opět tak blízko, soustředěnou tvář jen kousek od té ztýrané, poznamenané bolestí.

„Nemohl sis dávat pozor? Pitomče, pitomče, pitomče," opakoval automaticky, aniž by si to uvědomoval, ve snaze trochu si ulevit od adrenalinu a zděšení, které jej obklopily. Rána se nezdála velká ani hluboká, stále ale krvácela. David byl po otřesu mozku, tohle rozhodně nebylo v pořádku.

Po chvíli látku odtáhl, aby si ono místo prohlédl. Snad to nebylo nic vážného, stačilo to jen vyčistit. Jemně mu ranku otřel desinfekcí nasáklou gázou a zavázal šátkem, aby mu krev dál netekla do očí.

„Počkej tady," vydechl. Adrenalin odcházel, pomalu, ale přece. Spěšně se tedy přemístil do koupelny, kde namočil jednu z dalších sterilních gáz a vrátil se s ní nahoru, kde se posadil na postel vedle Davida. Byli si blízko, stejně jako toho dne, kdy si jeho milenec přivodil otřes mozku, a stejně jako tehdy mu pečlivě stíral všechnu krev, volnou ruku položenou na jeho čisté tváři, aby si jej přidržel. Oči měli jen pár centimetrů od sebe. Bylo to tak prosté, tak jemné, důvěrné. Starostlivé.

„Pitomče, to se vždycky, když se ti nevěnuju, musíš na protest praštit do hlavy?" Nebyla v tom skutečná výtka ani ironie. Jen starost. Strach. Srdce mu bušilo jako splašené.

Konečně hadřík odložil, chytil překvapeného Davida za obě tváře a stáhl si jej na svou úroveň do rychlého polibku, snad na důkaz svých slov, činů a emocí. Všechno jako by se v něm ještě urychlilo, srdce, tok krve, adrenalin se vrátil. Byla to úleva, štěstí a zas a znova starost, co jím kolovalo, snad i zbytky únavy. Všeho bylo tolik, nebylo možné to před ním zcela schovat.

„Pojď sem," opřel se o čelo postele a stáhl si Davida za sebou, aby měl hlavu na jeho hrudi. Musel mít pokrčené nohy, aby se na postel v téhle pozici vešel, pro těch pár chvil na tom ale dle Sydova skromného názoru absolutně nezáleželo. Prsty obou rukou mu zajel do vlasů, v nichž jej hladil, zabořuje do nich obličej. Ta vůně mu chyběla. Ne že by to kdy přiznal. Byly to tak automatické pohyby, tak přirozené.

„Tím, co jsem ti řekl, jsem myslel, že potřebuju chvíli na vstřebání všeho. Rozhodně jsem nechtěl, aby ses zabil ani abys mi nadobro odešel ze života. Jsi můj, můj jediný ochočený pitomec ze statisíců jiných pitomců, co mi lezou na nervy. Takhle snadno se mě rozhodně nezbavíš. Dal jsem do tebe dost času, Romeo, nevzdám se tě pro pár hnusných pohledů," zamumlal mu do zlatých pramínků a jemně jej do nich políbil. Přivinul si ho k sobě ještě o něco víc.

„Povíš mi, co se s tebou děje? I kdybych ti nemohl pomoct, chtěl bych to vědět."

David se konečně začal probírat z omámení, které mu rána do hlavy způsobila. Byl idiot, měl na sebe dávat pozor. Ale copak mohl za to, že ten půdní pokojík byl tak nízký?

Pomalu mu začínala docházet všechna slova i opatrnost, kterou mu Syd opět projevoval. Měl vyhráno, ale za jakou cenu? Tenhle kluk ho jednou opravdu přivede do hrobu.

Rozhlédl se po malé místnosti a stísněný prostor mu nadzvedl žaludek. Věděl, že zvracet nebude, ostatně nevečeřel, tak ani neměl co, ale zůstat tam nechtěl. Jediné, po čem toužil, byla velká postel a čistý vzduch, který proudil z otevřených oken jeho ložnice.

Tady bylo horko, nedýchatelno.

„Pojďme dolů, prosím," požádal ho chraplavým hlasem. Sebral ze stolu brýle a pomalu se postavil.

Syd jen přikývl, starostlivě jej držel a pomáhal mu sejít z prudkých schodů do přízemí. Jakmile ho ovanul čerstvý vzduch, bylo mu líp. V hlavě mu sice stále tepalo, ale pocit, že bude zvracet, byl pryč.

Úlevně se svalil na postel. Potřeboval by sprchu, umýt ulepené vlasy, vyměnit tričko, které bylo potřísněné krví…

Syd, jako by mu četl myšlenky, vytáhl z komody čisté a napustil skleničku vody, kterou mu přinesl spolu s práškem proti bolesti. Pak se posadil vedle něj a upřel své velké modré oči na jeho tvář. Čekal.

David tedy začal vyprávět.

„Dodnes nemám ponětí, co jsem ti vykládal o svém bratrovi tenkrát, možná se v něčem budu opakovat… Jakmile měl Věřík po maturitě, odstěhoval se z Prahy zpátky do Kostovlat. Nechápal jsem tenkrát moc proč, když mohl zůstat u rodičů, kteří by mu se vším pomohli. Naše máma sice rozhodně není matka roku, ale tak nějak chladně se o nás vždycky postarala. Nikdy mi to nepřišlo zvláštní, neznal jsem nic jiného. Ten barák mu slíbila. Slíbila, že ho na něj přepíše, když tam tedy chtěl mermomocí zůstat. Jenže dneska ráno mi brácha zavolal, že ho matka prodala. Aniž by mu dopředu něco řekla… Jen mu suše sdělila, že v září má být vyklizený. On odtamtud nechce, ale v této chvíli zkrátka není jiná možnost než sehnat za rozumnou cenu nějaký podnájem. On nepracuje, má jen invalidní důchod. Sice má přítelkyni, ale víš, jak to je. Z jednoho platu… V naší vesnici byty žádné nejsou, a tak jsme usoudili, že bude nejrozumnější, aby se vrátil do Prahy. Potřebuju sehnat byt za přijatelné peníze, v klidné lokalitě, ale zase ne někde na konci světa…, zařídit stěhováky, a máme na to necelý měsíc. Do toho všeho je bratr psychicky úplně v prdeli a já jsem tohle všechno zkrátka dneska nezvládl…"

„A proč si to nezařizuje sám? Proč všechno nechává na tobě?"

„Protože nemá tolik známých jako já. Po tom, co se stalo tenkrát, se uzavřel do sebe, a kdyby se do něj nezamilovala jeho asistentka, kterou měl, když chodil na střední, asi by byl dodnes sám. I ona zkouší něco sehnat, ale dovedeš si představit, jak je to v Praze s byty."

Syd nikdy nebyl empatik. Ne že by to neuměl, pouze to neměl zapotřebí, jelikož soucit samotný považoval za naprostou pitomost. Znatelně to souviselo s jeho tvrzením odpoutat se od stáda znamená zbavit se nutnosti dělat, že mě zajímají city ostatních, když mě ve skutečnosti nezajímají ani ty moje, což nešlo pobrat úplně zle. Bylo pro něj náročné rozumět sám sobě a fungování běžných lidí, tedy stoupenců stáda pak nespadalo mezi věci, které mu dávaly smysl. V překladu, byl v takových situacích krapet bezradný. Ovšem to kdyby mu někdo řekl, přidal by se automaticky na seznam nejúspěšnějších vrahů Sydových četných mozkových buněk. Bylo lepší tyhle teorie nepodrývat, alespoň dokud jim Syd sám věřil.

Přestože měl v ústech sucho – minimálně víc než jindy – a podvědomě mu z celé situace nebylo dvakrát dobře, nedokázal to zformovat do slov. Pouze se tedy natáhl a chytil Davida za ruku, po jejímž hřbetu mu pak snad nevědomky přejížděl palcem. Bylo to přirozené gesto, stejně jako tehdy v autě, a bezpochyby mělo svůj logický důvod. Ten pro běžného pozorovatele nebyl podstatný.

„Viděls nějaké přijatelné nabídky? Ráno jsi někomu říkal to je pozdě, hádám tedy, že potřebuješ něco narychlo, i kdyby jen dočasně, než se uvolní tohle. Co přesně hledáte? Nějaké speciální požadavky?"

On o jednom místě věděl. Na jinou stranu, ten panelák byl stavěný ještě za komunistů. Měl tak maximálně rampy pro kočárek. Pokud byl Davidův bratr například na vozíčku, moc by mu to nepomohlo.

Stiskl Davidovu dlaň o něco pevněji.

„Říkals tehdy v noci, že si bratr odnesl těžké následky. Řekneš mi jaké? Chodí? Funguje mu tělo tak, jak má?"

