• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace31. 8. 2023
Počet zobrazení2381×
Hodnocení4.58
Počet komentářů5

Sydovi se zlomil hlas. Ne že by brečel, na to, jak by odhadl, už neměl dost naivního, abstraktního přístupu. Slzy považoval za nejvyšší možnou formu stupidity. Ale ten pocit, jako by se mohl rozplakat na lusknutí prstu, ten tam byl. Tohle nebylo vzdálené, jako by na to koukal z pohledu třetí osoby. Tyhle emoce on cítil. Zařezávaly se mu do kostí, provrtávaly se celým tělem.

Celé Davidovo tělo bylo od krve, nejvíce v oblasti hlavy, a černovlásek si vybavil sebe sama, mladšího, naivnějšího, hloupějšího. Ostrý kámen, s nímž se hlavou setkal. Tmu.

Roztřesenýma rukama mu sundal helmu, v rychlosti jej nadzvedl a nešikovně mu z tváří a očí setřel krev, aby se zadíval do ledových studánek. Potřeboval zjistit, jestli byl jejich majitel stále ještě při vědomí. Možná tvrdil, že ovládá základy první pomoci, a možná si to i myslel. Co myslel, on tomu pevně věřil. Ale pravda byla taková, že přestože by si to nepřipustil, cítil se ztracený a neschopný udělat cokoli, co by mohlo pomoct. Jen tam seděl a vnímal, jak se mu jeho přítel ztrácí pod rukama.

„Neumírej, pitomče," promluvil na něj opět a neznatelně s ním zatřásl. Rychle zanalyzoval situaci. Přestože vrchní velení přebírala panika, alespoň nějaké kousky zdravého rozumu jej neopouštěly. Mohl na sebe být hrdý. Kdyby na to byl čas. Všiml si, že největší z ran byly patrně ty na hlavě a ruce, které hodně krvácely, po těle měl jen pár dílčích. Držel se za kotník, ten ale nekrvácel. Proto se černovlásek odpoutal od ležícího těla a začal hrabat ve věcech horolezce. Sám míval podobnou tašku a věděl, kde a jak vybavená byla základní lékárnička. Měl vlastní zkušenosti. A krom toho, nikdy nebyl pitomec.

Ruce se mu klepaly. Reakce lidského těla na podobné stresové situace mohl shrnout za naprosto pitomé, bohužel nad nimi teď neměl čas přemýšlet. Vytáhl kus látky, jímž setřel krev kolem rány, a pak ji začal ne moc úhledně, ale vcelku funkčně obvazovat.

„Pitomče," zopakoval, hlas neznatelně roztřesený.

„Pitomče, pitomče, pitomče, debile, blbče, idiote, demente, debile," opakoval stále dokola jako jakousi mantru, snaže se uklidnit a tím si patrně namluvit, že celá situace nebyla tak strašná, jak se zdála. Možná to tím chtěl zlehčit, ulevit si od šíleného strachu. Tvrdit si, že tam ten pocit vlastně není. Nebylo to podstatné, rozhodně by si to v životě nepřipustil.

„Říkej něco, musíš zůstat při vědomí. Musíš mluvit, musíš dýchat. Odvezu tě do nemocnice. Musíme se dostat k autu. Zavážu ti tu nohu. Mluv se mnou, neumírej, pitomče."

Nebyl v tom žádný jed, žádné pohrdání. Kdyby si uvědomil, jak neskutečně něžně a starostlivě, s notnou dávkou strachu o jeho osobu, tu rádoby urážku vyslovoval, asi by nebyl rád. Ale to on tehdy nedokázal. Jeho oči snad poprvé za celé ty týdny promlouvaly, tělo jasně ukazovalo, co cítil, a i jeho hlas jej zrazoval.

Davidovy oči stále pozorovaly svého zachránce. Nedokázal pochopit, jak se stalo, že byl Syd u něj. Netušil, jak dlouho byl mimo, ale stále se mu těžce dýchalo a nedokázal cokoliv vyslovit, natožpak ze sebe dostat smysluplnou větu. V hlavě mu hučelo a celé tělo měl v jednom ohni. To jediné mu dokazovalo, že to, co se teď děje, je realita. Neumřel, dýchal.

„Jsem pitomec," zašeptal tiše, když se mu podařilo konečně popadnout dech. Slyšel svůj hlas zkreslený, zdrsnělý, v krku cítil železitou pachuť krve, která mu tam nejspíš natekla z rány na čele.

„Mám žízeň…," hlesl a zase zavřel oči. Chtělo se mu spát. Nemohl a neměl sílu se tomu bránit, přestože bolest hlavy se stávala nesnesitelnou. Syd s ním ale znovu zatřásl a ostny bolesti ho stále znovu probíraly. Země jako by se pod ním propadala, ale on sám zůstával sedět pevně na trávě. Chvěla se, ale když položil ruku na zem plnou jehličí a kamínků, byla klidná. Netroufal si podívat se okolo sebe, jen pohled na jedno místo mu zvedal žaludek. Jediný pevný bod byly modré oči, které se na něj dívaly se strachem a obavami. Ale i do těch se bál vzhlédnout. Kdykoliv to udělal, obraz se mu rozmazal.

Absence Sydových horkých třesoucích se rukou byla v tu chvíli nesnesitelně deprimující, ale po chvíli už znovu vnímal dlaně, které se snažily držet láhev vody u jeho úst. Byla osvěžující, měl ji schovanou mezi skalami a nestihla zteplat. Když ucítil chladný obklad i na čele a šíji, probral se. Dýchalo se mu už mnohem lépe, a i přes urputnou bolest rány na hlavě i ruce pomalu dokázal uvažovat čistě.

„Budu v pořádku… Nechci do nemocnice!" řekl tak příkře, jak jen mu stažené hlasivky dovolily.

Podíval se okolo sebe a svět se mu párkrát zatočil, než se ustálil, ale žaludek už zůstal v tuto chvíli klidný. Syd nic neříkal, jen se věnoval jeho ranám. Tiše čistil dezinfekcí dodřené dlaně a pokoušel se zastavit krev, která stále vytékala z rozšklebené dlouhé rány na předloktí. Stáhl ji, jak jen to šlo, a Davidovi v tu chvíli vyhrkly slzy z očí. Stále se mu však chtělo spát, nicméně štiplavost dezinfekce jej pravidelně probírala. Zoufale chtěl být v chatě, zalehnout do postele a zahnat spánkem bolest, která ho neustále atakovala. Auto bylo v kempu a jemu bylo jasné, že sem asi taxík nepřijede. Bude muset dojít po svých. Neměl tušení, jestli to zvládne. Neviděl ale jinou možnost, než zatnout zuby a jít. Ošil se, zkusil pohnout rukama a usoudil, že nic zlomeného nemá. Hluboká rána na předloktí byla nejspíš na šití, ale Syd už ji ovázal a David ji nevnímal, na rozdíl od kotníku, který ho bolel jako čert. Bál se jím pohnout. Ale vyzkoušet se postavit musel. Zvedl se ve chvíli, kdy Syd poodešel. Jakmile na kotník došlápl, nechtěně zasténal a myslel, že se bolestí počurá. Svalil se zpět do trávy.

„Do hajzlu! Bolí to jako prase!" zaklel a cítil, že se mu dělá opět černo před očima. Při vědomí ho držela akorát přítomnost Syda.

Ten se po oněch slovech opět vrátil k ležícímu Davidovi, chytil jej za ramena a otočil z klubíčka, do kterého se schoulil, na záda, aby se mu mohl zadívat do očí. Potřeboval ty studánky vidět, kdyby se mu zavřely, bylo by neskutečně zle.

