Propadák – 11. kapitola

David vlivem léků a únavy spal jako zabitý. Na klidu, který cítil, však mělo největší přínos drobné tělo pevně přitištěné na jeho hrudi.

Z tvrdého spánku jej však vytrhlo ohleduplné zatřesení. „Pane Richtere, vyměním vám kapačku a vpíchnu analgetika. Bude to trochu chladit, tak se nelekněte," slyšel hlas, který ještě neznal. Nejspíš se vystřídala směna. Neměl tušení, kolik bylo hodin, ale na východě už svítalo. Rozlepil oči a uviděl mladou sestru povzbudivě se na něj usmívající. Věděl, že si musela všimnout spícího Syda, který byl stále na něm nalepený. Jinak to stejně na úzké nemocniční posteli ani nešlo.

Tohle nepromyslel.

Žilou se mu rozlil studený lék, bylo to nepříjemné. Kotník a rána na ruce i hlavě jej zase začínaly bolet, a tak téměř nehlasně zasténal.

„Za chvíli vám bude líp, ale… za hodinu vás přijde zkontrolovat primář, bylo by vhodné, kdyby mladík, který vás objímá, už byl raději někde jinde. Dostala bych kartáč, že jsem to dovolila," znovu se na něj usmála a Davidovi spadl kámen ze srdce. Přece jen se někdo ve společnosti našel, kdo dokázal pochopit, že ne všichni jsou stejní.

Nestyděl se před ní ani z toho neměl špatný pocit. To byla však pro něj novinka. Jedno mu ale bylo jasné. Příliš se na Syda upnul, alespoň v této chvíli. A věděl, že to musí skončit. Oni dva k sobě zkrátka nepatřili. Věkem, pozicí ani charakterem. To, co se stalo, ho k němu připoutalo, byl pro něj jako záchranný člun na rozbouřeném moři, který jej v pořádku dovezl do přístavu. Ale tam by se jejich cesty měly zase rozejít.

Nemohl však v sobě zapřít a zapomenout, co všechno se stalo po jeho pádu. Syd tam byl. Proč, to nechápal. Nejspíš měl v sobě nějaký ochranitelský pud, který se k němu ale vůbec nehodil. Nemyslel si, že toho kluka někdy plně pochopí.

Jenže – všechno, co se stalo potom, mu jeho rozmlácená hlava nebrala už vůbec. Sydova péče byla neskutečná. Ani jeho matka se o něj a o Věříka tak nestarala. Teprve teď, když mu vědomí nezastírala ta šílená bolest, si uvědomil, jak se na něj díval. Tolik strachu a obav… Ta jemnost, když se ho dotýkal, ohleduplnost, se kterou s ním jednal…, jako by byl porcelánová panenka.

Chápal, že i když je v jistých věcech ignorant, nenechal by člověka napospas pádu do propasti, ale včera nastaly situace, ve kterých nebyla jeho povinnost se angažovat. Nemusel se s ním tahat lesem, nemusel ho dovézt do nemocnice a rozhodně do ní nemusel vstoupit, když z ní měl trauma. A v žádném případě nebyl povinný s ním zůstat přes noc. Nikdo by mu nevyčítal, že udělal jen nezbytnou první pomoc a zavolal záchranku, ať se starají druzí. Mohl ho nechat samotného, ať věděl, nebo ne, jaké úzkosti v něm nemocnice vyvolávají. Přesto s ním zůstal… Jako by mu na něm opravdu záleželo. Udělal by toto všechno pro něj i Viktor?

Syd nemohl být špatný člověk a David pochyboval, že by si tímto vším s ním prošel jen proto, že ho nutně potřeboval dostat do postele. Taková myšlenka mu v tuto chvíli přišla naprosto absurdní.

Pousmál se a ještě víc si spícího černovláska k sobě natiskl. Neskutečně příjemný pocit…, až ho to děsilo. Na chvíli zapřemýšlel nad slovem láska, ale to rychle zapudil. Láska to nebyla, nevydržel by s ním sdílet životní prostor ani týden. Zbláznil by se z jeho provokací a brzy by mu lezl na nervy tak, že by ho vyhodil ze svého života. To by nerad riskoval pro svou psychickou pohodu i pro tu jeho. Ale nynější tiché spříznění a ta fascinující fyzická přitažlivost byly tak silné, až se začínal znovu bát, že mu jednou opravdu podlehne.

Stačilo mu jen se zadívat do nevinné spící tváře. Maska nadřazenosti spala spolu s ním, někde schovaná, odložená pro chvíle, kdy se tělo i duše zase probudí. Teď mohl vidět jeho opravdovou, přirozenou tvář a ta byla půvabná. Pro včerejší den, pro tuto chvíli, bez zbytečných bariér a slovních potyček… Jen tichá přímost, o níž věděl, že velmi rychle odejde a Syd se mu zase schová za své hradby.

To všechno viděl dnes, ale co dny předtím? Čím ho uchvátil? Svou nesnesitelnou povahou jistě ne. Nikdy se nijak nekoukal po mladících a už vůbec ne trpasličího vzrůstu. Měl rád vysoké muže podobného věku, jimž se mohl dívat zpříma nebo téměř zpříma do očí.

Syd byl dokonalý prototyp člověka, který Davidovi v ničem nevyhovoval, a přesto… Jen když si vzpomněl na minulý večer, kdy mu s neskutečnou opatrností vytahoval z očí čočky, byli si tak blízko… Celé to bylo neuvěřitelně intimní. Důvěřoval mu v tu chvíli naprosto bezmezně a celé tohle vlastně vyústilo v ten jeden drobný polibek na šíji. Ten si mohl odpustit. Už tak mu ukazoval svou přízeň až příliš mnoho. Oni spolu zkrátka v posteli skončit nemohou.

Nesmí…

Už jednou poznal závislost na člověku a tento prazvláštní vztah by také jednou praskl. Vždycky všechno, co má zůstat utajeno, vyplave na povrch… A David si nemohl dovolit přijít o práci.

Zavřel oči, rád by ještě spal, ale vzpomněl si na slova sestry. Musel Syda vzbudit.

„Šípková Růženko, vstávej. Prober se. Doktor nás prohodí oknem oba, jestli nás tu tak načapá," šeptal mu do ucha a lehce s ním třásl až do chvíle, kdy se před ním otevřely unavené pomněnkově modré oči.

Sydovi chvíli trvalo, než pochopil, co se děje a proč. Nebyl zvyklý budit se přičiněním čehokoli dalšího, muselo být opravdu brzy. Netrvalo to ale dlouho a všechny vzpomínky se začaly vracet, včetně těch na chvíle těsně před usnutím a na drobnou pusu, která donutila místo střetu jeho kůže s Davidovými rty příjemně brnět a pálit. Zřetelně si vybavoval, jak blízko byl jeho pevnému tělu, které si po tomto natiskl ještě blíž, prsty mu vplétaje do vlasů, přičemž se mu rty zvlnily v uvolněný úsměv.

Možná, že by si dřív představoval něco jiného, ale na tom mu nyní nezáleželo. Nebyl pitomec, nehodlal svůj výběr jakkoli znehodnocovat. Líbil se mu David a bylo mu úplně jedno, co preferoval před ním. Byl hrdý na kterékoli své rozhodnutí a s tímhle byl sakra spokojený. A po celou noc si to uvědomoval.

Nyní, když se jejich oči střetly, jako by z něj konečně opadl strach celý včerejšek jej svírající. Neviděl známky bolesti a utrpení, únavy, ve tvářích měl jeho společník svou běžnou barvu a obecně jeho výraz, mimika, to všechno Syda jistým způsobem uklidňovalo. Byl v pořádku. Černovláskova úloha skončila.

A jeho vlastní rty se stočily v běžný, zuby ukazující poloúsměv. Dle jeho názoru byl čas navrátit se k testování blonďákovy vůle Syda odstrkovat a obecně odolávat představě naprosto dokonalé noci, kterou by mu mohl nabídnout. Možná, že to byla lež. Možná si jen chtěl hrát, trochu jej pošťouchnout. Ale rozhodně by to tak neřekl. Neměl to ve zvyku.

Testování Davidových schopností pohybovat se po jejich společné šachovnici, to rozhodně znělo líp.

Naklonil se k němu, tak, že se jejich rty skoro dotkly a on měl možnost cítit jeho horký dech na svých vlastních. Viděl, jak se panenky Davidových modrých očích rozšířily, a přístroj za jeho zády varovně zapípal. To Syda donutilo usmát se ještě víc. Vlastní dlaně přemístil na Davidova ramena.

„Bohužel mě na to budeš muset pustit, zlato," pronesl. Byla to výzva, byla to hra. Byli si neskutečně blízko, a jeho vlastní hormony začínaly šílet, on se ovšem dovedl ovládat. Moc dobře. Nehodlal Davida do čehokoli tlačit. Musel to být blonďák, kdo udělá první krok – a Syd si na něj dokázal počkat. Nedával tomu zas tak dlouhou dobu.

„Můžeme pokračovat večer, moje nabídka pořád platí. Mimochodem, pusu na dobrý ráno nedostanu?" zeptal se. Úsměv se rozšířil. Tohle ho bavilo, ne že ne. Nevěřil, že by se mu jeho žádost skutečně splnila, bylo ale uspokojující vidět, jaký vliv na Davida v tomhle směru měl.

Bylo to skutečně přijatelné probuzení.

