Propadák – 34. kapitola

V sobotu ráno se Syd na své poměry probudil poměrně pozdě. Na to měl nepochybně vliv předešlý den, kdy se dostal na nohy okolo čtvrté hodiny ranní kvůli přenesení dárků. Vzhledem k tomu, že večer předtím usnul poměrně pozdě a ráno taky vstával celkem brzy, ani běžná schopnost odpočívat spíš méně než více a být celý den úplně v pohodě nestačila. Poklidně tak ležel v Davidově náručí až do deváté hodiny, kdy už tělo opravdu nedokázalo dál setrvat v posteli. Snad to bylo přirozené, snad za to mohl stres, který hodně ovlivňoval, jak dlouho dokázal vyspávat. Dnes měl povinnosti. Nemohl tu ležet donekonečna.

Ani David by neměl. Ne že by ho chtěl vzít s sebou, šlo přece jen o blonďákovu oslavu, u toho být nemohl, ale tak, pokud by ho teď nechal, akorát by večer nemohl usnout. To bylo vysoce nevýchovné.

„Růženko, vstáváme. Vypadáváš mi z režimu, tak krásně jsi včera vstal a dneska bys chrápal ještě v poledne, ke kterému už to nebude daleko. Je odmocnina z tisíce osmi set sedmdesáti čtyř mínus tisíc sedm set devadesát tři hodin, což je od poledne o jednu odmocninu z toho celého hodin. Minuty zanedbáme, stejně jako sekundy uplynulé za dobu, co jsem ti tohle říkal a co si to budeš počítat. Nebo můžeš rozlepit oči a podívat se sám. No tak," pošťuchoval jej a dloubal mu do tváře jako každé ráno plný energie. Vlastně už mu jejich společná vstávání chyběla, a přestože se David vždycky ksichtil, bylo na nich něco hezkého…

Viděl dvě vyčítavé studánky. Sklonil se k němu, pohladil ho po tváři a políbil na špičku nosu, snad aby mu ukázal, že svá slova myslel z legrace, a znovu se k němu položil. Jejich rty byly jen pár centimetrů od sebe.

„Co kdybys mi teď dal moji ranní pusu a pak využil čas, kterej ještě máme? Budu muset pryč, jsem domluvenej s Johanou, ale ta počká. Včera ráno to bylo dost ošizený…," říkal, zatímco prsty kroužil po jemné kůži na jeho krku. V očích mu tančily plamínky.

David se líně obrátil a natáhl se po mobilu, který ukazoval něco málo po deváté.

„Syde, víš o tom, že stačilo říct, že je devět hodin, že jo?" mžoural na něj očima plnýma ospalek. „Pusu ti nedám, minule sis stěžoval, že je to před vyčištěním zubů odporné, tak bych tě rád neznechucoval."

Zašklebil se na něj, přitáhl peřinu až ke krku a ještě na chvíli zavřel oči. Nedokázal prostě vstát na povel půl minuty po tom, co ho něco nebo někdo vytrhne ze sladkého snu.

Probíral se pomalu, a jakmile slyšel z kuchyně jemné hučení kávovaru, uráčil se konečně zvednout. Došoural se do koupelny, kde si jen umyl tvář, a přesunul se k barovému ostrůvku, na němž už byla nachystaná snídaně a voněla káva.

Zbytek jejich rána pak probíhal tak nějak jako vždy. Syd rozhodně nechtěl přijít o svoje ranní polibky, byl na ně zvyklý a měl je rád, byť tak by to on nikdy neřekl. Do poslední chvíle tedy nepřestal remcat.

Trvalo to měsíc, než se prvně po ránu políbili. Doufal, že to teď nebude další měsíc, aby zase začali. Zřejmě by se měl přestat ptát a rovnou jednat, David byl stejně po ránu úplně mimo, pochyboval, že by dokázal protestovat.

A stejně byl toho dne energičtější a spokojenější, než býval, a mohla za to blížící se oslava. Doufal, že Davida uvidí šťastného. Chtěl jej vidět s jiskrami v očích, snad právě proto, že věděl, jak hnusné je dennodenně koukat na šedý svět bez barev. Jednou mu ho chtěl rozsvítit.

„Syde, večer jdu na koncert…," oznámil mu David mezi dveřmi, když ho šel vyprovázet. Když však uviděl tázavý pohled, ujistil ho, že jeho doprovod není ten, na koho nejspíš myslel. „Jdu s Věříkem a Maruškou. Ale zítra se stav, pro klid mé duše bych s tebou rád ještě všechno zopakoval."

Na schodech se Syd potkal s paní Vavříčkovou, která, jak se později ukázalo, chodila o víkendech na dopolední procházky, bylo-li hezké počasí. Mohla i ve všední dny, dávno už byla v důchodu, byla ale zvyklá z dob, kdy ještě pracovala. Tehdy musela být na pracovišti už okolo šesté hodiny, nedovedla si zpětně představit znovu se tam vrátit – a jak Syda spatřila, vřele se na něj usmála.

„Přijdeš ještě někdy na dámu?" zeptala se jej a bylo vidět, jak moc si přeje slyšet kladnou odpověď. Pečlivě si ji prohlédl. Věřil Davidovi, spousta starších lidí byla poměrně zatvrzelá, co se tématu homosexuality týkalo, on to ale nechtěl testovat stylem – jsem gay, chcete mě tam mít i tak? Ale taky to nehodlal zamlčovat. Věděl, že na to jednou přijde řeč, a do té doby to mohl nechat být. Byl si jist, že ho nebude chtít úplně odvrhnout, ani až se to dozví. A pokud se rozhodne nechat si ho u těla, nebude tak těžké ji přesvědčit. Pomalu a postupně. Jako přesvědčil Davida do jejich vzahu-nevztahu, byť zrovna to nebyl dvakrát jemný a nenucený postup. Povedl se ale. Syd byl v tomhle přeborník.