„Pitomče! Zůstaň ležet, nic nedělej," poručil nesmlouvavě. Adrenalin jako by mu chvílemi zatemňoval mozek, střízlivé uvažování se vracelo v intervalech, střídáno poměrně impulzivní snahou všechno zachránit a zachovat alespoň trochu klidu. Byl zoufalý, mohl si všimnout, jak stěží se David drží při vědomí. Potřeboval, aby se mu soustředil, alespoň trochu. Potřeboval mu ošetřit nohu, která jako jediná zbývala, a potřeboval se s ním dostat do bezpečí.

Mohl si všimnout stínu, který nabízel jeden z větších kamenů, a pokusil se zvednout Davida do náruče. Byl si vědom, že to nějak zvládnout musí, věřil svým schopnostem – ale přestože by to nepřiznal, rozhodně na tom nebyl zas tak dobře, aby Davida skutečně někam donesl. Stěží jej zvedl, udělal s ním pár kroků ke kameni. Víc by nezvládl. Nepřipustil si to. Ale vlastním způsobem to věděl. Do kempu se musel dostat po svých.

Opřel blonďáka o kámen a znovu se mu zadíval do očí. Zdály se mu vzdálené, ač se muž viditelně snažil zůstat se Sydem. Strach v černovláskovi ještě stoupl.

„Opovaž se usnout, já… pitomče, pitomče, pitomče," zatřásl s ním znovu, v hlase patrnou naléhavost. Na chvilku to Davida probralo.

Aniž by to nějak extra promýšlel, oči mu padly na plátěnou tašku, v níž se skrývaly jeho vlastní věci, a on neměl dostatečnou kapacitu na promýšlení kladů a záporů jeho nového nápadu. Jistě, nikomu ten notes neukazoval, zpočátku ani Johaně. Jenže teď byla speciální situace. On měl strach. A David mu mohl umřít.

Přiskočil k tašce a vytáhl z ní blok, otevíraje jej kdesi k začátku knihy. Pak ji položil do Davidova klína.

„Čti. Co je tam napsané?"

Vrátil se k lékárničce a roztřesenými prsty vytáhl obinadlo, jímž kotník začal zpevňovat. Necítil se nijak divně vzhledem k listům, které David držel, přestože to byl šílený zásah do jeho soukromí a se zdravě uvažující hlavou by rozhodně neměl nic takového zapotřebí. Teď to bylo jinak. Teď pro něj David nebyl nikdo, před kým by se musel chránit, teď byla priorita postarat se o něj. Dostat ho pryč, udržet ho při vědomí. A mimo jiné potřeboval Syd udržet při vědomí sám sebe.

David byl stále trochu mimo, ale tohle už mu přišlo ujeté.

„Syde. To si strč někam. Právě jsem spadl ze skály na šutry, je opravdu nutné, abych ti tady počítal trojčlenku? Slibuju, že až budu fit, na oplátku za to, že mě jakž takž posloucháš v češtině…," odmlčel se. Obrátil se mu žaludek. Potlačil nutkání se vyzvracet. „Za to, že mě posloucháš, budu s tebou ty příklady počítat, ale teď bych… potřeboval bych spát, dostat se do chaty a prospat se a taky nějaký… do prdele, bolí to," vyčetl mu, když si Syd, ač opatrně, tak přece musel nohu pootočit, aby ji mohl stáhnout. „Nějaký prášek proti bolesti, radši dva. Do hajzlu!"

„Čti!"

David pozdvihl obočí a tiše zasténal. Tento nešvar by si měl na pár dní odpustit. Viděl ale, že to Syd myslel vážně.

„Auto spotřebuje šest litrů benzínu na sto kilometrů. Kolik litrů benzínu spotřebuje po ujetí dvě stě padesáti kilometrů…" Chytil se za hlavu, tepalo mu v ní, ale pokud to bylo nutné proto, aby se dostal do chaty, vypočítá mu to. Se Sydem nikdy nic nebylo jednoduché…

„X rovná se šest krát pět polovin…," chvíli zapřemýšlel. Hlava odmítala přemýšlet nad čímkoliv. „Výsledek je patnáct, a teď, když jsem splnil tvůj příklad, tak mě, prosím, doveď do chaty, ať můžu spát." Byl unavený a nechápal, za co ho Syd trestá. Jednoduchou trojčlenku ještě dokázal vypočítat, ač s velkými problémy, ale neměl ponětí, jak se dostanou do chaty. Jestli se nebude moct na tu nohu postavit… Syd byl malinkatý, netušil, jak by ho podepíral…

Černovlásek se na chvíli zastavil, zavřel oči a naposledy se pokusil opět přepnout na své běžné já. Potřeboval přemýšlet, tuhle úlohu teď rozhodně nemohl nechat na Davidovi. K jeho štěstí cítil, že se mu běžné myšlenky vrací s každým dalším nádechem jeho společníka. Žil, byl při vědomí. Dokonce se začínal vracet ke své běžné pitomosti… Byla to neskutečná úleva, co Syd díky tomuto poznání pocítil.

„Nehýbej se," upozornil ho opět, jelikož jeho důvěra v Davidův pud sebezáchovy rozhodně nebyla nijak valná. Rozhlédl se kolem. Potřeboval nějakou hůl, klacek, který by Davidovi vrazil, aby se mohl podpírat z obou stran.

Vlastní srdce stále nepřestávalo vyplavovat adrenalin, přestože se emoce za jeho očima pomalu uklidňovaly a on se zase cítil o něco jistější. Konečně viděl vhodný kus dřeva, a tak ho sebral a strčil do Davidovy levé dlaně. Pravá byla celá obvázaná, nepředpokládal, že by v ní zvládl cokoli držet.

Spěšně sbalil všechny blonďákovy věci a hodil si obě tašky – Davidův batoh i svou plátěnku – přes rameno. Pak se zadíval na maroda. Klekl si k němu, aby si mohli lépe koukat do očí, a jeho vlastní jako by přece jen odrážely víc, než by chtěl. Nevěděl o tom. Neměl sílu to řešit.

„Nehodlám tě nutit jet do nemocnice, nemáme to zapotřebí. Ani jeden. Ale kdyby se ta hlava zhoršovala, nebo ti ta noha natekla, bylo by dementní tam nejet jen proto, že máš špatný vzpomínky. Řekni, opravdu je to tak zlý? Opravdu to nemůžeš aspoň zkusit? Tohle nevypadá dobře a ty to víš… Chápu, že si tam on strávil slušnou řádku měsíců. Taky jsem byl v nemocnici. Je to hnusný místo. Logický, ale hnusný. Nicméně občas není nic jinýho, co by mohlo pomoct. Nezapomínej na to. Dovezu tě tam, kdyby to bylo zlý. A teď vstávej, jdeme dom," pronesl, a přestože mluvil stejně jako vždycky, jako by tady bylo všechno úplně jinak. Tvář měl klidnou, v očích vepsanou starost a ta se odrážela i v jeho hlase. Bylo to tak nějak jemné, opatrné.

Sklonil se, podávaje Davidovi ruku, aby jej mohl zvednout na nohy. Pak si jednu jeho paži – tu, jež na tom byla hůř – přehodil přes ramena, aby se o něj David opíral loktem, a sám jej pevně chytil kolem pasu. Už jej tak držel, věděl, co dělat. A stejně si tentokrát přišel o něco opatrnější.

Rozhodně s Davidem nezacházel jako s princeznou. Takové jednání on vždycky považoval za stupidní a vlastně mu ani nešlo, ve všech jeho gestech byla trocha jakési nešikovnosti, hrubosti. Syd sám byl vždycky velmi přímočarý, a přestože byl na vlastní trpělivost velmi hrdý, do nebes nesahala. Ne že by si to připouštěl. Ale na vlastní standardy se opravdu snažil, aniž by si to uvědomoval. Asi na tom měl svůj podíl adrenalin, asi strach. Asi prostě nechtěl, aby si David zažil to, co on sám. Nebyl čas zkoumat, proč přesně tohle všechno přicházelo.