„Ano, co se týče pohybového ústrojí, je v pořádku, nepotřebuje bezbariérový byt, to by teprve byl problém. Ale nevidí, přišel o zrak. V Praze se vyzná, nějakou dobu tam žil, studoval, nebude pro něj problém se přizpůsobit a znovu si zvyknout. Zvládne to, je silný, jen je to teď pro něj šok. A já bych byl rád, když už taková situace nastala, aby bydlel někde poblíž mě. Nejspíš se té idey ale budu muset vzdát a vzít, co bude v nabídkách, anebo ho, tedy je oba, vzít na nějakou dobu k sobě, což si nedovedu v mém malém bytě dost dobře představit. Potřebuju se vyspat, protože vím, že dneska už rozhodně nic nevymyslím. Možná bych se měl sebrat a na pár dní jet za ním…," povzdechl si a sesunul se, aby si lehl pohodlněji. Ruka, jež držela tu jeho, příjemně hřála, a on byl za tu oporu vděčný. Nejen proto, že cítil Sydovu podporu, ač nechápal, kde se to v něm bere, ale zároveň si oddechl, že mu odpustil jeho otřesné chování. Když se zamyslel a zavzpomínal, jak moc byl vůči němu celý den necitlivý, divil se, že s ním tady Syd ještě trávil čas a poslouchal jeho nářky. Tohle všechno by dokázal jen člověk, který miluje…

Tuhle myšlenku hned zapudil, stejně jako když si vzpomněl na jeho slova – jsi můj.

Teď na toto myslet nechtěl. Syd to, jak doufal, řekl jen ze strachu o něj. Chápal ho. David byl pitomec, protože rozbít si hlavu dvakrát do měsíce dokázal opravdu jen pitomec.

Černovlásek si jej zprvu pouze přeměřil pohledem, až zakotvil na jeho očích. Neměl nejmenší tušení, kde přesně David bydlel, což se samozřejmě muselo změnit v následujícím týdnu. Teď konkrétně ale pouze odhadoval – vzhledem k tomu, že pracoval jako učitel na té jejich barabizně, patrně byl někde poblíž, tedy v centru. To se moc nehodilo. A stejně to mohl zkusit.

„Jestli hledáš něco narychlo, než najdeš nějakej pořádnej byt, nechtěl by na sídliště na Prahu 15? Je to tam klidný, s parkem, fajn lidma. Mezi sebou se znají, baví. Bydlí tam dokonce jeden další nevidomej, hned o patro výš – milý člověk, vždycky mi přišlo, že vyjde úplně s každým, což já teda nikdy moc nepochopil," nadhodil. Když si všiml, jak se na něj David překvapeně podíval, neodolal a zašklebil se svým vlastním typickým úsměvem.

„Pamatuješ na tetu Bereniku? Nechala nás spolu na té výstavě. Je to tátova ségra, mají mezi sebou asi dvacet let, takže na to moc nevypadá, ale je – a její otec, tedy děda, ji měl z celý rodiny nejradši. Umřel, když mi bylo asi pět. Ona je hodně milá a otevřená, ukecaná, na každým vidí to dobrý, což je důvod, proč se zvládne bavit i s lidma, jako byl ten tvůj dement, a taky důvod, proč má tak ráda mě. Nicméně pro tuhle povahu jí děda odkázal skoro všechno, co měl, včetně střechy nad hlavou.

Chvíli tam žila, pak si ale našla přítele a odstěhovala se k němu. Žije s ním doteď. Je dyslektička, dysgrafička, vždycky mi dost rozuměla. Neměla děti, a tak nějak si adoptovala mě. Věděla, že to s rodičema není úplně růžový, a když mi bylo patnáct, dostal jsem od ní jako dárek část toho bytu s tím, že v osmnácti bude můj celej, abych od nich mohl pryč.

Odmítl jsem to, samozřejmě. Kdyby cokoli, děda to dal jí. Je to její. O tom jsme spolu vůbec nemuseli diskutovat. Nicméně já nejsem dement a ona je tvrdohlavá, takže byt zůstává prázdnej a formálně nás obou. Řešení bylo někoho do něj nastěhovat, ale najít kohokoli vhodnýho byl totální zabiják mejch volnejch mozkovejch buněk. Ona je až moc hodná a líbil se jí úplně každej a mně úplně každej přišel jako totální idiot. Nicméně je to pěkné místo, dokonce to není úplně malý, a vzhledem k tomu, o koho jde, pochybuju, že by teta chtěla moc víc než peníze za spotřebovanou vodu, elektřinu, plyn a tak," dopověděl a zkoumavě se na blonďáka zadíval.

David se zamyslel a pak naklonil hlavu na stranu. Pokud tohle myslel vážně, měl by nejspíš po problému. Praha 15 už byla téměř vesnice, to by se mohlo Věříkovi líbit. Nebyl to rodinný dům, to mu asi nebude moct splnit, ale přesto to znělo trochu jako pohádka.

„Tohle sis teď vymyslel, abych se mohl normálně vyspat… Nebo ta rána do hlavy byla větší, než si myslím, že jo? Opravdu bys mi ten byt na pár měsíců pronajal? Než najdeme něco jiného? Já tě nemůžu a nechci obrat o možnost se od rodičů odstěhovat, kdybys to už nemohl s nimi vydržet. Ale na pár týdnů bys byl moje vysvobození. Praha 15 je sice sakra daleko ode mě, ale znám to tam trochu. Je to klidné místo, které by se Věříkovi mohlo líbit," zauvažoval, vstal z postele a začal chodit po místnosti. Bolest hlavy nevnímal, možná i ustala, jak moc se mu ulevilo. Nebyla sice ještě žádná jistota, že i Sydova teta na to přistoupí, ale podle jeho slov na ni měl vliv a nejspíš ji dokáže přemluvit. Však by to nebylo na dlouho.

Ještě chvíli se ujišťoval o tom, že slyšel správně. Když ho Syd asi posté uklidnil, že je to jasná věc, svalil se do peřin a zavřel oči. Spadl mu jeden malý kámen ze srdce. Znělo to všechno tak dokonale, až měl strach, kde bude nějaký háček.

Musel přiznat sám sobě, že byl idiot! Kdyby se hned ráno svěřil se svým trápením, mohl si odpustit celý den v šíleném stresu, který vygradoval tím, že na Syda vřískal jako nepřizpůsobivý. Jako vrchol všeho si znovu rozbil hlavu. A málem i kamarádství, kterého si vážil. Ne vztah, ne lásku, ale přátelství s klukem, který byl sice nesnesitelný, ale měl srdce na pravém místě. Kdo jiný by něco takového pro něj udělal než přítel, kterému na Davidovi záleželo.

„Pojď sem za mnou," přitáhl si jej do náručí a zabořil hlavu do jeho vlasů. Voněl heřmánkovým šamponem. Vůní, kterou měl rád, ale na jeho kůži byla mnohem omamnější. Netušil proč a nemínil se tím zabývat, jen se cítil skvěle. Těšil se, až zítra zavolá bratrovi, aby se už nebál, že skončí jako bezdomovec. A překvapeně zjistil, jak moc se mu líbí myšlenka, že se ráno probudí se Sydem v náručí.

„Syde, mrzí mě, jak jsem se choval. Vím, že je to neodpustitelné… Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu nahlas, ale jsi pro mě výjimečný. Přestože náš vztah bude mít jepičí život, rád bych si ten poslední týden tady s tebou užil co nejvíc. Jsi krásný a já si na tebe počkám, až odmaturuješ, pokud i ty budeš mít zájem tak dlouho čekat. Což asi nebudeš, přesto budu doufat," posmutněl. Zase, snad už posté proklínal fakt, že milostný vztah se Sydem, kterého musel učit, by nedělal dobrotu. Věděl, jak moc je naivní. Proč by na něj měl Syd čekat dva roky? Jen aby si to potom užívali v posteli… O nic jiného Sydovi přece nešlo. V tuto chvíli byl ale David vděčný, snad z toho plynulo jeho rozněžnění a možná všech svých slov bude hned zítra litovat, přesto chtěl být upřímný.

Syd byl stále natisknutý na Davidově hrudi, bokem tváře se o ni opíraje. Kolem těla měl ovinuté Davidovy paže, a po jedné z nich jej v tu chvíli začal naprosto automaticky hladit, kroužit prsty po jemné kůži. Aniž by si to uvědomil, sklouzl po chvíli k dobře známému opisování ležatých osmiček, asi nejpodstatnějšího symbolu jeho života.

David byl pitomec. Jeho pitomec, jeho nejdražší pitomec ze všech pitomců, které za život potkal, a on už byl na jeho pitomost přece jen zvyklý. Vlastně ji měl občas snad až rád – to by se mu ovšem nemělo říkat.

A stejně bylo na tom všem cosi smutného. On čekat nechtěl. Zabilo by ho to. Chtěl s ním vydržet, dokud jej blonďákova přítomnost neomrzí, dokud nebude mít dojem, že si vybral měsíc snahy, dokud bude zkrátka chtít. A nehodlal jej nechat ukončit jejich vztah tak rychle. Ještě nechtěl. Nebyly za tím žádné pocity nebo tak, to by bylo nanejvýš hloupé.

Skutečná pravda pak byla o něco komplikovanější, skrývajíc se v tom zvláštním pocitu, který z těch vět získal.

