Propadák – 21. kapitola

Když se David vrátil do ztichlého bytu, úlevně se svalil na sedačku a na chvíli zavřel oči. Nepočítal s tím, že by ho Syd přestal provokovat jen proto, že si vymínil rozchod, ale takový nátlak nečekal. Nemohl si ho sem nastěhovat, to by bylo smrtící. Kromě toho opravdu potřeboval svůj klid, alespoň na pár hodin denně. Potřeboval se učit a soustředit se, a to se Sydem neustále na něm přitisknutým a dotýkajícím se jej dost dobře nešlo. Musel však uznat, že společné učení mu pomáhá, jenže mimoto musel mít přečteny knihy, které mu ten malý svůdník neustále bral z rukou.

Měl by tohle všechno utnout a velice rázně, jenže… Na toto neměl odvahu. Na první pohled to byl silný kluk, kterého nic nerozhodí, v duši ale citlivka, která se na Davida upnula víc, než bylo zdrávo. Nemohl ho pár dní před zkouškami rozhodit tím, že ho pošle do horoucích pekel. Kromě toho věta – Už tě nikdy nechci vidět – byla jaksi bezpředmětná vzhledem k tomu, že od prvního září jej bude mít před očima téměř každý den. Dokázal si poradit s každou situací, do které se kdy dostal. Ale tady žádné schůdné řešení nevymyslel. Jediné bylo odejít ze školy, což by neudělal. Ani kvůli Sydovi. Později, pokud zvládne složit zkoušky, se pokusí najít slušnou práci, kde ocení jeho znalosti. Pak bude schopen opustit jisté, poměrně dobře placené místo, ale to může trvat celé měsíce, klidně i roky, a do té doby o práci přijít nemůže. Před půl rokem si vzal půjčku, aby mohl opravit barák na Moravě, který si chtěl pro sebe a Věříka uchovat jako chatu na prázdniny. Teď mu nezbývalo nic jiného, než ji opravit a prodat, aby si bratr mohl koupit byt v Praze a nemusel se plahočit po podnájmech. Což znamenalo, že by se tam ještě měl podívat a zařídit, co je nutné, než bude muset zpátky do práce. Zůstane dva dny v Praze, probere se Sydem poslední nezbytnosti, zkusí mu zadat úkoly, na které by se mohl podívat sám…

Málem se rozesmál, když si uvědomil, jak naivní to bude tah, ale vyzkoušet to mohl. Třeba ho kluk překvapí. Poté odjede na týden do Lidečka. Bez Syda! Nepochyboval, že bude chtít jet taky. Ale to mu zatrhne, nejede se tam poflakovat, ale pracovat. Těšil se, že bude mít pár dní na přemýšlení, co se Sydem dál. A možná i sám Syd za tu dobu, kdy Davida nebude mít na očích, zjistí, že jeho profesor rozhodně nebyl výhra v loterii.

U tohoto přemýšlení dal prát prádlo i s tím příšerným Viktorovým povlečením, trochu pouklízel a večer padl do postele tak unavený, že ani nesáhl po knize, jak byl před spaním zvyklý. Usnul, sotva položil hlavu na polštář, a poslední jeho myšlenka byla, že mu Syd nevrátil jeho oblíbené tričko.

To z něj ještě vymámí…

***

Z tvrdého spánku ho vytrhl příšerný zvuk, který se mu zaryl do hlavy. Šokem se vymrštil do sedu a chytl se za srdce, které bilo jako splašené. Chvíli nechápal, co způsobuje tu sirénu, která rezonuje bytem a odrovnává jeho uši.

Telefon!

„Co to…, do prdele!" Chvíli zmateně seděl a nechával uklidnit zběsilý tep, když mu to došlo. On si žádný budík nenastavoval, a když už ho potřeboval, vždycky volil jemné probuzení zpěvem ptactva a šuměním vodopádů. Tohle bylo… příšerné! A dobře si uvědomoval, koho práce to byla.

„Zabiju ho," zamumlal do již ztichlého pokoje. „Jednou ho vážně zaškrtím, parchanta malého!"

Do ticha pípla esemeska. Ignoroval ji, určitě to bude ta harpyje, která mu saje krev. Telefon se ozval znovu, a než se stihl odšourat do koupelny, ještě jednou.

Ne! Odmítal reagovat na jeho hry.

Po rychlé sprše a silné kávě vzal mobil přece jen do rukou. Taky mohl psát Věřík, nebo spíš Marie. Brácha vždycky volal… Jenže bylo docela brzy. Až v této chvíli si David uvědomil, že ho ten zmetek vzbudil ještě před osmou.

Povytáhl obočí, když si zprávy přečetl.

„To určitě, frajere! Za tohle probuzení si zasloužíš tak akorát pár facek, a ne sex," mumlal si pod nosem, ale když otevřel fotografii, kterou mu poslal, v očích mu zajiskřilo.

Intrikář jeden!

Za dvě hodiny už mířil na okraj Prahy a psychicky se připravoval na další setkání se Sydem. Bude na něj milý, ale jen proto, že tam bude bratr.

Po chvíli už objímal mladého muže, stejně světlovlasého, jen o pár centimetrů menšího s bílou holí a zlatým retrívrem u nohy.

Syd s Berenikou nedorazili na sídliště o moc později. Setkali se už v autobuse, což bylo spíš náhodou než domluvené a spíš nacvičené než náhodou, a ve vcelku příjemné konverzaci procházeli ulicemi směrem k jejich bytu. Už dříve toho dne si stihli vyměnit všechny podstatné informace, v jejich případě se ale vždy našlo něco, co ještě stálo za probrání. Výjev, který se před ním naskytl za posledním rohem, jej ale na chvilku vytrhl z kontextu konverzace.

Tohle byl Davidův bratr, nebylo o tom pochyb. Byl nižší, mladší, a stejně mu byl podobný tak, že si je nešlo splést. Tiskli se k sobě důvěrněji než běžní bratři. Syd sám míval podobný sourozenecký vztah a vidět něco takového s jinými aktéry než se sebou samým a Valentýnem skrývalo kousek melancholie. Spatřovat Davida šťastného ale nutilo Syda cítit v sobě takové zvláštní teplo, jako by mu někdo položil přes ramena deku uprostřed temné noci. Nežárlil. Ani na ten vztah, o který už dávno přišel, ani na naprosto viditelnou lásku a náklonnost, jež David neprokazoval nikomu dalšímu. Ano, trocha smutku v tom byla. Ale byl šťastný. V každém štěstí je špetka melancholie, bez ní by bylo bezpředmětné.

Aniž by si to uvědomil, na chvíli se nepatrně, upřímně usmál. A pak ten moment pominul jako vždy. Nejspíš jej Syd sám ani nezaregistroval – přece jen, on byl tvrďák, který necítil nic zbytečně abstraktního. Rozhodně by neměl zapotřebí rozebírat, jak se David s kým zdravil. Bylo mu to úplně jedno.

„Ráda vás poznávám," přešla k oběma mužům a tmavovlasé ženě jeho teta, nadšeně nejprve objímajíc Věříkovu přítelkyni, a pak si s Věříkem samotným potřásla rukou, stejně jako s Davidem. Už na tom pořadí bylo cosi pro ni naprosto typického, v pozitivním slova smyslu nebrala žádný ohled na bílou hůl a vodícího psa. Většina lidí by se zdráhala, ona ale všechny přítomné pozdravila se stejnou energií a stejným nadšeným úsměvem.

Pak přišel na řadu Syd. Tam to začalo váznout.

Hned, co se na ně přesunul Davidův ledový pohled, naprosto automaticky vytvořil svůj typický úsměv, jelikož si moc dobře uvědomoval, proč jej David pozoroval tak pichlavě, a byl na sebe nanejvýš hrdý. Krátce na něj kývl hlavou, oči opět přesouvaje na jeho bratra. Ten byl v tu chvíli plně zaujat jeho energickou tetou.