Ten jeden hloupý kilometr a půl šli asi hodinu. David se cítil neskutečně unavený. V hlavě mu tepalo bolestí, která mu jednou za čas zamlžila vidění, a on se musel posadit, aby se nevyvrátil. Po celém těle ho polil studený pot a neustále ho zrazoval žaludek. Ostatní rány, které utržil při pádu, se taky ozývaly a na nohu se pokusil došlápnout až v půli cesty, když pochopil, že i Syd je na pokraji svých sil. Musel podpírat téměř celé Davidovo tělo, které bylo dvakrát těžší než drobného černovláska. Trochu ho vzpružil ten fakt, že když na ni dokázal došlápnout, nebyla zlomená, přestože bolest při každém kroku ho málem zbavovala vědomí.

Jen Syd svou přítomností ho držel při smyslech. On byl jeho naděje, že se dostane do chaty.

Když uviděl kemp a dostavil se pocit, že mají vyhráno, tělo selhalo. Musel se posadit, před očima měl mlhu a svět se mu rozostřil. Žaludek nezvládl udržet obsah a vyzvracel se Sydovi přímo k nohám. Neměl sílu se ani odvrátit. Hned poté zavřel oči, nemohl dál…, ač se snažil neusnout a znovu se postavit, neměl na to sílu. Bolest ho obrala o všechnu energii.

Syd mu dal znovu trochu napít a zaběhl k jezeru namočit ručník do studené vody.

Zbýval jen kousek, to musel zvládnout. Neustále si to opakoval, ale pravda byla, že si těch pár metrů vůbec nepamatoval. Probral se až na sedačce ve své chatě, když ho Syd hrubě propleskával.

„Mám žízeň a potřebuju spát," hlesl a pokusil se postavit, aby si šel lehnout do pohodlnější postele. Syd mu nedokázal v tomto nerozumném kroku zabránit, a jakmile se David zvedl, opět zvracel. Naštěstí byl Syd natolik předvídavý, že měl připravený kýbl.

David se svalil zpět na pohovku a dlaní si podvědomě sáhl na obvázanou ránu na ruce, kterou prosakovala krev. Tušil, že by potřebovala zašít.

„Syde, zůstaneš tu se mnou?" Měl strach. Ale do nemocnice jet nechtěl, nemohl, už jen to pomyšlení mu znovu obrátilo vnitřnosti. Nic mu v nich už nezůstalo a zbytek žaludečních šťáv v sobě dokázal udržet. Ale sám tu zůstat nechtěl. Jen kvůli Sydovi to ještě nevzdal a držel se při vědomí. Podíval se okolo sebe a zjistil, že se svět už ustálil.

„Pitomče," vydechl černovlásek a jejich oči se opět střetly. Snad ani nedokázal odpovědět jinak, Davidův stav a žádost samotná v něm opět vznítily vlnu divné úzkosti, strachu, blonďák sám se choval jinak než vždycky, a to bylo děsivé. Zároveň nechápal, jak se může ptát na takovou hloupost, přišel mu v tu chvíli pitomější než obvykle. Jistěže s ním byl rozhodnut zůstat, i kdyby se jej David sám snažil vyhodit, nenechal by se. Za žádnou možnou cenu. Nemohl jej nechat umřít.

„Nemůžeš tu být sám."

Dal si chvíli na opětovné sebrání všech svých sil, než se Davida znovu pokusil zvednout. Šlo to daleko hůř než posledně, svaly mu selhávaly. Blonďák byl sakra těžký, sakra vysoký a ani jedno se nehodilo. Jistěže Syd nevinil vlastní schopnosti, byla to Davidova chyba. K jeho štěstí nebyla vhodná doba ani místo mu to říct.

Posadil jej na postel, upravuje mu za zády polštáře, aby se mohl opřít. Do rukou mu vtiskl kýbl, pro jistotu, a pak jej na moment opustil, vydávaje se po skosených schodech do patra, kde věděl, že měly všechny chaloupky schovanou lékárničku. Tu si pak snesl dolů, vytahuje několikero volných obvazů a šátek. Pak mu z poraněné hlavy sundal krví nasáklou látku.

Jen stěží potlačoval nepříjemný pocit, který se v něm objevil spolu s vlnou zděšení a dávno ztraceným pocitem připomínajícím tříštící se kusy skla. Slunce zapadající do rozlehlé vodní hladiny, skály, vítr ve vlasech. Tma. Potřeboval se soustředit, a ruce, které se opět neznatelně roztřásly, tomu moc nepomáhaly.

Konečně přitiskl jeden ze smotaných obvazů na ránu, snaže se volnou rukou mu setřít z obličeje krev šátkem, který předtím namočil, a mohl slyšet, jak David neznatelně sykal, kdykoli se studená látka dotkla jeho horkého čela. Syd sám se na to moc nesoustředil, opět se snažil srovnat vlastní dech a adrenalin vyplavující se do těla. Na chvíli šátek odložil a opět mu hlavu ovázal, spolu s prvním obvazem ponechaným na ráně. Teprve když mu krvácející místo zmizelo z očí, opět se trochu uklidnil.

Musel se postarat o zbytek. Stejně jako hlavu mu převázal i ruku a vrátil se k obličeji, z nějž na něj svítily unavené studánky.

„Chvíli to ještě vydrž," nadhodil, veskrze klidně, starostlivě. Neřešil to, nebylo to podstatné. Pro ten moment. Místo toho položil prsty levé ruky pod Davidovu bradu, aby mu trochu zvedl hlavu a natočil ji tak, jak potřeboval, a ty už tam pak ponechal, mírně se k němu sklonil a jal se volnou rukou mu ze zbytku obličeje otírat zasychající krev. Snažil se působit nezaujatě, a kdyby nepovažoval přemýšlení nad tím za nanejvýš stupidní, asi by musel dojít k závěru, že se mu to příliš nedařilo. Nebylo to ale podstatné. To hlavní bylo, že tam seděl, vlastním obličejem pár centimetrů od Davidova, a gesto samotné pak působilo neskutečně důvěrně, jemně, snad až něžně. Něco takového by on skutečně nikdy neřekl. Z jeho pohledu dělal, co bylo nanejvýš nutné a logické, jelikož nebyl parchant a pitomec, aby Davida nechal spát s krví po celém obličeji. Nicméně nezávislý pozorovatel by k téhle domněnce rozhodně nedošel.

Odložil mokrou, zakrvácenou látku na stůl a přesunul se ke kotníku. Bílo-modré masti schované na dně lékárničky si všiml už dříve a sám si moc dobře pamatoval, že mu s ní kdysi sestřičky mazaly vlastní polámané kosti, vymáčkl si tedy trochu průhledného gelu na prsty a natřel ho na zraněný kotník, pod nějž položil jeden z malých polštářků z pohovky. Mražená zelenina, kterou našel v lednici a přitiskl ji k noze, Davida opět velmi úspěšně probrala.

Ten zalapal po dechu, když se ledový sáček dotkl jeho kotníku, který začal dost rychle otékat. Bylo mu jasné, že chůzí si moc nepomohl, ale kdyby všechno nechal na Sydovi, byli by ještě někde na cestě. Drobounký černovlásek by jeho devadesát kilo nebyl schopen táhnout takovou dálku.

Potřeboval spát. Ale věděl, že by neměl. I jemu bylo jasné, že má nejspíš otřes mozku. V tom lepším případě. Měli by jet do nemocnice… Znovu ho obklopil ten pocit bezmoci. Zašmátral po kbelíku a zase obrátil vnitřnosti. Cítil, jak ho Syd drží…

Do očí se mu vehnaly slzy. Nechtěl jet, ale měl by. Věříka taky neodvezli hned… Možná, kdyby jeli už ten den, bylo by dnes všechno jinak. Bál se.

