• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace14. 9. 2023
Počet zobrazení2383×
Hodnocení4.74
Počet komentářů3

Sotva se mu Johana ztratila z dohledu, David vydechl úlevou. Potřeboval být sám na to, aby si srovnal všechny myšlenky, které ho napadaly po jejích slovech.

Zapudil okamžitý nápad, že by mu řekl, že ho nepřitahuje a nechce s ním nic mít. Neskočil by mu na to, to věděl i bez Johany. Tohle si bude moct dovolit ve chvíli, kdy zpacifikuje chtíč, který v něm hlodal pokaždé, když se k němu Syd přiblížil. A ten byl cítit na sto honů. I totální pitomec by vytušil, jak to mezi nimi jiskří, natožpak jeho vnímavý student. Opravdu však pomůže, když se jej na plná ústa zeptá, co se mu v minulosti stalo? Nevěřil tomu. Byla pravda, že i přesto, že o něm Syd neměl příliš pozitivní mínění jako o člověku, byli si teď mnohem blíž, než tomu bylo před dvěma týdny, kdy ho málem přizabil letící učebnicí, kterou hodil ze svého podkrovního kutlochu.

Byli ale už tak daleko, aby mu Syd řekl o své minulosti? Té, která z něj udělala toho, kým je dnes? A možná o to ani nestál. Zoufale se chtěl dostat zpátky do bodu, ve kterém byl v červnu. Tehdy to pro něj byl jen drzý student, který mu žral nervy, stejně jako tucet dalších.

Tahle dovolená, jeho věčná blízkost, provokace a v neposlední řadě Davidův úraz byly na vině, že z drzého studenta se stal kdosi, koho se nechtěl úplně vzdát, ačkoliv zdravý rozum tvrdil, že dělá největší hloupost ve svém životě. A nebyla to jen starost z prozrazení ve škole. David se začínal bát, že by se do něj byl schopen zamilovat… Nerad si to připouštěl, ale nebylo by to poprvé, co by svěřil své srdce tomu nepravému. A Syd by mu ublížil, to věděl. Nikdy by ho nebyl schopen mít rád. Celý tento tyátr dělal jen proto, aby ho dostal do postele. Nad tím ale teď neměl sílu přemýšlet a byl odhodlaný nechat to plynout. Teď Syda stejně potřeboval, nemohl ho poslat pryč.

Měl už hlad, bylo dávno po poledni a návštěva Viktora je natolik zdržela, že jídlo, které dovezli z hospůdky, vychladlo. A studené ho jíst nechtěl, to by byl raději o hladu do té doby, než by přišli Johana nebo Syd.

Nestihl ani domyslet jeho jméno, dveře se otevřely a stál v nich zmíněný, s batohem přes rameno.

„Promiň," hlesl David a zadíval se do jeho modrých očí. Neviděl v nich ale výčitky ani zlobu.

Syd by něco takového ani neměl zapotřebí, nehodlal v sobě uchovávat jakékoli emoce. Považoval by to za stupidní a on stupidní rozhodně nebyl. Naopak, přišel si klidný, s hlavou čistou jako před příchodem toho nebetyčného pitomce.

Každopádně to nic neměnilo na faktu, že jakmile to kouzelné slůvko zaslechl a jeho oči se automaticky setkaly s totožně modrými, unavenými a upřímnými, rty se mu naprosto přirozeně stočily v drobný úsměv, s nímž kývl na srozuměnou. Nepřiznal by to ani sám sobě, natož komukoli dalšímu. Ale omezenost celého světa jako by se přece jen snášela daleko líp.

Odložil si věci. Neočekával, že by ho David nechal spát s ním, taky ale nepředpokládal, že by nahoře trávil víc času než dole, a považoval by tedy za značně nelogické stěhovat se k Johaně úplně. Ne že by mu vadila její přítomnost. Zvládal s ní být nonstop. Ale na noc nemusel. Co si tak pamatoval, přespávali spolu naposled každý v jiné místnosti a on usnul dřív. Kdyby to neudělal, nevyspal by se. Ta holka byla jako motorová pila.

Nyní nad tím nehodlal přemýšlet. Vydržel toho spoustu, měl tedy potenciál vydržet i svou hlučnou kamarádku, ačkoli bylo jasné, že by byl radši natištěný na Davida. A že by tak skončili, kdyby spolu spali, tím si byl stoprocentně jist. Nezáleželo na tom, že postel měla na šířku něco málo pod dva metry, co tak odhadoval. Tak silnou vůli David neměl, zatímco Syd neměl takovou zbytečnost zapotřebí. Na to, jaký pitomec David byl a jaká sentimentální blbost bylo podobně stupidně romantické usínání, se toho nehodlal vzdát.

Chvíli po jeho příchodu vykoukla z patra střapatá hlava jeho přítelkyně, na jejíž tváři se okamžitě objevil veselý úsměv. Na nic moc nečekala, seběhla dolů a společně vzali tašky s jídlem, které se vydali ohřát do malé kuchyňky nedaleko Davidovy chaty. A čas ubíhal, nechávaje Syda kdesi v myšlenkách. Když zrovna byli sami, tak i ve vcelku příjemné konverzaci s Johanou. Všechno nabralo jiný spád ve chvíli, kdy se David odebral ke spánku a oni se spolu vydali na pláž odpočinout si a nabrat sílu na zbytek dne. Alespoň Syd to tak vnímal. Začínalo to být vyčerpávající. Nic, co by nezvládl, on snesl všechno. Ale na noc a spánek se jistým způsobem těšil.

Posadili se do písku, ona pozorujíc jezero, jež viděla mnohokrát předtím prostřednictvím jejich videohovorů, a on se naopak zkoumavě zadíval na ni.

„Obhajovala jsi mě," podotkl, tón hlasu zcela nevzrušený. Jeho přítelkyně ho možná znala jako své boty, on ji ale taky. Byli si v tomhle blíž, než mohlo být jakékoli jiné přátelství.

„Jo. Chtěla jsem, aby to věděl."

Nehádali se, pouze konstatovali fakta. On se na ni nezlobil. Věděl, že se ho nesnažila zachránit, že se ho nesnažila vylovit z moře jeho problémů, aniž by ji o to žádal. Chtěla mu pomoct. A byla jediným člověkem, u kterého to byl do té doby schopen přijmout.

Neptal se, co všechno Davidovi říkala. Věděl, že by neprozradila nic osobního.

„Ten chlap je neskutečnej pitomec," změnil téma Syd, aniž by nad tím jakkoli víc přemýšlel, a svaly na jeho těle se neznatelně uvolnily. Oba věděli, že už není řeč o Davidovi. Svým způsobem byla škoda, že nikdy nemohli tvořit pár. Možná by se k sobě hodili. A možná, že stejně jako Johanu Syd nepřitahoval tělesně, ona jemu rozuměla, ale nedoplňovala ho tak, jak to pro něj bylo nezbytné. Možná bylo dobře, že spolu mohli sedět na pláži a sdílet cosi jiného, a přesto hezkého.