Syd už čekat nemohl. Čekal celý svůj život – zprvu až získá přátele, až sbalí Jitku, až přejdou hádky rodičů i na to, až se dostane z nemocnice. Až přejde bolest, až skončí záchvat a odejde krev. Potom se možná osvobodil od toho vědomí, pravdou ale bylo, že nikdy čekat nepřestal. Ne že by byl trpělivý, to s trpělivostí nesouviselo. Trpělivost znamenala držet se, než přijde něco, u čeho je ale zaručené, že to vážně přijde. Stavy, do nichž se dostával on, by se spíš daly přirovnat k stání uprostřed pouště, ležení v písku s vědomím, že snad projede kolem karavana s jakousi dobrou duší, co se jej rozhodne zachránit. Pokud by takového člověka později někdo nazval trpělivým, znělo by to divně.

Syd čekal na Davida, až se rozhodne přejít své zásady, a nikdy podvědomě nepřestal čekat na Valentýna, který jej opustil před pěti dlouhými lety. Nešlo tolik o to, že by nezvládl nic dalšího. On rozhodně byl silný. Ale pokud by jej David nechal, bylo by to, jako by ona karavana pouští neprojela. Jako by onoho čekajícího nechala ležet v písku. Nemohl by další dva roky sedět a doufat, už proto, že by to znamenalo připustit si, že pro něj David něco znamená.

Kdyby ho i on nechal znovu s prázdnýma rukama, nezůstal by tam ležet. Ne protože by to nevydržel. Vydržel by až do smrti. Ale mrtvé tělo už karavana stejně nezachrání a on nebyl naivní pitomec.

Nemyslel na to, primárně asi proto, že to neměl zapotřebí. Místo toho se vyvlékl z Davidova sevření a posunul po posteli trochu výš, aby se dostal k Davidovým rtům, na něž se natiskl, ruku mu pokládaje na tvář, po níž ho pohladil. Automaticky mu zajel i do vlasů.

Bylo zbytečné zabývat se podobnými tématy. Davidovi to nedělalo dobře a Syd si nechtěl ničit mozkové buňky.

Chtěl se líbat. Celý den neměl možnost ochutnat Davidovy rty, tak si to chtěl vynahradit.

David se viditelně uvolnil a pousmál se. Všechny tyto doteky i mazlivé chování byly důvěrně známé a po dni plném stresu to byl balzám pro jeho duši. Naklonil se a políbil jej. Byl to stejný pocit, jako by se vrátil domů po dlouhé strastiplné cestě a konečně se mohl cítit v bezpečí. Objal ho, jednou rukou mu vjel pod tričko a jemně hladil jeho záda. I když už by měl být zvyklý, opět ho překvapilo, jak veliká jeho ruka je vůči Sydovu drobnému tělu. Cítil, jak se mu napínají svaly, kdykoliv se pohne a neustále jedním prstem projížděl prohlubeň páteře – pomalu, obratel po obratli, jako by se chtěl přesvědčit, že mu žádný nechybí. Nebylo v tom nic sexuálního, potřeboval jen prostý kontakt s jeho kůží, a rty, které stále mazlivě ochutnával, mu přišly jako to nejsladší ovoce. Opět zapudil varovný hlásek, že je na půl cesty do pekla. Vlastně naopak – do ráje, kde se už už natahoval po jablku, které by tam mělo zůstat ještě nejméně dva roky. Nemohl a nesměl se zamilovat, přesto neviděl důvod, proč by měl tyto chvíle zahazovat.

Byla pravda, co Sydovi naznačil. On byl to nejlepší, co ho v poslední době potkalo, ačkoliv kdyby mu tuto skutečnost někdo tvrdil před měsícem, rozhodně by se nerozpakoval na něj zavolat doktora Chocholouška.

„Ty modřiny, co jsem ti udělal… stydíš se za ně? Cítil jsem hrozný stud a stále ho cítím. Ale to neznamená, že pro mě nic neznamenají. Ukazují tvou důvěru ve mně a já si jí vážím."

„Nestydím," odvětil černovlásek téměř okamžitě. To byla pravda, jelikož se nikdy nestyděl za žádnou část sebe sama – alespoň si to nikdy nepřiznal. Natož aby to řekl Davidovi. I kdyby jej ve skutečnosti sužovaly víc než žízeň v poušti. Na ty značky byl nanejvýš hrdý.

Ale hrdý může člověk být na spoustu věcí. Být na sebe pyšný a obdivně se pozorovat v zrcadle, to byly dvě odlišné věci a Syd si to velmi dobře uvědomoval.

„Ještě ráno se mi líbily."

Možná, že se úplně celá, ničím nezkažená pravda skrývala v jizvách táhnoucích se přes celé jeho levé stehno. Nevěděl o tom, nikdy se mu ale nijak nezamlouvaly a podvědomě si vždycky vzal o něco delší plavky, kraťasy, zvolil o něco tmavší pokoj, v němž strávil noc s další žabkou, již si do postele dotáhl. Byl na ty jizvy nanejvýš hrdý. Ale vidět je na sobě nechtěl. Být zabalený v modrofialových značkách pak znamenalo cosi, co by se jen těžko popisovalo. Tušil, že se Davidovi všechny šrámy líbí, a pokud mu cíleně dělal další, znamenalo to, že mu doopravdy nevadily ani ty původní. A ony jizvy pak působily tak nějak přirozeněji, lépe. Měl je o něco radši. Sám se sebou byl o něco spokojenější.

Nemusel říkat nic dalšího, nevyslovený dodatek jako by visel ve vzduchu.

Ještě ráno se mi líbily – už ne. Tobě se nelíbí. Vážíš si jich. Já taky. Ale nelíbí se ti.

Nahlas by to neřekl. Rozhodně si to ani nemyslel takhle slovo od slova, jeho život se však pravdy zpravidla dotýkal jen okrajově.

David si povzdychl. Čím víc trávil se Sydem čas, tím víc si uvědomoval, jak moc mu může ubližovat. To, že stále vypadal tak neotřesitelně, ještě nevypovídalo o tom, jak moc se musí prát se svým vnitřním démonem.

David zatřásl hlavou. Syd to všechno chápal špatně.

„Vždycky se mi líbily modřiny a rány na tělech mých milenců, i proto to dělám. Jenže toto je jiná situace. Nechci, abys je vystavoval na odiv svým rodičům. Jsem rozpolcený, ty sám vidíš, jak sám se sebou bojuju. Nelituju jich, na druhou stranu nechci, aby se na tebe díval někdo další. Připadal jsem si zvrhlý, když tě pozorovala matka, to mi nemůžeš vyčítat. Ale o to nejde. Celý dnešní den byl naprosto otřesný. Možná pohrdáš lidmi jako jsem já, kteří zapadnou do ulity, kdykoliv je něco vytáhne z jejich komfortní zóny. Na všechno, co se děje kolem bráchy, jsem citlivější. Mám zažité tendence ho mermomocí chránit před vším, co by mu mohlo ublížit, a tohle byl šok. Neviděl jsem ho mnohokrát plakat, přestože mi vždycky přišel, že je silnější než já, ale dnes ráno… Jsou zkrátka situace, kdy potřebuju být sám, a když je mi to odepřeno, kopu kolem sebe. Dobře víš, že s tebou to nemělo nic společného, jen jsi byl hloupě po ruce a tlačil jsi na mě. Nezvládl jsem to," hlesl, „nechci, aby sis to vztahoval na sebe, nemůžeš za to a já tvé tělo miluju, ať je jakkoli zbarvené. A teď už pojď spát. Byl to náročný den, pro nás oba."

Přitáhl si ho do náručí, políbil jej do vlasů a propletl si s ním nohy tak, jak už byli zvyklí. Cítil tlukot srdce, který ho uklidňoval…

***

Dalšího rána se černovlásek probudil první, pevně objímán svalnatými pažemi svého nejdražšího pitomce, a aniž by to přiznal komukoli včetně sebe sama, byl spokojen. Mohlo být okolo deváté – ideální čas na vstávání. Stále se, přece jen, museli učit. A stejně tam ještě hodnou chvíli ležel, pozoroval klidné, uvolněné svaly v obličeji svého společníka, plné rty, divoké přerostlé strniště, zlaté pramínky do čela mu spadající, zkrátka všechno, co na té tváři tak miloval. David byl krásný, a když spal, vypadal ještě méně jako zásadový profesor a víc jako puberťák. Nepochyboval, že s oholenými vousy by klidně zapadl do jejich třídy jako Sydův spolužák.

Jaký byl jako student? Nejspíš strašný šprt. Jak ho nyní pozoroval, dokázal by si ho dosadit za takového toho mamlase, na kterého se všichni podvědomě otočí, když se učitel zeptá „kdo nám poví, kdo napsal tohle dílo" nebo „kdo rozebere tuhle větu".