Bylo mu ale mnohem lépe než před pár desítkami minut. Svět se mu nevlnil ani neztrácel v šedi, a prášky proti bolesti, které mu Syd našel hned, jak přišli, začaly zabírat.

„Syde, děkuji. Kdyby… kdyby se v noci něco posralo… jen – chtěl jsem se zeptat, jestli máš řidičák? Je mi líp, ale pro jistotu," podíval se na něj zkoumavě.

„Co myslíš," odtušil Syd, onen ironický podtón, který by podobná slova normálně měla, byl ovšem nyní silně potlačený všemi emocemi bijícími se o řídící panel celého jeho těla. Neměl čas podívat se do Davidových očí a zhodnotit, zda byl pochopen, nebo ne. Potřeboval přemýšlet.

Neměl zapotřebí Davida přemlouvat, nikdy to s nikým nedělal. Přišlo mu to nanejvýš stupidní. On už se rozhodl. Proč by jej nutil změnit názor, když to evidentně nebylo možné? Nebyl hloupý. Na ničem z toho, co by mu řekl, beztak nezáleželo. Jenže na úplně jinou stranu mohl vidět, jak Davidovo tělo reaguje. A měl strach. Měl sakra strach, který si šlo nepřipustit jen stěží. Sám si pamatoval stav, do něhož se dostal po vlastním pádu, a věděl, co by s ním bylo, kdyby se nedostal do rukou lékařů.

Opět se posadil blíž, spojuje jejich pohled.

„Není to lepší. I tenhle obvaz bude za chvíli prosakovat, dával bych tomu tak deset minut. Ani nemluvím o tom na ruce. Není to jen škrábnutí, ta rána by se měla zašít. Zvracíš, motá se ti hlava a ta noha taky nevypadá jenom vyvrknutá. Nebudu ti teď počítat pravděpodobnost, pro to ti dám podklady někdy potom. Každou chvíli můžeš omdlít a nebude to poznat."

Odmlčel se, přemítaje, co všechno má zapotřebí říct. Na jinou stranu, záleželo mu na tom? Pochyboval.

„Já mám za sebou svý zkušenosti. Byl jsem v nemocnici slušnou řádku měsíců. Není to nic hezkýho, páchne to tam smrtí. Ale kdybych se tam nedostal, nepřežil bych. Kdybych se tam dostal dřív, nebyl bych tam tak dlouho. Nebudu ti o tom vykládat, je to zbytečný. Stejně to teď nechceš slyšet. To podstatný je, že nechci, abys tu umřel. Přijmi to jako fakt. Nechci tě nechat umřít. Můžeme jet sanitkou, nebo mi můžeš věřit a jet se mnou. Řídit zvládnu, extra na místních cestách. To je na tobě. Ale nemůžeš tady zůstat. Nebude to dobrý," vydechl, v hlase zřetelnou naléhavost. Odmítal jej do čehokoli tlačit, bylo ale těžké zůstat naprosto nezúčastněný a nad věcí. Na to byla celá situace až příliš vážná, až příliš podobná dobře známé.

Davidovi se opět udělalo černo před očima. Netušil v tu chvíli, jestli to způsobil jeho úraz nebo to, že do té nemocnice opravdu měl jet. Pro klid. Svůj i Sydův. Až teď, když mu bylo trochu lépe a netýrala jej tolik bolest, si uvědomil, jak vyděšený a starostlivý Syd byl. A taky viděl, jak moc byl unavený. Měl by si zavolat sanitu a nechat vše na zdravotnících, aby si černovlásek mohl jít odpočinout. Nemohl ho tak zneužívat… Znovu se vyzvracel.

Stáhlo se mu hrdlo a zjistil, že nemůže dýchat. Tohle nepramenilo z jeho úrazu. To byla úzkost, kterou trpěl dlouhé roky poté, co strávil dlouhé minuty s Věříkem v sanitce, kde se ho pokoušeli zdravotníci resuscitovat. Byl to tenkrát on, kdo ji zavolal. Byli sami doma a David viděl, jak bratr zkolaboval a přestal dýchat. Nechtěli ho tenkrát s sebou vzít, ale když viděli, že je na zhroucení a v panice, raději ho přibrali, než aby na stejnou adresu museli jet znovu. V sanitce zažil největší hrůzu svého života a dlouho poté, když viděl nebo jen slyšel erzetu, stáhlo se mu hrdlo. Nemocnici přežije, ale sanitku…

„Odvezeš mě tam, prosím?" zašeptal hned, jakmile mu to navrácený dech dovolil. Byl sobec, věděl to, sám by ale za volant sednout nemohl.

Syd pouze přikývl, a aniž by si to uvědomil, rty se mu na moment stočily v úlevný úsměv. Cítil, jako by z něj opadla těžká zátěž, již si do té doby snad ani neuvědomoval. Byl rád, že jej David poslechl. Nepřiznal by to. Ale byl.

„Chvíli tu počkej, neusínej," řekl ještě, sebral ze stolku Davidovy klíčky a spěšně se vydal směrem k malému parkovišti, kde stála všechna auta této části kempu. Jistě, mezi chatky se zajíždět nesmělo. Ovšem jestli Syda něco nezajímalo, byly to podobné, naprosto stupidní a zbytečné výmysly stáda a společnosti. Krom toho, tady šlo o Davida. Nedovedl si představit nechat jej jít tak daleko.

Nastoupil, snaže se v rychlosti upravit vlastní sedačku a vzápětí i tu sousední, aby se blonďák do auta vůbec dostal. Nepředpokládal, že by si sezení zařídil sám. Otočil si vrchní zrcátko, zkontroloval, že vidí do obou postranních. Mohl vyrazit. Nikdy nedělal řidičák a v autě seděl, jen když jim Johanina šílená teta půjčila svůj jeep na jedné z lesních cest poblíž vesnice, kde žila. Možná to byla chyba, nikdy by si to nepřipustil. Věděl, že tuhle cestu zvládne. Věřil si. A taky neměl jinou možnost.

Vycouval z parkoviště, přemítaje nad projektantem, jenž měl ono asfaltové peklo na svědomí, a zhodnocuje, jak debilní ten člověk patrně musel být. Přestože si ale zasluhoval daleko horší urážky, Syd se mu nedokázal věnovat moc dlouho. V hlavě už mu zase svítil David, který na něj čekal, a když s autem parkoval před chaloupkou, v níž ho nechal, srdce se zase rozbušilo jako splašené.

Nespal. Neupadl do bezvědomí, díky bohu. Ale nevypadal o nic líp, než když ho Syd opouštěl. A viděl, že v jeho nepřítomnosti se znovu vyzvracel. Něco o úrazech hlavy věděl a tohle mohl být jen otřes mozku, ale také něco mnohem vážnějšího.

Přestože to ani jeden z nich neslyšel rád, moc dobře si uvědomoval, jak nízká je šance, že by Davida ještě toho večera pustili domů. Proto vysypal sportovní tašku, kterou David nosil na lezení, a naskládal do ní jeho pyžamo, ručníky, základní hygienu a mimo jiné pak svůj notes a jakousi knížku, již měl David na nočním stolku. Po krátkém zamyšlení přihodil stále ještě zabalený kartáček, který se v koupelně nacházel od Davidova příjezdu jako dárek pro užití současnými hosty roubenky, a jedno z Davidových větších triček. Pokud by si ho v nemocnici nechali, hodlal tam být s ním. Nešlo to vysvětlit a asi bylo dobře, že se o to nesnažil. Nebyl by rád. Na vině byly vzpomínky z dlouhých šesti měsíců samoty, emoce, strach o Davida, přestože sám další pobyt mezi bílými zdmi nepotřeboval a nechtěl. Nepřipouštěl si to. Prostě by ho tam nenechal. A odmítal si jít do chaloupky pro vlastní věci, na to nebyl čas.