„Děkuji vám, za všechno," řekl jí, ruku položenou na jejím rameni. Na rtech mu hrál vřelý úsměv, byl v ty chvíle tak otevřený a zranitelný. To nebylo nejinteligentnější, Syd sám podobným chováním povětšinou pohrdal. Vřelost samotná mu přišla dost falešná. Lidé jako muž jen pár kroků před ním bývali prostí.

„Mně neděkuj, to je práce tady Syda. On to všechno zařídil," poodstoupila, jemně muže natáčeje černovláskovým směrem. Ten udělal krok vpřed. Stáli od sebe asi půl metru.

Byly to jen setiny sekund, a přesto se okolním pozorujícím mohly zdát delší, než bylo nutné. Černovláskova tvář byla klidná a ledová, jak u něj bylo zvykem, mlčel a přejížděl svého společníka mrazivým skenujícím pohledem. Nakonec skončil na jeho tváři a očích, vzdálených, a přesto hřejivých.

„Děkuji ti," řekl mladík a celá jeho postava jako by ještě trochu roztála. A kdesi hluboko v něm mohl Syd vidět, jak krutým peklem si ten člověk procházel, jak moc jej společnost podrývala už od dětství, a přesto jak silným jedincem vlastně byl. Usmíval se. Nebyl to promyšlený tah, nebylo to nic, čeho by se Syd mohl bát. A stejně to nešlo odsoudit jako prostoduché. Usmíval se, protože nechtěl, aby trpěl kdokoli další. A to Syd respektoval.

Překonal vzdálenost mezi nimi a krátce vyššího muže objal, jelikož podvědomě věděl, že to bylo to nejlepší, co v jejich případě mohl udělat. Kývnutí hlavou by nebylo spatřeno, tenhle člověk potřeboval kontakt. Syd mu ho byl ochoten dopřát.

Byla to asi nejrychlejší zkouška, jakou si kdy kdo z jeho okolí prošel, než uspěl. Přijal jej k sobě. A přijetí mezi lidi, na kterých Sydovi záleželo, ať už víc nebo míň, bylo cennější, než si kdo mohl myslet. Byl ochoten takové lidi chránit. I před sebou samým.

Po chvíli muže pustil a přešel k tmavovlasé ženě, s níž si potřásl rukou. Nezdála se mu moc inteligentní. Ostatně nemohl mít rád každého. Přece jen, stále to byl Syd. Kdyby se v celé společnosti nenašel alespoň jeden člověk, který by mu lezl na nervy, bylo by to divné.

Byl ale ochoten ji tolerovat. Byla podstatná pro Davida a byla podstatná pro Věříka. To stačilo.

Po chvíli se všech pět lidí přesunulo do budovy a v ní do vcelku prostorného, čtyřpokojového bytu kdysi patřícímu Sydovu dědovi. Místnosti byly vlivem jejich včerejší práce uklizené, nábytek připraven k okamžitému používání. Všechno působilo poněkud chladně, což bylo s ohledem na absenci všeho života vcelku pochopitelné, bylo ale jasné, že kdyby se dovnitř někdo nastěhoval, všechno by bylo barevnější a hezčí. To místo chtělo podnájemníky. A jak se později ukázalo, zejména z konverzace Bereniky, Marie a Davida, potenciální podnájemníci zase chtěli toto místo. S energickou brunetou si rozuměli, jelikož si s ní rozuměl každý, a ona se do nich do všech okamžitě zamilovala, stejně jako do každého.

Syd mlčel, což nebylo zas tak divné. Jeho energie se objevovala, jen když byl ve svém úzkém kruhu lidí, na nichž mu skutečně záleželo. A stejně nešlo říct, že by vyloženě trpěl. Věříkova přítelkyně nebyla úplně hloupá, ačkoli to bylo krapet nadnesené tvrzení, dle jeho skromného názoru, a zbytek osazenstva jej jistým způsobem uklidňoval. Neprojevoval se, na to tam bylo moc lidí. Ale nebylo mu nijak špatně.

Věřík, jdoucí po celou dobu mezi Davidem a Marií, taky moc nemluvil. Ne že by si společnost neužíval, naopak, přívětivě se usmíval, ale stejně jako na Syda toho na něj v jeden moment bylo moc. Byl spíš introvertní a daleko radši poslouchal, než mluvil. Byl rád, že je kolem dost lidí, aby mu tuto touhu splnili.

„Omluvíte mě na chvíli?" řekl nakonec, spíš tedy k Berenice, jelikož Davidovi a Marii věnoval krátký úsměv. Byli zrovna v části procházení smluv. On na písmenka na papír vytištěná stejně neviděl, a přestože mu bruneta všechno předčítala, cítil se mezi všemi ostatními v podstatě zbytečný. Nebylo to nic vyloženě zlého nebo sužujícího, ačkoli to samozřejmě nikdy nebylo to nejšťastnější, co mohl člověk zažít. Nebyla to zbytečnost, jaká lidi nutila páchat sebevraždy. Spíš věřil v Davida a Marii a věděl, že se nemusí dál trápit, jelikož oni se se vším vypořádají i bez něj. Navíc, šlo primárně o Maruščiny peníze. Ani to nebyl nejlepší pocit. A přesto, i na to už byl zvyklý. Cítil vlhký čumák, který mu pes duchapřítomně vtiskl do dlaně vždy, když jeho páníček přemýšlel nad podobnými věcmi, a on se na něj usmál. Stěhování se na něm podepisovalo. Řešil věci, které by jej neměly trápit. Bylo lepší jít si trochu provětrat hlavu, potřebovali to oba.

On i Bábovka, jak Maruška překřtila psa pro zvláštní nespokojené pomlaskávání, kdykoli se před ním objevila byť sebemenší housenka. Nijak jinak svůj strach nedával znát, byl vycvičený, ale poznat to na něm bylo. Byl unikát. Neznali jiného psa se strachem z něčeho tak neškodného.

Občas přemýšlel, jestli retrívr kdysi nějakou nesežral. Pak se ale vždy rozhodl, že lépe nevědět. Jeho nejoblíbenější činnost, pakliže mu to dovolil, což on udělal vždycky, bylo olizování Věříkova obličeje.

Jakmile Syd zaregistroval pomalu odcházející postavu Davidova bratra, takřka okamžitě se mu vybavila jeho a Johanina včerejší konverzace. Ať už to bylo, aby Davida znovu dostal do postele, aby si upevnil své postavení u něj nebo aby mu prostě udělal radost, což by si samozřejmě nikdy nepřiznal, byl rozhodnut onu oslavu udělat, a k tomu potřeboval lidi, kteří by přišli. Pochyboval, že by se našla další možnost promluvit si s blonďatým mladíkem bez Davida za zády.

Jistě, jeho milenec nechtěl, aby s Věříkem cokoli podnikal. Takhle to samozřejmě neřekl, byla to ale pravda. Další pravda pak byla, že se Syd nepamatoval na dobu, kdy naposledy poslouchal podobné tiché příkazy. Jednal sám za sebe. Rozhodně neměl zapotřebí koukat na Davidovy nesmyslné hranice.

Viděl, že jsou všichni přítomní zaměstnáni smlouvami. Posledních deset minut mu stejně nikdo nevěnoval moc pozornosti, jelikož byl ve svém módu pro společnost, nebyl tedy problém nepozorovaně byt opustit, sjet výtahem do přízemí a vyjít před dům. Na jedné z laviček zahlédl dobře známé zlaté vlasy.

„Syd," řekl pouze, když se na něj blonďák tázavě otočil, a posadil se vedle něj. Nepřiznal by si to, už jen změnou atmosféry se ale o poznání uvolnil. Nemusel se chystat na nebezpečí. Nebyl kolem nikdo, před kým by se musel tvářit neohroženě.

„Můžu pomoct?" zeptal se nakonec Věřík, jelikož na sobě cítil Sydovy oči. Nebál se černovláska, neměl proč. Kdyby jej přece jen viděl, všiml by si, jak moc byl v tu chvíli jiný než v bytě.

„Chystám oslavu. Pro Davida." Nejsnazší cesta, jak to podat, byla nakonec přece jen přímo.