Byl to veskrze příjemný moment. A přišly další, stejně příjemné. Nenuceně si povídali a sledovali slunce na své cestě oblohou, zcela zapomínajíce na čtečku s dnešní kapitolou Malého prince, která stále čekala v roubence.

***

Když dvojice opatrně a potichu vstoupila do chaty, David stále spal. Ale tiché šramocení, vůně opečených klobás, které Sydovi vnutila jeho matka, a hlavně aroma kávy ho pomalu probouzely z klidného snění. Opatrně otevřel oči. V místnosti bylo přítmí, slunce se dávno přehouplo na svou odpolední stranu a ani zatažené závěsy nepustily do pokoje mnoho světla.

Protáhl se. Hlava už ho tolik nebolela, i všechny další rány byly klidné. Cítil se čerstvě, hladově a… špinavě. Nakrčil nos, když zjistil, že už smrdí sám sobě. Nesnášel to. Vždycky byl tak trochu šamponek a dva dny bez sprchy, to byl přímo odporný pocit.

„Nazdar, mládeži. Jak jste se měli? Děkuji za kávu," nadechl se typického aroma, které se linulo z hrníčku, a slastně přivřel oči.

Povzbuzující nápoj ho definitivně postavil na nohy a on usoudil, že sprchu zvládne. Musel se však zbavit veškeré gázy a náplastí. Doktor tvrdil, že ruku i hlavu by měl mít ještě pár dní kryté, ale dlaně a ostatní oděrky, co měl na těle, už by mohl nechat dýchat.

Rychle do sebe nasoukal klobásu a začal se zbavovat obvazů.

„Syde, prosím, byl bys tak hodný a našel mi ve skříni čisté tričko a spodní prádlo?" požádal ho. „Definitivně se musím jít osprchovat, jinak shniju ve vlastní špíně."

Černovlásek pouze přikývl, spokojeně se pousmál tak, aby ho neviděl. Nehodlal Davidovi jeho názor vyvracet, skutečně už začínal krapet zapáchat. Ne že by to Syda vyloženě obtěžovalo. Jeho obětavost neznala mezí a byl ochoten trávit v jeho bezprostřední blízkosti čas i za ztížených podmínek, na jinou stranu mu ale vyhovovala Davidova přirozená vůně. Veskrze. Kombinaci potu a nemocnice povětšinou nemusel.

Položil hromádku oblečení do koupelny, tak, aby na ni David později dosáhl, a vrátil se, natahuje k muži dlaň na znamení nabízené pomoci. Křivý úsměšek se přitom ještě rozšířil.

„Zvládneš se posunout natolik, abys mě viděl nahýho, nebo bych si měl vzít plavky?" nadhodil se značnou dávkou ironie, pošťouchnutí a nepochybně i pobavení, které by ale nepřiznal, stejně jako první dvě zmiňované vlastnosti. Celá ta situace byla svým způsobem komická, ačkoli rozhodně ne nepříjemná. Čekal, co z Davida vypadne. Blonďák měl svoje zásady a ty zatím ještě nepadly, ačkoli si Syd uvědomoval, že to zas tak v nedohlednu nebylo. David byl pitomec. Zatím. Ale jednou mu podlehnout musel, i kdyby jen na jednu hvězdnou noc.

„Nemůžeš tam zůstat sám. Máš jednu použitelnou ruku, jednu nohu – nestabilní, a hlava tě může kdykoli zradit. Potřebuješ pomoc."

„A ty ses asi zbláznil, ne? Ani na to nemysli. Za jedno, nevidím důvod, proč bys mě měl šmírovat, na nohu už došlápnu, a potom, alespoň ve sprše bych měl rád soukromí. Chci toho tak moc? Kromě toho je ten kout malý, oba bychom se tam nevešli, takže na tuto myšlenku rychle zapomeň a raději přemýšlej, jak potom probereme tu kapitolu Malého prince, kterou jsi jistě s velkým nadšením Johaně předčítal," usadil ho a odkulhal do koupelny. Litoval, že se nedá zamknout. Syda znal moc dobře, nikdy neposlouchal, co mu říkal, a vždycky se zařídil podle svého. V tuto chvíli jen doufal, že bude respektovat jeho přání a do koupelny za ním nevleze.

Ještě ze dveří vystrčil střapatou hlavu a s kamenným výrazem se na Syda zadíval: „Opovaž se!"

Odpovědi se ovšem nedočkal. Jestli se někdo nevzdával, byl to Syd. Jistě, našly se věci, v nichž neměl zapotřebí vytrvat, ve většině hrála svou roli jeho rodina nebo jakákoli autorita snažící se dotlačit jej k respektu, tohle byl ovšem speciální případ. Dovedl odhadnout důsledky svých činů a vzhledem k tomu, co všechno David přešel, si dovedl představit i to, co ho napadlo nyní. Když už nic jiného, stálo to za pokus. V rámci snahy osvobodit Davida od jeho naprosto stupidních předsudků. Svým způsobem ho černovlásek zachraňoval.

Pohled mu padl na čtečku, v níž na něj stále čekala zapomenutá kapitola, a hned vzápětí na zavřené dveře koupelny. Mohl slyšet tekoucí vodu, nebál se tedy, že by Davida nachytal při čemkoli závažnějším. Hodlal toho využít. Když David chtěl, aby četl…

Neobtěžoval se s klepáním. Věděl, že by ho David stejně nepustil, přestože nepochyboval, že by ho tam chtěl. Zkrátka si otevřel a spěšně se posadil na malou komodu naproti zavřenému sprchovému koutu. Nehodlal se tím zabývat, tekoucí voda přehlušila valnou většinu zvuků. Kdyby se nad tím ale zamyslel o trochu víc, snad by zaregistroval krátké zalapání po dechu. Možná. A možná se mu to jen zdálo.

Ten moment byl důvěrnější a intimnější, než očekával. Zvláštně komický, ale jiným způsobem než běžně. Z těla schovaného za mléčným sklem toho skutečně moc neměl, ale už jen to, že je nedělilo nic dalšího, donutilo jeho srdce bít o něco rychleji. Krev v jeho žilách zdála se o pár stupňů žhavější.

Tušil, že David to má stejně. Otevřel čtečku a začal číst.