„Rád," odvětil upřímně. Ta hra ho bavila, bylo fajn se občas ponořit do logických tahů s někým, kdo jim rozumí. Stačil jediný pohled na Davida, aby věděl, že je v šachách a všem tomu podobném úplně mimo, s ním by si tedy tyto chvíle nedopřál. „Dneska teda nemůžu, ale pokud by to šlo zejtra," nadhodil a ona se usmála ještě přívětivěji.

„Ráda tě uvidím. Upeču ti sušenky, chtěl bys? S čokoládou," lákala jej. Nemusel by to být on se všemi jeho mozkovými buňkami, aby si naprosto jednoduše odvodil, co nesla žena v batohu na svých zádech. Včera byla nakoupit, jediný důvod, proč by dnes chodila znovu, byl v oněch sušenkách. Chtěla je pro něj udělat. Bylo to milé gesto.

Doprovodil ji zpět do patra, poslechl si pár dalších poznatků, a když začala mluvit o dalším jídle, které by pro něj ráda udělala, zastavil ji.

„Klidně s tím pomůžu," nadhodil. Vždycky rád pekl, už s Valentýnem, na rozdíl od vaření, které mu nešlo, se tohle učil snad od dětství a pokračoval v tom i po bratrově odchodu díky Berenice, která vlastnila malou cukrárnu – budoucí místo pro Davidovu oslavu – kam měl dnes namířeno. Představa, v níž by se naučil něco dalšího, se mu vlastně líbila. A stará dáma nemohla být šťastnější.

„Budu se na tebe těšit. Užij si den," řekla mu a i on se s ní rozloučil, otočil se a odešel. Čekalo ho dlouhé odpoledne. Byl čas začít.

K malé cukrárně, kterou jeho teta vlastnila, se od Davidova bytu dostal zhruba po hodině cesty. A první, koho před domkem uviděl, byla Johanka, která ho automaticky objala kolem ramen.

„Už to vypadalo, že nedorazíš. To jste ještě ráno sexovali?" nadhodila a on se na ni zašklebil. Taky už znala jeho spánkový režim víc než dobře.

„Víš, kdy jsem včera vstával? Někdy si to vybrat musím," podotkl vyčítavě a nechal se vtáhnout do malého podniku, kde už se na něj usmívala tmavovlasá žena.

„Syde! Ráda tě zase vidím. Tak, povídej, jaké jsou pokyny?" zeptala se nadšeně. Na rozdíl od něj, ona chystání podobných akcí milovala. Moc to nechápal, zdálo se mu to poměrně hloupé. Chtěla jim půjčit svou cukrárnu, dokonce chtěla upéct dort, přestože jí Syd říkal, že bohatě stačí, když jim propůjčí místo, kde on vše zařídí a zase ho vrátí uklizené. Nechtěla za to jedinou korunu. Když už by pro někoho dělal něco takového, rozhodně by jej to nijak netěšilo. Ale ona byla nadšená…

„Napadlo mě, jestli by to nemohlo bejt něco na motivy Malýho prince," nadhodil a ona zavřela oči. Věděl, že to dělá ve snaze trochu víc si svůj budoucí výtvor představit.

„Udělám, co bude v mých silách. Sama jsem zvědavá," usmála se, otočila a odešla do kuchyňky, která ke komplexu patřila. Johanka se zatím zašklebila.

„Nějaké plány na výzdobu, šéfe?"

Úšklebek jí oplatil. Byla škoda, že netušil, jak moc se jeho přítelkyně pere sama se sebou, jen aby mu neřekla, co předešlého dne viděla. Nechtěla mu zkazit nadšení, které na něm mohla pozorovat. A stejně netušila, jak se s Davidem bude moct posadit k jednomu stolu a tvářit se jakoby nic. Tohle, co černovláskovi prováděl, jí přišlo přinejmenším hnusné. Jenže, co ona mohla dělat…

„Asi jenom přestěhujem nábytek. Vzhledem k tomu, co jsem se už dozvěděl o jeho minulosti, si nemyslím, že by s ním někdo slavil narozeniny, když byl malej, ne tímhle stylem. Možná s bráchou se někde posadili, ale na žádný velký párty bych to netipoval, takže ať uděláme cokoli, budeme nejlepší," odtušil a ona přikývla. Společnými silami pak uprostřed místnosti vytvořili jeden velký stůl, ke kterému se budou moct všichni posadit. Do rohu místnosti přisunuli jeden další na dárky i na odložení.

„Tohle si musíš vzít!" vydechla jeho přítelkyně nadšeně. V ruce držela barevné kuželové čepičky. Povytáhl obočí.

„Zapomeň."

„A na Richterovi bys to vidět nechtěl? Když si vezmeš ty, bude muset i on," zajiskřilo jí v očích.

„To by mu bylo úplně ukradené. Johano, tohle je člověk, kterej si každej den matlá vlasy tunou jakýhosi průhlednýho slizu a nechodí ven jinak než v košili. Nenechá si dát na hlavu barevnou čepičku."

„Ani mezi rodinou?"

„Pochybuju, ale jestli s ním vydržím dýl, zkusit můžem. Někdy." Přece jen, bylo potřeba posouvat Davidovy hranice.