Věříkovy oči se rozzářily.

„Vážně? Musí ti na něm hodně záležet," usmál se šťastně. Bylo vidět, že mu samotnému na bratrovi hodně záleží, a dělalo mu radost, že není jediný. David si to zasloužil. Zasloužil si co nejvíc takových přátel. Byl ten poslední, kdo by měl být sám.

„Nechci nic velkýho, myslím, že ani on nebude chtít. Jinak, jestli chce něco velkýho, má smůlu," podotkl a úsměv na tváři jeho společníka se ještě rozšířil. U většiny dalších lidí počítal s tím, že jim tak nějak dojde, kdy mluví ironicky a kdy ne, věděl ale, že je to bez sledování jeho očí náročné. Položil proto dlaň na mladíkovo rameno. Zabralo to. Blonďák chápal, že Syd Davida pouze pošťuchoval, a i to bral ve své podstatě za hezké znamení. Museli si být blízcí. To bylo dobře.

„Přijdete?" Bylo jasné, koho oním množným číslem myslí. A starší z dvojice přikývl.

„Samozřejmě. A děkuji, ještě jednou. Nejenom za ten byt, který je mimochodem úžasný, ačkoli mi bude chybět vesnice…"

Syd nepatrně naklonil hlavu na stranu. To jeho společník nemohl vidět.

„Jestli myslíš drby a slepice, tak to tu mají taky. Kousek odsud jsou domečky, mezi kterými jde procházet. V jednom je takovej ukecanej chlap, co ti rád povykládá, co se kde komu stalo, v jiným pak mají celou zoo, dva psy, slepice, chtěli kachny, ale nějak se nedohodli. A do toho jsou vegetariáni. Takových případů tu je plná ulice," nadhodil. Mohl si všimnout, jak se jeho společník vděčně usmál. Syd sám si to neuvědomil, blonďák ale chápal, že mu chtěl podobnými slovy ve své podstatě pomoct.

„Děkuji," zopakoval. „Chceš se vrátit nahoru? Nebo ještě zůstaneme?"

Ta otázka byla sama o sobě tak otevřená a přátelská, až by Syda snad i překvapila, kdyby nebyl tak dobrým pokerovým hráčem. V každém případě zahrnovala je oba. Bylo to milé. Syd to bral.

„Není tu špatně."

Bylo rozhodnuto. Rozhodně tam špatně nebylo.

***

David se cítil nepohodlně, zdvihl se ze sedačky a přešel k oknu. Netušil, proč se on zdržuje ve společnosti, ve které se probírají smlouvy. Nesnášel takovéto papírování. Jeho se to netýkalo a mohl se jít projít s bráchou ven. Toho ale uviděl sedět na lavičce se Sydem. Věřil mu, že Věříkovi nic nevykládá, na to už ho znal dobře, ale stejně ho zajímalo, co asi probírají zrovna tihle dva. Tušil, že o bytu se jistě nebaví. Počasí už bylo celé týdny stejné a jen možnost, že by někdo jako Syd začal probírat meteorologické děje panující nad Prahou, byla až humorně hloupá. Omluvil se a seběhl za nimi.

Hodil na Syda varovný pohled a odlišným hlasem, který se neslučoval s výrazem jeho tváře, je oslovil:

„Copak tady tak sami probíráte?"

Syd jen pokrčil rameny a Věřík se pousmál.

„Přece tebe…"

„Syde, omluvíš nás? Rád bych si s Vavřincem promluvil o samotě," požádal jej chladně.

Jakmile černovlásek zmizel ve vchodě, David na bratra nervózně vyjel:

„Co ti navykládal?"

„Nic. Co by mi měl vykládat? Je to příjemný mladý muž a záleží mu na tobě," pozvedl obočí, až se na chvíli David zarazil, jak moc jsou si podobní.

„Jo? Vážně? No a co? Kdybys mu viděl do očí a do tváře, tohle bys netvrdil," povzdychl si David.

„Právě proto, že jsem mu do tváře neviděl, to můžu tvrdit. Slyšel jsem, co bylo v jeho hlase, a vím, že ten kluk by ti nedokázal ublížit. Proč jsi ho teď vyhnal? Proč ti tolik záleží na tom, co mi řekl? Je mi jasné, že s ním něco máš, to mi nemusíš tajit a… byl to sice jen jeden rozhovor, ale měl bys mu dát šanci," otočil se na něj bratr.

„Ty si to všechno představuješ strašně jednoduše. Je o jedenáct let mladší a, Věříku…, je to můj student! Nechal jsem ho propadnout. Tohle rozhodně není dobrý nápad. Má mě jen na chvíli, do postele, a já si nechci nechat ublížit, kdybych se náhodou do něj zblbnul, k čemuž – upřímně – nemám daleko. Což mě děsí," vydechl David.

„Nechci, aby ti někdo ublížil, ale jak víš, že to s tebou nemyslí vážně? To, že je ve tvé třídě? To se přece stává. Jsou takových případů plné noviny a ještě za to nikoho neodsoudili. Je opravdu takový herec, že by dokázal hrát i přede mnou? Slyšel jsem, cítím. Je to na tobě. Jen…"

„Je to herec, tomu věř! Zblbnul i tebe…," přerušil ho.

„Proč s ním teda trávíš čas?" zeptal se, nahmatal jeho ruku a povzbudivě ji stiskl.

„Je to složité…"

„Nu, kecat ti do toho nebudu, co já o tom vím… Už jdou…"

David se ohlédl a opravdu uviděl, jak celá skupinka vychází ze vchodu. Pozvedl obočí, takový sluch by vážně chtěl mít. Rozhodl se celý rozhovor pustit z hlavy a všechny je pozval na oběd do restaurace, která byla poblíž. Poté se prošli, aby se Věřík pomalu seznamoval s okolím, a pak se David rozloučil s tím, že má ještě nějakou práci. Prohodil poslední slova se svým bratrem, a když se obrátil k autu, uviděl u něj stát Syda. Uvědomil si, že spolu za celou dobu téměř nepromluvili.

„Potřebuješ odvoz domů?" zeptal se chladně. „Na učení jsme domluvení až na půl šestou, pokud si dobře pamatuji."

„Tak vzhledem k tvé včerejší nabídce bys k nám mohl se mnou, na tu pomoc s malováním," povytáhl Syd obočí, rty stáčeje do svého typického úšklebku. Ten den byl jeho milenec nějaký protivný. Nevyspal se snad do růžova? „Nebo můžeme jet k tobě dřív, ať mi odpoledne stihneš vynahradit včerejšek a večer pak dnešek? Jak tak na tebe koukám, budeš se muset vysprchovat, a umýt si vlasy, abys z nich dostal ten maglajz."

Podobná slova byla naprosto přirozeným protiútokem, který neuměl zastavit. Nezasloužil si Davidův ledový tón hlasu a mizerné zacházení. Ne že by si to bral jakkoli osobně. Věděl, že toho měl všeho nad hlavu. Nebylo to jako na Mácháči. Ale přirozeně si nerad nechával líbit něco, co bylo vůči němu nespravedlivé.

A stejně se to nakonec rozhodl nechat být. V jeho podání se neměl zapotřebí hádat, v podání jeho podvědomí Davida přece jen tak nějak chápal a byl ochoten protentokrát ustoupit. Výjimečně.

„Co kdybychom se ještě koukli na italštinu? Vyhrabal jsem docela fajn seriál, kterej ten známej, co se tenhle jazyk taky učil, dost zbožňoval. Prý tam je perfektní slovní zásoba a výslovnost. A já to zase slyšel tolikrát, že tomu rozumět nepotřebuju. Jak se zkoušky blížily, opakoval některý hlášky z toho snad i ze spaní. Dement," nadhodil zcela klidně, přestože stále nebylo příjemné mluvit o Valentýnovi jako o vzdálené vzpomínce. Neměl ale na výběr.