David se posadil a vložil si hlavu do dlaní. Proč jen ho musel tak provokovat? Jistě, mohl si za to sám, včera ho mohl odkázat na druhou postel, která v pokoji byla připravená, jenže on ho potřeboval mít u sebe. Teď se mu to vracelo. Nadával sám sobě, že byl hloupý, měl se udržet, tím zbytečným polibkem se prozradil. O tom pitomém pípajícím přístroji ani nemluvil.

Uvědomil si však, že Syd není hloupý. Cítil to všechno určitě už delší dobu. Teď však neměl sílu se s ním o čemkoli dohadovat. Chtěl si hrát, zakázat mu to nemohl. David by měl odjet zpátky do Prahy a tam se dávat dohromady – po úrazu i po psychickém selhání. Jenže za volant si sednout rozhodně nemohl, s jednou nohou a jednou rukou by nedojel ani na konec jezera, natož v provozu do Prahy, a Syda, i kdyby měl řidičák, by o toto nikdy nepoprosil, stačila jedna žádost o odvoz. Takže se bude muset kurýrovat v Máchově kraji s černovláskem za prdelí. A že mu Syd rozhodně nedá pokoj, tím si byl jistý. Pokud bude David proti, stejně Syd bude namítat, že se o sebe nedokáže postarat sám. V čemž bude mít nakonec pravdu, jak zjistil o několik minut později, když z něj doktor sňal všechna čidla a on potřeboval dojít jen na záchod.

Uvědomil si, že jej čekalo peklo na zemi. Po jeho prvních slovech po ránu, po okaté provokaci věděl, že Syd svůj nátlak bude stupňovat. Proč to ale dělal, to nechápal. Chtěl si s ním jen hrát? Pouze ho vyprovokovat, aby po něm vyjel, a pak se mu vysmát? Nebo se s ním opravdu chtěl vyspat? Jenže David večer cítil jeho bušící srdce. Syd ho chtěl úplně stejně jako on jeho.

Ale přece ten kluk musel být soudný! Musel chápat, že tohle, o co se snaží, není proveditelné. Možná ho chce jen jako další zářez na pažbě, jednou a dost. David si byl ale jistý, že jejich společná noc by jeho touhu ještě prohloubila. Nechtěl by se jeho těla už vzdát, byl by daleko víc v propasti svých tužeb, které už teď sotva ovládal.

Sakra! Kolik mu bylo let? Nikdy předtím nic podobného nezažil a nepočítal s takovou chemickou smrští, která jej ovládala vždycky, když byl Syd nadohled.

Měl by se ale naučit ji potlačit. Byl dospělý třicetiletý chlap, nemohl se nechat ovlivňovat nějakými potrhlými hormony, které by se už notabene snad ani neměly do těla vyplavovat. Ale nebyl biolog, tak by nad tím neměl uvažovat. Jen vzít zdravý rozum do hrsti a jít za svým cílem. A to bylo dostat Syda z hlavy. Zajímavý plán a měl by se ho držet. To, že vzal za své hned ve chvíli, kdy jej viděl stát ve svém triku a culit se na něj křivým úsměvem, už raději ve své hlavě nekomentoval.

Doktor byl spokojený, přesto si ho tam chtěl pro jistotu ještě jeden den nechat. Neměl moc radost, když chtěl David podepsat revers, nicméně ten usoudil, že další den v nemocnici by nejspíš v psychickém zdraví nedal. Jen tu chvíli, kdy Syd odešel z pokoje a David tam zůstal sám, se mu stáhlo hrdlo a zase úzkostně lapal po dechu.

Doktor alespoň důrazně připomínal, že jeho náplň následujících nejméně tří dnů bude jen odpočinek na lůžku a čtyřiadvacetihodinový dohled nějaké osoby.

„Otřes mozku není zadřená tříska. Závratě, mdloby a zvracení se mohou kdykoli v příštích dnech vrátit, nebuďte nezodpovědný! Už jen to, že jste příteli nedovolil zavolat sanitku hned, bylo velmi nerozvážné, mohl jste mít poraněnou míchu, závažnější poranění mozku a jiné životu nebezpečné zranění. Měl jste velké štěstí, že jste skončil jen s otřesem mozku a pár škrábanci," plísnil ho, když viděl, jak se David nesouhlasně zamračil. „Jestli nemáte nikoho, kdo by s vámi byl, důrazně bych vám doporučil zůstat nejméně ještě jeden den zde."

„Já se o něj samozřejmě postarám, to nebude problém," zazubil se Syd svým typickým úsměvem a doktor spokojeně pokýval hlavou.

To ale pro Davida znamenalo, že bude mít Syda za prdelí čtyřiadvacet hodin po celé dlouhé tři dny.

Očistec.

Doufal, že černovlasý otrava bude alespoň ticho a nebude ho trápit matematickými úlohami. Podkladů od něj měl už dost, nejméně na půl roku. Že by ho přestal svádět, s tím nepočítal vůbec, tím si David prostě bude muset projít.

Tentokrát se v autě spojených rukou nedočkal a byl za to vděčný. Sledoval napjatou tvář černovláska. Bylo vidět, že není vyježděný a musí se mnohem více soustředit na řízení než člověk, který jezdí denně.

Bezpečně dorazili do kempu, Syd se opět nijak neostýchal a vjel otevřenou bránou do osady, kde zaparkoval přímo vedle Davidovy chaty.

David si všiml, jak si Syd úlevně oddechl. Už dokázal rozeznat ty drobné změny v jeho chování. Pousmál se. Když chtěl vystoupit, jeho zrak padl na lavičku u ohniště, kde seděla s krosnou u nohou dívka, kterou moc dobře znal. Když viděla, že ji profesor zaregistroval, zářivě se na něj usmála, ale vzápětí vyděšeně vstala, pozorujíc bílý obvaz, který zářil na Davidově hlavě. Syd si jí ještě nevšiml, byl plně zaujatý starostí o svého společníka. Obešel auto a pomohl Davidovi, který se z nízkého vozu těžko dostával. Když Johana uviděla, že je zraněný nejen na hlavě, starostlivě k nim doběhla.

„Panebože, co se vám stalo?" zeptala se vyděšeně a prohlížela si i Syda, jestli i na něm neuvidí nějaká zranění.

„Sletěl jsem ze skály, ale jsem v pořádku. Nemusíte se bát, rozhodně se v září dostavím za katedru v plné síle. Pojďme dovnitř, nemám zájem, aby mě očumovali místní, Syd vám nepochybně všechno povypráví," ušklíbl se a v ten moment zachytil chladný pohled mladíka. Přesto si nechal ochotně pomoci, aby se co nejrychleji dostal do soukromí dřevěné chatičky.

V chaloupce se dívka takřka okamžitě zaměřila na černovláska. Bylo až zvláštní, kolik toho s ním dělal už jen její rozjařený hlas. Cítil se o něco klidněji, rty roztahuje v nepatrný, spokojený úsměv, s nímž se na ni otočil, v očích jistotu sobě vlastní.

„Kdy? Jak to, že o tom nevím?"

Bylo to pošťouchnutí, ne výtka. Proto se na ni zašklebil hned, co se odtáhla.

„Včera. Nevolali jsme si."

Teatrálně si oddychla, přesouvaje svůj pohled na Davida, kterého Syd ukládal do postele s opatrností, již u něj neznala.

„Můžu pomoct?"

Byla veskrze hodná, nechtěla nechat Syda zastat všechnu práci. A taky tak trochu čekala, jak zareaguje. A jeho další věta ji donutila upřímně se rozesmát.

„Můžeš vzít tašku z kufru," odvětil chladně.

Nechtěl, aby pomáhala způsobem, který zahrnoval sahání na Davida. Jemně do něj šťouchla, než se vydala ke kufru a sebrala velkou sportovní tašku plnou věcí.

„Já mám Milenu a jsem s ní dost spokojená, strach mít nemusíš. Ale plně podporuji tvé rozhodnutí, ostatně, vypadáte spolu… úsměvně," nadhodila s vědoucným pohledem, očima skenujíc jejich výškový rozdíl.

Propálil ji pohledem. Občas byla neskutečně stupidní. Ale měla sakra pravdu. Rozhodně by si svou majetnickost nepřipustil, zachoval se stejně jako vždy a neviděl za tím nic speciálního. Ale to zadostiučinění, které cítil, když to opět byl on, kdo Davida objal a natiskl na sebe kvůli transportu do chaty, to si uvědomil. Nepřisoudil mu speciální příčinu. Jen ho cítil.

Když David uslyšel slova Johany, myslel, že ho trefí šlak. Syd byl ukecaná baba na trhu! Nejspíš se zbláznil! Opravdu ho chce zdiskreditovat? Svěřuje se jí se svými plány?

Podle jejího pohledu mu bylo naprosto jasné, že brunetka ví naprosto všechno, snad kromě včerejší nehody. To jí ještě nestihl vykvákat. Byla ale pravda, že David Johaně důvěřoval možná víc, než měl ve zvyku. Byla to rozumná mladá dáma, která to nejspíš taky v životě neměla úplně růžové. Kdo s odlišnou orientací měl? Věřil, že by ho jeho teplá studentka nepodrazila. Přesto, když to věděla ona, komu se ještě stihl svěřit se svými záludnými plány? Byl ale potichu, nechtěl před ní dělat zbytečné scény, a hlavně měl co dělat, aby se vůbec dostal do chaty. Stále měl nohu nateklou a dost nepoužitelnou. Každé došlápnutí bolelo jako čert, i přestože v sobě měl tunu prášků.