„Do pr… Co to má znamenat?" zařval David přes hučení vody, když uslyšel známý hlas téměř recitující desátou kapitolu Malého prince. „Valento! Okamžitě odtud vypadni. Jestli mně takto dál budeš zasahovat do soukromí, hned po období hájení se seberu a pojedu do Prahy. A věř tomu, že se nebudu ostýchat zavolat Viktorovi. Jsem si jistý, že on bude skákat přesně tak, jak mu poručím. Ty jsi neuvěřitelný! Jednou jedinkrát nemůžeš respektovat, o co tě prosím? Co ty jsi za člověka? Vyhodím tě dveřmi, přijdeš oknem. To není normální. Uvědomuješ si vůbec, jak moc je mi to nepříjemné?"

Silný Sydův hlas, kterým se pokoušel překřičet šumění sprchy, ale neutichl. Ba naopak, ještě zvýšil decibely, aby David opravdu slyšel každé slovo.

Blonďák znervózněl a začal se mydlit ještě rychleji. Bylo mu jasné, že s ním nepohne. Ostatně jako vždycky. Proč byl ten kluk tak tvrdohlavý? Rány ho pálily a uvědomil si, že by je neměl dlouho vystavovat vodě, ať se zbytečně nerozmočí. Stejně bude muset jednoho z těch dvou poprosit, ať je všechny znovu vyčistí a ty hluboké zase obváže. Sprchování nešlo tak rychle, jak by chtěl, ale zvládal to. Jestli Syd čekal, že ho požádá o pomoc, tak se mýlil.

Nezbývalo než ho strpět a jen doufal, že nebude dělat cavyky a podá mu ručník.

Mohl vyjít ze sprchy nahý, nic by se nestalo, nestyděl se, ale neměl zájem ho provokovat svou nahotou.

Syd dočetl poslední větu těsné poté, co David vypnul vodu.

„Když už jsi tady, podej mi ručník," zamrmlal nevrle a pootevřel dvířka, aby jimi mohl protáhnout ruku.

Na to černovlásek veskrze spokojeně seskočil a splnil blonďákovi jeho přání. Ostatně, co by pro něj neudělal, vyjma dodržování toho, oč jej David žádal? Byl na něj možná až moc hodný. Měl to v povaze. Byl se sebou spokojen. Ať už to ale bylo jakkoli, nepovažoval to za podstatné. Jejich prsty se střetly, cosi na tom prostém gestu zdálo se neskutečně intimní a hřejivé, cítil, jak mu vlastní tělo reaguje a celý jeho postoj se na lusknutí prstu změnil. Uvolnil se. Bylo mu docela dobře…

„Člověka, kterej bude skákat přesně tak, jak pískáš, bys nechtěl. Štval by tě víc než já. Takoví lidi jsou neskutečně tupí, což nemáš zapotřebí. Podobné vyhrožování ti nejde," zhodnotil Syd klidně, naprosto sebejistě. V hlavě se mu znovu vybavila všechna Davidova slova a on se sám pro sebe usmál svým typickým mírně ironickým úsměvem. Ten pitomec byl neskutečně fascinující. Už to oslovení – odmítal využít Sydovu přezdívku, jelikož si chtěl hrát na uraženého, ale zároveň ho nechtěl oslovit celým jménem. Proč? Aby Sydovi neublížil? Divný tah. Zvláštní. Možná stupidní, ale fascinující. Nepřiznal by, že i milý.

Konečně se dvířka malého sprchového koutu otevřela, vystavujíc tak Davidovo tělo jako na stříbrném podnose – až na ručník, který splýval kolem jeho pasu. Syd se ovšem rozhodl tuto drobnou vadu na kráse velkoryse přejít. Po opálené kůži zdobené pevnými svaly stékaly kapičky vody, která na ni dopadala z vlhkých vlasů, prozatím jen narychlo vydrbaných ručníkem. Tváře měl růžové, ať už teplem, které ve sprše měl, nebo rozpaky. Nezáleželo na tom. Plné rty s tou barvou vynikly ještě víc než běžně.

„Dobrý," zhodnotil Syd spokojeně poté, co si Davida několikrát velmi okatě prohlédl od hlavy až k patám, než zakotvil na jeho očích a krapet provokativně se zazubil. Měl přijatelný výhled, byl s ním nadmíru spokojen. Vybral si dobře. Ne že by byl schopen litovat vlastních rozhodnutí, či je dokonce brát zpátky. Davida chtěl. Nicméně vidět jej takhle tu potřebu ještě posílilo.

David přešel jeho skenující pohled s kamenným výrazem, ale to neznamenalo, že jeho tělem nezačaly probíjet zvláštní nezvyklé vlny, kterým moc nerozuměl. Nemohl tvrdit, že je nikdy nezažil, ale rozhodně jím neproudily, když se na něj jen někdo podíval. Jenže Sydův pohled nebyl obyčejný. Byl by klidně řekl, že byl i hladový, což se neslučovalo s jeho vyzývavou tváří.

Nemínil však nad tím dál přemýšlet, bylo to nebezpečné. Zjistil, že v jeho přítomnosti nedokáže tělo příliš kontrolovat, a teď byl skoro nahý. Syd byl v jeho případě rozhodně velmi všímavý. Kdyby se tak dokázal soustředit na češtinu stejně jako civět a pozorovat jeho osobu… V poslední době se cítil jako pod mikroskopem.

„Otoč se! Nenechám se očumovat. Pokud potřebuješ civět na nahého chlapa, pusť si porno. Věk už na to máš," řekl nekompromisně a docela se divil, že Syd opravdu poslechl a odvrátil se. Rychle si natáhl trenýrky, s tričkem se neobtěžoval, stejně by si jej musel v pokoji vysvléknout. Po celém těle měl malé ranky a odřeniny a nechtěl nic nechat náhodě. Byly rozmočené a potřebovaly znovu ošetřit.

Zadíval se na ránu na ruce. Táhla se přes celé tetování a bylo mu jasné, že mu po šesti stezích zůstane jizva, stejně jako na čele. Možná budou neznatelné, když se o poranění bude dobře starat, přesto mu celý život budou připomínat, jaký byl idiot. Bylo pravidlem, které se neporušuje, pečlivě zkontrolovat před každým výstupem všechno vybavení, jestli není nějak poškozené. To ten den neudělal. A vymstilo se mu to.

„Panebože, budu jak Harry Potter, ještě kulaté brýle bych si moh' koupit," povzdychl si potichu, když na sebe civěl do zrcadla a zkoumal zblízka ránu na čele.

Nemohl tušit, jak jen ten pohled působil na samotného černovláska, nyní jej tiše pozorujícího. Nevzpomínal, nepřemýšlel nad tím, co bylo. Nevracel se ke starým jizvám. Ale to neznamenalo, že zapomněl, jak k nim přišel, a sledovat Davida procházejícího si stejnými situacemi, to na něj prostě muselo zapůsobit. Neuvědomoval si to a rozhodně by to sám sobě nikdy nepřiznal, provokativní úsměv se ale automaticky změnil na jemnější, opatrnější, možná až konejšivý. Netušil, že něco takového uměl.