Na jinou stranu, taky by si jej dost dobře představil jako flákače, kterému jdou jazyky naprosto přirozeně, takže do nich doma nedělá vůbec nic a pouze se zářivě usmívá. V tom by viděl i sebe sama. Nutno podotknout, on měl tenhle přístup v případě podstatných věcí, na rozdíl od Davida. Určitě se na matiku učil den co den, jen aby ho pak porazil někdo jako Syd, kdo se v podstatě ani nesnažil.

Bože, David byl vážně pitomec. Ale ta nevinná, uvolněná, mladá tvář, na tu by se Syd mohl dívat donekonečna.

Jak se zdálo, nekonečno skončilo po zhruba deseti minutách, a to naprosto neromantickým způsobem. Syd potřeboval na záchod. Byl čas vstávat.

Nešlo mu to vyčítat. On nikdy romantik nebyl.

Natáhl se a cvrnkl Davida do čela, stejně jako za jejich první společné noci. Přece jen, nemohl na něj být stále jen milý, právě mu věnoval deset minut času sladkého zírání, během něhož mu z čela jemně odhrnul vlasy, aby se mu na něj koukalo lépe. To David nevěděl. Byl jeho problém, že hezké zacházení zaspal.

„Budeš mě muset pustit, Romeo, musím do koupelny a zavolat si. A taky bych si měl vybalit. Což mi připomíná, máš doma pračku? Každej má pračku, ale ty jsi přece jen speciál, tak bych se radši ujistil. Samozřejmě se můžu stavit doma, vyprat si a nastěhovat se k tobě až v čistým, ale radši bych rovnou. Na jinou stranu, říkal jsi, že máš malý byt? Furt lepší než se tlačit s rodičema. Jsem docela zvyklej bejt s tebou na pár metrech místa. Nicméně pračka je nutnost, ne že bych nevěřil tvojí schopnosti prát, ale nerad bych, abys mi zničil oblíbený trička a košile. Pak by ses mě rozhodl pozvat na rande a já bych neměl v čem, protože mi to pradlenka zničila, to bych nechtěl," dostal ze sebe se svým typickým úsměvem a rychle překvapeného Davida políbil na tvář. Tušil, že až se trochu probere a pochopí všechno, co ze sebe Syd dostal, už s ním moc romantických chvil nebude. Minimálně, než si dá kafe.

„Jsi ten nejhorší budík na světě, a kdybych ti nedlužil hezký den, poslal bych tě hned zkraje rána do háje," fňukl David do polštáře a trpně zaúpěl. „Ty znáš někoho, kdo by neměl pračku? Ne. Tak se tak blbě neptej. Ostatně tohle je pro tebe irelevantní informace, protože své svršky si budeš prát doma a zapomeň na to, že se ke mně nakvartýruješ. To jsme si snad domluvili, ne? Já jsem názor nezměnil a znovu tě na to upozorňuju, abys pak nebyl zklamaný. Nemíním mít výčitky, že ti zlomím srdce. Tento týden zde a pak konec, Syde! Nebo mi chceš tvrdit, že ses do mě zamiloval a nemůžeš beze mě být? Ale no tak! Tomu nevěříme ani jeden. Tak pak nevidím důvod, proč by ses za mnou stěhoval. Mám rád svůj klid a žádného střeleného puboše tam nechci. Tak s tím počítej a to ty umíš dobře. A teď si půjdu udělat kafe, abych nebyl zase protivný," vstal, protáhl se a pak se sehnul, aby černovláska políbil na nos. Nechtěl být na něj zlý, ale taky mu nechtěl dávat plané naděje. Stejně si s ním Syd jen hrál. Musel chápat, že to spolu nemohou táhnout donekonečna.

Nemohl s ním být v jedné třídě a představovat si u vysvětlování nové látky, co s ním večer udělá. Oba by si co nejdříve měli zvyknout na myšlenku, že tohle byl jen letní průlet postelí a tím to končí. Beze všech emocí a nářků. Ale čím více se na Syda díval, tím více chápal, že on se ho vzdát nechce.

Stáhl se mu žaludek. Co když ho Syd opravdu miluje? Jak tohle může dopadnout? Nechtěl na to myslet, ale nechtěl to skončit dřív, než to bude nutné. Uvařil si konvici kafe, ale jeden malý hrníček si vypil v kuchyňce, aby byl na chvíli sám.

Syd nechtěl zůstat s rodiči a on mu právě sebral možnost se odstěhovat. Měl by ten byt odmítnout, už jen proto, aby mu jednou tohle Syd nevyčetl. On by to sice neudělal, na to ho už znal už příliš dobře, ale sám David by se necítil komfortně.

Měl by na tohle všechno přestat myslet a užít si poslední dny, kdy mohou být spolu. Martin s partičkou už odjel, stejně jako Sydovi rodiče, takže mají konečně svobodu a toho by měli využít. Věděl totiž, že v tuto chvíli se ho nechce vzdát ani on.

Pousmál se. Ano, byl upjatý, přesně jak mu Syd vyčítal. A proto dlouhodobý vztah nebyl možný. Byli totiž naprosto odlišní. Jako den a noc. To snad musel pochopit i jeho černovlasý student.

Rychle zamíchal vejce a se dvěma miskami spěchal do chaty.

Syd se v tu dobu konečně stihl obléci, odbýt si svůj díl práce v koupelně, primárně aby se s Davidem mohli líbat a sekundárně protože triviální činnost, jakou čištění zubů bezpochyby bylo, dávalo možnost přemýšlet. Přece jen, čekalo jej velké rozhodování, které věci si k Davidovi vezme a které oželí, aby se v bytě vešli.

Ne. Svůj postoj si nerozmyslel. Byl neústupný stejně jako David, na rozdíl od blonďáka to ale nebyla tvrdohlavost, ale důslednost. Proto mu to taky vydrželo na rozdíl od jeho společníka, který už změnil názor na jejich vztah tolikrát, že by se hodil na post českého poslance. Jinými slovy, skutečně nebyl důvěryhodný. Jeho zásady nebyly zas tak neprůstřelné. Chtělo to ještě chvíli vydržet. Syd byl trpělivý. Když chtěl. Přestože to, co dělal, už dávno nebylo pouze hloupou šachovou partií.

Teta Berenika mu telefon zvedla až na čtvrté zazvonění. To nebylo překvapivé, byla jednou z těch energických žen, co k telefonu skoro doběhnou během prvních dvou sekund a pak čekají dalších třináct, což si mimochodem pečlivě odpočítávala, aby to nevypadalo, že by kvůli onomu hovoru snad běžela. Byla v tomhle krapítek prostá. Měla dobré učitele, však se taky bavila snad s každým, koho potkala, a okolní svět nebyl inteligentní místo. Nevadilo mu to. Měl ji rád a čekání nekomentoval, přestože oba věděli, že ten druhý ví.

„Syde! Ráda tě slyším!"

Byla nadšená. A ono nadšení neodešlo po celou dobu jejich krátké konverzace, během níž se David stihl vrátit.

Pár slovy jí objasnil, proč přesně zavolal. Do rukou si u toho z kufru s věcmi ještě ze své chaty vzal kovový hlavolam, jen zlomek své rozsáhlé sbírky. Nebyl na ní tak závislý jako na svém bloku, ty nacvičené pohyby jej ale uklidňovaly. Dělal je takřka automaticky.

„Našel jsem dobrého podnájemníka. Na pár měsíců," vysvětlil. Chvíli pak poslouchal její nadšené povídání. Jak vyrozuměl, těšila se, až potká někoho, kdo i Syda nadchl. Když se dozvěděla, že jde o blízkého přítele, což řekl primárně proto, aby nemusel nic vysvětlovat, nadchla se ještě víc. Hned nato zvážněla.

„Nechceš od něj plnou sumu, kterou jsme dávali na stránky, že ne? Jestli je to někdo blízký, v potížích… Nějaké peníze má? Zvládne si zaplatit energie?"

„Zvládne, předpokládám. Okrádat ho taky nechci."

„Možná kdyby měl koncem měsíce desetikorunu… V práci máme automat na žvýkačky, takové ty, co vydrží déle jak půl minuty, a já nikdy nemám," zažertovala.

„Zapomeň."

Ještě chvíli se pak bavili, než hovor ukončil a usmál se na Davida svým naprosto typickým úsměvem.

„Zařízeno."

Stejně hladce, jako to slovo vyslovil, vyřešil i hlavolam ve svých dlaních.

David se rozhodl pro tuto chvíli neřešit, že tímto upírá Sydovi možnost se odstěhovat od rodičů. Tu nabídku vzít musel, stejně to bude jen na pár týdnů, a to snad Syd ještě přežije. Pak mu ten byt zase bratr uvolní, kdyby nutně potřeboval. Stejně by nenašel tak rychle slušnou brigádu, aby si zaplatil energie, a David pochyboval, že by ho financovali rodiče.

„Jsi nejlepší, víš o tom?" pousmál se a chytil jej do náručí. Přitáhl si ho nahoru a donutil ho, aby si jej přidržel nohama. Měl tak jeho spokojenou tvář přímo před tou svou, a tak neodolal a políbil ho. Hned nato ho pustil na zem a ukázal na stůl, kde chladly misky s vejci.