Čas určený snídani pomalu končil, oba muži ale měli hlad, a jak Syd znal Johanu, nevěřil, že by se po cestě za ním někde stavila. Byla dobrá kamarádka, ačkoli občas dost nezodpovědná. Nevadilo mu to. Chápal ji a vážil si jí jako jedné z naprostého minima. A když se na ni nyní podíval, věděl, že se trefil.

„Přinesu ti něco k jídlu," pronesl směrem k Davidovi a otočil se k odchodu, vnímaje, jak jej jeho přítelkyně následuje. A hned, co se za nimi zavřely dveře malé kuchyně, nadšeně se na něj otočila. Tušil, co přijde.

„Nečekala bych, že jste tak daleko! A hlavně bych nečekala, jak daleko budeš ty sám. Nejsi v tom náhodou až po uši?" odhadla a on ji propálil pohledem. Tohle přesně slyšet nepotřeboval.

„Tak ne, no, už mlčim. Povíš mi, co přesně se stalo?" změnila spěšně téma, na tváři jemný úsměv, s nímž se mu zadívala hluboko do očí. Bylo zvláštní, jak dokázala být zároveň chápavá a přitom rýpat, byla ale pravda, že kdyby byla jiná, lezla by mu na nervy. Zkrátka, snášel toho od ní daleko víc než od kohokoli jiného. Měla štěstí.

„Je to horolezec," vydechl. Nechtěl to rozvádět.

„Byli jste v nemocnici," odtušila a nečekala na odpověď, věděla, že nepřijde. Nepotřebovala ji. Neptala se. „Řekl jsi mu to?"

„Neřekl."

Nebylo potřeba cokoli objasňovat ani jej nehodlala do ničeho nutit. Chápala ho, sama znala celý jeho příběh a uvědomovala si, jak je pro něj náročné cokoli z něj odhalovat, taky si ale mohla všimnout, jak blízko k Davidovi měl. Přestože by to sám nepřiznal.

„Viděl jsem ji," řekl pak, zničehonic. Připravoval snídani, neviděl jí tedy do tváře, mohl ale cítit, jak mu položila dlaň na rameno a povzbudivě jej stiskla. Nebylo to vyloženě, že by mu chtěla jakkoli pomoct, on pomoc nepotřeboval. Nevyžadoval ji a rozhodně by po Johance nechtěl, aby jej jakkoli zachraňovala, to on ve své podstatě nenáviděl. Jen tam byla. A respektovala ho.

„Mluvila? Před Davidem," odtušila a on přikývl. Nebylo potřeba dalších slov, oba věděli, o kom mluví, a aniž by nad tím dívka jakkoli přemýšlela, vtiskla si svého přítele do náruče. Nechtěla jej zachránit, smést z něj krev vytékající z ran hyzdících jeho tělo. Jen ho chápala. A on by to nepřiznal, ale cítil se líp.

„Když ses v chatě vyslovil, že bys to chtěl být ty, kdo se o něj bude starat, přísahala bych, že se mu zalesklo v očích. Byl to takovej… speciální způsob lesku, chápeš. Vsadila bych se, že ho nemáš rád jednostranně," podotkla tiše, aby svého přítele přivedla na jiné myšlenky. On se na ni na to konto zašklebil.

„Seš blbá."

Možná byla. Ale zářivě se naň usmála. Věděla, že má pravdu.

„Pomůžu ti, jak jen to bude v mých silách. Uvidíš. Vy dva spolu musíte být, už jenom kvůli těm vtipným scénám. Třeba když se budete snažit tancovat," rozesmála se tiše. Opravdu byla blbá, jak sám pro sebe zhodnotil.

Ale na jinou stranu, tancovat s Davidem by mu rozhodně nevadilo. Možná si nalhával, že by podobné slaďárny dělal, aby blonďáka dostal do postele, možná si odmítal připustit pravdu. Ale rozhodně by si takový tanec užil, jen to ještě nevěděl. A své kamarádce nevěnoval nic než propalující pohled, navraceje se k přípravě snídaně, zatímco její úsměv se ještě rozšířil.

Znala ho až moc dobře. Věděla, co se schovává za jeho výrazem, a stejně tak věděla, že je její přítel spokojen už jen s představami, které mu nasadila do hlavy. Věděla svoje. A líbilo se jí to.

David mezitím jen trpně zíral do zdi a přemýšlel, jak se k dané situaci postavit. Uvědomil si, že by si později o tomto měl se Sydem promluvit. Netušil, jestli si jeho student vůbec uvědomoval, co Davidovi případným románkem hrozí. Jistě, blonďák věděl, že za toto by ho nezavřeli, ale dobře si pamatoval na profesora Janečka, výborného učitele chemie z jeho gymplu, který se zapletl s jednou třeťačkou a letěl ze školy jako namydlený blesk. Nemusí to tak být všude, nicméně rozhodně nespoléhal na to, že mu jeho případný vztah s chlapcem ředitel schválí, kdyby to prasklo. Věděl, že je to střet zájmů, a poslední, o co by stál, bylo, aby se na něj před tím, než ho definitivně vylijou, dívali skrz prsty ostatní profesoři. O studentech ani nemluvil. Doufal, že Syd jeho obavy pochopí, ačkoliv… byl nejspíš naivní. Už jen to, jak se k němu choval majetnicky, ukazovalo, že se ho nechce jen tak vzdát.

David se otřásl, nesnášel, když si ho někdo nárokoval, cítil se zneužitý jako hračka, o kterou se další přetahují. Už si to jednou zažil a zapřísahal se, že k něčemu podobnému v jeho životě už nikdy nedojde. Věděl, že Syd by nikdy nebyl typický žárlivý přítel a neuvázal by mu smyčku na krk, jako to dělali Viktor, Robert a nejvíce pak jeho první přítel Marcel, přesto však nepochyboval, že žárlit by uměl. Jen pohled, kterým obdařil svou nejlepší kamarádku, když se ho chtěla dotknout, mu dokazoval, že určitý druh majetnickosti v sobě má.

Zaskřípal zuby. Všechno mu to bylo proti srsti. Měl by si s ním promluvit, rozhodně, otevřeně a důrazně mu doporučit, ať se na něj vykašle. Copak okolo sebe neměl dost kluků ve svém věku? A v jeho případě nebyl ani omezený jedním pohlavím. Mohl si vybrat kohokoliv. Tak proč se upnul na svého o dekádu staršího učitele?

Do prdele!

Nedávalo to smysl. Přes to všechno, co se stalo, měl pořád dojem, že ho Syd chce zničit za to, co mu provedl. Bilo se to v něm…

Opět zapřemýšlel nad Johanou. Ona by jejich vztah schválila. A to si o ní myslel, že je jedna z těch rozumnějších. Usoudil, že se asi zmýlil, a v lidech, zvlášť v těch, které ovládají pubertální hormony, se nevyzná. Jakýkoli vztah, byť jen přes postel, rozhodně rozumný nebyl. Byla to šílenost a oni oba to museli vědět.

Měla snad pocit, že by mu mohl David nějak pomoct dostat se z černé díry, ve které vězí až po krk, i když on sám by to popřel? Nebo to snad byl plán jich obou, že pokud se se Sydem vyspí, změkne mu mozek a protlačí ho do dalšího ročníku jen tak, bez vědomostí? Snad ani jeden z nich tak naivní nebyl.

I kdyby se tak stalo a oni si to opravdu v posteli rozdali, jakože se to nestane, pokud Syd neprojeví alespoň minimální znalosti češtiny probírané ve druhém ročníku, ani dvacet dokonalých orgasmů ho nezachrání. V tomto už ho snad měli tu čest poznat. On by se ovlivnit nenechal.

Povzdychl si. Tohle přemýšlení bylo nad jeho síly, začala ho znovu pobolívat hlava, neměl chuť se zabývat nesmysly.

Kde ta holka vůbec bude spát?

Co tak věděl, všechny chaty byly plné. Mohla by být se Sydem v té jeho špeluňce pod střechou, ale sám tam jednou byl a viděl, jak malinkaté to tam bylo. Zrovna tak akorát pro takového drobounka, jako byl Syd. Johana sice o moc vyšší nebyla, přesto si nedovedl představit, jak by tam oba živořili. Mohla by však být sama nahoře u něj. Pro jednoho drobného člověka přijatelný prostor na těch pár dní. Nebyl tou myšlenkou úplně nadšený, ale ještě hůř by se cítil, kdyby se utábořila pod širákem u ohniště.

Soukromí měl stejně totálně narušené a nepochyboval, že Syd splní do písmene to, co doktorovi slíbil. Nejméně tři dny neustálého dohledu. Takže je oba bude mít minimálně dvaasedmdesát hodin neustále za zadkem.

Protočil oči. Moc se mu to nelíbilo, chtěl klid a samotu. Na druhou stranu věděl, že se o sebe dost dobře nedokáže v těchto podmínkách postarat. Byl rád, že dokulhá na záchod. Jak by řešil jídlo, když kuchyň je daleko, neměl tušení.

Teď momentálně by zabíjel za hrnek kafe. Bolest hlavy, která se začínala stupňovat, nepramenila z jeho úrazu, ale chyběl mu kofein.