Druhá část jejich plánu byla složitější. Dort, který Syd vymyslel, se skládal ze spousty figurek, které znamenaly práci s marcipánem. To by teta nemohla stihnout, rozhodli se jí tedy pomoct. A jak se ukázalo, to moc chytré nebylo. Oba byli naprosto marní.

„Tohle letadlo by nikdy nevzlítlo, už z fyzikálních důvodů. Nehledě na to, že se rozpadá," podotkl Syd, dívaje se na práci své přítelkyně. V tu chvíli se ona rozesmála.

„Jo, a tvoje růže vypadá jako růže, a dokonce voní jako růže."

Pozvedl obočí. V tu chvíli se k nim otočila teta a vykulila oči.

„Já to možná udělám sama," navrhla. Johanka se rozesmála. Syd se zašklebil. „Co kdybyste mi pohlídali ten základ a zdobení udělám já?"

To už bylo podstatně lepší, pečení jako takové Syda vždy bavilo, byť výtvarně na tom byl dost mizerně. Netrvalo to dlouho a krásně vypadající výsledek voněl a chladl na velkém bílém talíři. Berenika jej obalila do předem připravených kusů marcipánu a postavila na něj všechny tři sopky, a dokonce jeden baobab. K němu přidala už hotového Malého prince a opravené – bylo zvláštní, jak bylo najednou krásné – letadlo i růži spolu s poklopem. Hrabičky, lopatu, ptáky, kteří malého prince později donesli mimo jeho planetku. Byl už večer, když teta skončila – a výsledek veškeré její práce vypadal naprosto nádherně. Na sopkách, mezi kterými Malý princ stál, stály dvě svíčky. Opravdu se to povedlo.

Přišel čas na odchod domů. A v tu chvíli si Syd uvědomil, co jej patrně čeká. Nechtěl za rodiči. Zvykl si na Davidovu přítomnost, na příjemné večery i rána, kdy jej objímal a líbal. Jenže Johanka měla doma své rodiče a přespávat tam za jejich přítomnosti, to už si mohl pozvat ji k nim a dopadlo by to nastejno.

„Jestli tu chcete zůstat, můžete," navrhla teta. „Ty sedací pytle jsou rozkládací, jde se na nich bez problému vyspat. Když ráno zabouchnete…"

„Díky," řekl. A bylo to poděkování za všechno, co pro ně ten den udělala. Usmála se. Moc dobře si to uvědomovala.

Celá noc pak proběhla poklidným, veskrze příjemným způsobem. Johanka Syda vyzpovídala, byť takhle by to před ním nahlas říct nemohla, protože měl dojem, že řekl jen to, co říct opravdu chtěl. On zase na oplátku vyzpovídal ji, což už říct šlo, protože si to moc dobře uvědomovala. Dozvěděla se o Davidově dnešní nepřítomnosti a vnitřně si oddechla, když zjistila, že Syd ví o včerejšku. David sice vynechal všechny detaily včetně lačných pohledů, kterými skenoval tělo toho zmetka, alespoň mu ale nelhal. Dostal za to malé, bezvýznamné, lehce smazatelné plus.

Jak se zdálo, vztah Mileny s Johanou se už příliš nezhoršil. Naopak, strávily spolu celý včerejšek a zdálo se, že všechno klape jak má a krize je zažehnána. Věděl, že takhle to v životě nefunguje, doufal ale, že u nich bude. Záleželo mu na své přítelkyni, chtěl, aby byla šťastná. A s tou myšlenkou pak i usnul, překvapivě poměrně brzy, vyčerpán vším, co se toho dne stihlo stát.

***

Na tento sobotní den byl David domluvený se svým bratrem už dlouho. Sešli se v malé hospůdce, kde si dali oběd a chvíli jen nezávazně tlachali a pomlouvali rodiče. Ti se neozvali ani jednomu z nich, a tak sourozenci usoudili, že už je totálně odvrhli. I Věřík už byl definitivně smířený, že z rodiny mu zbyl pouze bratr.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o baráku v Lidečku. Je tam třeba udělat ještě nějaké drobné úpravy, ty bych tam nejspíš zajel dodělat příští víkend. Už jsem kontaktoval Pavla, toho realiťáka, však se s ním myslím taky znáš, ať sežene odhadce. Myslím, že pokud bychom tu cenu zbytečně nešroubovali nějak nahoru, mohla by být chaloupka do konce roku prodaná. Pavel se díval i na nějaké byty na prodej v Praze a výběr je docela slušný. To už byste se pak domluvili s Májou, já bych ti dal kontakt přímo na něj…"

„Zadrž, brácho…," zastavil jeho vodopád slov Vavřinec. „Snažíme se s Maruškou o dítě…"

„Vážně? To je skvělé! Ale tím rychleji musíme jednat, ať už jste s mimčem ve svém. Není vyloučeno, že se vám to povede brzy a devět měsíců není zrovna dlouhý čas. Nedovedu si představit stěhování s malým dítětem. To by bylo peklo."

„…a až se narodí, rádi bychom se odstěhovali do Lidečka," doplnil myšlenku Věřík.

„Cože?" zamrkal zmateně David. S touto variantou nepočítal. „Ale… to je druhý konec republiky. Nic tam není, co budete dělat?"

„Davide, já stejně do práce nechodím, Marie bude tři roky s dítětem doma, chci z města pryč a tam budeme v přírodě. A myslím si, že babi s dědou by byli nadšení, kdyby věděli, že se tam usadil jeden z jejich vnuků, nemyslíš?"

„Ty to děláš kvůli prarodičům, kteří jsou už deset let po smrti?" zmateně zareagoval David.