Syd položil hlavolam vedle sebe a pustil se do jídla.

„Co to je? Nechceš mě tímto mučit, že ne?" ukázal na hlavolam ležící na stole. „Stačí, že jsem ti slíbil vyřešit ty hrozné příklady. Já tě trápit musím, ačkoliv z toho velkou radost nemám. Takže… v čem si ještě nejsi jistý…"

***

Další dny ubíhaly uvolněně a šťastně. David učil Syda, Syd se na oplátku učil s Davidem italštinu a nekonečné slovní hrátky byly na denním pořádku. Večery trávili milováním, rána pak pošťuchováním a neustálým Davidovým ujišťováním, že příjezdem jejich románek definitivně končí. Syd to pouštěl jedním uchem tam, druhým ven a jen se na ta slova šklebil.

David byl hrdý, že za dvě dopoledne vyřešil Sydův pekelný hlavolam, který po něm sice vyřešit nechtěl, ale neustále provokoval, tak se David překonal. Stálo ho to hodně nervů, stejně jako balení se domů.

Rozloučili se ještě procházkou okolo jezera, a než se nadáli, David parkoval u svého domu.

„Tak, tady bydlím. Ukazuju ti to jen proto, abys věděl, kam zítra dorazit na doučko. Budou ti vyhovovat zase dopoledne?" zeptal se David a vytahoval své tašky z kufru auta.

„Pomohl bys mi to donést nahoru? A já bych tě pak odvezl domů. Stejně musím na nákup. Doma nic není. Pochopitelně," mumlal si sám pro sebe. Nechtělo se mu, nejraději by se zbavil Syda a hned jel domů odpočinout si. Tolik se těšil na ticho, na Mozarta a na samotu. Nemohl tvrdit, že by mu černovláskova společnost vadila, ale potřeboval na chvíli vypnout od štěbetání a slovních her, do kterých ho Syd neustále vtahoval. Byl vyčerpaný.

Černovlásek pouze přikývl a popadl Davidovy tašky spolu s menší plátěnkou, kterou si hodil přes rameno. Té si blonďák nevšiml. Bylo to dobře. Syd neměl zapotřebí cokoli mu vysvětlovat.

Poslední týden byl skvělý, trochu romantický, trochu klidný, trochu hektický, ale když se nad tím zamyslel, byl vlastně spokojen. Nic víc a nic míň, a to bylo v jeho případě jedno z nejlepších možných znamení. Ne, rozhodně se Davida nemínil vzdát. Samozřejmě s ním nechtěl být napořád, to se nezměnilo, ale věnoval mu měsíc svého života. Stále neměl pocit, že by si ten čas vybral. Krom toho, jednou zákonitě musel přijít moment, kdy bude David zabíjet víc mozkových buněk, než byl ochoten obětovat. Do té doby s ním hodlal zůstat.

V malém, a přesto díky vysokým stropům prostorném pokoji pak odložil všechny tašky krom své vlastní a spokojeně pokýval hlavou. Nevybral si úplně zle. Líbilo se mu tu. Určitě by se dokázal obětovat a pár týdnů tu pobýt. Když už nic jiného, nemusel se bát, že zpoza rohu zaslechne otravný vřískot své matky.

Tašku odložil na stolek. Měl v ní kartáček, pastu, protože ty Davidovy chutnaly naprosto příšerně, což bylo podezřelé, jelikož jejich líbání to pak nijak nenarušovalo. Taky několikero párů čistých ponožek, trenek, triček… a Davidovo tričko. Všechno si to na stolku rozložil dřív, než se jeho společník stihl otočit a zaregistrovat to.

„Davide? Mohl bys mi uvolnit nějaký místo v koupelně? Nemusíš mít strach, rozhodně toho nemám tolik co ty, jen potřebuju někam dát kartáček. Škoda, že nemáme půdu, jako jsme měli na Mácháči, něco bych ti tam dal. Třeba ty košile, co nosíš do školy, zabírají celou jednu poličku. Což mi připomíná, mohl bys mi uvolnit nějaké poličky? Ne že bych si toho nesl nějak hodně, já moc místa nezaberu. Taky by se hodilo pořídit ještě jeden noční stolek, ten já už si zařídím. Tenhle ti nechám, beztak je na tvojí straně postele. Strany si měnit nebudem, jsem zvyklej spát tam, kde jsem byl teď celou dobu. Jo a taky si přinesu polštářek. Upřímně, nikdy jsi nespal na tak skvělém polštáři jako na tom mým. Taky se to dobře objímá. Ne tak dobře jako já, ale když tu zrovna nebudu, alespoň slabá útěcha pro tvé mučené srdce, které beze mě nemůže bít," nadhodil se svým naprosto běžným úsměvem.

„Syde!!! To, co jsem ti říkal na Mácháči, jsem myslel smrtelně vážně. Sbal si to zpátky. My tento náš pokřivený vztah musíme ukončit a začneme s tím takto. Žádné stěhování, žádné přespávání. Budeš se sem chodit jen se učit, rozumíš? Nebo mám litovat, že jsem ti ukázal, kde bydlím? Možná si to domluvím s tvou matkou a budu jezdit já k tobě," zauvažoval. „Jo, to bude nejlepší. Odvezu tě domů a domluvím si to s ní. Můžeme zůstat kamarádi, proti tomu nic nemám, ale zabydlovat se mi tu nebudeš. Ty jsi neuvěřitelný! Vyhodím tě dveřmi a ty přijdeš oknem. Chápeš, že tohle já nesnesu? Co po mně vlastně chceš? Aby na nás přišli? Nebuď sobec a dej mi aspoň těch pár dnů, abych tohle všechno rozdýchal a mohl se v klidu postavit před třídu, ve které budeš sedět."

David rozčileně běhal po bytě a sbíral věci, které si už Syd stihl uložit, a házel mu je zpátky do tašky.

„Pochop mě taky trochu, Syde. Proč tohle všechno děláš? Řekni mi upřímně, cítíš ke mně něco? Nebo je to zase jen tvá provokace? Můžeme klidně spolu trávit nějaký čas, ačkoliv netuším jak, kromě učení. Máš úplně jiné zájmy, je mi jasné, že na stěnu se mnou nepůjdeš, stejně jako na koncert, a já s tebou? Panebože, já ani nevím, čím trávíš svůj volný čas, ale nepochybuju o tom, že to bude něco, co zase nebude bavit mě. V posteli už jsme si to užili – to byl taky, předpokládám, z tvé strany účel. Tak si řekněme, že to bylo hezké, ale odpískejme to."

Syd nepatrně pozvedl obočí, přeměřuje si svého společníka pohledem. Na rtech mu hrál jeho naprosto typický úsměv, což bylo nyní primárně za účelem připomenutí toho, co už měli za sebou. Tvářil se stejně, jako když Davida balil na Mácháči. Protože už tam se to povedlo. Nepochyboval, že se to podaří znovu. Jestli po něm David chtěl, aby do toho obětoval další energii, budiž. To mu nedělalo problém. Byl dobrý šachista. Věděl, kterých figurek se může vzdát, aby získal tu nejpodstatnější. Šlo o krále, ne o pěšáky.

„Počkám si na tebe. Už jsem ti to říkal. Ne moc dlouho. Než odhodíš svoje zásady," podotkl, jako by Davidovy otázky ani neslyšel. Pak se k nim ale vrátil.

„Nemyslím, že bych byl schopen cítit něco z toho, nad čím přemýšlíš, primárně proto, že to cítit nechci. Přijde mi to zbytečné. Nicméně fakt je, že si nemyslím, že to, co budeme dál dělat, něco ovlivní. Nevěřím v osud. To je moc abstraktní. Svět je logické místo. Všechno funguje na základě určitejch zákonů. Co chci říct – jestli na nás maj přijít, pak přijdou, aniž by ses o to jakkoli snažil."

Syd se taky nesnažil skončit v nemocnici. Skončil. Ne protože chtěl, ale protože to tak mělo být. Nechtěl, aby mu odešel Valentýn, aby se rodiče začali hádat, aby Jitka a Mates byli sourozenci. Stalo se toho tolik, co jej změnilo. Bylo pro něj podstatné věřit, že se to stalo, protože se to stát mělo. Kdyby to všechno bylo jeho přičinění, neslo by se to špatně. Znamenalo by to, že si peklo, jímž byl provlečen, stvořil sám.

„Jestli se to nemá stát, nestane se to. Jestli se to má stát, tak se to stane bez ohledu na to, jestli jsi chtěl nebo ne. Je zbytečný se tomu v tomhle případě vyhýbat. Utíkat je snadný. Popadnout dech pak zas tak snadný není. Ani když utíkáš celej život. Je to stupidní."

Taky nechtěl propadnout. Něco takového si připustit by nebylo snadné. Nechtěl. Neměl na to vliv. Bylo to jedno.