V té chvíli už ale zaslechl za dveřmi drmolení Johany, která otevřela dveře a nechala vstoupit Syda s vonící konvičkou a plnou mísou obložených toustů.

„Díky, Syde. Nikdy bych neřekl, že jsi tak předvídavý," rýpnul si s poloúsměvem, který si nemohl odpustit. Vztek na něj za jeho ukecanou hubu ho přešel hned ve chvíli, kdy ucítil vůni životodárné tekutiny.

Syd ho nenechal ani samotného si ji nalít do hrníčku a za to ho David probodl pohledem. Tak nemožný zase nebyl, ačkoliv musel přiznat, že pravou, kompletně ovázanou rukou, neudělal vůbec nic a levou měl opravdu levou… Nalít kafe by si ale zvládl sám.

Děsil se toho, že ho snad bude chtít i krmit, naštěstí Syd až tak daleko nedošel.

Úlevně se napil a málem zasténal blahem. Pak se s chutí pustil do toustů. Měl hlad, strašný! Žaludek už měl uklidněný, ale naprosto prázdný a žadonící o svou porci jídla.

Ti dva pořád něco drmolili, moc je neposlouchal, a jakmile se najedl, zjistil, že se mu chce zase spát. Byl sytý a spokojený, a i když se v noci vyspal dobře, včerejšek byl náročný. Těch pár hodin mu zdaleka nestačilo.

Všiml si, že Syd opět zabrousil očima k hodinám na zdi a vytáhl z tašky léky, které vyzvedl v lékárně u nemocnice. David jej pozoroval snad až se zalíbením, když viděl, že se kvůli němu překonal a studoval ještě jednou pečlivě lékařskou zprávu. Vyloupl z plat požadované pilule, které přisunul spolu s lahví vody před Davida. Na tohle už se ale zamračil, svoje léky si snad ještě dokázal ohlídat sám. Jeho tvář mluvila za vše. Koutkem oka zaregistroval, jak se Johana uchechtává. Nejraději by ho z chaty vyhodil, ale věděl, že ho teď opravdu potřebuje, alespoň dokud se nepostaví na obě nohy. Neopomenul si alespoň rýpnout: „Syde, mám dojem, že sis spletl školu. Měl ses přihlásit na ošetřovatele, v tom bys rozhodně prošel na výbornou. Máš talent. Léky si ale dokážu přichystat sám." Ušklíbl se a zapil velkým douškem antibiotika a prášky na bolest.

„Přes to všechno ti děkuji, tím myslím opravdu za všechno," řekl už vážně. Rád by mu poděkoval v soukromí, ale měl dojem, že o to stejně nestál.

Pak se ale obrátil na brunetku. „Johano, máte tu zajištěné ubytování? Pakliže ne, nabídl bych vám střechu nad hlavou u mě v podkroví, pokud už nejste domluvená jinak se Sydem. Jsem rád, že jste přijela, za jedno bude mít Syd konečně jiný program, než mi stát věčně za zadkem, a pak, pomůžete mi ho připravit na ten reparát, co říkáte?" zašklebil se, když viděl, jak se na ta slova Syd zatvářil.

„No co co co? Máš dojem, že když jsem mrzák, doučování nebude? S tím nepočítej, Syde. Nemůžeme si dovolit ztratit týdny jen pro tvůj dojem, že mě musíš šetřit. Moje pochroumaná noha a rozbitá hlava na tvé učení nemají žádný vliv. Dneska bys mohl jen číst, víc tě trápit nebudu, ale zítra navážeme na to, kde jsme minule skončili. Tedy, mohl bys tu kapitolu přečíst Johaně na pláži a já bych si dal sprchu a vyspal se. V klidu, v tichu…"

Černovlásek pouze pozvedl obočí, nechávaje vlastní rty křivit se ve svůj typický úsměv. Byla to veskrze stupidní situace, nepředpokládal, že by se rozvinula v jakkoli zajímavou partii. David se mu zdál dost nepoužitelný, snad unavený. To chápal, moc toho nenaspali a blonďák na to evidentně nebyl dvakrát zvyklý.

„Nebudeš chtít pohádku na dobrou noc? Pohádku ke sprchování nabízím taky, ale radši ne Malýho prince, nerad bych ho namočil," nadhodil, spíš na zkoušku, než že by čekal nějaký uspokojivý výsledek. Chtěl si rýpnout nazpět, odehrát. Přece jen, tak šachy fungovaly. Nehodlal zůstat pozadu. A mohl si být jistý, že měla všechna podobná slova více než úspěch.

Ošetřovatele nekomentoval, neměl to zapotřebí. Jistě, že měl David snahu zbavit se jeho péče, sám by taky nechtěl, aby se o něj kdokoli staral, ale když měl na výběr, komu bude věřit v tak podstatném úkolu, měl jasno. David to nebyl. Zkrátka a dobře, blonďák neměl moc možností a Syd se o tom nehodlal hádat, měl v plánu se o něj starat minimálně tři další dny, které přikázal doktor, spíš ale víc. Protože ať už si David myslel cokoli, nebyl zodpovědný. Syd ho nehodlal nechat ublížit si ještě víc.

Anebo se o něj zkrátka chtěl starat, být mu nablízku. Možná mu na něm záleželo víc, než si připouštěl, a svým způsobem potřeboval záminku se podle toho chovat. Možná dělal všechny úkony naprosto automaticky, leč byly mnohdy až moc důvěrné. Na základě pocitů. Nebylo podstatné nad podobnými variantami uvažovat, on sám by si je nikdy nepřipustil. To by se vylučovalo s jeho povahou. Ale možné byly.

„Když už mluvíš o spaní, měl bych si sem přenýst nějaký věci. Nemůžeš tu zůstat sám, v noci se může stát cokoli a na Johanu by ses nedovolal, tu nevzbudí ani traktor," pronesl zcela vážně, načež ona uraženě nafoukla tváře. Na jinou stranu, oba věděli, že měl Syd naprostou pravdu. Když brunetka spala, spala velmi vydatně, a co se Davida týkalo, stačilo, kdyby nešikovně spadl z postele a do rána by musel ležet na zemi. A to neměli zapotřebí, ani on, ani Syd. Tušil, že se Davidova hrdost bude bouřit, měl ale dost dobře smůlu. Syd slíbil, že ho bude hlídat. I kdyby ho to nanejvýš štvalo.

„To nezní špatně," nadhodila nakonec dívka těsně předtím, co se na Syda zazubila. „Mohli bychom koukat na film. Co takhle nějakou romanťárnu? Ačkoli, já bych asi měla jít spát dřív, jsem unavená. Můžete koukat spolu, beztak tu pak spolu zůstanete spát, nahoru už se snad nikdo nevejde, podle fotek, co jsi mi posílal, takže u toho můžete i usnout," ušklíbla se na Syda a ten povytáhl obočí.

„Slaďárnu bych nedal ani za sakra dobrým účelem. Jinej žánr bych asi přežil, za navrhovaných podmínek," odtušil a úsměv, v nějž se jeho rty zvlnily, už ho neopustil. Byla to hra, byl to test, který Davidovi do té doby chystal sám, a Johana jej moc dobře znala.

„Tak moment. Tady bydlím já, pozval jsem Johanu, ta si může nahoře dělat, co chce, ty pošupajdíš pěkně domů. Beztak už tě matka postrádá. Anebo můžeš být na půdičce s Johanou. Je mi to úplně jedno. Pokud nebudete dělat bordel a diskotéku, dívejte se tam třeba na harlekýnky. Ale večer! Večer tu budu sám. Ležet v posteli můžu i bez dohledu. Nic se nestane, budu jen spát a chci spát sám!" řekl důrazně a zamračil se. „Pokud mně mermomocí chceš přečíst pohádku, vyber něco z Kroniky české, to ocením, koneckonců mohli bychom to zkusit. Po těch pár kapitolách Malého prince už ti to jde mnohem lépe, co zkusit něco krapet složitějšího?" vrátil jeho úder. Samozřejmě, že věděl, že do staročeštiny by se Syd zamotal a po dvou větách by ho tou čtečkou praštil po hlavě, ale když provokoval, nezbývalo nic jiného než se účinně bránit.

Černovláskův úsměv se ještě rozšířil.

„Jistě, a když už jsme u toho, přinesl bych sbírku největších perliček ze státních maturit z matematiky za posledních dvacet let, začátečnická skripta z matfyzu, kterými se zaobírám teď, a pár dalších skvostů. Svým způsobem máš pravdu, oba bychom se měli posunout, já se čtením a ty s podklady, které jsi dostal tehdy v autě. Jsi už na daleko vyšší úrovni, proč se zaobírat prkotinami," nadhodil s úšklebkem, skenuje Davida ledovým pohledem. Ten chlap byl zvláštní – na jedné straně naprosto předvídatelný a logický, stupidní, a na straně druhé byl schopen vyrukovat s šachistickým pohybem tak divným a nečekaným, až ve své podstatě dával smysl. Skoro. Bylo to fascinující. A Syda tohle bavilo. Ačkoli by si nepřiznal skutečné důvody.

„Blbé je, že Kronika česká ani skripta z matfyzu tě nedostanou uprostřed noci na záchod, neodšroubují láhev vody, kdybys měl žízeň, a nedostanou tě zpátky na postel, kdybys z ní spadl. Nepřevážou ti hlavu, nohu, ostatní rány. A nebudou schopné hrabat se v šuplíku na opačné straně místnosti, aby ti našly a správně nadávkovaly prášky proti bolesti."