David se na chvíli zarazil. Věděl, že je to jen řečnický obrat, ale stejně ho poznámka překvapila – říkal hlášky snad i ze spaní… Syd o onom známém mluvil poměrně často, musel to být velmi dobrý kamarád. Přestože o něm stále mluvil jako o svém známém, po tomto si byl David jistý, že to byl spíš jeho přítel. Nežárlil, proč by to dělal? Jen ho to trochu překvapilo. Ostatně proč by mu Syd měl vykládat o svých expřátelích?

„Nasedni si, probereme dřív, co máme dnes udělat, a já si pak s dovolením strávím večer tak, jak budu chtít já. Nechci sledovat seriály, nebaví mě to. A tebe taky ne, když nerozumíš ani slovo. Možná by to bylo přínosné, ale rozhodně ne tolik jako knihy, které stejně musím přečíst. Spíš by se mi hodil ten tvůj známý. Co kdybys mě s ním seznámil? Potřeboval bych konverzovat, a to jaksi nemám s kým," podíval se na něj unavenýma očima. „A ještě bys mi mohl vysvětlit, co znamenalo to ráno! To si kvůli tobě musím zaheslovat telefon? Zacházíš mnohem dál, než jsem zvyklý, a to se mi nelíbí. Znáš mě tak málo na to, abys věděl, že když mi vlezeš do telefonu, asi nebudu rád? Ty esemesky ani nebudu vzpomínat. To je tvůj nasírací standard, který už přehlížím. Pokud ti však vadí moje vizáž, možná bychom to mohli ukončit. Znáš toho, dle mého názoru, už dost na to, abys prošel. Nemusíme se už do tvého reparátu vidět. Já se totiž měnit nebudu, s tím nepočítej, ani kvůli tobě, ani kvůli nikomu jinému."

Kdyby Syd nebyl Syd a kdyby se mu to nezdálo krapet pod jeho úroveň, asi by v ten moment protočil očima. Takhle si s nonšalantním klidem zapínal pás, nevěnuje Davidovi sebemenší pozornost – nebo se tak alespoň tvářil – a pak se pohodlněji opřel o sedačku, stále nastavenou na jeho sto dvaapadesát centimetrů. Teprve tehdy si Davida přeměřil pohledem.

„Telefon jsi mi dal do ruky sám, pamatuješ? Chtěls, abych ti stopoval čas k té popisovací části zkoušky. Nabízel jsem ti, že dojdu pro svůj. Tvrdil jsi něco na způsob, že za žádnou cenu nebudeme ztrácet další čas po hodině zabitý v posteli. Byla to tvoje volba. Budík byl hned vedle," podotkl. „A tvoje vizáž mi nevadí. Myslím teda, že nemáš zapotřebí dennodenně se patlat s něčím, bez čeho taky vypadáš dobře, nehledě na to, že to stejně v průběhu večera všechno vypotíš. Ale když tě to baví," nadhodil. Slova týkající se Valentýna velkomyslně přešel.

„Nevadí… aha! Tak proč se pořád do ní navážíš…? Zapomeň na to, je to jak na kolovrátku, pořád dokola. Tak tedy, moje košile ani účes ti nevadí. Super. Tak už se o tom nebudeme bavit, dobře? O jednom bych se ale pobavit chtěl. Zajímalo by mě, jestli své tahy promýšlíš už dny a týdny dopředu. Ten telefon jsem ti dal ještě na Macháči, takže mi chceš říct, že už tam jsi věděl, že budu nutně potřebovat vzbudit? Píšeš si snad deník, kdy, co a jak? Ten dojem, že se mě snažíš zahnat do kouta a stáváš se mým stalkerem, je čím dál silnější. Nemohl by sis dát pohov? Třeba tak, že dnes jak skončíme, prostě půjdeš domů, protože si to přeju? Mohl bys mi to slíbit, abych já přestal cítit ten diskomfort, který teď mám? Slíbíš mi to? Slíbíš mi, že mi zítra ráno můj telefon nezpůsobí infarkt? Nebo něco jiného? Že někde v bytě nenajdu nějaké překvapení? Jsem zoufalý! Čím víc na mě budeš takhle tlačit, tím víc se budu cítit v pasti a tím víc ti budu utíkat, až to jednou nevydržím a bude mi jedno, jak se budeš cítit ty. Tak si to rozmysli…," povzdychl si a očima hledal volné parkovací místo.

Syd seděl tiše na místě spolujezdce a díval se nepřítomně na úzkou ulici, po níž se auto pomalu pohybovalo. Chvíli pouze přemýšlel, oči zavřené. Potřeboval vědět, co dělat dál, a podvědomí odmítalo vydat odpověď. Auto mezitím stihlo zastavit a David na něj v očekávání přesunul oči.

Taky mu z celé situace nebylo dobře, jenže, mohl to říct? Vnímal, jak se na celém jeho přístupu snaží blonďák za každou cenu najít slabiny, aby jej s jejich pomocí odehnal. Bylo to vyčerpávající.

Říkal mu, že ho Syd postupně rozkládá. Citelné. V podstatě s tím nešlo nic udělat. Kdyby přestal, o Davida by přišel, to mu sám neustále opakoval. Chtěl to, co mezi sebou měli, za každou cenu ukončit. Když ho Syd být nenechá, všechno půjde do kopru tak jako tak. Povzbudivé.

David byl pitomec.

„Máš dojem, že je jednoduchý určit, co si skutečně přeješ a nepřeješ?" zeptal se nakonec s povytaženým obočím. „Svým způsobem jsi mi teď řekl, že ať udělám cokoli, otravuje tě to a jediný důvod, proč jsi mě ještě neposlal do pekel, je, že si myslíš, že by mě to zničilo, a máš dojem, že mě před tím musíš ochránit. To jsem tak nějak přesně nechtěl, co se pamatuju. Nicméně to nic nemění na tom, že teď po mně chceš něco úplně jiného, než co jsi chtěl včera, co jsi chtěl po sexu a co jsi chtěl před ním. Jsem pro tebe všechno od osiny v zadku po to nejlepší, co tě v životě potkalo. To je širokej interval," podotkl se slušnou dávkou ironie. Ta nešla chápat úplně zle, nebylo to tak, že by Davidovi chtěl ublížit. Bylo to automatické, bránil se. Podobně otevřené proslovy jej odhalovaly, potřeboval alespoň něčím ukazovat, že před Davidem není jako bezbranná laňka. Nebyl.

„Než řekneš, pojďme to teda odpískat – protože to už jsi řekl milionkrát – já to nechci odpískat. Ne teď. Teď chci pokračovat a snažím se pro to dělat, co mi říkáš, že je potřeba. Nejsem naivní, Davide. Když mi řekneš, že se mnou nechceš nic mít, znamená to, že se musím snažit víc, abych o tebe nepřišel. To je všechno, jen ne super. Nejsem zvyklej se každý ráno probudit s tím, že jsme zpátky na startu. Večer sklouzneš do romantiky a jsem pro tebe celej svět, ráno jsme zase na bodě nula, tedy hlavně se už nesmíme vidět. Já tohle nikdy nedělal, kam jsem se dopracoval, tam jsem mohl zůstat. Nemůžeš po mně chtít, abych si vybral z miliardy různých postojů, které ke mně máš, a každý den začínal na stejném začátku, protože jak jinak to pak asi má vypadat? Nenechám tě jít. Pokud nechceš, abych o tebe bojoval, přestaň odcházet, kdykoli bojovat přestanu. Nebo řekni, že mě opravdu nikdy nechceš vidět – školu teď stranou – a že mě nechce vidět ta část tebe, která z té miliardy dalších byla upřímná. Ale odhadovat, co si myslíš a nemyslíš, nechci, nemám to zapotřebí. Nejsem kouzelník a ani psycholog."

David jej pozorně poslouchal a přemýšlivě si mnul strniště na bradě.

„Pojďme domů, prosím. Nemáme zapotřebí rozebírat takové věci v autě."