Podal Davidovi jeho hůl, přehodil si jednu jeho paži přes ramena stejně jako předtím a pomohl mu vstát. Prakticky hned, co se dostali ven, si mohl všimnout nespokojených pohledů všech sousedů zírajících na oba mladíky i na auto, které v kempu nemělo co dělat. Aniž by nad tím přemýšlel, věnoval jim svůj zářivý, ironický úsměv. Neměl čas déle řešit jejich demenci.

Otevřel dvířka spolujezdce, pomohl Davidovi do auta a připoutal jej. Byl nervózní. Nechtěl na nic čekat. Sám se posadil a naposledy zkontroloval, že jsou všechna zrcátka na správných místech, spěšně se pokusil srovnat vlastní myšlenky a zkontroloval Davidovu tvář. I přes opálení byla velmi bledá. Když si všiml, že se muž opět chystal usnout, natáhl se a chytil jej za ruku. Nebyla na tom tak zle jako jeho pravačka a Syd si byl jist, že byl ten kontakt víc nápomocný než na škodu. Už kvůli němu samému, což by si samozřejmě nepřipustil. Chtěl cítit sice slabý, ale stále nějaký stisk. Potřeboval vědět, že je jeho společník stále s ním.

David se na něj zadíval unavenýma očima. Tohle bylo tak důvěrné, tak lidské… Nedokázal zpracovat, že někdo takový jako Syd tohle udělal. Byl teď pro něj přístav, který ho držel nad vodou. Byl s ním a dokazoval mu, jak moc mu na něm záleží. Že tam pro něj je… Že pro něj David není jen obyčejný člověk, kterému je třeba pomoct. Už jen to, že s ním seděl v autě a nenechal ho jet sanitou, dokazovalo cosi… netušil co, nedovedl si to v hlavě přebrat. Ani dva ibuprofeny nedokázaly utlumit bolest natolik, aby zvládl uvažovat čistě. Uvědomil si, že tohle pro něj ještě nikdo neudělal. Jen prostý stisk ruky ukazující, že v tom nebyl sám. Zavřel oči a vydechl. V tu chvíli pocítil ještě jinou bolest. Řezavou – v očích. Měl v nich už od rána čočky.

„Počkej prosím…, skoč ještě do koupelny, najdeš tam schránku na čočky a vedle roztok, na nočním stolku je pak pouzdro s brýlemi. Oni si mě tam nechají a já nesmím usnout s čočkami v očích… Měl bych je ráno jak angorák, pokud bych je vůbec otevřel. Nezlob se, měl jsem ti o tom říct dřív," omlouval se.

Bylo to zvláštní, vidět Davida tak otevřeného, jistým způsobem zlomeného bolestí. Nikdy dřív se podobně nechoval. Jistě, měl to na svědomí úraz, ale Syd sám nebyl zvyklý dostávat od někoho – Johanku nepočítaje – takové množství důvěry. Nehledě na to, že v předešlých dnech z Davida necítil vůbec žádnou. Sám se tvářil, že onou vlastností pohrdal, primárně protože s ní naprosto stupidní stáda neuměla nakládat, bylo to něco příliš čistého a tím svým způsobem stupidního. Věřit znamenalo selhat. Následoval pád. Jenže zároveň pro něj právě důvěra byla cenná, ačkoli si to nepřipouštěl v plné míře. Nepřiznal by si to, jen to cítil. Ten moment pro něj byl speciální.

Přikývl, vrátil se do chaloupky a sebral všechno požadované, jež vzápětí vyskládal do tašky nyní odpočívající v kufru. Pak se opět posadil, automaticky se opět chytaje teplé dlaně takřka hned se proplétající s jeho vlastní, a cítil, jak se jeho srdce krapet zpomalilo, dech částečně ustálil a soustředění stouplo. To bylo dobře. Odmítal se nechat zabít kvůli ostatním řidičům, v jejichž talent a schopnosti, ne-li mozkovou kapacitu, moc víry nevkládal. Našel si určité intervaly, v nichž po celou dobu jízdy kontroloval Davida, a pro to pak objevil celkem logické opodstatnění. Nechtěl, aby tam umřel. Proč mu nestačil slabý stisk jejich spojených dlaní, obnovující se po každém zařazení nové rychlosti, na to už se sám sebe neptal.

Čím déle jeli, tím víc Syda svíral nepříjemný pocit déjà vu, děje, který ve své podstatě nenáviděl. Pohrdal jím. Ale nyní fungoval, a to sakra dobře. A když se před nimi objevila velká, strohá budova místní nemocnice, už z dálky slibující pach dezinfekce, nepříjemného strachu a smrti, uvědomoval si to všechno i přes hřejivou dlaň. A čím víc si to uvědomoval, tím víc taky viděl, jak na tom byl sám David. Vzpomněl si na své předešlé rozhodnutí. Nehodlal jej tam nechat samotného. A nyní si uvědomil, že by to nechtěl ani sám blonďák.

Tělo se mu opět ovládalo hůř než normálně, i přesto ale vystoupil, hodil si přes rameno sportovní tašku a pomohl ven Davidovi. Věděl, co uvidí. Znal nemocniční chodby možná až moc dobře, ačkoli ne z pozice zdravého doprovodu. Začínalo mu být sakra úzko. A David tomu rozhodně nepomáhal.

Tomu se prudce rozbušilo srdce a musel se před vchodem zastavit. Třásl se a hledal odvahu vejít do dveří, za kterými byl jen smutek a zoufalství. Na chvíli zavřel oči a pokoušel se uklidnit. Uměl už své pocity úzkosti potlačit… většinou. Dech se mu zpomalil a srdce začalo bít pomaleji a pravidelně. Přesto třas neustával. Podíval se na svého společníka, a i když mu do tváře neviděl, pochopil, že to nebyl on, kdo se třásl. Byl to Syd. Zjišťoval, jak moc jsou si v jistém smyslu podobní. Oba si v nemocnicích zažili peklo. Syd nejspíš ještě větší než David. Netušil, a nejspíš se jeho příběh nikdy nedozví. Měl by jej poslat pryč, nenutit ho vkročit do prostor přesycených desinfekcí, bolestí a depresí. Jenže sám by do budovy asi nedokulhal. Stáli přede dveřmi už delší dobu, a tak se Syd tázavě na Davida podíval. To, co blonďák spatřil v Sydových pomněnkových očích, ho vyděsilo. Nikdy takový výraz u něj neviděl. Nikdy. Nedokázal dost dobře rozluštit, co všechno se z jeho tváře odráželo. Byla to směsice bolesti, snad trochu strachu, odhodlání i pokory. Netušil, jen věděl, že vstoupit dovnitř je pro něj stejně těžké jako pro Davida. Přesto to byl ale Syd, který jej postrčil blíž ke dveřím, a tak se David poddal.

Pomalu vklouzli do nemocnice a pach dezinfekce v něm vyvolal vzpomínky mnohem intenzivněji než kdykoli jindy. Znovu se mu obrátil žaludek, a i tentokrát věděl, že to nepramení z úrazu hlavy. Ty pocity z hodin, které strávil u bratrovy nemocniční postele a prosil jej, aby se probral, ty se najednou zjevily v plné síle a on se jim nedokázal bránit. Nebyl v nemocnici od té doby poprvé, ale nikdy tak na něj to prostředí nezapůsobilo jako dnes. Bál se.

Sedli si na lavici před dveřmi pohotovosti, kde čekalo i dalších pár lidí. Nejistě se podíval vedle sebe na Syda. Ten neznámý výraz se nevytratil, ba naopak napětí a stres odrážející se z jeho tváře ještě stouply. Nechtěl a nemohl dopustit, aby kvůli jeho hlouposti trpěl. On sám si nejspíš zažil peklo. Matně vzpomínal, jak mu Syd pár slovy vysvětloval, proč je starší než všichni jeho spolužáci. Musel strávit mezi bílými zdmi mnoho času a nejspíš si dost vytrpěl. I s ním tam někdo byl, že mu chce poskytnout stejný komfort? Nebo to bylo právě naopak? Netušil, ale nedokázal se dál dívat do stažené tváře, ve které po jeho běžné masce nebylo ani památky. Teď by ji tam potřeboval vidět, potřeboval Syda silného, když on sám se hroutí.