V těch slovech byla ironie jemu vlastní, jíž se nemohl ubránit, její opodstatnění se ale skrývalo daleko za pohrdáním a jistou formou snahy odsoudit celý svět, které měly podobný tón na svědomí kdykoli jindy. Ale to by si on mohl uvědomit jen stěží.

Věděl, že má navrch, že má pravdu. Hodlal toho využít.

„Syde, vím, o co ti jde, a odmítám to. V noci spím, skleničku s vodou a prášky si nachystám k posteli. Na záchod v noci nechodím, chvála pánubohu, prostatu mám ještě v pořádku. A z postele jsem naposledy spadl asi v roce a půl, a to si nejsem jistý, jestli si mě matka nespletla s bratrem. Takže… já tě teď nevyháním. Vím, že potřebuju pomoc, třeba s přípravou jídla, a jsem ti za ni vděčný, a to myslím naprosto vážně. Ale večer a v noci tu chci být sám, rozumíš mi?" řekl nekompromisně, přesně tak, jak mluvil na své studenty ve škole. Na Syda to nejspíš stejně nezapůsobí a měl dojem, že tohle neuhádá. Ale zkoušet to musel.

„A co se týče tvých matematických podkladů a skript na matfyz… Já tě od nich neodrazuji, ba dokonce ti studium schvaluju, ale můžeš mi říct, na co by toto všechno bylo mně? Já se tam nehlásím, nepotřebuju udělat přijímačky, a já, Syde, už diplom mám. Z toho, co baví mě! Ty, abys ho dostal, musíš udělat maturitu, tak být tebou se teď soustředím na to, co by ti v jejím úspěšném složení mohlo zabránit, pokud tomu nebudeš věnovat svůj čas!"

Na chvilku by se ho ale přece mohl zbavit, z praktického důvodu.

„Pokud mi chceš opravdu nějak pomoct, měl bych návrh. Já nepochybuju o tom, že určitě vaříš brilantně, ale už je přece jen dost hodin a já bych tě nerad v tomto horku zneužíval k tomu, abys musel stát u plotny. Takže byste mohli sednout do auta a zajet do hospody pro nějaké hotovky. Kromě toho bych potřeboval, abyste udělali nákup. Nemám ani skývu chleba a nerad bych, aby mě živili Valentovi. Už tak to mám u profesorky Valentové nahnuté," mluvil na Johanu a pokrčil nos. Dle svého výrazu přesně věděla, o čem mluvil. Pak se ale znovu zaměřil na Syda. Tušil, že mu to neodmítne.

„Panebože, skončím v pekle, že tě pouštím za volant, jenže co mám dělat?" povzdychl si. Netušil, jak jinak tohle vyřešit. Pěšky to k nejbližší samoobsluze bylo daleko, nenechal by je táhnout nákup takovou dálku. Nikoho dalšího kromě nich a Sydových rodičů tu neznal a ty by teda o cokoliv nerad prosil. Moc dobře cítil, že mu profesorka Valentová nemůže přijít na jméno.

„Jde se mě zbavit i elegantnějšími, méně nápadnými způsoby, ale když jinak nedáš, pravda, něco by asi sehnat šlo. Ty se zatím pokus spát, snaž se odolat té neutuchající chuti vrhnout se na psaný text a místo toho buď odpočívej, nebo něco poslouchej. Kvůli té hlavě," podotkl Syd, podvědomě u toho sklouzávaje k tónu podbarvenému starostlivostí a zvláštní jemností, které ale zmizely stejně rychle, jako se objevily. Byla to přirozená reakce, snad ještě ovlivněná včerejším stresem. Nepřikládal tomu jakoukoli váhu, to by bylo zbytečné. Neměl to zapotřebí. Taky neměl zapotřebí řešit, co si o něm myslel sám David a co si vyvodila Johana – byl si stoprocentně jist, s čím na něj jeho přítelkyně vyrukuje.

Jemu to bylo jedno. David byl nezodpovědný pitomec, někdo se o něj postarat musel. Jistým způsobem neexistovalo moc jiných logických variant. Ano, to znělo dostatečně sofistikovaně.

„Rád bych podotkl, že znalosti, které ti nabízím, rozvíjejí tvou schopnost kriticky přemýšlet, uvažovat… Není nic účinnějšího než matematika, pokud se chceš kapacitou svého mozku dostat o pár stupínků dál." V očích se mu zalesklo. Pokud se David chtěl navzájem poučovat, neměl problém, ačkoli ho podobná vlna konverzace krapet zneuctívala. Neměl to zapotřebí, viděl to jako snahu vycouvat z jejich partie. Hodně zaobalené mávání bílým praporem. To byla jistým způsobem škoda. Na jinou stranu, chápal, že byl David unavený. Měl ten den právo být pitomý.

Kdyby tuhle myšlenku postřehl, musel by na sebe být pyšný. Bylo to snad to nejlepší, co kdy Syd o kom řekl – tedy neřekl. Škoda, že by to tak David nikdy nepochopil.

„Nemusíš se bát, já se zneužívat nenechám. Ale oceňuji tvou starost o mou osobu. Šlechetné," zalesklo se mu v očích pobavením, než se otočil na Johanu, krátce na sebe kývli a ona mu podala klíčky od auta ležící na stolku nedaleko. Další slova nebyla potřeba. Diskuze skončila. Byl čas dát Davidovi pauzu na sesbírání rozházených mozkových buněk, aby byl schopen alespoň minima dalších tahů. Tušil, co ho v následujících hodinách čekalo, a kdyby se měl přiznat, byl nadmíru zvědavý, jaké závěry si jeho přítelkyně vyvodila. A ona nezklamala. Usmála se na něj hned, co se za nimi zavřela dvířka Davidova auta.

„Znáš ten citát od Marka Twaina? Když mi bylo čtrnáct, můj otec toho věděl tak málo, že jsem ho téměř nemohl vystát. V mých jednadvaceti jsem ale nemohl vyjít z úžasu nad tím, kolik se toho za těch sedm let naučil."

Věděl, že do něj ve své podstatě rýpala, a tak pozvedl obočí a propálil ji pohledem.

„Seš blbá."

„A stejně nemůžeš vyjít z úžasu nad tím, kolik jsem se toho za ty dva roky naučila, viď," rozesmála se, nyní už naplno, a mohla si všimnout, jak se svaly na těle jejího přítele neznatelně uvolnily. Nikdy to neřekl nahlas, nikdy to nedal cíleně najevo. Ale trávil s ní čas rád.

***

Jakmile se za nimi zavřely dveře, David se úlevně svalil na postel s úsměvem na tváři. Bylo to všechno tak komické. On se nejspíš už nikdy nudit nebude, ačkoliv jednou za čas by to vážně ocenil. Vnímal to božské ticho a oči se mu začaly klížit. Měl by si dát sprchu, pořád ze sebe cítil pach desinfekce a krve, ale usoudil, že pro jednou může usnout neumytý. Nic příjemného, ale vzhledem k tomu, kolik energie by musel vynaložit, aby si nenamočil obvazy… A balancovat ve sprchovém koutě na jedné noze taky nebylo rozumné, pokud s ním v chatě nikdo nebyl. Sprchu si dá večer, až tu bude Johana, která by ho případně mohla zachránit, kdyby se v úzkém a kluzkém prostoru stihl vymlátit. Syda k sobě nepustí. Jediný poklad, který ještě neviděl, byl jeho penis a ten mu předvádět rozhodně nechtěl. Avšak Johaně by bylo jeho mužství totálně ukradené, rozhodně by se před ní nestyděl. On by se neostýchal ani před Sydem, ale kdoví, co by ho napadlo, kdyby viděl takovou překrásu, kterou se pyšnil David mezi nohama. To rozhodně nemohl riskovat.

S těmito úsměvnými myšlenkami tvrdě usnul.

Vzbudilo ho šramocení v malé předsíňce, funění a tlumené klení. Ten hlas rozhodně nepatřil ani jednomu z dvojice, která se ho rozhodla přivést k šílenství.

Pocit, že spal sotva chvíli, nebyl daleko od pravdy, v čemž ho ujistily hodiny, které ukazovaly něco málo po dvanácté. Ještě nemohli být zpět.

Nasadil si brýle a posadil se na posteli, aby alespoň pohledem mohl čelit případnému vetřelci, který se ho pokoušel okrást v pravé poledne.

Jaké bylo jeho překvapení, když z úzkých dveří vykoukla střapatá hlava jeho bývalého přítele.

Davidovi okamžitě nálada spadla pod bod mrazu.

„Co tady děláš, Viktore?" vyjel na něj nepříjemně.

„Davide, proboha, co se ti stalo? Jak to vypadáš? To jsi mi nemohl zavolat? Přijel bych dřív a odvezl tě do Prahy!"

„Nechci se teď vrátit do Prahy, je mi tady dobře. Proč jsi přijel? Já se k tobě nevrátím, to sis mohl ušetřit cestu. Byl bych rád, kdyby ses sebral a odešel! A opovaž se argumentovat, že ta chata je na tvé jméno!"