„Ale ne, ty seš vážně někdy ujetý. Prostě chceme pryč a je nám jedno, jak daleko to bude od Prahy. Pro tebe přece není problém sednout do auta a za pár hodin jsi tam. Koneckonců já vím, jak to místo máš rád, tak neříkej, že ti není aspoň trochu proti srsti to tam prodat. Než se stal ten průšvih s barákem v Kostovlatech, tak jsi stejně plánoval, že to opravíš a budeme tam jezdit na dovolené a prodloužené víkendy. Chtěls to jako chatu, ne? Tak to tak zůstane, akorát tam vždycky najdeš nás dva, tři, možná i čtyři, a i pro Bábovku to bude osvěžující."

Labrador ležící do té doby bez hnutí pod stolem si najednou sedl, zastříhal ušima a upřel své psí oči na Davida.

„Dobře, tak já už nic neříkám. I ten pes se spiknul proti mně. Tedy… jsem rád, samozřejmě. Jen to je pro mě trochu šok. Nikdy jsem si nemyslel, že bys byl ochotný odjet tak daleko."

„Vždyť je to jedno, Davide. Pokud s tím souhlasíš, tak to prostě neřeš. Vím, že ten barák je z půlky tvůj, tak jestli s tím nesouhlasíš, řekni to. Prodáme ho a peníze si rozdělíme."

„Já nepotřebuju žádné peníze. Chci, abys byl spokojený a měl své bydlení, takže… vlastně je všechno vyřešeno. Odhadce v pondělí odvolám a Marie klidně může rodit," rozhodil rukama David a spokojeně se pousmál. „Mimochodem, co děláš dneska večer, nemáš žádný plán, že ne?"

„Jsem neustále v časové tísni, však mě znáš, ale dnes jsem si na tebe odpoledne rezervoval. Co bych pro svého bratra neudělal," řekl Vavřinec ironicky a pozvednul obočí. V tom gestu poznal David sebe. Povzdychl si.

„Promiň no, třeba má tvá budoucí žena ovulaci a chtěli jste se věnovat tvorbě dítěte, co já vím," pokrčil rameny, a když viděl nasupenou tvář svého bratra, začal se smát. Byla to už léta, co se takto pošťuchovali, a Davidovi to chybělo. Měli by si takovéto bratrské jízdy dělat častěji, protože až mu Vavřinec zmizí kamsi do pohraničí, budou si ještě vzácnější, než si byli dosud.

„No tak mluv, cos mi chtěl? Na pivo nejdu, víš, že nepiju."

„Před několika dny jsi měl svátek, a protože nemám ponětí, čím bych tě měl podarovat, koupil jsem tři lístky do Rudolfina na dnešní večer. Známí klasici, jaké máš rád, Vivaldi, Strauss, Bach, Mozart, Bizet…"

Večer s rodinou proběhl příjemně a David se s dobrou náladou okolo půlnoci chystal do postele. Když jeho hlava dopadla na polštář, ucítil vůni. Sydovu. Zhluboka se nadechl a povzdychl si. Pořád si nebyl jistý tím, jestli dělá správnou věc, že se chce od něj mermomocí odpoutat. Ty protichůdné pocity, které ho neustále bombardovaly, byly nepříjemné. Vždycky si byl celkem jistý tím, co opravdu chtěl, a ještě víc tím, co určitě nechtěl, ale v případě Syda byl v černé pasti, ze které se nemohl nikterak vyhrabat. Civěl do zdi a poslouchal vzdálený šum Prahy, který se linul do bytu otevřenou ventilačkou. Jaké by to bylo, kdyby tu spolu leželi a večer co večer pozorovali z oken rozsvícené centrum. Znělo to jako pohádka… A byla to pohádka, to věděl.

***

Ráno se probudil překvapivě brzy, a ještě než donutil mozek sepnout, podvědomě hledal drobné tělo vedle sebe.

Se stále zavřenýma očima se poslal do Bohnic a slíbil si, že s touto nejistotou bude muset něco udělat, a to velmi brzy. Syd byl mladý kluk, pro kterého byl on jen příjemná kratochvíle. Nechtěl být rozptýlení, a hlavně se nechtěl neustále koupat v jakýchsi hloupých nejistotách. Už měl věk na to, aby trable s láskou neřešil, alespoň ne v tomto smyslu.

Unavenýma očima bloudil po poličkách lednice a zjišťoval, že je tam pusto prázdno. Bylo brzy, v obchodech by ještě nemuselo být tolik lidí, většina si chtěla při neděli přispat a markety se plnily až po desáté hodině. Sedl tedy do auta a vydal se k obchodnímu centru.

***

Syd netušil, že hlavní aktér všech jeho ranních myšlenek byl vzhůru už okolo sedmé ranní. A první, co mu přišlo na mysl, byl jeho milenec. Rád by za ním šel, chyběla mu ranní pusa i tělo, které by jej celou noc hřálo. Byla mu zima a nebylo to tím, že by tenká letní deka nestačila. Ostatně, budit Davida po sedmé už zakázané nebylo, co mu tedy bránilo?

I s Johankou, která se probudila chvíli po něm, místnost uklidili, sbalili vše, co si na noc vytahali, a rozjeli se směrem k centru, kde ji Syd opustil, vydávaje se k bytu svého pitomce. Hlavní dveře byly opět otevřené. Jak se zdálo, místní si s jejich zavíráním moc práce nedávali. Hodilo se mu to, proklouzl dovnitř a vyběhl čtyři patra až k dobře známým dubovým, kde přiložil prst na zvonek.

Ticho.