V bytě byl příjemný chládek, a když se David zadíval do velikých modrých očí čekajících na odpověď, píchlo ho u srdce. Stále se pral se svým přesvědčením, po upřímných slovech černovláska, která ho znova vykolejila. Přesto věděl, že pokud se sám nerozhodne, co vlastně opravdu chce, budou se trápit oba.

Uvařil si kafe, nalil si panáka, Sydovi donesl vychlazenou minerálku a sedl si naproti němu.

„Tohle bylo to nejupřímnější, co jsi mi kdy řekl. Ano, mluvil jsi o svém úraze, pochopil jsem, odkud pramení tvá nedůvěra a chlad, ale z toho nešlo vyčíst, co přesně po mně chceš. Útočil jsi na mě a já jsem z toho měl dojem, že si jenom chceš něco dokázat. Celou dobu mluvíš v provokacích a hádankách, co jsem si o tom měl myslet? Celé to dlouhou dobu působilo jako jedna velká štvanice. Já ti do hlavy nevidím a tyto hry odmítám, ač jsem byl do nich vtažen. Ty sám jsi takovéto podobné hrátky kdysi odsoudil, ale stejně se jimi neustále oháníš. Možná na vyšší úrovni, ale stále je to tvá zábava, při které se cítím zahnaný do kouta. Nejsem dobrý parťák do žádné z nich. Snad je to jen tvá obrana, pochop ale, že i já se musím bránit, a pokud ti nevidím do karet, je to pro mě složité. Mám rád, když jsou vyloženy na stole a já do nich mohu nahlédnout, protože i já ti je ukazuju, neustále. Proto to mohlo působit, že měním názory. Vždycky jsem ti na rovinu řekl, co cítím a kam chci směřovat. Nedokázal jsem… a stále nedokážu srovnat vůči tobě své priority, protože mozek říká jedno a cit to druhé. Bránil jsem se, stále si myslím, že to není dobrý nápad, ale poté, co jsem si vyslechl v autě tvé obavy, rozhodl jsem se pro rezignaci.

Je pravda, že jsi to nejlepší, co mě v poslední době potkalo, to se nezměnilo, jsi ta nejlepší osina v zadku, která mě poctila svou přízní. Nemám moc opravdových kamarádů a popravdě ani o ně nestojím, ve většině případů mě vždycky jen dokázali zklamat. S tebou bych to rád risknul. Tebe jako přítele beru a nerad bych o tebe přišel, jen bych z našeho vztahu rád vyeliminoval sex. V tomto se pravděpodobně neshodneme, protože ty to chceš přesně naopak. Nestojíš o mé přátelství. Nezajímám tě jako člověk, zajímá tě mé tělo. Taky jsem to tak zkraje cítil. Teď by mi stačilo jen to přátelství, o které ty nemáš zájem. Lhal bych, kdybych teď tvrdil, že mě nepřitahuješ. Nebyla by to pravda, zdá se mi o tobě, myslím na naše milování snad každou volnou chvilku, ale mám strach. Tvrdíš mi, že strach je pitomost, ale já ho mám. Je to prostá obrana. A ty ho máš taky, jen o něm nevíš. I teď máš obavy, že ztratíš člověka, který ti nic moc nemůže nabídnout, a bojuješ o něj. Bojíš se, že o mě přijdeš, že ti ukážu dveře a už se tě nikdy nedotknu, jinak by ses mi nikdy takto neotevřel. Ale to já nechci. Rád bych, abys v mém životě zůstal, abych neztratil tvou důvěru nejen proto, že tě učím.

Chtěl bych být kamarádem, ty chceš jen milence. Jsem pro tebe pitomec, který neumí a odmítá hrát tvé hry. Bože! Nesnáším to! Tak moc mě to nebaví. Nestojím o slovní kličky a provokace, nechci se budit šílenými budíky. Stačil by mi prostě jen SYD, ten, který sedí opřený o má záda a jeho vlasy mě šimrají na krku, který mě jednou za čas pozorně poslouchá, když mu vysvětluju něco, co ho ani za mák nezajímá. Ten, který mi pomáhá s mým učením, který je starostlivý, když si hlupák jako já zase někde rozmlátí hlavu. Který se usmívá upřímně. Toho já mám rád a toho bych ve svém životě chtěl aspoň na ten čas, než ho to přestane bavit. V takových chvílích jsi pro mě to nejlepší, co teď momentálně mám…," odmlčel se a podíval se na hodinky. „Prima, už je to deset minut a ty mě stále posloucháš… Chci říct, nechci tě ztratit, nechci se už s tebou prát a nechávat tě v nejistotě, i kdybych sám se sebou neustále bojoval, tebe bych se stejně nezbavil, aniž by to skončilo katastrofou, která by se táhla dlouhé měsíce. Takže, Syde, ano, buďme spolu. Netuším, jak tento vztah definovat, ale to je jedno. Já tě nebudu odhánět a ty na mě přestaneš zkoušet své hry. Nicméně bych rád, kdybys respektoval má přání, pokud ti řeknu tohle ne, tak to prostě splníš. Budeš muset respektovat, že se před veřejností budeme schovávat… Já jsem na to zvyklý, dokážeš to i ty? Ve škole si budeme vykat a ty ani nemrkneš… Zůstaneš tam tím Sydem, jakým jsi byl minulý rok, akorát – když už do toho dáváme tolik dřiny, bys ty známky mohl mít lepší, to bych ocenil. Představ si, že ti nasolím pětku. Jak se potom s tebou mám večer milovat?" povzdychl si.

„A stále platí to, že se sem nenastěhuješ! Nejsme pár, abychom žili spolu, zvlášť když je to takový průser, že jsi můj student. Ale kartáček si sem přinést můžeš… I pyžamo… Náhradní trenky si nos v batohu. Když ti řeknu, že potřebuju být sám, tak to budeš respektovat, když ti něco bude vadit, řekneš to přímo a totéž slibuju i já tobě. Fajn, asi jsem mluvil dlouho, ale je mi jasné, že ty sis z toho vzal stejně jenom půlku a druhou jsi odsoudil jako pitomost."

Po celou dobu Davidova monologu jej černovlásek pozoroval. Nebylo tak těžké udržet pozornost, obecně rád poslouchal, když mu David nebo Johana říkali něco, co si nemusel pamatovat do reparátu nebo do dalšího testu. Rty se mu roztáhly do jeho typického úsměvu, z něj do úplně prostého pobaveného a na samém konci se tiše rozesmál, snad krapítek šíleně, jelikož na ten zvuk nebyl příliš zvyklý. Smál se něčemu minimálně, povětšinou bylo logičtější, a tedy lepší zachovat vážnou, nezúčastněnou tvář.

„Ty jsi pitomec," zhodnotil. A tím to pro sebe uzavřel, pravda ale byla, že když slyšel Davidova slova a vtipy, kterými je odlehčoval, ulevilo se mu tak, jako už dlouho ne, a to bylo taky to, co ten smích odrážel. Potřeboval ze sebe dostat všechno napětí a stres. Ne že by si kdy přiznal, že nějaké cítil.

Byl šťastný. Tedy, v jeho podání se necítil zas tak úplně zle, v realitě byl ale šťastný a jen těžko se to skrývalo. Nechtěl Davida podruhé uhánět, rozhodně mu to za to nestálo, když nad tím zpětně přemýšlel. Vyčerpávalo ho zase vystavovat všechny hradby a navzájem si je bořit. Nebyl na to zvyklý. Nechtěl.

Potřeboval kontakt. Pravda byla, že to bylo tak nějak to, proč přesně s Davidem byl, a jeho podvědomí to dokazovalo, byť mu o tom nedalo vědět. Naprosto automaticky se po pohovce, na níž seděli, přesunul tak, aby si položil hlavu na Davidova stehna, a když zavnímal, že se jeho společník k ničemu nemá, zašklebil se na něj a zabořil si jednu jeho ruku do vlasů a druhou přehodil přes svou hruď. S tou si pak propletl prsty.