„Nechci argumentovat, nechci tě do ničeho nutit, nechci…, nechci…, nechtěl jsem," vypadlo z inženýra nesouvisle, přičemž si prsty nervózně zajel do vlasů. Všechno se mu hroutilo pod rukama, mizela mu pevná půda a formulovat myšlenky do slov se zdálo daleko těžší než obvykle, chtěl se ale vyjádřit. Musel! Přemlouval se k tomu poslední dlouhé dny, chtěl Davidovi dopřát prostor, ale samotnému se mu to snášelo sakra špatně. Měl strach.

„Prosím, dej mi chvíli, nic víc nežádám! Já vím, že jsem udělal strašnou pitomost, příšernost, udělal jsem jich za naše přátelství nespočet a rozhodně jsem si nikdy nezasloužil, abys mi je všechny odpustil, nemám vůbec co říkat, ale nemohl jsem odjet, aniž bych ti to alespoň vysvětlil, z očí do očí. Stojíš mi za daleko víc než připitomělý vzkaz," svěsil podél těla paže, kterými do té doby gestikuloval, a zadíval se přímo do chladných modrých očí. Jeho vlastní odrážely smutek, stesk, pokání. Zoufalství ze ztráty, z níž se nedokázal vzpamatovat. Nebylo to možné.

„Nechci se omlouvat, nepomohlo by to. Nechci, abys mě přijal zpět jen tak, ale prosím, dovol mi se o tebe postarat, dostat tě za doktory, nějak ti pomoct. Záleží mi na tobě – ne, miluji tě, a vlastní pitomostí jsem během pár dní pohřbil všechno, co mezi námi bylo. Nedovedeš si představit, jak mě to mrzí a jak moc bych si to přál odčinit. Jakkoli. Nemusíme být znova spolu, jen mě nech ti pomoct. Řekni mi, co se ti stalo, dovol mi se omluvit pořádně, nejen slovy," zašeptal a vratké nohy se mu podlomily, nechávaje jeho nestabilní tělo sesunout se před Davidem na kolena.

Byl pitomec, neskutečný. A té noci neskutečně žárlil, což zpětně dost dobře nechápal. Syd byl ještě dítě, nijak extra hezké nebo přitažlivé. Vlastní hormony jej pomátly, byl… byl na palici. A nezbývalo mu, než se kát a doufat v zázrak.

„Viktore, prosím tě, neponižuj se, nemáš to zapotřebí, to dobře víš! Já se k tobě nevrátím ani teď, ani později a nemám zájem o tvou společnost. Možná by se mělo odpouštět, nicméně já jsem už před tím večírkem věděl, že náš vztah nemá budoucnost. My bychom spolu nemohli být, a pokud by se nestalo toto, stalo by se něco jiného, co by mě od tebe odradilo. Já bych i věřil, že mě miluješ. Jsi fajn kluk – romantický a plný ideálů. Ale ne pro mě. Já nejsem stavěný na vodění se za ruce a cukrblikování. Nedokážu ti dát tolik lásky, kolik potřebuješ, a v tom budeme vždycky v rozporu. I kdybys omezil svou majetnickost a žárlivost, což nezvládneš, protože tyto vlastnosti nejdou nijak ovlivnit, tak by to nevyšlo. Tobě ani mně nestojí za to se neustále hádat. Zkrátka se k sobě nehodíme, tak se s tím smiř. A bylo by dobré, kdybychom se nějaký čas vůbec nestýkali, proto bych tě poprosil, abys odjel. Bude to pro tebe lepší. Nepřemlouvej mě, myslím to vážně a já neustupuju, dobře to víš."

Nesnášel všechny tyto filozofické kecy, ač byly pravdivé. Viktor sem vůbec neměl jezdit, mohli si to vyříkat někde u piva v Praze, nebylo by to tak potupné. Ne pro Davida, ale pro Viktora. Měl ho svým způsobem rád, ale měli zůstat kamarády do skal a možná nezávazně, jednou za čas, do postele. Všechny ty pitomé city, kterých měl jeho expřítel plnou hlavu, byly navíc. Ničily jeho a ničily i Davida.

Jenže Viktor sám se zkrátka nemohl tak snadno vzdát. Ne že by Davidovi nepřál odpočinek, ne že by mu nechtěl splnit vše, co by mu udělalo radost, chtěl žít jen pro něj, ale tohle? Copak skutečně neexistovala jiná možnost?

Znovu se postavil, blíže si prohlížeje všechny obvazy, gázu, všechno, čím si David musel projít.

„Vím, že nepotřebuješ mou společnost, ale co ta zranění? Zvládneš si vařit, převlékat se, starat se o sebe? Jak tohle hodláš udělat? Nechci tě zatěžovat svou společností, ale taky nechci, aby se ti cokoli stalo – a ono se už stalo. Co? Pověz mi o tom, prosím! Něco na skalách? Panebože, jen to ne! Řekni, že se to nestalo proto, že ses musel sám jistit. Kdo tě bude chytat, až zase budeš ve formě? Alespoň na to někoho potřebuješ. Jak ses vlastně dostal sem? Do nemocnice? Zpátky? Vypadáš, jako bys byl v nemocnici, ale rozhodně jsi nemohl řídit, tam tě vezla sanita, ale zpátky…"

Jeho oči se jako na povel rozevřely dokořán, přičemž muž šokovaně zalapal po dechu. Všechno mu najednou začínalo dávat smysl.

„Ten kluk! Ty ses dal dohromady s tím klukem! Davide, co má on a já ne? Co ti on nabízí, co já bych nemohl? Je nevzhledný, divný, malý, hloupý, mladý, má nesnesitelnou povahu, sám jsi to řekl! A taky je pořád zamračený, takový… podlý, zlý. Puberťák! A je to idiot! Tak co ti dává? Co ti slíbil? Já vím, že jsem nebyl nejlepší, uvědomuju si to, ale proč zrovna on?" vydechl zoufale.

David se nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Chtěl se ho zbavit. Postrádal svůj klid a samotu, které mu kdysi už celkem lezly na nervy, ovšem v těchto chvílích mu neskutečně chyběly. Dost na tom, že měl teď v chatě ty dva, a do toho ještě Viktor…

A nechtěl si ani představit, co by se stalo, kdyby Syd s Johanou přijeli dřív, než se mu ho podaří vypakovat z roubenky. Nemyslel si sice, že by byl Viktor nějaký agresor, který by na Syda vztáhl ruku, ale vyloučit to nemohl. A to by bylo to poslední, o co by stál.

„Viktore, dokážu se o sebe postarat sám, nepotřebuju žádnou pomoc, rozumíš? A o mého studenta se nestarej, nic mi neslíbil a nic mi nedává. Pořád je to můj žák a já s ním nikdy nic mít nechci a nebudu! Žere mi nervy stejně jako ty! Panebože! Nemusíš se s nikým srovnávat. Prostě k sobě nepatříme. Mé priority se s tvými naprosto rozcházejí. Zamysli se nad tím a respektuj to. Chci být sám, vyhovuje mi to. Zkusili jsme to spolu, nevyšlo to, tak se s tím sakra smiř. Chci být sám!!! Tak to pochop! Nechci a nepotřebuju ošetřovatelku a byl bych ti vděčný, kdybys odešel. Slibuju, že až budu potřebovat parťáka do skal, tak ti možná zavolám, ale teď odejdi!" řekl rázně David a mračil se, kdyby mohl, snad by ho i z chaty vyhodil, ale nechtěl mu ukazovat ještě ortézu na noze, kterou měl zakrytou lehkou dekou.

Když viděl, že se Viktor nevzdává a postává u jeho postele, rozbolela ho znovu hlava. Nervozita vystoupala a on měl chuť na něj začít ječet jako hysterka. To by nebyl dobrý nápad. Nikdy hysterický nebyl a rozhodně s tím nechtěl začínat. Zvlášť před Viktorem.

Bohužel pro něj, život nikdy nebyl spravedlivý, a mohlo-li se něco pokazit, pak se to téměř pokaždé pokazilo. A na malém parkovišti nedaleko chaty zastavilo v ten moment dobře známé auto a dvě postavičky ověšené taškami se vydaly směrem k chaloupce. Syd sám netušil, co přesně ho čeká, nemohl. Možná proto byl tak nějak uvolněný, veskrze spokojený, přestože se tvářil stále stejně. Jeho kamarádka to z něj ale moc dobře cítila.

„Musíme se synchronizovat, na to nezapomínej. Příště až něco navrhnu, nesmíš se tvářit, jako by tě to mělo uškrtit," nadhodila, což u něj vyvolalo povytažení obočí. Černovlásek sám rozhodně nebyl ochoten plnit, cokoli jeho přítelkyně považovala za inteligentní. V prvé řadě nehodlal koukat na slaďárny a ona to moc dobře věděla. Neměl tedy zapotřebí jakkoli odpovídat. Bylo by to zbytečné.

V podobném duchu probíhal celý nákup. Povídali si, ona z něj vytáhla všechno možné k Davidově nehodě a obecně Sydovy názory a postupy, co se blonďáka týkalo, a on ji naopak vyzpovídal v otázkách vystoupení, na kterých se svou kapelou hrála, a Mileny, u které se ale nic moc nového nedozvěděl. Dívka odjela kamsi na prázdniny, patrně za babičkou – nešlo tedy vyloženě o babičku, co tak věděl, ta žena neměla s Milenou moc společného, byla ale velmi stará a velmi bohatá. A její rodiče z toho chtěli vytěžit maximum, přestože jim kontinuálně lezla na nervy. Snad jen Mileně zase tolik nevadila, což bylo její plus, jinak by se unudila k smrti.

