Propadák – 35. kapitola

Dalšího rána jej pak probudil až budík – první z těch, které měl David nastavené. Posadil se a zadíval se na telefon, ze kterého se ten hrozný zvuk ozýval. Skřehotání ptáků? Bože, zvuk, který nedávno vybral sám jako malé poprázdninové překvapení, byl daleko lepší, tohle se mu zdálo naprosto neefektivní – už proto, že David dál ležel jako zabitý. Natáhl se, aby telefon sebral ze stolku, a částí, ze které zvuk vycházel, mu začal kroužit kolem hlavy. Viděl, jak se David zamračil, a sám se tiše rozesmál. Volnou rukou do něj začal šťouchat.

„No tak, vstáváme! Máš teda ještě nějakej čas, pokud jsem správně pochopil tvůj nefunkční systém, ale i ten první budík by tě měl aspoň nějak probudit, nemyslíš? Takže bych se rád ujistil, že se to stalo a já ti můžu odejít. Stejně nevypadáš, že bys teď byl schopen sexu, takže si zajdu do koupelny, než to tam na hodinu obsadíš ty. Pusu," zažádal a slíbnul jeho spodní ret. Pak budík ztišil, alespoň ten aktuální, a vysoukal se z postele, vstříc ranní hygieně.

Druhý budík začal Davidovi zvonit jen chvíli po tom, co koupelnu opustil. Představa vrátit se za ním a ještě trochu jej potrápit se sice zdála nanejvýš lákavá, tušil ale, že aby byl blonďák schopen přijímat prakticky jakékoli informace, potřeboval kafe a jídlo. Proto se přemístil do kuchyně, kde dal vařit ten Davidův blivajz a vytáhl vajíčka. Chvíli pak sice bojoval, protože pánve se, opět, nacházely v polici, na kterou nedosáhl, aniž by si přitáhl židli, netrvalo ale dlouho a bytem voněla příjemná vůně omelety provázející. Máslem k nim namazal chleba a nachystal vše na stůl.

Nikdy moc netušil, jestli „interaguj se mnou, až se napiju kafe", které David často opakoval, znamenalo, až se ho rty dotknu, nebo až ho vypiju a strávím, ale první varianta nevyžadovala čekání. Proto si už v momentě, kdy si David prvně loknul, sedl na židli vedle něj, jednu jeho paži si přehazuje kolem ramen, a sám se k němu schoulil, aby se krapet pomazlil. Tak by to tedy nenazval, samozřejmě.

Nějakou dobu po tom, co dojedl, si pak stoupl za něj, objímaje jej kolem krku.

„Davide? Když mám dneska ten reparát, budu mít nějaký speciální zacházení? Myslím, že bych měl mít. Třeba palačinku k večeři. Dal bych si palačinku. Uděláš mi ji? Miluju palačinky. Ale v prvé řadě mám dojem, že jestli si nezašukám, asi umřu na abstinenční příznaky. Tolik češtiny v jednom dni a žádná úleva, to bys mi přece neudělal. Jasně, včera něco bylo, ale už jsem to skoro zapomněl, jak je to dávno. Pamatuju si jenom svoje hodnocení, a to by potřebovalo vylepšit, aspoň na tvůj dvouhvězdičkovej standard. Pořád bys sliboval a sliboval, všechno bys dělal celou noc a celej den a se vším všudy, se značkama, všechno se ti hrozně líbí a hrozně tě vzrušuje, ale pak neuděláš nic. Jsi sexuální teoretik, víš o tom? Ale jestli je to proto, že se bojíš, že bys to nezvládl, bát se nemusíš, já to přežiju. Přinejhorším ti ten orgasmus budu předstírat, ty budeš díky mně v takovým ráji, že to ani nepoznáš, protože já jsem naprosto hvězdnej milenec," zašklebil se a objal ho pevněji. Prsty mu kroužil po klíční kosti. „Mohl bys začít pořádnou pusou a pak se volně přemístit zpátky do postele, alespoň na rychlovku jako minule…"

David jen trpně seděl a upíjel svou malou silnou kávu. Za celý monolog se ani nepohnul, natož aby se obtěžoval odpovědět. Dávno věděl, že tu záplavu informací, kterou ho zahltil každé ráno, kdy s ním vstával, nemělo smysl nějak zpracovávat. Jakmile však zmlkl a upřel na něj ty nevinné oči, trochu přece jen zjihl a s mírně pozdviženým obočím podotkl: „Předstírat orgasmus? Sexuální teoretik? Abych se jím opravdu nestal, když tě vlastně nevzrušuju…"

Zkřivil rty do záludného úsměvu hned poté, co zjistil z letmého pohledu na kuchyňské hodiny, že má ještě trochu času. Přimhouřil oči a rychlým pohybem si jej stáhl do náručí. „Jsi provokatér a neuvěřitelný, neukojitelný loudil, ale v jednom máš pravdu, dnes si zasloužíš VIP zacházení," mumlal, neopouštěl oční kontakt, a přitom jej palcem hladil po bradě. Jemná kůže, která byla prosta vousů, ho vzrušovala, drobné tělo k němu přivinuté mu dělalo nepořádek v trenkách. Nemínil se ale omezovat nějakou pětiminutovkou v posteli, to neměl zapotřebí. Když však viděl vzrušení na Sydově tváři, polotvrdé mužství, jež ukazovalo, že zanedlouho bude dokonale připraven, a cítil, jak se jeho dech začíná zadrhávat, usoudil, že v takovémto stavu jej nemůže opustit. Dnes ho potřeboval v dokonalé pohodě, a pokud mu k ní mohl pomoci takovou maličkostí, jako bylo dokonalé vyhulení jeho rozkošného klacku, neváhal. Nemínil zahodit své téměř dvouměsíční snažení ho dovzdělat jen tím, že by Syd přišel na reparát frustrovaný s plnými koulemi.

„Vysvleč si ty trencle!" poručil, a když uviděl vítězoslavný úsměv, dodal: „A teď mi ukaž, jak ten orgasmus předstíráš!" Dál neotálel a s mlasknutím se začal věnovat mužství, které stihlo za tu chvíli ztvrdnout na kámen.

Syd protočil oči slastí, která se mu takřka okamžitě rozlila tělem, a chytil se ostrůvku za sebou, aby se mu nepodlomily nohy. Neměly k tomu daleko, krev se mu začala vařit a kůže po celém těle příjemně nepříjemně pálila. Chvíli se mu hlavou honila pro něj naprosto přirozená touha se ještě chvíli dohadovat, protože ho podobné slovní hry bavily a rád by vrátil figurky na Davidovu stranu hrací desky, všechno odhodlání ale odteklo spolu s prvními kapkami preejakulátu.