Asi by se to nepopisovalo nejlíp, nebyla ale pravda, že by Syd stál pouze o Davidovo tělo. Jistě, on jeho přátelství nechtěl. Ale ne proto, že by neměl zájem o Davida jako člověka – spíš si tak nějak vnitřně uvědomoval, co všechno mu přinášelo už jen objetí jeho silných paží. Ten klid, mír, to bezpečí, které u něj měl. Pravda byla, že by nechtěl přijít o možnost chytit se ho nebo ho políbit, protože potřeboval cítit, že dýchá a hřeje, jelikož se v ty momenty zdálo, že na tom bytostně závisí, jestli dýchá a hřeje Syd sám. Lépe řečeno, jestli vůbec může klidně dýchat a hřát.

Bylo to jako voda v poušti, jako cosi neobyčejně obyčejného, co cítil, už jen když spolu leželi v tichu. Nebyla pravda, že by mu nezáleželo na Davidovi jako na příteli, protože kdyby nebyl jeho přítel, prostý kontakt by tohle všechno nepřinášel. Ale když už jeho přítel byl a dotyk jejich kůže a rtů mohl alespoň na chvíli zklidnit všechno, co v sobě měl, a dovolit tomu na chvíli si odpočinout od nekonečného boje se zbytkem společnosti a enormní tupostí venkovního světa, pak bylo těžké nebojovat o to ze všech sil.

Problém byl, že tohle všechno Syd nevěděl, a přestože mu Davidova slova zněla divně a nepravdivě, přestože jak byla vyslovena, zdála se mu tak nějak pokřivená, ve své podstatě s nimi souhlasil. Myslel si to. Proti něčemu, o čem je člověk přesvědčen, se neargumentuje dobře.

„Myslím, že se schovávat zvládnu úplně v pohodě, měl jsem dost partnerek, abych si zvykl. Minimálně polovina nechtěla, aby o nás někdo věděl, a sám za sebe si myslím, že zbytku stáda není nic do toho, co kde dělám, respektive děláme. Když se nenecháš nikde nikým balit, budu úplně nadšenej. Taky nemám rád toho mamlase, co byl na Mácháči, u toho bych to asi snášel nejmíň. Jo a další podstatná věc, Johana nevadí? Myslím, že tý už to, co ví, nerozmluvím. Ne že bych jí říkal alespoň polovinu toho všeho, čím si je jistá, to ona nějak vyhrabala sama, nicméně vrátit už to nejde a lhát jí nechci, udrží toho dost. S nikým dalším se stejně nebavím, takže nic dalšího nehrozí. A co tak vím, ona taky není dvakrát extrovertní. Jestli má nějaký další známý, dost je zanedbává, jelikož je nonstop se mnou," pozvedl obočí nepatrně.

„Školu taky beru, stejně si nepamatuju, že bych tě v ní za ty roky byť jedinkrát oslovil. Pane profesore Richtere jsem vyslovil jednou, teď podruhý, a v obou případech spíš pejorativně, než že bych skutečně chtěl získat pozornost. S náhradníma trenkama už je to horší, Johana mi většinou krade z aktovky svačiny a tímhle tempem bude znát do měsíce celý můj šatník, ale asi to přežiju, ona už toho viděla víc než dost. Díky bohu ji to ani jednou nezajímalo. Poličku asi stejně nedostanu, na ten kartáček a pyžamo… Kdyžtak si půjčím triko. Nemáš špatný oblečení. Vlastně mi obecně nevadí chodit bez oblečení, když nad tím tak přemýšlím, a problém s náhradním spodním prádlem by byl tímto uzavřen. Taky se tím uzavře problém s pětkama, v momentě, kdy já začnu chodit nahej, už toho moc neopravíš…," zamyslel se s úšklebkem, když ale viděl, jak na něj David kouká, zvážněl.

„Většinu svěřování považuju za pitomost, když už jsem tě ale poslouchal přes deset minut, mohl bych si to vybrat nazpátek. Asi bys měl vědět, že když se člověk tři roky nemusí nijak tvářit, docela si na to zvykne," odtušil, pohledem skenuje Davidovy modré studánky. „Pamatuju se, že jsem za ten půlrok v nemocnici ze začátku hodně křičel, kdykoli někdo přišel a něco se mnou dělal, i kdykoli tam nikdo nebyl. Když se člověk nemůže hnout, nezbývá mu nic moc jinýho než mluvit. Vybavuju si, že jsem se snažil přivolat alespoň někoho, a naopak odehnat doktory. Jednou jsem se tam dokonce zamkl a čekal, dokud nepřijde někdo, koho znám. Nebylo z toho haló jen proto, že matka s otcem orodovali u ředitele té nemocnice. Pak za mnou přestali jezdit úplně, na nějakou dobu. Myslím, že někdy tehdy jsem přestal cítit všechno to naprosto zbytečné kolem.

Chtěl bych tím říct dvě věci. Ta první je, že mi trvalo čtvrt roku naučit se bránit, aniž bych zvedl ruku. Když je člověk neustále sám – a tím nemyslím bez lidí, tím myslím sám, to se nevylučuje – naučí se spoustu věcí. Hrát. Primárně sám se sebou. Myslím, že mi to pomohlo udržet si zdravou hladinu šílenství. Ta druhá věc, co se snažím říct, je, že jsem se tři roky tvářil jako chodící mrtvola a celej můj život mi přijde jako jedna velká ironie, která kdyby nebyla alespoň komická, byla by stupidní. Mám naučených pár výrazů, bez kterých bych působil jako cosi, co se jednou za čas v nevhodnej moment rozesměje, ale takový ty upřímný výrazy, co ty chceš, ty neumím na povel. To důležitý – myslím, že ten Syd, co se upřímně usmívá a nedělá nic jinýho, než že mlčí a pomáhá, umřel kdesi pod skalama před pěti lety. Nebo to zabili doktoři, nebo matka, nebo Jitka, nechci to vědět. Jsou části mě, který se nelíbí nikomu, ale pomáhají mi přežít. Nemůžu se od nich separovat, zabilo by mě to. Ale nechci tě jimi odhánět. Jsi pitomec, můj pitomec."

Nepatrně naklonil hlavu na stranu, očekávaje, co z Davida vypadne. Myslel svá slova naprosto vážně, ačkoli v nich byla kapka ironie, které se nešlo zbavit. Nedokázal to jinak.

„To není pravda a ty to dobře víš," podotkl David, a když k němu Syd zvedl nechápavě zrak, pokračoval, „se mnou to umíš, myslím, že ses hodně změnil. Nevím, jestli za to může tvá přízeň ke mně, ale dokážeš to. Dokážeš mlčet, dokážeš se upřímně smát a dokážeš být empatický, jen si to neuvědomuješ, protože se to stává ve chvílích, kdy tě něčím šokuju. Uznávám, že je to většinou tehdy, když se rozmlátím. Ten Syd neumřel, kdyby ano, dnes by tu neležel na mém klíně. Řekl jsem ti přece, jakého Syda mám rád, kdyby neexistoval, neznal bych ho…"

Odmlčel se a podvědomě přejížděl prsty po jeho jizvě na čele. „Pochopil jsem už dávno, že to, co se ti stalo, se na tobě podepsalo a jizvy nezůstaly jen na těle, ale jsou schované i uvnitř. Vím, že máš dojem, že tam zůstanou navždy, že se jich už nikdy nezbavíš. Já si to nemyslím. Nemůžu tvrdit, že já budu ten, který je vyléčí, to bych si moc fandil… Jsem rád, že jsi mi to řekl. Že mi dovoluješ vstoupit za tvé hradby. Toho si možná cením víc, než kdybys dostal jedničku ze slohu," pousmál se a přitáhl si jej k polibku. Něžnému, laskavému. Takovému, který zpečetil jejich úmluvu.

„Tak, a teď si sedni naproti, protože jestli se mi budeš ještě chvíli vrtět na klíně, neudržím se, a to bych nerad. Nejdřív práce, potom zábava," ušklíbl se a jemně se vymanil z jeho objetí, aby došel pro učebnice a notebook, kde měl podklady pro další Sydovo vzdělávání.