Zkusil to znovu, z bytu se ale neozývalo nic krom onoho zvonku. Zkusil to znovu, znovu a znovu, nedostalo se mu ale jediné reakce.

David byl pryč.

Bylo možné, že s bratrem někde zůstali přes noc, doufal ale, že se ten mamlas vrátí alespoň na snídani. Jemu tvrdil, že nemá ve zvyku dávat si ji někde mimo byt. Doufal, že mluvil o všech dnech v týdnu, nejen o těch všedních. Sám měl docela hlad a tentokrát nákup nestihl.

Ještě jednou zkusil zazvonit, pak se ale posadil na zem, zády se opíraje o dveře, a hodnou chvíli tam pak seděl, čekal a čekal a vnímal mrtvolné ticho, které v domě po ránu vládlo.

Po zhruba dvaceti minutách zaslechl kroky. Dům měl všehovšudy čtyři a půl patra, s každým dalším, které neznámý vycházel, se tedy zvyšovala pravděpodobnost, že jde o toho, na koho čekal. Nakonec to bylo padesát na padesát.

Nově příchozí se přívětivě usmál. Byla to paní Vavříčková.

„Syde, tebe jsem tu nečekala! Tady ale bydlí soused, takový…," nestihla dopovědět, protože Syd jí skočil do řeči.

„Čekám na něj. Bydlím tu s ním, ale ještě si to nepřiznal natolik, aby mi dal klíče," odtušil, aby se vyhnul přívalu slov o tom, co je David za pitomce. To věděl sám a byl s tím smířen. Zářivě se zazubil. A mohl si všimnout, jak ona šokovaně zamrkala.

„U toho hrubiána? To snad ne! Takový hulvát… Nezneužívá tě k těm svým špinavým, nechutným praktikám? Určitě ano! Řekni, co s tebou dělá, já ho přerazím," napřímila se.

Povytáhl obočí. „On se mnou nic nedělá, já sbalil jeho."

To mluvilo za vše. Tím se přiznal ke své orientaci, k jejich vztahu, ke všemu, co žena ještě nevěděla. Nezbývalo než čekat na její rozsudek. A ona v první chvíli pouze zmateně zatěkala očima.

Bylo vidět, že netuší, jak reagovat. Na jednu stranu jí její vědomí a svědomí říkalo, že byl černovlásek opovrženíhodnou lidskou bytostí – byl jedním z těch hnusných zmetků… Jenže taky to byl kluk, co jí už dvakrát pomohl, celé odpoledne s ní hrál dámu, tak sladký, hodný, mladý…

Jistě nebyl jako její ničemný soused. Nevěřila tomu. Už toho kluka málem adoptovala za své čtvrté vnouče. Musel existovat jiný důvod.

„Chudáku, počkej, já už to nějak zařídím. Co kdyby tě sem příště nikdo nepustil? Venku je po ránu zima. A promluvím s ním. Tohle teda ne, budeš mít pěkně své klíče. Pojď dovnitř, přece nebudeš čekat na chodbě… Nemáš hlad? Určitě máš, je tak brzy. Počkej, upekla jsem buchtu, dáš si buchtu?"

„Přijde za chvíli. Vydržím," ujistil ji. Zdaleka se to neshledalo s pochopením, po pár dalších otázkách, kterými ženu ujistil, že názor nezmění, se s tím ale smířila. Netrvalo dlouho a on v jedné ruce držel talířek s bábovkou, ve druhé sklenici mléka a spokojeně se cpal.

„Není ti zima? Přinesla bych ti alespoň deku a něco pod zadek, ať nesedíš na studeném. Ačkoli bych raději, kdybys šel se mnou," říkala krapet vyčítavě, a on pouze zakroutil hlavou. „Co si dáš ještě? Bohužel pořád nemám nějaký jiný džus…"

„To nevadí, jablko je fajn," řekl a ona pokývala hlavou.

„Přinesu ti ještě kousek té buchty. Nebo sušenky? Dal by sis sušenky?" ptala se a netrvalo dlouho a on měl v klíně královskou snídani. Takové ráno skutečně nečekal, mohl si ale stěžovat? Byl spokojen.

***

S plnými taškami, ověšený jako vánoční stromeček, se David plahočil po schodech do svého patra. Už když vešel do domu, slyšel tlumený hovor, ale nijak ho nezaujal. Přece jen se kolikrát důchodci, kterých byl plný dům, potkali na chodbě a tlachali tam, místo aby se navštívili ve svých bytech a své bolístky a nářky si sdělovali u čaje v soukromí.

Čím byl ale blíže patru, ve kterém bydlel, tím více mu byl jeden z hlasů povědomý. Zvlášť, když byl velmi mladistvý. Netušil, jestli s sebou Syd třeba někoho nevzal. Druhý hlas nebyl tak silný, aby ho mohl identifikovat, ale když se schody stočily k jeho patru a on uviděl starou paní sousedku, jak Syda málem krmí domácími sušenkami, měl dojem, že to s ním sekne. Tak takového komfortu se jemu rozhodně nikdy nedostane, přestože když kolikrát procházel kolem, sbíhaly se mu sliny nad vůní, jež si linula z jejího bytu. Netušil sice, pro koho je peče, když za ní nikdo nechodil, a vlastně nad tím nikdy nepřemýšlel. Byla opuštěná a tím pádem dost zapšklá. To, jak se na něj dívala pokaždé, když se potkali, ani nekomentoval.

Byl už skoro na posledním schodu, když si ho Syd všiml a hodil na něj zářivý úsměv i se zuby plnými drobků od sušenek. V tu chvíli si ho všimla i sousedka. Ta se na něj ovšem zamračila, snad ještě více než jindy.