Syd sám tohle odmítal chápat, nebo nad tím byť jen přemýšlet. Lidé byli stupidní, vždycky. A čím víc podobných historek poslouchal, tím víc se ve svých názorech utvrzoval.

„Až budete potřebovat soukromí, řekni, vezmu si sluchátka," stihla ještě zaperlit, to už ale otvíral dveře – a jeho oči se setkaly s dobře známýma, nyní naplněnýma zoufalstvím a dalšími divně teatrálními, veskrze komickými vlastnostmi. Pohrdal tím člověkem, přestože si nepamatoval ani jeho jméno. A měl až příliš rád vlastní mozkové buňky, aby ho snášel ve své bezprostřední blízkosti.

A taky ho nechtěl u Davida. To si byl ochoten připustit. Přece jen, mělo to poměrně logický důvod – David byl jeho objekt zájmů, nikdo na něj neměl co sahat. Nebylo třeba za tím hledat něco nezvyklého. Nebo to alespoň odmítal zkoušet.

„Pokud se dobře pamatuji, posledně jsme se společně bavili o pravděpodobnosti. Ale nutno podotknout, logika ti asi nic moc neříká, pokud tě výsledek přinutil vrátit se a znova to zkusit. Možná jsem ti ty podklady měl dát, uznávám." Pohrdání v jeho hlase nešlo přeslechnout, stejně jako kusy ledu tvořící jeho oči. Nepřisoudil by to vzteku, přišel si klidný a sebevědomý, jako vždy. Hodlal toho využít.

„Nech ho být. Nechoď za ním. A nepřibližuj se ke mně tolik, od tebe pusu vážně nechci," nadhodil, když viděl, jak k němu muž podvědomě udělal krok vpřed. Rty se mu stočily v jeho naprosto typický úsměv. Věděl, že ta věta vyzněla přesně, jak měla, ostatně do toho dal valnou většinu své energie z baterky na konverzaci s dementy.

Když Viktor uviděl vstoupit toho malého parchanta do dveří, věděl, že se nemýlil. Ten zmetek se vloudil do přízně Davida a úplně ho oblbnul.

„Ty zakrslý malý demente! Pokud si myslíš, že Davida dokážeš utáhnout na vařené nudli, tak se mýlíš. Ty u něj nemáš žádnou šanci, podívej se na sebe, chybí ti roky, výška i inteligence. Opravdu si myslíš, že někdo, kdo proletěl z češtiny, by mohl mít u Davida šanci?" syčel na něj, rozžhavený do běla, a tyčil se nad ním, jako by si chtěl dokázat svou převahu. Neměl ji, byl si toho vědomý. Syd tu byl a byl tu proto, že mu to David dovolil. Možná však neměl jinou možnost, a když teď Viktor přijel, mohl by to ještě zvrátit. To by se ale musel uklidnit. Koutkem oka zabrousil k objektu svého zájmu. David stále seděl na posteli a z očí mu šlehaly blesky.

Viktor ustoupil od Syda a otočil se na Davida, který je propaloval pohledem.

„Přetahujete se tady o mě jak o plyšového psa, sakra! Mluvíte, jako bych tu nebyl, a oba se chováte jako debilní kohouti na jednom blbém smetišti! Já nejsem ani pro jednoho z vás žádná slepice, o kterou byste se měli handrkovat…," vyčetl jim. Celá ta situace byla jak z béčkového filmu a byla mu krajně nepříjemná. Cítil se, jako by ho drtila dvě mlýnská kola mezi sebou, a netušil, jak z toho ven. Ani jeden nechtěl ustoupit.

„Davide, to není pravda. Chci tě jen chránit, podívej se na něj, je to záludný skřet…," prosil jej Viktor očima, ale když viděl, že je David stále stejně napružený, otočil se zpátky na Syda. „A ty, zmetku, kliď se z jeho dosahu, potřebuje klid, je zraněný!"

To už Syd nevydržel ani nemohl. Potřeboval tu nekonečnou stupiditu alespoň nějak filtrovat a pro jednou se proto rozhodl využít snad nejsnazší metodu, za nic jiného mu totiž ten tupec nestál. Rozesmál se. Ne jako když se smál něčemu, co udělal David, to bývalo upřímné a čisté. Tenhle smích byl ironický. Sebevědomý. Nadřazený. Jako úsměv, který jej potom vystřídal.

„Chceš mě donutit bojovat o míček, který leží na mojí straně hřiště? Jsi naivní," zhodnotil. Věděl, že má jistou převahu, nehodlal sklouznout do boje, který nepotřeboval. Neměl zapotřebí dál se s tím pitomcem rvát a mohla to z něj vycítit i Johana, která se napřímila, očekávajíc všechno možné, co by dál mohlo přijít. Ale nezasahovala do jejich výměny názorů, znala svého přítele. Nechtěl by to po ní.

Plané urážky týkající se jeho výšky Syd rovnou pustil, neměl zapotřebí jakkoli se jimi zabývat. Byl hrdý na každý centimetr, jímž vynikal, a snad ještě víc pak na ty, které neměl. Dělaly ho jím. Přinášely mu vlastní výhody. A pokud mu jeho výška něco ubírala, dokázal se s tím srovnat – což byl důkaz jeho síly a schopností. A na ten mohl být pyšný. Sečteno podtrženo, nešlo o nic, co by Syda trápilo. Naopak. Neměl tedy nejmenší důvod se tím jakkoli zabývat. Viktor byl pitomec, nic víc.

„My dva spolu nebudeme diskutovat, nemám to zapotřebí. Tahle situace pro tebe nemá uspokojivé řešení, takže to přepočítej, smiř se s tím a odejdi. Víc stupidity já v jeden den snášet nepotřebuju, stačí mi matka, kterou potkám, až si odsud půjdu pro věci. Nemusíš mít strach, o Davida je postaráno." Mohl si všimnout, jak se Johana za Viktorovými zády zašklebila, a jeho úsměv se ještě rozšířil.

Nechápal, proč měl současný svět takovou potřebu socializovat se. Už tohle ho stálo nervy.

David jejich další výměnu názorů strávil s hlavou v dlaních. Musel si stisknout spánky, v hlavě mu tepalo a hučelo, a přestože oba mluvili ve snesitelných decibelech, měl dojem, že je v místnosti příšerný rámus. Pevně stiskl oční víčka. Nepomohlo to. Co ten doktor říkal? Klid, žádný hluk a jen odpočívat. Copak se to v tomto randálu dalo?

Otevřel oči a viděl, že Viktor je nadmíru rozčilený. I Sydova tvář ztratila svou běžnou laxnost. Někdo, kdo jej neznal, by na něm nic nepoznal, ale David už dokázal v jeho výrazech číst docela dobře. Syd pomalu ztrácel svou rozvahu a začínal být nervózní.

Avšak poslední, o co by stál, bylo, aby mu to tady ti dva pitomci rozmlátili, až se budou prát. A taky mu bylo naprosto jasné, že pokud nebude on mnohem důraznější, Viktor neodjede. Docházely mu síly, stále nebyl úplně fit, vždyť to bylo teprve včera, kdy utekl hrobníkovi z lopaty, a tihle dva mu v rekonvalescenci zrovna nepomáhali. Ale zasáhnout musel. Zahlídl totiž Viktora, že se nechystá jen slovně odporovat, ale stojí v bojovém postavení, a David nepochyboval, že pokud něco neudělá, poperou se.

Když svou tepající hlavou srovnal šance Syda ubránit se poměrně vysokému a svalnatému Viktorovi, vyšlo mu, že moc šancí nemá. Potřeboval ho, nemohli v chatě zůstat dva mrzáci.

Zapomněl na bolest hlavy i kotníku, zvedl se, chytil Viktora za tričko a táhl ho směrem ke dveřím.

„A ven! Ty, Viktore, se okamžitě spakuješ a odjedeš, a opovaž se na mého studenta vztáhnout ruku. Jestli se ho jenom dotkneš, nikdy s tebou nepromluvím. A ty, Syde, si běž uklidnit nervy někam jinam! Potřebuju klid, tak vypadněte!" řekl rázně. Když viděl, že odchází i Johana, zastavil ji. „Vy tady zůstaňte. Bydlíte tu…"

Oba mladíci ještě nejistě postávali u dveří a dívali se na rozčileného Davida, jako by čekali, jestli to myslí opravdu vážně.

„VYPADNĚTE!" zaječel na ně. Ani jeden z těch tří nikdy neviděl blonďáka tak rozčileného. A ten pohled vůbec nebyl uspokojivý. Šel z něj opravdu strach.

Johana si raději sedla na židli, která stála v koutě, a dva výtečníci se odporoučeli z chaty.

V té chvíli se Davidovi podlomily nohy a musel se opřít o zeď. Rychle dopajdal zpátky do postele, kde se úlevně svalil. Měl dojem, že se mu hlava rozletí na kusy, a v noze mu zlověstně tepalo. Ale ten klid byl božský.

Dveře se znovu otevřely a hnědé oči se ještě jednou střetly s těmi modrými.

„Davide…"

„Viktore, odjeď, pokud mě nechceš mít na svědomí. Už nechci nic slyšet."