Beze slov k Davidovi přešel, za rameno si jej k sobě otočil a nenuceně mu položil jednu z vlastních dlaní na šíji, stahuje si jeho obličej na svou úroveň. Nezáleželo mu na tom, nakolik se kvůli tomu musí David skrčit. Byla to pomalá, přívětivá gesta a on ani neočekával, že by se mu z nich vyvlékl. Bylo na nich cosi důvěrného, cosi, co slibovalo bezpečí. Ačkoli to Syd neplánoval a veskrze si to neuvědomoval.

Byli k sobě blízko, víc, než si situace vyžadovala. Jejich nosy se skoro dotýkaly a černovlásek si tak mohl blíže prohlédnout pomalu se hojící ranku, kterou komentoval sám David. Nebylo by dobré ho na to upozorňovat, působil v ten moment ovšem tak nějak ochranitelsky. Určitě to nezamýšlel. Natáhl se, aby mu prsty upravil blond prameny do té doby do čela spadající, a jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Za mě pořád dobrý," zhodnotil a chytil blonďáka za zápěstí, vyváděje jej z koupelny k posteli, na kterou se David úlevně svalil. Jako pytel hrušek, řekl by, ale jen prostá sprcha ho dost vyčerpala.

„Ošetřím ti ty rány," řekl potichu Syd. Moc nad svými prvními slovy nepřemýšlel. Nenazval by to vyloženě poklonou, to on neměl zapotřebí skládat. Extra když nemusel. Proč to řekl? Proč se usmíval? Snad jako další krok k dostání Davida do postele. Ano, to se zdálo dostatečně logické i dostatečně inteligentní, nebylo to třeba rozporovat. Jenže kdyby měla vyjít najevo skutečná pravda, asi by bylo třeba podívat se do očí jeho o pět let mladšího já, zabraného do totožné snahy pohledem odstranit všechny jizvy a vady na kráse, které mu pád způsobil, zbavit se všech těch okovů stupidity a důvěry. Bylo by potřeba vzít v úvahu emoce, na které Syd ani myslet nechtěl, jelikož to neměl zapotřebí. A možná, že by pak šlo říct, že se hluboko pod povrchem snažil Davida uklidnit, říct mu, že se mu líbí, ať bude mít jizev, kolik chce. Možná, že mu chtěl udělat radost.

Nebylo by moudré to Sydovi prozrazovat. Ale něco na tom bylo.

Nyní to neřešil. Přinesl si kus sterilní látky a dezinfekci, naklonil se nad pevné tělo kryté jen tenkou látkou boxerek a začal mu otírat a ošetřovat rány s pokusem o jemnost, který se zdánlivě neslučoval s jeho běžnou povahou. Měl jisté mezery, už ony ale vytvářely jakousi autentičnost, důvěrnost každého takového gesta posíleného kontaktem jejich kůže. A Syd v sobě cítil zvláštní klid. Nepřisuzoval ho Davidovi. Ale cítil ho.

David jen trpně držel a neustále se divil, jak někdo tak neurvalý v chování může být najednou tak něžný. S opatrností, kterou už blonďák dobře znal, se staral o všechny oděrky i velké rány, které znovu ovazoval. Díval se do jeho soustředěné tváře, která najednou působila úplně jinak.

Jeho hloupé poznámky už většinou nebral vážně. Věděl, že i kdyby si rozbil hlavu napadrť, Syd byl rozhodnutý ho dát do použitelného stavu a pak ho dál svádět.

Teď byly ale jeho jemné doteky velmi příjemné. Přestože desinfekce pálila a štípala, jeho prsty hladily místa okolo ran, jako by mu chtěl ulevit od nepříjemné bolesti. Byl něžný. Tak, jak by měl být někdo, komu na druhém opravdu záleží.

Neměl by na toto myslet. Sydovi na něm nezáleželo. Netušil, proč byl takový, ale věděl, že on je pro něj jen učitel, který patří do stáda a ničí mu život. To, že mu líbí jeho tělo, byla jiná věc. Neměl zájem se nechat zneužít. Nicméně teď si jeho péči snad až užíval. Měl zavřené oči a relaxoval. Johana byla někde venku, snad u ohně, nebo na zábavě, která byla bůhvíproč tento týden už ve čtvrtek.

Když mu Syd přinesl antibiotika a vodu, David věděl, že teď už ho nebude potřebovat.

„Běž za Johanou, já se ještě lehce kouknu na učení. Hlava mě už nebolí, jsem vyspaný, tak mi to nevymlouvej. Musím ty zkoušky udělat stejně jako ty. A potřebuji na to klid. Ale můžeš mi donést ten výborný guláš, co tam prodávají, kdyby se ti chtělo. To bylo jediné pozitivní na té minulé tancovačce. Byl fakt skvělý a já mám zase hlad," zadíval se na něj s prosíkem.

Syd si jej nejprve změřil pohledem. Doktor říkal, že by číst neměl. Na jinou stranu, Syd tehdy taky neměl koukat na čísla a pamatoval si, že jej podobná omezení neskutečně vytáčela a nesčetněkrát je porušil, bez následků. Patrně šlo o další naprosto stupidní výmysl dnešní společnosti.

Stejně se mu to nelíbilo. Nechtěl, aby se David namáhal. Ale přikývl, zvedl se a bez dalších slov chaloupku opustil, očima vyhledal svou střapatou přítelkyni a veškerý strach, který cítil, odložil kamsi pryč. Bylo náročné přiznat si, jak moc mu na Davidovi záleželo. To, co se v něm rozrůstalo, už totiž dávno nebyla hloupá touha po jeho těle, ochota na týden si hrát na vztah a pak se opět vydat po vlastní ose. A on si odmítal připustit, jak těžké by bylo nechat Davida jít. Zatím se nic nedělo, zatím ho neměl. Nehodlal to tedy rozebírat. A stejně, kdyby si byť jen představil, že se vydává hledat jinou oběť, asi by cítil stejné úzko, jako když mu David málem umřel. Tentokrát to však zasáhlo trochu jinou část jeho nitra.

Možná bylo dobře, že nad tím nepřemýšlel. Že na základě toho jednal, to už byla druhá věc.

Konečně Johanu zahlédl. Stála v hloučku dalších lidí zhruba jejich věku, cosi s nimi probírajíc, když ho ale spatřila, se všemi se rozloučila a spokojeně se přidala po jeho bok. Koupili guláš, který si David vyžádal, a donesli mu ho, na přání brunetky se vracejíce zpět do vlahé noci. Kousek od parketu jej dívka na moment zastavila.

„Nechtěl by ses naučit tancovat?"

Povytáhl obočí a proskenoval ji ledovým pohledem.

„Umím tancovat."