„Ahoj Syde. Co tady děláš?" neodpustil si David prosáknout trochu protivnosti do hlasu.

„Pane Richtere!" oslovila ho drobná stařenka a z očí jí šlehaly blesky. David měl co dělat, aby neprotočil očima. Čekal, že na něj vyrukuje se špatně uklizenými schody, ale ona měla na srdci mnohem záludnější výčitky. „Jak je možné, že tento mladý muž musí na vás čekat venku? To mu nemůžete udělat náhradní klíče, aby nemusel stát na studené chodbě? Neříkejte, že žádné náhradní doma nemáte. Copak vám je nevracejí ti floutci, které jste měl u sebe nastěhované nedávno? Že vám není hanba, konečně jste si našel hodného chlapce a vy s ním jednáte jako s kusem hadru…"

„Tak dost! Komu já dám klíče je jen moje věc, po tom vám vůbec nic není! A koho si domů nastěhuji, po tom teprve ne. Takže to laskavě nechejte na mně a na něm. Nic o nás nevíte, tak nás nechejte na pokoji. Nikdy jsem vám nic neudělal, chovám se tiše, a přesto proti mně pořád něco máte. A teď vidím, že proti mně popouzíte i mého přítele!"

Bylo vidět, že se dámě podobná slova neposlouchají nejlépe. Dlouhé dětství plné nenávisti k odlišnostem, které jim vštěpovali snad na každém rohu, se zákonitě muselo podepsat a už řešit podobná témata pro ni byl určitý rozpor, když už ale začala, musela pokračovat. Zato Syd nepatrně pozvedl obočí, přeměřuje si Davida pohledem.

Přítel? Co to mělo znamenat?

„Dovolte? Uvědomujete si vůbec, že dole nemusí být otevřeno? Díky všem svatým je teď ještě léto, ale za pár týdnů už takové teplo nebude a chudák kluk bude dělat co? Rozdělá si před domovními dveřmi oheň? Tedy, vám já bych nikdy dítě nesvěřila, ještě že už mají školu vystudovanou. Jaký vy musíte být pedagog, to ani nechci vědět," nevzdávala se paní Vavříčková. „Teda, že vaše způsoby nejsou nijak zdvořilé, to jsem věděla vždy, ale chovat se k člověku, kterému na vás záleží – byť si to nezasloužíte – jako k psovi, to je moc i na vás! Už včera měl povoleno přijít až večer, až se vrátíte vy, s vámi musí odcházet, pak na vás čeká a zbytek času má běhat někde po louce? Není vám to hloupé? Není! Vždy jste byl nezdvořák, na rozdíl od něj," otočila se na Syda. Její výraz na povel zněžněl. „Víš co, jestli ty klíče nedostaneš, já ti dám své. Budeš chodit ke mně, a až se pan Richter milostivě vrátí, můžeš za ním, ale byla bych daleko raději, kdybys tam nechodil vůbec. Nevidím jediný důvod, proč by ses měl takto trápit. Doufám tedy, že tě ten sprostý chlap k ničemu nenutí! Stačí se podívat, jak odcházeli ti jeho nevychovanci. U těch jsem to tedy neřešila, dostali, co si zasloužili, ale ty by sis takovými hnusnými situacemi procházet neměl. Neubližuje ti? Nenutí tě k něčemu?"

„V pohodě, zvládám. Na klíče asi počkám u Davida, kdyžtak zazvoním, kdyby nebyl doma," slíbil klidně. Nijak víc se do hádky nezapojoval, tak nějak ani nechtěl. Možná to bylo svým způsobem zadostiučinění, možná bylo příjemné vidět, jak se někdo – byť ne zrovna mile – pere za něco, o co on si nebyl schopen říct.

Usmála se.

„Rozumný. Jsem ráda. A vy, vy byste se měl stydět," obrátila se zpět k Davidovi.

„To snad ani není pravda! Tohle nemusím poslouchat. To vy byste se měla stydět. Odsuzovat lidi, aniž o nich něco víte. Nikdy jsem vám nic neprovedl, přesto mě nenávidíte a hledáte na mně chyby od první chvíle, co jste zjistila, že nejsem heterosexuál. Už jsem se s tím smířil, pokud si chcete Syda adoptovat, nikdo vám v tom nebrání, ale mě nechte na pokoji a neurážejte mě!" řekl David až příliš klidným hlasem, který nekorespondoval s jeho slovy ani vnitřním rozpoložením. „Pojď dovnitř, Syde!"

Odemkl a nechal Syda vejít. Sám se ještě se zamračenou tváří otočil na sousedku, než dveře definitivně zaklapl. Beze slov sebral tašky, umyl si ruce a věnoval se ukládání nákupu.

„Proč jsi přišel tak brzy?" zeptal se už celkem klidně, když ho viděl přicházet do kuchyně. „A proč se s ní bavíš? Říkal jsem ti, že mě nemá ráda. Snažím se jí vyhýbat. Nechci s ní mít žádné spory, ale jen malá záminka jí dává podněty k tomu, aby mě začala osočovat. Sám dobře víš, co ve mně tihle homofobní lidé vyvolávají."

Černovlásek se zatím posadil na jednu z barových židlí, jednou rukou se ležérně opíraje o ostrůvek. Tak se i snažil působit – uvolněně a zcela klidně, byť by se rád napjal a zúžil oči. Tohle byl útok, cítil to. Měl David dojem, že mu tím chtěl nějak ublížit? Kdyby Syd chtěl ublížit, rozhodně by to nedělal takhle pitomě, to zaprvé. A zadruhé, copak mu David nevěřil dost na to, aby věděl, že by se proti němu nespolčoval? Ne takhle, nevyužíval by proti němu jeho slabiny.