Zaklonil hlavu. Bože, proč mu to David dělal vždycky, když zrovna stál? Pitomec, pitomec, pitomec… Nemohl ho položit, posadit, cokoli by bylo lepší. Nechtěl se mu zhroutit do náruče, nemohl, celý zážitek by tím ukončil, ta touha se ale zdála tak neodbytná. Hlavou mu stále a znova proplouvaly všechny přezdívky, které už Davidovi stihl dát, a mlhavě si uvědomoval, jak je dobře, že přestože ho David vlastně nevzrušoval, uvolil se mu dopřát tu poctu držet v ústech jeho ptáka. Jeho velkorysost se mu vracela.

Neměl rád velkorysost, byla stupidní. Ale ten moment byl dokonalý, a pokud to neprozrazovaly rudé tváře a křečovité držení ostrůvku za ním, tiché mumlání Davidova jména na to odkazovalo naprosto jasně. A netrvalo dlouho a jeho ta šílená horská dráha pocitů dovedla až ke slastnému konci, dlouhému, kdy se mu z hlavy vykouřil stres, všechny myšlenky a mozek, což by tedy nepřiznal. Dovolil nohám podlomit se a složil se do náruče svého milence, kterému ovinul ruce kolem krku a tváří se o něj otřel. Pak ho na jemnou kůži začal líbat. Osobní, intimní děkuji, miluji tě tak bylo předáno. Škoda, že to David nepochopil.

Políbil jej i do koutku úst a na tvář, než si o něj opět opřel hlavu a zavřel oči.

„Já ti snad i vrátím tu půlhvězdu, cos ztratil včera večer…," zapřemýšlel, když se trochu vydýchal a pootevřel jedno oko, se svým typickým úsměvem si Davida prohlížeje. „Nebo jen čtvrt? Zase bych si tě neměl úplně rozmazlovat, ale tak, pro jednou. Ale nemysli si, takový dvě hvězdy jsou velká pocta. Budeš se muset hodně snažit, aby sis je udržel," prohlásil zcela vážně, v očích mu ale tančily jiskry. „Kdy zase dostanu nějakou značku? Vždyť stejně nebudou vidět, když si vezmu šátek. A mně šátky náhodou slušej, ještě jsi mě teda v žádným neviděl, ale až uvidíš, budeš zírat. Mně teda samozřejmě sluší všechno a ty zíráš vždycky, protože miluješ moje tělo v kterýmkoli oblečení, který si na sebe vezmu, ale tohle se ti bude líbit k zbláznění. Každopádně bych bral ty značky. Navíc se ani zakrývat nemusej, krom Johany se nenajde jedinej člověk, kterej by si snad myslel, že jsou od tebe," zkoušel.

David opět jen kroutil hlavou, protáčel očima a obočí mu lítala nahoru a dolů. Jeho vlastní smolař mezi nohama definitivně sklapl. Ať si David namlouval cokoliv, tyhle Sydovy monology ho stále totálně dostávaly. Jak někdo, kdo celý školní rok seděl v lavici tiše jak pěnička a pospával, mohl být tak ukecaný? Nechápal to.

„Víš co, ty hvězdo? Pokud už ses pořádně vydýchal z toho předstíraného orgasmu, kterého jsem měl ještě před chvílí plná ústa, prosil bych, aby ses oblékl a švihal domů se převléct," nadhodil a zadíval se upřeně na jeho krk. Poklekl na jedno koleno, stejně jako před chvílí, když ho zbavoval sexuálního stresu, a nadzvedl mu dvěma prsty bradu. „Je to žluté! Ale vidět už to nejde. Šátek nech na jindy, Ferdu mravence můžeš dělat celou zimu. Pochop, že ve třiceti stupních, které dneska mají být, by to vypadalo divně. Ještě by ti profesorka Zlámalová mohla závidět, že ty sex máš, zatímco ona už je statečných čtyřicet let stará panna," zašklebil se a pokrčil rameny, když viděl, jak se Syd začal culit. Věděl, že neprozradil nic nového. O jeho kolegyni to věděli všichni, i studenstvo.

Mrknul na hodiny a zjistil, že opět nestíhá. Že chodil do práce na poslední chvíli, to už byla snad tradice, kterou ale dneska mínil porušit. Kvůli jeho reparátu chtěl být v práci dřív.

„Syde, já už vypadnu. Ty se v klidu uprav, klíče máš, tak tu s tebou nemusím zůstávat, ale prosím a žádám tě, přijď slušně oblečený a hlavně včas. Máš to na deset, ale doraz aspoň o půl hodiny dřív," prosil ho a uvědomil si, že je snad nervóznější než sám Syd, na kterém neklid nebyl vůbec vidět. David dokonce předpokládal, že ani žádný necítil.

„Jasně. Dostanu pusu na rozloučenou? A jednu pro štěstí," dožadoval se a raději si k sobě Davida stáhl a sám jej políbil. Nebyl si jist, jestli by se mu blonďák nesnažil vykroutit. Občas to byl pitomec, ten den to ale nechtěl řešit. Musel se obléct, musel dorazit do školy a musel si vychutnat vítězné lékorky, hodiny trápení Davida nad matematikou, kterou mu slíbil, a sex. A začít hodlal setkáním s Johankou.

Na ten den byli domluvení snad už od začátku prázdnin, byť tehdy ještě netušili, kdy přesně reparát proběhne. Věděl, že si na něj jeho přítelkyně čas rezervuje, i kdyby padaly trakaře. Dovedla být velmi přesvědčivá, neoblomná a krapet tvrdohlavá, když na tom hodně záleželo, a zrovna ta situace do téhle kategorie opravdu spadala. A až když byl sám a myšlenky se mu stočily jejím směrem, uvědomil si i on, obyčejně vcelku klidný člověk, že tu zkoušku zvládnout potřebuje. Kvůli ní.

Na Davidovi v tomhle nezáleželo. Jistě, byl pro Syda opravdu podstatný, a kdyby to černovlásek neudělal, asi by to blonďáka mrzelo, oni dva by se ale setkávat nepřestali. David by ho dál učil, měl by možnost mu všechny ty hrůzy vykládat ještě jednou a pomaleji, a nakonec by byl možná i rád, že si Syd všechno upevní. Ji by ale ztratil – ne úplně, měli mezi sebou pouta opravdu pevná, která by nemohlo zpřetrhat něco tak hloupého, přišel by ale o tiché povídání v průběhu zeměpisu, polehávání po sobě, když se mu chtělo spát, a hlavně tichou podporu, kterou v ní měl za každé situace, protože mu za každé situace rozuměla. A to stejné byl on pro ni. Nechtěl, aby zůstala sama.