„No jako kluk jo, ale až se Richterovi zahojí ta noha, třeba byste mohli jít tancovat spolu," pokrčila rameny, načež on protočil očima. Jistěže se mu tahle idea líbila, veskrze. Rád byl natištěný na Davidově těle. Ale to, co se mu Johanka snažila vnutit, to už jeho hlava nepřijímala. Přišlo mu to stupidní.

„Holka bude on," odvětil sebejistě. Nerozmlouvala mu to, ostatně věřila, že by její přítel skutečně byl schopen přesvědčit jejich profesora rozdělit si role podle černovláskových požadavků. Spíš by to pro ně bylo značně nepraktické.

„A jak ho budeš otáčet?"

Dobrá otázka.

„Nebudu," odtušil a ona se na něj zašklebila. Věděla, že svým způsobem vyhrála – ne že by to on byl kdy ochoten přiznat.

„To si nezatancujete. No tak, on je snad ještě tvrdohlavější než ty, co ho tak znám. Tobě to přijde potupné, pro něj by to byla smrt. Takhle se nestane nic. A přece jen, když to skousneš, budeš se na něj moct celý večer lepit, uvidíš, jak bude nadšený," zakoulela očima pobaveně. Ale musel uznat, měla pravdu. Byla to poměrně lákavá představa. A tak svolil, nechávaje ji chytit jej obráceně, než byl zvyklý, a v rychlosti jej naučit pár základních změn v krocích, které on sám dobře znal.

Byl to příjemný večer. Nečekal by to, Johana už se jej mnohokrát snažila dotlačit k činnostem běžně patřícím dívkám, ať už šlo o vaření nebo tanec, a on povětšinou odmítal. Cosi na těch prosbách jako by jej nutilo cítit se tak nějak nekomfortně. Ale teď mu bylo veskrze hezky…

Možná bylo dobře, že nezaregistroval dva páry dobře známých očí patřících manželům Valentovým, kteří je po celou dobu pozorovali od malého stolku nedaleko parketu. A byli rádi, že se jejich syn a ona inteligentní slečna, již s ním tak často vídali, konečně dali dohromady. Konečně chápali, proč teď trávil tolik času venku. Všechno jim začínalo zapadat.

„Vrátíme se?" zeptala se nakonec Johana zhruba po dvaceti minutách, kdy jim pomalu začínala být zima. Přikývl a oba se pomalým krokem ploužili k malé roubence asi půl kilometru od zábavy. Davida tam našel tak, jak ho i zanechal, stále ležícího na posteli s učebnicí v rukou. Aniž by nad tím nějak extra přemýšlel, vytáhl si svůj odrbaný blok a posadil se po jeho bok tak, že se jejich ramena a stehna dotýkala. Věděl, že je David na podobné činy zvyklý a nebude odporovat, ačkoli se bude tvářit nadmíru týrán. To byl Syd ochoten ignorovat. Přece jen, ona atmosféra, která mezi nimi v každé podobné situaci vznikala, stála za trochu Davidova utrpení…

David po něm jen střelil pohledem, potlačil nutkání protočit očima a zase se vnořil do Goyových přízraků, které četl v italštině. Nemělo cenu vytahovat počítač a pokračovat v projektu, pravou ruku měl pořezanou, moc práce by s ní na klávesnici neudělal.

Podvědomě vnímal teplo, které se na něj lepilo z pravé strany, a cítil z jeho blízkosti zvláštní klid. Vnitřně zaúpěl, když si uvědomil, že se tímto dostává na špatnou cestu, kterou by rozhodně jít neměl.

Neměl!

Neměl by se jím nechávat tak ovlivňovat, nemělo by mu s ním být dobře. Ale bylo. Nechtěl si nic nalhávat. Syd na něj měl větší vliv, než si byl ochoten ještě před pár dny připustit. Koutkem oka se zadíval na jeho tvář. Byl zabraný ve svých výpočtech, tvář uvolněnou a velmi, velmi hezkou. Kdykoliv se zapomněl a odložil svůj domýšlivý úsměv, byl půvabný. David to viděl a dobře si to uvědomoval. Sice se nikdy nijak zvlášť neřídil hezkou tvářičkou, ale tato ho očarovala. A teď se v něm jen bily pocity – zdravý rozum ho nabádal, aby se vzpamatoval, ale ten okouzlený ho ponoukal k tomu, aby se ho tak lehce nevzdával. Zvlášť, když se mu Syd nabízel snad vším, co mu aspoň trochu David dovolil. I tím, co mu nedovolil.

Zvedl hlavu, když uslyšel šramocení v kuchyňském koutku. Stála tam Johana a vědoucně se na ně culila.

Nejprve ji obdařil ledovým pohledem, pak se ale pousmál.

„Vy nemáte co dělat, že? Syd by se s vámi mohl jít dívat na slaďárnu, co jste vzpomínala… Že ano, Syde? Že nenecháš svou kamarádku osamocenou a půjdeš s ní shlédnout nějakou harlekýnku? Půjčím vám noťas. Předpokládám, že s počítačem jste se na dovolenou netahala?" pozvedl obočí David, přičemž si opět uvědomil, jak moc je toto gesto nyní pro něj kvůli rozbitému čelu bolestivé.

Bohužel pro něj, oběma přátelům stačil jediný pohled na sebe navzájem, aby si vyměnili všechny názory a došli k jasnému závěru.

„Já si vystačím sama, Syd tu vypadá docela spokojený. Krom toho, hrozně byste se tu bez něj nudil," nadhodila s nevinným úsměvem, přebrala si počítač, krátce za něj poděkovala a zmizela oběma mužům ze zorného pole. A černovlásek mohl s jistotou odhadnout, jak se jeho společník tváří, aniž by se na něj vůbec podíval. Chtěl se Syda zbavit? Možná. Jenže to taky znamenalo, že na něj byť jen tímhle kontaktem působil víc, než předpokládal. Byl spokojen.

Opět se zabral do příkladů, co chvíli se k Davidovi posunul ještě o kousek blíž, až na něj byl nalepený úplně. Cítil, jak muž neznatelně ztuhl při každém jeho pohybu a hned vzápětí se uvolnil. Byly to přirozené reakce, které přicházely ve chvílích, když si uvědomil, kdo konkrétně vedle něj sedí. Byla v tom důvěra. Možná. Hodně zaobalená, těžko přiznatelná, ale důvěra. A černovlásek sám nad tím odmítal jakkoli víc přemýšlet, neměl to zapotřebí. Možná to bylo dobře. Dostal by se k myšlenkám, které v hlavě rozhodně nechtěl.