„Odporuješ si, Syde. Právě proto, že nevěříš v osud, musíš vzít život do svých rukou a řídit ho. A to my uděláme. Nebudeme se dál scházet, pouze doučování a konec. Když říkáš, že ke mně nic necítíš, tak by to pro tebe nemusel být problém. Nemyslím si, že bych v posteli byl kdovíjaký zázrak, a nepochybuju, že už ses mě nabažil. Pro tebe není problém sbalit holku a jistá skupinka kluků asi taky nebude proti, když na ně párkrát zamrkáš. Můžeš se vrátit ke svému životu. Sexu, kde budeš dominantní ty. Proč stále lpíš na tom zůstávat se mnou? V sexu je to špatně, v postavení je to špatně, věkem jsme na míle daleko, nemáme žádné společné zájmy a nechal jsem tě propadnout. Tak mi, sakra, vysvětli, proč já? Proč ses tak upnul na mě, když jsi věděl, že to nebude mít budoucnost? Ty o žádnou nestojíš, já vím, tak proč to nechceš ukončit teď? Jak dlouho si myslíš, že bychom to ututlali? Už na tom Macháči to bylo na hraně, co teprve v Praze, když tě budu mít ve třídě. Já z té práce nemůžu odejít, nesmím o ni přijít, nestihl bych si najít novou, a promiň, Syde, pro pár týdnů, abys ukojil svou – do prdele, co to vlastně je? Tvrdohlavost? – to fakt neudělám. Je mi s tebou dobře, nepopírám, ale nenapadlo tě, že bych třeba stál o opravdový vztah? Za dva týdny mi bude třicet, třeba bych rád někoho nastálo. A to s tebou jaksi není možné, vzhledem k tomu, že si se mnou chceš jen užívat. No, to je jedno. Dej mi dvacet minut, potřebuju se zkulturnit. Hlavně se mi tady nezabydli," loupnul po něm okem, vytáhl ze skříně jednu ze svých košil a zmizel v koupelně.

Možná naivně počítal s tím, že až z ní vyjde ve svém standardním městském oblečení a tunou gelu na vlasech, třeba mu dojde, že ten rádoby bezstarostný a mladistvě vypadající muž je pryč a zase je z něj jen uhlazený profesor, který mu nic neodpustí. Nehodlal se vzdát svých zvyků, které měl v Praze zažité.

Hned, co mu blonďák zmizel ze zorného pole, se černovlásek rozvalil na svou polovinu vzorně ustlané postele, pohled směřuje na vysoký bílý strop. Byty poblíž centru byly vždy prostorné, a když byl někdo napůl žirafa a napůl pitomec, asi by se v klasickém paneláku pomlátil. Ale prostor to byl pěkný, když už nic jiného. Dva lidi by se do něj vešli.

Ačkoli musel uznat, David měl příšerné matrace. Ne tak příšerné jako v nemocnici, ne tak tvrdé jako v osadě na Mácháči. Vlastně, matrace samotná na tom nebyla tak zle, spíš jej štvalo povlečení – jak jinak, čistě bílé a divně hrubé. Jak se zdálo, David neměl jen strašný vkus na zubní pasty, ale i na tohle. Sám měl radši daleko jemnější, plyšovější.

Vyzkoušel polštáře. Nebylo to tak nepohodlné, jak čekal, ale jeho polštář byl jeho polštář. Měl by si začít psát list. Už tak se dost obětoval, že s Davidem chtěl zůstat, byt by tedy mohl krapet poupravit. David měl naprosto strašný cit pro matematiku a bylo to tu vidět. Kdyby všechno trochu přeorganizoval, bylo by to daleko prostornější místo. A měl by kde přistavět poličky na své věci. Přece jen, dokud mu David nehodlal něco uvolnit, neměl kam si dát oblečení a blonďákovo bylo sice pohodlné, ale nepraktické. Zakopával by o něj.

V hlavě se vrátil k Davidovým slovům. Do rukou si u toho vzal svůj blok a bezmyšlenkovitě črtal a psal čísla dávající dohromady jedny z jeho oblíbených hádanek. Stránky si pak pokládal vedle sebe. Nechtěl je nechávat uvnitř, tohle už tam jednou měl. Vyřešené.

Za dva týdny měl narozeniny? Mohl by mu koupit ty nové poličky. A sadu na holení. Líp by se líbal, kdyby neměl strniště. A povlečení. Nebo Rubikovu kostku. Potřeboval trénovat mozek.

Nebral Davidovy nářky příliš vážně, to jen co byla pravda. Ale na otázku, proč si vybral zrovna jeho, odpověď neměl.

Možná protože David tehdy nechtěl.

Ne že by Syd nutně potřeboval soutěžit. Spíš se mu zamlouvalo, že od toho David nic nečeká. Všichni před ním od Syda požadovali růžovou budoucnost. On nechtěl nic. A černovlásek se nemusel tvářit, jako by byl zamilovaný až po uši.

Faktem zůstávalo, že zamilovaný byl. To už v plánu nebylo. Ale o tom on nevěděl.

Vzal do rukou štos papírů popsaných matematickými, fyzikálními i chemickými příklady a přešel místnost k větší knihovně plné tlustých i tenkých svazků. Do každého z nich jeden příklad strčil s pečlivostí, již vlastnil, jen když mu to hrálo do karet. Konečně byla i ta nejnudnější část bytu o něco zajímavější. Beztak to byla Davidova chyba, nemělo mu to trvat tak dlouho.

Vzal poslední papír. Zbývala poslední kniha, ta, kterou David právě četl. Vytáhl ji z batohu a otevřel zhruba uprostřed. Složitější příklad už mu na ni nevyšel, z hlavy tedy vytáhl jeden z jednodušších, aby si svého Romea hned nevyřídil.

Byl zvědav, do kdy mu to David všechno stihne vypočítat. Na jinou stranu, i kdyby to trvalo, alespoň se zabaví. Čekají je náročné dny. Nepochyboval, že jej bude blonďák nanejvýš postrádat, což nebude moct přiznat přes svou hrdost. Alespoň něco mu ho připomene.

Položil se zpět na postel. David měl vážně strašné povlečení.

Konečně mohl spatřit vysokou postavu vycházející z koupelny. A v ten moment neodolal a usmál se svým naprosto typickým úsměvem, v očích jiskry.

Jeho pitomec vypadal jako blbeček.

Jestli si myslel, že tohle bude fungovat a Syda tím odežene, pletl se.

David ignoroval snahu ho jakkoli vykolejit tím, že se mu válel v posteli. Stejně to povlečení poletí do pračky a pak do tašky s věcmi, které si tu ještě zapomněl Viktor.

Hned poté, co vešli do bytu, zjistil, že se jeho bývalý přítel odstěhoval. Doufal jen, že náhradní klíče najde ve schránce. Přece jen tady ale inženýr pár drobností nechal, nejspíš jako připomínku. Jednou z nich bylo povlečení. To typické tvrdě bavlněné, ještě po babičce. Tenkrát, jak ho Viktor donesl, měl David dojem, že ho vzal své matce ze skříně. Bylo naškrobené, nesnášel to. První dny, než se řádně umačkalo, si připadal, jako by spal pod plechem. Tehdy to ale přehlížel, protože měli docela spotřebu a všechno blonďákovo bylo špinavé. A on rozhodně nemínil spát v povlečení potřísněném spermatem.

Přešel i sebejistý úsměv, kterým ho Syd poctil. Bylo mu jasné, že i když ze sebe udělá profesora, nic moc to nezmění. Přesto se obezřetně podíval po místnosti. Nic podezřelého neviděl, a Sydova taška, kterou měl u nohou, vypadala stejně plná, jako když přišli.

Cesta k Sydovu paneláku proběhla v tichu. David mu pomohl se všemi taškami i s prknem, které uskladnili ve sklepě.

Sotva však vešli do bytu, málem se přerazili o kýble s barvami, bedny s malířskými štětkami a dalšími potřebami na malování pokojů.

Syd zamířil do kuchyně, ale nikoho nenašel. Na stole byl jen vzkaz: Serváci, nelekni se toho nepořádku v předsíni. Zítra nám přijede firma malovat. Budu doma okolo osmé. Máma

Černovlásek nechal vzkaz přečíst i Davida.

„A co já s tím? Mám přijít pomoct, nebo co?" podivil se.

„To můžeš, bezpochyby. Ale jestli to má být záminka, jak se mnou trávit čas, stačí říct, můžeme se projít po parku. První oficiální rande bych nerad za přítomnosti rodičů. Jsou krapet nesnesitelní," podotkl Syd s pozdviženým obočím. Věděl, že může mluvit, jak chce, v bytě nikdo nebyl.

„Nicméně tu padá plán s učením se tady. Věčná škoda, ale co naděláme. Možnosti jsou následující, buď můžeme být venku, což je dost nebezpečné vzhledem k tvým zásadám a naší budoucnosti jakožto čistě profesionálního vztahu učitel – student, na němž ti tak záleží, nebo se nacpeme k tobě. A když už tam budeme, uvolníš mi nějaký ty poličky? Potřebuju si někam dát věci, ještě nevím jaký. Pojď," řekl a chytil Davida za ruku, aby mu pomohl rozejít se správným směrem, ještě než si to jeho společník rozmyslí. Na to byl David přeborník.