Od začátku to dělal pro ni, přestože by to nikdy nepřiznal ani sám sobě, natož jí. To byl důvod, proč se začal snažit. A taky důvod, proč to chtěl dokončit. Nebál se, to neměl v povaze – jako vždy si byl stoprocentně jist svými schopnostmi a tím, že to nějak dopadne, pravděpodobně v jeho prospěch. Ale když se probíral taškou, aby našel vhodné oblečení, a vnímal tiché tikání nástěnných hodin, úplně příjemné to taky nebylo. Možná. Možná se mu to jen zdálo a brzy to zase spláchla jeho chladná sebejistota.

Konec přemýšlení, musel se obléct. To už pro Davida dělal.

S úšklebkem vyhrabal tmavě fialovou košili a černé džíny, podobné takovým, jaké nosil David. V kravatě nebo motýlku byl jeho profesor snad jednou za poslední školní rok, co tak věděl, a to ještě nebylo jisté, jestli to vážně byl on, tvrdili to totiž Johanini přátelé z prváku den po maturitním plese, a přestože vykládali dost přesvědčivě, v dobu, kdy ho zahlédli, už byli oba slušně nalití. Proto ani Syd nic takového nevybíral a nechal vrchní knoflíček rozepnutý, tak, jak to vídal i u blonďáka. Dokonce v tašce vyštrachal podobný pásek.

Přišla zajímavější část – vlasy. Nechtěl si na ně patlat všechny fujtajbly, které užíval jeho milenec, pro začátek je tedy rozčesal a krapet křivou pěšinku upravil na pedantsky přesnou. Pak, ač ne zrovna ochotně, vytáhl gel. Věděl, že ho nepotřeboval, vlasy mu držely samy, ať je upravil jakkoli, pro docílení kýženého výsledku je ale několikrát pečlivě projel mastnými prsty a znovu učesal.

Zašklebil se na sebe. Ještě brýle by to chtělo, ty ale ke vší smůle neměl, protože je nepotřeboval. Možná nějaké s obyčejným sklem místo optického by připadaly v úvahu, jenže takové hlouposti on nikdy neměl zapotřebí nosit.

Zadíval se na sebe do zrcadla. Musel se vžít do situace blbečka, který má rád češtinu. A když se podíval do vlastních očí, věděl, že se mu to podařilo dokonale.

Košile mu opravdu slušela, obepínala jeho tělo a vypovídala o kvalitách, které trička nikdy neukazovala tak, jak měla. Tmavá barva navíc skvěle seděla k jeho vlasům a opálené pleti i hezky hrála se světlounkýma modrýma očima.

Byt nakonec opustil s předstihem, vyrážeje naproti Johance, kterou měl původně potkat až na půli cesty. A když ta ho viděla, začala se tiše smát. On se na ni zářivě usmál a ona mu položila ruku na rameno, úšklebek přeměňujíc v příjemný, povzbudivý úsměv. Věřila mu a doufala, že tu zkoušku zvládne. Existoval ale pouze jediný způsob, jak zjistit, jestli se nemýlila. Vyrazili ke škole.

***

„Jsi nějaký bledý, frajere!" podotkl Robert, když David s dalším hrnkem kafe konečně vstoupil do jejich společného kabinetu.

„Moc na mě nemluv…," odfrkl mu a sesunul se zdrchaně na židli, jako by právě uběhl maraton. Byl nervózní, ač netušil proč. Pokud to jeho student nezvládne, Davidova chyba to nebude, neměl by se tím trápit. Jenže z nějakého důvodu obavy měl a cítil se, jako by tu zkoušku měl dělat on. Povzdychl si.

„Tak co se stalo? Nedal ti ten tvůj studentík?" rýpal Robert dál.

„Drž… buď ticho, prosím," propálil ho pohledem a vytáhl ze své kožené brašny štos papírů. Všiml si, jak se na něj Robert tázavě zadíval, ale dál jej neprovokoval. Znal ho natolik, aby věděl, že by to neskončilo dobře. Přece jen si ho musel spíš předcházet, pokud ho chtěl dostat zpět.

Před desátou se tříčlenná porota sešla v malé zasedací místnosti. David se se všemi pozdravil a tiše, se zamračeným výrazem, civěl na protější zeď. Jaké bylo jeho překvapení, když do místnosti vešel načesaný, naprosto dokonale upravený černovlásek. David zamrkal překvapením, ale rychle se uklidnil a jemně se pousmál tak, aby to viděl jen jeho student, který v rychlosti pohledem sjel všechny své nynější trapitele. Nakonec zakotvil v modrých očích svého třídního. Trojice vstala, aby si s ním podala ruce, a minuty pravdy mohly začít. A když se na ně Syd zadíval se sebevědomých úsměvem, David věděl, že to zvládne. Znalosti měl, ne dokonalé, ale na to, aby zkoušku udělal, nepochybně dostačující.

Když po necelé hodině Syda propustili a zavřely se za ním dveře, profesor Bouček se zadíval na kolegu po své levici.

„Davide, netušíš, kdo toho kluka připravoval? Tomu by patřil metál a svatozář nad hlavou! U pár reparátů jsem za svoje učební období byl, ale tohle mi přišlo jako zázrak. I v té gramatice už to nevypadá tak hrůzně. Toho, kdo ho doučoval, bychom potřebovali ve škole."

David se uvolněně usmál. Poslední kapka nervozity z něj opadla a on se vnitřně zatetelil blahem. Ne proto, co o něm starý zkušený profesor řekl, ale protože věděl, že to Syd opravdu zvládl. A nejen zvládl, byl velmi dobrý.

„Vím, kdo ho učil, vyřídím mu to. Bohužel na naši školu jít učit nemůže," pokrčil rameny a vzal do rukou test, opravený starým profesorem. Docílil dvaačtyřiceti procent a ústní zkoušku odhrkal jako zkušený maturant. Za tu by mu dal jedničku.

Komise se dlouho domlouvat nemusela. Všichni viděli, že Syd udělal neuvěřitelný pokrok a postoupit do dalšího ročníku si rozhodně zasloužil.