Možná udělali chybu. Neměli sem jezdit… Jenže pocit, že by mohl dopadnout jako Věřík, byl tak nutkavý, že by se v chatě nejistotou zbláznil. Syd tu s ním ale být nemusel. Teď už mu lékaři pomohou. Nepotřeboval už jeho fyzickou oporu. Uvědomil si však, že potřebuje oporu psychickou a tu mu nikdo se sester a lékařů neposkytne. Ba naopak, jen jejich bílý plášť v něm zažehne další vlnu úzkosti. Jak bylo možné, že byl i po těch letech tak strašně slabý?

Opět zabloudil očima k drobnému černovláskovi. Seděl napjatý a zíral na bílou zeď, na které byla nástěnka s letáky.

„Nemusíš tu se mnou být, Syde. Já na tobě vidím, že se tu necítíš dobře." Tohle byla slabá slova, Sydovi bylo stejně špatně jako jemu samotnému. Byl bledý jako stěna. „Běž zpátky do auta a počkej tam na mě. Zavolám ti pak. Nejspíš si mě tu budou chtít nechat, i kdyby nic nezjistili… Jeď zpátky a zkus to auto nikde nenabourat." Smutně se pousmál. I když si toho z jízdy do města moc nepamatoval, věděl, že Syd jel velmi opatrně.

Ten si dal chvíli, pár hloupých setin sekund, aby se trochu uklidnil. Tušil, jak musí vypadat, ačkoli si to připouštěl jen nerad, strach se dostával na povrch a zoufalství s nemocniční budovou spojené si na něm vybíralo svou daň. Nechtěl tam být, nenáviděl ty stísněné prostory. Ale nehodlal tam Davida nechat za žádnou možnou cenu. A když jej nyní viděl, uvědomil si, že by ho David rozhodně nevyháněl.

Cítil, jak se jejich ramena, nadloktí a zčásti i stehna neznatelně dotýkají, byli si blíž, než bylo nutné. Nebylo to úplně zlé, jak by řekl on. A jak by bylo řečeno, kdyby bylo třeba uvést věci na pravou míru, bylo to to, co ho drželo nad vodou.

Konečně se na Davida otočil, snaže se ze sebe vydolovat co nejvíc klidu. Ten výraz nebyl plnohodnotný, nedokázal se dostat do svého běžného rozpoložení, ač si to nepřipouštěl. Pousmál se.

„Zapomeň. Řekl jsem ti, že si máš najít parťáka a že dokud si ho nenajdeš, budu s tebou já. I kdybys nechtěl. Vlastně nemáš moc na výběr, za předpokladu, že bys tu radši nechtěl tu milou paní, co nás tehdy tak propalovala pohledem," podotkl, a jeho běžný tón jako by se v tu chvíli smísil s jeho nynějšími emocemi. Tím, co už se mu nepodařilo schovat pod pokličku klidu a ledu. Úsměv na jeho rtech byl slabší než běžně, tón hlasu spíš jemný. Nepřiznal si to, ani nemohl. Nebylo to podstatné. Ale byly to momenty, kdy bylo více než dobře vidět, jak moc se snažil být silný. Byl. Cítil se tak, a vlastní prořízlá pusa mu přece jen tak trochu pomáhala stavět se na nohy, namlouvat si, že je všechno v pořádku.

Konečně se objevila jedna ze sester, která pozvala Davida do ordinace, a Syd si už z jejího prvního pohledu odvodil, co bude následovat. Nečekal, že by ho pustili s Davidem. A stejně bylo velmi snadné odsoudit v ten moment celý nemocniční personál jako tlupu naprostých ignorantů. Nehodlal se proti nim bouřit. Ale respekt by jim rozhodně nevěnoval.

Bohužel, nyní neměl moc jiných možností. Mohl si všimnout Davidova vystrašeného výrazu a samotnému mu nebylo nejlíp, ačkoli se zoufale snažil udržet si vážnou tvář. Na poslední chvíli se natáhl, znovu si našel Davidovu dlaň a automaticky ji stiskl, krátce, veskrze zbytečně. Pak kontakt pominul, on vlastní dlaň vrátil do klína a krátce na Davida kývnul na znamení, aby dál na nic nečekal. Netrvalo to dlouho a dveře ordinace se za nimi uzavřely.

Aniž by nad tím nějak extra přemýšlel, natáhl se ke sportovní tašce, kterou stále držel blízko u sebe, a vytáhl svůj blok, dovnitř se ale nedíval. Bříška jeho prstů se setkala s potlučenou vazbou, mohl cítit místa, kde dřív byla vyrytá čísla. Nakonec se zastavil s ukazováčkem přejíždějícím po malém nekonečnu. Litoval, že u sebe nemá nějaký svůj hlavolam.

Čas byl relativní, velmi relativní. A Syd si to v oněch chvílích, kdy čekal na skončení všech Davidových testů, velmi dobře uvědomoval. Nebylo mu dobře. Ruce, v nichž svíral svůj notes, se mu neznatelně třásly v průběžně se měnících intervalech. Aniž by si to uvědomil, blok po chvíli otevřel, pohledem vyhledávaje neumělou kresbu vyvedenou oranžovou pastelkou, která zdobila první, kdysi zmuchlanou stránku. Ten den byl náročný, ačkoli měl tendence tvrdit si, že nešlo o nic, co by nezvládl. Věřil vlastním schopnostem a vlastní síle. Byl schopen unést cokoli. Ale byl unavený, psychicky i fyzicky.

„Prosím, vy jste doprovod pana Richtera?" doneslo se k němu. Zvedl pohled – stála tam veskrze přísně vypadající sestřička, ne úplně mladá, ale stará taky ne. Působila jako matka. Od pohledu by ji považoval za naprosto stupidní.

Přikývl.

„Bude v pořádku, rádi bychom si ho tu ale nechali, minimálně do zítřka. Vidím, že jste mu zabalil nějaké věci, kdybyste mi je tedy předal, donesu mu je. Vy sám můžete jít domů, bohužel vás tu s ním nemůžeme nechat," řekla mu, hlas přísný, nepřipouštěl žádné dohadování. To on jí splnit odmítal.

„Nemůžu od něj odejít." Hlas měl podbarvený zoufalstvím, které se za každou cenu snažil schovat – jistě, mohl by se pokusit zahrát jí na city, to ale neměl zapotřebí. Nebyl pitomec. K jeho smůle, ona sestra byla velmi tvrdohlavá – a velmi mu lezla na nervy.

„Bohužel, kdyby to šlo, vyhověla bych vám. Nejde to."

„Jde o jeho zdraví," zkusil, a na malý moment jako by se v ženiných očích přece jen objevil zájem. „Nemůže tu zůstat sám. Předpokládám, že i vy jste si všimla výrazu, se kterým přišel." Bylo to těžké, těžší než jindy. Nebyl psychicky v pohodě, a to se podepisovalo i na jeho hereckém výkonu. Nepřipustil si to. Ale bylo to tam. Musel se soustředit, plně, a to si sám pro sebe zopakoval. Jeho pohled neznatelně ztvrdl. „Nebudu vám vykládat, co se stalo. Není to podstatné. Nemůže tu být beze mě."

Doufal, že toto vyjde. Věřil tomu. Jenže lesk, který mohl spatřit v tmavě hnědých očích brunetky, vypovídal o opaku. Rozhodně nebyla dobrou spoluhráčkou. Jestli bylo těžké ji v jejich partii porazit, bylo to proto, že se odmítala hnout. Odmítala vůbec začít hrát. Svým způsobem podobnými lidmi pohrdal a nebylo dvakrát snadné nedat to najevo.