„Dobře. Odjedu, jen jsem ti koupil tvoje oblíbené ořechy a olivy. Nechám je na stole a pak se vrátím do Prahy. Nechci, aby ses zbytečně rozčiloval. Sám jednou poznáš, že ten kluk bude tvoje vstupenka do pekla. A chci jen říct, že u mě budeš mít vždycky dveře otevřené," řekl už smířlivě a klidně. Položil balíčky na stůl, sebral tašku v předsíni a ještě jednou se lítostivě podíval na Davida.

Ten už neměl sílu nic odpovědět. Svým způsobem měl Viktor pravdu, ale pořád byl Syd lepší varianta ošetřovatele. Nehledě na to, že mu dlužil přízeň… Minimálně pro tyto tři budoucí dny.

Bohužel pro něj, černovlásek sám nemohl tušit, co se Davidovi honilo hlavou, a kdyby se ho někdo zeptal, dozajista by to označil za zcela nepodstatnou informaci. Nezajímalo ho to, nepotřeboval to vědět. Nebyl hloupý.

A stejně jej onen vyhazov svým způsobem zaskočil.

Jistě, uměl se přizpůsobit a byl zvyklý na neustálé změny, které život přinášel. Dokázal se velmi dobře adaptovat na nezvyklé situace a sám sobě to dokazoval už v průběhu návštěvy toho pitomce. Lezl mu na nervy, byl ale klidný, schopný se se situací popasovat. Očekával prakticky vše, co přišlo, byl šachistou, jehož každý tah byl předem naplánovaný a měl jasně dané důsledky. Nehodlal hrát z vteřiny na vteřinu. Bylo by to nelogické.

Nepřišel si nijak rozrušený a rozhodně svých činů nelitoval, byl ochoten postavit se za Davida znovu, bylo-li by to nutné. A znovu a znovu. Patrně kvůli jeho zranění, jelikož Syd sám nebyl parchant. Taky nechtěl, aby někdo ublížil jeho objektu zájmů, minimálně dokud se s ním konečně nevyspí. Víc by za tím nehledal. Ale že bude jeho hrdost natolik vysoká, aby černovláska vyhodil spolu s tím ježatým pitomcem, to skutečně nepředvídal. A nesrovnávalo se s tím dvakrát dobře. Odmítal to přiznat stejně, jako si odmítal přiznat skutečnou podstatu svého rozladění. Ne že by byl naštvaný, to on moc neuměl. Spíš jako by byl celý svět o stupínek pitomější.

Bylo možné, že byl neohrožený, silný a schopný černovlásek dětinsky ublížený, protože nebyl pohlazen v poděkování za záchranu? Nebylo. Jistěže ne, bylo by naivní doufat v takovou hloupost, a kdo by se odvážil byť jen si to pomyslet, byl by Sydem samotným považován za největšího pitomce kráčejícího po planetě Zemi. Rozhodně ho to neranilo. Spíš mu Viktor pocuchal nervy natolik, že i Davidova běžná stupidita, již jinak bez problému snášel, nebyla dvakrát ku prospěchu. To znělo pravděpodobněji. Žít ve světě dementů nebylo nejlehčí.

Nakonec tyto myšlenky nechal být, nepřišly mu podstatné. Veskrze mu to všechno bylo jedno. Byl čas vydat se do vlastní chaty, sbalit si vše potřebné na další tři dny, které hodlal strávit mimo blízkost nesnesitelných rodičů, a vrátit se za svou přítelkyní a svým pitomcem. Nehodlal se od něj hnout. A byl si skoro jist, jak to na Davida bude působit.

Nemohl tušit, co v ty momenty, nezávisle na jeho myšlenkách, probíhalo hlavou krátkovlasé brunetky s přívětivým, smířlivým výrazem pozorující Davidovu o poznání klidnější tvář. Taky přemýšlela. Tušila, že teď ji její přítel nepotřeboval, a hodlala té chvíle využít, jak jen bude moct. Rozhodně měla co říct.

„Chtěl vám pomoct. Vím, že je to u něj občas těžké poznat. Ale není necitlivý a dobře vnímá všechny křivdy od lidí, na kterých mu záleží. Chápu vás. Ale snažte se ho chápat taky," navrhla tiše, veskrze jemně. Nechtěla Davida poučovat a nechtěla obhajovat Syda. Neměla na to právo. Ale něco stejně říct musela, snad jen aby zjistila, co si David o jejím příteli skutečně myslel. Nehodlala Sydovi cokoli rozmlouvat. Ale chtěla se sama přesvědčit.

„Johanko, já to vím. Potřeboval mě zbavit toho idiota, jistě dobře víte, co mi provedl. Už jsem se s tím smířil. Ano, uznávám, krapet jsem to přehnal. Je mi ale vážně zle. Všechno mě bolí, nedokážu uvažovat rozumně a asi to není omluva. Jenže já teď fakt potřebuju klid a… asi bych to neměl říkat, ale Syd mě přivádí k šílenství. Nevím, co si o tom mám myslet. Jsem s ním rád, ale na ty jeho provokace nemám žaludek. Nemám teď sílu se bránit jeho útokům. Vadí mi, obtěžují mě. Když mlčí, je strašně fajn, dokázal mi, že je obětavý a starostlivý, ale na druhu stranu z něj cítím jakousi majetnickost, kterou už jsem si párkrát zažil, a není mi to příjemné. Kromě toho náš vztah začíná hrubě porušovat hranici, kterou by profesor se studentem neměli překročit. Zvlášť když jsou stejného pohlaví, chápete? Bere mi to strašně moc sil," povzdychl si. Možná toto všechno neměl Johaně vyprávět, ale byla to rozumná mladá dáma, a on doufal, že ho pochopila a mohla by Syda trochu usměrnit. Jestli by to někdo dokázal, tak jedině ona.

„Jestli už Viktor odjel, běžte mu říct, že může zpět," hlesl potichu a zavřel oči. Tyto situace mu ubíraly moc energie, kterou vlastně ani neměl.

„Řekla bych, že on se vrátí i bez pozvání, až uzná za vhodné. Je to součást jeho povahy," pokrčila rameny, sbírajíc si věci, které se jí stále válely v předsíňce, pak se ale znovu zastavila a zadívala se na unaveného muže. A věděla, že mu jeho prosby nesplní. Nedokázala by to. Nemohla o něj Syda připravit, ne po tom, co věděla a co si vyslechla. Od první chvíle za černovláskem stála, co se tohohle vztahu týkalo, přestože se bála, aby mu David neublížil. Jistěže ten strach měla. Ale chtěla, aby všechno pokračovalo, protože tohle bylo podruhé po pěti dlouhých letech, kdy k sobě Syd někoho pouštěl. Potřeboval spřízněnou duši a ona sama mu nemohla dát všechno. Mohla být jeho přítelkyní, nic víc. Nemohla ho milovat, ne romanticky.

Věřila jeho úsudku. Každého si zkoušel, velmi dobře, a ona si byla jistá, že nevybral nikoho nebezpečného a že i Davidovi na něm musí záležet. Uvědomovala si, k čemu všemu byl blonďák klíčem, a věděla, že Sydovi mohl nabídnout city, na něž už dávno zapomněl. Možná ho taky mohl zničit. Ale na jinou stranu, on už rozbitý byl. Mockrát. A dovedl se postavit, mockrát. Potřeboval se posunout a k tomu posunutí si vybral Davida. Nechtěla, aby to Syda bolelo. Ale nehodlala ho nechat vzdát se šance jít dál, i kdyby to bolet mělo.

Bylo to náročné, víc, než si dovedla představit, a ona nad tím přemýšlela déle, než u ní bylo běžné. Jedno ale věděla – nehodlala dělat Sydovi zachránce. On chtěl respekt, chtěl někoho, kdo jej pochopí takového, jaký je. I kdyby jej to mělo vést ke zkáze. Možná to nedokázala úplně bezhlavě, ale nehodlala tuto tichou žádost porušit. Věřila Sydovi. Ne Davidovi. Sydovi! Byla odhodlaná mu pomoct.

„On… není to přímo majetnickost," vydechla nakonec. „Syd je velmi logický, strategický a každý je pro něj nepřítel. Každého je potřeba zkoušet. Kdo se ukáže jako slabý, je pitomec. Kdo se ukáže silný, s tím je potřeba jako s pitomcem jednat. V rámci snahy zůstat v bezpečí. Není to tak, že by vás chtěl ocejchovat a držet si u sebe, aby sám nepřišel o slepici ze smetiště, jak jste řekl. On vidí nebezpečí. A hodně podvědomě se snaží přinutit tohle nebezpečí zaútočit na něj, ne na vás."

Pousmála se, když její hlas dozněl a ona mohla sklopit hlavu a zadívat se na špičky svých bot. Nebyla si jistá, jestli byl dobrý nápad tohle prozrazovat, na úplně jinou stranu však nešlo o nic, co by šlo použít proti Sydovi.

„Nechoďte kolem něj jako okolo horké kaše. Pokud mu napřímo řeknete, že vás nepřitahuje a že vám není o nic bližší než obyčejný student, nechá vás být. To myslím naprosto vážně. Ale pak se tak skutečně musíte chovat. Jinak – musíte to tak skutečně cítit."

Hodila si krosnu na záda a mírně se pousmála.

„Jestli se od něj chcete něco dozvědět, mluvte s ním. To, že něco neříká, neznamená, že se to říct bojí. Znamená to, že to nepovažuje za podstatné. Jen tak pro info," pokrčila ještě rameny.

„Půjdu si asi vybalit. Syd tu bude za chvíli."