Když si jej zavolali, David viděl, že teprve teď na něj ta nervozita padla. Pro dvojici očí, jež ho tak moc neznaly, působil stejně jako jindy, ale David viděl jemné detaily, které ho utvrdily, že má přece jen obavy z výsledku. Proto se na něj zářivě usmál, přešel k němu a podával mu ruku.

„Vítám vás ve třetím ročníku, složil jste reparát úspěšně. Pevně doufám, že ve své snaze nepolevíte, abychom se tu nemuseli potkat příští rok," nenápadně se na něj zašklebil. Věděl, že jeho grimasy vidí pouze Syd, který úlevně vydechl.

Slovní spojení spadl mu kámen ze srdce by rozhodně nevystihovalo, jak přesně se cítil. Ani spoustu kamenů, balvanů, celé Doverské útesy by se mohly zřítit a nevystihovaly by ten moment. Spíš to šlo přirovnat k explozi – k tomu fascinujícímu pocitu, kdy se celý svět roztrhne do všech světových stran a vytvoří nádhernou podívanou, zatímco tělem člověku putuje vzrušení, síla, tendence začít skákat. Jen tak, na místě. Hýbat se, opakovat stále dokola jednu a tu samou frázi. A tím silnější tyhle pocity jsou, když nejsou vyslyšeny.

On byl velmi sofistikovaný a velmi inteligentní. Rozhodně něco takového neměl zapotřebí. Ale sakra, ta explozivní ohňostrojová smršť vyjadřující úplně prosté štěstí, ta zamlčet nešla.

I profesor Bouček k němu natáhl ruku, na rtech spokojený úsměv.

„Jak už řekl kolega, hlavně vytrvat," opakoval, protože to sám považoval za důležité, a Syd se na něj zazubil svým naprosto typickým úsměvem.

„Vás bych přece nezklamal, pane profesore," odtušil, v hlase jasně zřetelnou ironii. Dědek jeden zparchantělý! Ještě rady by mu mohl udělovat. Ano, i tyhle myšlenky byly způsobeny štěstím, které všechno zveličovalo. Bylo to jako snaha od všeho se oprostit a vzlétnout. Syd mu protentokrát byl ochoten odpustit. A jak se zdálo, i Bouček se rozhodl odpustit Sydovi jeho drzou poznámku a uklidil se zpět ke stolu. To, co poslední hodinu sledoval, byl zázrak. Mohl toho kluka chvíli nechat užívat si to. Dokud nezašlapával vlastní mateřštinu, mohl si dělat, co uznal za vhodné.

V tu dobu už měl i David sbalené věci a oba tak místnost opustili, zatímco zbylí dva muži se ponořili do jakési diskuze. Už ho nezajímala, zavřel za sebou dveře a spěšně se rozhlédl po chodbě. Nikde nikdo. Teprve tehdy si všechno to nadšení našlo cestu až k jinak stále stejně studené masce a on Davida chytil za límeček košile a stáhl na svou úroveň, aby ho rychle políbil. Pak ho zase pustil. Tak rychle, že nestihl zavnímat změnu v jeho výrazu.

Dokázal to.

Doma, naznačil rty, což mluvilo za vše. David musel vědět, jaké pokračování té pusy má doma v plánu, a on se nyní otočil a spěšně školu opustil, dřív než se blonďák stačil vzpamatovat. Opět tak klidný a nedotknutelný, smutkem ani štěstím. Jen jedna osoba na něm mohla poznat, jak všechno dopadlo.

Až tehdy si naprosto podvědomě a zcela okrajově uvědomil, co dokázal. Po pěti letech to bylo poprvé, kdy se jazyku skutečně postavil a kdy se skutečně snažil.

A vyhrál.

Mezitím se David vzpamatovával z útoku na chodbě. Kolikrát mu říkal, že ve škole, ač je v tomto období ještě téměř prázdná a bez studentů, se k sobě nebudu chovat intimně?! Nejméně desetkrát. Syd mu to pokaždé odkýval a evidentně si myslel svoje. Jako vždycky. To ho ten kluk nebude nikdy poslouchat?

Vydechl, ještě jednou se podíval na prázdné schody, po kterých od něj Syd utekl, a zamířil směrem ke svému kabinetu.

„Předpokládám, že to dopadlo dobře…," konstatoval Robert.

„Podle čeho tak soudíš?" zamračil se na něj David. Z jeho obličeje nemohl vyčíst vůbec nic. Ba právě naopak, cítil se zrazený, že Syd nerespektuje jeho žádosti. Proto vstoupil do místnosti rozladěný a zamračený.

„Nu… kdyby se to nepodařilo, rozhodně by k tobě nebyl tvůj mladý nízký student tak přítulný. Spíš by s tebou doma nepromluvil ani slovo a měl bys nejmíň týdenní půst," pokrčil rameny a bez zájmu se opět sklonil k lejstrům před sebou.

„Nevím, o čem to mluvíš!" zaskřípal zuby David, opřel se rukama o stůl a přivřenýma očima studoval Robertův klidný výraz.

Ten pozvedl oči a povzdechl si.

„Pořád stejný, že? Bráníš se, chráníš se, ale on ti do toho hází vidle, stejně jako všichni tví přátelé. V tomto případě ale s tebou souhlasím. Ve škole by si toto neměl dovolovat a ohrožovat tvou pozici, přesto… Jak dlouho sis myslel, že ho přede mnou zatajíš? Z jeho očí sršelo, jak moc tě žere."

David zjihl. Měl pravdu, nemělo cenu něco před Robertem tajit, dřív nebo později by na to stejně přišel. Věřil mu však, že ho nepodrazí. Koneckonců, co by z toho měl, kdyby Davidovi podkopl nohy? Moc dobře si dokázal spočítat, že by mu David takovýto podraz nikdy neodpustil.

„Dobře, je to on. Jsi šmírák, víš to?" rezignoval. Na ta slova se dal Robert do hurónského smíchu.

„S tebou je mnohem větší sranda než dřív. Ty jsi sbalil kluka, kterého jsi nechal propadnout! To je neuvěřitelné! Tobě chybí v životě asi adrenalin, ne?" chechtal se dál.

„Drž hubu," zasyčel David. „Nesbalil jsem ho já, sbalil on mě, hučel do mě a sofistikovaně sváděl tak dlouho, až jsem to nevydržel… a nesměj se mi! Víš, jaký to byl nátlak?" usadil ho David a propaloval jeho pobavenou tvář.

„Tedy… naopak, je to ještě lepší. Co je to proboha za kluka? On se musí vyžívat v nějakém zvláštním masochistickém bahýnku. Už jsi ho zřezal?!"