Uvědomil si, že to vlastně bylo poprvé, co jej měl u sebe doma. Poprvé, co ho měl ve svém pokoji. Cosi na celém tom momentu zdálo se díky tomu tak důvěrné – naprosto obyčejným způsobem, úplně běžné, nezajímavé. Jako by byli pár.

Byl to náhled do jeho života a byl to náhled do jeho duše. Nepamatoval se, komu krom Johany ho dopřál.

Jeho pokoj byl veskrze logický. Všechno měl srovnané a uspořádané, v rohu stůl, nad ním poličku s knihami – těch měl minimum, proto stačila jedna. Všechno byla matematika. Postel, skříň na oblečení, sedací pytel. Zdi byly pokryté dalšími policemi, z nichž dobrou třetinu zaplňovaly papíry s výpočty a pečlivě vyskládané hlavolamy, ať už dřevěné, kovové nebo jen plastové.

Na malé nástěnce měl přišpendlené dva diplomy z matematických olympiád, vedle nich několik medailí se znakem postavy lezoucí na skálu. Pod medailemi byla připíchnutá jeho fotografie. Tedy, všude tam byly jeho fotografie, tahle ale byla nejpodstatnější.

Nesáhl na tu nástěnku od svého návratu z nemocnice. Nikdy tu fotku nesundal, protože mu naprosto nic neříkala. Byla mu úplně jedno. Neměl zapotřebí jakkoli se zabývat svým minulým životem, a kdyby cokoli z toho sundal, znamenalo by to, že ho to ještě trápí. Netrápilo.

A stejně. Občas, když se zrovna probudil uprostřed noci, neschopen tak rychle posbírat kousky své ledové masky, měl chuť tu věc roztrhat. Spálit. Zničit. Už nikdy ji znovu nevidět.

Na té fotografii, která byla připíchnutá na korkové nástěnce, byl Syd jako čtrnáctiletý. Těsně před svou nehodou. Na krku měl medaili, kolem ramen Jitčinu paži. Všude kolem byli lidé, nadšeně jej pozorující. Něco vykřikovali. Jeho jméno. V pozadí byly špičaté vrcholy skal. A on se usmíval, zářivě, šťastně, bezstarostně. Tak, jako už se pak nikdy neusmál. První roky od opuštění nemocnice se nedokázal tvářit jinak než netečně ledově nebo se usmívat svým typickým úsměvem s ironií. Teď už se usmíval i upřímně, na Johanku i Davida, ve výjimečných momentech, nikdy ale ne tak moc. Bylo na tom cosi dětského. Něco, co neuměla většina starších. Vybavila se mu slova z Malého prince.

Všichni dospělí byli dětmi. Jen málokteří si to ještě pamatují.

Míval v sobě takového Malého prince. Všechny děti ho vždy měly. Pak umřel. Ani k tomu nepotřeboval hada. Bylo na tom cosi smutného, co by se jen těžko popisovalo. Cosi, co dělalo úsměv, kdysi tak bezstarostný a šťastný, nyní neskutečně melancholickým.

Mít Davida ve svém pokoji bylo důvěrnější, než šlo popsat obyčejnými slovy. Neuvědomoval si to. Nevěděl to, když ho tam bral. Ale už jen to, že to udělal, hodně znamenalo.

Nemělo smysl nad tím přemýšlet. Otevřel skříň.

„Ne, myslím, že nic speciálního bych si k tobě nebral. Stačí to oblečení, co jsem měl na Mácháč. Jo a taky svoji sbírku, ať se máš čím bavit," podotkl a ukázal na poličky pokryté hlavolamy. Nechtěl teď myslet na zářivý úsměv z fotografie.

Davida ale zaujala právě tato nástěnka a fotka na ní. Přistoupil k ní a vzal ji do ruky za koneček, který nebyl připíchnutý ke korkové ploše.

Nevnímal moc slova, která Syd vykládal, tušil, že on bude zpívat neustále stejnou píseň. Nezajímalo ho to v tuto chvíli. Teď viděl jen ten přirozený a šťastný úsměv na tváři o něco málo mladšího černovláska. Bodlo ho u srdce. Jaký by asi byl, kdyby se to nestalo? Kdyby mu skály nesebraly kus té nejdůležitější a nejsložitější části života? Veselý mladý muž, kterého by trápily jen obyčejné starosti, obklopený hromadou přátel, se kterými by si nejspíš rozuměl. V takovém případě by si Davida nikdy nevšiml. Nebyl by porouchaný, a proto by se nikdy neupnul na svého učitele češtiny. Protože tohle je špatně a bude to muset být David, kdo to zastaví. Brzy, pokud už teď nebylo pozdě.

„Syde! Pokud potřebuješ vypadnout od rodičů, řekni mi to teď hned! Zítra přijede Věřík s Marií obhlédnout ten byt. Já tě k sobě nevezmu, takže pokud se chceš odsud odstěhovat, já tu schůzku zruším a budu hledat něco jiného."

Pokud se David chtěl přihlásit do soutěže v říkání věcí, kterým Syd nevěnoval nejmenší pozornost, určitě by měl předložit právě tenhle kousek. Nerad si dával konkrétní časové cíle, což byl důvod, kvůli kterému nechtěl předvídat dobu, kdy se mu povede sehnat klíče od Davidova bytu, neviděl to ale na nijak dlouho. To bylo zavádějící. I kdyby to trvalo dlouhé roky, byl by na sebe hrdý a pyšný. Takhle on zkrátka fungoval.

„Nikdy do toho bytu nepůjdu. Ani kdybych měl čekat na ulici, dokud rodiče nezaklepou bačkorama. Vydržím to. To místo není špatný, ale nemá bejt moje. Já dědu v podstatě neznal a z historek tety mi přijde jako dement. Kdyby znal on mě, nikdy by mi neodkázal ani možnost přečíst si jeho poslední vůli, což bych ocenil, čtení nikdy nebylo mou volbou trávení volnýho času. Nicméně nepůjdu tam. Je to její. Nepotřebuju nikoho, kdo mě bude chytat, až budu příště padat. Radši nikam nepolezu. Nejsem idiot," řekl, spíš pro sebe než pro Davida.

Oči mu padly na sedací pytel kousek od psacího stolu – na levé straně byl daleko používanější a bylo to vidět na první pohled. Rád v něm trávil čas. Ještě radši v něm trávil čas, když Valentýn sedával vedle a něco mu vyprávěl, nebo jej naopak poslouchal. Vždycky se tvářil jako boží umučení, ale vždycky za ním zase přišel.

Ani ta paměťová debilita, kterou byl pytel vyplněný, už si ho nepamatovala. Jak vlastně vypadal? Určitě byl na některých fotkách na nástěnce. Nebo ne? Vlastně už nevěděl.

Byl to děsivý moment a děsivé uvědomění. Bylo dobře, že ho nepostřehl.

David si všiml změny v jeho tváři, ale neměl tušení, co ji způsobilo. Chvíli se na něj jen díval, zjistil však, že stejně nejspíš nikdy nepochopí, co se mu honí hlavou.

„No, jak myslíš… Nechci tě obrat o možnost hned vypadnout z baráku, protože cítím, že po tom toužíš. Tak tedy zítra – pokud chceš poznat mého ctěného bratra a jeho přítelkyni, můžeš jít s námi. Koneckonců říkals, i když to teď popíráš, že ten byt je tak nějak napůl tvůj, tak bys měl poznat podnájemníky, i když tam budou jen chvíli. Jen tě prosím, žádné blbé kecy. Myslím, že on by tvůj humor nepochopil, a já bych tě pak zastřelil na místě. Věřík stále není smířený s tím, že přišel o barák, tak bych byl rád, kdybys mou žádost respektoval. Taky bych byl rád, kdyby ses vzdal narážek na náš vztah. On to neví a já ani nechci, aby se to dověděl. Možná by ho to na chvíli vytáhlo z letargie, neustále mi vyčítá, že nikoho nemám. Jenže on by byl schopen plánovat veselku a já ho nechci zklamat. Tvoje teta jim umožnila tam i přespat, takže já budu mít volný byt, což… necul se tak blbě… což znamená, že doučko si odbydeme v podvečer. Pak pojedeš domů, nezůstaneš! Nechci vidět žádné kartáčky, trička ani hlavolamy. Nemusíš si brát nic, učebnice samozřejmě doma mám."

„Děkuji, že mě zveš," odtušil Syd s pozdviženým obočím, „ale to, že tam budu taky, je dané předem, jestli to teta neříkala. Tyhle věci řešíme oba, její názor není moc směrodatný. Jednou nám tam málem nastěhovala partu sedmnáctiletých delikventů s falešnými občankami, protože jí přišli roztomilí. Ne že bych si myslel, že je tvůj brácha něco takovýho, ale u tohohle budu, jinak to není možný." Vlastně tam plánoval jet ještě před nimi, byt potřeboval krapet uklidit. Byli domluvení s Johankou, že pojedou spolu. Těšil se na ni a na její názory. Chyběla mu.