„Bohužel, jak jsem řekla. Prosím, nadiktujte mi své číslo, víc pro vás udělat nemůžu, než že vám dám vědět, kdy si pro něj můžete přijet, pane…?" povytáhla obočí, v ruce připravenou propisku.

„Valenta."

Kdyby tušil, že jen tohle jediné slovo udělá celý magický trik, řekl by ho dřív. Čekal, že je žena naproti němu stupidní, ale jako jedné z mála se jí povedlo předčít všechna jeho očekávání. Byla na tom ještě hůř, než si myslel.

„Valenta? Může to být pouze shoda jmen, není ale možné, že byste se znal s profesorkou Jarmilou Valentovou?"

Trefa. Bylo potřeba toho využít.

„Ano, je to moje matka."

„Je profesorkou mojí dcery, která ji obdivuje, ve dne v noci ji chválí." To byla lež, mohl to poznat. Bylo zřejmé, o co se žena snaží, a hodlal toho využít. Pouze přikývl.

„Jmenuje se Martina Boušková, tedy, dcera. Jistě byste si rozuměli. Zbožňuje jazyk v podání profesorky Valentové, určitě by ji ráda pozdravovala, kdyby se dozvěděla, že jsem s vámi mohla mluvit," zkusila a Syd opět přikývl. Pak naklonil hlavu na stranu.

„Můžu to vyřídit, nevím ale, jestli mě matka bude poslouchat. Je dost nervózní, co se týče Davidova úrazu, všichni jsme. Chtěla, abych ho pohlídal alespoň já, není na tom psychicky dobře," zkusil znovu a mohl si všimnout, jak žena na moment spěšně zvážila všechny klady a zápory. Věděla, co jí teď leželo pod rukama, a stejně tak věděla, že to všechno může vzplát. Nemohla tušit, jaký vztah má Syd s matkou. Mohl se jí hodit. Nebo jí mohl ublížit. Možná mu neměla říkat dceřino jméno. Možná teď neměla na výběr.

Děsil ji jeho ledově klidný výraz.

„Trauma? To jste měl říct dřív, to je pak objasnění všeho. Možná bych mohla něco zařídit, když se věci mají takhle. Víte co, běžte za ním, já se o to postarám. Zůstanete s ním, v rámci jeho zdraví."

Měl vyhráno. Věděl to. A tak sebral Davidovu tašku a s elegancí sobě vlastní se rozešel směrem k jeho pokoji, až po cestě si uvědomuje, jak byl celou dobu napjatý a nervózní. Už dlouho necítil takovou úlevu.

Bylo něco málo před půlnocí, když Davida, úplně vyčerpaného, uložili do nemocniční postele. Byl mnohem klidnější, když mu sdělili, že na rentgenu, z krve, z CT a z dalších vyšetření nenašli nic, co by bylo zdraví ohrožující. Přes to všechno ho napojili na přístroje, které ho neustále monitorovaly, a zavedli kapačku s výživou a analgetiky. Necítil bolest, všechny rány měl nově vyčištěné a převázané, na předloktí šest stehů, noha byla dle RTG nezlomená, pouze namožená a stažená v dlaze. Přesto ale cítil úzkost. Bílé zdi jej svíraly, neustále na něj dopadaly nepříjemné vzpomínky. Obrazovka na stolečku občas zapípala a paži mu stáhl rukáv, který mu jednou za čas měřil tlak. Nedokázal se uvolnit a nechat tělo odpočívat, i přestože byl ujištěný, že kromě otřesu mozku je v pořádku a s největší pravděpodobností mu nic horšího, než bolest hlavy a kulhání několik týdnů poté, nehrozí.

Uvědomil si, že měl zavolat Sydovi, ať jede domů. Sestra ale tvrdila, že mu to oznámí a převezme od něj tašku, kde měl osobní věci, a tudíž i mobil. Doufal, že Syd dojel do kempu v pořádku a šel hned spát. I na něj toho bylo dnešní den hodně. Vůbec celý dnešek Davidovi připadal jako věčnost. Všechno to, co se stalo, byla jen jeho hloupost. Hádky, nevyspání, roztržitost a nezkontrolované jističe, to všechno byla jen a jen jeho chyba. Nevyznal se sám v sobě a nevyznal se v Sydovi. Proč tohle všechno dělal? Proč mu pomáhal i přesto, že mu to bylo nepříjemné? Proč za ním chodil a hlídal ho? Proč jen prostě nezavolal sanitu, když viděl, v jakém je stavu?

Proč?

Neměl kapacitu nad tím přemýšlet a věděl, že teď pro něj bude nejlepší usnout a nabrat síly. Jednou to z něj vytáhne, možná… Nebo se také po celé téhle peripetii opět do sebe uzavře a David dál zůstane zmatený. Tohle všechno by měl ale nechat na další dny.

Zavřel oči a opět v nich ucítil řezavou bolest. Čočky musely ven. Proto je nerad nosil, jenže pro sport, který provozoval, byly téměř nezbytné. Podíval se na svou pravou ruku, měl ji celou obvázanou včetně bříšek prstů, které na tento úkon potřeboval. A i kdyby to zvládl levou, kterou to nikdy nezkoušel, i na ní měl už zaschlé strupy a bříška byla necitlivá. Bude muset poprosit sestru, jistě už to musela párkrát dělat.

Netrpělivě tedy čekal. Slíbila mu, že se za ním ještě staví s věcmi a novou dávkou analgetik a antibiotik.

Dveře se otevřely. Očekával přísnou brunetu, místo ní tam však stál malinký černovlásek a zubil se na něj.

David nemohl jinak než se usmát taky. Když si k němu Syd sedl na postel, jako by z něj opadl všechen stres. Jako by najednou bylo všechno v nejlepším pořádku. Nechápal to.

„Co tady děláš?" vydechl.

„Říkal jsem ti, že tě tu nenechám. Máš pokoj sám pro sebe, hrozně by ses nudil. Zabalil jsem ti jenom knížku, samý text, žádné fascinující číslo. To by ti moc dlouho nevydrželo," nadhodil Syd s povytaženým obočím, zatímco v jeho hlase konečně zaznívala ironie do podobného tvrzení patřící. A stejně, bylo to spíš pošťouchnutí než cokoli jiného, a drobný úsměv, který stále neopouštěl jeho rty, narušoval veškerou atmosféru, kterou měla podobná slova vyvolat. Všechno, co viděl, jej stále až příliš zasahovalo, dovedl si představit sebe v Davidově pozici a z toho mu nebylo úplně nejlíp. Cosi v něm se hýbalo, kdykoli mu padl pohled na bílé obvazy, kapačky, kdykoli zaslechl zapípat přístroj měřící činnost Davidova srdce. Jako by jej to všechno nutilo jednat s ním o něco opatrněji.

Mohl si všimnout unavených modrých očí, konečně prostých vší té bolesti a utrpení. A taky kompletně rudých a podrážděných. Neměl problém pochopit, že obvazem zabalená pravačka a sotva zahojená levačka, volně položené podél Davidova těla, toho moc neudělají.

Sklonil se k tašce, kterou předtím položil vedle postele, a vytáhl z ní menší kosmetickou krabičku. Měl v ní všechny věci, které David k čočkám chtěl, včetně kapek do očí. Ještě v chatě zhodnotil, že by se mohly hodit. Trefil se.

„Ukaž, vyndám ti to. Přinejhorším z tebe za chvíli bude pirát. To nebude tak zlý, moře je fascinující. Budeš mít možnost spočítat si jeho hloubku, hustotu vody a tlak na loď působící, i ta hustota vzduchu tam bude vlivem soli jiná než ve třídě. Akorát přijdeš o zavile vyjící šakaly," odtušil, patrně aby se sám uklidnil. Nebyl si moc jistý, leč by si ani jednu z těchto informací rozhodně nepřiznal. Ale stejně, nechtěl Davidovi ublížit.