„Proboha, Roberte! Musíme tohle probírat ve škole? Jsi horší než on! Jestli nebudeš držet klapačku, tak to všechno praskne ještě dřív, než začne školní rok."

„Jistě, tohle můžeme probrat někde na večeři, chceš-li…," řekl Robert a tázavě se na něj zadíval.

„Tohle je co? Pozvánka na rande, nebo vydírání?" přimhouřil oči.

„To je pozvánka na večeři, můj milý příteli. Já si totiž pamatuju, kdy máš narozeniny, takové věci se u lidí, na kterých ti záleží, těžko zapomínají, víš!"

Davidovi prošly obličejem snad všechny pocity, stejně jako hlavou vzpomínky na poslední narozeniny, které strávil s Robertem. Osmadvacáté narozeniny. Tehdy mu Rob ukázal, jak moc ho miluje, a když nad tím tak David později přemýšlel, byl to jeden z nejkrásnějších dnů v jeho dosavadním životě. A poté nastalo spoustu dalších, kdy se cítil šťastný. A dnes věděl, že krach tohoto téměř dokonalého vztahu zavinil jen on. Měl by to napravit. Chtěl se vrátit do tehdejších pohodových časů. Chtěl se před světem vyoutovat pro Roberta a s ním po boku. Tahle myšlenka byla lákavá, ale byl tady pořád Syd. Kluk, který se ho nemínil vzdát a neustále mu ukazoval…

Zarazil se. Co mu vlastně ukazoval? Byla to majetnickost, nechtěl ho ztratit, protože do něj investoval tolik energie, aby ho dostal do postele, a teď nemá sílu balit někoho dalšího? Tohle všechno byly pokřivené myšlenky. I sám David pochopil, jak moc scestné jsou. Jenže, oni dva si nic neslíbili, Syd sám tvrdil, jak podřadné je být ve vztahu, jak stupidní je cukrblikovat a spřádat plány do budoucna, založit rodinu, složenou byť jen ze dvou lidí, psa, kočky a rybiček.

„Tak co? Můžu rezervovat stůl v naší oblíbené restauraci?" zeptal se Robert a položil mu ruku na rameno, aby ho probral ze snění.

„Co? Promiň. Já teď nevím. Chceš jít dneska? To já asi nebudu mít čas," zamyslel se David.

„Narozeniny máš zítra. Samozřejmě, že zítra! Ten kluk tě má dobře omotaného okolo prstu… Možná jsi s ním šťastný, ale dej si pozor, nemuselo by se ti to vyplatit," varoval ho.

„Nevím, Roberte, musím se podívat do diáře, řeknu ti zítra, ano? A teď mě omluv, musím ještě za ředitelem," mávl na něj a rychle za sebou zavřel dveře.

S Robertem se ten den už nepotkali a David byl tomu rád. Potřeboval si všechno srovnat v hlavě a pohled na bývalého přítele mu v tom moc nepomáhal.

Cestou ze školy skočil do večerky k Vietnamcům. Věděl, že zrovna tam si Syd kupuje své oblíbené lékorky, a tak vzal pro jistotu půlkilové balení. Zasloužil si je. A David tušil, že ho čeká trápení nad nesmyslnými matematickými příklady.

Tohle bude krutý večer, pomyslel si, když okolo čtvrté hodiny vstupoval do bytu, který evidentně nebyl prázdný. Zato se z něj linula vůně pečeného kuřete a Davidovi se okamžitě začaly sbíhat sliny. Uvědomil si, že jedl naposledy jen polívku v jedenáct hodin.

„Ahoj propadlíku, jsem doma," houkl do nitra bytu. Věděl, že by se na něj měl zlobit za tu pusu ve škole, ale teď nemohl. Přijít do bytu vonícího jídlem bylo cosi tak příjemného a hřejivého, že si tu chvíli nechtěl kazit. A že tu Syda najde, o tom nepochyboval a byl s tím smířený.

Černovlásek v tu chvíli vytahoval horký pekáč, z něhož se také linula ona příjemná vůně, položil jej tedy na sporák. Spěšně se přesunul do předsíně k vysoké postavě svého milence a natáhl k němu ruce na znamení, že by ho rád objal. Bože, to se ten jeho pitomec nemohl narodit o den dřív? Všechno by bylo snazší, kdyby si už mohl vybalit ty stoličky a Syd ho mohl políbit normálně, aniž by čekal, jak se David rozmyslí. A stejně mu bylo tak krásně, když se jejich rty setkaly v naprosto samozřejmém polibku. Taky to byl krok dopředu. To, že tu teď spolu byli. Že na Davida mohl počkat doma a že ho naučil něco tak zásadního jako loučení a vítání.

Zasloužil by si sex. Oba by si ho zasloužili. Panebože, jak dlouho už Syd nešukal? Ani si nemohl vzpomenout.

Usmál se na něj od ucha k uchu svým naprosto typickým úsměvem a zajel mu rukou do vlasů, aby z nich vytvořil jedno velké hnízdo. U toho jej políbil na tvář.

„Dneska už stejně nikam nepudeš, takže to vydržíš. Na celé odpoledne jsi mi vydán na milost a nemilost. Budeme sexovat a počítat a sexovat a počítat a sex a sex a sex a zase počítat a pak bys mi mohl udělat ty palačinky, u toho počítat. A pak spolu můžem vlízt do vany. Vejdeš se vůbec do vany? Nemám tušení, ale zkusíme to," zamyslel se, a když viděl zmučený výraz, dloubl Davida do tváře. V očích mu tančily ohníčky. „Netvař se tak! Dva měsíce jsi tohle dělal ty mně, nechceš si vyzkoušet, jaký to bylo? A teď pojď, ať neumřeš hlady," chytil jej za ruku a dovedl do kuchyně, přestože by tam David nepochybně trefil sám. Na jeden z talířů mu potom nandal porci masa i brambor. Bylo na něm poznat, jak spokojený byl, i jeho přítelkyně mu dodala spoustu energie a on byl vlastně rád, úplně obyčejně. Za všechno.

Rychle se najedl a přinesl si k malému stolku u pohovky počítač i všechny podklady, které by k Davidovu vzdělávání mohl potřebovat, včetně svého bloku a dalších pomocných papírů. David stále jedl a moc si ho nevšímal, což bylo dobře. Rychle si do jeho oblíbeného hrníčku na kafe uvařil kakao a ve velkém zrcadle na stěně zkontroloval svůj zjev. Vlasy působily stále stejně blbečkovsky, košile i džíny to jen podtrhovaly. S hrníčkem v ruce byl naprosto dokonalý, a když si nasadil i Davidovy náhradní brýle, musel se sám pro sebe usmát.