Snad byl na rozbory pocitů toho pitomce příliš unavený. Víčka se mu pomalu klížila, ještě se mu ale nechtělo spát. Jen odpočívat. A jeho hlava automaticky klesla na rameno jeho společníka, který v tu dobu víc ležel, než seděl, což je výškově stavělo zhruba na stejnou úroveň. Věděl, že na tom Davidova ruka stále nebyla nejlíp, přehodil si ji tedy kolem ramen, aby mu na ní neležel, a více se v teplé, hřejivé náruči uvelebil. Jak si odůvodnil, šlo o další krok k dostání Davida do postele a osvobození jej od jeho naprosto stupidních předsudků.

Jenže ať sám sobě tvrdil cokoli, bylo mu hezky. Jak by sám řekl, nebylo to nejhorší, líbila se mu Davidova přirozená vůně i ten příjemný pocit, který z toho objetí měl, ačkoli si to nepřipouštěl. Rozhodně nepotřeboval nikoho, kdo by ho chránil. Dokázal se o sebe postarat sám. Pohrdal veškerou jeho snahou dělat mu rytíře na bílém koni. Ale nic to neměnilo na tom, že přestože to sám nevěděl, v bezpečí slibující náruči většího muže mu přece jen bilo srdce klidněji a tělo se neznatelně uvolnilo.

David měl v jednu chvíli pocit, že ten kluk asi v životě moc lásky nezažil. Nedovedl si představit, jak se někdo takový, jako byl Syd, vždycky tvrdý a nad věcí, najednou mohl změnit v mazlivého medvídka. Netušil, jestli byl jeho pocit správný nebo si s ním Syd jen takto hrál, ale pokud ano, musel být ten nejlepší herec na zemi. Jako by mu celý život chyběl kontakt s někým, o koho by se mohl opřít, komu by důvěřoval, ačkoliv David netušil, proč by tím člověkem měl být zrovna on. Proč si Syd vybral pro léčbu své celoživotní frustrace zrovna svého učitele češtiny? Toho, který ho v očích všech okolo a nejspíš i v jeho vlastních podrazil? Byl snad David jediný, ze kterého cítí, že by na to přistoupil? Cítil z něj, že je schopný mu tuhle citovou regeneraci poskytnout, ačkoli neustále brblal? A mělo tohle jeho citové strádání nějakou spojitost s šikanou toho kluka? Mohl být tenkrát natolik v pasti, že se tímto jen bránil nějaké frustraci, kterou mu způsobili rodiče?

Nezdálo se mu, že by profesoři Valentovi byli nějak necitliví, přesto nemohl vědět, jak svou pubertu prožíval a jak se na tom všem podepsal jeho úraz.

Vydechl překvapením, když ho napadla jedna zajímavá myšlenka. Proč byl tak vyděšený, když David sletěl ze skály? Jistě, vypadalo to hrůzně, to si uvědomoval, ale nemohl si Syd projít něčím podobným? Jak to, že znal tolik věcí ohledně horolezectví, a přitom se pomalu odmítal jen podívat nahoru, natož aby se k němu přidal? Musel v minulosti lézt, bezpochyby, jeho znalosti a jisté pohyby, když se ho chystal jistit, to dokazovaly.

Rozbušilo se mu srdce. Teď chápal… Jestli byla jeho myšlenka pravdivá, nedovedl si představit, co všechno musel v tu chvíli prožívat.

Dneska už byl v pořádku, ale tenkrát? Byl v nemocnici půl roku… David tam byl den… Měl štěstí, že u té skály Syd byl, že ho držel nad vodou, nenechal ho tam. Ten výstup byl mimo turistické trasy, mohl tam zůstat v bezvědomí dlouho, bez vody, s rozbitou hlavou a krvácejícími ránami plnými špíny.

Proto černovlásek nejspíš tak lpěl na tom, aby ho někdo jistil. Protože on na té skále byl tenkrát taky sám…

Udělalo se mu špatně. Opatrně se odtáhl a odkulhal do koupelny, potřeboval si umýt obličej studenou vodou. Všechno to začalo dávat smysl.

Staral se tak o něj jen proto, že si zažil podobnou věc, jen tenkrát ho v tom nejspíš všichni nechali se plácat samotného. Půl roku v nemocnici s bůhvíjakou prognózou na uzdravení…

Uvědomoval si, že všechno možná dramatizuje a mozek mu podsouval tragédie, které se nestaly, přesto…

Jenže David nepotřeboval tohle všechno, co mu Syd dával. Už ne, byl v pohodě. A byl by ještě mnohem víc, kdyby na něj v jeho posteli nečekal student, který chtěl dopřát jinému to, co sám neměl, když byl ve stejné situaci. Nemusel, David o to nestál. Nestál o soucit, nepotřeboval chránit. Teď už byl v pořádku a dokázal se o sebe postarat sám. Skoro ve všem…

Rozhodně jeho psychice víc pomůže, když se jeho student bude chovat jako jeho student, a ne jako jeho milenec.

Otevřel dveře koupelny a podíval se do unavených očí. Bylo okolo půlnoci a oba už byli utahaní.

„Syde, rád bych šel spát. Běž taky, za Johanou. Teď žádnou pomoc nepotřebuju, rád bych byl sám, prosím, respektuj to," řekl tichým, ale pevným hlasem.

Černovlásek jej nejprve přejel ledovým skenujícím pohledem, když ale viděl unavený výraz, krátce přikývl. Asi by jako objasnění použil fakt, že polomrtvý David už nebyl moc schopný přemýšlet, a to on neměl zapotřebí, snad by se snažil namluvit si, že odešel, protože neměl tendence se hádat. Jistěže by si nepřiznal, jak moc na něj působil tenhle vyčerpaný, prosebný výraz, který mu David nyní věnoval. Rozhodně nebyl empatik, neměl to zapotřebí. Ale na úplně jinou stranu, nechtěl ho nechat trápit se. Rád jej pokoušel, testoval, posouval Davidovy hranice, protože věděl, jak moc se blonďák po celou dobu přetvařoval, a hodlal to prolomit. Ale trápit ho nechtěl. I když to sám sobě vysvětloval jinak.

Tiše se zvedl, krátce na Davida kývl v pozdrav a přemístil se nahoru za Johankou, ještě předtím ale nenápadně sebral tričko, stále se povalující na psacím stole. Bylo pohodlné. Nehodlal se vzdávat vlastního pohodlí, nebyl pitomý. I jeho přítelkyně tohle pochopila víc než dobře a vesele se na něj zazubila. Snad jediná měla stále dost energie – to bylo dobře, nehodlal usnout až po ní. Pak už by nezabral až do padnutí. Nehodlal to testovat.

Nestyděl se před ní. Tedy, jistěže by svou neochotou vystavovat nevzhledné jizvy táhnoucí se po polovině stehna nenazval studem, byl se sebou spokojený tak, jak byl. Nepřiznal by si to. Ale nerad je ukazoval a to, že jej před Johankou ani nenapadlo se při převlékání otočit, byla jistá forma důvěry, větší, než by si připustil. A ona si to uvědomovala. Usmála se na něj.