Ještě než stihl nalistovat část, kde skončili, zazvonil Davidovi telefon. Představil se a chvíli poslouchal druhou stranu.

„Ale to je výborné, to se mi hodí. Klíče má sice sousedka, paní Stodůlková, ale já mám příští týden ještě volno, tak bych přijel osobně. Bude to lepší než domlouvání po mailech a telefonu… Skvělé, tak v pondělí okolo oběda bych tam mohl být. Děkuji a na brzkou shledanou."

Položil telefon a zadíval se na Syda. „Dneska toho musíme probrat víc než jindy a… já se omlouvám, ale se zbytkem učiva se budeš muset poprat už sám. Moc toho nezbývá… Musím odjet a přijedu až čtrnáctého. Ty poslední dny bych rád jen opakoval, abych zjistil, jestli jsi to všechno nezapomněl."

Jakmile David odložil telefon a utichla jeho poslední slova, Syd nepatrně naklonil hlavu na stranu, což dělával zcela podvědomě. Rozhodně neměl zapotřebí být roztomilý. Na jinou stranu, s jeho výškou a velikýma očima byla lehce nakloněná hlava všechno, jen ne znak drsného chladného chlapa, to by musel uznat i on.

„Odjíždíš někam? Děje se něco, pokazilo se něco dalšího u Věříka?" To bylo to první, na co si vzpomněl. Ne že by David vypadal, jako by se něco pokazilo, už si ale stihl všimnout, že se svým bratrem mluvil poměrně příjemným tónem, ať už se dělo cokoli, což bylo jedno z gest, které Syda nutily vnitřně se usmívat. Pravda, to taky nebyl znak přílišného tvrďáctví, ale přece jen, když o tom nevěděl, snad si to mohl dopřát. Potřeboval se v tomto ujistit. Rozhodně by si nepřiznal, že mu i na mladší a menší verzi Davida začínalo záležet, bohatě mu stačil jeden Richter na tři životy dopředu, byl to ale tak vstřícný člověk, že si nemohl pomoct.

„Ne, tam je nejspíš všechno v pořádku, přišel mi spokojený, líbil se mu ten klid tam… I mně se ta lokalita líbí, je bezpečná. Škoda jen, že je to pouze dočasné," zamyslel se, a když viděl pohled Syda, zarazil ho. „Je to dočasné, neoberu tě o možnost bydlet! Ani kvůli Věříkovi. On je velmi přizpůsobivý, dokáže se naučit trasy během pár dní… Ale k věci, myslím, že už jsem se ti zmínil, že máme ještě jednu chaloupku – starou dřevěnici na Moravě kousek od slovenských hranic. Původně jsem ji chtěl nechat opravit, abychom tam s Věříkem mohli jezdit jen tak na dovolenou. Teď bych ji chtěl prodat, aby měl Vavřinec peníze na koupi bytu, tedy aspoň nějakou část. Jenže abychom za ni vůbec dostali tolik, kolik bych si představoval, musí se opravit a dát trochu dohromady. Měl jsem domluvené řemeslníky na září, ale něco jim odpadlo, a tak mají čas už příští týden. Chtěl bych u toho být, když mám ještě volno, takže zítra odjíždím a vracím se příští neděli. V pondělí pak už zase musím do práce."

Ta slova postavila Syda před těžký úkol – tedy vymyslet, jak říct „chtěl bych jet taky", aby to neznělo jako chtěl bych jet taky. Přece jen, to by nebylo dostatečně sofistikované a inteligentní. On byl logický a rozhodně ne stupidní. Nemohl znít, jakože s Davidem toužil zůstat o samotě další týden nehledě na měsíc, který už spolu strávili, přestože to byla nevyvratitelná pravda.

Faktem zůstávalo, že jet chtěl. Byla to první emoce, co k němu došla, byť ještě nepodložená dostatečně pádnými argumenty. Nejspíš si chtěl zkontrolovat, že mu Davida někdo neodloudí. Proč? To taky nebyla bezpečná půda, on rozhodně nebyl nijak majetnický. Rozhodně o svém pitomci nepřemýšlel jako o svém pitomci. Možná Davida nechtěl samotného pouštět někam, kde neměl tušení, jestli si nějak neublíží, nebylo to tak dlouho, co prodělal otřes mozku. Chtěl mít jistotu, že bude v bezpečí. Měl o něj strach.

To by taky nebylo vhodné říct. Aby mohl člověk správně pochopit Sydovo podvědomí, musel hodně prosívat informace, které chtěl sdělit. Hodně a hodně. Máloco bylo skutečně bezpečné.

Nakonec skončil u své klasiky – tedy, teď byl s Davidem, a byl s ním pouze dočasně, než ho přestane bavit. A pak se hodlal ponořit do víru sexu s někým jiným. Onen čas, který jim zbýval, tedy hodlal skutečně strávit s Davidem, ne celibátem a čekáním, až se mu odkudsi vrátí. To dávalo plný smysl. Mělo to snad jen jedinou chybičku. Nedovedl si představit zapadnout do postele s jakousi další slečnou a najet zpět na režim, který znal z minulosti. Ovšem, to on nevěděl. Ta myšlenka mu nebyla podsunuta, aby nad ní přemýšlel, jen aby se na jejím základě dokopal k rozhodnutí. To zabralo.

„Nepotřebuješ pomoc?" nadhodil. Bylo to daleko lepší než přímo přiznat, že se mu s Davidem chtělo. Znělo to, jako by se pro něj hodlal obětovat. Rád tak působil, dávalo mu to vcelku dobrý pocit. Každý rád slyší a vnímá, že je nápomocný a potřebný. „Taky by ses tam beze mě hrozně nudil, předpokládám. Strašně by se ti stýskalo. Nemohl bys spát, na horách je zima, budeš potřebovat zahřát," zalesklo se mu v očích. „Od patnácti jezdím uklízet do toho bytu, co bude mít Věřík. Mám jistou praxi, v tomhle i v zahřívání."

David tušil, že tohle přijde, ale nemyslel si, že je to dobrý nápad. Kdyby byla chaloupka opravená a jeli tam jen na dovolenou, nerozhodoval by se a sám by to Sydovi nabídl. Přece jen tam byli v bezpečí a možnost, že by v té zapadlé dědině potkali někoho známého, byla asi tak pravděpodobná, jako by se chystali někoho potkat na severním pólu. Ale čekalo ho hodně práce a… byly tam skály. Ty nešly zamlčet a schovat. Čertovy skály byly nepřehlédnutelné od cesty, kterou se do Lidečka přijíždí, a nechtěl Syda vystavovat bolestným vzpomínkám. A o skalním městě na Pulčíně mu nepochybně řeknou ukecaní a dobrosrdeční místní.

„Syde, já nevím," zaúpěl a vložil si hlavu do dlaní, „jedu tam pracovat, ne se bavit. Nebudu mít na tebe čas a ty se tam budeš nudit. Kromě toho to tam bude jak na staveništi. Žádný komfort. Musím udělat novou elektřinu, vodu i odpady. Život ve středověku byl schůdnější. Sprcha u studny, jeden dva dny bez světla, nenabiješ si ani mobil, a záchod je tam zatím suchý, venku – kadibudka… Spousta pavouků a komárů. Byl bych raději, kdybys zůstal doma. Je to konec světa, nebude se ti tam líbit…"

V odpověď Syd zprvu pouze pokrčil rameny. Myslel si David, že to u nich doma bylo o moc lepší? Nudil se všude, ačkoli by to takhle nikdy neřekl, a daleko radši by poslouchal sbíječku než ječák svojí matky. V tom měl celkem jasno.

„Mně se nelíbí na spoustě míst. Myslím, že to přežiju, mobil stejně nepotřebuju, vzhledem k tomu, že nejsem ochoten napsat byť sebekratší zprávu, jsem tak nějak ušetřenej všech výmyslů moderní společnosti. Sociální sítě mě nebaví, protože se nechci socializovat, a zavolání Johaně odložím. Zvládl jsem bejt sám dlouho, tejden je v pohodě. A mohl by se ti hodit někdo navíc, na úklid, zahradu… Taky kdybys potřeboval přeměřit a vypočítat, kolik dřeva bude potřeba na obložení něčeho, nebo kolik plechovek barvy na natření plotu," zalesklo se mu v očích.