Nedával to na sobě najevo, to by nebylo dostatečně sofistikované ani chytré. A stejně to byla rána pod pás.

„Hraju s ní dámu. Začali jsme se bavit v pátek odpoledne, když jsi ty zrovna pracoval s tím tvým Robertem." Tak z tohohle plynulo to zadostiučinění. Ano, bylo to zlé, ale vidět Davida rudého vzteky, zatímco se paní Vavříčková rozčilovala, mělo maličko – úplně maličko – cosi do sebe. Přece jen by si s ní nezačal povídat, kdyby se jeho milenec kdesi neokukoval se svým ex. Na koupáku, v plavkách. Do noci. Vrátil se tehdy až okolo sedmé hodiny večerní. Pochyboval, že by celou dobu pracovali, a z jeho tónu hlasu to bylo celkem patrné.

„Vím, že tě nemá ráda, řekl jsi mi to ten večer asi deset sekund od chvíle, co jsem od ní odešel. Beru, ale nemůžeš po mně chtít, abych ji odsoudil i já jenom proto, že mi to říkáš. To neznamená, že ti to nevěřím, ale odmítám na základě toho odvrhnout někoho, kdo se se mnou bavil celý odpoledne, který bych stejně čekal přede dveřma tvýho bytu."

Zase kapky jedu. Drobné. Pokusil se je schovat, moc to ale nešlo.

„A přišel jsem takhle, protože dřív jsi mi to zakázal. Proč bych chodil pozdějc, chceš se ještě učit a já bych si zašukal, na to je potřeba čas. Co já vím, jestli nemáš nějaký plány a večer mě nevyhodíš?"

David jen kroutil hlavou a při tom si dělal kafe. Když nad tím tak přemýšlel, byl spíš zralý na panáka, ale odmítal takto brzy pít. Místo pálenky do sebe hrkl horké espreso a odešel do předsíně, kde sundal z háčku náhradní klíče od bytu.

„Tak jo, pokud ti šlo o tohle, tady je máš. Ty si stejně budeš dělat, co chceš. Klidně si choď vedle hrát dámu a můžete mě tam vesele pomlouvat, ale byl bych rád, kdyby na mě nechodila zvonit a vyčítat mi, jak moc ti ubližuju."

David byl otočený zády a připravoval si rohlíky. Netušil, jak se Syd tváří. Bylo mu to v té chvíli opravdu jedno. Byl z toho všeho unavený a považoval za mnohem menší zlo dát Sydovi klíče, než další dny poslouchat, jak ho ta babizna usurpuje. Syd ještě stále nepochopil, že na návštěvu se chodí většinou až po obědě. Syd nechápal hodně věcí, které jiným přišly normální…

Jak dlouho tohle dokáže ještě snášet? Kolik bylo pro s ním zůstat a kolik proti?

Otočil se na něj a zadíval se do chladných modrých očí.

„Snídal jsi?" zeptal se jej, ale vzápětí si uvědomil, že ho vlastně nakrmila jeho adoptivní homofobní babička. „Co to melu!? Samozřejmě, že jsi po jídle."

Otočil se opět k lince, a přestože nijak špatně nenašlápl, cítil, jako by mu do kotníku někdo vrazil jehlu. Šokem se mu podlomila noha, ale ustál to. Jen tlumeně zasténal a obličej stáhl do bolestivé grimasy. Nebylo to poprvé, kdy ho zradil kotník, který si zranil pádem ze skály, ale nikdy to nebylo tak bolestivé jako dnes. Rozhodně ho neměl ještě v pořádku, ale tahle zvláštní selhání ho trochu znepokojovala. Stávalo se mu to na rovných cestách, zničehonic. Teď jen doufal, že si toho Syd nevšiml. Nepotřeboval jeho úzkostlivé pohledy. A už vůbec nepotřeboval, aby se něčím dnes znepokojoval, když zítra musí být psychicky v dokonalé pohodě. Už teď ráno to David přehnal. Znovu se na něj otočil, a aniž by si všiml jeho starostlivého pohledu, zamumlal: „Promiň, nechtěl jsem být zlý."

Sebral tác s rohlíky i oba hrnky s čajem, který jim uvařil, a raději se rychle posadil. Moc svému kotníku nevěřil, zvlášť když po této prazvláštní nehodě bolest neustávala.

Černovlásek zatím velmi rychle přehodnotil vše, na co do té doby myslel, a zaměřil se na Davidovu tvář – zdál se už tak klidný, ale ten nepatrný moment, kdy se málem složil, nešel nepostřehnout. Asi to byl nějaký divný instinkt, asi empatie, o které si poměrně zarytě myslel, že ji nevlastní – bylo by to stupidní – ale nemohl ho nechat jen tak. Dělo se něco?

Seskočil ze své židle a přešel na druhou stranu stolu k blonďákovi, obočí nepatrně pozdvižená. Vypadal už zcela v pořádku, Syd tomu ale nemohl a nechtěl tak snadno uvěřit.

„Co je s tebou? To je ten kotník, na který jsi spadl," řekl s jistotou a naprosto zřetelnými obavami. Bylo to pro něj poměrně přirozené, obojí. Položil Davidovi dlaň na rameno. „Je to už docela dlouho. Možná bychom s tím měli někam zajít," zkusil. Bylo zvláštní, jak přirozeně počítal s vlastní přítomností. Nenechal by Davida jít do nemocnice samotného, ani tehdy, ani teď, nedostalo se mu ale ničeho jiného než pohledu, který kombinoval hloupost, to není potřeba a do nemocnice ne! Spíš teda to první, což dávalo smysl vzhledem k tomu, že to byl David.