„Vyspi se, Romeo. Budeš potřebovat energii, vybral sis dost zatvrzelou Julii," podotkla s úšklebkem, natáhla se, aby mohla zhasnout malou lampičku do té doby osvětlující celý jejich pokoj, a pohodlněji se uvelebila, stejně jako on. Přestože je halila neprostupná tma, střelil po ní ledovým pohledem. Až pak mohl zavřít oči.

Sydovi bylo dobře. Nepřiznal by to, ale bylo. I s poznámkou své přítelkyně – protože to, co mu David nyní dovoloval, bylo daleko víc, než by dovolil dřív. Viditelně se posouvali, a ať už byl ten pitomec zatvrzelý jakkoli, jednou mu musel podlehnout. To za tu námahu stálo. Čím víc ho Syd znal, tím víc po něm toužil a věřil, že spolu zažijí jednu z nejvíc celkem dobrých nocí vůbec. A pak spolu stráví pár dalších dní. Nehodlal ho pustit po jednom krásném zážitku. Už si Davida vybral. Byl donucen dát do jeho získávání spoustu úsilí. Bylo jen logické nechtít to zahodit tak rychle.

Tedy, to byla jeho verze. A možná bylo dobře, že si tu skutečnou neuvědomoval, minimálně tedy naplno. Pouze ji cítil, tak nějak z vnějšku. Jako by ho ty pocity obalily. Nepronikly do něj, nebylo mu tak nějak divně úzko zevnitř. Ze srdce. Spíš odkudsi ze vzduchu, který byl o něco hůř dýchatelný. Nehodlal nad tím přemýšlet. Neměl to zapotřebí. Ale dělal to, aniž by to věděl, a dělal to natolik dlouho, až se jeho tělo konečně uvolnilo totálním psychickým a fyzickým vyčerpáním, připraveno usnout.

A to byl moment, kdy Johanka začala chrápat.

Jistě, Syd už ten zvuk, kterémukoli živému stvoření naprosto nepřirozený, znal, i tak jej ale dokázal překvapit. Tělo se mu nepříjemně napjalo a on se překulil, hlavu si překrývaje polštářem. Moc to ale nepomohlo. Dovedl by si vypočítat sílu toho zvuku, tehdy na to ale neměl dostatek energie. Potřeboval spát. A s chrápající Johanou to nešlo.

Zvedl se, automaticky si na sobě upravil Davidovo tričko, aby skrývalo nehezké jizvy, a napůl spící se rozešel ke schodům. Nehodlal tu být, to neměl zapotřebí, a bylo mu v ten moment naprosto jedno, oč jej David žádal. Potřeboval spát. Bylo naprosto logické jít spát. Profesorovy úchylky mohly počkat.

Byl se svým rozhodnutím spokojen.

Neměl dostatek energie cokoli vysvětlovat, přestože viděl, jak se na něj Davidovy oči upřely s naprosto jasnou otázkou, zmatkem a nepochopením.

„Johana," zamumlal. To stačilo. Nad jejich hlavami se jako na povel ozval zvuk natolik hlasitý, že ho mohl slyšet i David, a tak to Syd dál neřešil a vklouzl pod peřinu. Nechtěl se teď hádat, věřil, že by se David tak maximálně naštval, kdyby se na něj natiskl, a tak to neudělal. Jen si lehl a zavřel oči. Postel byla široká dostatečně.

David byl zrovna v polospánku, v tom mezidobí, kdy je člověk ještě vzhůru, ale už skoro spí a je na probrání nejzranitelnější. Neměl sílu se nějak hádat, zvlášť po tom, co uslyšel motorovou pilu, jejíž decibely doléhaly až do přízemní ložnice. Nebyl zase takový nelida, aby v něčem takovém nechal Syda spát. Lépe řečeno spíš bdít, to pochopil, i když byl skoro v limbu.

Syd vklouzl k němu pod peřinu, svou si nevzal. Ale David ocenil, že se na něj agresivně nepřilepil. To ostatně nedělal nikdy, vždycky čekal, jak David zareaguje. Na to, že nejsou milenci, spolu spí v jednom loži překvapivě často. Dneska však měli – David měl – to štěstí, že mají k dispozici širokou manželskou postel, a blonďák toho hodlal využít. Horké tělo přilepené na jeho hrudi v něm vzbuzovalo netušené fantazie, které nebyly žádoucí. Proto se od něj odtáhl. Nechal mu k dispozici peřinu, stejně bylo horko jako v pekle, a znovu upadal do spánku.

Sladké tvrdé snění netrvalo dlouho. Brzy se do něj začaly prolínat sny. Zmatené a bolestné. Jako by v nich znovu prožil kus života.

»Viděl pohrdavé oči svého nejlepšího kamaráda, kterému bezmezně věřil. I když si nebyl jistý, jestli mu tu nejistou pusu oplatí, doufal, že v opačném případě alespoň udrží jeho tajemství. Peklo, do kterého se druhý den dostal, bylo šokující. Nedokázal se s tím srovnat dlouhé týdny, kdy na něj ostatní pokřikovali hnusné nadávky, čekali na něj před školou a pokoušeli se jej napadnout, v lepším případě jej naprosto přehlíželi. A nebyli to jen mladí. Celá vesnice se na něj dívala jako na švába, staré babky se křižovaly a místní kněz jej přesvědčoval, že být gay je špatné. Možná nejhorší pro něj byli jeho rodiče, kteří všechno tohle přehlíželi. Nepostavili se za syna. Možná by byl raději za nadávky, za výčitky z jejich úst, ale oni s ním den ze dne přestali komunikovat, jako by snad ani neexistoval. Bolelo to tenkrát. Měl ale svého bratra, který ho jako jediný držel nad vodou. Jako jediný za ním stál. A za to ho zbili. Nebyl u toho, kdyby ano, byl by ty kluky zabil…«

***

Věříku, pojď se najíst!" volám z kuchyně do patra, kde jsou naše pokoje. Bratr ale nevychází. „Tak Vavřino, pojď, budeš to mít studené. Máma s tátou přijedou pozdě, jsou v divadle a my musíme jít za chvíli spát."

Sednu si k jídlu a stále čekám. Nemíním začít jíst sám. Ne, když jediný, kdo je ochotný se na mě dívat s pochopením, je se mnou v domě. Za chvíli mi dojde trpělivost. Vyběhnu schody do patra a vrazím do dveří bratrova pokoje. Leží na zemi a nejeví známky vědomí. Z nosu mu pomalu vytéká krev. Srdce se mi rozbuší, nohy ztvrdnou, dech se zastaví. Vyděšeně zírám na bezvládné tělo a před očima mám mžitky. Mozek začne pracovat asi dvě sekundy poté.