David se pousmál a zakroutil hlavou.

„Ty jsi neuvěřitelný! Tvrdohlavý! Asi nemá cenu tě dál přemlouvat, ty si stejně budeš stát za svým. Dobře tedy, pojeď se mnou, ale jestli mi hned druhý den budeš kňučet, že tě to tam nebaví, tak tě pošlu zavile výt se šakaly, a klidně tě jimi nechám sežrat, rozumíš?!"

Postavil se a přísně se na něj zadíval. Nebyl z toho nadšený, ale stejně by to dopadlo tak, že by Syd zítra ráno stepoval s batůžkem u auta a zase by se jenom pohádali. Zbytečně. A na Moravě budou v bezpečí. Mnohem víc než v Praze.

„Vyzvednu tě zítra ráno okolo osmé před tvým barákem. A teď běž domů, aby ses stihl sbalit, doufám, že ti tvá matka už vyprala. Nezapomeň si zabalit pohorky nebo nějaké pevné boty…"

„A svůj večerní sex zase nedostanu? No nic, no, přežiju to, ale dlužíš mi ho, za dnešek i včerejšek. Ačkoli těžko říct, jak dlouho potrvá, než ti to plně prominu. Ležet na klíně ti nemůžu, aby ses udržel, a slibovaná zábava se zase odkládá na neurčito," brblal, zatímco vstával a zvedal ze země svůj batoh. „Budeš se muset hodně snažit. Ty jsi, drahý Romeo, perfektní romantický hrdina, což já dvakrát neocením. Alespoň pořádnou pusu nedostanu? To před chvílí nebylo pořádný, ani to ráno mi to nevynahradilo. Dlužíš mi ranní pusu," dožadoval se, natahuje k Davidovi ruce, což vzhledem k jeho výšce působilo krapet zvláštně, jako když se ještě ležící dítě natahuje pro láhev s mlékem. Na jinou stranu, on to nevěděl, mohlo mu to tedy být prominuto. Nepatrně mu jiskřilo v očích.

„Syde, ty jsi neskutečný sexuální loudil. Vynahradím ti to na chaloupce, slibuji, a teď už běž a hlavně doma řekni, že budeš týden pryč, ať profesorka nešílí. Přece jen jsi její jediné dítě, tak na tobě asi nezdravě lpí. A nezapomeň spacák, netuším, jestli tam zbyly nějaké peřiny… Jo a počítej s tím, že si najdu chvíli, abych do tebe nasoukal zbytek učiva, tak kdyby sis to náhodou rozmyslel s tím, že se nechceš dalším učením trápit pod mým dohledem, tak mi zavolej, ať se pro tebe ráno nestavuju," ušklíbl se David. Nepočítal sice s tím, že by ho tato pohrůžka odradila, ale rýpnout si mohl. Kromě toho ten týden by jim opravdu chyběl a dvě hodinky denně si na jeho vzdělání snad dokáže najít.

Ne že by černovlásek sám raději nevěnoval čas zabitý učením do aktivit, které David slíbil vynahradit.

„Vidíš, kdybych tu měl volnou poličku, už bych tu měl věci a nemusel bych teď domů, ty bys mohl začít splácet už dnes a nebyl bys nucen odkládat své sliby na později. Jo a taky, jak tak přemýšlím nad tvými dluhy, možná by se nějaké smazaly, kdybys mi vrátil tu ranní fotku, tedy poslal nějakou podobnou," zajiskřilo mu v očích zamyšleně. „Ačkoli, s tvými zásadami pochybuju. Měl bych jít," zauvažoval, když si všiml změny výrazu v Davidově tváři.

Pravda byla, že se na něm slovní spojení „jediné dítě jeho matky" nepodepisovalo zrovna nejlíp. Možná si tvrdil, že jej ani nezavnímal, celý jeho postoj ale neznatelně ochladl a jeho slova vypovídala o snaze zaměřit Davidovu pozornost na něco jiného. Bylo to přirozené, pro něj.

Nechtěl na Valentýna myslet. Nechtěl se utvrzovat v názoru, že už se k nim nikdy nevrátí. Bránil se. Trochu. Na jinou stranu, hádat se nechtěl, a tak si Davida stáhl na svou úroveň, objal jej jednou rukou kolem krku, druhou mu položil na tvář a políbil ho, patrně aby mu rozmluvil jakákoli další slova a spravil si u něj reputaci. Nezapomněl mu rty přejet po jizvě na čele.

Měl ho rád. Nevěděl to, nemohlo se to tedy odrážet v jeho slovech. Ale gesta tomu přizpůsoboval naprosto automaticky.

„Měj se," vydechl mu do rtů, pustil jej a zmizel mu z dosahu.

Sotva se za Sydem zavřely dveře, David se unaveně sesunul do křesla. Byl to náročný rozhovor a sebral mu spoustu sil, ačkoliv byl svým způsobem rád, že se mezi nimi trochu pročistil vzduch. Mělo to ale i své stinné stránky.

„Tak, to by bylo. Právě sis podepsal nad sebou ortel, ty blázne!" zamumlal si pro sebe, ale usmíval se. Svým způsobem to bylo úlevné. Všechno tohle handrkování a bránění se Sydovým slovním útokům provokovalo k dalším a dalším, které Davida nesmírně vyčerpávaly. Nemělo by to konce. Kromě toho, v koutku duše se jej vlastně vzdát nechtěl, a když budou opatrní, nemuselo by se nic stát. Johaně věřil a nikdo další se to dovědět nemusí. David to nikomu neřekne a Syd se taky chlubit nebude.

Začínal se na společnou cestu na Moravu dokonce i těšit. Budou tam spolu, neomezováni žádnýma zvědavýma očima. Tedy, ony tam budou, ale budou mu ukradené, nijak mu ublížit nemohou. Možná by mu přece jen měl říct, že jedou do kraje skal, aby nebyl nepříjemně překvapený, ale to může klidně až zítra v autě.

Vytáhl ze sušičky prádlo, které v ní včera zapomněl, a znovu si ho naskládal do tašky. Něco málo snědl, osprchoval se a ospale padl do postele. Měl by jít brzy spát, zítra ho čeká dlouhá cesta přes celou republiku. Bylo však přece jen ještě hodně brzy, a tak sáhl po rozečtené knize.

Místo záložky ho však čekalo překvapení od Syda. Ospale se zadíval na kostrbatě popsaný papír jakéhosi příšerného matematického příkladu.

„Já toho kluka fakt jednou zastřelím! Za tohle zaplatí, provokatér," mumlal si pro sebe. To mládě moc dobře vědělo, jaký má David vztah k matematice – tedy jen o trochu lepší než samotný Syd k jazyku českému.

Odložil papír na noční stolek a začetl se do knihy. Když se po hodině zvedl, aby si skočil na malou a pro skleničku vody, zrak mu opět padl na dáreček od Syda.

Chvíli na něj zíral, aby se ujistil, že opravdu neví, která bije, a pak si na klíně otevřel notebook a vyhledal si, jak se tahle zapeklitá změť čísel, zlomků a odmocnin vlastně počítá. Vyzkoušel nějaké postupy, ale brzy zjistil, že je v koncích. Až po zhlédnutí jednoho videa na YouTube byl doma.

Ještě jednou si zkontroloval výsledek, aby ze sebe neudělal hlupáka, a už se těšil, jak tímto zavře Sydánkovi zítra ústa. David věděl, že vypočítanými příklady mu dá pocit výhry, co však ubohý student netušil, bylo, že si touto malou provokací vysloužil diktát, kterým ho o prázdninách nechtěl trápit. Jeho vyčerpávaly jen prosté doplňovačky. Když se snažil David, ač nemusel, bude se muset činit i Syd, kterému to jen prospěje.