Jeho otec brýle nosil, stejně jako teta Berenika, která je za čočky vyměňovala často. Párkrát už viděl, co dělat. A stejně to nyní bylo úplně jiné.

Odšrouboval cosi na způsob krabičky, v čem čočky byly, a vyplnil obě části roztokem. Umyl si ruce u malého umyvadla v rohu pokoje a vrátil se zpátky, sedaje si zpět vedle Davida. Byl tentokrát mnohem blíž než posledně, obličejem jen pár centimetrů od toho jeho.

„Zamrkat," poručil si a pak veskrze jemně položil levou ruku na Davidův obličej, prsty přidržuje jeho levé oko otevřené. Všechny jeho pohyby byly opatrnější, než by od sebe čekal, nebyl na takové jednání zvyklý. Jistěže své vlastní tahy nerozporoval. Byl na ně nanejvýš hrdý. Ale běžné to nebylo, stejně jako ta samá jemnost vepsaná v jeho vlastních očích. Byly unavené.

Naklonil se k němu ještě blíž, ve snaze vidět lépe, co dělá, aby Davidovi neublížil, a pravou rukou jej konečně zbavil první z čoček. Aniž by si to uvědomil, objevil se mu na rtech drobný úsměv. David se zdál v pořádku. Díky bohu.

Odložil čočku do připraveného roztoku a zopakoval tentýž proces, opět velmi blízko Davidova obličeje. Mohl skoro cítit teplo, které z jeho těla vycházelo, všimnout si každé drobnosti tvořící jeho tváře, rty, obočí, všeho. Moc se na to nesoustředil. To hlavní bylo dokončit svůj úkol. A když se tak stalo, jeho úsměv se rozšířil a on se natáhl pro kapičky a automaticky položil dva své prsty pod Davidovu bradu, aby mu hlavu zaklonil. Nemluvil, oba věděli, co se chystá udělat. Opět si jej přidržel a stiskl malou lahvičku. Mohl si všimnout, jak jedna z kapiček dopadla kousek pod jeho oko, a aniž by nad tím nějak extra přemýšlel, jemně ji palcem setřel. Pak Davida konečně pustil. Neměl v ten moment sílu řešit, jak důvěrná všechna ta gesta byla, a asi by ani nechtěl. Zdálo by se mu to zbytečné a stupidní. Ale bylo to v tom. A šlo to cítit.

„Chvíli takhle vydrž, pak půjdeme spát. Je pozdě."

Opět se přesunul k tašce, vytahuje z ní jedno z Davidových triček, které si zabalil jako pyžamo, jelikož odmítal potenciální setkání s matkou, a kousek od něj poodešel. Ne že by mu vadilo, kdyby jej jeho společník viděl, rozhodně se neměl za co stydět a byl si toho vědom, stejně se k němu ale otočil zády. Byl to zvyk, přestože by si jen nerad přiznával, že byl způsobený právě nenáviděnou minulostí podepsanou na více jak polovině jeho levého stehna.

Svlékl si vlastní tričko s kalhotami a natáhl si tohle. Bylo to pohodlné, látka mu perfektně skryla nevzhlednou, zjizvenou část nohy, krátké rukávy mu sahaly k loktům a lem do více jak dvou třetin stehen. Nechtěl by to říct. Ale byl veskrze spokojen.

Když David rozmrkal umělé slzy, které mu Syd do očí nakapal, a zadíval se na postavičku před sebou, nemohl jinak než se začít od srdce smát. Litoval, že ho nevidí ostře, brýle zůstaly kdesi v pouzdře v tašce, ale přesto viděl, že Syd tam postává v jeho oblíbeném triku, které si dovezl kdysi z Itálie. A slušelo mu.

„Krásná noční košilka," popíchl ho, pak si ale uvědomil, že pokud má jeho tričko, u sebe v chatě pro své věci nebyl. Zvážněl. „Syde, ví tvoje matka, kde jsi? Měl bys jí zavolat. Nerad bych, aby zase na mě ječela. Vím, že je asi pozdě, ale prosím, aspoň esemesku jí napiš."

Syd jen nakrčil nos nevolí, ale když viděl žádost v očích svého společníka, s neochotou vytáhl telefon. Sedl si k němu na postel a pomalu datloval jednu strohou větu: „Dneska nepřídu spím jinde."

Hned poté telefon vypnul a odložil. David si jej stáhl do náručí, přehodil přes něj opatrně ruku, ve které měl napojenou kanylu i přístroje, propletl si s ním nohy a přikryl je až k bradě. Bylo mu jedno, co si pomyslí, potřeboval ho u sebe. Teď, v tuto chvíli, potřeboval cítit horké tělo, jeho blízkost. Srdce se mu rozbušilo.

Křivka ukazující jeho tep se rozeběhla rychleji a přístroj varovně zapípal.

„Zrádce…," zamumlal David směrem k monitoru. Položil si hlavu k ohbí černovláskova krku a věnoval mu tam malý nenápadný polibek. Uvědomoval si, že tohle by dělat neměl, ale léky a sedativa jej dělaly citlivějším. Neuvažoval o důsledcích toho činu. Právě utekl hrobníkovi z lopaty, rychle dokázal přehodnotit svůj současný život, a i když to nebylo rozumné, později se s tím nějak popere. Stejně jako s postojem ke své sexuální orientaci.

Prostě ho políbil…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)

Komentáře  

+1 #5 Plakal somMike33 2023-11-19 22:03
pri tejto časti som si aj poplakal a moje romantické srdce muselo mať tep 200 úderov, toto bola zatiaľ najlepšia časť. Dík.
Citovat
+6 #4 Odp.: Propadák – 10. kapitolaAlianor 2023-09-01 18:05
Děkujeme za komentáře.
Lamm - věř tomu, že i mně, když jsem to psal, vstávaly všechny chlupy a jímala mě hrůza. Jako vystudovaný zdravotník to pro mě bylo peklo, nicméně tohle jsou dva tvrdohlavci, kteří měli víc štěstí než rozumu.
Tame - Je smutné být na své trápení sám, ale ty zase netrpíš syndromem bílého pláště. Důležité je, že ti pomohli a byli milí.
Bamira - David je tvrdohlavý mezek, který nevidí, co před sebou má i kdyby ho to mlátilo do hlavy třikrát denně místo jídla. Tady pomůžou jen nemilé zkušenosti a spousta chyb, které naseká. ale to už předbíhám. Dostojevskij bude ještě chvíli pokračovat, protože na psychologii vývoje osobnosti mnohdy své povídky stavíme. Syd je celkem komplikovaný a sám jsem se musel zpočátku kolikrát doptávat, co tím či oním činem vlastně zamýšlel.
Citovat
+6 #3 Odp.: Propadák – 10. kapitolaBamira 2023-09-01 01:31
Hezký nám pozvolna příběh graduje. Lidé často neradi projevují své city, z toho pak pramení negativní reakce, jako nepochopení, ale i zloba či nenávist. David potřeboval pořádnou herdu do makovice, aby projevil své city.
Citovat
+5 #2 Odp.: Propadák – 10. kapitolaTamanium 2023-08-31 23:24
Akční díl a čekání se vyplatilo.
Už se nemůžu dočkat pokračování.
Když mě loni vezli do nemocnice, tak se mnou jela jenom posádka sanitky (tímto jim děkuju, stejně jako doktorům a sestrám v nemocnici a jednomu bratrovi). Má tak někdo štěstí v neštěstí
Citovat
+7 #1 Odp.: Propadák – 10. kapitolaLamm 2023-08-31 21:45
Tak jo, tu první pomoc trochu rozdýchávám,ale alespoň že jeli do nemocnice. K vývoji situace, fajn že se něco konečně pohnulo. Těším se na další díl.
Citovat