David stále seděl na jedné z barových židlí, s brýlemi na nose a hrnkem v ruce se tedy postavil kousek od něj a nahodil vážný výraz. Příliš velké brýle mu u toho začaly pomalu klouzat ke špičce nosu, a čím níže byly, tím víc z Davida viděl přes jejich okraj. Povytáhl obočí, tak, jak to u něj vídal.

„Na tohle jsem si musel udělat kakao. Můj milý poražený studente, vzdělávat tebe bude horší než být horník v uranovém dole. Ale na výběr nemáme, takže, pojďme se podívat, jestli ti v té pěkné hlavičce něco zůstalo," nadhodil Syd. Něco byla přímo Davidova slova, která opakoval, u něčeho se spíš snažil napodobit jeho styl komunikace. Spolu s mučednickým výrazem ve tváři a hrnkem v ruce to muselo vypadat dokonale. Zacukaly mu koutky. Položil hrnek na stůl a pokusil se pozdvižené obočí ještě zvednout, aby tomu výrazu dodal na komičnosti. To už neodolal a začal se tiše chechtat.

David si posunul brýle na čelo a stiskl si kořen nosu. Snažil se působit vážně a zničeně, ale přesto Syd v jeho očích mohl zahlédnout pobavené jiskry. „Pane profesore, buďte si jistý, že na dnešní hodinu jsem se připravoval, a to pečlivě. Ačkoliv už to bude dobrých deset let. Pokud mě budete chtít ze zkoušky vyhodit, budu zdrcený natolik, že se nebudu moci věnovat sexu. A to byste jistě nerad. Takže na mě berte ohled, jinak budete dnes nevystříkán, což jistě s vaším apetitem, který se pojí k této činnosti, nechcete," přimhouřil oči a pokračoval už tišeji, vážněji, „nicméně sliby se mají plnit, tak i já budu muset trpět. Příště si dám pozor, co vypustím z úst. Nemyslím si však, že byste se mnou měl takovou práci, jakou měl s vámi váš trpělivý češtinář, kterému se už nad hlavou začínala tvořit svatozář…"

Pokýval hlavou a brýle mu spadly z čela na špičku nosu, stejně jako je měl Syd. Posunul si je tam, kam patřily, a dál už neměl sílu zadržovat smích.

„Možná bych mohl zkusit přístup alá moje matka, na to seš přece jenom zvyklej," pokračoval černovlásek, sundal brýle úplně a vytvořil matčin přísný výraz, přestože v něm bublal smích a jiskřily mu oči. Založil si paže na hrudi a pokusil se napodobit její intonaci: „Pane Richtere! Tedy, vaše znalosti jsou v pořádku, ale kdybyste jednou jedinkrát přišel na mé přednášky včas, taky by to nebylo na škodu!"

„Ale paní profesorko, já chodím včas, to jen vy vždycky přijdete dřív, měla byste si nařídit hodinky podle těch mých, ty jdou naprosto přesně." Bolely ho líce, jak se snažil, aby jeho tvář zůstala vážná. Stejně vážná jako před lety, kdy přesně tohle odpověděl Sydově matce na stejnou výtku. Byl drzý až běda, ale věděl, že to profesorka Valentová skousne. Měl dojem, že tenkrát měla mnohem větší smysl pro humor, než má dnes.

„Tak se předveď, profesore, alespoň budu moct posoudit, jaký by z tebe byl kantor, a vidím, že ty už své kafe máš," zadíval se na hrnek a ošil se. „V mém šálku! Tak to tedy ne!"

Zvedl se a zapnul kávovar. Někde z tmavého koutu kuchyňské skříňky vylovil naprosto totožný hrníček, opláchl jej od prachu a vrátil se za Sydem. Jeho kakao leželo na stolku, vypité jen způli, vzal jej tedy a přelil do druhého hrnku. S tím svým se pak vrátil ke dřezu, kde jej umyl a vložil na sítko kávovaru a spokojeně se díval, jak mu do něj pomalu skapává voňavá káva.

Syd si jej zatím měřil pohledem, obě obočí neznatelně pozdvižená tak, jak to dělával, když neslyšně říkal – bože, to je ale pitomec. A stejně, kdyby ho v ten moment někdo viděl a kdyby zaregistroval pohled, s jakým jej pozoroval, když se David zrovna nekoukal, asi by zvládl jen překvapeně kroutit hlavou. Byl o tolik něžnější než jindy, snad jako když ho našel ležet v trávě u chaty v Lidečku. Byl to pitomec, ale byl to Sydův pitomec. A bylo to snad poprvé, co si vnitřně a naprosto okrajově uvědomil, že jej právě za všechny tyhle nebetyčné pitomosti, co denně dělal, měl tolik rád.

Syd byl jediný, kdo do něj mohl rýpat, komukoli dalšímu by ukousl hlavu. Možná šlo o důsledek emočního víru po reparátu. Ano, to by bylo krásné vysvětlení pro všechny Sydovi podobné, kdo si každou situaci potřebovali logicky vysvětlit. Třeba bylo i správné.

Počkal, až se David posadí zpět na gauč, a zapletl mu prsty do vlasů, klekaje si na kolena, aby byl o něco výš. Dostal se tak kousek nad Davidovu úroveň a musel k němu sklonit hlavu, zatímco tu jeho si nadzvedl, blonďák se ale nechal a on jej políbil. Zkoumal jeho ústa a prsty jej hladil po tvářích. Všechno pomalu, dlouze. Pak ho políbil na čelo, kde se chvíli mazlil s protáhlou jizvou a cuchal zlaté vlasy. A pak se opět posadil.

„Tak tedy, začneme, ať to máme za sebou," začal, napodobuje Davidův tón hlasu, pak ale přepnul na své vlastní já a věnoval mu svůj typický úsměv. Vlastně se na to těšil, ačkoli by to nikdy nahlas nepřiznal. Znamenalo to smět společně vstoupit do částí jeho duše, které pro něj byly hodně cenné. Chtěl je Davidovi ukázat, i když věděl, že z nich nebude nijak extra nadšený.

Nikdy by nechtěl být učitelem. V prvé řadě to bylo proto, že neměl rád lidi a práci s nimi, a ve druhé pak, protože se nerad potýkal s někým, koho považoval za hloupějšího, než byl on sám. Což byl důvod, proč neměl rád lidi, jelikož jemu připadal hloupější každý, záleželo jen, o jak moc. Ale pokud by měl někoho učit, musel by ten někdo být výrazně hloupější a jeho trpělivost nebyla zas tak hvězdná.