A ledové oči černovláska jako by krapet roztály, zatímco se nepatrně pousmál. Čekal to. Přišel k Davidovi blíž, ze strany jej objal kolem krku a políbil do koutku úst, než si položil hlavu na jeho rameno. Jednu jeho paži si přitiskl k pasu, aby ho u sebe i David držel, a chvíli tak jen stál, nepatrně se pohupoval, čímž konejšil i Davida. Taky mu, přece jen, chyběl, byli od sebe jednu hloupou noc a den, a přesto – nestihli se ani přivítat. A to rozhodně bylo nutné, stejně jako ranní polibky i vítací a loučící byly naprostou nezbytností. Byl odhodlaný to blonďáka naučit.

„Nikdo tě nepomlouvá, jen hrajeme. A ona peče a vypráví mi o svojí rodině. O dětech, vnoučatech, rodičích, manželovi, jeho rodičích… Do dneška nevěděla, že spolu máme co dočinění. Nepřišlo mi nutný jí to říkat a neptala se, chtěla jenom hrát," říkal tiše, nos zabořený do jeho kůže. Hlas měl u toho chraplavý, jako by právě vstával. Ostatně, takhle se měl budit, ne v cukrárně na zářivě zeleném vaku na sezení, v jeho případě ležení. Přestal jej houpat a začal ho hladit po zádech, opět spíš podvědomě než záměrně.

„Ale uznej, že dát mi ty klíče nebude úplně špatný. Nebudu na tebe muset zvonit, nebudeš na mě čekat, abys zamkl… Krom toho mě tu máš rád, jsem ten nejlepší milenec, jakýho jsi kdy mohl mít. Ani ve snech sis nepředstavoval nikoho tak skvělýho. Dělám dokonalý polívky a perfektně se se mnou spí v jedný posteli, protože zabírám minimum místa. A taky jsem ti přinesl sušenku," krapet se od něj odtáhl a zářivě se usmál, z kapsy vytahuje jednu z velkých domácích sušenek paní Vavříčkové, pečlivě zabalenou do papírové utěrky. Dávala mu je tak, aby si neušpinil ruce, a on tuhle schoval. Přece jen, zas tolik toho snídat nepotřeboval, byť byly vážně dobré. Podal ji Davidovi.

„Jsem úžasnej. Dostanu pusu? Dlužíš mi ji, za ráno, i za to včerejší, ale když mi dáš jednu pořádnou, můžeš ty další dát až dodatečně," smlouval, v očích jiskry po podobných slovech typické.

David se zakousnul do sušenky a slastně přivřel oči. Zapřemýšlel, jestli by si sousedku neměl naklonit jen kvůli něčemu tak výbornému, jako bylo její pečivo.

Líbnul Syda na líčko a zářivě se usmál: „Měl by ses ty její sušenky naučit péct, až tam zase půjdeš na drby. Přemluv ji, ať ti dá recept. Přestože klíče máš, nepochybuju, že tam chodit budeš. Ale až tu budeš sám, byl bych velmi rád, abys mi z bytu neudělal kůlničku na dříví. Nebydlíš tu, tak se sem ani nestěhuj. Nerad bych tu měl do týdne celý tvůj pokoj."

Otočil se a zkoumavě se na něj zadíval. Drobné tělo jako by se otřásalo potlačovaným smíchem. David pozvedl obočí, setřásl jej ze sebe a zkusil se postavit na nohu. Trochu ho stále bolela, ale dokázal chodit, aniž by kulhal.

„Doktor tenkrát říkal, že ten kotník může být citlivý dlouho. Nijak bych se tím netrápil. Sem tam se mi stane, že to pobolívá. Proto nechodím běhat ani na stěnu. Šetřím ho a musím mu dát čas. Bude to dobré. A co teď? Jsi tu brzy, chtěl jsem se učit a ty bys měl taky. Jenže když ti nebudu stát za zadkem, ty sám se do toho nepustíš… Mám tu nějaké pracovní listy, bylo by dobré, kdybys je vypracoval, ale je to na tobě. Teď ale potřebuju dvě hodiny klid… Na sex si počkej až večer," doplnil, když viděl tragicky zničený výraz, který Syd nahodil. Přece jen to byl komediant, to už mu nikdo neodpáře.

Jak se dalo očekávat, ten den pak proběhl v poměrně klidném, příjemném tempu. Bylo vidět, že se David snaží udělat Sydovi veskrze příjemné dopoledne i odpoledne, přestože bez sexu to nikdy nemohlo být úplně hvězdné – snad nechtěl, aby se před testy rozrušoval, nevěděl. Nepřišel si nijak rozrušený. Na jednom reparátu už byl, věděl, co ho čeká. A stejně to byl hezký den. Až na ten ranní sex, který ale nahradili večerním, dlouhým, skvělým a toužebně očekávaným. Tak na jednu a půl hvězdy, protože černovlásek nedostal žádnou značku. To Davidovi, jak jinak, neopomněl říct, a vysloužil si pozdvižené obočí. Čekal to. Ale usmíval se, protože usínal v náručí svého milence, nohy důvěrně propletené a těla na sebe přitisknutá tak, jak chtěl usínat každý večer. Bylo zvláštní, jak vzácné to začínalo být. Ale byl rád, že se toho dne jeho pitomec milostivě uvolil, ať už měl jakýkoli důvod.