„Ale jsem rád, že mě chceš představit rodině. Je to tedy velký krok, skoro větší než první rande, které mi stále dlužíš. Je teda pravda, že já už tě své rodině představil, a taky jsem tě na rande nevzal. Ale nemohl jsem tě obrat o tu možnost udělat to první," zauvažoval. „Nic mu neřeknu, ačkoli je pravda, že stěžovat bych si mohl. Potřebuju nějaký spojence, který neodešleš do stejnýho háje jako mě." Rty se mu zvlnily v úsměv.

David jej obdařil ledovým pohledem a jeho tvář ztvrdla. „Opovaž se s ním proti mně spiknout. Nepromluvil bych s tebou už ani slovo… A je mi úplně jedno, že ještě všechno neumíš a musel by ses dovzdělat pod bičem matky. Nechci, aby se o nás dověděl, tak to respektuj!"

Mračil se a znervózněl. Tušil, že si z něj opět Syd tropí blázny, což on dělal neustále, neposlouchal jeho slova, ale na druhou stranu to, co bylo pro Davida důležité, vždycky dodržel.

„Nejraději bych tě od něj držel dál, ale jak říkám, je to tvůj byt, a tak mi moc možností nezbývá. Slova rande, kytky, večeře a seznámení s rodinou už mi začínají dělat pupínky. Tak je moc nepoužívej. Víš ty co, raději půjdu, mám ještě spoustu práce, a hladina toho, kdy ještě snesu Sydoviny, už je natolik vysoká, že stačí poslední kapka a pohár přeteče. Nemíním na ni čekat. Dveře najdu sám, doprovázet mě nemusíš. Pokud jsi mluvil s tetou, informace na zítra máš," zadíval se na něj a povzdychl si. Být s tím klukem bylo neskutečně náročné. Nikdy v životě se tak netěšil na klid svého bytu jako dnes.

Černovlásek pouze pokýval hlavou, a i přes Davidova slova jej doprovodil ke dveřím, kde mu věnoval zářivý úsměv. Přece jen, nemohl si nechat ujít každou příležitost dostat se své oběti pod kůži – a to ona oběť ještě nevěděla, jakou chybu udělala, když si s ním vyměnila telefonní čísla.

Ještě toho večera se pak dostal do svého a tetina bytu, který spolu s Johankou začali uklízet. Jak už to tak bývalo, netrvalo to dlouho, než se dostali k poměrně aktuálním tématům.

„Problémy v ráji?" zeptala se dívka bez obalu. Zpražil ji pohledem. „Fajn, tak ne v ráji, no. Ale něco se s ním děje. Drží ten svůj plán, že to nebudete táhnout i v Praze, že?"

Trefila se. To jí nemohl upřít.

„Je to pitomec."

To to vyřešilo.

„Bude slavit třicítku. Chtěl by vážnej vztah – jako s někým jiným. Teda, nechtěl, ale myslí si to. Je tvrdohlavej."

Srozuměně pokývala hlavou.

„Co mu budeš dávat?"

Povytáhl obočí.

„Nevím ani, kdy přesně to je. Pochybuju, že fakt za dva tejdny, jak říkal. Zaokrouhlil to. A já jeho zaokrouhlování moc nevěřim," podotkl, načež se dívce rozzářily oči. Znala Syda lépe, než si kdo mohl myslet.

„Ale že mu něco budeš dávat, to nevyvracíš," vysvětlila svůj výraz. Získala za něj další ledový pohled.

„Vyvracím. Nemám to zapotřebí."

„Takže se ještě domluvíme a zajedeme do obchoďáku? Super. Rozmysli si, co přesně mu chceš dát, ať nehledáme moc dlouho. Bude oslava?"

Pravda byla, že nad tímhle ještě nepřemýšlel. Pochyboval, že by si David něco zařídil. Taky si nebyl moc jist, koho přesně by si na oslavu pozval. Bratra. A Syd by se pozval sám, takže by tam byl taky. Jeho mamlas byl dost asociál, stejně jako černovlásek. Díky bohu za to. Nicméně, ať už to bylo jakkoli, něco by možná zařídit mohl. V rámci snahy dostat Davida do postele…

„Ty nad tím přemýšlíš! Tenhle moment se zapíše do historie," vydechla Johanka nadšeně, jednou rukou jej objímajíc okolo ramen. Protočil očima.

„Seš blbá, víš to?"

Věděla. Slyšela to od něj milionkrát. A stejně se jí vždycky znova svěřil. Naopak, byla si vědoma, že mu podobné pošťuchování nevadí, že je zvyklý. Měla u něj jistá privilegia a nevadilo jí je využívat.

„Pořád nevím, kdy přesně ty debilní narozeniny má."

„Tak jestli je tohle jediný problém…" Vytáhla telefon, vyhledávajíc v něm Davidův profil na Facebooku. Jak se ale ukázalo, natolik digitálně vyspělý blonďák rozhodně nebyl.

Což o to, Syd o sobě taky nic nezveřejňoval, u něj to ale byl promyšlený tah. U Davida pitomost. Zrovna v ten moment by se to datum hodilo.

Sdílených fotografií měl David naprosté minimum a ani pod jednou nebylo žádné blahopřání, zkusila tedy jeho přátele.

„Hele, není to ten jeho dement, jak jsi říkal? Konečně vím jméno," zašklebila se a rozklikla Viktorův profil. Syd pouze pozvedl obočí.

Zadaný.

Asi se přes to ještě nepřenesl. Jeden celý příspěvek pak tvořil text, patrně o Davidovi. Jeho jméno tam nikde nebylo, to ale nic neznamenalo. Pod všemi romantickým kravinami měl také datum.

23.8. Nezapomenu na tebe, zlato <3

Nebyl to jen dement, byl to totální zoufalec. Ale docela jim pomohl.

Té noci se Sydovi spalo tak na dvě hvězdy, a to jen proto, že měl daleko lepší postel než na Mácháči. Rodiče se opět hádali, což nebylo tak divné, díky týdnům v Davidově společnosti si ale na jejich naprosto nesmyslné hry zcela odvykl, a trávit s nimi čas se nyní zdálo ještě o trochu méně snesitelné a více jako zabiják jeho nebohých mozkových buněk. Skončili až okolo půlnoci, jen aby v jednu ráno zase začali. Tím ho samozřejmě probudili.

A stejně bylo jeho ráno vcelku příjemným zážitkem. Ještě v chatě na Mácháči si s Davidem stihl vyměnit čísla a připravit mu na dnešní ráno menší překvapení. Měli za sebou několik týdnů, během nichž vstávali poměrně brzy. Nemohl vypadnout ze systému, nedělalo by mu to dobře.

Nebyl si zpětně jist, jaký zvuk vybral. Znělo to jako neskutečně falešný zpěv provázený troubením klaksonu. Ne že by tušil, proč měly telefony takovou pitomost předinstalovanou.

V době, kdy by se na druhé straně měl budík spustit, pak vyťukal krátkou zprávu, již svému drahému pitomci poslal.

Nestýská se ti moc? Dlužíš mi ranní pusu.

Byl zrovna na cestě z koupelny, kam se večer nedostal kvůli rodičům, s nimiž se za žádnou cenu nechtěl potkat, zastavil se tedy před zrcadlem a pořídil pár snímků svého od pasu nahoru nahého těla. Po opálené kůži mu stékaly kapky vody. Jednu ruku měl na fotografii zabořenou do mokrých vlasů. Na rtech měl svůj naprosto typický, nyní dost vyzývavý úsměv. Provokativní. Povedla se. Byl na sebe nanejvýš hrdý.

Odeslal ji. Přece jen, David potřeboval posouvat hranice.

Taky večerní sex.

Byl spokojen.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)

Komentáře  

+2 #2 Odp.: Propadák – 20. kapitolaPhoenix 2023-11-10 14:30
Za mě taky super, jak říká Tamanium, celé je to velmi hravé, trochu jako kočka a myš, kdy Syd říká ano, David ne, ano, ne, ano, ne 😄😄 Byť je mi trochu líto, že byl celý ten jejich poslední týden shrnut jen tak vágně. Minimálně to milování by za mě zasloužilo trochu detailně rozepsat 😛😁
Citovat
+4 #1 Odp.: Propadák – 20. kapitolaTamanium 2023-11-10 10:06
Každá kapitola je snad lepší, než ta předchozí.
Je dobře, že Syd se stal zachráncem situace, tak trochu jsem v to doufal. To jeho plánování nastěhování k žirafímu přítelu a cílevědomost se mi moc líbí. Ta hravost v celém textu odhaluje hravost a to mě moc baví.
Hlavně se mi tady nezabydli a ten odpor k nastěhování... chová se pořád jak blb, byť je v tom rozumný postoj, ale už by si mohl uvědomit, jak hluboko už v tom vězí.
Syd je v tom taky až po konečky vlasů a je vidět, že už asi hodně podlehl a hlavně mu to hodně svědčí....
Jen tak dál!
Je to na dobrý cestě, aby se to stalo nejoblíbenějším dílem na Ostrově.
Citovat