Tohle bylo jiné. Věděl, že to s Davidem bude o nervy, netrvalo to ale dlouho a on se ponořil do vysvětlování věcí, které jej fascinovaly. Vytáhl příklad, který Davidovi zadal, když se prvně poznali, a vysvětloval rovnice, nerovnice a všechno kolem nich, brzy toho ale nechal. Ne že by to nikam nevedlo, David se docela chytal, Syd ale usoudil, že by to pro něj bylo zbytečné. Nepotřeboval se naučit dlouhý postup, jak vypočítat jednu úlohu. Chtěl mu ukázat, jak ten předmět může být krásný a proč je krásný pro něj samého, chtěl ho zavést do matematiky jako takové, ne s ním zjistit jeden výsledek. Brzy se dostal ke svým nejmilejším teoriím, paradoxům a jiným logickým hádankám. Ty měl rád. Nepotřebovaly dlouhé zbytečné vzorečky. Jen trochu přemýšlení.

„… Takže když se v místnosti sejde třiadvacet lidí, je víc jak padesát procent šance, že dva z nich se narodili ve stejnej den. A čím víc jich je, tím je tahle pravděpodobnost větší. Což je fascinující," skončil další z poměrně zajímavých, snadno matematicky dokazatelných faktů a dlouze se na Davida zadíval. Vypadal v tu chvíli tak uvolněně a vlastně šťastně, oči mu zářily. Byl úplně jiný. Svůj, šťastný. Nemohl by vysvětlit, jak cenné pro něj bylo sdílet podobné momenty. Ale bylo. Nepatrně se usmíval.

Kupodivu i David se dobře bavil, ačkoliv matematika byla vždycky jeden z mála předmětů, na který se opravdu učit musel. Poslouchat Sydův hlas však bylo příjemné a při jednom dlouhém výkladu, při němž nepadaly žádné otázky na jeho osobu, se přistihl, že relaxuje tak, jako by poslouchal svou oblíbenou hudbu.

Po očku jej pozoroval. Viděl opět jeho pravou tvář. Zářil jako sluníčko, a když mohl mluvit o svých číslech, oči mu jiskřily. Byl šťastný a naprosto uvolněný. Málokdy jej takto viděl a v těch chvílích ho miloval. Přiznal si to, nebylo to nic, čemu by se mohl bránit. Ovšem tyto chvíle nastávaly zřídka a velmi rychle byly zabity. Jakmile si Syd uvědomil, že se moc otevřel, okamžitě se opět stáhl. David musel uznat, že pohrdavé pohledy na jeho osobu už téměř nevidívá. Vlastně se za ty týdny Syd neuvěřitelně změnil. David se zarazil, když si uvědomil, jak moc. Víc se smál upřímně než ironicky, častěji mluvil přímo a bez kliček, a čím více času spolu trávili, tím méně do něj rýpal. David byl svým způsobem smířený, poznal, kdy chce Syd tít do živého a kdy se jen uvolněně baví tím, jak se jeho společník rozčiluje. I David se změnil, cítil v sobě tu proměnu, ale mělo všechno tohle nějaký cíl? Nějakou budoucnost? Syd nikam nesměřoval, žil pouze přítomností. Bude jí tedy v této chvíli žít taky…

„Hezky se posloucháš a tvé schopnosti zaujmout a vysvětlit daný problém jsou rozhodně lepší, než jaké měla naše matikářka na základce, kdy po jejím výkladu netušila většina třídy, včetně mě, která bije. Takže ano, z mého pohledu bys učit dokázal. Někdy, až budeš mít zase češtiny plnou hlavu, si tohle odpoledne zopakujeme, pokud to bude probíhat zábavným způsobem. Teď ale budu muset své mozkové buňky zapojit jinak. Už mám jen dva měsíce do zkoušek. Musím se učit. Takže jestli chceš, běž za Johankou, nepochybuju o tom, že byste úspěšný reparát stejně chtěli nějak oslavit. Já u toho být rozhodně nemusím… Ale, málem jsem zapomněl, ještě jednu věc jsi měl slíbenou…"

David ze své tašky vytáhl velký balík lékorek a vtiskl mu je do rukou. „Ještě jednou gratuluju, udělal jsi na všechny obrovský dojem. Já mám konečně klid v duši i jistotu, že pokud ti opravdu o něco jde, zvládneš všechno. I tu maturitu uděláš," sklonil se k němu a něžně ho políbil.

Přestože už černovlásek svůj výraz příliš neměnil, oči jako by mu roztály ještě víc a on svého milence jednou rukou objal kolem krku, aby si ho přidržel na své úrovni. Sám jej políbil do koutku úst. Užíval si péči, kterou dostával, bylo to něco tak neobvyklého. Běžně se David tvářil, jako by mu veškerý kontakt přišel nadmíru zbytečný, a Syd tušil, že takové myšlenky nemohou úplně odejít. Tohle od něj bylo vlastně hezké…

„S Johanou budeme slavit někdy jindy, dneska už se mi nikam nechce a jí asi taky ne. Nejspíš teď bude někde s Milenou," zapřemýšlel. Věděl, že spolu dívky chtěly strávit koncem prázdnin, co nejvíc času mohly, protože se začátkem školy se jim příležitosti vídat se opět smrsknou na žalostné minimum. Vzhledem k tomu, že celý zítřek pro ně opět padl kvůli Davidově oslavě, dávalo smysl, že se setkají dnes. Nevadilo mu to, nemusel s ní být neustále.

„Pomůžu ti," navrhl, sebral ze stolku svůj notebook s podklady kdysi užívanými pro Valentýnovo studium a procvičoval s ním, až dokud se David nerozhodl přesunout ke čtení a on se zády opřel o jeho bok, vytáhl svůj blok a dlouho do večera pak počítal. A bylo to vlastně přesně to, co by očekával od jejich společného života – prostě spolu být. U sebe, a klidně mlčet, klidně se každý zaobírat něčím úplně jiným, protože jejich zájmy byly úplně jiné, vnímat ale přítomnost toho druhého a klid, který jim to přinášelo. Tohle chtěl, ne se odstěhovat od rodičů, ne s ním být úplně nonstop a lézt si na nervy. Znělo to tak prostě, ale vlastně hezky. Byla škoda, že si o to nedokázal říct nahlas. Doufal, že to David pochopí.