Rychle

Mobil

Záchranka…

Netuším, co jim vykládám, ale mluvím strašně rychle a zmateně. Adresu jim naštěstí nadiktuji správnou a za malou chvíli, kdy jen sedím u bezvědomého těla a pláču, slyším známé houkání. Najednou mám spoustu energie a běžím otevřít. Vidím lékaře, jak otevírá tašku, a další zdravotníky, kteří se pokoušejí Věříka probrat. Neotevře oči. Ani když ho odnášejí do sanity. Já běžím za nimi ven a odmítám bratra opustit. Netuším, na co myslím, vím, že mě nemohou vzít s sebou, ale v tu chvíli ho nemohu nechat samotného. Zdravotníci to po nějaké chvíli vzdávají, a tak nasedám do sanitky. Vědí, že jsme doma sami, a jeden, ten hodnější, tvrdí tomu druhému, že si nemohou dovolit nechat takto rozrušené dítě samotné. Slíbím, že jim nebudu překážet, sedám si do koutku a oči nespustím z bratrovy tváře. Vidím, že dýchá, věřím, že bude všechno v pořádku, ale doma bych zůstat nemohl. On by mě taky neopustil.

Můžu s ním být cestou na operační sál, pak se ale dveře zavřou a já zůstávám sám se sanitářem. Kupuje mi horkou čokoládu…

Další dny nemůžu spát. Rodiče se mnou zase začínají mluvit. Máma chodí jako tělo bez duše a často vidívám v jejích očích slzy. Navštěvuji Věříka každý den po škole, ale on stále spí. Doktoři mi vysvětlují, že musí dát tělu čas, že to bylo vážné, a ujišťují mě, že jsem udělal správnou věc. Vavřinec bude v pořádku, jen to chce čas. Čekám… Trpělivě.

Jednou se probudí a jeho oči jsou prázdné.

Padám…

Ne, to nejsem já…

To je Syd…

Na skalnatém podloží leží tělíčko, v nepřirozené poloze a nehýbe se.

Nedýchám, nemůžu, z očí mi kanou slzy, jedna za druhou, až…

„Davide!" vykřikl černovlásek podruhé, a přestože by to slyšel jen nerad, i on mohl cítit zoufalství, které se v něm začínalo hromadit. Znovu blonďákem ne zrovna šetrně zatřásl a necitelně jej štípl do pravého nadloktí, o němž věděl, že ho má jeho společník v pořádku. A v ten moment se jejich oči konečně setkaly, i přes tmu, která v pokoji panovala, si vyměňujíce strach a beznaděj, kterou oba cítili. Když Syd viděl, že se blonďák chce pohnout, rozhlédnout, patrně i bránit, obkročmo se nad něj vyhoupl a dlaněmi jej za ramena přitiskl zpět na matraci. Sklonil se k němu.

„Klid, nic se neděje. Nic se ti neděje, všechno je v pořádku," vypadlo z něj takřka automaticky, bez šance přemýšlet nad důvodem. Držel jej pevně, krapet hrubě, a přesto opatrně, mluvil stroze, a stejně s nepřehlédnutelným zoufalstvím. Bylo to zvláštní. Bylo dobře, že to nezavnímal.

Nebyla to ani minuta, kdy Syda probudilo zuřivě se zmítající tělo a nesouvislé věty, které jeho polospící hlava zprvu nebyla schopná rozklíčovat. Už od samého začátku jej ale svazoval adrenalin, strach, cosi nepochopitelného, zvláštního. Snad to byl Davidův výraz, který mohl spatřit i přes zdánlivě neprostupnou tmu, a tichá smrt v něm, již tak dobře znal. Procházel si peklem. A to Syda děsilo podobně jako nutnost trávení času v nemocnici. Na malou chvíli jednal zcela nerozumně, zbrkle, vyděšeně. Nyní se jeho srdce uklidnilo, tep se vrátil na svou běžnou frekvenci. A on se zadíval hluboko do Davidových očí, pouštěje jeho ramena.

Pamatoval si ta ve strachu vykřikovaná slova, a stejně dobře, jako mohl slyšet jméno blonďákova bratra, mohl slyšet i to své. Vyděsilo ho to. Nyní, když se mu vracely jeho běžné myšlenky, bylo daleko snazší si tenhle strach vysvětlit jako krutou ránu do vší jeho snahy získat Davida do postele. Nikdy by nevěřil, že by se ho zrovna blonďák byl schopen bát. Ale volal jeho jméno. Vyděšeně. Chtěl, aby čehosi nechal. Nebylo podstatné, jestli ho ve snu viděl jako monstrum šikanující jeho bratra nebo jako příšeru snažící se jakkoli mu ublížit. Nezáleželo mu na tom. Nehodlal to řešit.

Ve své podstatě ho David absolutně nezajímal a mohl si myslet, co chtěl. Nevěděl o Sydovi vůbec nic a bylo to dobře. Svěřování bylo nanejvýš pitomé. Možná ho zklamalo, že mu stále tak stupidně nedůvěřoval. Anebo ne. Nikdo by mu neměl důvěřovat. To by bylo debilní. Bylo dobře, že se ho David bál, ve své podstatě byl monstrum, jelikož se jako jediný ze všech lidí ve svém okolí byl schopen oprostit od pekla i stáda. Žít na základě logiky. Lidé to nebyli schopni pochopit, na to byli až moc stupidní. Nemohlo by ho to mrzet, byl zvyklý.

A stejně v tom bylo cosi navíc, co tam být nemělo. Na malý moment jako by na sobě znovu cítil všechnu tu krev.

„Nemusíš se mě bát. Nic ti neudělám, dokud si sám neřekneš," vydechl nakonec. Nepřiznal by si, že to udělal kvůli sobě – snad označil za důvod snahu přimět Davida vyspat se s ním, k čemuž alespoň část té stupidně nelogické důvěry přece jen potřeboval. To znělo chytře.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)

Komentáře  

+1 #3 Odp.: Propadák – 12. kapitoladavid80xx 2023-09-18 17:55
Oceňuji nižší frekvenci slova stupidní :-)
Dovolím si poznamenat, že natištěný je leták, člověk je k někomu natisknutý.
Citovat
+4 #2 Odp.: Propadák – 12. kapitolaTamanium 2023-09-15 09:48
Prosím o ponechání slova stupidní. ;-) Jednak už jsou kapitoly napsané a jednak to s Sydovi patří. Myslím, že stupidní tentokrát nepadalo tak často, ale počítat to nehodlám. 8)
Pořád mě to baví a baví mě, že mě to baví. Jediný co mě nebaví, že týden má sedm dní a ty musím zase čekat na další díl.
Citovat
+4 #1 Odp.: Propadák – 12. kapitolaLamm 2023-09-14 21:37
prosím o vynechání slovíčka stupidní. Jinak dobrý.
Citovat