***

Té noci šel Syd spát až okolo půlnoci, unavený češtinou, učením i sexem, bylo to ale jedno z těch příjemných vyčerpání, která hřejí na srdci a nutí člověka se nepatrně usmívat. Když mu David tři měsíce zpět pokládal na lavici jeho test a oznamoval mu, že se ještě uvidí koncem srpna, nemohl tušit, že to vyústí v jeden z nejpříjemnějších dní, jaké to léto zažije.

Dalšího rána byla jeho nálada snad ještě lepší. Spokojeně Davida políbil a rozcuchal mu vlasy, postěžoval si na zubní pastu, navrhl mu, že vůbec nemusel usínat a už od půlnoci se mohl probouzet – v sedm ráno už by pak mohl být použitelný –, a chvíli mu přednášel o chemii, dokud si jeho milenec nepřikryl hlavu polštářem a neposlal ho hnít do nejhorších pekel, nebo tak něco. Proběhl koupelnou, udělal jídlo, čímž si Davida trochu usmířil, a dalších deset minut se s ním jednostranně mazlil, což blonďák okázale ignoroval, a přemlouval ho k sexu, což ignoroval taky. Nakonec se mu ho ale zželelo a dostal pusu, která se protáhla v delší mazlení. Pak teprve byl Syd spokojen, naposledy svého milence pohladil a nechal odejít. A byl v bytě sám.

Až tehdy si uvědomil, jak je ze všech plánů, které měli, vlastně nadšený. Ještě jednou zkontroloval své dárky, že jsou všechny na svém místě, a zapadl do koupelny, kde si pečlivě umyl vlasy. Nechtěl na nich žádný gel ani jiný podobný hnus, pročesal si je ale, aby byly o něco uspořádanější, a upravil si pěšinku. Na sebe zvolil své oblíbené černé džíny, na stehnech a kolenou roztrhané, a šedé triko s tříčtvrtečními rukávy. Všechno to bylo poměrně upnuté a hezky to ukazovalo jeho postavu, byť zároveň nešlo o zbytečně formální věci, jaké měl včera. Sám na sebe se usmál svým typickým úsměvem. Rozhodně byl pro svého nejdražšího pitomce dokonalý.

Okolo jedenácté hodiny už s Johankou vstupovali do květinářství. Pravda, když slyšela, že měl v plánu koupit jejich profesorovi květiny, spíš se smála, než že by to ocenila. Jemu se to ale zdálo naprosto srozumitelné. Když se David nemohl sám rozhoupat ke koupi jeho lilií… A přesně věděl, jaký druh květiny se k Davidovi hodí.

„Zabije tě," zhodnotila dívka, když jej viděla neomylně zamířit ke žlutým narcisům.

„To plánuje už od září minulýho školního roku, ale myslím, že můžeš bejt klidná, David je teoretik. On by toho udělal strašně moc – včetně mě – a pak skutek utek," odtušil a ona se zašklebila. Opětoval jí to. „Na jeden den na sebe napatlá tolik zbytečností, že by jeho hygiena vyskládaná vedle sebe zabrala celý tohle květinářství. Myslím, že nebude mít jak odporovat," řekl, když květiny zaplatil, a oni bok po boku obchod opustili. Usmála se na něj.

„A stejně ho máš rád, viď," poznamenala jemně a on ji probodl pohledem. Ale byl rád, že podobná slova vyslovovala. Bylo příjemné konečně být s někým, kdo v něm jeho pocity viděl, i když je on sám zapíral.

Spolu s Johaninými dárky odložili květiny v cukrárně, kde mu na ně teta donesla vázu. Chtěl, aby oslava zůstala překvapením do poslední možné chvíle, za Davidem tedy musel vyrazit s prázdnýma rukama. Měl v plánu ho vyzvednout před školou, až bude odcházet z práce – nenápadně, tušil, že kdyby si jich někdo všiml, blonďák by ho opravdu zabil. V tuto chvíli to ale nemělo cenu řešit. Dokončili poslední úpravy místnosti, zkontrolovali dort i jiné jídlo a prozatím se rozloučili. Věděli, že to nebude trvat dlouho a dorazí Věřík s Májou, na které tam Johanka čekala, aby jim vysvětlila, co a jak. Šel sám. Stejně na sebe nechtěli strhávat pozornost.

Pravdou bylo, že když vyrážel, rozhodně nečekal, jak dlouho pak před školou zůstane stát. Oslava byla domluvená na čtvrtou hodinu, kdy David normálně přicházel domů, ona čtvrtá se ale rapidně blížila a dveře budovy zůstávaly zavřené. Tedy, naopak, byly věčně otevřené, jelikož ostatní profesoři měli v hlavách aspoň něco a mizeli z toho ústavu hned, co se jim naskytla možnost.

Bože, David byl šílený pitomec. A Syd měl nepříjemné domnění, že ví, kdo konkrétně tam držel právě jeho blonďáka.

Tohle se mu nelíbilo. Dnešek měl být speciální, vše bylo zařízené a on ho potřeboval vyzvednout. Nemohl čekat donekonečna. Pokud by se David rozhodl znovu si zajít na plovárnu s tím dementem, všechno by bylo v háji. A čtvrtá byla blíž a blíž, až skutečně odbila a on se zvedl ze svého stanoviště na lavičce nedaleko budovy, rychlými kroky se vydávaje směrem k ní.

Zapadl dovnitř. David ho zabije, to věděl, bylo mu to ale srdečně jedno. Čekali na ně další lidi. To bylo snad to jediné pozitivní, pro bratra by se David jistě obětoval, takže mu svým způsobem Syd prováděl laskavost, když prodlužoval čas, který společně stráví. Byl vlastně neskutečně hodný a obětavý.

Našel jeho kabinet, před ním se ale na chvíli zastavil. Na těch dveřích vždy bývala jen dvě jména, přestože tam byly tři stoly. Ten třetí byl vždycky prázdný. Pod Davidem a jejich matikářem se teď ale skvěl další štítek, a on jen stěží odolal chuti pozvednout obočí.

Seděli spolu v kabinetu? To už se mu David říct neobtěžoval a v Sydovi se nepříjemně sevřely všechny vnitřnosti. Co by David dělal, kdyby mu tehdy řekl, že opravdu žárlí? Nehledě teď na to, že by to neřekl, protože si to nemyslel. Co pak?

Nelíbilo se mu to. Nechal to ale být. Jak by taky mohl něco dělat, když byl v podstatě v nejlepším pořádku?